Príspevky užívateľa

Potěšeně se zasmála. Feier byl Ignisan každým coulem, nebo jí to alespoň tak připadalo, zvlášť od jejich setkání na vřesovišti. Nedivila se, že se mu dařilo lákat nové členy. Možná bych to taky mohla někdy zkusit, pomyslela si. Noví členi se vždycky hodí a třeba bych zajistila i další pomocnou loveckou tlapku.

„Přeci nejsem blázen,“ odpověděla Mornie na Ikkeho obavy, „abych lovila u takového srázu! To už bych se taky nemusela vrátit. Leda by se mi povedlo slézt k té řece…“ ponořila se znovu do svých rybářských úvah. „Kdybych lovila, tak bys o mě v ideálním případě ani nevěděl,“ dodala s úsměvem.

Přimhouřila oči na modrou sojku, která se bílému vlkovi nadále držela na blízku a konečně vyslovila otázku, která jí vrtala hlavou. „To se tě ten pták nebojí?“

Mornie Feierův ďábelský úsměv příliš nezkoumala. Neměla obavy z ničeho, s čím Feier přijde. Dokonce ani jeho slova ji příliš nerozházela. Spíš v ní probudila zvědavost.

Když se hnědý vlk rozběhl, hbitě ho následovala, držela se pár vlčích délek za ním, klusala volněji, protože věděla, že bude své síly ještě potřebovat.
Morniino srdce si dovolilo pár silnějších úderů, když doběhli do údolí. V hlavě jí probleskla jedna z mnoha zahořklých vzpomínek, ale jediné nemotorné zakopnutí o kámen ji vrátilo zpátky do reality. Teď potřebovala být duchem přítomná.

Nacházela si cestu mezi kamením a jinými překážkami, které číhaly v údolí a po chvíli zvedla zrak, aby si prohlédla, jak terén dál stoupá. Cesta se před nimi vlnila až kamsi do dálky, kam Mornie nedohlédla. V její hlavě se znovu začaly rojit obavy, ale tentokrát se jí povedlo je zarazit už v zárodku a plně se soustředit na svůj dech a na to, kam šlape.

Uvolnila se, když se její podezření potvrdila, a nasadila vlídný výraz, nevěda, že ho bílý vlk nemůže vidět.

"Ne, to jsme ještě neměli," odpověděla. Přítomnost dalšího léčitele ve smečce ji zvláštním způsobem uklidňovala. Nepochybovala, že Feier svou práci výborně zvládá, ale přesto - Ignisané se svým bojovým duchem mohli dalšího léčitele jistě potřebovat.
"Takže předpokládám, že si tě Feier už proklepnul?" vyzvídala.

"Já jsem Mornie. Lovkyně." Hrdě vypjala hruď a uvědomění, že ji Ikke nevidí se jí nadále vyhýbalo jako slunce noční obloze.

Lehkým klusem se blížila k vlkovi, ale nezdálo se, že by si jí všiml. Zvolnila krok a přemýšlela, zda by měla něco říct, aby mu o sobě dala vědět.

Až při bližším pohledu si všimla modré sojky, která se se držela v blízkosti bílého a nezdála se jím být nijak rozhozená. To je mi pěkně ochočená svačinka... S konceptem mazlíčků neměla Mornie příliš mnoho zkušeností.

Když stála asi deset vlčích délek od něho a vlk si jí stále nevšímal, rozhodla se alespoň pozdravit.

"Zdravím. Ty jsi taky z Ignisu, že?" Její čichové buňky jí napovídaly, že se nemýlí, ale chtěla to pro jistotu slyšet od něho.

Mornie se zahleděla do koruny osamělého stromu, jehož zhnědlé listí se pomalu snášelo k zemi. Poslední ohnivé barvy se pomalu ale jistě vytrácely ze všech stromů na území - jen další připomínka blížící se zimy.

Dnes nepátrala po žádné kořisti, ačkoliv by pravděpodobně měla. Když se dokáží na zimu pořádně najíst, bude se jim o to lépe přežívat v období nedostatku.

Ale protentokrát se rozhodla trochu zvolnit. Dál skrz opadané větve sledovala zataženou oblohu a vdechovala chladný vzduch. Snad by se i posadila do trávy, kdyby ji spadlá dešťová voda nestudila na tlapkách.

Mornie sledovala zuřící pramen hluboko pod sebou. Mocný živel v ní vzbouzel mnoho respektu. Nebyla jím zdaleka tak fascinovaná, jako ohněm, ale přeci bylo na pohledu do hlubin kaňonu cosi zvrhle příjemného. Kdyby tam byla schůdnější cesta, mohla bych se naučit rybařit. Zkoušela to už před lety, ještě s rodnou smečkou, ale na její mladé tělo byla tehdy voda příliš studená.

Od té doby, co jí Feier pomohl trochu ovládnout její staré strachy ji začaly výlety k nastávajícímu území smečky celkem bavit. Rozhlížela se a přemýšlela, v co dokáže Ignis všechna ta místa přetavit.

Vítr se obrátil a donesl k ní pach jiného vlka. Tuláci si užívají poslední možnosti se tady courat… tak moment. Ačkoliv pro ni byl pach cizí, jasně v něm rozeznala Ignis. Takže pravděpodobně další člen, kterého ještě neměla tu čest poznat, co si taky vyrazil na procházku.

Rozhlédla se kolem a vzápětí spatřila záblesk bílé srsti. Uhodla, že to bude onen neznámý a vydala se jeho směrem.

Mornie si povzdechla. Očekávaná otázka nakonec také přišla. „Ano, je to lepší,“ přikývla. „Proto tady vlastně napůl jsem. Když se tomu budu vystavovat častěji, třeba to nakonec přejde úplně… A stejně budeme brzo na severu žít trvale. Je lepší na tom zapracovat co nejdřív.“

Nad otázkou výběru terénu se Mornie musela zamyslet. Neměla v plánu žádné velké kulišárny, chystala se jen na lehký klus do nějakého pořádného kopečka. Ale přece ze sebe neudělá nějaké ořezávátko. Lovkyně by se měla svůj běh neustále zdokonalovat. Byla si jistá, že dokáže unést jakoukoliv trasu, se kterou Feier přijde. Konec konců v podobném prostředí vyrůstala. A i kdyby to přeci jen nezvládla – bude s sebou mít doktora.
„Tu nejdrsnější,“ mrkla na něj.

Modrou potěšilo vlkovo nadšení do lovu. Ignis takové vlky rozhodně mohl potřebovat. Opětovala mu odhodlaný pohled a zašvihala ocasem. „Bude to chtít vyčmuchat nějakou noru. A pak rychle zasáhnout.“ Otočila se směrem od Targy, aby jeho pach nepřekrýval ten, který hledala. Udělala pár opatrných kroků stranou, až konečně chytila stopu.

Kývnutím hlavy naznačila Targovi, aby ji následoval. Další slova by mohla kořist poplašit a ona se ještě nechtěla vyčerpávat používáním své magie ke komunikaci. To přijde až později.

Všimla si, jak se vlk mračí, a tak pozorně poslouchala, co jí řekne. No jistě že o nich neví. Mělo mě to napadnout. Targa rozhodně nevypadal jako obyčejný vlk, tak nějak dávalo smysl, že sysly nezná. Spíše ji překvapilo, že na to nepomyslela dřív. Možná už jsem prostě blíž místním než cizincům… A to je jedině dobře.

„Vypadají trochu jako kdyby zajíc a veverka měli mládě. Jak říkám, taková drobotina, tak na dvě tři sousta. Zato mají ale parádní maso.“ Už jen jak o tom Mornie mluvila, tak se jí začaly sbíhat sliny. A tohle bude pravděpodobně poslední příležitost si na nějakém pochutnat.

„Můžu ti je ukázat, jestli chceš,“ dodala po chvilce. Cvičení lovu se vždycky hodilo a aspoň si trochu prověří nováčkovy schopnosti.

Trochu uvolnila rozrušením ztuhlé svalstvo a pousmála se. „Neříká se tomu tady Syslí háj jen tak pro nic za nic. Těmi potvůrkami se to tady jen hemží. Jsou to sice drobci, ale chtěla jsem ještě jednoho ochutnat, vypadá to, že na zimu zalezou a už jich moc nepochytáme.“

Za svůj pobyt na Igniském území ochutnala syslů hned několik. Je to taková drobotina, že spousta vlků by mohla usoudit, že se za nimi ani nemá cenu hnát, ale Mornie si oblíbila jejich chuť. Dost se lišila od ostatních druhů masa a bylo to příjemné zpestření, zvlášť pro vlčici, která většinu života jedla především soby.

S příchodem té myšlenky si uvědomila, že vlk vlastně vůbec nemusí vědět, jak takový sysel vypadá. Ona sama přišla z dalekých krajů a musela toho o svém novém domově spoustu zjistit. „Jedl jsi už někdy sysla?“ zeptala se tedy.

Modrá si podezřívavě vlka změřila pohledem. Skutečně z něj byl cítit jen oheň, a ačkoliv byl ten pach Mornie podivně blízký, tak nějak nevěděla, jak si tuhle situaci přebrat. Určitě by se nedivila, kdyby si někdo takový našel cestu do Ignisu. Zároveň se jí však nechtělo slepě důvěřovat slovům cizince.

„Těší mě,“ pronesla nakonec trochu vlídnějším tónem. Věděla, že v poslední době do smečky přišla spousta členů, které ještě neměla tu čest poznat. A byla si vcelku jistá, že přistižený tulák by se choval trochu jinak. Měla s tím konec konců osobní zkušenost.

„Já jsem Mornie,“ dodala. „Igniská lovkyně. Vlastně jsem se sháněla po kořisti, než jsem narazila na tebe.“

Přikývla na jeho slova ohledně kondice léčitelů. Dávalo to smysl. V Ignisu o to víc. Tady musel skutečně každý být v jádru trochu bojovník, což zahrnovalo i běžecké schopnosti.

„Šla jsem tak nějak na slepo,“ přiznala Mornie. „Věžové hory moc neznám, takhle daleko na sever území se mi dlouho nechtělo.“ Odmlčela se. Jádro jejího váhání s cestou na sever území nespočívalo jen ve vzpomínkách na minulost, ale bylo jí jasné, jak ta věta vyzněla.

„Ale je tady hezky,“ dodala po chvilce. Doufala, že hornatá část nového území bude podobná. „Hádám, že to tu znáš trochu líp než já. Vadilo by ti, kdybych se k tobě přidala?“ Poznat zase kousek území se vždy hodilo. Navíc se v tu chvíli Mornie cítila na své poměry vcelku společensky.

Když modrá popadla dech, odpověděla Feierovi na pozdrav. „Nazdar! Ano, to byl můj plán. Musím nabrat síly. V zimě bude méně kořisti, tady, i na našem nastávajícím území. Čím méně selhaných lovů, tím lépe pro nás pro všechny. Takže se dávám do pohybu.“ Ani ona se o minulém setkání nahlas nezmínila, ačkoliv i to byl částečně důvod, proč se do hor vydala.

Místo toho si pozorně zadýchaného léčitele prohlédla. „A co tebe vedlo do akce? Sháníš zas nějaké byliny?“ Mornie nikdy rostlinkám ani léčitelství příliš nerozuměla, to byl známý fakt, ovšem dokázala si představit, že by se mohlo hodit mít zásoby na zimu.

Hnědý ale nevypadal, že by něco hledal. O to víc Mornie zajímaly jeho úmysly. Třeba by se k němu mohla přidat.

Pozvolna klusala do kopečka. Každý lovec by si měl jednou za čas potrénovat svou výdrž. Pro ni to navíc byla i zkouška mentálních schopností. Jak se blížila zima, Mornie začala vyhledávat víc míst podobných jejímu někdejšímu domovu a ze všech sil se snažila neoddat vzpomínkám a obavám.

Už se jí to celkem dařilo. Spíš než aby se ohlížela přes rameno, raději si užívala, že ji už netíží to příšerné letní vedro.
Feierovo ujištění při jejich posledním setkání tomu také pomohlo. Spíš než na led, mráz a strach, myslela na oheň, který tehdy sžíral seschlý vřes a který každým dnem hořel silněji i v jejím srdci.

Z myšlenek ji vytrhl známý pach a ona se okamžitě svižným krokem vydala jeho směrem. Já o vlku... heh heh...

Do modrého kožíšku Igniské Thety se zakousl chlad. Pořád měla z příchodu zimy tak trochu smíšené pocity. Vzpomínky na někdejší život se jí stále držely, ale už se pomalu přestávala starat, jestli ji stará smečka hledá.

Nad ránem dostala chuť na nějaké drobné zvířátko. Takovou malou jednohubku, kterých by zvládla pro smečku nachytat hned několik. Proto taky teď bloudila Syslím hájem a hledala nějakou tu kořist.

Naposledy, když se tudy procházela, byla ještě tulačkou, ačkoliv to nemělo mít dlouhého trvání. Ucítila u srdce podivnou vlnu nostalgie.

Zastavila se a zavětřila. Pátrala po syslích norách, ale místo toho k ní podzimní vánek donesl pach vlka. Věděla určitě, že ho nezná, ale zda to byl Ignisan, to bylo těžké určit.

Naježila se, když zaslechla hlas a pohledem pátrala po jeho původci. Spatřila hnědě zbarveného vlka, který stál kousek od ní.

"Nazdárek," odpověděla neutrálním hlasem. Jestli je to cizinec, měla by se ho bez dalších řečí zbavit. Ovšem pokud je to nový člen, nebylo by moudré vykročit špatnou nohou.