Príspevky užívateľa

Doufala, že Iska bude znát řešení i z této situace. Musel konec konců mít nějaké zkušenosti se svou magií. Tak trochu předpokládala, že bude mít schopnost nechat led také roztát, ale on se místo toho chopil kamene a hodil jím na zamrzlou plochu. No, rozhodně je to vynalézavé. Pohodila hlavou, rozhlédla se kolem po nějakém vhodném kameni a vydala se Iskovi pomoci mrtvého divočáka vyprostit z ledového vězení.

„To je moc šikovná lovecká technika,“ zabrumlala spokojeně Mornie. „Většina Azarynů loví spíš ohněm. Je to takové ikonické,“ pousmála se. „Potenciál ledové magie jsem zřejmě nezvážila dostatečně.“ Z části protože už jsem po těch letech měla všech těch studeností plné zuby.

Ošetřené oko se tiše ozývalo, ale Mornie byla připravená to skousnout. Nebylo to tak hrozné. Její pohled na hrozné věci v poslední době prošel výraznou proměnou.

Poslouchala Feierova slova a nechala ho dělat, co uznal za vhodné i s okolními jizvami. V zimě ji celkem trápily, mráz v nich pálil a obecně to dělalo všelijakou neplechu, ale když se začalo oteplovat, situace se zlepšila. Modrá vlčice dokonce začala pozorovat určité… sentimentální pocity vůči těmto ranám. Představovaly přežití nemožného. Navždy jí připomínaly tvář toho prokletého paroháče, ale hlavně té vlčice, která jí zachránila život.

Ohlušující ticho panující v jeskyni vnášelo Mornie neklid do tlapek. Nechtěla Feiera rušit v jeho práci, ale mlčet se jí chtělo ještě méně. Skrývala se před ním tak dlouho – přeci muselo být něco, na co by se ho mohla zeptat.

„Jaké to je, když jsi teď Alfa?“ hlesla. V podstatě spolu nemluvili od chvíle, kdy Feier převzal žezlo nad Azarynem. A kdo za to asi tak může?

Našla si vhodné místečko mezi keři, dala si záležet, aby její modrá srst ani bílá maska nikde neprosvítaly a aby vítr nedovál k divočákovi její pach. Poslední, po čem tak toužila, bylo pokazit Iskovi lov. Věděla, že se pravděpodobně beztak bude muset přesunout, ale zatím měla výhled dobrý.

Fascinovaně sledovala Iskův postup. Povedlo se mu dostat obdivuhodně blízko, než si ho zvíře všimlo. Ani jí však neunikl lesk těch bílých tesáku, které byly evidentně v dobré kondici. Zježila se jí srst, když si vybavila, že jim někteří vlci říkají páráky.
Stála pevně opřená tlapkami o zem, připravená každou chvíli vyběhnout, kdyby se situace zvrtla. Iska dokázal zvíře na moment zmást, což jí dodalo trochu klidu do duše, ale přesto nechtěla usnout na vavřínech.

Několik úderů srdce to trvalo, než Mornie pořádně prohnala přes mozkovnu, co se před ní dělo, když voda v kalužích zamrzla a stáhla i divočáka s sebou do mrazivých hlubin. Azaryn má před sebou zářivou a také mrazivou budoucnost s někým, kdo má takhle mocnou magii.

Pak už to bylo jen o síle Iskových tesáků. Mornie už necítila žádné obavy nebo pocit, že bude muset zasáhnout. Počkala, až bude zvíře mrtvé a pak se vydala blíž.
„To byla moc dobrá práce, Isko,“ řekla mu. „Pracoval jsi docela rychle a musím říct, že to místy bylo docela napínavé. Ale vedl sis velmi dobře. V deštivých obdobích, budeme, zdá se, dobře živeni. Nicméně teď musíme tvůj úlovek odlepit od země.“

Provinile sklopila uši. Bylo jí jasné, že ani Ikke ji rozhodně nepochválí. Ale bylo jí jasné, že není jediná, kdo tohle udělal, ačkoliv její zranění bylo rozhodně jedno z těch vážnějších. Z těch, se kterými by se tohle rozhodně dělat nemělo. Ale tvrdohlavost a nechuť přiznat vlastní chybu, či potřebu pomoci – to je jedna ze stinných stránek typického Azarynského ducha.

Přikývla, že je připravená, a nechala Feiera, aby jí sundal obklad. Podle instrukcí otevřela oko, zatnula zuby a snažila se ho držet otevřené. Zhluboka se nadechla a nechala Feiera vymačkat z mechu tekutinu do jejího oka. Rozhodně to tedy nebylo nic příjemného, ale Feier měl pravdu, že tekutina neštípala. Jedno mrknutí jí uteklo, ale rychle oko zase otevřela, aby toho co nejméně steklo vedle. Vážně na něj chtěla zase vidět.

Asi jsem mu taky měla říct, že jeho myšlenky číst nedokážu, pomyslela si pro sebe. Došlo jí, že odhalení téhle magie by Isku mohlo ještě víc znervóznit. Ale zdálo se jí lepší, že se o ní dozvěděl teď, než kdyby mu kvůli něčemu musela vstoupit do mysli během samotného lovu.

Následovala ho ven z houští. Tam to bude na komunikaci rozhodně vhodnější. Nechtěli riskovat, že si jich divočák všimne, ať už by to znamenalo, že uteče, nebo že na ně zaútočí, než to stihnou oni. „Rozhodně se budu držet poblíž a pomůžu ti, kdyby se něco zvrtlo. Od toho tu přeci jsem,“ mrkla na něho zdravým okem, ale nebyla si jistá, zda to bylo přes lebku vidět.

Byla opravdu zvědavá, co Iska plánuje. Teď snad konečně uvidí, jakého lovce Azaryn již brzy přivítá do svých řad. Tedy, pokud bude úspěšný.

Spokojeně se pro sebe pousmála, když Iska zastavil a zpozorněl. Ucítil ho taky. Sledovala, jak Iska pokračuje v cestě a následovala ho. I ona zvíře po chvilce zaslechla a sledovala, jak na to bude Iska reagovat.

Nakonec zalezla mezi větve vedle něj a rozhlédla se. Doufala, že nenaběhli rovnou k celé skupince. Už jeden divočák dokáže být výzva. Ale naštěstí po chvilce pátrání spatřila jediného kance, jak se líně potuluje vřesovištěm a co chvíli rýpne do země. Soudě podle toho, že je takhle sám, to pravděpodobně bude starší samec. Což bylo dobře, i když by se to možná zprvu nezdálo. Bachyně bývají během březosti, ale zejména po narození potomků vysoce nebezpečné.

Mornie se rozhodla po dlouhé době vytasit svou magii, aby zvíře zbytečně nevyplašila mluvením. Našla Iskovu myšlenkovou vlnu, napojila se na ni a poslala mu do mysli telepatický vzkaz.

Isko. Neboj, to jsem já, Mornie. Tohle je moje magie. Měli bychom se domluvit na dalším postupu. Samozřejmě je to pořád tvoje zkouška, takže jde hlavně o tvá rozhodnutí. Existuje možnost, že bychom lovili spolu, ale pořád bys to měl v režii ty. Musela bych se držet tvého plánu a tvých instrukcí. Nicméně pořád se zotavuju z velkého zranění. Špatně vidím na jedno oko, mám trochu problém s orientací v prostoru, což by mohlo lov zkomplikovat. Takže nechám rozhodnout tebe. Lovil bys raději sám, nebo zvládneš vymyslet strategii pro dva?

Dát Iskovi na výběr se jí zdálo vhodné. Správný lovec umí zhodnotit své síly a rozhodnout, jestli potřebuje s kořistí pomoci a jak.

Mornie pátrala po slovech. I pro ni bylo neskutečné tuhle vlčici zase znova vidět. Ona tedy rozhodně měla po jejich prvním setkání lepší šance na přežití, ale modrá si stejně nemyslela, že se jim povede znovu shledat. Najít v Norestu nějakého tuláka, to je jako lovit blechu v kožichu.

Také ji zarazilo, že ji potkala až za Azarynskou hranicí. Ale soudě dle jejího klidného chování a ohniváckého pachu se dost možná od jejich posledního setkání několik věcí změnilo.

I přes všechno své zmatení se nakonec usmála. „Jak bych mohla zapomenout? Jediné, co nemůžu z paměti vylovit, je tvoje jméno,“ přiznala. Nebyla si jistá, zda jí ho tehdy vlčice vůbec řekla. Mornie se na chvíli odmlčela. „Dlužím ti. Tak neskutečně moc. Myslím, že ti do konce života nebudu schopná vrátit to, cos pro mě udělala. Díky tobě ze mě není hromádka popela.“

To, co s ní požár u Cayny udělal, pochopitelně ideální nebylo. Ale za to patřila vina někomu jinému. A díky téhle vlčici byla pořád použitelnější než kopa ohořelých kostí, které by z ní byly, pokud by jí nepomohla.

„Zdá se mi to, nebo jsi nějak načichla Azarynem?“

SELF REPORT OPRAVA

Mornie
- většinu zimy se držela daleko od smečky, kvůli svým zraněním od ohně
- ke konci zimy si konečně nechala pomoct od Feiera (stále probíhá)
- pomáhala Azarynu v noře zpracovat dřevo

<<< Nora

Zpomalila, když si všimla, že i Iska uvolňuje tempo. I ona se rozhlédla kolem, ačkoliv kdyby něco spatřila, nesměla by o tom Iskovi říct. Nikde však neviděla jediný náznak pohybu. Zdálo se, že budou nejspíš muset pokračovat dál, ale to rozhodnutí bude taky muset být Iskovo.

Pak se ale vítr obrátil a Mornie zavětřila náznaky známého pachu. Divoké prase… Dlouho v Norestu žádné neviděla. Co dělalo venku v tuhle denní dobu, to bylo pro Mornie záhadou, ale přesto si byla jistá, že ji čich nešálí. Teď už jen doufala, že si ho všimne i její svěřenec.

Ráda by se k němu přidala. Věděla, že ta možnost existuje, mohla by z celé zkoušku udělat skupinový lov pod vedením zkoušeného, ale také věděla, že stále byla indisponována a rozhodně nechtěla, aby celá akce selhala na jejích zraněních. Nepochybovala, že bude schopná zasáhnout, kdyby se něco zvrtlo, ale raději chtěla nechat Isku zazářit samotného.

Pousmála se nad tím, jak Feier mluvil o Ikkem. Bílého léčitele sama potkala snad jen jednou, ale zdál se jí docela rozumný. Dost možná opravdu rozumnější než většina smečky. Ona sama si v tuhle chvíli tedy rozhodně příliš rozumně nepřipadala, takže alespoň to měl jasně v kapse.

Občas by si přála, aby její magie fungovala oběma směry. Aby se dokázala vlkům vetřít do mysli a podívat se, co se jim honí hlavou. Teď by se jí to rozhodně hodilo. Věděla, že Feier má na srdci víc, než co říká, ale nedokázala z něj nic vyčíst.

Poslouchala, jak vysvětluje výplach oka. Pořád ji z toho trochu mrazilo v týlu, ale stále se ujišťovala tím, že to určitě nebude to nejhorší, co zažila. Tohle místo už snad na věky bude držet závod s ohnivou smrtí. A že by se to mělo opakovat několikrát… když to zvládnu jednou, co je dalších pár opakování? ujišťovala se.

Poplašeně trhla hlavou směrem, odkud zaslechla hlas nově příchozího vlka. Naježila kožich a začala pohledem pátrat mezi stromy. Ten hlas jí byl tak povědomý… ale ne dostatečně povědomý na to, aby mu důvěřovala. Všechny vzpomínky, ze kterých na ni ten hlas volal, se jí zdály jako sen, ze kterého se právě probudila a nemůže si na něj rozpomenout. Musí to ale přeci být někdo z Azarynu. Nikdo mimo smečku mě přeci jménem nezná! Tedy až na…

Spatřila mezi stromy stín, který se k ní blížil opatrným krokem. Po chvilce váhání se mu vydala naproti. Ráda by něco řekla, aby se ujistila, že ji vzpomínky navádí správným směrem, že ta, která ji před chvílí oslovila, je ta samá, která vytáhla její ohořelé tělo ze spárů jisté smrti několik měsíců zpátky. Ale nemohla v sobě najít žádná vhodná slova. Vždyť ani nevěděla, jakým jménem vlčici oslovit.

Následovala pár vlčích délek za Iskou, aby mu dala prostor rozvrhnout si své síly. Zároveň ale nechtěla zůstat příliš pozadu. To by rozhodně nepůsobilo dobře. Ale byla pravda, že už dlouho s nikým takhle neběžela. Zranění jí to dlouhou dobu nedovolovalo. Teď v sobě ale cítila relativně čerstvou energii a její jizvy se zdály být taktéž v dobré náladě, takže se jí běželo dobře.

Snažila se odhadnout, kam asi mají namířeno. Nevěděla, kolik času Iska strávil v Norestu než se přidal ke smečce a zda si stihl udělat dobrou představu o tom, jak to vypadá za jejími hranicemi a jaká kořist na těch územích žije. Teď už to však musela nechat na něm. Věřila, že pokud nemá dostatek informací, bude mít alespoň dostatek důvtipu na to, aby se přizpůsobil situaci.

>>> Vřesoviště

Nechala ho chvíli nad odpovědí přemýšlet, ale potichu litovala, že její magie nemá takový rozsah, aby mohla číst myšlenky druhých. Hrozně by ji zajímalo, co se mu teď honí hlavou. Ale snad bylo lepší, že vlkova odpověď nebude v jejích očích zkreslená tím, na co myslel.

„Je skvělé, že uvažuješ i prostorově. Někteří začátečníci spoléhají na to, že slabý jedinec zaostane za ostatními bez ohledu na jeho pozici, ale v ohrožení života dokáží i oni překvapit. Pokud máš ten luxus volby, je lepší zvolit raněného než nemocného. Některé nemoci se mohou přenášet i na vlky a způsobovat potíže. Většinou ale nenastane situace, kdy si budeš moci takhle vybírat, takže se na to zas tolik nehledí.

Zpravidla se taky preferují samice oproti samcům, jelikož nemají parohy, ale to záleží taky na tvých schopnostech a jestli si troufneš riskovat. Pokud smečka zamíří k severu, jak se kdysi plánovalo, budeš se muset stejně naučit lovit parohaté jedince – na severu žijí primárně sobi a ti mají parohy všichni.

Mláďata obecně nejsou dobrá volba – většinu z důvodů, proč to tak je, jsi ostatně už zmínil. Navíc je nutné myslet na budoucnost. Čím méně mláďat laním zůstane, tím méně jich bude v další generaci a tím méně kořisti nám zbude. Totéž platí i pro březí samice.

Tohle jsou ale z většiny jen malé dodatky. Máš dobrý základ, na kterém se dá stavět – a to je pro Thetu důležité. Ještě se od tebe neočekává, že budeš znát úplně každičkou drobnost. To přichází s vyšším postavením.“ usmála se. Byla spokojená s jeho odpovědí a bylo jí jasné, že v ní z části hrála roli i jeho nervozita. To nejpodstatnější zmínil a Mornie se nebála ho pustit k další části zkoušky.

„Teď je čas na tvůj hlavní úkol. Proběhneme se za hranici - ty běž v čele, urči si tempo a koukej po něčem jedlém. Pak už je to na tobě."

Překvapil ji chlad jeho krátkého doteku. Hlavou jí probleskla neurčitá vzdálená vzpomínka. Mornie se na ni ale nesoustředila. Všechny tyhle střípky minulosti už byly pohřbené časem tak důkladně, že se jí skoro ani nezdály skutečné. Měla před sebou důležitější úkol než vzpomínat na dětství.

Jeho nervozita by v ní možná vzbudila pochybnosti, kdyby ona sama necítila po celém těle pnutí. Rozhodně by si teď nepřála stát na místě omegy. Ona sama konec konců žádný ceremoniál ani neměla, takže si tyhle pocity nikdy nezažila a nedokázala si dost dobře představit, jaké to je.

„Také tě ráda poznávám,“ řekla. „Takže sis zvolil život lovce. Mno, ty bude naše smečka rozhodně potřebovat. Zatím se k tomuhle zaměstnání moc vlků nemá. Než se ale vydáme do terénu, musím si trošku proklepnout tvé teoretické znalosti.“

Švihla ocasem a znovu přešlápla. Mráz jinovatky ji pořád kousal do tlapek. „Představ jednoduchou, běžnou situaci: Jednoho slunečného dne ses vydal na lov. Během pátrání po kořisti jsi narazil na jelení stádo. Je velké a jedinci jsou velmi různorodí – od mláďat po starce, samci i samice, zdraví i nemocní. Máš skutečně z čeho vybírat. Takže mi pověz – podle čeho si zvolíš svou kořist? Na co se budeš soustředit?“

Mornie dobře věděla, že výběr kořisti není tak snadný, jak by se mohlo zdát. Není to jen o hledání slabin zvěře – je to taky o hledání slabin sebe sama. Lovec, který nevnímá své slabiny, bude velmi brzy mrtvý lovec. Na druhou stranu lovec, který nevnímá své silné stránky, toho k noře moc nedonese.

„Nezapomeň zvážit úplně všechny faktory,“ upozornila pro jistotu.

Mornie přešlapovala v chladné kousavé trávě a poslouchala Feierovo zahájení ceremoniálu. Sama byla trochu nervózní, i když ji rozhodování o vlastním osudu nečekalo. Přesto však měla obavy. Je vůbec dobrý nápad, aby zrovna ona někoho zkoušela? Vždyť na lovu nebyla už měsíce. Nebyla to tak úplně její chyba, ale taky v tom rozhodně nebyla nevinně. Kdyby si došla pro léčitelskou pomoc dříve, snad by teď už mohla pracovat s novými čerstvými zkušenostmi.

Přesto se zhluboka nadechla a vypjala hruď. Tlapkou se opatrně dotkla své sobí lebky, kterou si dnes zase jednou vzala jako masku. Taková slavnostní událost si o to přímo říká, nehledě na to, že se jí zdálo, že na jejího svěřence bude rozhodně lépe působit lovecká trofej než zjizvená tvář.

-

Když se poslední bellatoři konečně vrátili ze své části ceremoniálu, Mornie pohlédla směrem ke zbývajícím dvěma omegám a vydala se blíž. Doufala, že míří ke správnému vlkovi. Nebyla si úplně stoprocentně jistá, vzhledem k tomu, že Isku ještě neměla šanci potkat.

Natáhla tlapku k černobílému vlkovi. „Ty budeš Iska, že..? Já jsem Mornie. Dostala jsem tě dnes na starost.“