Príspevky užívateľa

Do jejího kožíšku se zakousl noční chlad. To by jí samo o sobě vlastně ani nevadilo. Už bylo na čase, aby to vražedné horko na nějakou dobu pominulo. Horší byl ten podivný pach, jehož zdroj už se hezkou chvíli pokoušela najít.

Původně mířila k Mladému lesu. Z Igniského území celkem štreka, ale teď si to mohla dovolit. K večeru ji přepadla lehce nostalgická nálada – a kde jinde by bylo lepší ji vstřebat, než na místě, které ji poprvé navedlo k Igniské smečce. Předpokládala, že se jen trochu porozhlédne po lesíku (konec konců tam už několik měsíců nebyla), možná uloví něco malého pro smečku a vrátí se ještě před svítáním, aby se trochu prospala, než ji nový den zavalí povinnostmi.

Ovšem když zahlédla ve stínech ty podivné tvary, které rozhodně nebyly siluetami lesa a už vůbec ne Mladého lesa, její plány se změnily. Musela zjistit, na co to narazila. A tak se vydala blíž. Když se k tomu všemu přidal ještě ten odporný pach, který by dokázala popsat snad jen jako smrt, už se nedokázala zastavit. Rozumnější by bylo pochopitelně obrátit plachty a zmizet odsud. Ale Morniin rozum byl v tu chvíli zcela zastíněn zvědavostí. Přece nestáhne ocas jen kvůli nějakému hloupému pachu.

Její srdce vynechalo, když jen kousek od sebe zaslechla rámus, který nedokázala přiřadit k ničemu, co dosud znala. Dobře, co je tohle sakra za místo?

<<< Vřesoviště

Mezi stromy zpomalila do klusu a na břehu se zcela zastavila. Sledovala Feiera, jak se kloní k říční hladině, aby se napil a ona po chvilce zaváhání udělala totéž. Pokud si správně pamatovala svou cestu ze severu, tak už moc vodních toků nepotkají. Na pláni už by mohl být nějaký sníh… ale Mornie dnes neměla náladu hasit žízeň sněhem. Voda vždy byla a vždy bude chutnější.

Když se cítila dostatečně osvěžená, opět zvedla hlavu, olízla kapky vody, které jí stékaly po bradě, a zahleděla se na druhý břeh. V podstatě neuměla plavat, ale voda se jí nezdála příliš hluboká, proud nebyl nijak silný. Po chvilce váhání ponořila do vody tlapku, kterou brzy následovala druhá. Zhluboka se nadechla, ačkoliv její hlava měla od hladiny hodně daleko. Několika dlouhými kroky překonala říčku a ohlédla se po Feierovi na druhém břehu. Srst na jejích nohách nasála vodu, která ji teď tížila, ale ani to jí nebránilo se vydat vpřed, vstříc novému loveckému území. Svižně, ale dost pomalu na to, aby ji Feier mohl rychle dohnat.

>>> Pláň posledních sobů

Po vzoru Feiera přešla do uvolněného cvalu. Chtělo se jí běžet rychleji, cítit podzimní vítr v kožíšku a připravit své tělo na důvěrně známé avšak dlouho neozkoušené podmínky. Nicméně věděla, že před sebou ještě mají kus cesty, takže by nebylo moudré se takhle ze začátku vyčerpat.

Zapátrala v paměti po vzpomínce svého prvního lovu. Ucítila na jazyku hořkost, ale naštěstí ji myšlenky na minulost nevrátily do onoho panického transu, ze kterého ji před chvíli Feier vysvobodil. Už z Dětí měsíce neměla strach. Mohla svou minulost použít k dobru a pomoci smečce, která byla jejím skutečným domovem. Ale k tomu se potřebovala rozpomenout, jaké strategie jsou na ty parohaté potvory nejefektivnější. A k tomu musela zpátrat v paměti.

Zanedlouho už měli vřesoviště téměř za sebou a Mornie spatřila les, jehož zeleň už téměř vyprchala a proměnila se v barevnou změť červené, žluté a oranžové. Modré to mimoděk připomnělo plameny, které před několika minutami sžíraly vřes na vyšlapané pěšině. Jen další znamení, že je na správné cestě.

>>> Lesní říčka

Její hrdlo náhle vyschlo, když spatřila ono teoretické srnčí stádo, které se nyní stalo stádem zcela skutečným, jak se žene jejím směrem. Všechny svaly v jejím těle jako by na několik srdečních úderů dočista zamrzly a už jen čekaly na nevyhnutelné. Ovšem rozum brzy opět převzal vládu nad jejím tělem a Mornie vystřelila ze svého úkrytu ve vysoké trávě v naději, že ji její nohy ponesou rychleji, než vyplašené stádo. Mimoděk jí na mysl přišla vzpomínka na dávné setkání s Mal. Když se dobře vyspím, dokážu být i docela rychlá. Modrá tiše zadoufala, že jí spánek té noci skutečně dopřál dostatek energie.

Hnala se vpřed, srnčí kopýtka jen několik vlčích délek za ní. V plicích ji bodalo, jak se celé její tělo dožadovalo zpomalení, ale ona ho neposlouchala.

Hlavou jí probleskla myšlenka na neznámého vlka, jehož přítomnost ji nepřímo dostala do téhle situace. Stál taky v cestě vyděšených srnek? Utekl jim?

Co když tohle všechno bylo plánované? Nějaká Igniská zkouška odvahy a schopnosti? Nebo měla prostě jenom zatracenou smůlu?

Cítila v nožkách novou sílu a už se těšila na cestu, kterou si teď usmyslela. Na místě, kam se chystala vlka zavést, už sama dlouho nebyla, ale věděla, že tam brzy stejně půjdou všichni Ignisané. Otočila se na Feiera. „Pláň posledních sobů,“ odpověděla prostě. „Zanedlouho to bude pravděpodobně jeden z našich nejlepších zdrojů potravy. Myslím, že bys ta zvířata měl vidět. Prohlédnout si, co dokážou. Zanedlouho budeš pravděpodobně léčit zranění, která lovcům způsobí. Můžu ti i vysvětlit, jak se nejsnáze loví. Sama bych ráda ty znalosti oprášila.“

Vdechla do plic další doušek studeného vzduchu a chvíli ho v nich držela, jako by z něj čerpala energii. Pak dlouze vydechla a švihla ocasem. „Tak jdeme?“ zeptala se udělala klusem pár kroků vpřed.

Při zmínce ptačích vlků Mornie začalo šrotovat v hlavě a uvědomila si, že i ona jednoho z nich kdysi potkala. Ten den se jí zdál už dávno pohřbený v toku času, ačkoliv to bylo sotva pár měsíců zpátky. Nemohla říct, že by s touhou opeřeného vlka ochutnat souhlasila, ale což. Každý má holt trávicí soustavu dělanou trochu jinak.

Sledovala, jak se Stadley oddálil a uvědomila si, že jí dává prostor k prvnímu kroku. Nadechla se a zapátrala v paměti po dávných, dávných dnech, kdy ji otec učil o strategiích souboje. Děti měsíce jim nikdy moc pozornosti nevěnovaly. Konec konců široko daleko nebyla jiná smečka, se kterou by se dostávaly do konfliktu. A pokud se nějaký tulák dostal až za jejich hranice, rozhodně neměl dost sil na to, aby dokázal být nebezpečný.

Zvažovala, co udělat. Původně nepracovala s tím, že by použila svou magii… ale pokud měla zasadit první ránu, možná by si to mohla dovolit.

Namířila svůj pohled směrem k vlkovu temeni. Už dlouho se nikomu do mysli nenapojovala. Bylo zvláštní to znovu zkoušet. Během svého soustředěného kouzlení dělala drobné krůčky vpřed. Nechtěla, aby to vypadalo, že dostala strach, nebo že si není jistá dalším krokem. To, že si skutečně jistá nebyla, to už je věc druhá.

Vybavila si doby těsně po tom, co utekla ze smečky. Tu nervozitu, ten pocit, že ji někdo pronásleduje. Naplnila jimi svou mysl a prozkoumávala je, jako kdyby ucítila povědomý pach a snažila se přijít na to, komu nebo čemu patří. A pak je všechny vyslala po myšlenkové vlně směrem ke Stadleymu.

Ale nečekala na jeho reakci. Ve stejnou chvíli, kdy její myšlenky pronikly do hlavy modrého vlka, se odrazila aniž by nad tím příliš uvažovala a s odhalenými tesáky skočila směrem k Igniské gammě.

Modrá tiše sledovala polední zbytky plamene tiše vymizet a znovu se otočila na Feiera. Usmála se. Najednou se cítila trochu hloupě, že o Igniských vlcích vůbec kdy takhle pochybovala.

„Hej… díky,“ hlesla. Zhluboka se nadechla, spolkla všechnu svou pýchu a došlo jí, že by měla říct ještě něco. „Tohle jsem vážně potřebovala slyšet. V Ignisu není moc vlků, kteří by byli ochotní zabývat se minulostí a tím jak ovlivňuje naši současnost. To je něco, na čem bychom mohli všichni zapracovat. Jsem ráda, že aspoň náš léčitel to dokáže.“

Nadechla se chladného podzimního vzduchu. Její svaly se uvolnily a najednou zatoužila se trochu proběhnout. Pohlédla hnědému vlkovi do očí a v těch jejích zajiskřilo. „Pojď se mnou,“ vybídla ho a čumákem ukázala kamsi na sever. „Vážně jsi mi pomohl. Co kdybych ti na oplátku něco ukázala?“

Mornie se zasmála. "Myslím, že Mal by s tebou ohledně příchutě vlků určitě souhlasila. Taky mě pěkně rychle vyplivla." Modrá na moment poněkud sentimentálně zavzpomínala na to setkání. Tehdy byly ještě obě tulačky. A Mornie ještě netušila, co všechno má před sebou. Tehdy by ji ani ve snu nenapadlo, že bude jednou stát na území smečky tolik odlišné od té, kde se narodila. A ke všemu jako její člen! Obklopená vlky, kteří více či méně sdílí její mentalitu a názory.

Obrátila pohled zpět na Stadleyho. Byla si vědoma, že k postupu výš po společenském žebříčku potřebuje trénovat s ostatními vlky. Jen ještě neměla příliš mnoho příležitostí.
V jejích očích se zablýsklo. Dost možná se vrhala do prohraného boje. Konec konců už věděla o jeho magii a dobře si uvědomovala, že ta její bude v souboji prakticky zbytečná.

Ale přece zbaběle nestáhne ocas jen proto, že se nějaký vlk zdá silnější než ona. Vždyť to by se ani nemohla nazývat Ignisankou. Přece musí mít nějaké slabiny, nějaké limity, které jeho magii omezují. A tohle bude skvělá příležitost se s nimi seznámit.
Její rty se stáhly do úsměvu, který odhalil i něco z jejích tesáků.

"To není vůbec špatný nápad."

Výraz ve Feierově tváři, ač dle jejího zdání nepříliš nadšený, dodal Mornie trochu odvahy. A jeho slova zrovna tak, ačkoliv toho, co říkal, si byla už dávno plně vědoma. Možná to jen potřebovala slyšet od někoho dalšího.

V hrdle se jí začalo rodit instinktivní obranné zavrčení, když vlk vstal a stoupl si před ni… a rychle ho zase spolkla, když se posadil a začal znovu mluvit. Místo toho se raději napřímila a začala si znovu pomalu uvědomovat význam slov, která Feier říkal.

Věřila, že Ignis by se sebou jen tak cloumat nenechal, ale dlouhou dobu si nebyla tak úplně jistá, jestli by byli ochotní se bít za někoho, kdo je ve smečce tak krátce. Konec konců se ještě nedávno houpala na samotném konci jejich společenského žebříčku… Ale teď už z ní byla Theta. Plnohodnotný člen. Možná, že by do smečky teď už mohla vložit více důvěry…

„Jsem ráda, že si to myslíš,“ hlesla nakonec. Její hlas byl pevný, ale tichý v porovnání s tím Feierovým, který se hrdě nesl vřesovištěm. „Budu doufat, že ostatní s tebou souhlasí.“

Její zrak padl na stejné místo, jako Feierův – k osamocené rostlince veprostřed cesty. Nejprve si myslela, že se vlk vrátil do své bylinkářské role a napadlo ho, jak by mohl osamělý vřes využít. Ale pak rostlinu pohltil oheň.

Mornie sebou překvapeně cukla. Pud sebezáchovy ji nabádal k útěku, ale ona udělala jen krok vzad. Nečekala, že se s tím rudým zabijákem znovu setká takhle brzy. A že to nebude mít na svědomí Mal. Věděla, že by měla cítit strach… ale ten jako už jednou předtím zastínila zvědavost. Touha poznat dosud neprobádaný živel světa, který se před ní otevřel.

Možná je to znamení, napadlo ji náhle. Možná, že tahle její fascinace ohněm, touha zjistit, co všechno dokáže, přicházela od něčeho hluboko v jejím nitru, od něčeho, co znalo její osud lépe než ona sama a snažilo se jí to ukázat její místo. Místo ve smečce ohně.

Pocítila náhlou vlnu naděje. Feier měl pravdu. Patřila k nim. Teď už stoprocentně. Nenechali by Děti měsíce, aby ji unesly. Bojovali by za ni. A oheň má nad ledem vždy převahu.

Kouř, který si našel cestu do jejího čumáku, ji vrátil do reality. Konečně se od plamenů oddálila. „To… Tos udělal ty?“ otočila se na hnědého vlka. Dávalo by to smysl – letní žár byl dávno pryč a v dálce pořád hvízdal podzimní vánek. Sám od sebe ten vřes chytit nemohl. A rozhodně by Feier nebyl první Igniský vlk s ohnivou magií. Ačkoliv si vždy myslela, že jeho magie bude mít trochu blíž k jeho povolání… možná se sem přeci zatoulala nějaká s Igniským doktorem nesouvisející jiskra?

Mornie se zhluboka nadechla a přešlápla z tlapky na tlapku. Feierův zájem byl na Igniského vlka vcelku neobvyklý jev a vlčice chvíli uvažovala, jestli by opravdu měla pokračovat.

„Nejdřív jsem se na to stěhování vážně těšila,“ řekla Mornie nakonec. „Konec konců směřujeme na území, kde budu moct využít svůj plný potenciál v prostředí, ke kterému jsem uzpůsobená… Ale máš pravdu, že teď mám obavy… A ano, samozřejmě, že to souvisí s těmi podivíny, se kterými jsem vyrostla,“ přiznala neochotně. „Když jsem přišla do Norestu, v těch místech jsem se moc dlouho nezdržela. Bylo mi tam skvěle po fyzické stránce, ale… měla jsem pocit, že v každé skulině na mě číhá někdo z bývalé smečky a jen čeká na správnou chvíli, kdy mě odchytí a odvede zpátky… domů.“ Poslední slovo pronesla s notnou dávnou sarkasmu.

Znovu hodila pohledem po Feierovi, aby výraz v jeho obličeji mohla umístit na škálu znuděnosti. „Je to dlouhý příběh,“ dodala, „ale ve zkratce ti vlci přišli o svou korunní princeznu a nemyslím si, že z toho měli radost. Takže bych se nedivila, kdyby se mě vydali hledat. I po těch letech.“

S povzdechem protočila očima. Takže si bude muset dávat pozor na to, s kým mluví. Ne že by se bála, že ji snad neznámí Norestští věřící přesvědčí, aby se k nim přidala, to opravdu nehrozilo, ale věděla, že od takových vlků může očekávat víc než jen přemlouvání. Děti měsíce měly aspoň tu výhodu, že kolem nebylo moc vlků ke konvertování, ale Mornie si byla jistá, že kdyby nějaké v okolí měly, tak by se smečka jednoduchým „ne“ zastavit nenechala.

Při jeho vyprávění o Mal ji zalila náhlá vlna respektu vůči modrému vlkovi. Hádala, že pro Ignisana nebyly výzvy k souboji nic neobvyklého, ale přesto byla toho názoru, že vyzvat na souboj ze všech vlků zrovna Mal chtělo notnou dávku odvahy. Uznale pokývla směrem k němu a pak se zahleděla na jiskření ve vlkově srsti. O elektřině toho zrovna moc nevěděla. Stejně jako o ohni. To byly živly, které za celý svůj život neměla šanci potkat. A ačkoliv necítila to samé okouzlení, které ji přepadlo, když poprvé spatřila oheň, přesto v ní setkání s novou silou vzbudilo jiskřičku nadšení.

„Mně se pokusila ulovit, když jsme se poprvé potkaly,“ nadnesla s úsměvem. Vzpomínky na setkání v Mladém lese se najednou zdály už dávno opředené časem, i když to bylo sotva pár měsíců.

Mornie znovu přešlápla a střelila pohledem zase do dálky, než se znovu obrátila na Feiera. „Ne, nemám s tím problém.“ Teda, doteď jsem si myslela, že nemám. „Taky jsem to území viděla. Z toho směru jsem přišla do Norestu.“ Chvíli zaváhala. Měla by říct ještě něco? Od Ignisanů si zatím nevysloužila moc nadšení, když se trochu víc rozmluvila o minulosti. Ale všimla si Feierova starostlivého pohledu a došlo jí, že si nejspíš všiml, že něco není v pořádku. Je to léčitel. Vlk ví, o co mu vlastně jde. V nejhorším mě zarazí jako všichni ostatní, rozhodla se nakonec a zhluboka se nadechla.

„Vlastně jsem vyrůstala v dost podobném prostředí. Stejné počasí, stejná kořist. Jen s o dost menším množstvím slunečního světla a o dost horší zimou… A taky s o mnohem horší sebrankou,“ začala a sledovala Feierovu reakci. Zhruba tady někde většinou její vyprávění končilo.

Vyplašeně sebou cukla, když se vedle ní ozval Feierův hlas. Vůbec ho neslyšela přicházet. Pro všechno na světě, málem jsem z něj dostala infarkt! To si pro jistotu do budoucna zařizuje pacienty, aby měl co na práci? Chvíli trvalo, než vstřebala význam jeho slov, ale pak sklopila uši, přešlápla a povzdechla si.
„Jenom jsem přemýšlela… nad tím stěhováním. O tom víš, ne? Že Ignis půjde na sever. Bude to velká změna pro celou smečku. Říkám si… říkám si, jestli jsme na to připravení…“

Ostatním vlkům stála v cestě také velká spousta překážek, která jim život na severu Norestu výrazně zkomplikuje a Mornie by lhala, kdyby řekla, že se nad tím vůbec nezamýšlela. Ale žádné extrémní starosti jí to nedělalo. Věděla, že kožíšky všech se časem chladu přizpůsobí a zhoustnou. Jejich tesáky se naučí zabíjet větší kořist, která v těch oblastech žije. Ani studený severský vítr nedokáže uhasit Igniský oheň.

Ale bála se, že její plamen bude hořet slaběji, než si myslela. Že tenhle problém sám čas vyřešit nedokáže.

S úlevou, že její prvotní selhání se vyhnulo detekci, se rozhlédla kolem po další případné kořisti. Většina zajíců už si uvědomila, co se děje, a utíkala si zachránit krky do svých nor a Mornie se začala obávat, že nakonec bude muset odejít s prázdnou… ale pak spatřila ve vysoké trávě pohyb a zpozorněla. Klesla ještě níž k zemi, břichem se jí skoro dotýkala, aby zvíře v trávě nevyplašila.

Cítila napětí v každém svalu v těle. Přece se nenechá zahanbit. Musí něco přinést smečce. Když nad trávou vykoukl pár dlouhých oušek, už nečekala ani vteřinu. Vyrazila vpřed a během několika sekund to měl chlupáč za sebou.

Zaměstnala svůj čich i zrak, jestli ještě někde neuvidí nějakého zatoulaného zajíce, ke kterému se ještě nedoneslo, že pokud se neschová, tak ho dnes bude Ignis mít k večeři. Ale už nic nezahlédla. Otočila se na Roo, jestli ta měla víc štěstí.

Nechávala chladný vítr čechrat její srst. Končící léto s sebou přinášelo čím dál více chvil, kdy si mohla užít jeho dotek. A věděla, že už brzy se stane každodenní záležitostí. Protože přijde zima. Protože smečka se přesune.

Byla ze stěhování nadšená. Znamenalo to, že už ji nebude její vlastní kožich sabotovat a namísto toho bude k užitku. A ona bude moct naplno využít svého potenciálu. Ovšem někdy, když se nad tím dlouze zamyslela, jímal se jí strach.

Věřila, že se od Dětí měsíce navždy oddělila. Měla svůj osud zcela v moci a mohla je nechat za sebou. Žít život v nové smečce, kde konečně našla své místo. Ale občas… občas měla strach, že to nikdy tak docela nedokáže. Že někde hluboko v srdci ji pořád bude pronásledovat hlas samotného měsíce, který ji bude snažně prosit o návrat. Že to třeba dokonce nezůstane jen u něho...

Když byla čerstvě osvobozená ze spárů rodné smečky, jen několik dní cesty od nejjižnější hranice, pořád se ohlížela přes rameno, jestli ji náhodou někdo nesledoval. Byla konec konců korunní princeznou celé smečky, z rodu, který vedl smečku po dlouhé generace a byl podle všech členů ten jediný, který uznával i měsíc sám. Dokázala si představit, že ji budou chtít zpátky, i kdyby to mělo být jen proto, aby si neznepřátelili svého ochránce.

Ke spánku si proto vybírala ty nejukrytější nory, jaké dokázala najít a chodila stezkami, kde se její pach snadno ztratil mezi všemi ostatními. Až když se svět kolem ní začal zelenat, trochu se uklidnila. To už byla od Dětí měsíce stovky mil daleko. A kdyby ji chtěly přivést zpátky, nejspíš by to udělaly mnohem dřív.

Od vstupu do Ignisu ji takové myšlenky už příliš netrápily. Ale teď, když se dozvěděla o jeho stěhování… začala přemýšlet, jestli jí chlad severu bude skutečně tak příjemný, jak si myslela. Tedy, fyzicky určitě. Ale začínala se bát, že ji znovu dostihne její paranoia.

S tváří plnou obav se zahleděla k severu. Směrem, kterým se brzy vydá celá smečka, aby našla nový domov. A směrem, kde ležel i její starý, zahořklými vzpomínkami a strachy protkaný… „domov“.