Príspevky užívateľa

Zastavila se a ohlédla se po Feierovi. Nikdy si pořádně neuvědomila, jak je oproti ní vysoký. Tedy, pochopitelně si toho všimla, v podstatě se mu ani nemohla podívat do očí, aniž by se musela zaklánět, ale nikdy jí tak úplně nedošlo, jak odlišně se pohybují.

Kdyby byl Feier drobet menší, snad by si ho srny mohly z dálky splést s osamělým ostrůvkem země beze sněhu, ale takhle bylo pravděpodobnější, že ho budou mít za jednoho z nich. A to se nestane.

Pomocí své magie se napojila na jeho mysl. Změna plánu. Skrč se a počkej tady. Dva v pohybu jsme příliš nápadní. Skočím se na ně podívat a pak ti řeknu. Něchtěla kamarádovi říkat, že v zasněžené krajině vyčnívá. Konec konců to, co řekla bylo také pravda.

Pak se zase dala do pohybu. Před sebou už o něco zřetelněji viděla stádečko. Pět... ne, kdepak, šest jedinců. Neviděla žádné jeleny ani kolouchy, ale pořád byla docela daleko.

Lehkým klusem mířila za pachovou stopou. Potěšeně zpozorovala, že pach sílí, a tak jistě brzy najdou, co hledají. Po chvilce zpomalila do kroku a trochu se přikrčila. Vítr jí vál do tváře, takže kořist by její pach zatím nemohla zaznamenat, ale modrý kožíšek v lese zářil za každého počasí i roční doby. To byla jedna z jeho nepopiratelných nevýhod. Na vteřinku se ohlédla po Targovi, doufajíc, že napodobí její kroky.

Náhle asi deset vlčích délek před sebou spatřila pohyb. Nebylo pochyb – našli nory. Přitiskla se břichem ještě blíže k zemi, aby co nejvíce snížila riziko, že budou zpozorováni. Bývala by se snad i modlila, že se před zraky hlodavců dokáže ukrýt, ovšem byla samozvaným zarytým bezvěrcem, a tudíž se musela spokojit s pouhým doufáním.

Plížila se ještě blíž. Potřebovali zmenšit vzdálenost mezi nimi a kořistí, jinak by nedokázali zasáhnout dostatečně rychle. Tahle drobotina je sice, no, drobná, ale zato pekelně rychlá.

Měkce došlapovala do sněhu a poslouchala zurčení pramene, který se nenechal žádnou zimou zmoci a pořád tekl bez nejmenších náznaků zamrznutí. Přišla blíž, sklonila se k němu a začala pít. Mimoděk se jí vybavila doba, kdy by se místo toho naklonila k zemi právě pro onen sníh, aby své tekutiny doplnila pomocí něj. Ještě, že to už je dávná minulost.

Obrátila čumák proti větru, pátrajíc primárně po pachu kořisti, ale vzhledem k blízkosti hranice Přízračných mohla stejně dobře zaznamenat i nějakého vetřelce. Věděla, že všechny její bojové tréninky dopadly jak dopadly, takže si nebyla jistá, že by vetřelce dokázala vyhnat, ale zato si byla jistá, že by cizinec na takové setkání nezapomněl.

V kožichu cítila vítr, jak se hnala po boku stáda bleskovou rychlostí. Co chvíli po nějaké srně chňapla zuby, aby nezpomalovala. V tlamě se jí sbíhaly sliny, měla chuť se do nějaké ze srnek zakousnout a ulovit ji pro smečku. Ale dál se soustředila na svůj nynější úkol. Zkouška nováčků.

Snažila se v tom všem chaosu spatřit Feiera na druhé straně, ale nebyla schopná rozeznat, co je srst hnědého vlka a co srny. Skutečnost, že stádo se nerozuteklo na jeho stranu pro ni však byla dostačujícím důkazem, že tam pořád někde je.

Zvedla zrak od srnek, aby se podíval na dva vlky, kterým stádo hnali do náruče. Menšího vlka pořád nepoznávala. Doufala, že tahle zkouška nijak nepoškodí jejich šance na mírumilovné seznámení. Teda, jestli z ní vyvázne v celku.

Pozorně poslouchala, co Feier povídal. „Dobře. S tím můžeme pracovat. Ale asi budeme potřebovat zhodnotit situaci.“ Zrychlila do cvalu, na poznámku o své magii přikývla. Byla ráda, že pro ni konečně má nějaké využití. Většinu života lovila sama a mohla jen lamentovat osudu, proč ji ze všech vlků obdařil takovouhle schopností.

Ale teď už to chápala.

Zpomalila do klusu a nakonec zastavila. I ona si všimla stádečka u lesa. Marně mezi ně mžourala, aby zjistila, kolik jich tam stojí. „Zkusím se dostat blíž,“ špitla, ještě pořád tlamou, aby svou magickou energii příliš rychle nevyčerpala. „Musíme se na ně pořádně podívat,“ řekla a vydala se blíž, pořád celkem svižně, ale přikrčená blíž k zemi, aby tolik nevyčnívala. Když byla od Feiera zhruba pět vlčích délek, kývla na něho, aby ji následoval.

Její srdce se tetelilo očekáváním lovecké výpravy. V nohách ucítila nový nával energie a nadšeně přešlápla. „Uvidíme, jaká bude situace, až tam dojdeme. V ideálním případě najdeme nějakého slabšího jedince, nebo možná dva. Každý z nás by měl hledat trochu jinde, ale nesmíme se moc vzdálit, abychom se rychle mohli domluvit, kterého ulovíme. Pak můžeš něco podpálit a nahnat je naším směrem, abychom se k nim nemuseli plížit.“ Její oči se při vyslovení této věty zaleskly. „Ale jak říkám, to záleží na situaci. Možná se budeme muset domluvit ještě na místě. Tak měj mysl otevřenou,“ mrkla na něj.

Pak obrátila čenich proti větru v pokusu zhodnotit situaci a svižným krokem se vydala směrem k pláni. Bolavé svaly jako by se zázračně vyléčily.

Její srdce několikrát nadšeně udeřilo. I když její svaly stále protestovaly, na loveckou akci se těšila. Už jen myšlenka na ten adrenalin, vítr v srsti a… oheň… stačila, aby ucítila v nožkách novou energii.

Zamyslela se, kam by tak mohli vyrazit. „Hmm… Na Pláň zajíců, kousek od Syslího háje, se chodí pást malé stádečko laní. Není tam moc sněhu, takže se jim tam snadno hledá tráva. Ještě jsem si na žádnou z nich netroufla, ale spolu bychom to mohli zvládnout,“ mrkla na Feiera.

Pokývala hlavou. „Ano, to je taky pravda. Té drobotiny většinou zrovna nedostatek není, alespoň z toho, co jsem vypozorovala, ale brát jim zimující mladé přímo z nory je zbytečný zásah, když se dá ukořistit něco jiného.“

Když se začali bavit o ohnivé lovecké strategii, trochu se zasnila. Jako by tu scénu měla přímo před sebou. Rudé plameny ženoucí stádo přímo jejím směrem, měnící na uhel vše, co jim přijde do cesty. Věděla, že by se té představy měla bát. Taková strategie by se mohla rychle vymknout kontrole. Ale Mornie už dlouho věděla, že v ní oheň nevzbouzí zdaleka takovou hrůzu, jakou by měl. Mimoděk si vzpomněla na Mal. K jejímu ohni se dostala snad nejblíž, a ani ten ji snad nikdy nedokázal vylekat natolik, aby před ním chtěla utéct.

„Mno, máš pravdu, že pomocná tlapka by mi opravdu mohla přijít vhod.“ A taky bych ráda viděla ten oheň. „Mohli bychom něco vymyslet, než sleze sníh.“ Protože pak už nebude tak bezpečné používat oheň. „Co říkáš?“ Oheň, oheň, oheň!

K jejím uším, kvůli vší té nervozitě citlivějším, docestovalo tiché šramocení kroků. Opatrně se po něm ohlédla a s neskrývanou úlevou spatřila Feiera. Teď už by to mělo být snadné. Jen chvíle jí stačila, aby našla jeho myšlenkovou vlnu. Po všech těch jejich setkáních to pro ni bylo velice snadné.

U řeky je Targa s nějakým dalším vlkem. Musíme si pospíšit. Hlídej stádo zleva, já jdu z druhé strany.

Chvíli ještě počkala, aby její zpráva stihla k Feierovi doputovat a aby se on stihl dostat na místo, odkud se mu bude dobře vybíhat. Tělem jí pulzovala energie stejně, jako vždy, když se chystala lovit. Přihlížejícím by to tak možná také připadalo. Ale dnes ne. Dnes musela zjistit, jak se se stádem dokáží poprat omegy. Konec konců jednou dost možná budou muset čelit většímu stádu větší zvěře.

Cítila chvění v nohách. Ohlédla se po Feierovi. Nechala ještě párkrát udeřit své srdce… a pak vyrazila vpřed.

Krčila se břichem přitisknutá k zemi, schovaná za opadaným keřem. Přímo před sebou měla stádo srnek čítající kolem desíti jedinců. Ne moc velké, ne moc malé. Několikrát se je pokusila spočítat přesně, ale pokaždé ji něco rozptýlilo. V zádech cítila přísný pohled Šedých hor, který ji znervózňoval, ačkoliv to nebyla ona, kdo se musel dnes vyšplhat na jejich vrchol.

A co víc - v dálce zaslechla dvojici vlčích hlasů, dost pravděpodobně už někde u řeky. Po chvíli namáhavého naslouchání v hlubším z nich poznala Targu, ale tenčí hlas druhého vlka zařadit nedokázala. Pravděpodobně se s ním ještě nesetkala.

Kde ten Feier sakra vězí? přemýšlela nervózně. Potenciální oběti jejich společného plánu se kvapem blíží a on nikde. Věděla, že sama stádo nasměrovat nedokáže. Nehledě na to, že pokud srny vlčí hlasy zaznamenají, vrhnou se pryč aniž by jim Mornie mohla zabránit, a z plánu pěkně rychle sejde. No tak, pospěš si přece!

Mimoděk hrdě vypjala hruď nad jeho slovy. Byla to konec konců pravda. Teď už nepochybovala, že Ignis bude mít tomuto vlkovi co nabídnout, a že on bude zase mít co nabídnout Ignisu.

„Jsem ráda, že to takhle cítíš. Vlka jako jsi ty bude Ignis zajisté ještě potřebovat.“
Do tváře se jí zahryzl mrazivý vítr, který s sebou přinesl pach zatoulaného soba. Zpozorněla, našpicovala uši a rozhlédla se kolem.

„Nu, já se zase vydám na cestu,“ oznámila. „Povinnosti mě volají. Tak se drž. Ty i ten tvůj opeřenec.“ Pak už jen mávla ocáskem a vydala se svižným klusem směrem odkud vítr přivál ten lákavý pach.

Poplašeně sledovala efekt svojí magie. Zase střela vedle. Začínala si myslet, že Stadley je nějaká podivná telepatická anomálie. Vlk, na kterého nikdy její magie nezabere tak, jak by měla.

Vlk ležel v klubíčku na zemi a zakrýval si oči tlapami. Skutečná esence otevřenosti, zakoulela Mornie v duchu očima nad efektem své telepatie. Po tom, co se modrý rozkřikl, s notnou dávkou zoufalosti v hlase, se Mornie z hluboka nadechla a udělala několik kroků blíž.

„Hej, no tak. Co je to s tebou?“ Snažila se vypadat, že za jeho stav není zodpovědná další podpásovka od jejích magických schopností. Hodlala mu tuto skutečnost zatajit alespoň do chvíle, než přijde na to, co se pokazilo tentokrát.

Drobet překvapeně mrkla, než se po její tváři rozlil vlídný úsměv. Ikke měl svou hrdost, což bylo nepopiratelně igniské. Zvenčí se zdál být jemná duše, ale oheň v jeho srdci přeci jen hořel.

Sama věděla, jaké to je, přežívat, ale tak úplně nežít. Žádné potíže se smysly nikdy neměla, ale její rodná smečka na ni přesto bedlivě dohlížela, jako by se snad při prvním odření tlapky měla rozpadnout v prach. Otřásla se při představě, že by ji někdo snad dokonce neměl vůbec pustit z nory. Takovou zkušenost bílému skutečně nezáviděla.

„V tom případě doufám, že Ignis bude tím, co hledáš.“

Když viděla Feierův jindy vcelku kamenný výraz ožít úsměvem nad myšlenkou o vlčatech, bylo jí jasné, že se na ně skutečně musí zajít podívat.

„Ano, stopy jsou snáz k rozpoznání, ale jen když stopuješ malý počet jedinců. Jakmile se snažíš podle stop vykoumat trasu většího stáda, rychle se ti zamotají přes sebe. A každá nová vrstva sněhu zakrývá i pachové stopy.“ Pohodila hlavou. Nechtěla to zase přehánět. Zimní období mělo své nevýhody, ale ona pro něj konec konců byla stavěná. Tohle bývaly problémy i v jejích rodných krajích a ačkoliv ji jejich dočasný návrat štval, věděla, jak si s nimi poradit.

„Většinou ano, čekám. Srny mají pár svých oblíbených míst, kam teď v zimě chodí za potravou, takže je nejlehčí na nějaké to místo zajít a prostě… čekat. Na těchhle místech navíc bývá menší vrstva sněhu, takže se tam líp utíká, když je to potřeba. V nejhorším se dá taky nějaká drobotina vytáhnout z nory teď když zimuje, ale to dělám opravdu nerada,“ pronesla. „Není v tom žádná výzva, není potřeba žádná schopnost, možná kromě nalezení té nory.“

Vyklepala si z kožichu pár sněhových vloček a pokračovala. „Je škoda, že na tohle nemám zrovna použitelnou magii,“ prohlásila s povzdechnutím napůl hraným a napůl seriózním. „Moje telepatie se hodí pro skupinový lov, ale sama s ní nic moc nezmůžu… Jsou dny, kdy bych si vážně přála mít k dispozici třeba tu tvoji strategii s ohněm," řekla nahlas svou úvahu.

„Samozřejmě, že jsem krvácela, jenže to nikdy nebylo vlastním úmyslným zaviněním,“ pronesla. Tvrdohlavost Igniské gammy ji začínala vytáčet. Ještě víc jí však lezl na nervy fakt, že s tím nemůže v podstatě nic udělat. Dokud byl Stadley výše postavený, bylo její povinností ho poslouchat. I když naprosto očividně jeho mozkovna nemohla být tak docela v pořádku.

„No jen se neboj, jestli se mě budou ptát, jak bellatorský gamma přišel k otřesu mozku, tohle si rozhodně nechám pro sebe,“ pronesla s notnou dávkou sarkasmu a otočila se k němu zády. Cítila se rozpolceně. Měla chuť prostě odejít, vzhledem k tomu, že její snahy raněnému pomoci zcela očividně k ničemu nevedly. Ovšem maličká komůrka v jejím svědomí ji prostě nemohla dovolit jen tak Stadleyho opustit, i když on sám by to jistě ocenil.

Obrátila se přes rameno. Zaměřila se na Stadleyho čelo, na kterém stále zářila rudá pěšinka, a nechala svou mysl zapátrat v prostoru. Dlouho netrvalo a napojila se na myšlenkovou vlnu modrého vlka. Soustředěně zapátrala v paměti. Vzpomněla si na den, kdy na vřesovišti potkala Feiera a svěřila mu svůj strach ohledně své staré smečky. Bylo pro ni tehdy těžké se ohledně toho tématu otevřít, ale nakonec to dokázala. Možná, že když dokáže ve Stadleym pomocí své magie probudit podobné pocity jako cítila ten den, povede se jí z něj vytáhnout, proč si vůbec to zranění způsobil. A možná by ho tím pádem mohla i přimět trochu spolupracovat.

Chvíli si se vzpomínkou váhavé důvěry a náhlého návratu naděje pohrávala, než je vyslala Stadleyho směrem. Pak se znovu otočila a čekala. Vlastně si ani nebyla jistá, jestli její myšlenky vůbec k modrému doputují, vzhledem k jeho aktuálnímu stavu. Ale troufla si doufat.