Príspevky užívateľa

Někde poblíž mezi stromy si to kráčelo… něco. Mornie nedokázala pach tak úplně zařadit, ale vzdáleně jí připomínal soba. Uhodla, že to bude něco podobného, dost možná také parohatého. Držela se v patách černé vlčice, která po zavětření zvířete změnila směr. Modré vlčici pozice na chvostě nevadila. Ona nebyla ta, kdo stál zády k cizímu vlkovi. Ne že by se černé chystala skočit po krku, ale aspoň si mohla být jistá, že na ní útok zezadu nepadne. Znovu.
Mornie zprvu neodpověděla, když vlčice lhostejně položila svou otázku. Jen zabodla pohled do vlččina týlu. Pekelně se soustředila na vlastní myšlenky, na svou magii, na její mysl a na to, aby do ní pronikla. U tvrdohlavých vlků to nikdy nebylo snadné, ale nakonec přeci jen ucítila to známé bzučení na čele, které jí napovídalo, že se napojila na cizí mysl. Zapátrala v paměti, až se dobrala ke vzpomínce z dospívání, vzpomínce staré, ale stále čerstvé. Vzpomínce, kterou toužila vlčici ukázat.
Otec ji tehdy vzal spolu s osmi dalšími vlky na výpravu do úkrytu polárního medvěda. Usadil se na jejich území nedlouho předtím a pro smečku představoval hrozbu. Byl starý a slabý, ale vlka by zabil bez potíží. Deset jich ale nezvládl.
Mornie při té události přiložila tlapku k dílu jen okrajově, když už medvěd ztratil spoustu krve a byl skoro na pokraji sil. Byla mladá, měla se jen přijít podívat, vzdělávat se jako budoucí alfa. Ale to černá vlčice nemusela vědět. Jediné, co poslala po myšlenkové vlně směrem k ní, byl obraz bílého medvěda s krvácejícím prokousnutým krkem.
„No, tak znáš to,“ řekla nahlas nonšalantně. „Normální věci, co umí malí modří vlci. Rychle běhám, mám silné čelisti, když se dobře vyspím, dokážu být i docela tichá.“
Nešetřila ve svých slovech sarkasmem a opatrně pozorovala vlččiny pohyby. Chtěla vědět, jestli s ní ta myšlenka, kterou poslala jejím směrem, něco udělá. Jestli ji aspoň překvapí, že se vzpomínka tak očividně z polárních oblastí objevila v její hlavě.

Ušklíbla se. V očích černé vlčice jiskřilo. Bylo vidět, že si užívá nejen jejich výškový rozdíl. Mornie věděla, že narazila na někoho, kdo to nejspíš nemá v hlavě tak úplně v pořádku. Navzdory tomu si však modrá příliš velké starosti nedělala. I kdyby černé vlčici z čista jasna přeskočilo a vrhla se jí po krku (tentokrát záměrně), věděla, že by se dokázala ubránit aspoň chvíli. A pokud zemřu na slunečním světle, nemám čeho litovat.
„Odvážné rozhodnutí, na někoho, kdo si před chvílí stěžoval, jaký má hlad,“ poznamenala nakonec. Nehodlala se stáhnout jen proto, že se na ni vlčka zle podívala. Jestli ji chce rozházet, bude muset zkusit silnější kalibr.
Její vlastní žaludek se pochopitelně také ozýval, ale věděla, že kdyby potřebovala, ještě nějakou dobu to zvládne. Mrazivé dny za polárním kruhem ji naučily, že vydrží bez jídla mnohem déle, než by si pomyslela. Při nehorším může znova vyčmuchat to myší hnízdo, na které narazila ráno.
„Ne že bych protestovala,“ dodala. Pravda, byla zvyklá na pečlivě organizované lovecké skupiny. Elegantní, tichá komunikace, čistá práce. Takový byl její lovecký styl. Ale jen do doby, než opustila svou smečku. Teď bylo všechno jinak. Byla připravena čelit novým výzvám a na tuhle se vlastně docela těšila. Neměla konec konců co ztratit. Buď něco chytí, nebo odejde stejně hladová, jako byla dosud.

„Nejsem si jistá, jestli chci lovit s někým, kdo si mě spletl se zajícem,“ zamumlala. Navzdory svým slovům se však otočila a vydala se za cizinkou. Vypadala, že zdejší lesy zná, aspoň podle svého vystupování. Nahlas by to nepřiznala snad ani kdyby jí šlo o krk, ale Mornie věděla, že by jí pomoc černé vlčice mohla přijít vhod. Než od ní schytala kousanec do zad, vůbec si jí ve stínu stromů nevšimla. Třeba konečně pochopí, jak se loví ta zdejší zpropadená zvěř.
„Dobře, půjdu s tebou,“ řekla nakonec. „Abys tady nevyhladověla.“ A já taky.
„Máš aspoň nějaký plán?“

Vlčice ladně překonala vzdálenost mezi ní a hnědým vlkem a konečně si ho mohla pořádně prohlédnout. Bylo jí okamžitě jasné, že nebude tak úplně obyčejný, jelikož na jeho zádech spatřila pár opeřených křídel. Měla na jazyku nějakou poznámku o tom, jak by se klidně mohl sebrat a letět, ale nakonec si to odpustila. S okřídlenými vlky neměla žádnou zkušenost, bůhví jak to vlastně mají. Kdyby se mohl dostat ven sám, nestál by tu takhle poraženě.
„Tak fajn, co s tebou?“ zamyslela se. „Můžeš mi zkusit vyšplhat na záda. Nemusel bys udělat ani krok… ovšem pokud ztratím rovnováhu, jdeme dolů oba.“ Představa někoho cizího na jejím hřbetě pro ni nebyla zrovna dvakrát růžová, ale pokaždé, když měla nutkání vycouvat, pomyslela na svou matku.
Chtěla předložit jako návrh i její lekce chození po ledu, ale bylo jí jasné, že to by trvalo příliš dlouho. Na mysl jí vyvřela ještě třetí myšlenka, ovšem nebyla si jistá, jestli by se vlkovi chtěla realizovat. Takže si ji nakonec nechala jako plán B.

"Myslím, že se můžeme hádat o tom, kdo komu překazil lov," houkla Mornie na vlčici. "Můj cíl byl narozdíl od toho tvého skutečná kořist."

Sledovala černou vlčku, jak hledí mezi stromy, skoro jako by zvažovala, že se vrhne za vyplašeným zajícem do hlubin lesa. Neznělo to jako špatný plán, to zvíře někde zastavit musí, ale Mornie se na takovou výpravu necítila. Stály přece uprostřed lesa. Dřív nebo později zase na něco jedlého narazí.
Až na to, že po tomhle ušakovi pátrala hodiny.
Na větší zvěř si v těchhle krajích ještě netroufla a vykrádání myších nor a ptačích hnízd už jejímu hladovému žaludku nestačilo. Navíc ji z toho hryzalo svědomí.
A zrovna dnes, když se na ni konečně usmálo štěstí, narazí na tuhle nešiku.
Zamračila se na černou vlčici a její zavrčení odpověděla svým.

Měla pocit, jako by svět kolem ní zastavil a stejně se to všechno semlelo tak rychle. V jednu chvíli cítila vítr ve tváři, jak se v mohutném skoku vrhala na zajíce. O vteřinu později ležela na zemi s modrou srstí na hřbetě nasáklou droboučkými krůpějemi krve.
A zajíc vzal do zaječích.
Když se vzpamatovala a tok času se zase vrátil na normální rychlost, postavila se, aby si konečně prohlédla toho šílence, co se jí očividně pokusil ulovit.

Spatřila tvář černé vlčice, zkroucené do znechucené grimasy. Rudé oči ji probodávaly, ale koutky Morniiny tlamy se i tak stáhly do pobaveného úšklebku nad absurditou situace.

"Co to tady nacvičuješ?"

Krčila se ve vysoké zelené trávě a pohledem probodávala hlavu nicnetušícího zajíce. Nebylo to poprvé, co podobnou malou potvůrku lovila, ale pořád si na to nedokázala zvyknout. Jejich pohyby, jejich pach, chuť, jakou mělo jejich maso. Všechno to pro ni bylo tak cizí. Zajíci teplých krajů byli tak odlišní od těch za polárním kruhem.

A terén ji zrazoval. Každou chvíli znovu a znovu. Její kroky netlumil jemný sníh, její ocas každou chvíli zavadil o nějaký strom. Její modrá srst v okolní zeleni vyčnívala. Mohla jen doufat, že hustý porost a neodbytné sluneční paprsky zabrání v kořisti aby si jí všimla.

Ztuhla a ještě pár vteřin nehybně čekala.
Pak vyrazila.

Zamyslela se. Cítila nutkání otočit se na podpatku a vrátit se ke svému rozjímání. Vlk byl koneckonců v pořádku, živý a bez zranění, jen zaseklý. To je všechno, co chtěla zjistit, nebo ne?
Ne. To nemohla udělat. Možná byl živý a zdravý, ale pokud ho tu nechá, dlouho to tak nezůstane. Dříve nebo později ho dostihne hlad, mráz nebo zranění, pokud se bude dál neúspěšně pokoušet přejít po ledu. Protočila očima a udělala krok vpřed, aby otestovala povrch před sebou. Takže dneska dělám hrdinu, pomyslela si.
Nebyla si přesně jistá, jak vlkovi z pasti pomůže. Těžko říct, jestli ho zvládne takhle narychlo naučit chodit po ledu. Její tlapky byly vycvičené roky a roky chůze po promrzlém povrchu, tenhle vlk skoro vypadal, jako by na ledě stál poprvé. Pohrávala si s myšlenkou, že ho ponese na zádech, ale pak by bylo o dost těžší udržet rovnováhu a oba by tak mohli přijít k úrazu.
Nakonec hodila tyhle myšlenky za hlavu. Nejdřív se zkusí dostat blíž a pak může něco vymyslet. „Tak fajn. Nehýbej se,“ přikázala mu, když se konečně vydala po kluzké ploše vpřed. „Jdu za tebou!“

Morniino spoléhání na čich nemělo dlouhého trvání. Ačkoliv se svědomitě držela přerušované stopy, nápomocnou jí byla také ledová kakofonie, kterou sebejistě následovala, neboť to bylo jejím nejlepším vodítkem k nalezení onoho cizince. Chvíli jí trvalo, než konečně dokázala určit směr, ze kterého se ozývala, kvůli všudypřítomné ozvěně, ale ve spojení s pachem nakonec odhadla přibližný směr, kterým by se měla vydat.
Konečně se dostala dost blízko na to, aby s jistotou věděla, kam jít. Bez váhání se vydala přes malý sněhový kopeček, došlapujíc při tom na celou plochu tlapek, protože věděla, že tu před pár hodinami narazila na ledovou plotnu. Kde přesně to bylo si nepamatovala, ale ukázalo se, že to nebude potřebovat. Překonala posledních pár kroků, které ji dělily od zdroje té ozvěny a spatřila hnědého vlka, bezradně stojícího uprostřed ledové šlamastyky. Zírala na něj a přemýšlela, co dělat dál. Nevypadal, že by byl raněný, spíš jen trochu otlučený. Přesto však nechtěla odejít, aniž by se ujistila, že nenechává vlka napospas stejné smrti, která skolila její matku.
V jiném případě by se možná ani neobtěžovala. Ale když došlo na led a mráz, tak ano.
„Hej, ty tam!“ zvolala. „Jsi v pořádku?“

Zastříhala ušima. Zdálo se jí, že někde v dálce něco zaslechla. Možná kroky… ale určitě to, jak si někdo na tom nekončícím ledu pořádně natloukl. Nepoznala, odkud to přišlo, všechno se odráželo od stěn ledovce. Zvuky tady přicházely odevšad a odnikud zároveň. Ani na čich tentokrát nemohla spoléhat. Vítr každou chvíli měnil směr a mátl její smysly.
Zamyslela se, zda by vůbec cizince měla hledat. Nemohla si být jistá na koho narazí. Ještě aby jí tak někdo skočil po krku. Nebo by musela dělat chůvu nějakému ztracenému vlčeti. Ještě to tak, řekla si pro sebe.
Náhle však i přes zrádnou proměnlivost větru něco zavětřila. Váhala, zda se vydat cizinci vstříc. Ale jestli ho slyšela spadnout, nemohl být daleko. Zato mohl být raněný. Krátká vzpomínka na osud její matky Mornie přinutila obrátit čumák proti větru a vydat se vstříc neznámé bytosti.

Mornie kráčela po promrzlé zemi a mimoděk si vzpomněla na domov. Chladný vzduch byl na její kůži příjemnější, než kterýkoliv jiný, který na své cestě pocítila. Huňatý kožich ji bránil před kousavým mrazem už od narození, ale v teplém podnebí byl spíš na obtíž.

Posadila se a vydechovala obláčky páry do vzduchu. Tady byla ve svém živlu. Cítila se, no, jako doma. Když se jí povedlo potlačit vzpomínky na tragédii, která její pobyt v zemích věčného chladu ukončila, její koutky se dokonce stáhly do mírného úsměvu.

Jméno: Mornie Chera de Lune
Přezdívka: Mornie
Věk: Mladý dospělý (4)
Pohlaví: Samice
Matka: Nimaré Chera de Lune
Otec: Ëtoil Chera de Lune
Sourozenci: Nemá
Charakteristika:
Mornie je odtažitá a tichá vlčice. Na většinu těch, co se k ní pokusí dostat blíž, bývá nepříjemná, mnohdy i agresivní. Ani těm, kteří vytrvají a sblíží se s ní, příliš náklonnosti neprojevuje, ale to neznamená, že jí na nich nezáleží. Jen to neumí dost dobře ukázat a potřebuje spoustu, spoustu času a trpělivosti.
Vyrůstala v izolované smečce, která kolem sebe neměla v podstatě žádné jiné vlky. To se odráží v jejím chování zejména tím, že není příliš tolerantní vůči jiným zvyklostem vlků a těžko se přizpůsobuje. Má zvláštní averzi vůči silně náboženským vlkům, zvláště pak k těm, jejichž víra se výrazně pojí k noční obloze, což je silně spojené s její minulostí. Sama sebe označuje za bezvěrce, ačkoliv se u ní čas od času projevuje víra v jakousi vyšší moc.
Ačkoliv je odtažitá, není bojácná. K nebezpečí se staví čelem a když se cítí ohrožená, s útokem nikdy dlouho neváhá. Riskantním situacím ani neznámým místům se nevyhýbá, ale ani je nevyhledává.
Dokáže si prosadit svou, je dobrá v přesvědčování, když může, ráda se chopí velení, jelikož k tomu byla už od malička vedena. Ostatní autority má tak trochu problém respektovat, často se s nimi hádá, zpochybňuje je a nemůže si odpustit přesvědčení, že ona by to zvládla lépe.
Minulost:
Narodila se na území věčně pokrytém sněhem, jako dcera dvou alf, do smečky, která se označovala jako Děti měsíce (Chera de Lune). Smečka byla silně nábožensky založená, uctívali zejména měsíc jako svého největšího ochránce a spasitele, ale celá noční obloha pro ně měla veliký význam, zejména protože území se nacházelo v polárních oblastech, kam příliš sluneční záře nedosáhlo.
Dlouhou dobu byl pro Mornie tento život to jediné, co znala a jediné, co znát chtěla. Byla celou smečkou vedena k tomu, že jednou převezme žezlo po svých rodičích. Všechno se změnilo až během jedné obzvláště kruté polární noci. Za normální okolnosti Děti měsíce považovaly polární noc za svaté období, během kterého byli nejblíže svému duchovnímu ochránci. Přespávali často venku mimo svá doupata, aby s ním byli v co nejbližším spojení.
Nimaré, Morniina matka, se z podobného duchovního přespání už nevrátila. Její spící tělo zavál sníh a ona následně umrzla. Takový osud člena Chera de Lune ještě nikdy nepotkal, přežívali kruté mrazy ve zdraví díky svým huňatým kožichům, ovšem oni to bez výjimky připisovali ochraně od měsíce.
Většina vlků po Nimařině smrti zpochybnila její oddanost duchovnímu ochránci a smečce, což vedlo k agresivním sporům, zejména proto, že Morniin otec Ëtoil pomalu ztrácel autoritu.
Mornie byla jediná kdo neztratil víru ve svoji matku. Naproti tomu se obrátila zády k samotnému měsíčnímu ochránci, kterého celý svůj život uctívala. Zapřísáhla se, že jako úctu k památce své matky už nikdy nebude uctívat žádný prvek noční oblohy. Ani měsíc, ani hvězdy, ani nic jiného. Napětí ve smečce kvůli tomuto rozhodnutí jen rostlo, až se ji nakonec Mornie rozhodla opustit. Nechala svůj bývalý život za zády a smečku na pokraji rozpadu. Od té doby se už neohlédla zpět.
Magie:
Telepatie
Mornie dokáže pomocí své magie vniknout do mysli jiného vlka a něco mu sdělit. Může předávat nejen prostá sdělení, ale i své vzpomínky, pocity nebo představy, ty jsou však pro ni výrazně více vyčerpávající. Magie jí tím pádem umožňuje komunikovat, aniž by ji slyšel kdokoliv, kdo nemá. Potřebuje ovšem vidět alespoň hlavu vlka, se kterým se snaží komunikovat (tak, aby ji zřetelně rozpoznala), ideální je přímý, nepřerušený oční kontakt. Tato magie jí neumožňuje vidět konkrétní myšlenky jiných vlků, v tomhle ohledu může pouze předávat ty své.
Zajímavosti:
- Občas používá svou magii, aby manipulovala nebo si zahrávala s vlky. Vniká do jejich mysli a našeptává jim, co mají dělat nebo co si myslet. Jen málokdy to skutečně zabere, jelikož nedokáže udržet kontakt s cizí myslí dostatečně dlouho, aby vlci skutečně začali její myšlenky brát za svoje. Většinou je tak připisují únavě.
- Někdy nastávají chvíle, kdy o sobě začne mluvit ve středním rodě. Je to pozůstatek z modlitebních rituálů Dětí měsíce, kde o sobě všichni vlci bez rozdílu mluvili ve středním rodě (každý člen smečky byl v těch momentech považován prostě za to dítě měsíce). Ačkoliv se všech ostatních náboženských elementů svého života zřekla, tento se z neznámých důvodů stále projevuje.

Obrázek: https://www.deviantart.com/ohnotuesday/art/Mornie-913764229

Další postava: Trinity