Príspevky užívateľa

Mornie se samolibě ušklíbla, ale nebyla si jistá, zda to v té tmě vůbec bylo vidět. Vlk se zdál být nadmíru fascinován smečkou, o které dosud neslyšel a modrá byla pro jednou připravená vyprávět. Říkala si, že třeba neznámého i trošku postraší… ale jestli žije tady, tak s ním povídání o Igniské síle a odvaze sotva něco udělá.

„S nikým se nemažeme,“ pronesla nakonec. „Žádný tulák ani vlk z jiné smečky na našem území není vítán. A nebojíme se použít sílu, pokud nám někdo odmítá dát to, co chceme. Většina by neváhala zabíjet, kdyby na to došlo.“ Doufala, že její slova mají alespoň nějaký efekt, ale přišlo jí, že se naopak míjela účinkem, vzhledem k tomu, že smečce, která žije tady, se povedlo celé území pokrýt pachem bolesti a umírání. Tihle by určitě taky neváhali zabíjet.

Modrá se ještě chvíli rozhlížela a čekala na ideální chvíli. Když se několik sobů dalo do pohybu a její cesta k lovenému byla téměř volná, vyrazila vpřed. Držela se plánu a zamířila k sobovi ze strany, aby zvíře odehnala od silnějších jedinců, kteří ho mohli ochránit. Hbitě vklouzla mezi soby a udržovala s nimi tempo. Zdravá zvířata se hnala pryč, stahovala s sebou svá mláďata a výhružně pohazovala parohatými hlavami ve snaze je ochránit. Ještě, že Igniští lovci dnes neměli spadeno na ně.

Raněnému sobovi teď nezbývala jiná možnost, než utéct na druhou stranu. Nebo skončit s hrdlem v Morniiných čelistech. Takový osud ho pravděpodobně čekal tak či tak, ale to zvíře v tuhle chvíli ještě nemělo šanci vědět.

Zatížilo ji u srdce. Měla pravdu. Nejenže našla město, narazila dokonce na prvotřídně poblázněného měšťana. Odhalila špičky tesáků. Měla chuť syknout nějakou sarkastickou poznámku, upozornit vlka, že jeho oddanost patří vymyšlené bytosti, která mu nikdy nemůže dát, co potřebuje. U všech srnců, vždyť jejich alfa si říká Mesiáš!

Ale moc dobře věděla, že není dobré si zahrávat s vlky na cizím území. Kdoví kolik jich číhalo mezi vraky, ve stínech stromů... vynaložila všechnu svou mentální sílu na to, aby raději udržela jazyk za zuby.

"Máš dobrý čich," pronesla místo toho neutrálním hlasem. "Nejsem tulačka. Jsem z Ignisu. Ze smečky ohně."

Ještě chvilku polehávala v trávě s hlavou položenou, než zase našpicovala uši a rozkoukala se. Přepadl ji pocit, že na pláni není sama a po chvilce rozhlížení zjistila, že měla pravdu. Pár délek od sebe zahlédla vlčici, která se ve svitu slunce zdála být celá zrzavá.

Vítr vál modré do zad, takže nebyla schopná určit, zda se jedná o člena smečky. Věděla určitě, že tohohle vlka ještě neměla možnost poznat, ale i takových v Ignisu ještě pár bylo. Vyškrábala se na nohy, aby měla lepší výhled a aby mohla rychleji reagovat.

Ještě chvíli mžourala proti slunci a zkoumala neznámého vlka, než se vydala svižným krokem blíž. Jestli je to další Ignisan, měla by ho poznat. A jestli je to tulák, měla by ho co nejdřív vyhnat zase zpátky za hranice.

Mornie zpomalila. Už téměř došli na ideální místo. Když zaútočí odsud, stádo bude utíkat do kopečka, ze kterého s Feierem přišli. Jejich vyhlédnutý sob se svým zraněním téměř jistě zůstane pozadu. A zbytek už bude na nich.

Lehce se jí zatočila hlava, když se už potřetí napojila na Feierovu mysl. Měla by si od tohohle způsobu komunikace dát na chvíli pauzu, ale potřebovala Igniského léčitele ještě naposledy zasvětit do strategie. Vyslala k němu obrazy utíkajícího stáda a jich dvou, jak se drží v blízkosti kulhajícího jednoparožce. V ideálním případě se pak modrá vydá blíže ke stádu, aby od něj kořist oddělila. Nechtěla ten úkol dávat Feierovi, byl by to zbytečný risk, vzhledem k tomu, že neví, jak se mezi těmihle zvířaty pohybovat. Taky to ale znamenalo, že bude pravděpodobně muset útočit jako první. Přidala k vysílaným myšlenkám představu, jak se hnědý vlk zakusuje sobovi do zadní nohy. Když budou dvě z jeho čtyř nohou vyřazené, daleko neuteče. A bylo to jistější než riskovat, že se Feier připlete do blízkosti sobova parohu nebo předních kopyt.

Jestli ale její poslední vize bezpečně dorazila ke svému zamýšlenému příjemci, tím si jistá nebyla. Ztratila kontakt s myšlenkovou vlnou, než se o tom dokázala ujistit. Pro dnešek si bude muset s magií dát pauzu.

Přikývla. Používat magii by v tuhle chvíli beztak nemělo smysl. Jakékoliv náhlé pocity by Stadley připisoval už jenom jí a nenechal by se jimi zmást. Ve skutečném boji ji beztak nebude mít možnost využít. Měla by se naučit fungovat bez ní, ať už se jí to líbí nebo ne. A hlavně byla ráda, že z jejího prvního pokusu nevznikly žádné potíže.

Znovu se tedy přikrčila a hledala vhodné místo, odkud zaútočit. Když se nemusela soustředit na nalezení myšlenkové vlny, mohla si aspoň svůj další krok promyslet.

Dvěma dlouhými skoky se znovu přiblížila ke Stadleymu, s tesáky i drápy připravenými udeřit. Nepočítala ovšem s přítomností statické elektřiny ve vlkově kožichu, takže při prvním kontaktu ji čekalo nemilé překvapení.

Nedůvěřivě si šedého vlka přeměřila. Byl to dobrý nápad, nechat se doprovázet tímhle cizincem? Od pohledu se zdál neškodný, ale vlk ví, jaká tajemství mohl mít v rukávu. Přesto – kdyby jí chtěl cokoliv udělat, měl k tomu už milion příležitostí. A zmizet z tohohle šíleného místa byla beztak jediná moudrá věc, kterou mohla Mornie udělat. A i kdyby se vlk o něco pokusil – Mornie přeci není žádné ořezávátko.

„Dobře, půjdeme. To je rozumné.“ Napřímila se, a ještě jednou si vlka prohlédla. Zajímalo ji, zda bylo její podezření pravdivé. Aspoň by se konečně dozvěděla, jestli je tohle to místo, o kterém mluvil Stadley a kterému by se nejraději obloukem vyhnula. A tak se rozhodla, že vlka s vyptáváním trošku předběhne.

„Ty hele, ten Hati, kterého pořád zmiňuješ… to je váš alfa?“

Když se od ní Stadley oddálil, celý naježený a zmatený, s jiskřením v kožichu, Mornie se zhluboka nadechla. Byla ráda, že modrý stál na místě a ona měla konečně trochu prostoru. Mohla by mu teď do hlavy vpustit nějaké hezké myšlenky, kytičky, srdíčka a podobné kraviny... Ale nechtěla riskovat, že se to zase nějak pokazí. A navíc si Stadley zasloužil vědět, co se tu vlastně odehrálo.

„Tak jo, možná jsem ti trooochu nacpala do hlavy paranoidní myšlenky pomocí svojí magie. Nečekala jsem, že budou tak intenzivní. Chtěla jsem tě jen trochu vyvést z míry, usnadnit si první útok. Nechtěla jsem… tohle. A nechci ti ublížit.“ Udržovala odstup, aby svá slova potvrdila. Nemohla se ubránit pýše, že její magie zafungovala, aniž by Stadley rozeznal, že ty hrůzné pocity ve skutečnosti nejsou tak úplně jeho, ale přesto věděla, že to od ní nebylo úplně fér. „Omlouvám se,“ dodala po chvilce ještě.

Síla útoku, který po ní vrhl, ji překvapila. Viděla v jeho očích zlost a paniku a uvědomila si, že tahle telepatie nebyl moudrý krok. Měla jsem ho radši přinutit, aby mě podceňoval. To by pak byla brnkačka.

Ale už bylo pozdě nad takovými věcmi přemýšlet. Teď se potřebovala nějak vypořádat se Stadleym. Nenechat se jím zranit a ideálně uklidnit tu jeho hrůzu, kterou mu tak neuváženě způsobila. Jenže na to by se potřebovala znovu dostat do jeho hlavy. A to by sebou musel přestat šít.

Možná by bylo lepší otevřít tlamu a použití magie přiznat. Ovšem než to stihla udělat, schytala další útok od modrého. Chňapla po něm v obraně tesáky, ale záměrně jejich dopad mírnila ve snaze mu ukázat, že mu skutečně nemá v úmyslu ublížit, ačkoliv ho před chvílí přivedla k opačnému přesvědčení.

Zamrkala, když neznámý vystoupil ze stínů. Skutečně to byl vlk. Morniina srst přilehla zpátky k jejím zádům, ne však úplně. Zaujatě si cizince prohlížela a naslouchala jeho otázkám.

Skutečně se tedy připletla na území jiné smečky. To nikdy nebyl úplně dobrý nápad. Mornie znovu zalitovala, že se nechala zlákat tajemnem a raději se nedržela své cesty k Mladému lesu. Ovšem cizinec se nezdál být příliš rozladěn tím, že překročila hranici.

Mluva o poslání, slovo "kult" a pokračující zmínky o jakémsi Hatim v ní ovšem vyvolaly neklid. Hlavou jí probleskla slova Igniské gammy o jakési náboženské smečce a pojala zlé tušení. Zamračila se, ale nenechala svůj hlas odrazit její nepokoj. „Náhodou. Mířila jsem k Mladému lesu.“

Podzimní vítr něžně čechral její srst, zatímco Mornie sledovala, jak se slunce kloní k obzoru a další den se pomalu chýlí ke konci. Večery na Igniské půdě měly svoje kouzlo. Věděla, že se brzy všechno změní, až se smečka přesune na nové území, ale doufala, že výhled na západ slunce budou mít i tam. Byla to jedna z mnoha, mnoha věcí, které v dětství příliš nezažila. Konec sluneční cesty pro Mornie kdysi znamenal předzvěst půlroční tmy… dnes to bylo jen krátké rozloučení, protkané nejrůznějšími odstíny rudé a oranžové. Skoro jako by obloha sama vyslovovala svou přízeň ohnivé smečce.

Mornie slastně přimhouřila oči. Po chvíli se položila do trávy a spokojeně vstřebávala poslední sluneční paprsky.

S úlevou sledovala, jak si vlk pomalu uvědomil, že to byly její představy, co se mu tak náhle objevilo v mysli. O to mohl být následující lov jednodušší. Mornie byla zase jednou vděčná, že dostala do vínku tuhle schopnost. Sice jí moc nepomáhala v boji a obecně po fyzické stránce, ale k organizování lovu byla parádní.

Opatrně našlapovala a pohledem zkoumala stádo, aby našla nějaký dobrý cíl. Po chvilce zahlédla mezi soby nepřirozený pohyb. Zpozorněla, přimhouřila oči a když se jí konečně povedlo vykoumat, co to tam vlastně viděla, rozbušilo se jí srdce nadšením.

Byl to mladý sob, ještě ani nedorostlý do plné velikosti, kulhající na přední nohu. Pro smečku by to sice znamenalo o něco menší porci, ale pro ně o to bezpečnější lov. Zvlášť protože zvířeti z hlavy vyrůstal jen jediný paroh.

Zpomalila a pohledem znovu našla Feiera. Opět se soustředěně napojila na jeho myšlenkovou vlnu, aby ho na potenciální kořist upozornila.

Pokládala nožky svižně jednu za druhou a nechala se pohánět vpřed chladným vichrem. Vál jí do tváře, ale to bylo jedině dobře. Znamenalo to, že nedonese jejich pach ke kořisti. Konečně ve vší té změti hnědi zřetelně rozpoznala některé sobí tvary a přikrčila se k zemi. Pořád měli na své straně moment překvapení, ačkoliv její srst tady poměrně vyčnívala. Jakmile ji některý sob spatří, můžou se s úspěchem rozloučit. Zatím byli ale všichni příliš zaneprázdnění hledáním potravy na zamrzlé půdě, takže si nově příchozích lovců nevšimli.

Mornie pokračovala v chůzi. Chtěla se dostat na druhou stranu stáda. Když zaútočí odtamtud, bude stádo utíkat do kopce. Což bude pro slabší jedince o to těžší. Ale nejdřív se tam budou muset nepozorovaně dostat.

Ohlédla se po Feierovi. Chtěla mu vysvětlit svůj záměr, ale už se neodvažovala mluvit, aby na sebe nepřitáhla pozornost potenciální kořisti.

Soustředěně se zahleděla na hnědého vlka a pomocí své magie pátrala po jeho myšlenkové vlně. Když se na ni konečně napojila, vyslala po ní obraz své představy, vizi, jak chce tenhle lov uskutečnit. Řekla si, že to bude efektivnější než slova.

Věděla však, že Feier pravděpodobně ještě není obeznámen s její magií, a tak se zastavila a čekala na jeho reakci, aby se ujistila, že se pochopili.

Bez hnutí stála a pátrala mezi stromy po původci toho příšerného randálu. Ale slyšela jen mrazivé ticho noci, pomalu docházející svého konce. Otřásla se.

Naježila se, když za sebou zaslechla neznámý hlas. Otočila se, aby mohla čelit čemukoliv, co na ni cizinec přichystá a pořádně si ho prohlédnout. Ovšem ve stínech noci viděla jen pár modrých očí a neurčitou siluetu. Smrt zvěstující zápach navíc přebil cokoliv, co by mohla vycítit z neznámé bytosti. Ale rozuměla její řeči, takže se odvážila věřit, že se jedná o vlka.

„Na – na čí že půdu?“ vyhrkla, když konečně vstřebala význam cizincových slov. Kam jsem se to k čertu zase dostala? Že by tohle místo patřilo nějaké smečce? Hati by mohl být jejich alfa nebo tak něco. Anebo je tohle nějaký majetnický tulák, co mluví ve třetí osobě?

>>> Lesní říčka

Její nožky obklopil chlad mrznoucí země. Tady na severu už zem prokvétala ledem, ačkoliv do zimy bylo ještě daleko. Mornie vdechla ledový vzduch a rozhlédla se kolem. Kam jen oko dohlédlo, se rozléhala travnatá krajina, místy už posetá drobnými ostrůvky sněhu. Její srst něžně čechral vítr, do tlapek ji hryzal mráz. Přesně k tomuhle byla stvořená.

Její pohled zabloudil k patě nizoučkého kopečka, na kterém stála. Spatřila tam hnědé obrysy a už z dálky bylo jasné, s jakými tvory má tu čest.

Ohlédla se k Feierovi. „Tak fajn. Jdeme na to. Ale budeme se muset dostat trochu blíž, abychom si mohli vybrat cíl,“ prohlásila modrá. „Stejně jako u všech zvířat je lepší lovit slabé jedince. U sobů to platí dvojnásob. Jsou větší a taky mohutnější, takže lovit nějakého v plné síle je o čumák. Jo a taky – víš, jak samcům naší vysoké rostou parohy? Tak u sobů je mají i samice,“ vysvětlila. „Pojď, trochu se přiblížíme, pak ti povím víc,“ dodala ještě a vydala se z kopce vstříc parohatému stádu.