Príspevky užívateľa

Chladná říční voda pomalu hasila Morniinu žízeň. Jestli něco musela uznat, pak to, že sníh nikdy nechutnal ani zpola tak dobře. Pila dál, i když ta nejhorší žízeň už byla dávno pryč.
Náhle však zpozorněla. Cítila v zádech nepříjemný pocit, že ji někdo sleduje. Jen několik vteřin nato ji do čumáku udeřil povědomý pach. Nečekala, že se znovu setkají takhle brzy, a tak váhala, zda svému čichu důvěřovat. Zastříhala ušima, pátrajíc po náznaku kroků za svými zády, ale hrobové ticho potvrdilo její teorie snad ještě pevněji, než kdyby skutečně něco zaslechla.
Zdvihla zrak od vodní hladiny a zabořila tlapky do země ještě pevněji. Když se potkaly naposledy, schytala trávu v čumáku a kousanec na hřbetě. Netroufala si doufat, že to dnes dopadne lépe. Možná bude přeci jen donucena poměřit si síly s hřmícím tokem.
Ačkoliv sebou poplašeně trhla, když se o její huňatý kožich otřela černá srst a v uchu zazněl známý hlas, musela uznat, že tentokrát bylo jejich opětovné setkání přinejmenším klidnější než posledně. Postrádalo ten chaos, tu krev… tu hlínu v dýchacím ústrojí.
„To je mi ale překvapení,“ odvětila s až překvapivým klidem a narovnala se. Kdyby se dál krčila u vodní hladiny, nic dobrého by ji nečekalo. „Říkala jsem si, jak dlouho ti to asi potrvá.“

Hukot nezkrotné řeky donutil Mornie zastavit. Dlouho nenarazila na žádný vodní tok a její hrdlo svírala žízeň. Mimoděk se jí vybavila vzpomínka na zapomenuté časy, kdy se sucha v krku zbavovala polykáním sněhu.
Rozhlédla se kolem, a nakonec se vydala vstříc zuřivému proudu, aby se konečně napila. Vyhlédla si místo blízko u hladiny, doklusala tam a pevně se zapřela tlapkami do země. Nehodlala pokoušet své šance proti řece. Plavání nepatřilo mezi její silné stránky. Vlastně sotva patřilo mezi nějaké její stránky. Naposledy přešlápla, aby našla co nejlepší polohu, sklonila se k vodě a dopřála si pár doušků.

Modrá pokývala hlavou, když vlk zmínil, proč nemůže vzlétnout. Takhle to tedy je.
"Vážně?" zamumlala pobaveným hlasem nad tvrzením, že se vlk dokáže udělat lehčím. Dokonce tak lehkým, že by s ním na zádech neuklouzla. Tak se předveď, pomyslela si s úšklebkem.
Ten jí ovšem rázem na tváři zmrzl, když hnědý vlk na místě zmizel a místo něj teď na ledě ležel malý pták. Barvy jeho peří se podobaly těm, které měl vlk na srsti, a tak Mornie usoudila, že se jedná o tu samou bytost.
"No to mě podrž..." zamumlala užasle. Ulevilo se jí, že nebude muset na zádech nést plnou vlčí váhu.
"To je perfektní. Výborně, tak errm... Dokážeš mi vylézt na záda?" zeptala se a lehla si na břicho, aby se mohl pták chytit za její srst a snad se vytáhnout na její hřbet. Byla připravená ho postrčit čumákem, kdyby bylo potřeba. Hlavně honem, ať to mají oba za sebou.

Kapičky krve se kutálely po její bradě, jak se znovu zakousla do čerstvého masa. "Ráda konečně slyším někoho rozumného. Moje smečka bývala... znepokojivě důvěřivá vůči bytostem jejichž existenci nemohla prokázat. Ale já to narozdíl od nich dokázala překonat." Sledovala jak se vlčice pustila do srnčích orgánů. Čekala, zda ještě nějaké zbydou, konec konců z kořisti se má jíst vše, co jde. Ani v zemích sněhu, ani tady není plýtvání jídlem na místě.
"Můj život, než jsem se dostala sem, to je zdlouhavá záležitost. Jednou ti o něm možná povím, ale dnes raději ne," prohlásila. "Nemám náladu na vysvětlování modliteb k Měsíci. Zdlouhavé, zbytečné... Díky nebesům, že mám teď na práci lepší věci než shánění obětin obrovské zářící kouli na obloze," řekla. "Což mi připomíná, že bych asi měla jít," dodala, když si všimla, že z mrtvé srnky zbyly už jen kosti. S plným žaludkem se jí hned zase chtělo vyrazit na cestu. "Potřebuju si trošku zmapovat okolí." Zvedla se, protáhla si packy a švihla ocasem.

Černá ovce rodiny, že mě to nepřekvapuje, pomyslela si Mornie s pobaveným úsměvem, zatímco se Mal sklonila pro své první sousto.
A pak, když kus masa rozkousala, spolkla a nadnesla svůj návrh, to v Morniině hlavě začalo šrotovat.
"Smečka? To zní zajímavě," prohlásila s nehraným zájmem. Návrat ke smečkovému životu byla velmi lákavá myšlenka, i za tu cenu, že by musela někoho jiného připravit o území. Byla na smečku zvyklá, od vlčete až do svého odchodu nic jiného neznala. A její rodiče do ní už od malička hučili, že "Víc hlav víc ví", "V jednotě je síla" a jiná podobná moudra. Mornie nepochybovala, že aspoň zrnko pravdy v nich být muselo, zvlášť pokud by šlo o jednotu silných vlků.
Ale nesmělo by to dopadnout jako tehdy...
"Tomu bych byla ochotná dát šanci," prohlásila modrá nakonec. "Ale pod jednou podmínkou," dodala. Chtěla si pojistit, že se nevrhá čumákem napřed do podobné katastrofy, jakou byl její poslední pobyt ve smečce.
"Žádné náboženské blbosti."

Po jejím jazyku se rozlila neznámá a přeci povědomá chuť. Srnčí maso se modré zdálo jemnější, než to, jaké měli zimou zmožení sobi. Pečlivě si ho vychutnávala pro případ, že zbytek úlovku pro ni už nezůstane.
Byla pyšná na svůj výkon, a ještě pyšnější, když i cizinka uznala, že si vedla obstojně.
Jakmile zdvihla zrak od svého oběda, všimla si nezvyklého, vlídného rozpoložení černé vlčice. A taky toho, že si zatím nevzala ani sousto. Chvíli váhala, zda by snad měla mít obavy. Zda tohle není nějaká léčka, past, nebo podobná nekalost. Ale ta myšlenka se ztratila, když se vlčice zeptala na její jméno.
"Jsem Mornie," řekla, když polkla svoje první sousto. "Mornie Chera de Lune, pokud hrajeme na tituly. A ty?"

V poslední chvíli, ještě než se její tesáky stačily setkat s hrdlem loveného zvířete, se ze stínů lesa vrhla černá a ukončila život srny sama.
"Bála ses, že ti nic nenechám?" uchechtla se modrá, když bylo po všem. Krev kořisti se rudě zaleskla v jejím úsměvu.
Takové obavy by nebyly tak úplně nepodložené. Mornie si s myšlenkou zlodějiny pohrávala už když vplula mezi stromy, než vůbec zvíře spatřila. Navíc by to nebyla tak docela zlodějina, kdyby celý lov odvedla sama.
Ovšem to se nestalo. Navíc, s takovým úlovkem v zubech by moc daleko nedoběhla. A celou srnu by i přes svůj hlad nikdy neměla šanci sama sníst.
A nebesa vědí, čeho by tahle cizinka byla schopná, kdyby zůstala o hladu ještě déle. Nene, takhle brzy po lovu se na žádné útěky ani šarvátky necítila. Nakonec se tedy jen zakousla do srnčího masa, aby si uzmula aspoň kousek pro sebe, než si ho stihne černá přivlastnit.

Modrá se krčila u země, jen pár kroků od mladé srny. Když zvíře pár kroků popošlo, všimla si, že pokulhává. V nohách cítila napětí, a když zjistila tohle, už neváhala. Jeden dlouhý skok stačil, aby pokryl vzdálenost mezi ní a kořistí. Srna sebou trhla, ale stihla udělat jen jediný krok, než Mornie čapla mezi zuby její zdravou nohu. Zahryzla se jak pevně jen dokázala a zabořila své tlapky do země. Zvíře kopalo a snažilo se osvobodit, ale modrá se nepouštěla. S jednou nohou zraněnou a druhou v zubech vlčice neměla kořist nejmenší šanci.
Když cítila, že srně dochází síly, konečně se odvážila pustit její končetinu a vrhla se místo toho po jejím hrdle.

Mornie si našla cestu mezi stromy a konečně spatřila svou kořist. Byla pořád příliš daleko na to, aby vůbec měla šanci ji chytit, ale prohlédnout si ji mohla. Zvíře se skutečně podobalo tolik známým sobům, ale bylo menší, a taky ty parohy postrádalo. Kdyby věděla, že místní zvěř vypadá takhle, vrhla by se na ně hned. Bála se, že budou mohutnější, větší. Věřila, že když dokázala skolit soba, zvládne i tuhle mladičkou srnu. Jen jí přišlo zvláštní, že s ní není celé její stádo. Kam se poděli? Proč ji tu nechali? Vypadala vcelku zdravě…
Modrá stále upírala zrak na zvíře, ale sluchem pátrala, jestli se černá vlčice vydala za ní. Měla pocit, že něco zaslechla – ale to mohl být jen šum větru ve větvích. Přesto si byla jistá, že cizinka tam za ní někde je. Možná se chystala pomoci, možná se jen chtěla ujistit, že jí Mornie s úlovkem neuteče. Ale byla tam.
Modrá se skryla do stínu vzrostlého dubu, doufajíc, že aspoň trochu splyne s okolím. Zírala na srnu. Teď už by ji klidně dokázala doběhnout. Nechtěla udělat jediný špatný krok, ale také nechtěla riskovat, že výhodnou pozici zase ztratí. Váhavě přešlápla a připravila své nohy na trysk mezi stromy.

Rozčilený, probodávající pohled, to byla silnější reakce, než jakou Mornie na svou vzpomínku čekala. Pach parohatého čehosi stále sílil a byla si jistá, že postačí pár kroků mezi stromy, aby jeho původce spatřila.
Když ji černá obkroužila, ztratila svou výhodnou, klid dodávající pozici. I přes huňatou srst cítila Mornie její horký dech, ale nehnula se z místa. Stála a hleděla mezi stromy, pátrala po sebemenší známce pohybu.
Srna, tak se to jmenuje, pomyslela si spokojeně, když vlčice upozornila na mladé zvíře mezi stromy. Snad není pach to jediné, v čem je podobná sobovi.
Bez jediného slova se přikrčila k zemi a vydala se vpřed. Neohlížela se, pořád pátrala mezi stromy. Snad jsem se teda dneska dobře vyspala, pomyslela si, když znovu, ten den už podruhé, čelila boji s lesním porostem. Tahle kořist voněla parádně. Rozhodně líp, než všechna ta vajíčka a myší mláďata, co v posledních dnech večeřela. Nehodlala ji vyplašit.

Někde poblíž mezi stromy si to kráčelo… něco. Mornie nedokázala pach tak úplně zařadit, ale vzdáleně jí připomínal soba. Uhodla, že to bude něco podobného, dost možná také parohatého. Držela se v patách černé vlčice, která po zavětření zvířete změnila směr. Modré vlčici pozice na chvostě nevadila. Ona nebyla ta, kdo stál zády k cizímu vlkovi. Ne že by se černé chystala skočit po krku, ale aspoň si mohla být jistá, že na ní útok zezadu nepadne. Znovu.
Mornie zprvu neodpověděla, když vlčice lhostejně položila svou otázku. Jen zabodla pohled do vlččina týlu. Pekelně se soustředila na vlastní myšlenky, na svou magii, na její mysl a na to, aby do ní pronikla. U tvrdohlavých vlků to nikdy nebylo snadné, ale nakonec přeci jen ucítila to známé bzučení na čele, které jí napovídalo, že se napojila na cizí mysl. Zapátrala v paměti, až se dobrala ke vzpomínce z dospívání, vzpomínce staré, ale stále čerstvé. Vzpomínce, kterou toužila vlčici ukázat.
Otec ji tehdy vzal spolu s osmi dalšími vlky na výpravu do úkrytu polárního medvěda. Usadil se na jejich území nedlouho předtím a pro smečku představoval hrozbu. Byl starý a slabý, ale vlka by zabil bez potíží. Deset jich ale nezvládl.
Mornie při té události přiložila tlapku k dílu jen okrajově, když už medvěd ztratil spoustu krve a byl skoro na pokraji sil. Byla mladá, měla se jen přijít podívat, vzdělávat se jako budoucí alfa. Ale to černá vlčice nemusela vědět. Jediné, co poslala po myšlenkové vlně směrem k ní, byl obraz bílého medvěda s krvácejícím prokousnutým krkem.
„No, tak znáš to,“ řekla nahlas nonšalantně. „Normální věci, co umí malí modří vlci. Rychle běhám, mám silné čelisti, když se dobře vyspím, dokážu být i docela tichá.“
Nešetřila ve svých slovech sarkasmem a opatrně pozorovala vlččiny pohyby. Chtěla vědět, jestli s ní ta myšlenka, kterou poslala jejím směrem, něco udělá. Jestli ji aspoň překvapí, že se vzpomínka tak očividně z polárních oblastí objevila v její hlavě.

Ušklíbla se. V očích černé vlčice jiskřilo. Bylo vidět, že si užívá nejen jejich výškový rozdíl. Mornie věděla, že narazila na někoho, kdo to nejspíš nemá v hlavě tak úplně v pořádku. Navzdory tomu si však modrá příliš velké starosti nedělala. I kdyby černé vlčici z čista jasna přeskočilo a vrhla se jí po krku (tentokrát záměrně), věděla, že by se dokázala ubránit aspoň chvíli. A pokud zemřu na slunečním světle, nemám čeho litovat.
„Odvážné rozhodnutí, na někoho, kdo si před chvílí stěžoval, jaký má hlad,“ poznamenala nakonec. Nehodlala se stáhnout jen proto, že se na ni vlčka zle podívala. Jestli ji chce rozházet, bude muset zkusit silnější kalibr.
Její vlastní žaludek se pochopitelně také ozýval, ale věděla, že kdyby potřebovala, ještě nějakou dobu to zvládne. Mrazivé dny za polárním kruhem ji naučily, že vydrží bez jídla mnohem déle, než by si pomyslela. Při nehorším může znova vyčmuchat to myší hnízdo, na které narazila ráno.
„Ne že bych protestovala,“ dodala. Pravda, byla zvyklá na pečlivě organizované lovecké skupiny. Elegantní, tichá komunikace, čistá práce. Takový byl její lovecký styl. Ale jen do doby, než opustila svou smečku. Teď bylo všechno jinak. Byla připravena čelit novým výzvám a na tuhle se vlastně docela těšila. Neměla konec konců co ztratit. Buď něco chytí, nebo odejde stejně hladová, jako byla dosud.

„Nejsem si jistá, jestli chci lovit s někým, kdo si mě spletl se zajícem,“ zamumlala. Navzdory svým slovům se však otočila a vydala se za cizinkou. Vypadala, že zdejší lesy zná, aspoň podle svého vystupování. Nahlas by to nepřiznala snad ani kdyby jí šlo o krk, ale Mornie věděla, že by jí pomoc černé vlčice mohla přijít vhod. Než od ní schytala kousanec do zad, vůbec si jí ve stínu stromů nevšimla. Třeba konečně pochopí, jak se loví ta zdejší zpropadená zvěř.
„Dobře, půjdu s tebou,“ řekla nakonec. „Abys tady nevyhladověla.“ A já taky.
„Máš aspoň nějaký plán?“

Vlčice ladně překonala vzdálenost mezi ní a hnědým vlkem a konečně si ho mohla pořádně prohlédnout. Bylo jí okamžitě jasné, že nebude tak úplně obyčejný, jelikož na jeho zádech spatřila pár opeřených křídel. Měla na jazyku nějakou poznámku o tom, jak by se klidně mohl sebrat a letět, ale nakonec si to odpustila. S okřídlenými vlky neměla žádnou zkušenost, bůhví jak to vlastně mají. Kdyby se mohl dostat ven sám, nestál by tu takhle poraženě.
„Tak fajn, co s tebou?“ zamyslela se. „Můžeš mi zkusit vyšplhat na záda. Nemusel bys udělat ani krok… ovšem pokud ztratím rovnováhu, jdeme dolů oba.“ Představa někoho cizího na jejím hřbetě pro ni nebyla zrovna dvakrát růžová, ale pokaždé, když měla nutkání vycouvat, pomyslela na svou matku.
Chtěla předložit jako návrh i její lekce chození po ledu, ale bylo jí jasné, že to by trvalo příliš dlouho. Na mysl jí vyvřela ještě třetí myšlenka, ovšem nebyla si jistá, jestli by se vlkovi chtěla realizovat. Takže si ji nakonec nechala jako plán B.

"Myslím, že se můžeme hádat o tom, kdo komu překazil lov," houkla Mornie na vlčici. "Můj cíl byl narozdíl od toho tvého skutečná kořist."

Sledovala černou vlčku, jak hledí mezi stromy, skoro jako by zvažovala, že se vrhne za vyplašeným zajícem do hlubin lesa. Neznělo to jako špatný plán, to zvíře někde zastavit musí, ale Mornie se na takovou výpravu necítila. Stály přece uprostřed lesa. Dřív nebo později zase na něco jedlého narazí.
Až na to, že po tomhle ušakovi pátrala hodiny.
Na větší zvěř si v těchhle krajích ještě netroufla a vykrádání myších nor a ptačích hnízd už jejímu hladovému žaludku nestačilo. Navíc ji z toho hryzalo svědomí.
A zrovna dnes, když se na ni konečně usmálo štěstí, narazí na tuhle nešiku.
Zamračila se na černou vlčici a její zavrčení odpověděla svým.