Príspevky užívateľa

Pokývala hlavou. „Ano, to je taky pravda. Té drobotiny většinou zrovna nedostatek není, alespoň z toho, co jsem vypozorovala, ale brát jim zimující mladé přímo z nory je zbytečný zásah, když se dá ukořistit něco jiného.“

Když se začali bavit o ohnivé lovecké strategii, trochu se zasnila. Jako by tu scénu měla přímo před sebou. Rudé plameny ženoucí stádo přímo jejím směrem, měnící na uhel vše, co jim přijde do cesty. Věděla, že by se té představy měla bát. Taková strategie by se mohla rychle vymknout kontrole. Ale Mornie už dlouho věděla, že v ní oheň nevzbouzí zdaleka takovou hrůzu, jakou by měl. Mimoděk si vzpomněla na Mal. K jejímu ohni se dostala snad nejblíž, a ani ten ji snad nikdy nedokázal vylekat natolik, aby před ním chtěla utéct.

„Mno, máš pravdu, že pomocná tlapka by mi opravdu mohla přijít vhod.“ A taky bych ráda viděla ten oheň. „Mohli bychom něco vymyslet, než sleze sníh.“ Protože pak už nebude tak bezpečné používat oheň. „Co říkáš?“ Oheň, oheň, oheň!

K jejím uším, kvůli vší té nervozitě citlivějším, docestovalo tiché šramocení kroků. Opatrně se po něm ohlédla a s neskrývanou úlevou spatřila Feiera. Teď už by to mělo být snadné. Jen chvíle jí stačila, aby našla jeho myšlenkovou vlnu. Po všech těch jejich setkáních to pro ni bylo velice snadné.

U řeky je Targa s nějakým dalším vlkem. Musíme si pospíšit. Hlídej stádo zleva, já jdu z druhé strany.

Chvíli ještě počkala, aby její zpráva stihla k Feierovi doputovat a aby se on stihl dostat na místo, odkud se mu bude dobře vybíhat. Tělem jí pulzovala energie stejně, jako vždy, když se chystala lovit. Přihlížejícím by to tak možná také připadalo. Ale dnes ne. Dnes musela zjistit, jak se se stádem dokáží poprat omegy. Konec konců jednou dost možná budou muset čelit většímu stádu větší zvěře.

Cítila chvění v nohách. Ohlédla se po Feierovi. Nechala ještě párkrát udeřit své srdce… a pak vyrazila vpřed.

Krčila se břichem přitisknutá k zemi, schovaná za opadaným keřem. Přímo před sebou měla stádo srnek čítající kolem desíti jedinců. Ne moc velké, ne moc malé. Několikrát se je pokusila spočítat přesně, ale pokaždé ji něco rozptýlilo. V zádech cítila přísný pohled Šedých hor, který ji znervózňoval, ačkoliv to nebyla ona, kdo se musel dnes vyšplhat na jejich vrchol.

A co víc - v dálce zaslechla dvojici vlčích hlasů, dost pravděpodobně už někde u řeky. Po chvíli namáhavého naslouchání v hlubším z nich poznala Targu, ale tenčí hlas druhého vlka zařadit nedokázala. Pravděpodobně se s ním ještě nesetkala.

Kde ten Feier sakra vězí? přemýšlela nervózně. Potenciální oběti jejich společného plánu se kvapem blíží a on nikde. Věděla, že sama stádo nasměrovat nedokáže. Nehledě na to, že pokud srny vlčí hlasy zaznamenají, vrhnou se pryč aniž by jim Mornie mohla zabránit, a z plánu pěkně rychle sejde. No tak, pospěš si přece!

Mimoděk hrdě vypjala hruď nad jeho slovy. Byla to konec konců pravda. Teď už nepochybovala, že Ignis bude mít tomuto vlkovi co nabídnout, a že on bude zase mít co nabídnout Ignisu.

„Jsem ráda, že to takhle cítíš. Vlka jako jsi ty bude Ignis zajisté ještě potřebovat.“
Do tváře se jí zahryzl mrazivý vítr, který s sebou přinesl pach zatoulaného soba. Zpozorněla, našpicovala uši a rozhlédla se kolem.

„Nu, já se zase vydám na cestu,“ oznámila. „Povinnosti mě volají. Tak se drž. Ty i ten tvůj opeřenec.“ Pak už jen mávla ocáskem a vydala se svižným klusem směrem odkud vítr přivál ten lákavý pach.

Poplašeně sledovala efekt svojí magie. Zase střela vedle. Začínala si myslet, že Stadley je nějaká podivná telepatická anomálie. Vlk, na kterého nikdy její magie nezabere tak, jak by měla.

Vlk ležel v klubíčku na zemi a zakrýval si oči tlapami. Skutečná esence otevřenosti, zakoulela Mornie v duchu očima nad efektem své telepatie. Po tom, co se modrý rozkřikl, s notnou dávkou zoufalosti v hlase, se Mornie z hluboka nadechla a udělala několik kroků blíž.

„Hej, no tak. Co je to s tebou?“ Snažila se vypadat, že za jeho stav není zodpovědná další podpásovka od jejích magických schopností. Hodlala mu tuto skutečnost zatajit alespoň do chvíle, než přijde na to, co se pokazilo tentokrát.

Drobet překvapeně mrkla, než se po její tváři rozlil vlídný úsměv. Ikke měl svou hrdost, což bylo nepopiratelně igniské. Zvenčí se zdál být jemná duše, ale oheň v jeho srdci přeci jen hořel.

Sama věděla, jaké to je, přežívat, ale tak úplně nežít. Žádné potíže se smysly nikdy neměla, ale její rodná smečka na ni přesto bedlivě dohlížela, jako by se snad při prvním odření tlapky měla rozpadnout v prach. Otřásla se při představě, že by ji někdo snad dokonce neměl vůbec pustit z nory. Takovou zkušenost bílému skutečně nezáviděla.

„V tom případě doufám, že Ignis bude tím, co hledáš.“

Když viděla Feierův jindy vcelku kamenný výraz ožít úsměvem nad myšlenkou o vlčatech, bylo jí jasné, že se na ně skutečně musí zajít podívat.

„Ano, stopy jsou snáz k rozpoznání, ale jen když stopuješ malý počet jedinců. Jakmile se snažíš podle stop vykoumat trasu většího stáda, rychle se ti zamotají přes sebe. A každá nová vrstva sněhu zakrývá i pachové stopy.“ Pohodila hlavou. Nechtěla to zase přehánět. Zimní období mělo své nevýhody, ale ona pro něj konec konců byla stavěná. Tohle bývaly problémy i v jejích rodných krajích a ačkoliv ji jejich dočasný návrat štval, věděla, jak si s nimi poradit.

„Většinou ano, čekám. Srny mají pár svých oblíbených míst, kam teď v zimě chodí za potravou, takže je nejlehčí na nějaké to místo zajít a prostě… čekat. Na těchhle místech navíc bývá menší vrstva sněhu, takže se tam líp utíká, když je to potřeba. V nejhorším se dá taky nějaká drobotina vytáhnout z nory teď když zimuje, ale to dělám opravdu nerada,“ pronesla. „Není v tom žádná výzva, není potřeba žádná schopnost, možná kromě nalezení té nory.“

Vyklepala si z kožichu pár sněhových vloček a pokračovala. „Je škoda, že na tohle nemám zrovna použitelnou magii,“ prohlásila s povzdechnutím napůl hraným a napůl seriózním. „Moje telepatie se hodí pro skupinový lov, ale sama s ní nic moc nezmůžu… Jsou dny, kdy bych si vážně přála mít k dispozici třeba tu tvoji strategii s ohněm," řekla nahlas svou úvahu.

„Samozřejmě, že jsem krvácela, jenže to nikdy nebylo vlastním úmyslným zaviněním,“ pronesla. Tvrdohlavost Igniské gammy ji začínala vytáčet. Ještě víc jí však lezl na nervy fakt, že s tím nemůže v podstatě nic udělat. Dokud byl Stadley výše postavený, bylo její povinností ho poslouchat. I když naprosto očividně jeho mozkovna nemohla být tak docela v pořádku.

„No jen se neboj, jestli se mě budou ptát, jak bellatorský gamma přišel k otřesu mozku, tohle si rozhodně nechám pro sebe,“ pronesla s notnou dávkou sarkasmu a otočila se k němu zády. Cítila se rozpolceně. Měla chuť prostě odejít, vzhledem k tomu, že její snahy raněnému pomoci zcela očividně k ničemu nevedly. Ovšem maličká komůrka v jejím svědomí ji prostě nemohla dovolit jen tak Stadleyho opustit, i když on sám by to jistě ocenil.

Obrátila se přes rameno. Zaměřila se na Stadleyho čelo, na kterém stále zářila rudá pěšinka, a nechala svou mysl zapátrat v prostoru. Dlouho netrvalo a napojila se na myšlenkovou vlnu modrého vlka. Soustředěně zapátrala v paměti. Vzpomněla si na den, kdy na vřesovišti potkala Feiera a svěřila mu svůj strach ohledně své staré smečky. Bylo pro ni tehdy těžké se ohledně toho tématu otevřít, ale nakonec to dokázala. Možná, že když dokáže ve Stadleym pomocí své magie probudit podobné pocity jako cítila ten den, povede se jí z něj vytáhnout, proč si vůbec to zranění způsobil. A možná by ho tím pádem mohla i přimět trochu spolupracovat.

Chvíli si se vzpomínkou váhavé důvěry a náhlého návratu naděje pohrávala, než je vyslala Stadleyho směrem. Pak se znovu otočila a čekala. Vlastně si ani nebyla jistá, jestli její myšlenky vůbec k modrému doputují, vzhledem k jeho aktuálnímu stavu. Ale troufla si doufat.

Modrá znejistěla. Bylo jí jasné, že je něco špatně, ať už to Stadley popíral, jak chtěl. Věděla, že by ho měla co nejrychleji dostat do léčitelské jeskyně, ale obávala se, že kdyby se ho dotkla, schytala by pořádnou ránu. Pořád si pamatovala jejich poslední setkání. Měla by raději odběhnout a přivést léčitele sem? To by ho tady už taky potom nemuseli najít.

„Možná sis toho nevšiml, ale krvácíš, a ke všemu z části těla, kterou ještě budeš potřebovat.“ Slovíčko „možná“ z druhé části věty raději vypustila. Pořád mluvila s nadřazeným vlkem.

„Takže když si nechceš nechat pomoct, možná by ses měl aspoň posadit, ať se to s tebou nesekne.“

Mornie se pousmála. Opravdu by ráda nové Ignisany potkala a tentokrát si skutečně začala pohrávat s myšlenkou, že se do jeskyně za Artemis vydá. Konec konců nemuselo být na škodu se s rodinkou seznámit.

„Možná to zkusím. Dřív nebo později se přeci stejně setkáme.“

Pozorovala Feierův zadumaný pohled i jeho rozpaky, když se z myšlenek probral. „Zima s sebou přinesla spoustu komplikací… ve sněhu se špatně běhá, drobná kořist se pořád někde schovává… Ale zlé to není.“ Zahleděla se znovu na hnědého vlka a spiklenecky se usmála. „Vím, že teď máš plné tlapky práce, ale někdy bychom měli zase něco chytit spolu. Jak jsme to plánovali ve Věžovkách. Teda, až budu zase moct běhat plnou rychlostí.“

Modrá stále spokojeně vzpomínala na jejich společnou akci na Pláni posledních sobů a doufala, že se jim někdy povede něco podobného. Navíc nemohla dostat z hlavy Feierovu nedávnou zmínku o použití ohně k usměrnění stáda… Teď to pravděpodobně nebylo možné kvůli tomu sněhu všude kolem, ale toužila jednou vidět tuhle strategii v praxi.

Mornie o třetím vlčeti skutečně nevěděla. Doslechla se, že porod byl komplikovaný, ale když se dozvěděla o dvou vlčatech, předpokládala, že dvě být měla, a tak nakonec všechno dobře dopadlo.

„Nejsem si jistá, že by se to jejich rodičům líbilo. Se Stadleym jsem jednou trénovala, ale s Artemis jsem prohodila tak půl slova, skoro se neznáme. Myslím, že by nebyla nadšená, kdybych si to nakráčela do nory a rozplývala se nad jejími vlčaty.“

Že si tohle myslela ovšem neznamenalo, že malé vlky vidět nechce. Sice to v ní vyvolávalo drobné nejistoty (přeci jen naposledy vlče potkala ještě než sama dosáhla dospělosti), ale vidět je chtěla. Tak trochu si dělala naděje, že alespoň z jednoho z nich vyroste nový igniský lovec. Přeci jen jich měli málo.

Konečně to všechno zapadlo do sebe. Teď už Mornie byla schopná i pochopit, že bílý si držel toho opeřence nablízku. Ovšem to, že o ni pečoval ke všemu bez zraku? Bylo to uznáníhodné a zároveň to Mornie ještě víc udivilo.

Uznale broukla a chvilku se tiše zamyslela. „Co tě vlastně přivedlo do Ignisu? Nezdáš se mi zrovna jako typ vlka, který k téhle smečce většinou tíhne.“ Smečka měla ve svých řadách různé vlky, ale až na pár výjimek je spojovala při nejmenším ohnivější povaha a ostrý jazyk. Proto ji zajímala Ikkeho motivace. Možná se v něm spletla?

Zastavila se pár kroků od Stadleyho. Trochu se jí ulevilo, že vlk je pořád na nohou. Zas taková šlupka to teda snad nebyla. I přesto nemohla setřást mráz v zádech, když si všimla, že oranžová barva vlkovy ofiny pomalu tmavne v krvavou červeň.

„Ty jsi tady ten, co to napral hlavou do skály,“ neubránila se vlčice přidrzlému tónu. Copak mu přeskočilo? Pamatovala si Stada jako silného a sebevědomého vlka, ale teď jí přišlo, že se svým vystupováním snaží něco zamaskovat. Musel se snažit něco zamaskovat, vždyť si před chvílí zcela dobrovolně rozbil čelo!

„Možná bys s tím měl skočit za Feierem,“ dodala mírnějším tónem.

Pousmála se. O nových přírůstcích věděla jen okrajově. „No jo, děti jsou radost,“ pronesla. Sama měla ohledně vlčat vždy tak trochu smíšené pocity. Byla radost vidět zdravá mláďata, ve staré smečce obzvlášť, jelikož tam každá vlčice minimálně o jedno vlče přišla. Těch přežívajících si museli vážit. Ale Mornie zároveň věděla, že jednou bude muset i ona přivést na svět vrh následníků. Ať už se jí to bude líbit, nebo ne. Rod vůdčích vlků musel pokračovat. Pamatovala si, že se jí vždycky tak trochu zhoupnul žaludek, když na to během dospívání pomyslela.

Ale tohle nechala už daleko za sebou. Věděla, že Ignis ji k mateřství nutit nebude. Většinu svých členů beztak berou z venku. Teď, když věděla, že bude mít na výběr, se mohla z malých Ignisanů také radovat.

„Jak si vůbec vedou?

„Já si ráda potrénuju. Při lovu se to bude hodit. A máš pravdu, že to je docela zábava.“ Párkrát švihla ocáskem. Zmínka nové trasy ji zaujala. „To vůbec nezní špatně. Třeba ti budu líp stačit.“

Trochu znervózněla, když se přiblížil, ale neuhnula. Nechala ho zírat na její tlapky a se starostí smečkového léčitele se vyptávat na její stav. „Snažila jsem se držet tvých rad. Hezky mě potrápily, ale teď už je to rozhodně lepší.“ Na chvíli se odmlčela. „Zeptala bych se tě na to samé, ale to by nejspíš bylo zbytečné. Takže errm… děje se něco zajímavého v tom vašem léčitelském kutlochu?“