Príspevky užívateľa

Všimla si, jak se vlk mračí, a tak pozorně poslouchala, co jí řekne. No jistě že o nich neví. Mělo mě to napadnout. Targa rozhodně nevypadal jako obyčejný vlk, tak nějak dávalo smysl, že sysly nezná. Spíše ji překvapilo, že na to nepomyslela dřív. Možná už jsem prostě blíž místním než cizincům… A to je jedině dobře.

„Vypadají trochu jako kdyby zajíc a veverka měli mládě. Jak říkám, taková drobotina, tak na dvě tři sousta. Zato mají ale parádní maso.“ Už jen jak o tom Mornie mluvila, tak se jí začaly sbíhat sliny. A tohle bude pravděpodobně poslední příležitost si na nějakém pochutnat.

„Můžu ti je ukázat, jestli chceš,“ dodala po chvilce. Cvičení lovu se vždycky hodilo a aspoň si trochu prověří nováčkovy schopnosti.

Trochu uvolnila rozrušením ztuhlé svalstvo a pousmála se. „Neříká se tomu tady Syslí háj jen tak pro nic za nic. Těmi potvůrkami se to tady jen hemží. Jsou to sice drobci, ale chtěla jsem ještě jednoho ochutnat, vypadá to, že na zimu zalezou a už jich moc nepochytáme.“

Za svůj pobyt na Igniském území ochutnala syslů hned několik. Je to taková drobotina, že spousta vlků by mohla usoudit, že se za nimi ani nemá cenu hnát, ale Mornie si oblíbila jejich chuť. Dost se lišila od ostatních druhů masa a bylo to příjemné zpestření, zvlášť pro vlčici, která většinu života jedla především soby.

S příchodem té myšlenky si uvědomila, že vlk vlastně vůbec nemusí vědět, jak takový sysel vypadá. Ona sama přišla z dalekých krajů a musela toho o svém novém domově spoustu zjistit. „Jedl jsi už někdy sysla?“ zeptala se tedy.

Modrá si podezřívavě vlka změřila pohledem. Skutečně z něj byl cítit jen oheň, a ačkoliv byl ten pach Mornie podivně blízký, tak nějak nevěděla, jak si tuhle situaci přebrat. Určitě by se nedivila, kdyby si někdo takový našel cestu do Ignisu. Zároveň se jí však nechtělo slepě důvěřovat slovům cizince.

„Těší mě,“ pronesla nakonec trochu vlídnějším tónem. Věděla, že v poslední době do smečky přišla spousta členů, které ještě neměla tu čest poznat. A byla si vcelku jistá, že přistižený tulák by se choval trochu jinak. Měla s tím konec konců osobní zkušenost.

„Já jsem Mornie,“ dodala. „Igniská lovkyně. Vlastně jsem se sháněla po kořisti, než jsem narazila na tebe.“

Přikývla na jeho slova ohledně kondice léčitelů. Dávalo to smysl. V Ignisu o to víc. Tady musel skutečně každý být v jádru trochu bojovník, což zahrnovalo i běžecké schopnosti.

„Šla jsem tak nějak na slepo,“ přiznala Mornie. „Věžové hory moc neznám, takhle daleko na sever území se mi dlouho nechtělo.“ Odmlčela se. Jádro jejího váhání s cestou na sever území nespočívalo jen ve vzpomínkách na minulost, ale bylo jí jasné, jak ta věta vyzněla.

„Ale je tady hezky,“ dodala po chvilce. Doufala, že hornatá část nového území bude podobná. „Hádám, že to tu znáš trochu líp než já. Vadilo by ti, kdybych se k tobě přidala?“ Poznat zase kousek území se vždy hodilo. Navíc se v tu chvíli Mornie cítila na své poměry vcelku společensky.

Když modrá popadla dech, odpověděla Feierovi na pozdrav. „Nazdar! Ano, to byl můj plán. Musím nabrat síly. V zimě bude méně kořisti, tady, i na našem nastávajícím území. Čím méně selhaných lovů, tím lépe pro nás pro všechny. Takže se dávám do pohybu.“ Ani ona se o minulém setkání nahlas nezmínila, ačkoliv i to byl částečně důvod, proč se do hor vydala.

Místo toho si pozorně zadýchaného léčitele prohlédla. „A co tebe vedlo do akce? Sháníš zas nějaké byliny?“ Mornie nikdy rostlinkám ani léčitelství příliš nerozuměla, to byl známý fakt, ovšem dokázala si představit, že by se mohlo hodit mít zásoby na zimu.

Hnědý ale nevypadal, že by něco hledal. O to víc Mornie zajímaly jeho úmysly. Třeba by se k němu mohla přidat.

Pozvolna klusala do kopečka. Každý lovec by si měl jednou za čas potrénovat svou výdrž. Pro ni to navíc byla i zkouška mentálních schopností. Jak se blížila zima, Mornie začala vyhledávat víc míst podobných jejímu někdejšímu domovu a ze všech sil se snažila neoddat vzpomínkám a obavám.

Už se jí to celkem dařilo. Spíš než aby se ohlížela přes rameno, raději si užívala, že ji už netíží to příšerné letní vedro.
Feierovo ujištění při jejich posledním setkání tomu také pomohlo. Spíš než na led, mráz a strach, myslela na oheň, který tehdy sžíral seschlý vřes a který každým dnem hořel silněji i v jejím srdci.

Z myšlenek ji vytrhl známý pach a ona se okamžitě svižným krokem vydala jeho směrem. Já o vlku... heh heh...

Do modrého kožíšku Igniské Thety se zakousl chlad. Pořád měla z příchodu zimy tak trochu smíšené pocity. Vzpomínky na někdejší život se jí stále držely, ale už se pomalu přestávala starat, jestli ji stará smečka hledá.

Nad ránem dostala chuť na nějaké drobné zvířátko. Takovou malou jednohubku, kterých by zvládla pro smečku nachytat hned několik. Proto taky teď bloudila Syslím hájem a hledala nějakou tu kořist.

Naposledy, když se tudy procházela, byla ještě tulačkou, ačkoliv to nemělo mít dlouhého trvání. Ucítila u srdce podivnou vlnu nostalgie.

Zastavila se a zavětřila. Pátrala po syslích norách, ale místo toho k ní podzimní vánek donesl pach vlka. Věděla určitě, že ho nezná, ale zda to byl Ignisan, to bylo těžké určit.

Naježila se, když zaslechla hlas a pohledem pátrala po jeho původci. Spatřila hnědě zbarveného vlka, který stál kousek od ní.

"Nazdárek," odpověděla neutrálním hlasem. Jestli je to cizinec, měla by se ho bez dalších řečí zbavit. Ovšem pokud je to nový člen, nebylo by moudré vykročit špatnou nohou.

U mě vítězí Nadezhda :3 (ale musím zcenit i kostým Sariane)

Kráčela dál opatrným krokem. Otázka na tuláky ji přiměla se usmát, ale hádala, že to vlk neviděl. Ignis samozřejmě na každém rohu hlásal, že kdo překročí hranice, neopustí je už v jednom celku. Ale kdyby to byla skutečně pravda, ona sama by teď měla v kožichu mnohem více jizev.

„To záleží, na koho narazí,“ odpověděla nakonec. „A v jaké náladě.“
Vlk se zastavil. Vzduch v Morniině čumáku se náhle zdál o něco méně mrtvolný a Tiamova slova jen potvrdila její podezření, že dorazili k hranici.

„Jen se neboj,“ pronesla nad vlkovým varováním. „S bohy já zásadně cesty nekřížím. Ani s vlky, kteří na ně věří. My dva už se zřejmě nesetkáme.“

Vykročila vpřed, a ještě jednou se ohlédla do tmy na šedého vlka. Zvláštní, do jakých míst ji její zvědavost zavedla. A to se nikdy nepovažovala za vlčici, která by vyhledávala nebezpečí. Tedy, ne že by se jí Tiam zdál nebezpečný, ale ten ukrutný zápach, který ji sem původně zavedl, jí připomínal, že tenhle vlk bude spíše výjimkou. A že dost možná měla obrovské štěstí.

Sledovala Feirovy útoky na zadní nohy soba. Vedl si dobře. Zvíře zpomalovalo a Mornie vycítila příležitost. Několika dlouhými skoky překonala vzdálenost, která ji dělila od kořisti. Zabořila tesáky do hrdla unaveného zvířete a stáhla ho svojí vahou k zemi.

Pyšně si prohlížela úlovek a začaly se jí sbíhat sliny. Sob sice nebyl úplně dorostlý, ale k nasycení několika členů smečky stačil. Věděla ovšem, že na první sousto si bude muset ještě počkat.

Zvedla oči k Feierovi. "Skvělá práce," hlesla. Znovu si pořádně úlovek prohlédla a povzdechla si. "Ještě že jsme si vybrali tohohle. Většího bych až do Ignisu táhnout nechtěla." Zkusmo chytila mrtvého soba zuby za šíji, aby zjistila, jak se jim ponese. "I tak to bude fuška. Ke smečce je to celkem štreka. Měli bychom vyrazit, ať ho tam dotáhneme ještě před setměním," mrkla na hnědého. Byla po emočním vypětí a lovu vyřízená a doufala, že dostane možnost dohnat ztracenou energii několika hodinami kvalitního spánku.

Mornie se samolibě ušklíbla, ale nebyla si jistá, zda to v té tmě vůbec bylo vidět. Vlk se zdál být nadmíru fascinován smečkou, o které dosud neslyšel a modrá byla pro jednou připravená vyprávět. Říkala si, že třeba neznámého i trošku postraší… ale jestli žije tady, tak s ním povídání o Igniské síle a odvaze sotva něco udělá.

„S nikým se nemažeme,“ pronesla nakonec. „Žádný tulák ani vlk z jiné smečky na našem území není vítán. A nebojíme se použít sílu, pokud nám někdo odmítá dát to, co chceme. Většina by neváhala zabíjet, kdyby na to došlo.“ Doufala, že její slova mají alespoň nějaký efekt, ale přišlo jí, že se naopak míjela účinkem, vzhledem k tomu, že smečce, která žije tady, se povedlo celé území pokrýt pachem bolesti a umírání. Tihle by určitě taky neváhali zabíjet.

Modrá se ještě chvíli rozhlížela a čekala na ideální chvíli. Když se několik sobů dalo do pohybu a její cesta k lovenému byla téměř volná, vyrazila vpřed. Držela se plánu a zamířila k sobovi ze strany, aby zvíře odehnala od silnějších jedinců, kteří ho mohli ochránit. Hbitě vklouzla mezi soby a udržovala s nimi tempo. Zdravá zvířata se hnala pryč, stahovala s sebou svá mláďata a výhružně pohazovala parohatými hlavami ve snaze je ochránit. Ještě, že Igniští lovci dnes neměli spadeno na ně.

Raněnému sobovi teď nezbývala jiná možnost, než utéct na druhou stranu. Nebo skončit s hrdlem v Morniiných čelistech. Takový osud ho pravděpodobně čekal tak či tak, ale to zvíře v tuhle chvíli ještě nemělo šanci vědět.

Zatížilo ji u srdce. Měla pravdu. Nejenže našla město, narazila dokonce na prvotřídně poblázněného měšťana. Odhalila špičky tesáků. Měla chuť syknout nějakou sarkastickou poznámku, upozornit vlka, že jeho oddanost patří vymyšlené bytosti, která mu nikdy nemůže dát, co potřebuje. U všech srnců, vždyť jejich alfa si říká Mesiáš!

Ale moc dobře věděla, že není dobré si zahrávat s vlky na cizím území. Kdoví kolik jich číhalo mezi vraky, ve stínech stromů... vynaložila všechnu svou mentální sílu na to, aby raději udržela jazyk za zuby.

"Máš dobrý čich," pronesla místo toho neutrálním hlasem. "Nejsem tulačka. Jsem z Ignisu. Ze smečky ohně."

Ještě chvilku polehávala v trávě s hlavou položenou, než zase našpicovala uši a rozkoukala se. Přepadl ji pocit, že na pláni není sama a po chvilce rozhlížení zjistila, že měla pravdu. Pár délek od sebe zahlédla vlčici, která se ve svitu slunce zdála být celá zrzavá.

Vítr vál modré do zad, takže nebyla schopná určit, zda se jedná o člena smečky. Věděla určitě, že tohohle vlka ještě neměla možnost poznat, ale i takových v Ignisu ještě pár bylo. Vyškrábala se na nohy, aby měla lepší výhled a aby mohla rychleji reagovat.

Ještě chvíli mžourala proti slunci a zkoumala neznámého vlka, než se vydala svižným krokem blíž. Jestli je to další Ignisan, měla by ho poznat. A jestli je to tulák, měla by ho co nejdřív vyhnat zase zpátky za hranice.

Mornie zpomalila. Už téměř došli na ideální místo. Když zaútočí odsud, stádo bude utíkat do kopečka, ze kterého s Feierem přišli. Jejich vyhlédnutý sob se svým zraněním téměř jistě zůstane pozadu. A zbytek už bude na nich.

Lehce se jí zatočila hlava, když se už potřetí napojila na Feierovu mysl. Měla by si od tohohle způsobu komunikace dát na chvíli pauzu, ale potřebovala Igniského léčitele ještě naposledy zasvětit do strategie. Vyslala k němu obrazy utíkajícího stáda a jich dvou, jak se drží v blízkosti kulhajícího jednoparožce. V ideálním případě se pak modrá vydá blíže ke stádu, aby od něj kořist oddělila. Nechtěla ten úkol dávat Feierovi, byl by to zbytečný risk, vzhledem k tomu, že neví, jak se mezi těmihle zvířaty pohybovat. Taky to ale znamenalo, že bude pravděpodobně muset útočit jako první. Přidala k vysílaným myšlenkám představu, jak se hnědý vlk zakusuje sobovi do zadní nohy. Když budou dvě z jeho čtyř nohou vyřazené, daleko neuteče. A bylo to jistější než riskovat, že se Feier připlete do blízkosti sobova parohu nebo předních kopyt.

Jestli ale její poslední vize bezpečně dorazila ke svému zamýšlenému příjemci, tím si jistá nebyla. Ztratila kontakt s myšlenkovou vlnou, než se o tom dokázala ujistit. Pro dnešek si bude muset s magií dát pauzu.