Príspevky užívateľa

Mornie zašvihala ocasem. Konečně si mohla neznámého vlka prohlédnout. Tedy, spíše vlčici. Zdála se jí mladá, podobně jako Ray. Modrá se už nejednou pozastavila nad tím, jak se asi mladým a nezkušeným vlkům může vést v bojovném Ignisu. Musí být zvyklí, problesklo Mornie hlavou. Vždyť se tu nejspíš narodili.
Vlčice uvažovala, jak věrný může smečce být vlk, který si ji ani nevybral. Její myšlenky zabloudily zpátky k jejímu dospívání. Dobře věděla, jak taková situace skončila u ní.
Zamrkala, jako by tím chtěla zaplašit všechny ty podivné myšlenky. Vždyť je Omega. Vůbec nemá právo zpochybňovat věrnost vlků, kteří jsou naprosto očividně výše postavení než ona. Zatím…
„Zdravím,“ odpověděla. Na chvíli se odmlčela, a pak ještě pevným hlasem dodala: „Jmenuju se Mornie. Jsem tu nová.“ Její srdce hrdě hřálo nad uvědoměním, že tentokrát už podvědomě nedodala svůj titul. Konečně se pomalu distancoval od jejího nového Já, přesně tak, jak si přála.

"Léčitel? No sláva, měla jsem obavy, jestli si nakonec jakákoliv zranění nebudu muset taky ošetřit sama," pronesla napůl sarkasticky. Pak zašvihala ocáskem a pokračovala. "Takže ty jsi taky Omega? To jsem ráda, že tu nejsem jediná na konci potravního řetězce. Já jsem Mornie Cher-" zarazila se uprostřed svého titulu. Ne, kdepak. Už nejsem Dítě měsíce. Už k nim nepatřím. Teď mám osud ve vlastních tlapkách. Patřím k Ignisu. "Jsem Mornie," řekla nakonec. Sakra, musela se toho titulu zbavit. Vytěsnit ho ze svojí mysli. Přece se nemohla dál spojovat s těmi pánbíčkáři.

"No a jak se ti v Ignisu líbí?" zeptala se ještě nakonec. Nenapadal ji žádný jiný způsob, jak rozvinout konverzaci. Už tak dlouho se s nikým normálně nebavila. Skoro zapomněla, jak na to.

"Znáš už zbytek smečky?"

Její modrou srst čechral příjemný vánek, zatímco ona kráčela trávou. Vzhlížela k vrcholkům hor, které se nad ní tyčily a připomínaly jí, jak malá ve skutečnosti je. (I v porovnání s některými dalšími vlky.) Místy na špicích těch kamenných obrů zahlédla sníh. Ten neviděla od svého příchodu do Norestu. Naposledy u ledovce na severu, odkud také přišla. Věděla, že ani místní léto nepotrvá věčně, ale i tak před sebou měla ještě dlouhé čekání, než zase uvidí sněhové vločky, jak se snáší z oblohy. Tedy, pokud se nerozhodne vyšplhat tam nahoru. No, možná jednou...

Náhle se zarazila. Několik vlčích délek před sebou totiž spatřila tmavě zbarveného vlka. Možná vlčici. Mornie si nebyla tak úplně jistá, jestli se to vůbec od pohledu dá poznat. Věděla ale, že pokud přiběhne blíž, dozví se odpověď poměrně rychle. Ne že by ji nějak sžírala zvědavost ohledně pohlaví neznámého vlka, ale přeci jen se jednalo o dalšího člena smečky. Tedy, Mornie doufala. Pokud se náhodou jednalo o tuláka, měla by ho asi poslat pryč. Při té představě si přišla lehce pokrytecky vzhledem k tomu, že ona sama se také připojila k Ignisu potom, co se nevědomky promenádovala po jeho území.
Nicméně pravděpodobnější bylo, že šlo skutečně o dalšího Ignisana.
Se kterým by stálo za to se seznámit.

Z jejího žíznění ji probudil něčí hlas. Naposledy si olízla z brady kapající vodu a zvedla hlavu od pramene. Na druhém břehu stál jakýsi modrý vlk a koukal na ni. Mornie se zamračila. A to si myslela jak bude se svým modrým kožíškem v Ignisu vyčnívat. Zdálo se, že ji ještě čekala spousta překvapení. Moje modrá je stejně hezčí, pomyslela si.

Vlkův ochranářský postoj Mornie lehce znervóznil. Stále se seznamovala s Igniským územím i jeho obyvateli, takže nebylo vyloučeno, že se zatoulala někam, kde nemá co dělat, aniž by si to uvědomila. Ale existoval jen jediný způsob, jak to zjistit.

Nasadila kamennou tvář, aby zakryla jak svou náhlou nejistotu, tak své pobouření nad tím, že není zdaleka jediný Igniský modrásek a táhlým "Ano?" vlkovi odpověděla. Přemýšlela, že konverzace přes řeku asi nebude zrovna efektivní, ale nijak se nehrnula do toho ji přebrodit.

Tiché zurčení pramene bylo jako hudba pro Morniiny uši. Od té doby, co se slunce rozhodlo pracovat přesčas se vlčice musela po vodě shánět každou chvíli a jen málokterá hasila žízeň tak dobře, jako ta z toku Igny. K jejímu prameni se už ovšem vydala čistě ze zvědavosti.

Ponořila jednu tlapku do vody. Možná bych se měla naučit pořádně plavat, pomyslela si. V tomhle vedru by to vůbec nemuselo být k zahození. Zahleděla se do dálky, kde proud nabíral na síle a pokývala hlavou.
Nakonec však svého rozjímání zanechala, olízla se a s chutí, jakou už dlouho nezažila, se napila čerstvé vody.

Suchá tráva tiše křupala pod jejími tlapkami, jak se Mornie procházela lesem. Za normálních okolností by touhle dobou lamentovala nad každým slunečním paprskem, který se dotkl jejího kožichu, a věnovala mu stejnou míru odporu, jako celé noční obloze, ale vzrostlé jehličnany ji svými větvemi před tímto osudem dnes chránily.

Jehličnany. Další vzpomínka na její rodiště. Teď, když okusila vlnu veder, si Mornie sněžné kraje připomínala vlastně docela ráda. To vzpomínky na její obyvatele zůstávaly zahořklé.

Oklepala se. Přece si nebude kazit den tím, že bude myslet na ty pomatené náměsíčné blázny. Zvolila si vlastní cestu. Vzala osud do vlastních tlapek. Teď už je mohla s klidem nechat za sebou.

Zastříhala ušima, když zaslechla kroky. Po chvíli zahlédla hnědého vlka, jak po ní zpovzdálí pokukuje. Její instinkty na chvíli převládly, ona se přikrčila a vycenila zuby. Rychle se však vrátila do reality. Nečekala ji potyčka s žádným hladovým tulákem. Jen s dalším Ignisanem. V pozici Omegy ani to pro ni nemusela nutně být ta nejpěknější vyhlídka, ale věděla, že dříve nebo později se stejně bude muset se všemi členy smečky seznámit.

„…Zdravím,“ hlesla jako odpověď na vlkovo pokývnutí, které si vyložila jako pozdrav. Rozhodla se nasadit ten nejpřátelštější tón, který v tu chvíli zvládla, ale i ten nakonec vyzněl jen jako jakési štěknutí. Povzdechla si a čekala, co hnědý vlk udělá dál.

Modrá vlčice kráčela po seschlé zemi a rozhlížela se kolem. Konečně se jí naskytla příležitost vydat se trochu prozkoumat území své nové smečky a udělat si trochu představu o tom, do čeho se to vlastně vrhla.

Slunce neúprosně pražilo do jejího kožíšku. Grrr, kéž bych si ho mohla všechen vytrhat! Tohle je k nevydržení! Huňatá srst, od počátku rostlá k tomu, aby chránila před nekonečnou zimou, nebyla v teplejších krajích tou největší výhodou. Nejednou Mornie pomyslela na svou rodnou sněhovou pustinu a na to, jak by se tam v těchhle letních vedrech nejraději vrátila.

Ale spousta věcí se od té doby změnila. Už není nastávající Alfou severské smečky. Už neloví soby a nezahání žízeň jedením sněhu. Teď z ní je Igniská Omega a musí se tomu přizpůsobit. Srsti se sice zbavit nemohla, ale rozhodla se místo toho vydat najít nějaký ten stín.

Vlčka přikývla na poznámku o Mal a dál pozorně poslouchala. „Víš… Víte, myslela jsem si, že se už budu celý život smečkám jen obloukem vyhýbat,“ začala nakonec, „ale nové neznámé prostředí si se mnou tak trochu zahrává a snad bych na to raději nebyla sama.

Bála jsem se, že všechny smečky budou stejné, jako ta moje rodná, že jen budou připisovat své úspěchy a neúspěchy nějaké vyšší síle, která nad nimi bdí. To až Mal mi řekla o smečce, plné silných a hrdých vlků, kteří se spoléhají jen na sebe navzájem a nenechají si nic líbit... o smečce, do které bych mohla zapadnout... O vás.“ Možná si slova černé vlčice trochu přikrášlovala, ale říkala to, co si z jejich dvou předešlých setkání odnesla. Ignis je hrdý. Ignis má bojovnou krev. Tedy, alespoň v jádru. Někde hluboko v jádru. Ale hlavně - Ignis tě nebude nutit k pitomým obětinám a modlitbám.

„Mohla bych vám přijít vhod. Jsem silná, nebojím se bojovat s kýmkoliv, kdo se mi… kdo se nám postaví do cesty. A budu ještě silnější, až si zvyknu na to vaše příšerné počasí.“ Nervózně přešlápla a zahleděla se na Igniského alfu. „Takže…?“

Překvapeně na vlka zamrkala, než se vzpamatovala ze svého překvapení. Tohle že je Igniský alfa? Z toho, jak ho popsala Mal, si představovala nějakého zesláblého stárnoucího vlka, ne takového mladíka. Rychle však překvapení ze své tváře smetla. Z první tlapky věděla, že alfy (a budoucí alfy) dokáží být nadmíru ctižádostivé, takže jestli chce místo v Ignisu, neměla by se ho ničím dotknout.
"Jsem to ale šťastlivec! Vlastně jsem tak trochu doufala, že tě... že vás potkám." Jednou. Někdy v budoucnu. Rozhodně ne dnes. Ale co už.
"Znám Mal," pokračovala. "A slyšela jsem že... ehm..." Potřebujete nové členy? Hledáte nové členy? Jak jen to zformulovat?
"... jste otevřeni novým členům. A vaše myšlenky jsou mi blízké. Ráda bych se přidala do vašich řad."

Stála na místě, prohlížela si cizince a čekala, co bude dál. Zdál se jí mladý, určitě mladší než ona, ale přesto se měla na pozoru.

Nebyla si jistá, co by měla říct, nebo udělat, tak se rozhodla, že mluvit nebude. Místo toho upřela pohled na vlka a zapátrala po jeho myšlenkové vlně, aby situaci vyřešila po svém. Neměla v úmyslu nic velkého, jen mu do hlavy šoupnout nějakou myšlenku, která ho malinko rozhodí, aby získala trochu času vymyslet, jaká slova a jaké kroky zvolí.

Ale nic nenašla. Snad poprvé od objevení své magie nenašla ani náznak myšlenkové vlny. Co se to stalo? To nemá mysl? Má snad v té hlavě dočista prázdno? To přece není možné! Usoudila, že spíš bude chyba na její straně. Její magie selhala. Ale teď neměla čas se nad tím zamýšlet. Musela něco udělat. Aspoň něco říct.
„Ehm... ty jsi místní?“ zeptala se nakonec. Zbytečná otázka, bylo jí naprosto jasné, že má tu čest s Ignisanem.

Mornie ještě pár vteřin fascinovaně zírala do rudých plamenů, než se otočila k Mal. „Tam, kde jsem vyrůstala, oheň není,“ řekla. „Žádné blesky, žádné sucho ani horko. Jako vlče jsem se občas bála, že jsme přišli i o slunce. Území mé smečky… bývalé smečky je jen sníh a promrzlá zem. Myslím, že i tobě by dalo zabrat tam něco rozhořet,“ mrkla na ni. „Ale slyšela jsem o ohni z vyprávění. Jenže, když ho někdo popíše jako všežeroucího zlatého zabijáka je těžké si pod tím představit něco konkrétního. Myslela jsem, že bude méně výrazný a taky, no… chladnější.“

Roky života v zemích věčného sněhu v ní zakotvily určitou představu o tom, co to znamená, když je něco studené, ledové, mrazivé, ale o horku moc dobrou představu ještě neměla. S každým krokem jižněji se její hranice pro „horké“ posouvala, ale věděla, že teď se na hodně dlouhou dobu zastaví u vzpomínky na oheň jen pár metrů od jejích tlapek.
„Je fascinující,“ dodala po chvíli. Že je mocný, děsivý a nádherný, to nahlas raději neřekla.
Zvedla zrak od hladiny řeky, po které tančily rudozlaté plameny a vzhlédla k obloze. „Možná bych se už měla trochu vzdálit. Než se objeví někdo další ze smečky.“

Málem zakopla o vlastní nohu, když mezi stromy spatřila tmavého vlka. Tiše si pro sebe povzdechla. Dostala se přesně do situace, které se chtěla vyhnout. Svaly v jejích nohách se napjaly, ale dál stála pevně na místě. Přece se nenechá rozházet nějakým cizincem. Kdo ví, třeba vůbec není od Ignisu. Třeba je to tulák, jako ona.

Co si to namlouvám, samozřejmě, že je to Ignisan, pomyslela si. Rozhodla se, že přijme svůj osud a udělala pár kroků blíž. Snažila se nedat najevo drobnou nejistotu, která se jí náhle chopila. Ještě by udělala špatný dojem.
Když ji vlk pozdravil, nebojácně odpověděla a udělala ještě krok blíž.

Modrá vlčice tiše našlapovala na mechu. Hleděla vzhůru na vysoké stromy okolo a vdechovala čerstvý lesní vzduch. Zpočátku takovou procházku neměla v plánu. Chtěla zůstat u řeky, v bezpečném prostoru, o kterém věděla, že ještě nepatří Ignisu, ale zvědavost jí nakonec nedala a Mornie se tak vydala prozkoumat okolí. Jak nebezpečné to mohlo být?

Přesto jí pomalu docházelo, že možná zašla příliš daleko. Okolní pachy napovídaly, že se tu pohybují vlci, a že se tu pohybují poměrně často. Snad by měla své průzkumnické výpravy zanechat a otočit se, dokud ještě může?

Ani náhodou, ušklíbla se nakonec. Máma nevychovala žádného sraba. Přece si dokážu poradit.
Mornie neměla dost dobrou představu o tom, jací Ignisané vlastně jsou. Podle slov Mal byla smečka v rozpadu a její někdejší moc byla jen dávnou vzpomínkou. Ale zoufalý vlk bývá nejnebezpečnější, takže kdo ví, co ve skutečnosti Ignis skrývá. Možná, že je modrá trochu podceňuje...

Mornie se zamračila nad otázkou ohledně své magie. Manipulovat s vlky se snažila s její pomocí už celou věčnost, ale jen s velmi omezenou úspěšností. „Jak se to vezme,“ pronesla nakonec. „Když o mojí magii ten někdo neví, klidně je to možné. Bere moje myšlenky za svoje a občas může jednat podle toho, co mu ten „vnitřní hlásek“ napovídá. Ale nad tím nemám kontrolu. Zatím. Jsem si jistá, že jednou to dokážu.“
Sledovala pohyby černé vlčice. Její občasné pohledy někam do dálky ji lehce znervózňovaly. Konec konců si nemohla být jistá, jak by to dopadlo, kdyby se kolem nachomýtnul nějaký další Ignisan. Ostatní už by z ní nemuseli být tak nadšení.
Do Morniiny kůže se zahryzl náhlý žár. Nebylo to nic vražedného, ale přesto z toho náhlého překvapení na chvíli zapomněla dýchat. Sledovala rudozlatou zář, jak si nachází cestu přes řeku.
„Tohle je oheň? Takhle vypadá?“ vyhrkla, když se vzpamatovala ze svého překvapení. „Představovala jsem si ho trochu… jinak.“ Na severu neměla možnost se s ohněm setkat. Blesky se jejich území vyhýbaly a sucho s horkem také nehrozily. O magii ani nemluvě. Slyšela o něm jen z vyprávění od nejstarších vlků. Ale nenapadlo ji, že v ní probudí takové rozpaky. Že bude tak mocný, odstrašující… a krásný. Zalila ji náhlá úleva nad tím, že se tehdy v tom lesíku s Mal nepoškorpily. To už mohla být klidně spálená na uhel.
Našpicovala uši, když černá vysvětlila své počínání, ale nebyla z toho pranic moudřejší. „Nevěděla jsem, že po ohni se dá chodit,“ hlesla zaujatě.