Príspevky užívateľa

Zájem černé vlčice ji trochu (ale příjemně) překvapil. Nečekala, že projeví takový zájem nad jejími schopnostmi. Ale konec konců to dávalo smysl – zrovna magie, jakou měla Mornie, se hodila k mnohým věcem. Věcem, které by mohly i Mal přijít vhod.
„Přesně tak, to je moje magie. Není to ale jenom o vzpomínkách, dokážu to samé i s pocity, myšlenkami, prostě obecně se vším, co se mi honí hlavou. Není to vždycky úplně snadné, ta vzpomínka s medvědem byla zrovna docela fuška… ale většinou si poradím.“
Zamávala ocáskem a naklonila se k vlčici blíž. „Když jsem byla mladší, dost jsem s tím blbla. Posílala jsem vlkům do hlav různé hlouposti a sledovala, jak budou reagovat… Teď už to pochopitelně používám k moudřejším účelům,“ mrkla s úsměvem.

„Hmm, no žádná dáma v nesnázích rozhodně nejsem. Kdybych byla, tak bychom spolu teď konec konců ani nemluvily.“ mrkla Mornie vesele. „Ale myslím, že do boje s celou smečkou se na vlastní pěst raději pouštět nebudu. Nejsem blázen.“
Spokojeně švihla ocasem, když Mal vyvrátila její obavy ohledně Ignisského Alfy. Z bídného stavu smečky žádnou radost neměla, ale přeci jen se jí to zrovna v téhle situaci hodilo. Aspoň bude vstup do smečky o něco snazší. A pak jí snad nějak pomůže znovu se postavit na nohy.
Její koutky zacukaly nad otázkou ohledně jejich posledního setkání. „Vzpomínka z dospívání,“ odvětila prostě. „Táta mě tedy vzal s pár dalšími vlky zabít medvěda, co nám tak trochu dělal neplechu na území.“ Dál už původ krvavé vzpomínky raději nerozváděla. Věděla, že Mal si na zdlouhavé životní příběhy nepotrpí.

Po vzoru černé se posadila a pozorně poslouchala, co jí povídá. „Došlo mi, že by asi nebyli nadšení, kdybys mě dotáhla přímo mezi ně a osobně mě prohlásila za novou členku. Hlavně aby Alfák spolupracoval…“ Mornie pořád tak úplně nevěděla, co od Ignisského vůdce očekávat. Mal tvrdila, že se jí zdá slabý, ale to o něm nutně nemuselo nic říct. Konec konců slovo „slabý“ je něco, čím černá určitě nešetřila. Mohl to být věčný snílek, naježený nervák nebo třeba prostě a jednoduše srab, ale to Mornie z tak prostého označení vyčíst nedokázala. O to víc zvědavá byla na setkání s ním.
Zakoulela očima, když se Mal zmínila o překračování hranic. „No jo, dobře, dám si pozor. Heh, je zvláštní tohle vidět z té druhé strany.“ Modrá si pamatovala na doby, kdy si ještě Děti měsíce strážily své území. Mnoho tuláků se tam neobjevovalo, za celý Morniin život jen tři, a ty hraniční hlídky vždy držely v bezpečné vzdálenosti. Ale modrou vždy zajímalo, co se těm cizincům asi honí hlavou. A teď si to mohla vyzkoušet na vlastní kůži.
Navzdory své lehce otrávené odpovědi si vzala radu černé k srdci. Nestála o žádné potyčky, zvlášť když by druhá strana byla v přesile. I ona sama sebe potřebovala v celku.
Překvapilo ji, když se Mal začala zajímat, proč že se tu vlastně ocitla. Čekala, že někdy touhle dobou ji začne konverzace nudit a zvedne kotvy. Nemohla ale tvrdit, že by jí to bylo nepříjemné.
„Jo, něco takového. Pořád zkoumám, jak to v okolí vypadá. Kde žije jaká zvěř, kde jsou zdroje vody, takové věci. Klimaticky mírná prostředí jsou pro mě pořád nová, nevím, co od toho tady očekávat… A co ty, že sis takhle zašla za hranice?“ změřila si vlčici zaujatým pohledem.

Modrá si oddechla s hranou úlevou, když ji Mal ujistila, že vlčí maso jí (dnes) není po chuti. Netušila, zda by sklony ke kanibalismu od černé měla čekat, ale neměla strach, že by se stala její svačinou. Pořád si živě pamatovala její znechucený výraz, když se omylem zakousla do jejích zad. Kdepak, já nebudu jedlá.
Mornie sledovala, jak Mal hledí kamsi do dálky. Nemohla si nevšimnout podráždění, které přelétlo přes její tvář, když padla otázka o Ignisu.
„Ach ták, příležitostné. Mělo mi dojít, že „Dalo by se tu zvyknout“ ti nebude dost dobré." Nedokázala potlačit pobavený úsměv, když jí černá řekla o svých zkušenostech s členy nové smečky. Pochopitelně jí neudělalo radost, že bude také začínat úplně odspoda, ale doufala, že to nepotrvá příliš dlouho. Pokud byla smečka v takovém stavu, o kterém mluvila Mal, pak byly velké změny za rohem, a i ona by si jimi v budoucnu mohla přilepšit
„Svoje rozhodnutí jsem už udělala,“ řekla prostě nakonec. „Nevycouvám jenom proto, že tam mají drzou mládež a nevalnou Alfu.“

„Nejsem nerada, že tě vidím,“ prohlásila škádlivě. „Aspoň že ses mě tentokrát nepokusila ulovit.“ Mornie o pár kroků couvla, aby se vzdálila od břehu a pak švihla ocasem. „…K Ignisskému území? Takže tohle místo patří té tvojí smečce?“ Natáhla krk a rozhlédla se kolem, aby si místo ještě jednou pořádně prohlédla. Travnatá plocha, zalesněné kopce, zdroj pitné vody… ať už sebevíc smrtící. „To nevypadá zle,“ řekla. Dokázala si samozřejmě představit i lepší pozici pro smečku, ale každé zasvištění větru v uších jí připomínalo, že všechno je lepší než nehostinné polární oblasti, na kterých se zdržovaly tvrdohlavé Děti měsíce.
„Dalo by se tu zvyknout.“

Chladná říční voda pomalu hasila Morniinu žízeň. Jestli něco musela uznat, pak to, že sníh nikdy nechutnal ani zpola tak dobře. Pila dál, i když ta nejhorší žízeň už byla dávno pryč.
Náhle však zpozorněla. Cítila v zádech nepříjemný pocit, že ji někdo sleduje. Jen několik vteřin nato ji do čumáku udeřil povědomý pach. Nečekala, že se znovu setkají takhle brzy, a tak váhala, zda svému čichu důvěřovat. Zastříhala ušima, pátrajíc po náznaku kroků za svými zády, ale hrobové ticho potvrdilo její teorie snad ještě pevněji, než kdyby skutečně něco zaslechla.
Zdvihla zrak od vodní hladiny a zabořila tlapky do země ještě pevněji. Když se potkaly naposledy, schytala trávu v čumáku a kousanec na hřbetě. Netroufala si doufat, že to dnes dopadne lépe. Možná bude přeci jen donucena poměřit si síly s hřmícím tokem.
Ačkoliv sebou poplašeně trhla, když se o její huňatý kožich otřela černá srst a v uchu zazněl známý hlas, musela uznat, že tentokrát bylo jejich opětovné setkání přinejmenším klidnější než posledně. Postrádalo ten chaos, tu krev… tu hlínu v dýchacím ústrojí.
„To je mi ale překvapení,“ odvětila s až překvapivým klidem a narovnala se. Kdyby se dál krčila u vodní hladiny, nic dobrého by ji nečekalo. „Říkala jsem si, jak dlouho ti to asi potrvá.“

Hukot nezkrotné řeky donutil Mornie zastavit. Dlouho nenarazila na žádný vodní tok a její hrdlo svírala žízeň. Mimoděk se jí vybavila vzpomínka na zapomenuté časy, kdy se sucha v krku zbavovala polykáním sněhu.
Rozhlédla se kolem, a nakonec se vydala vstříc zuřivému proudu, aby se konečně napila. Vyhlédla si místo blízko u hladiny, doklusala tam a pevně se zapřela tlapkami do země. Nehodlala pokoušet své šance proti řece. Plavání nepatřilo mezi její silné stránky. Vlastně sotva patřilo mezi nějaké její stránky. Naposledy přešlápla, aby našla co nejlepší polohu, sklonila se k vodě a dopřála si pár doušků.

Modrá pokývala hlavou, když vlk zmínil, proč nemůže vzlétnout. Takhle to tedy je.
"Vážně?" zamumlala pobaveným hlasem nad tvrzením, že se vlk dokáže udělat lehčím. Dokonce tak lehkým, že by s ním na zádech neuklouzla. Tak se předveď, pomyslela si s úšklebkem.
Ten jí ovšem rázem na tváři zmrzl, když hnědý vlk na místě zmizel a místo něj teď na ledě ležel malý pták. Barvy jeho peří se podobaly těm, které měl vlk na srsti, a tak Mornie usoudila, že se jedná o tu samou bytost.
"No to mě podrž..." zamumlala užasle. Ulevilo se jí, že nebude muset na zádech nést plnou vlčí váhu.
"To je perfektní. Výborně, tak errm... Dokážeš mi vylézt na záda?" zeptala se a lehla si na břicho, aby se mohl pták chytit za její srst a snad se vytáhnout na její hřbet. Byla připravená ho postrčit čumákem, kdyby bylo potřeba. Hlavně honem, ať to mají oba za sebou.

Kapičky krve se kutálely po její bradě, jak se znovu zakousla do čerstvého masa. "Ráda konečně slyším někoho rozumného. Moje smečka bývala... znepokojivě důvěřivá vůči bytostem jejichž existenci nemohla prokázat. Ale já to narozdíl od nich dokázala překonat." Sledovala jak se vlčice pustila do srnčích orgánů. Čekala, zda ještě nějaké zbydou, konec konců z kořisti se má jíst vše, co jde. Ani v zemích sněhu, ani tady není plýtvání jídlem na místě.
"Můj život, než jsem se dostala sem, to je zdlouhavá záležitost. Jednou ti o něm možná povím, ale dnes raději ne," prohlásila. "Nemám náladu na vysvětlování modliteb k Měsíci. Zdlouhavé, zbytečné... Díky nebesům, že mám teď na práci lepší věci než shánění obětin obrovské zářící kouli na obloze," řekla. "Což mi připomíná, že bych asi měla jít," dodala, když si všimla, že z mrtvé srnky zbyly už jen kosti. S plným žaludkem se jí hned zase chtělo vyrazit na cestu. "Potřebuju si trošku zmapovat okolí." Zvedla se, protáhla si packy a švihla ocasem.

Černá ovce rodiny, že mě to nepřekvapuje, pomyslela si Mornie s pobaveným úsměvem, zatímco se Mal sklonila pro své první sousto.
A pak, když kus masa rozkousala, spolkla a nadnesla svůj návrh, to v Morniině hlavě začalo šrotovat.
"Smečka? To zní zajímavě," prohlásila s nehraným zájmem. Návrat ke smečkovému životu byla velmi lákavá myšlenka, i za tu cenu, že by musela někoho jiného připravit o území. Byla na smečku zvyklá, od vlčete až do svého odchodu nic jiného neznala. A její rodiče do ní už od malička hučili, že "Víc hlav víc ví", "V jednotě je síla" a jiná podobná moudra. Mornie nepochybovala, že aspoň zrnko pravdy v nich být muselo, zvlášť pokud by šlo o jednotu silných vlků.
Ale nesmělo by to dopadnout jako tehdy...
"Tomu bych byla ochotná dát šanci," prohlásila modrá nakonec. "Ale pod jednou podmínkou," dodala. Chtěla si pojistit, že se nevrhá čumákem napřed do podobné katastrofy, jakou byl její poslední pobyt ve smečce.
"Žádné náboženské blbosti."

Po jejím jazyku se rozlila neznámá a přeci povědomá chuť. Srnčí maso se modré zdálo jemnější, než to, jaké měli zimou zmožení sobi. Pečlivě si ho vychutnávala pro případ, že zbytek úlovku pro ni už nezůstane.
Byla pyšná na svůj výkon, a ještě pyšnější, když i cizinka uznala, že si vedla obstojně.
Jakmile zdvihla zrak od svého oběda, všimla si nezvyklého, vlídného rozpoložení černé vlčice. A taky toho, že si zatím nevzala ani sousto. Chvíli váhala, zda by snad měla mít obavy. Zda tohle není nějaká léčka, past, nebo podobná nekalost. Ale ta myšlenka se ztratila, když se vlčice zeptala na její jméno.
"Jsem Mornie," řekla, když polkla svoje první sousto. "Mornie Chera de Lune, pokud hrajeme na tituly. A ty?"

V poslední chvíli, ještě než se její tesáky stačily setkat s hrdlem loveného zvířete, se ze stínů lesa vrhla černá a ukončila život srny sama.
"Bála ses, že ti nic nenechám?" uchechtla se modrá, když bylo po všem. Krev kořisti se rudě zaleskla v jejím úsměvu.
Takové obavy by nebyly tak úplně nepodložené. Mornie si s myšlenkou zlodějiny pohrávala už když vplula mezi stromy, než vůbec zvíře spatřila. Navíc by to nebyla tak docela zlodějina, kdyby celý lov odvedla sama.
Ovšem to se nestalo. Navíc, s takovým úlovkem v zubech by moc daleko nedoběhla. A celou srnu by i přes svůj hlad nikdy neměla šanci sama sníst.
A nebesa vědí, čeho by tahle cizinka byla schopná, kdyby zůstala o hladu ještě déle. Nene, takhle brzy po lovu se na žádné útěky ani šarvátky necítila. Nakonec se tedy jen zakousla do srnčího masa, aby si uzmula aspoň kousek pro sebe, než si ho stihne černá přivlastnit.

Modrá se krčila u země, jen pár kroků od mladé srny. Když zvíře pár kroků popošlo, všimla si, že pokulhává. V nohách cítila napětí, a když zjistila tohle, už neváhala. Jeden dlouhý skok stačil, aby pokryl vzdálenost mezi ní a kořistí. Srna sebou trhla, ale stihla udělat jen jediný krok, než Mornie čapla mezi zuby její zdravou nohu. Zahryzla se jak pevně jen dokázala a zabořila své tlapky do země. Zvíře kopalo a snažilo se osvobodit, ale modrá se nepouštěla. S jednou nohou zraněnou a druhou v zubech vlčice neměla kořist nejmenší šanci.
Když cítila, že srně dochází síly, konečně se odvážila pustit její končetinu a vrhla se místo toho po jejím hrdle.

Mornie si našla cestu mezi stromy a konečně spatřila svou kořist. Byla pořád příliš daleko na to, aby vůbec měla šanci ji chytit, ale prohlédnout si ji mohla. Zvíře se skutečně podobalo tolik známým sobům, ale bylo menší, a taky ty parohy postrádalo. Kdyby věděla, že místní zvěř vypadá takhle, vrhla by se na ně hned. Bála se, že budou mohutnější, větší. Věřila, že když dokázala skolit soba, zvládne i tuhle mladičkou srnu. Jen jí přišlo zvláštní, že s ní není celé její stádo. Kam se poděli? Proč ji tu nechali? Vypadala vcelku zdravě…
Modrá stále upírala zrak na zvíře, ale sluchem pátrala, jestli se černá vlčice vydala za ní. Měla pocit, že něco zaslechla – ale to mohl být jen šum větru ve větvích. Přesto si byla jistá, že cizinka tam za ní někde je. Možná se chystala pomoci, možná se jen chtěla ujistit, že jí Mornie s úlovkem neuteče. Ale byla tam.
Modrá se skryla do stínu vzrostlého dubu, doufajíc, že aspoň trochu splyne s okolím. Zírala na srnu. Teď už by ji klidně dokázala doběhnout. Nechtěla udělat jediný špatný krok, ale také nechtěla riskovat, že výhodnou pozici zase ztratí. Váhavě přešlápla a připravila své nohy na trysk mezi stromy.

Rozčilený, probodávající pohled, to byla silnější reakce, než jakou Mornie na svou vzpomínku čekala. Pach parohatého čehosi stále sílil a byla si jistá, že postačí pár kroků mezi stromy, aby jeho původce spatřila.
Když ji černá obkroužila, ztratila svou výhodnou, klid dodávající pozici. I přes huňatou srst cítila Mornie její horký dech, ale nehnula se z místa. Stála a hleděla mezi stromy, pátrala po sebemenší známce pohybu.
Srna, tak se to jmenuje, pomyslela si spokojeně, když vlčice upozornila na mladé zvíře mezi stromy. Snad není pach to jediné, v čem je podobná sobovi.
Bez jediného slova se přikrčila k zemi a vydala se vpřed. Neohlížela se, pořád pátrala mezi stromy. Snad jsem se teda dneska dobře vyspala, pomyslela si, když znovu, ten den už podruhé, čelila boji s lesním porostem. Tahle kořist voněla parádně. Rozhodně líp, než všechna ta vajíčka a myší mláďata, co v posledních dnech večeřela. Nehodlala ji vyplašit.