Príspevky užívateľa

Lehkým klusem se blížila k vlkovi, ale nezdálo se, že by si jí všiml. Zvolnila krok a přemýšlela, zda by měla něco říct, aby mu o sobě dala vědět.

Až při bližším pohledu si všimla modré sojky, která se se držela v blízkosti bílého a nezdála se jím být nijak rozhozená. To je mi pěkně ochočená svačinka... S konceptem mazlíčků neměla Mornie příliš mnoho zkušeností.

Když stála asi deset vlčích délek od něho a vlk si jí stále nevšímal, rozhodla se alespoň pozdravit.

"Zdravím. Ty jsi taky z Ignisu, že?" Její čichové buňky jí napovídaly, že se nemýlí, ale chtěla to pro jistotu slyšet od něho.

Mornie se zahleděla do koruny osamělého stromu, jehož zhnědlé listí se pomalu snášelo k zemi. Poslední ohnivé barvy se pomalu ale jistě vytrácely ze všech stromů na území - jen další připomínka blížící se zimy.

Dnes nepátrala po žádné kořisti, ačkoliv by pravděpodobně měla. Když se dokáží na zimu pořádně najíst, bude se jim o to lépe přežívat v období nedostatku.

Ale protentokrát se rozhodla trochu zvolnit. Dál skrz opadané větve sledovala zataženou oblohu a vdechovala chladný vzduch. Snad by se i posadila do trávy, kdyby ji spadlá dešťová voda nestudila na tlapkách.

Mornie sledovala zuřící pramen hluboko pod sebou. Mocný živel v ní vzbouzel mnoho respektu. Nebyla jím zdaleka tak fascinovaná, jako ohněm, ale přeci bylo na pohledu do hlubin kaňonu cosi zvrhle příjemného. Kdyby tam byla schůdnější cesta, mohla bych se naučit rybařit. Zkoušela to už před lety, ještě s rodnou smečkou, ale na její mladé tělo byla tehdy voda příliš studená.

Od té doby, co jí Feier pomohl trochu ovládnout její staré strachy ji začaly výlety k nastávajícímu území smečky celkem bavit. Rozhlížela se a přemýšlela, v co dokáže Ignis všechna ta místa přetavit.

Vítr se obrátil a donesl k ní pach jiného vlka. Tuláci si užívají poslední možnosti se tady courat… tak moment. Ačkoliv pro ni byl pach cizí, jasně v něm rozeznala Ignis. Takže pravděpodobně další člen, kterého ještě neměla tu čest poznat, co si taky vyrazil na procházku.

Rozhlédla se kolem a vzápětí spatřila záblesk bílé srsti. Uhodla, že to bude onen neznámý a vydala se jeho směrem.

Mornie si povzdechla. Očekávaná otázka nakonec také přišla. „Ano, je to lepší,“ přikývla. „Proto tady vlastně napůl jsem. Když se tomu budu vystavovat častěji, třeba to nakonec přejde úplně… A stejně budeme brzo na severu žít trvale. Je lepší na tom zapracovat co nejdřív.“

Nad otázkou výběru terénu se Mornie musela zamyslet. Neměla v plánu žádné velké kulišárny, chystala se jen na lehký klus do nějakého pořádného kopečka. Ale přece ze sebe neudělá nějaké ořezávátko. Lovkyně by se měla svůj běh neustále zdokonalovat. Byla si jistá, že dokáže unést jakoukoliv trasu, se kterou Feier přijde. Konec konců v podobném prostředí vyrůstala. A i kdyby to přeci jen nezvládla – bude s sebou mít doktora.
„Tu nejdrsnější,“ mrkla na něj.

Modrou potěšilo vlkovo nadšení do lovu. Ignis takové vlky rozhodně mohl potřebovat. Opětovala mu odhodlaný pohled a zašvihala ocasem. „Bude to chtít vyčmuchat nějakou noru. A pak rychle zasáhnout.“ Otočila se směrem od Targy, aby jeho pach nepřekrýval ten, který hledala. Udělala pár opatrných kroků stranou, až konečně chytila stopu.

Kývnutím hlavy naznačila Targovi, aby ji následoval. Další slova by mohla kořist poplašit a ona se ještě nechtěla vyčerpávat používáním své magie ke komunikaci. To přijde až později.

Všimla si, jak se vlk mračí, a tak pozorně poslouchala, co jí řekne. No jistě že o nich neví. Mělo mě to napadnout. Targa rozhodně nevypadal jako obyčejný vlk, tak nějak dávalo smysl, že sysly nezná. Spíše ji překvapilo, že na to nepomyslela dřív. Možná už jsem prostě blíž místním než cizincům… A to je jedině dobře.

„Vypadají trochu jako kdyby zajíc a veverka měli mládě. Jak říkám, taková drobotina, tak na dvě tři sousta. Zato mají ale parádní maso.“ Už jen jak o tom Mornie mluvila, tak se jí začaly sbíhat sliny. A tohle bude pravděpodobně poslední příležitost si na nějakém pochutnat.

„Můžu ti je ukázat, jestli chceš,“ dodala po chvilce. Cvičení lovu se vždycky hodilo a aspoň si trochu prověří nováčkovy schopnosti.

Trochu uvolnila rozrušením ztuhlé svalstvo a pousmála se. „Neříká se tomu tady Syslí háj jen tak pro nic za nic. Těmi potvůrkami se to tady jen hemží. Jsou to sice drobci, ale chtěla jsem ještě jednoho ochutnat, vypadá to, že na zimu zalezou a už jich moc nepochytáme.“

Za svůj pobyt na Igniském území ochutnala syslů hned několik. Je to taková drobotina, že spousta vlků by mohla usoudit, že se za nimi ani nemá cenu hnát, ale Mornie si oblíbila jejich chuť. Dost se lišila od ostatních druhů masa a bylo to příjemné zpestření, zvlášť pro vlčici, která většinu života jedla především soby.

S příchodem té myšlenky si uvědomila, že vlk vlastně vůbec nemusí vědět, jak takový sysel vypadá. Ona sama přišla z dalekých krajů a musela toho o svém novém domově spoustu zjistit. „Jedl jsi už někdy sysla?“ zeptala se tedy.

Modrá si podezřívavě vlka změřila pohledem. Skutečně z něj byl cítit jen oheň, a ačkoliv byl ten pach Mornie podivně blízký, tak nějak nevěděla, jak si tuhle situaci přebrat. Určitě by se nedivila, kdyby si někdo takový našel cestu do Ignisu. Zároveň se jí však nechtělo slepě důvěřovat slovům cizince.

„Těší mě,“ pronesla nakonec trochu vlídnějším tónem. Věděla, že v poslední době do smečky přišla spousta členů, které ještě neměla tu čest poznat. A byla si vcelku jistá, že přistižený tulák by se choval trochu jinak. Měla s tím konec konců osobní zkušenost.

„Já jsem Mornie,“ dodala. „Igniská lovkyně. Vlastně jsem se sháněla po kořisti, než jsem narazila na tebe.“

Přikývla na jeho slova ohledně kondice léčitelů. Dávalo to smysl. V Ignisu o to víc. Tady musel skutečně každý být v jádru trochu bojovník, což zahrnovalo i běžecké schopnosti.

„Šla jsem tak nějak na slepo,“ přiznala Mornie. „Věžové hory moc neznám, takhle daleko na sever území se mi dlouho nechtělo.“ Odmlčela se. Jádro jejího váhání s cestou na sever území nespočívalo jen ve vzpomínkách na minulost, ale bylo jí jasné, jak ta věta vyzněla.

„Ale je tady hezky,“ dodala po chvilce. Doufala, že hornatá část nového území bude podobná. „Hádám, že to tu znáš trochu líp než já. Vadilo by ti, kdybych se k tobě přidala?“ Poznat zase kousek území se vždy hodilo. Navíc se v tu chvíli Mornie cítila na své poměry vcelku společensky.

Když modrá popadla dech, odpověděla Feierovi na pozdrav. „Nazdar! Ano, to byl můj plán. Musím nabrat síly. V zimě bude méně kořisti, tady, i na našem nastávajícím území. Čím méně selhaných lovů, tím lépe pro nás pro všechny. Takže se dávám do pohybu.“ Ani ona se o minulém setkání nahlas nezmínila, ačkoliv i to byl částečně důvod, proč se do hor vydala.

Místo toho si pozorně zadýchaného léčitele prohlédla. „A co tebe vedlo do akce? Sháníš zas nějaké byliny?“ Mornie nikdy rostlinkám ani léčitelství příliš nerozuměla, to byl známý fakt, ovšem dokázala si představit, že by se mohlo hodit mít zásoby na zimu.

Hnědý ale nevypadal, že by něco hledal. O to víc Mornie zajímaly jeho úmysly. Třeba by se k němu mohla přidat.

Pozvolna klusala do kopečka. Každý lovec by si měl jednou za čas potrénovat svou výdrž. Pro ni to navíc byla i zkouška mentálních schopností. Jak se blížila zima, Mornie začala vyhledávat víc míst podobných jejímu někdejšímu domovu a ze všech sil se snažila neoddat vzpomínkám a obavám.

Už se jí to celkem dařilo. Spíš než aby se ohlížela přes rameno, raději si užívala, že ji už netíží to příšerné letní vedro.
Feierovo ujištění při jejich posledním setkání tomu také pomohlo. Spíš než na led, mráz a strach, myslela na oheň, který tehdy sžíral seschlý vřes a který každým dnem hořel silněji i v jejím srdci.

Z myšlenek ji vytrhl známý pach a ona se okamžitě svižným krokem vydala jeho směrem. Já o vlku... heh heh...

Do modrého kožíšku Igniské Thety se zakousl chlad. Pořád měla z příchodu zimy tak trochu smíšené pocity. Vzpomínky na někdejší život se jí stále držely, ale už se pomalu přestávala starat, jestli ji stará smečka hledá.

Nad ránem dostala chuť na nějaké drobné zvířátko. Takovou malou jednohubku, kterých by zvládla pro smečku nachytat hned několik. Proto taky teď bloudila Syslím hájem a hledala nějakou tu kořist.

Naposledy, když se tudy procházela, byla ještě tulačkou, ačkoliv to nemělo mít dlouhého trvání. Ucítila u srdce podivnou vlnu nostalgie.

Zastavila se a zavětřila. Pátrala po syslích norách, ale místo toho k ní podzimní vánek donesl pach vlka. Věděla určitě, že ho nezná, ale zda to byl Ignisan, to bylo těžké určit.

Naježila se, když zaslechla hlas a pohledem pátrala po jeho původci. Spatřila hnědě zbarveného vlka, který stál kousek od ní.

"Nazdárek," odpověděla neutrálním hlasem. Jestli je to cizinec, měla by se ho bez dalších řečí zbavit. Ovšem pokud je to nový člen, nebylo by moudré vykročit špatnou nohou.

U mě vítězí Nadezhda :3 (ale musím zcenit i kostým Sariane)

Kráčela dál opatrným krokem. Otázka na tuláky ji přiměla se usmát, ale hádala, že to vlk neviděl. Ignis samozřejmě na každém rohu hlásal, že kdo překročí hranice, neopustí je už v jednom celku. Ale kdyby to byla skutečně pravda, ona sama by teď měla v kožichu mnohem více jizev.

„To záleží, na koho narazí,“ odpověděla nakonec. „A v jaké náladě.“
Vlk se zastavil. Vzduch v Morniině čumáku se náhle zdál o něco méně mrtvolný a Tiamova slova jen potvrdila její podezření, že dorazili k hranici.

„Jen se neboj,“ pronesla nad vlkovým varováním. „S bohy já zásadně cesty nekřížím. Ani s vlky, kteří na ně věří. My dva už se zřejmě nesetkáme.“

Vykročila vpřed, a ještě jednou se ohlédla do tmy na šedého vlka. Zvláštní, do jakých míst ji její zvědavost zavedla. A to se nikdy nepovažovala za vlčici, která by vyhledávala nebezpečí. Tedy, ne že by se jí Tiam zdál nebezpečný, ale ten ukrutný zápach, který ji sem původně zavedl, jí připomínal, že tenhle vlk bude spíše výjimkou. A že dost možná měla obrovské štěstí.

Sledovala Feirovy útoky na zadní nohy soba. Vedl si dobře. Zvíře zpomalovalo a Mornie vycítila příležitost. Několika dlouhými skoky překonala vzdálenost, která ji dělila od kořisti. Zabořila tesáky do hrdla unaveného zvířete a stáhla ho svojí vahou k zemi.

Pyšně si prohlížela úlovek a začaly se jí sbíhat sliny. Sob sice nebyl úplně dorostlý, ale k nasycení několika členů smečky stačil. Věděla ovšem, že na první sousto si bude muset ještě počkat.

Zvedla oči k Feierovi. "Skvělá práce," hlesla. Znovu si pořádně úlovek prohlédla a povzdechla si. "Ještě že jsme si vybrali tohohle. Většího bych až do Ignisu táhnout nechtěla." Zkusmo chytila mrtvého soba zuby za šíji, aby zjistila, jak se jim ponese. "I tak to bude fuška. Ke smečce je to celkem štreka. Měli bychom vyrazit, ať ho tam dotáhneme ještě před setměním," mrkla na hnědého. Byla po emočním vypětí a lovu vyřízená a doufala, že dostane možnost dohnat ztracenou energii několika hodinami kvalitního spánku.