Príspevky užívateľa

Suchá tráva tiše křupala pod jejími tlapkami, jak se Mornie procházela lesem. Za normálních okolností by touhle dobou lamentovala nad každým slunečním paprskem, který se dotkl jejího kožichu, a věnovala mu stejnou míru odporu, jako celé noční obloze, ale vzrostlé jehličnany ji svými větvemi před tímto osudem dnes chránily.

Jehličnany. Další vzpomínka na její rodiště. Teď, když okusila vlnu veder, si Mornie sněžné kraje připomínala vlastně docela ráda. To vzpomínky na její obyvatele zůstávaly zahořklé.

Oklepala se. Přece si nebude kazit den tím, že bude myslet na ty pomatené náměsíčné blázny. Zvolila si vlastní cestu. Vzala osud do vlastních tlapek. Teď už je mohla s klidem nechat za sebou.

Zastříhala ušima, když zaslechla kroky. Po chvíli zahlédla hnědého vlka, jak po ní zpovzdálí pokukuje. Její instinkty na chvíli převládly, ona se přikrčila a vycenila zuby. Rychle se však vrátila do reality. Nečekala ji potyčka s žádným hladovým tulákem. Jen s dalším Ignisanem. V pozici Omegy ani to pro ni nemusela nutně být ta nejpěknější vyhlídka, ale věděla, že dříve nebo později se stejně bude muset se všemi členy smečky seznámit.

„…Zdravím,“ hlesla jako odpověď na vlkovo pokývnutí, které si vyložila jako pozdrav. Rozhodla se nasadit ten nejpřátelštější tón, který v tu chvíli zvládla, ale i ten nakonec vyzněl jen jako jakési štěknutí. Povzdechla si a čekala, co hnědý vlk udělá dál.

Modrá vlčice kráčela po seschlé zemi a rozhlížela se kolem. Konečně se jí naskytla příležitost vydat se trochu prozkoumat území své nové smečky a udělat si trochu představu o tom, do čeho se to vlastně vrhla.

Slunce neúprosně pražilo do jejího kožíšku. Grrr, kéž bych si ho mohla všechen vytrhat! Tohle je k nevydržení! Huňatá srst, od počátku rostlá k tomu, aby chránila před nekonečnou zimou, nebyla v teplejších krajích tou největší výhodou. Nejednou Mornie pomyslela na svou rodnou sněhovou pustinu a na to, jak by se tam v těchhle letních vedrech nejraději vrátila.

Ale spousta věcí se od té doby změnila. Už není nastávající Alfou severské smečky. Už neloví soby a nezahání žízeň jedením sněhu. Teď z ní je Igniská Omega a musí se tomu přizpůsobit. Srsti se sice zbavit nemohla, ale rozhodla se místo toho vydat najít nějaký ten stín.

Vlčka přikývla na poznámku o Mal a dál pozorně poslouchala. „Víš… Víte, myslela jsem si, že se už budu celý život smečkám jen obloukem vyhýbat,“ začala nakonec, „ale nové neznámé prostředí si se mnou tak trochu zahrává a snad bych na to raději nebyla sama.

Bála jsem se, že všechny smečky budou stejné, jako ta moje rodná, že jen budou připisovat své úspěchy a neúspěchy nějaké vyšší síle, která nad nimi bdí. To až Mal mi řekla o smečce, plné silných a hrdých vlků, kteří se spoléhají jen na sebe navzájem a nenechají si nic líbit... o smečce, do které bych mohla zapadnout... O vás.“ Možná si slova černé vlčice trochu přikrášlovala, ale říkala to, co si z jejich dvou předešlých setkání odnesla. Ignis je hrdý. Ignis má bojovnou krev. Tedy, alespoň v jádru. Někde hluboko v jádru. Ale hlavně - Ignis tě nebude nutit k pitomým obětinám a modlitbám.

„Mohla bych vám přijít vhod. Jsem silná, nebojím se bojovat s kýmkoliv, kdo se mi… kdo se nám postaví do cesty. A budu ještě silnější, až si zvyknu na to vaše příšerné počasí.“ Nervózně přešlápla a zahleděla se na Igniského alfu. „Takže…?“

Překvapeně na vlka zamrkala, než se vzpamatovala ze svého překvapení. Tohle že je Igniský alfa? Z toho, jak ho popsala Mal, si představovala nějakého zesláblého stárnoucího vlka, ne takového mladíka. Rychle však překvapení ze své tváře smetla. Z první tlapky věděla, že alfy (a budoucí alfy) dokáží být nadmíru ctižádostivé, takže jestli chce místo v Ignisu, neměla by se ho ničím dotknout.
"Jsem to ale šťastlivec! Vlastně jsem tak trochu doufala, že tě... že vás potkám." Jednou. Někdy v budoucnu. Rozhodně ne dnes. Ale co už.
"Znám Mal," pokračovala. "A slyšela jsem že... ehm..." Potřebujete nové členy? Hledáte nové členy? Jak jen to zformulovat?
"... jste otevřeni novým členům. A vaše myšlenky jsou mi blízké. Ráda bych se přidala do vašich řad."

Stála na místě, prohlížela si cizince a čekala, co bude dál. Zdál se jí mladý, určitě mladší než ona, ale přesto se měla na pozoru.

Nebyla si jistá, co by měla říct, nebo udělat, tak se rozhodla, že mluvit nebude. Místo toho upřela pohled na vlka a zapátrala po jeho myšlenkové vlně, aby situaci vyřešila po svém. Neměla v úmyslu nic velkého, jen mu do hlavy šoupnout nějakou myšlenku, která ho malinko rozhodí, aby získala trochu času vymyslet, jaká slova a jaké kroky zvolí.

Ale nic nenašla. Snad poprvé od objevení své magie nenašla ani náznak myšlenkové vlny. Co se to stalo? To nemá mysl? Má snad v té hlavě dočista prázdno? To přece není možné! Usoudila, že spíš bude chyba na její straně. Její magie selhala. Ale teď neměla čas se nad tím zamýšlet. Musela něco udělat. Aspoň něco říct.
„Ehm... ty jsi místní?“ zeptala se nakonec. Zbytečná otázka, bylo jí naprosto jasné, že má tu čest s Ignisanem.

Mornie ještě pár vteřin fascinovaně zírala do rudých plamenů, než se otočila k Mal. „Tam, kde jsem vyrůstala, oheň není,“ řekla. „Žádné blesky, žádné sucho ani horko. Jako vlče jsem se občas bála, že jsme přišli i o slunce. Území mé smečky… bývalé smečky je jen sníh a promrzlá zem. Myslím, že i tobě by dalo zabrat tam něco rozhořet,“ mrkla na ni. „Ale slyšela jsem o ohni z vyprávění. Jenže, když ho někdo popíše jako všežeroucího zlatého zabijáka je těžké si pod tím představit něco konkrétního. Myslela jsem, že bude méně výrazný a taky, no… chladnější.“

Roky života v zemích věčného sněhu v ní zakotvily určitou představu o tom, co to znamená, když je něco studené, ledové, mrazivé, ale o horku moc dobrou představu ještě neměla. S každým krokem jižněji se její hranice pro „horké“ posouvala, ale věděla, že teď se na hodně dlouhou dobu zastaví u vzpomínky na oheň jen pár metrů od jejích tlapek.
„Je fascinující,“ dodala po chvíli. Že je mocný, děsivý a nádherný, to nahlas raději neřekla.
Zvedla zrak od hladiny řeky, po které tančily rudozlaté plameny a vzhlédla k obloze. „Možná bych se už měla trochu vzdálit. Než se objeví někdo další ze smečky.“

Málem zakopla o vlastní nohu, když mezi stromy spatřila tmavého vlka. Tiše si pro sebe povzdechla. Dostala se přesně do situace, které se chtěla vyhnout. Svaly v jejích nohách se napjaly, ale dál stála pevně na místě. Přece se nenechá rozházet nějakým cizincem. Kdo ví, třeba vůbec není od Ignisu. Třeba je to tulák, jako ona.

Co si to namlouvám, samozřejmě, že je to Ignisan, pomyslela si. Rozhodla se, že přijme svůj osud a udělala pár kroků blíž. Snažila se nedat najevo drobnou nejistotu, která se jí náhle chopila. Ještě by udělala špatný dojem.
Když ji vlk pozdravil, nebojácně odpověděla a udělala ještě krok blíž.

Modrá vlčice tiše našlapovala na mechu. Hleděla vzhůru na vysoké stromy okolo a vdechovala čerstvý lesní vzduch. Zpočátku takovou procházku neměla v plánu. Chtěla zůstat u řeky, v bezpečném prostoru, o kterém věděla, že ještě nepatří Ignisu, ale zvědavost jí nakonec nedala a Mornie se tak vydala prozkoumat okolí. Jak nebezpečné to mohlo být?

Přesto jí pomalu docházelo, že možná zašla příliš daleko. Okolní pachy napovídaly, že se tu pohybují vlci, a že se tu pohybují poměrně často. Snad by měla své průzkumnické výpravy zanechat a otočit se, dokud ještě může?

Ani náhodou, ušklíbla se nakonec. Máma nevychovala žádného sraba. Přece si dokážu poradit.
Mornie neměla dost dobrou představu o tom, jací Ignisané vlastně jsou. Podle slov Mal byla smečka v rozpadu a její někdejší moc byla jen dávnou vzpomínkou. Ale zoufalý vlk bývá nejnebezpečnější, takže kdo ví, co ve skutečnosti Ignis skrývá. Možná, že je modrá trochu podceňuje...

Mornie se zamračila nad otázkou ohledně své magie. Manipulovat s vlky se snažila s její pomocí už celou věčnost, ale jen s velmi omezenou úspěšností. „Jak se to vezme,“ pronesla nakonec. „Když o mojí magii ten někdo neví, klidně je to možné. Bere moje myšlenky za svoje a občas může jednat podle toho, co mu ten „vnitřní hlásek“ napovídá. Ale nad tím nemám kontrolu. Zatím. Jsem si jistá, že jednou to dokážu.“
Sledovala pohyby černé vlčice. Její občasné pohledy někam do dálky ji lehce znervózňovaly. Konec konců si nemohla být jistá, jak by to dopadlo, kdyby se kolem nachomýtnul nějaký další Ignisan. Ostatní už by z ní nemuseli být tak nadšení.
Do Morniiny kůže se zahryzl náhlý žár. Nebylo to nic vražedného, ale přesto z toho náhlého překvapení na chvíli zapomněla dýchat. Sledovala rudozlatou zář, jak si nachází cestu přes řeku.
„Tohle je oheň? Takhle vypadá?“ vyhrkla, když se vzpamatovala ze svého překvapení. „Představovala jsem si ho trochu… jinak.“ Na severu neměla možnost se s ohněm setkat. Blesky se jejich území vyhýbaly a sucho s horkem také nehrozily. O magii ani nemluvě. Slyšela o něm jen z vyprávění od nejstarších vlků. Ale nenapadlo ji, že v ní probudí takové rozpaky. Že bude tak mocný, odstrašující… a krásný. Zalila ji náhlá úleva nad tím, že se tehdy v tom lesíku s Mal nepoškorpily. To už mohla být klidně spálená na uhel.
Našpicovala uši, když černá vysvětlila své počínání, ale nebyla z toho pranic moudřejší. „Nevěděla jsem, že po ohni se dá chodit,“ hlesla zaujatě.

Zájem černé vlčice ji trochu (ale příjemně) překvapil. Nečekala, že projeví takový zájem nad jejími schopnostmi. Ale konec konců to dávalo smysl – zrovna magie, jakou měla Mornie, se hodila k mnohým věcem. Věcem, které by mohly i Mal přijít vhod.
„Přesně tak, to je moje magie. Není to ale jenom o vzpomínkách, dokážu to samé i s pocity, myšlenkami, prostě obecně se vším, co se mi honí hlavou. Není to vždycky úplně snadné, ta vzpomínka s medvědem byla zrovna docela fuška… ale většinou si poradím.“
Zamávala ocáskem a naklonila se k vlčici blíž. „Když jsem byla mladší, dost jsem s tím blbla. Posílala jsem vlkům do hlav různé hlouposti a sledovala, jak budou reagovat… Teď už to pochopitelně používám k moudřejším účelům,“ mrkla s úsměvem.

„Hmm, no žádná dáma v nesnázích rozhodně nejsem. Kdybych byla, tak bychom spolu teď konec konců ani nemluvily.“ mrkla Mornie vesele. „Ale myslím, že do boje s celou smečkou se na vlastní pěst raději pouštět nebudu. Nejsem blázen.“
Spokojeně švihla ocasem, když Mal vyvrátila její obavy ohledně Ignisského Alfy. Z bídného stavu smečky žádnou radost neměla, ale přeci jen se jí to zrovna v téhle situaci hodilo. Aspoň bude vstup do smečky o něco snazší. A pak jí snad nějak pomůže znovu se postavit na nohy.
Její koutky zacukaly nad otázkou ohledně jejich posledního setkání. „Vzpomínka z dospívání,“ odvětila prostě. „Táta mě tedy vzal s pár dalšími vlky zabít medvěda, co nám tak trochu dělal neplechu na území.“ Dál už původ krvavé vzpomínky raději nerozváděla. Věděla, že Mal si na zdlouhavé životní příběhy nepotrpí.

Po vzoru černé se posadila a pozorně poslouchala, co jí povídá. „Došlo mi, že by asi nebyli nadšení, kdybys mě dotáhla přímo mezi ně a osobně mě prohlásila za novou členku. Hlavně aby Alfák spolupracoval…“ Mornie pořád tak úplně nevěděla, co od Ignisského vůdce očekávat. Mal tvrdila, že se jí zdá slabý, ale to o něm nutně nemuselo nic říct. Konec konců slovo „slabý“ je něco, čím černá určitě nešetřila. Mohl to být věčný snílek, naježený nervák nebo třeba prostě a jednoduše srab, ale to Mornie z tak prostého označení vyčíst nedokázala. O to víc zvědavá byla na setkání s ním.
Zakoulela očima, když se Mal zmínila o překračování hranic. „No jo, dobře, dám si pozor. Heh, je zvláštní tohle vidět z té druhé strany.“ Modrá si pamatovala na doby, kdy si ještě Děti měsíce strážily své území. Mnoho tuláků se tam neobjevovalo, za celý Morniin život jen tři, a ty hraniční hlídky vždy držely v bezpečné vzdálenosti. Ale modrou vždy zajímalo, co se těm cizincům asi honí hlavou. A teď si to mohla vyzkoušet na vlastní kůži.
Navzdory své lehce otrávené odpovědi si vzala radu černé k srdci. Nestála o žádné potyčky, zvlášť když by druhá strana byla v přesile. I ona sama sebe potřebovala v celku.
Překvapilo ji, když se Mal začala zajímat, proč že se tu vlastně ocitla. Čekala, že někdy touhle dobou ji začne konverzace nudit a zvedne kotvy. Nemohla ale tvrdit, že by jí to bylo nepříjemné.
„Jo, něco takového. Pořád zkoumám, jak to v okolí vypadá. Kde žije jaká zvěř, kde jsou zdroje vody, takové věci. Klimaticky mírná prostředí jsou pro mě pořád nová, nevím, co od toho tady očekávat… A co ty, že sis takhle zašla za hranice?“ změřila si vlčici zaujatým pohledem.

Modrá si oddechla s hranou úlevou, když ji Mal ujistila, že vlčí maso jí (dnes) není po chuti. Netušila, zda by sklony ke kanibalismu od černé měla čekat, ale neměla strach, že by se stala její svačinou. Pořád si živě pamatovala její znechucený výraz, když se omylem zakousla do jejích zad. Kdepak, já nebudu jedlá.
Mornie sledovala, jak Mal hledí kamsi do dálky. Nemohla si nevšimnout podráždění, které přelétlo přes její tvář, když padla otázka o Ignisu.
„Ach ták, příležitostné. Mělo mi dojít, že „Dalo by se tu zvyknout“ ti nebude dost dobré." Nedokázala potlačit pobavený úsměv, když jí černá řekla o svých zkušenostech s členy nové smečky. Pochopitelně jí neudělalo radost, že bude také začínat úplně odspoda, ale doufala, že to nepotrvá příliš dlouho. Pokud byla smečka v takovém stavu, o kterém mluvila Mal, pak byly velké změny za rohem, a i ona by si jimi v budoucnu mohla přilepšit
„Svoje rozhodnutí jsem už udělala,“ řekla prostě nakonec. „Nevycouvám jenom proto, že tam mají drzou mládež a nevalnou Alfu.“

„Nejsem nerada, že tě vidím,“ prohlásila škádlivě. „Aspoň že ses mě tentokrát nepokusila ulovit.“ Mornie o pár kroků couvla, aby se vzdálila od břehu a pak švihla ocasem. „…K Ignisskému území? Takže tohle místo patří té tvojí smečce?“ Natáhla krk a rozhlédla se kolem, aby si místo ještě jednou pořádně prohlédla. Travnatá plocha, zalesněné kopce, zdroj pitné vody… ať už sebevíc smrtící. „To nevypadá zle,“ řekla. Dokázala si samozřejmě představit i lepší pozici pro smečku, ale každé zasvištění větru v uších jí připomínalo, že všechno je lepší než nehostinné polární oblasti, na kterých se zdržovaly tvrdohlavé Děti měsíce.
„Dalo by se tu zvyknout.“