Príspevky užívateľa

Zasmušile hleděla na růžové květy vřesu. „Jak můžeš prostě… odejít?“ mumlala si pro sebe. Nerozuměla motivacím bývalé Azarynské Alfy. Když může tak zdánlivě spontánně sebrat někdo tak oddaný, schopný a spolehlivý… jak může důvěřovat zbytku smečky? Jak může vědět, že žádný další vlk se nesebere a nezmizí? Jak může věřit sama sobě, že to taky jednou neudělá? Azaryn je její domov… jenže to říkal Feier taky.

„Jak může někdo být důležitější, než my…?“ Komukoliv, kdo přihlížel jejímu melancholickému bloudění, se musela zdát jako poblázněná vlčice trpící samomluvou. A možná od toho neměla daleko. Ale nemluvila k sobě. Šeptala ta slova do podzimního větru a doufala, že aspoň jejich esenci nakonec ten vánek donese Feierovi. Neměla odvahu mu je říct nahlas. A teď už nejspíš nikdy nedostane příležitost.

Jak se blížil podzim, Kamennou loukou svištěl studený vítr. Mornie se otřásla. Její kožíšek po všech těch letech ztratil trochu svého objemu, jak si její tělo pozvolna zvyklo na nový domov. Když tu však byla poprvé, huňatost jejího kožíšku ji zrovna trápila nejvíce. Byla tehdy čerstvou Azarynkou, tehdy tedy ještě Ignisankou, se statusem Omegy. A Feier na tom byl stejně. Tehdy jen pobíhal kolem a hledal bylinky. Nikdo ještě netušil, co všechno jeho příchod smečce přinese. A teď byl pryč.

Jak jen mohl být pryč?

Seděla v orosené trávě. Poprvé za mnoho měsíců si sedla do středu celého shromáždění, místo aby se skrývala na okraji. Do jejího těla se vracela síla. Její zranění se konečně pomalu hojila, do jejího slabého očka se pomalu vracely náznaky zamlženého zraku a v její mozkovně se začínaly znovu rodit nové nápady. Cítila se plná elánu, připravená přijmout cokoliv, co osud smečce přivane do cesty.

Na tohle však připravená nebyla. Když začal místo Feiera mluvit Zathrian, věděla, že něco není tak docela v pořádku. Chvíli jí trvalo zpracovat ta slova a když se jí to konečně povedlo, přála si, aby si bývala sedla o něco dál. Mohla by se pak alespoň uklidňovat pocitem, že se možná přeslechla. Jenže ona to slyšela jasně a zřetelně. Feier opouští smečku.

„Rozhodl se nás opustit, aby vyhledal svou rodinu“? Co to má sakra znamenat? My jsme přeci jeho rodina! Mornie tomu nemohla uvěřit. Vstala ze svého místa a stáhla se na okraj celého shromáždění, tam, kde sedávala, když byla její zranění ještě čerstvá. Je to přeci náš velitel. Kdo na celém širém světě by pro něho mohl být důležitější, než my?

Na označení Feierova ucha se nedívala. Seděla otočená zády. Prostě to nedokázala pochopit. Už to konec konců bylo dlouho, co toužila po nějakých vazbách na svou vlastní rodinu. Nedokázala si představit, že by se někdo dobrovolně vydal hledat vlky, ke kterým ho váže jenom krev. Jak může kvůli někomu takovému prostě odejít?

V hlavě se jí mlely všechny ty chvíle, které s Feierem strávila, všechna ta moudrá a laskavá slova, která kdysi říkal jí a později celé smečce. Teď nejsi sama. Jsi jednou z nás. Tahle smečka se nerozprchne ani nepodvolí jen tak. Už to bylo tak dávno, co jí tahle slova řekl. Tehdy byla sotva Thetou a Feier už šikovným léčitelem. Ta slova jí v temných chvílích dodávala sílu a víru v Azarynskou neoblomnost. Jenže tolik vlků od té doby odešlo. Vlků, od kterých by to nikdy nečekala. Mal, která ji do smečky přivedla a která byla odvážnější, ohnivější a nebezpečnější než kterýkoliv vlk, kterého Mornie do té doby poznala. Roo, která byla už od prvního setkání s Mornie tak hrdá a věrná smečce. Raymond, který provedl Azaryn válkou s Přízračnými. A teď Feier.

Jestli se Azaryn jen tak nerozprchne, tak kam všichni pořád utíkáte? Chtěla se rozkřiknout, chtěla, aby její hlas slyšeli všichni ti Azarynští vlci, kteří teď byli daleko za hranicemi Norestu, ale hlavně aby ho slyšel Feier. Jak se opovažujete opustit smečku, které jste přísahali věrnost, která vám dala domov?

Přes všechnu svou touhu však křičet nemohla. Ať už se jí to líbilo, nebo ne, Azarynský zákon teď už jasně praví, že vlk smí odejít, pokud si to přeje. Bez ohledu na to, jak moc to koho bude bolet. A i Mornie při vstupu do smečky přísahala, že se podle toho zákona bude řídit a že ho bude respektovat.

Přidala se k chorálu vyjících hlasů, které následovaly Feiera na jeho cestě za hranice. Ten její mu však nejspíš příliš jistoty nedodal. Byl to žalostný hlas, takový, který oplakává ztrátu dobrého přítele.

Lhala by totiž, kdyby tvrdila, že mu skutečně přeje šťastnou cestu. Těžko říct, odkud se tato hořkost vzala. Možná chtěla, aby ho strasti na jeho cestě potrestaly za to, že opustil svou smečku, své přátele. Anebo si možná přála, aby mu náročná cesta ukázala, co mu Azarynská smečka ty dlouhé roky přinášela do života a on se rozhodl vrátit.

Nad tím, kdo se stal novým Alfou Azarynu teď ani neměla kapacitu přemýšlet. Jméno Zathrian jí něco říkalo, dokonce ho dokázala přiřadit k obličeji, ale jinak toho vlka příliš neznala. Asi bych mu měla aspoň pogratulovat. Jenže se srstí zmáčenou slzami se před novým velitelem rozhodně ukázat nechtěla.

„To nevadí, porozhlédneme se kolem. Beztak musíme najít místo a materiály,“ řekla, aniž by nechala svůj energický úsměv zmizet. Nechtěla, aby se Iska cítil nejistě, když celá tahle operace byla její nápad.
Zapátrala v paměti po tom jednom lovu s Feierem na Pláni posledních sobů, kam tehdy také běželi přes Dorman. To bylo poprvé a naposledy, co tu byla. Žádnou vodu tehdy nepřekračovali, ale pamatovala si, že zahlédla nějaký tok mezi stromy. Jestli ho zahlédla cestou k Pláni posledních sobů, tak byl nejspíš někde v severní části hvozdu.

„Pojďme se podívat kousek severněji,“ navrhla Iskovi. Vyrazila jistým krokem vpřed a napínala všechny smysly. Nebyla si jistá, zda skutečně slyší téct vodu, nebo si s ní jen hrají smysly. A tak prostě pokračovala dál.

>>> Lesní říčka

Cenila Iskovy myšlenkové pochody a jeho nápad postavit past u vody byl rozhodně dobrý. Jen budou muset nějaký zdroj v lese najít. Měla pocit, že na své poslední cestě sem zahlédla nějakou říčku, ale už to bylo dlouho a nebyla si jistá, zda si z ní akorát paměť nedělá hloupou legraci.

„Říkal jsi, že už ses sem párkrát podíval,“ promluvila na Isku. „Nevzpomínáš si, jestli je tu nějaký zdroj vody? Mám pocit, že by tu někde měla téct říčka, ale nemám tušení, kde. Je to dobrý nápad, postavit past někde tam, pokud tam bude schůdný terén.“

„Výborně,“ pokývala spokojeně hlavou. „Kořeny a listí… to se hodí. Jsem si jistá, že s tím něco dokážeme vymyslet. Poradíme si. Nemusíme přeci nutně hrabat.“ Všimla si jeho mírného posmutnění, ale přes ten svůj momentální entuziasmus na něj nějak zapomněla reagovat. Byla příliš zaneprázdněná všemi těmi nápady, jak kde co chytit, a představami, jak přinese nadšeným Azarynům po takové době zase nějakou večeři. Chybělo jí to. Zapomněla, jak moc jí to chybělo.

Protáhla si tlapky a zavelela. „Tak se pojďme!“ Vydala se lehkým klusem vpřed a vzpomněla si, jak spolu kdysi běhávali s Feierem. Toho už taky dlouho neviděla. Měla by ho někde odchytit a zase něco podniknout teď, když se jí daří lépe.

>> Dormanský hvozd

Naklonila se k němu a ztišila hlas, jako by se snad bála, že někdo přes řev řeky uslyší to, co vlastně ani nebylo tajemství. „Já taky ne. Proto to chci zkusit. Myslím, že ten nápad má potenciál rozšířit naše lovecké obzory.“ Znovu se napřímila a chvíli se zamyslela. „Kousek odsud je les. Dormanský hvozd myslím. Nebyla jsem tam mockrát, ale myslím, že budeme mít šanci tam něco chytit, a kromě toho víc než dost příležitostí nastražit nějakou past. Co tomu říkáš?“

Její srdéčko vesele zaplesalo. Jestli to vyjde, bude to vážně skvělé. „Musíme najít místo s trochou porostu kudy procházejí stáda, nebo alespoň malá zvěř. Když tu ale mám tebe, bude to jednodušší. Můžeš mi pomoct je tam dostat. Chci totiž nastražit past. Jak to uděláme, to se ještě uvidí. Záleží na tom, co najdeme. Dokážu si ale představit třeba že vyhloubíme díru, nebo najdeme dobře rozvětvený strom, do kterého by se mohl jelen zaseknout parohy. Říkám – uvidíme, co najdeme.“ Usmála se na něho a rozhlédla se kolem, kudy by se tak mohli vydat, aby to pro ně bylo co nejvýhodnější.

Sluníčko tančilo mezi jehličnatými větvemi stromů a Mornie si užívala jeho mírnější teplo tady ve stínu lesa. Úplně zapomnělo, jak krásné to tu dokáže být. Pod tlapkami jí tiše křupalo jehličí, ale příliš se tím netrápila. Beztak se dnes nechtěla pouštět do lovu.

Zhluboka dýchala čerstvý vzduch a užívala si pozdní léto. Nikdy by si nemyslela, že si bude pozdní léto v těchhle krajinách užívat. Ale po těch letech si její tělo na teplo Norestu zvyklo a už jí netrápilo přehřívání. Bylo krásně.

Vlídně se pousmála. „Mám se dobře.“ A byla to pravda. Nebo se při nejmenším měla lépe, než když se posledně viděli. Jejímu tělu se už pomalu začínalo po fyzické stránce dařit lépe a její jizvy se začínaly z toho ohnivého incidentu vzpamatovávat. Pořád pálily a svědily. Ale Mornie se s nimi už naučila zacházet. Pořád se občas lekla, když se šla napít a spatřila svůj odraz na vodní hladině a pořád se jí nelíbilo, že před ostatními vlky nemůže své zranění skrýt. Ale alespoň už dlouhé dny nežíznila zalezlá daleko od smečky, protože chtěla svou podobu skrývat před ostatními i před sebou samou. Teď jí trápilo primárně to, jak zranění omezovala její smysly a pohybové schopnosti a bránila jí lovit. Ale i to už se mohlo brzy změnit.

„Je to tak, jdu lovit!“ odpověděla s nadšením v hlase. „Mám totiž nápad. Dobrý nápad. Jestli se mi povede ho uskutečnit, budu už zase moci přispívat smečce loveckými schopnostmi.“ Těšila se na to.

„Hm… a vlastně by se mi hodil pár pohyblivějších tlapek na pomoc. Nechce se ti jít se mnou?“

Zastříhala ušima a hlédla se po původci hlasu. Ani nemusela příliš namáhat své očko, aby poznala, že to je Iska. Jeho mokrá srst jí samotné připomínala časy, kdy pod tíhou svého kožichu do věčné zimy v norestském létě trpěla. Dnes už bylo všechno jinak. Zvykla si. Zabydlela se tu. A taky velké procento její srsti shořelo.

Litovala, že na sobě nemá svou sobí lebku, aby to nejhorší ze své tváře mohla před mladým vlkem skrýt. Ale dříve nebo později by ji stejně bez ní musel vidět. Zvlášť pokud spolu měli ještě někdy lovit.

„Zdravím, Isko,“ odpověděla a na moment se odmlčela. „Ráda tě zase vidím. Jak se ti daří? Zvykáš si v Azarynu?“

Mornie svižně klusala podél proudu řeky už poměrně daleko za hranicí Azarynu. Poslední dobou území Azarynu příliš neopouštěla. S tím vetchým zrakem na levém oku nechtěla riskovat, ale už jí ta opatrnost přestávala bavit. Chtěla zase svobodu. Chtěla lovit.

Její orientace v prostoru se stále do normálu nevrátila, takže pokoušet se chytit zvíře tradiční cestou by byla sebevražda. Ale měla plán, který už dlouhou dobu chtěla vyzkoušet. Stačilo jen najít nějaké použitelné místečko…

Zpomalila do kroku a zdravým okem si prohlížela své okolí, ale zatím se jí nic zrovna použitelně nejevilo. Musela hledat dál…

Neuvědomila si, že novější přírůstky do smečky nejspíš o stěhování vědět nebudou. Byla to tak stará záležitost… a přeci to pořád neměli z krku. „Na sever, směrem k Nízkým horám. Tenhle plán smečka kuje už od dob, kdy jsem tu já byla nová, ale zatím to území není pro smečku použitelné. Vypadá to ale, že se už brzy dočkáme.“ Sama z toho měla poněkud smíšené pocity. Ten severský chlad, hulákání větru a zub mrazu, to všechno jí pořád připomínalo dětství, zastrčené v temném zákoutí její mysli. Ale už ji nebavilo, že smečka sdílí hranici s Přízračnými. Těšila se, až zase bude lovit soby, na kterých během dospívání trénovala, jak její huňatý kožich bude zase k užitku, a ne na obtíž.

„Rozhodně budu ještě chvíli odpočívat. Ale ten lov, který bych chtěla zkusit já, tolik o fyzičce není. Nevím, jak dlouho se s těmi jizvami budu ještě zotavovat, nemůžu si dovolit čekat věčně. Mám jiný nápad, někdy ti o něm povím,“ mrkla na ni.

Mornie se naklonila nad stopy a pozorně si je prohlížela. Zároveň se snažila znovu pořádně zachytit ten podivný pach, který se jí pomalu ztrácel. „Na jelena jsou moc velké,“ řekla rozhodně. To by musel být pořádný kus. „Teoreticky by to mohl být los, ale v Norestu jsem nikdy o žádném snad ani neslyšela. Zato o nimlógovi jsem slyšela víc než dost. Takže bych sázela spíš na něj.“

Zhluboka se nadechla a vydala se po stopách, doufajíc, že ji Asphodelle bude následovat. Neznámý pach, který před chvíli ztratily, sílil s každým krokem. Tep Morniina srdce zrychloval. Jímaly se jí obavy, že na nimlóga narazí samy, nepřipravené, beze smečky a tím pádem v podstatě bez šance. Přesto však pokračovala dál. Jejich výprava byla klíčová pro lov nimlóga. A konečně mu byly na stopě, teď se nemohly vzdát.

Zastříhala ušima, když zaslechla kdesi v dálce praskání větví a skřek, který mohl být pták, nebo možná kočka. V tom úleku ho nebyla schopná dost dobře rozluštit.

Významně se na Mensis podívala. „Děkuji,“ hlesla. „Taky to nehodlám před smečkou držet v tajnosti napořád. Snad jen než se všechno konečně ustálí – hlavně nové území. Pak si můžeme jít cupovat parohaté ohniváky, jak se nám zlíbí.“ V jejím oku se lehce blýsklo. Nemyslela to tak docela vážně a doufala, že její slova Mensis vezme s humorem, ale i tak v nich bylo zrnko pravdy.

„Jsem moc ráda, že jsme se znovu setkaly, Mensis, vážně,“ řekla po chvíli. „Nevím pořádně, kdo jsi, ale vím, že máš kuráž a rozhodně v Azarynu najdeš svoje místo. Až se moje rány dají trochu do kupy, mohly bychom spolu něco podniknout. Třeba něco ulovit, kdyby se ti chtělo,“ mrkla na ni. Lovení jí chybělo. Nebyla si jistá, jestli zvládne vůbec ještě někdy něco ulovit tradičním způsobem, ale napadlo jí pár alternativních cest, které by jí umožnily nakrmit smečku. A potřebovala jen někoho, s kým je vyzkouší.