Príspevky užívateľa

Modrá znejistěla. Bylo jí jasné, že je něco špatně, ať už to Stadley popíral, jak chtěl. Věděla, že by ho měla co nejrychleji dostat do léčitelské jeskyně, ale obávala se, že kdyby se ho dotkla, schytala by pořádnou ránu. Pořád si pamatovala jejich poslední setkání. Měla by raději odběhnout a přivést léčitele sem? To by ho tady už taky potom nemuseli najít.

„Možná sis toho nevšiml, ale krvácíš, a ke všemu z části těla, kterou ještě budeš potřebovat.“ Slovíčko „možná“ z druhé části věty raději vypustila. Pořád mluvila s nadřazeným vlkem.

„Takže když si nechceš nechat pomoct, možná by ses měl aspoň posadit, ať se to s tebou nesekne.“

Mornie se pousmála. Opravdu by ráda nové Ignisany potkala a tentokrát si skutečně začala pohrávat s myšlenkou, že se do jeskyně za Artemis vydá. Konec konců nemuselo být na škodu se s rodinkou seznámit.

„Možná to zkusím. Dřív nebo později se přeci stejně setkáme.“

Pozorovala Feierův zadumaný pohled i jeho rozpaky, když se z myšlenek probral. „Zima s sebou přinesla spoustu komplikací… ve sněhu se špatně běhá, drobná kořist se pořád někde schovává… Ale zlé to není.“ Zahleděla se znovu na hnědého vlka a spiklenecky se usmála. „Vím, že teď máš plné tlapky práce, ale někdy bychom měli zase něco chytit spolu. Jak jsme to plánovali ve Věžovkách. Teda, až budu zase moct běhat plnou rychlostí.“

Modrá stále spokojeně vzpomínala na jejich společnou akci na Pláni posledních sobů a doufala, že se jim někdy povede něco podobného. Navíc nemohla dostat z hlavy Feierovu nedávnou zmínku o použití ohně k usměrnění stáda… Teď to pravděpodobně nebylo možné kvůli tomu sněhu všude kolem, ale toužila jednou vidět tuhle strategii v praxi.

Mornie o třetím vlčeti skutečně nevěděla. Doslechla se, že porod byl komplikovaný, ale když se dozvěděla o dvou vlčatech, předpokládala, že dvě být měla, a tak nakonec všechno dobře dopadlo.

„Nejsem si jistá, že by se to jejich rodičům líbilo. Se Stadleym jsem jednou trénovala, ale s Artemis jsem prohodila tak půl slova, skoro se neznáme. Myslím, že by nebyla nadšená, kdybych si to nakráčela do nory a rozplývala se nad jejími vlčaty.“

Že si tohle myslela ovšem neznamenalo, že malé vlky vidět nechce. Sice to v ní vyvolávalo drobné nejistoty (přeci jen naposledy vlče potkala ještě než sama dosáhla dospělosti), ale vidět je chtěla. Tak trochu si dělala naděje, že alespoň z jednoho z nich vyroste nový igniský lovec. Přeci jen jich měli málo.

Konečně to všechno zapadlo do sebe. Teď už Mornie byla schopná i pochopit, že bílý si držel toho opeřence nablízku. Ovšem to, že o ni pečoval ke všemu bez zraku? Bylo to uznáníhodné a zároveň to Mornie ještě víc udivilo.

Uznale broukla a chvilku se tiše zamyslela. „Co tě vlastně přivedlo do Ignisu? Nezdáš se mi zrovna jako typ vlka, který k téhle smečce většinou tíhne.“ Smečka měla ve svých řadách různé vlky, ale až na pár výjimek je spojovala při nejmenším ohnivější povaha a ostrý jazyk. Proto ji zajímala Ikkeho motivace. Možná se v něm spletla?

Zastavila se pár kroků od Stadleyho. Trochu se jí ulevilo, že vlk je pořád na nohou. Zas taková šlupka to teda snad nebyla. I přesto nemohla setřást mráz v zádech, když si všimla, že oranžová barva vlkovy ofiny pomalu tmavne v krvavou červeň.

„Ty jsi tady ten, co to napral hlavou do skály,“ neubránila se vlčice přidrzlému tónu. Copak mu přeskočilo? Pamatovala si Stada jako silného a sebevědomého vlka, ale teď jí přišlo, že se svým vystupováním snaží něco zamaskovat. Musel se snažit něco zamaskovat, vždyť si před chvílí zcela dobrovolně rozbil čelo!

„Možná bys s tím měl skočit za Feierem,“ dodala mírnějším tónem.

Pousmála se. O nových přírůstcích věděla jen okrajově. „No jo, děti jsou radost,“ pronesla. Sama měla ohledně vlčat vždy tak trochu smíšené pocity. Byla radost vidět zdravá mláďata, ve staré smečce obzvlášť, jelikož tam každá vlčice minimálně o jedno vlče přišla. Těch přežívajících si museli vážit. Ale Mornie zároveň věděla, že jednou bude muset i ona přivést na svět vrh následníků. Ať už se jí to bude líbit, nebo ne. Rod vůdčích vlků musel pokračovat. Pamatovala si, že se jí vždycky tak trochu zhoupnul žaludek, když na to během dospívání pomyslela.

Ale tohle nechala už daleko za sebou. Věděla, že Ignis ji k mateřství nutit nebude. Většinu svých členů beztak berou z venku. Teď, když věděla, že bude mít na výběr, se mohla z malých Ignisanů také radovat.

„Jak si vůbec vedou?

„Já si ráda potrénuju. Při lovu se to bude hodit. A máš pravdu, že to je docela zábava.“ Párkrát švihla ocáskem. Zmínka nové trasy ji zaujala. „To vůbec nezní špatně. Třeba ti budu líp stačit.“

Trochu znervózněla, když se přiblížil, ale neuhnula. Nechala ho zírat na její tlapky a se starostí smečkového léčitele se vyptávat na její stav. „Snažila jsem se držet tvých rad. Hezky mě potrápily, ale teď už je to rozhodně lepší.“ Na chvíli se odmlčela. „Zeptala bych se tě na to samé, ale to by nejspíš bylo zbytečné. Takže errm… děje se něco zajímavého v tom vašem léčitelském kutlochu?“

Modrá pokývala hlavou. Vlastně to dávalo smysl. Jako léčitel musí jistě dobře vědět, co je dobré pro jeho fyzičku. A normálně by se toho pravděpodobně zas tolik nenaběhal. Minimálně ne na příliš dlouhou vzdálenost, takže to musel někde vynahradit, zvlášť když to byl takový běžecký nadšenec. To si tedy alespoň myslela, ale bylo celkem jasné, že Mornie o tomto povolání příliš neví.

„No, rozhodně nečekej, že to byl náš poslední společný běh,“ uchechtla se. „Očividně víš, jak vlka dohnat až na hranice jeho schopností. To rozhodně budu potřebovat. Jak jsem říkala – jednou bych to ráda zaběhla aniž by mě to tak zničilo.“

Ohlédla se, když za sebou zaslechla svižný krok. Když nepochybně rozpoznala igniského léčitele, spokojeně ho pozdravila. Bylo poznat, že zase běhal, a ne málo. Ten toho snad už má v nohách víc než já z celé cesty ze severu, pomyslela si.

„Koukám, že tebe na dlouhé odpočívání moc neužije,“ mrkla na něho. „Dneska tě v tom nechám samotného. Pořád ještě se vzpamatovávám z minula. Ale hádám, že ti to vadit nebude.“

Věděla, že Feier společnost nepotřebuje. Pomůže, když je potřeba, ale bedlivě si střeží svůj klid. Tak to tedy aspoň Mornie vždycky vnímala.

Modrá vlčice pozvolna kráčela zasněženou plochou, kterou naposledy spatřila ještě během parného léta. Dneska už tady místečko k ukrytí před sluncem hledat nemusela. To bylo bezpečně schované za šedými mraky.

Mezi vším tím bílým sněhem náhle spatřila záblesk modři. Po chvilce mžourání do dálky v něm poznala igniskou Gammu, se kterou pár měsíců zpátky trénovala souboj – Stadleyho. Od té doby ho mockrát neviděla.

Z dálky na něj moc dobře neviděla, ale z řeči těla jí přišel přinejmenším frustrovaný. A když to napálil hlavou napřed do skály, bylo jí jasné, že opravdu něco není v pořádku. Ostře se nadechla a co nejrychleji vyrazila k němu.

Mornie se zahleděla do koruny osamělého stromu, jehož větve byly všechny do jedné pokryté sněhem. Zima se už plně usadila v Norestu.

Dnes nepátrala po žádné kořisti. Smečce mohl sice nějaký ten kus masa přijít vhod, ale ona se pořád vzpamatovávala z posledního běžeckého tréninku. Kdyby se teď vydala na lov, pravděpodobně by moc úspěšná nebyla.

Protentokrát se rozhodla trochu zvolnit. Dál skrz zasněžené větve sledovala zataženou oblohu a vdechovala chladný vzduch. Snad by se na chvíli i posadila, kdyby ji napadaný sníh nestudil do tlapek. Že by si stihla tak rychle jeho chladu odvyknout?

Pozorně poslouchala Feierovy rady a snažila se je zapamatovat. Nechtěla se tímhle tréninkem nechat odrovnat, smečka potřebovala použitelné lovce. Nebyla si jistá, kde v tomhle počasí najde nějaké teplé místo, ale nějaký koutek se na území určitě najde.

Kdyby měla ohnivou magii, tohle by jistě nebyl problém. Našla by nějaké to dřevo nebo seschlé rostliny a měla by vystaráno. Jenže na severu vlci s ohnivou magií nebyli. Nebyl nikdo, po kom by ji mohla zdědit. O to víc ji ten živel fascinoval, ať už jako nezkrotná síla napomáhající v lovu i boji, nebo jen uklidňující zdroj tepla a světla. Vybavilo se jí to setkání s Mal u řeky, i to s Feierem na vřesovišti…

Unaveně zabručela na souhlas s návrhem dalšího proběhnutí. To jim jedině prospěje. Ale teď už po Feierově boku kráčela směrem k území, s vidinou pořádného šlofíku.

Feierův úsměv ji zvláštním způsobem hřál u srdce. Hádala, že ten se nevidí každý den. Když zastavil, zařadila se vedle něho.

"V Jehličnatém lese jsem před časem viděla stádo srnek. Kolem desíti jedinců, většina samice. Kdyby se nám povedlo je zastihnout na Pláni zajíců, nebo je tam vyhnat, třeba bychom měli šanci. Ale chtělo by to zaonačit v den, kdy nebude hluboký sníh. To bychom se pěkně rychle unavili."

V hlavě už osnovala, jak by nějaký takový jejich společný lov mohl vypadat. Nahlas by to za nic na světě neřekla, ale z té myšlenky se v duchu tetelila radostí. Poslední takový lov si náramně užila a smečka bude další potravu potřebovat. Nehledě na to, že teď každý lov už mohl být na tomto území jejich poslední. Byla odhodlaná si poslední kořist starého Igniského teritoria náležitě vychutnat.

"Teď budu mít ale ještě hezkých pár dní pořádně rozbolavělé svaly," podotkla.

Fascinovaně si poslechla Ikkeho odpověď. Pořád jí vrtalo hlavou, jak se ve vlkovi může objevit taková přízeň k malinkému opeřenci. A že taková přízeň může být silnější, než chuť na ptačí...

Samozřejmě, že Feierův kolega si vycvičí ptáka, aby mu pomáhal hledat bylinky. Mornie uvažovala, zda je vůbec něco, co tihleti Igniští doktoři se sběrem bylin nespojují.
Když zaslechla "dokáže mě varovat, když se někdo blíží" a "je mýma očima", zkoumavě naklonila hlavu do strany. Konečně si uvědomila, že něco na Igniském léčiteli ušlo jejímu povšimnutí.
"Ty... ty nevidíš?"

Spokojeně se usmála. "To zní jako dobrá strategie. Ale na to by Ignis potřeboval víc lovců." Hlavou jí probleskla představa desítky ohnivých vlků s Mornie v čele, ženoucí se za stádem sobů zasněženou krajinou. Možná jednou...

"Na novém území bude skvělých míst na běhání jistě ještě víc. Teda, doufám. Ráda bych si s tebou znovu zaběhala. Musím trénovat." Vesele švihla ocáskem. Nepochybovala o tom, že jejich budoucí domov bude plný parádních sešupů, kde budou moci trénovat. Přesto jí začínalo být trochu líto, že tuhle trasu nechají za sebou a budou se po ní courat tuláci.

"Měli by mě vidět teď," vrátila se ještě ke své smečce. "Oni přežívají s těmi jejich mrznoucími zadky zalezlí v jeskyni a já... žiju ten nejlepší život v té nejlepší smečce a běhám ze svahu... skoro."

"Po rovince to můžeme zkusit taky," souhlasila. "A zas bychom spolu někdy měli něco ulovit. Posledně nám to docela šlo," usmála se.