Príspevky užívateľa

Modrá pokývala hlavou. Vlastně to dávalo smysl. Jako léčitel musí jistě dobře vědět, co je dobré pro jeho fyzičku. A normálně by se toho pravděpodobně zas tolik nenaběhal. Minimálně ne na příliš dlouhou vzdálenost, takže to musel někde vynahradit, zvlášť když to byl takový běžecký nadšenec. To si tedy alespoň myslela, ale bylo celkem jasné, že Mornie o tomto povolání příliš neví.

„No, rozhodně nečekej, že to byl náš poslední společný běh,“ uchechtla se. „Očividně víš, jak vlka dohnat až na hranice jeho schopností. To rozhodně budu potřebovat. Jak jsem říkala – jednou bych to ráda zaběhla aniž by mě to tak zničilo.“

Ohlédla se, když za sebou zaslechla svižný krok. Když nepochybně rozpoznala igniského léčitele, spokojeně ho pozdravila. Bylo poznat, že zase běhal, a ne málo. Ten toho snad už má v nohách víc než já z celé cesty ze severu, pomyslela si.

„Koukám, že tebe na dlouhé odpočívání moc neužije,“ mrkla na něho. „Dneska tě v tom nechám samotného. Pořád ještě se vzpamatovávám z minula. Ale hádám, že ti to vadit nebude.“

Věděla, že Feier společnost nepotřebuje. Pomůže, když je potřeba, ale bedlivě si střeží svůj klid. Tak to tedy aspoň Mornie vždycky vnímala.

Modrá vlčice pozvolna kráčela zasněženou plochou, kterou naposledy spatřila ještě během parného léta. Dneska už tady místečko k ukrytí před sluncem hledat nemusela. To bylo bezpečně schované za šedými mraky.

Mezi vším tím bílým sněhem náhle spatřila záblesk modři. Po chvilce mžourání do dálky v něm poznala igniskou Gammu, se kterou pár měsíců zpátky trénovala souboj – Stadleyho. Od té doby ho mockrát neviděla.

Z dálky na něj moc dobře neviděla, ale z řeči těla jí přišel přinejmenším frustrovaný. A když to napálil hlavou napřed do skály, bylo jí jasné, že opravdu něco není v pořádku. Ostře se nadechla a co nejrychleji vyrazila k němu.

Mornie se zahleděla do koruny osamělého stromu, jehož větve byly všechny do jedné pokryté sněhem. Zima se už plně usadila v Norestu.

Dnes nepátrala po žádné kořisti. Smečce mohl sice nějaký ten kus masa přijít vhod, ale ona se pořád vzpamatovávala z posledního běžeckého tréninku. Kdyby se teď vydala na lov, pravděpodobně by moc úspěšná nebyla.

Protentokrát se rozhodla trochu zvolnit. Dál skrz zasněžené větve sledovala zataženou oblohu a vdechovala chladný vzduch. Snad by se na chvíli i posadila, kdyby ji napadaný sníh nestudil do tlapek. Že by si stihla tak rychle jeho chladu odvyknout?

Pozorně poslouchala Feierovy rady a snažila se je zapamatovat. Nechtěla se tímhle tréninkem nechat odrovnat, smečka potřebovala použitelné lovce. Nebyla si jistá, kde v tomhle počasí najde nějaké teplé místo, ale nějaký koutek se na území určitě najde.

Kdyby měla ohnivou magii, tohle by jistě nebyl problém. Našla by nějaké to dřevo nebo seschlé rostliny a měla by vystaráno. Jenže na severu vlci s ohnivou magií nebyli. Nebyl nikdo, po kom by ji mohla zdědit. O to víc ji ten živel fascinoval, ať už jako nezkrotná síla napomáhající v lovu i boji, nebo jen uklidňující zdroj tepla a světla. Vybavilo se jí to setkání s Mal u řeky, i to s Feierem na vřesovišti…

Unaveně zabručela na souhlas s návrhem dalšího proběhnutí. To jim jedině prospěje. Ale teď už po Feierově boku kráčela směrem k území, s vidinou pořádného šlofíku.

Feierův úsměv ji zvláštním způsobem hřál u srdce. Hádala, že ten se nevidí každý den. Když zastavil, zařadila se vedle něho.

"V Jehličnatém lese jsem před časem viděla stádo srnek. Kolem desíti jedinců, většina samice. Kdyby se nám povedlo je zastihnout na Pláni zajíců, nebo je tam vyhnat, třeba bychom měli šanci. Ale chtělo by to zaonačit v den, kdy nebude hluboký sníh. To bychom se pěkně rychle unavili."

V hlavě už osnovala, jak by nějaký takový jejich společný lov mohl vypadat. Nahlas by to za nic na světě neřekla, ale z té myšlenky se v duchu tetelila radostí. Poslední takový lov si náramně užila a smečka bude další potravu potřebovat. Nehledě na to, že teď každý lov už mohl být na tomto území jejich poslední. Byla odhodlaná si poslední kořist starého Igniského teritoria náležitě vychutnat.

"Teď budu mít ale ještě hezkých pár dní pořádně rozbolavělé svaly," podotkla.

Fascinovaně si poslechla Ikkeho odpověď. Pořád jí vrtalo hlavou, jak se ve vlkovi může objevit taková přízeň k malinkému opeřenci. A že taková přízeň může být silnější, než chuť na ptačí...

Samozřejmě, že Feierův kolega si vycvičí ptáka, aby mu pomáhal hledat bylinky. Mornie uvažovala, zda je vůbec něco, co tihleti Igniští doktoři se sběrem bylin nespojují.
Když zaslechla "dokáže mě varovat, když se někdo blíží" a "je mýma očima", zkoumavě naklonila hlavu do strany. Konečně si uvědomila, že něco na Igniském léčiteli ušlo jejímu povšimnutí.
"Ty... ty nevidíš?"

Spokojeně se usmála. "To zní jako dobrá strategie. Ale na to by Ignis potřeboval víc lovců." Hlavou jí probleskla představa desítky ohnivých vlků s Mornie v čele, ženoucí se za stádem sobů zasněženou krajinou. Možná jednou...

"Na novém území bude skvělých míst na běhání jistě ještě víc. Teda, doufám. Ráda bych si s tebou znovu zaběhala. Musím trénovat." Vesele švihla ocáskem. Nepochybovala o tom, že jejich budoucí domov bude plný parádních sešupů, kde budou moci trénovat. Přesto jí začínalo být trochu líto, že tuhle trasu nechají za sebou a budou se po ní courat tuláci.

"Měli by mě vidět teď," vrátila se ještě ke své smečce. "Oni přežívají s těmi jejich mrznoucími zadky zalezlí v jeskyni a já... žiju ten nejlepší život v té nejlepší smečce a běhám ze svahu... skoro."

"Po rovince to můžeme zkusit taky," souhlasila. "A zas bychom spolu někdy měli něco ulovit. Posledně nám to docela šlo," usmála se.

Spokojeně vypjala hruď nad jeho chválou. Tohle rozhodně nebylo naposledy, co se vyrazila takhle proběhnout. Snad ani ne naposledy s Feierem. K lovu bude rychlost i výdrž potřebovat a zdálo se, že léčitel má zkušeností na rozdávání.

„Ano, na pohyb ano, jen ne nutně takhle. To víš, při lovu se jeden dlouho jenom plíží a pak rychle vyrazí. Když všechno proběhne, jak má, tak je všechno hotovo během několika minut a většina z toho je spíš o rychlosti a síle než výdrži.“ Na chvíli umlkla a pak se rozhodla ještě něco dodat. „Když jsem byla vlče, tak mě do terénu moc běhat nepouštěli. Tedy, byla to jedna z nejlepších cest, jak se zahřát, což bylo určitě potřeba, ale smečka se pak strachovala, že se mi něco stane. Zlomím si nohu, nedostanu se domů a umrznu. Ušlape mě stádo sobů. Někam spadnu. Byla jsem jediné přežívající vlče mých rodičů, takže si všichni dávali záležet, abych přežila do dospělosti.“ Navzdory hořkosti tématu, které otevřela, se musela pousmát. „Nakonec jim ani to k ničemu nebylo.“

Spokojeně kráčela za hnědým. „To se ti nedivím. Nevadilo by mi si tohle někdy zopakovat.“ Rozhodně měl Feier pravdu v tom, že běh zahání zlé myšlenky. A s mrazivým dechem zimy v zádech toho brzy bude hodně k zahánění.

Následovala hnědého vlka krokem podél potoka. „Rozhodně první takhle strmý,“ přikývla. Pomalé tempo jí po únavné cestě z kopce vyhovovalo. „Je parádní,“ odpověděla na Feierovu otázku. „Musím říct, že obdivuju tvoji výdrž. Jednou by se mi líbilo tohle zaběhnout, aniž by mi musel vlát jazyk z tlamy.“

Sledovala tekoucí vodu v potoce. Musela být pořádně ledová. Do modré se dala žízeň. „Jo, snad bych to raději už nepřeháněla,“ přiznala. Běh z ní vyhnal poslední zbytečky pýchy pro Ignis tak typické a už se nestyděla přiznat únavu.
Zastavila a sklonila se k potoku. Dopřála si pár loků chladné horské vody a pak se zase dala do pohybu. Nechtěla rozehřátý organismus šokovat, ale opravdu měla vyschlé hrdlo.

„Fascinující,“ zamumlala. Být na Ikkeho místě ona, malá sojka by se ani nedožila dospělosti. Mornie by to brala jako laskavost. Rychlé ukončení trápení malého ptáčete. Ignis by měl být rád, že jsem se nerozhodla dělat léčitelku, problesklo jí hlavou. I když s vlkem by pravděpodobně nenaložila stejně.

Možná v tom to všechno tkvělo. Ona by k sojce přistoupila jako ke kořisti a k vlkovi jako raněnému spojenci (nebo nepříteli), kdežto Ikke vnímal minimálně tuhle sojku na stejné úrovni. Mornie uvažovala, jestli to takhle někdy mají i ostatní léčitelé nebo je to jenom tenhle bělásek. Někdy se musím zeptat Feiera…
„A co teda umí?“ zeptala se vlčice se zájmem.

Morniiny nožky se dožadovaly zpomalení, ale pýcha modré vlčice jim ho nehodlala dopřát. Naštěstí Feier zvolnil tempo, a tak přeci jen mohla dát rozbolavělým svalům šanci chvíli odpočinout. Postupně se její dech zklidnil a zdálo se, že má přeci jen dost sil běžet dál.

Její pohled se setkal s Feierovým a když přišla jeho otázka, skoro zaváhala s odpovědí. Bylo znát, že hnědý vlk toho má v nohách přeci jen víc než ona. Prozatím. Ale když už doběhla takhle daleko, přeci nestáhne ocas. A navíc – to co je čekalo už nebylo žádné stoupání. Právě naopak.

Přikývla.

Pokračovala ve volném běhu za Feierem, prohlížela si sráz pod sebou a bedlivě poslouchala, co jí léčitel povídá. Styděla se to přiznat, ale ani ve svém rodišti nikdy nic podobného neběžela. Ne že by snad území Dětí měsíce podobný terén nemělo, ale Mornie byla málokdy k tréninku běhu dolů vedena. Jeden špatný krok a zmrzačíš se, hustil jí do hlavy otec už od malička. Co by pak smečka dělala bez své dědičky, hm? Jiného následníka nemáme. A tak se podobným kouskům poslušně vyhýbala až do svého útěku.

Feier konečně domluvil. Když se vrhl dolů ze srázu, byla v ní malá dušička, ale vlk se zdál mít vše naprosto pod kontrolou. Chvíli váhala, jaký postup zvolit. Nechtěla se nechat zahanbit, konec konců by horský terén měl být její doména. Ale její nohy jí připomínaly, že nejsou všemocné a že by ocenily bezpečnější variantu. Těžko se jí to přiznávalo, ale měla strach.

Nechtíc zůstat dlouho pozadu zvolila nakonec Mornie zlatou střední cestu. Nevrhala se dolů plnou rychlostí jako Feier, jen klusem, který dopřál odpočinek jejím nohám a ve kterém měla větší kontrolu nad svým tělem. V hlavě jí zněly léčitelovy rady. Natahovala tlapy, soustředila se na rovnováhu, pomáhala si ocasem. Pocítila potřebu zrychlit, když si všimla, že hnědý flíček, kterým byl Feier, už dávno dosáhl paty kopce. Ale odolala. Přišli sem trénovat běh, ne Feierovy léčitelské schopnosti.

Nakonec i ona doběhla až dolů vcelku, ačkoliv jí to trvalo o dost déle než Feierovi. Mohla bych si sem chodit zaběhat častěji, pomyslela si. Teď, když už se nemusím krčit před vzpomínkami na starou smečku. Třeba to jednou zvládne seběhnout stejně rychle, jako on.

Nechávala se chladit mrazivým vzduchem, který si nacházel cestu do jejích plic. Nebyla z Feierova zrychlení nadšená, ale i tak sama přidala, aby mezi nimi zůstala přibližně stejná vzdálenost jako předtím. Co jiného jí taky zbývalo? Křiknout na něj, aby zpomalil? Pche! To by byl pěkný trapas! Zvlášť když si tuhle trasu vlastně tak trochu sama vybrala. Ne, kdepak, však ona si poradí.

Ještě chvíli tempo dokázala udržet, ale netrvalo dlouho a všimla si, že přeci jen zůstává pozadu. Neměla představu, jak dlouhou cestu ještě mají před sebou, a tak se rozhodla mezeru nezužovat a raději trochu šetřit síly (a doufat, že si Feier jejího zpomalení nevšimne).

Když konečně dosáhla vrcholu, zalila ji vlna úlevy. Rozhodně nečekala, že se zastaví, ale překvapilo ji, jak energicky se Igniský léčitel i po tak dlouhém stoupání žene dál vpřed.

Na mrazivé vzpomínky z dospívání teď už v hlavě ani neměla místo. Jediné, na co se dokázala soustředit, byly její rozbolavělé končetiny. Několikrát se ostře nadechla, aby dopřála tělu trochu docházejícího kyslíku a vyplazeným jazykem pokračovala za Feierem.

Udiveně se zašklebila. "Společnice?"
Chovu mazlíčků vážně moc nerozuměla. Dost možná za tím stály ty roky prožité v promrzlých zemích, kde byl každý kousíček potravy přiliš cenný, než aby ho přenechali bytosti, která jim ho nebude schopná vrátit. Tak nějak nedokázala pochopit, co mu to vůbec přinášelo. O tom, jak užitečný mohl ptačí společník být pro vlka v jeho situaci, neměla Mornie ani tušení.

"No a jak se to vlastně stane, že vlk vychová ptáka?" vyzvídala opatrně.

Jestli stále můžu, tak se hlásím :3