Príspevky užívateľa

Spokojeně vypjala hruď nad jeho chválou. Tohle rozhodně nebylo naposledy, co se vyrazila takhle proběhnout. Snad ani ne naposledy s Feierem. K lovu bude rychlost i výdrž potřebovat a zdálo se, že léčitel má zkušeností na rozdávání.

„Ano, na pohyb ano, jen ne nutně takhle. To víš, při lovu se jeden dlouho jenom plíží a pak rychle vyrazí. Když všechno proběhne, jak má, tak je všechno hotovo během několika minut a většina z toho je spíš o rychlosti a síle než výdrži.“ Na chvíli umlkla a pak se rozhodla ještě něco dodat. „Když jsem byla vlče, tak mě do terénu moc běhat nepouštěli. Tedy, byla to jedna z nejlepších cest, jak se zahřát, což bylo určitě potřeba, ale smečka se pak strachovala, že se mi něco stane. Zlomím si nohu, nedostanu se domů a umrznu. Ušlape mě stádo sobů. Někam spadnu. Byla jsem jediné přežívající vlče mých rodičů, takže si všichni dávali záležet, abych přežila do dospělosti.“ Navzdory hořkosti tématu, které otevřela, se musela pousmát. „Nakonec jim ani to k ničemu nebylo.“

Spokojeně kráčela za hnědým. „To se ti nedivím. Nevadilo by mi si tohle někdy zopakovat.“ Rozhodně měl Feier pravdu v tom, že běh zahání zlé myšlenky. A s mrazivým dechem zimy v zádech toho brzy bude hodně k zahánění.

Následovala hnědého vlka krokem podél potoka. „Rozhodně první takhle strmý,“ přikývla. Pomalé tempo jí po únavné cestě z kopce vyhovovalo. „Je parádní,“ odpověděla na Feierovu otázku. „Musím říct, že obdivuju tvoji výdrž. Jednou by se mi líbilo tohle zaběhnout, aniž by mi musel vlát jazyk z tlamy.“

Sledovala tekoucí vodu v potoce. Musela být pořádně ledová. Do modré se dala žízeň. „Jo, snad bych to raději už nepřeháněla,“ přiznala. Běh z ní vyhnal poslední zbytečky pýchy pro Ignis tak typické a už se nestyděla přiznat únavu.
Zastavila a sklonila se k potoku. Dopřála si pár loků chladné horské vody a pak se zase dala do pohybu. Nechtěla rozehřátý organismus šokovat, ale opravdu měla vyschlé hrdlo.

„Fascinující,“ zamumlala. Být na Ikkeho místě ona, malá sojka by se ani nedožila dospělosti. Mornie by to brala jako laskavost. Rychlé ukončení trápení malého ptáčete. Ignis by měl být rád, že jsem se nerozhodla dělat léčitelku, problesklo jí hlavou. I když s vlkem by pravděpodobně nenaložila stejně.

Možná v tom to všechno tkvělo. Ona by k sojce přistoupila jako ke kořisti a k vlkovi jako raněnému spojenci (nebo nepříteli), kdežto Ikke vnímal minimálně tuhle sojku na stejné úrovni. Mornie uvažovala, jestli to takhle někdy mají i ostatní léčitelé nebo je to jenom tenhle bělásek. Někdy se musím zeptat Feiera…
„A co teda umí?“ zeptala se vlčice se zájmem.

Morniiny nožky se dožadovaly zpomalení, ale pýcha modré vlčice jim ho nehodlala dopřát. Naštěstí Feier zvolnil tempo, a tak přeci jen mohla dát rozbolavělým svalům šanci chvíli odpočinout. Postupně se její dech zklidnil a zdálo se, že má přeci jen dost sil běžet dál.

Její pohled se setkal s Feierovým a když přišla jeho otázka, skoro zaváhala s odpovědí. Bylo znát, že hnědý vlk toho má v nohách přeci jen víc než ona. Prozatím. Ale když už doběhla takhle daleko, přeci nestáhne ocas. A navíc – to co je čekalo už nebylo žádné stoupání. Právě naopak.

Přikývla.

Pokračovala ve volném běhu za Feierem, prohlížela si sráz pod sebou a bedlivě poslouchala, co jí léčitel povídá. Styděla se to přiznat, ale ani ve svém rodišti nikdy nic podobného neběžela. Ne že by snad území Dětí měsíce podobný terén nemělo, ale Mornie byla málokdy k tréninku běhu dolů vedena. Jeden špatný krok a zmrzačíš se, hustil jí do hlavy otec už od malička. Co by pak smečka dělala bez své dědičky, hm? Jiného následníka nemáme. A tak se podobným kouskům poslušně vyhýbala až do svého útěku.

Feier konečně domluvil. Když se vrhl dolů ze srázu, byla v ní malá dušička, ale vlk se zdál mít vše naprosto pod kontrolou. Chvíli váhala, jaký postup zvolit. Nechtěla se nechat zahanbit, konec konců by horský terén měl být její doména. Ale její nohy jí připomínaly, že nejsou všemocné a že by ocenily bezpečnější variantu. Těžko se jí to přiznávalo, ale měla strach.

Nechtíc zůstat dlouho pozadu zvolila nakonec Mornie zlatou střední cestu. Nevrhala se dolů plnou rychlostí jako Feier, jen klusem, který dopřál odpočinek jejím nohám a ve kterém měla větší kontrolu nad svým tělem. V hlavě jí zněly léčitelovy rady. Natahovala tlapy, soustředila se na rovnováhu, pomáhala si ocasem. Pocítila potřebu zrychlit, když si všimla, že hnědý flíček, kterým byl Feier, už dávno dosáhl paty kopce. Ale odolala. Přišli sem trénovat běh, ne Feierovy léčitelské schopnosti.

Nakonec i ona doběhla až dolů vcelku, ačkoliv jí to trvalo o dost déle než Feierovi. Mohla bych si sem chodit zaběhat častěji, pomyslela si. Teď, když už se nemusím krčit před vzpomínkami na starou smečku. Třeba to jednou zvládne seběhnout stejně rychle, jako on.

Nechávala se chladit mrazivým vzduchem, který si nacházel cestu do jejích plic. Nebyla z Feierova zrychlení nadšená, ale i tak sama přidala, aby mezi nimi zůstala přibližně stejná vzdálenost jako předtím. Co jiného jí taky zbývalo? Křiknout na něj, aby zpomalil? Pche! To by byl pěkný trapas! Zvlášť když si tuhle trasu vlastně tak trochu sama vybrala. Ne, kdepak, však ona si poradí.

Ještě chvíli tempo dokázala udržet, ale netrvalo dlouho a všimla si, že přeci jen zůstává pozadu. Neměla představu, jak dlouhou cestu ještě mají před sebou, a tak se rozhodla mezeru nezužovat a raději trochu šetřit síly (a doufat, že si Feier jejího zpomalení nevšimne).

Když konečně dosáhla vrcholu, zalila ji vlna úlevy. Rozhodně nečekala, že se zastaví, ale překvapilo ji, jak energicky se Igniský léčitel i po tak dlouhém stoupání žene dál vpřed.

Na mrazivé vzpomínky z dospívání teď už v hlavě ani neměla místo. Jediné, na co se dokázala soustředit, byly její rozbolavělé končetiny. Několikrát se ostře nadechla, aby dopřála tělu trochu docházejícího kyslíku a vyplazeným jazykem pokračovala za Feierem.

Udiveně se zašklebila. "Společnice?"
Chovu mazlíčků vážně moc nerozuměla. Dost možná za tím stály ty roky prožité v promrzlých zemích, kde byl každý kousíček potravy přiliš cenný, než aby ho přenechali bytosti, která jim ho nebude schopná vrátit. Tak nějak nedokázala pochopit, co mu to vůbec přinášelo. O tom, jak užitečný mohl ptačí společník být pro vlka v jeho situaci, neměla Mornie ani tušení.

"No a jak se to vlastně stane, že vlk vychová ptáka?" vyzvídala opatrně.

Jestli stále můžu, tak se hlásím :3

Potěšeně se zasmála. Feier byl Ignisan každým coulem, nebo jí to alespoň tak připadalo, zvlášť od jejich setkání na vřesovišti. Nedivila se, že se mu dařilo lákat nové členy. Možná bych to taky mohla někdy zkusit, pomyslela si. Noví členi se vždycky hodí a třeba bych zajistila i další pomocnou loveckou tlapku.

„Přeci nejsem blázen,“ odpověděla Mornie na Ikkeho obavy, „abych lovila u takového srázu! To už bych se taky nemusela vrátit. Leda by se mi povedlo slézt k té řece…“ ponořila se znovu do svých rybářských úvah. „Kdybych lovila, tak bys o mě v ideálním případě ani nevěděl,“ dodala s úsměvem.

Přimhouřila oči na modrou sojku, která se bílému vlkovi nadále držela na blízku a konečně vyslovila otázku, která jí vrtala hlavou. „To se tě ten pták nebojí?“

Mornie Feierův ďábelský úsměv příliš nezkoumala. Neměla obavy z ničeho, s čím Feier přijde. Dokonce ani jeho slova ji příliš nerozházela. Spíš v ní probudila zvědavost.

Když se hnědý vlk rozběhl, hbitě ho následovala, držela se pár vlčích délek za ním, klusala volněji, protože věděla, že bude své síly ještě potřebovat.
Morniino srdce si dovolilo pár silnějších úderů, když doběhli do údolí. V hlavě jí probleskla jedna z mnoha zahořklých vzpomínek, ale jediné nemotorné zakopnutí o kámen ji vrátilo zpátky do reality. Teď potřebovala být duchem přítomná.

Nacházela si cestu mezi kamením a jinými překážkami, které číhaly v údolí a po chvíli zvedla zrak, aby si prohlédla, jak terén dál stoupá. Cesta se před nimi vlnila až kamsi do dálky, kam Mornie nedohlédla. V její hlavě se znovu začaly rojit obavy, ale tentokrát se jí povedlo je zarazit už v zárodku a plně se soustředit na svůj dech a na to, kam šlape.

Uvolnila se, když se její podezření potvrdila, a nasadila vlídný výraz, nevěda, že ho bílý vlk nemůže vidět.

"Ne, to jsme ještě neměli," odpověděla. Přítomnost dalšího léčitele ve smečce ji zvláštním způsobem uklidňovala. Nepochybovala, že Feier svou práci výborně zvládá, ale přesto - Ignisané se svým bojovým duchem mohli dalšího léčitele jistě potřebovat.
"Takže předpokládám, že si tě Feier už proklepnul?" vyzvídala.

"Já jsem Mornie. Lovkyně." Hrdě vypjala hruď a uvědomění, že ji Ikke nevidí se jí nadále vyhýbalo jako slunce noční obloze.

Lehkým klusem se blížila k vlkovi, ale nezdálo se, že by si jí všiml. Zvolnila krok a přemýšlela, zda by měla něco říct, aby mu o sobě dala vědět.

Až při bližším pohledu si všimla modré sojky, která se se držela v blízkosti bílého a nezdála se jím být nijak rozhozená. To je mi pěkně ochočená svačinka... S konceptem mazlíčků neměla Mornie příliš mnoho zkušeností.

Když stála asi deset vlčích délek od něho a vlk si jí stále nevšímal, rozhodla se alespoň pozdravit.

"Zdravím. Ty jsi taky z Ignisu, že?" Její čichové buňky jí napovídaly, že se nemýlí, ale chtěla to pro jistotu slyšet od něho.

Mornie se zahleděla do koruny osamělého stromu, jehož zhnědlé listí se pomalu snášelo k zemi. Poslední ohnivé barvy se pomalu ale jistě vytrácely ze všech stromů na území - jen další připomínka blížící se zimy.

Dnes nepátrala po žádné kořisti, ačkoliv by pravděpodobně měla. Když se dokáží na zimu pořádně najíst, bude se jim o to lépe přežívat v období nedostatku.

Ale protentokrát se rozhodla trochu zvolnit. Dál skrz opadané větve sledovala zataženou oblohu a vdechovala chladný vzduch. Snad by se i posadila do trávy, kdyby ji spadlá dešťová voda nestudila na tlapkách.

Mornie sledovala zuřící pramen hluboko pod sebou. Mocný živel v ní vzbouzel mnoho respektu. Nebyla jím zdaleka tak fascinovaná, jako ohněm, ale přeci bylo na pohledu do hlubin kaňonu cosi zvrhle příjemného. Kdyby tam byla schůdnější cesta, mohla bych se naučit rybařit. Zkoušela to už před lety, ještě s rodnou smečkou, ale na její mladé tělo byla tehdy voda příliš studená.

Od té doby, co jí Feier pomohl trochu ovládnout její staré strachy ji začaly výlety k nastávajícímu území smečky celkem bavit. Rozhlížela se a přemýšlela, v co dokáže Ignis všechna ta místa přetavit.

Vítr se obrátil a donesl k ní pach jiného vlka. Tuláci si užívají poslední možnosti se tady courat… tak moment. Ačkoliv pro ni byl pach cizí, jasně v něm rozeznala Ignis. Takže pravděpodobně další člen, kterého ještě neměla tu čest poznat, co si taky vyrazil na procházku.

Rozhlédla se kolem a vzápětí spatřila záblesk bílé srsti. Uhodla, že to bude onen neznámý a vydala se jeho směrem.

Mornie si povzdechla. Očekávaná otázka nakonec také přišla. „Ano, je to lepší,“ přikývla. „Proto tady vlastně napůl jsem. Když se tomu budu vystavovat častěji, třeba to nakonec přejde úplně… A stejně budeme brzo na severu žít trvale. Je lepší na tom zapracovat co nejdřív.“

Nad otázkou výběru terénu se Mornie musela zamyslet. Neměla v plánu žádné velké kulišárny, chystala se jen na lehký klus do nějakého pořádného kopečka. Ale přece ze sebe neudělá nějaké ořezávátko. Lovkyně by se měla svůj běh neustále zdokonalovat. Byla si jistá, že dokáže unést jakoukoliv trasu, se kterou Feier přijde. Konec konců v podobném prostředí vyrůstala. A i kdyby to přeci jen nezvládla – bude s sebou mít doktora.
„Tu nejdrsnější,“ mrkla na něj.

Modrou potěšilo vlkovo nadšení do lovu. Ignis takové vlky rozhodně mohl potřebovat. Opětovala mu odhodlaný pohled a zašvihala ocasem. „Bude to chtít vyčmuchat nějakou noru. A pak rychle zasáhnout.“ Otočila se směrem od Targy, aby jeho pach nepřekrýval ten, který hledala. Udělala pár opatrných kroků stranou, až konečně chytila stopu.

Kývnutím hlavy naznačila Targovi, aby ji následoval. Další slova by mohla kořist poplašit a ona se ještě nechtěla vyčerpávat používáním své magie ke komunikaci. To přijde až později.