Príspevky užívateľa

Větřík příjemně čechral její srst. Po vzoru tmavé vlčice se přikrčila k zemi. Žilami jí kolovalo čiré nadšení. Nadšení z lovu, ale také z toho, co se před chvílí dozvěděla. Že Ignis si skutečně brzy najde nový domov a že tento domov bude na tom nejlepším místě, jaké si v Norestu dokázala představit. Ze severovýchodního směru přišla, sama viděla, co se v těch místech nachází. Měla pocit, jako by ta místa důvěrně znala, i když tam tehdy byla poprvé. Protože se tolik podobala jejímu rodišti. A každý krok blíž tím směrem znamenal krok blíž k podmínkám, které měla před lety. Chladný vzduch, pro který byl její kožich dělaný. Sobi, kteří byli její první velkou kořistí.

Ale tentokrát už nebude muset řešit potíže náboženské smečky. Teď bude konečně schopná využít svůj plný potenciál a skutečně se předvést. Musím zjistit, kdo má ten nápad na svědomí! Dlužím mu… něco pěkného.

Mornie se do svých myšlenek o Igniském stěhování zabrala tak hluboce, že špatně odhadla svůj útok a ušák si jí všiml, než stihla vyrazit. Chvíli za ním běžela, ale nakonec se jí ztratil. Spolkla nadávku, aby nevyplašila další zajíce, ohlédla se po Roo, jestli její neúspěch viděla a pak se znovu vrhla do lovecké pozice, aby zkusila své štěstí znovu.

„Takže Norest má svoji sebranku fanatiků? Hádám, že některé věci jsou holt všude stejné,“ zavrtěla hlavou. Aspoň, že tentokrát už není zaseklá v jejich spárech. „Díky za varování. Už vím, kam na procházky rozhodně chodit nebudu.“ To, že neměla nejmenší tušení, kde nebo co to „město“ vlastně vůbec je, si nechala pro sebe. Poznám ho, až ho uvidím, no ne?

Nad Stadleyho chválou jejího rozhodnutí se musela ušklíbnout. Jojo, ukážu jim. Jestli vůbec ještě žijí. Smečku tehdy opouštěla v absolutním rozpadu. Nedivila by se, kdyby se Děti měsíce bez přímého následníka úplně rozpadli. Nebo pozabíjeli.
„Jojo, Mal je super!“ pokývala tmavě modrá na souhlas. Ale slova o horkosti jejího ohně ji zarazila. Samozřejmě, že o ní věděla. Věděla, že oheň černé vlčice byl nelítostný, mocný a děsivý… a překrásný. Spíš ji však překvapila ta vážnost, s jakou Stadley svá slova pronesl.

„Chceš říct, že tě už někdy popálila?“ Mornie se mírně ušklíbla. „Čím sis to vysloužil?“ Hořela v ní zvědavost a taky jakási morbidní závist. Oheň ji fascinoval už od první chvíle, kdy ho spatřila. Byl tolik odlišný od všeho, co znala. Věděla, že je nebezpečný a setkání s ním musí být příšerně bolestivé, ale jistým znepokojujícím způsobem ji zajímalo, kam až ve skutečnosti sahají hranice tohoto živlu.

Zaječí pach si našel cestu do jejího čumáku. „Myslím, že další případné otázky si nechám až po lovu,“ hlesla. Přikrčila se k zemi a spolu s Roo pozorovala drobné tvory, kteří už se brzy měli stát jejich kořistí.

„Očarovat? Ty umíš očarovat zajíce?“ podivila se s pobaveným úsměvem. Slyšela o různých magiích, ale většina z nich fungovala jen na ostatní vlky, na kořist ne. Stejně tak to bylo s její vlastní magií. Ať to zkoušela sebevíc, nikdy se lovené zvěři nedostala do hlavy. Nemohla jí myšlenkami našeptávat, ať přijde kousek blíž.

Chvíli přemýšlela, jestli chce vidět magii v akci, nebo raději být v akci.

„To mi budeš muset někdy ukázat,“ zamumlala. „Ale dneska ne. Dneska bych radši klasický lov.“ Konec konců měly přeci trénovat. Když si to budou usnadňovat, nikam se neposunou.

Na lov zajíců se Mornie docela těšila. Jejích posledních pár úlovků byly srny, což jí vyhovovalo, ale někdy to prostě chce změnu.

„Pár otázek by se možná našlo…“ zamumlala tiše. „Vlastně… před nějakým časem se ke mně doneslo, že na tomhle území smečka nejspíš nebude napořád. Zajímalo by mě, co je na tom pravdy. Bude se Ignis stěhovat?“ Zdálo se jí to jako celá věčnost od doby, co se o tomhle bavily s Mal. Tehdy ještě ani ke smečce nepatřila.

Z myšlenky stěhování měla smíšené pocity. Samozřejmě by totiž záleželo, kam by smečka zamířila. Dokázala si představit místa, ze kterých by byla skutečně nadšená. Ale také místa na kterých by možná se svojí hustou srstí ani nedokázala pořádně fungovat.

Mornie neurčitě pokývala hlavou. "No, vypadá to, že máš spoustu práce," prohlásila nakonec. Vlk se zdál být plně zabraný do skalního rostlinstva, takže nebyl důvod ho dál zdržovat. I ona už by měla jít. Sluníčko pražilo do jejího kožíšku stále silněji a ona se začínala obávat, aby nemusel těmi svými bylinkami Feier brzy léčit její přehřátí. Tady to bude co se týče horka už jen horší, pomyslela si. Snad abych si raději zalezla někam do lesa.

"Nechám tě tu sbírat a já půjdu konečně najít nějaký ten stín."

Musela se pousmát nad představou malého hnědého vlčete, které už od sebe rozpozná rostliny, ale ještě ani nevysloví jejich jména.

Feier dál okukoval balvany a Mornie se na chvíli rozhlédla po plochém kamenitém prostoru. Muselo se tu dobře trénovat. Hlavně co se soubojů týče. Dost prostoru a kromě nějakých těch šutrů žádné překážky. Jen ty dopady na tvrdý podklad nebyly asi zrovna příjemné. Mornie se netěšila na den, kdy si to sama zkusí.

"A už jsi měl možnost své schopnosti na někom ve smečce vyzkoušet?" napadlo ji náhle, jak tak přemýšlela nad všemi těmi zraněními, která musí vlci z Ignisu utržit během svých životů. Která během svého života utrží i ona.

V jejích očích se na vteřinku zaleskly pochybnosti o jejích slovech. Věrnost může být pomíjivá. Zvlášť u vlků, kteří nedostali na výběr, dál se tvrdohlavě držela svého přesvědčení, ale nahlas už nic neřekla. Jen čas nakonec ukáže, jestli její přesvědčení bylo pravdivé.

Nad nabídkou tréninku na moment zaváhala. Nebylo jí zrovna příjemné, že by na ni měl někdo dohlížet. Ale pak si znovu připomněla, že se k tomu sama upsala. Pokud si chce získat důvěru těchhle vlků, aby dozor mít nepotřebovala, bude muset spolknout svoji hrdost.

„No jo, dobře,“ řekla a malinko se zamyslela. Na trénink běhu se v tomhle horku rozhodně necítila, ale těžko by se hledalo něco, co pro ni nebude s hustou srstí v tomhle počasí náročné. U trénování boje by ji huňatý kožich aspoň ochránil před kousanci, ale Mornie moc dobře věděla, že ve skutečnosti by raději trénovala něco jiného.
„Šel by lov?“

Sledovala jeho opatrnost okolo malé rostlinky. Přikývla nad jeho poznámkami a pohledem ho následovala, když se vydal kousek dál, pravděpodobně hledat další byliny. „Ty, a jak se vlastně z někoho takový léčitel stane?“ vybreptla po chvíli. „To tě někdo učil, nebo jsi prostě… jel pokus-omyl dokud jsi nezjistil, co kdy funguje?“ Léčitelské řemeslo pro ni bylo obecně jedna velká neznámá. I její bývalá smečka sice něco jako léčitele měla, ale ti měli k dispozici jen těch pár lišejníků a hromadu sněhu. Jejich úkolem bylo spíš zařídit co nejméně bolestivou smrt. Proto se o ně taky Mornie příliš nezajímala. Jejich pracoviště páchla jako smrt a strach a každý vlk, kdo stihl pobrat trochu rozumu, se jim obloukem vyhýbal, dokud nepřišel jeho čas.

Ale už si pomalu začala zvykat, že tady bylo snad úplně všechno jinak, než to dosud znala. Dozvědět se trochu víc by určitě nebylo na škodu.

Tiše našlapovala a rozhlížela se kolem. Věděla, že už blízko. Když mezi stromy spatřila pohyb, přikrčila se ještě blíž k zemi, aby zvěř nevyplašila.
No do háje, zavrčela sotva slyšitelně. Nejenom, že mládě nebylo smrtelně raněné, jeho matka se navíc pásla na dohled. Tím selhaly obě výmluvy. A přesto – nikdo na to přece nemusel přijít. Kdyby si dala záležet s umytím drápů od krve, mohla by klidně předstírat, že se do žádného lovu nepustila. Zas tak těžké by to nebylo.

A přesto – mohla si takový krok dovolit? Ray se jí sice jako zrovna dvakrát přísný Alfa nezdál… ale byli tu další. Kdyby se na to přišlo, jistě by se trestu nevyhnula. Ne… Zatím je to příliš riskantní, pomyslela si po chvíli.

I přes svoje rozhodnutí setrvala v loveckém postoji a potichu kráčela vpřed. Jestli tady našla dvě srny, jejich stádo by mohlo být nedaleko. Stálo by za to podívat se, jak je velké (jestli tedy vůbec je). A jestli mezi nimi nááhodou nejsou nějací polomrtví jedinci, které by mohla osvobodit od jejich trápení…

Náhle však zaznamenala pach dalšího vlka. Trvalo to jenom vteřinku, než se vítr obrátil – a bylo to pryč. Ani ho pořádně nestihla zařadit. Znervózněla. Přepadl jí náhlý pocit, že ji někdo sleduje. To byla vlčí srst v té trávě? Nebo na ni jen stíny stromů hrály nějaké povedené divadlo? A sakra, neudělalo se tu najednou nějak horko?

Těžce polkla. Tajemná přítomnost druhého vlka ji rozptýlila natolik, že úplně zapomněla koukat pod nohy. O jeden neopatrný krok později pod ní praskla horkem vysušená větvička jehličnanu a Mornie ztuhla. Neodvážila se ani mrkat, jen se nehybně krčila u houští a sledovala, jak zareagují srnky, jejich případné stádo někde hlouběji v lese, a hlavně neznámý vlk, jehož přítomnost cítila, i když jeho pach ne.

Mornie našpicovala uši. Gamma… To bylo po Rayovi asi nejvyšší postavení, na které tu zatím narazila. S takovými by stálo za to udržovat dobré vztahy. Uvědomila si, že jestli toho chce dosáhnout, bude muset spolknout i poslední zbytečky toho rozdurdění nad jeho modrým kožíškem a myslet na jiné věci.

Oranžová patka, která mu nepříliš elegantně spadla do tváře, tomu trochu pomohla. Taky není celý modrý, heh, dovolila si poslední myšlenku tohohle rázu a konečně se vzpamatovala. Pobaveně se ušklíbla a zpozorněla nad jeho otázkou.

To jsou pořád všichni zvědaví, povzdechla si Mornie v duchu. Ale přeci jen to byla přirozená zvědavost. Když už se k jejich smečce někdo přidá, dá rozum, že chtějí vědět, proč. „Krátká verze příběhu je, že moje stará smečka se ukázala být banda pámbíčkářských idiotů neschopných vlastního uvažování, naštvali mě a utekla jsem. O existenci Ignisu jsem se dozvěděla od Mal a zdálo se mi, že bych tady mohla najít svoje místo. Radši budu do skonání světa bojovat, než abych se klaněla noční obloze a plýtvala pro ni kořistí.“

Její žaludek se připomněl hlasitým zakručením a ona si uvědomila, že se do ní dává hlad. Cítila v kožíšku, jak se vítr obrátil a v mnohých neznámých vůních lesa rozpoznala i pach koloucha. Zastříhala ušima a její tlama se naplnila slinami. Než se vítr stihl znovu obrátit, vydala se po stopě srnčího mláděte s jiskřičkami v očích.

Věděla, že jako Omega by ještě na území lovit neměla. Alespoň ne bez dovolení. Na to si bude muset počkat až jestli se dočká povýšení. Ale nikdo přeci netvrdil, že toho koloucha uloví. Tohle byla jenom obhlídka. Jestli chce jednou pro smečku lovit, musí si přeci udělat trochu přehled o tom, co za kořist tady běhá, no ne? A pokud nááhodou zjistí, že je mládě na pokraji sil nebo ztracené bez jediné vidiny, že zase najde matku, může ho zbavit trápení. To přeci není žádný lov, to je jenom, uuuh, projev milosrdenství.

Chvíli nad tou otázkou přemýšlela. Jakou odpověď by měla zvolit? Věcí, které ji přivedly do Ignisu bylo mnoho. Jako první jí na jazyku vyvstalo jednoduše „Mal“, ale to byla sotva dostačující odpověď. Sice to byla ona, kdo jí o existenci Ignisu řekl a kdo by ji sem býval nejspíš taky přivedl, kdyby na Raye nenarazila sama zcela omylem (a taky to byla jediná vlčice, o které byla Mornie ochotná říci, že ji aspoň trochu zná), ale hlavní rozhodovací faktor byl v něčem úplně jiném. (A navíc – jak by potom vypadala? Že se přidala ke smečce jenom proto, že jí to nějaká Mal řekla? Ani náhodou!) Zaujala ji ta samostatnost, s jakou Ignis existoval. Spoléhali jen na sebe a na smečku. Většinou. V duších jim hořel oheň hrdosti a odvahy. A Mornie vycítila možnost mezi ně zapadnout. Pokud se jí to povede, bude za sebou moci nechat celou svou minulost a konečně se vydat novým směrem, tak jak to už dlouho chtěla.

Ale nebyla si jistá, zda by se s tímhle vším měla vysvětlovat. Jak se to vlastně stalo, že kolem sebe tak zoufale potřebuje samostatné a schopné vlky. Od čeho se potřebuje členstvím v Ignisu osvobodit. To by byl dlouhý příběh. „To, co všechny. Ideologie smečky. Schopní vlci. Vidina nového začátku. Myslím, že toho smečce můžu hodně nabídnout.“

Ještě jednou si zaujatým pohledem vlčici prohlédla. „No a co ty? Co tě tady vlastně drží?“ Neodolala určitému zaujetí tou rozenou Ignisankou. Sama se zamyslela, co by v jejím věku asi odpověděla na podobnou otázku o svojí rodné smečce.

Sledovala, jak Feier odstrčil kámen a na odpověď na její otázku jen neutrálně pokývala. Na rostliny si moc nepotrpěla. Ostatně jich ani moc neznala. Dokázala poznat lišejník a pár druhů mechu, ale to jí tady moc co k čemu nebylo. Raději se všemu, co jí nerostlo přímo pod tlapkami, vyhýbala, aby se náhodou neotrávila.

Nad jeho otázkou zastříhala ušima. „Lovit, řekla bych,“ odpověděla nakonec. „Lovení mě baví. Snad bych si i troufla tvrdit, že jsem v něm dobrá,“ pronesla s pobavenou jiskrou v oku. Rozhodně lepší, než Mal, usmála se pro sebe při vzpomínce na první setkání s černou vlčicí. „A až budu moct za hranice smečky, budu ještě lepší,“ dodala. Pořád si pamatovala to místo, kterým poprvé vstoupila do Norestu. U ledovce sice moc kořisti neběhalo, ale kousek od něj se rozléhala pláň plná sobů. A to bylo něco pro Mornie. Už jen při té myšlence se jí začaly sbíhat sliny.

Sledovala modrého vlka, jak obratně překonal řeku a dostal se na její stranu. Mornie se lehce naježila a čekala, až se přiblíží. V jeho postoji okamžitě spatřila všechnu Igniskou hrdost a uvědomila si, že asi bude mít tu čest s někým krapet důležitějším. Zároveň konečně dostala možnost si ho pořádně prohlédnout. Naposledy si se závistivou jiskrou v oku prohlédla jeho světle modrý kožich, než se oklepala a donutila se soustředit na to, co říká.

„Ano, už to tak bude,“ odpověděla, když se vlk zeptal, zda je Igniskou Omegou. „Jmenuju se Mornie.“ Na chvíli se odmlčela, než dodala svou otázku. „No, a s kým mám vlastně tu čest?“

Pokývala hlavou nad vlkovým odhodláním posunout se z pozice Omegy. Všechny je čekala nová budoucnost, a i ona sama už čekala na den, kdy nebude zaseklá na dně Igniské společnosti. „Já moc vlků ze smečky ještě neznám,“ přiznala. „Takže nemůžu soudit, jak schopní jsou.“ Ráda by věřila, že velmi, ale zatím měla jako podklad jen Mal, její pár měsíců staré nepříliš nadšené zhodnocení smečky, a Raye, o kterém měla smíšené pocity. To je jen stěží dost na to aby si mohla udělat obrázek o celé smečce. Ale věděla, že do Ignisu přišla nová krev a s ní snad i nová síla.

Sledovala, jak se Feier zvedl, začal se rozhlížet a ťapkat kolem. „Něco hledáš?“ zamumlala s lehkým úsměvem.