Príspevky užívateľa

Jemně došlapovala do trávy a pečlivě koukala pod nohy, aby nestoupla do nějaké zapomenuté nory. To poslední, co její ohořelé tělo potřebovalo, bylo kousnutí od sysla. Ale aspoň by si ho pak mohla dát k večeři.

Zahleděla se mezi stromy a nechala se na moment lapit ve stárnoucí vzpomínce. Skoro jako by sama sebe viděla ohořelou na hřbetě neznámé vlčice belhající se k Azarynské hranici… Zajímalo by mě, jestli je v pořádku, pomyslela si modrá. Občas si na tuhle cizinku mimoděk vzpomněla a zalitovala, že se jí ani nezeptala na jméno. Skoro si ani nedokázala vybavit, jak vlčice vlastně vypadala. Její oči tehdy byly plné kouře, popela a všech možných dalších hnusů. Jedno z nich se konec konců doteď úplně nevzpamatovalo. Tak jak má vědět, komu za svůj život dluží?

Tiše se usadila na chladnou zem. Chvíli sledovala Feiera, jak připravuje bylinky, ale brzy se jí z toho jeho pochodování z místa na místo začala motat hlava, tak se raději jen rozhlížela po jeskyni. Většina bylin jí pranic neříkala, ale od toho tu konec konců byli jiní.

„Myslím, že Ikke to chápe,“ hlesla tiše. „Nejsi teď konec konců už jen léčitel… máš na sebe příliš vysoké nároky. Si myslím já, teda.“
Zvedla tlapku, aby si mohla mech přidržet na oku sama. Z představy výplachu oka jí vstávaly chlupy na hřbetě, tedy aspoň ty, které jí tam zůstaly, ale ve tváři nedala nic znát. Přežila jsem oheň – přežiju i tohle. A ještě ráda, pokud mi to zase umožní normálně lovit.

<<< Jehličnatý les

Poslušně čapla kořist do zubů. Můžu aspoň předstírat, že jsem něco chytila, uchechtla se pro sebe. Počkala, až Feier posbírá dříví a pak ho následovala do jeskyně. Všimla si toho podezření v jeho pohledu. Jako by jí úplně nedůvěřoval, že půjde s ním. To mu nemohla vyčítat, nicméně teď už nemělo žádné zdráhání cenu. Chtěla se vyhnout těžkému rozhovoru. Ale před tím by jí zachránil snad jen útěk ze smečky. A to opravdu neplánovala. To už se raději rozpovídá.

Zamrkala zdravým okem do hrdla jeskyně. Pátrala v paměti, zda tady vůbec někdy byla. Před ohnivou nehodou se jí docela slušně dařilo vyhýbat zraněním a nemocem. Jednou to přijít muselo. Jen škoda, že to muselo být zrovna takhle.

Feierovým slovům jen tiše přikyvovala. Nezdálo se jí, že by v tuhle chvíli mohla ještě něco dodat. Nevzpomínala si na žádné významné detaily, které by mohly kdovíjak pomoct s léčením jejího oka. Většina vzpomínek na den, kdy se jí to stalo, splývala do sebe v jedné velké patlanici a nedokázala z ní nic konkrétního vytáhnout.

Ráda slyšela, že pro její oko pořád existuje naděje. Už se pomalu začínala smiřovat s tím, že se bude muset naučit fungovat bez něj. Posledních pár měsíců to tak konec konců dělala. Jenže to také nelovila, ani se jinak nezapojovala do dění ve smečce.

Bylo jí líto, že se v léčitelské noře neukázala dřív. Litovala, že se té konfrontace tolik bála. A věděla, že se tomu nakonec stejně nevyhne. Jednou na to dojde řeč. Jednou o tom parohatém ksichtu bude muset mluvit.

Poslouchala jeho pokyny a udělala, co jí radil. Oko se okamžitě ozvalo, ale dokázala ho udržet otevřené.

Zamyslela se nad Feierovou otázkou. Začala zběsile pátrat v paměti, aby mu dokázala odpovědět, ale už to byl nějaký čas a vzpomínky z toho dne jí začaly splývat do sebe. Bylo dost dobře možné, že ho měla otevřené, protože se pokoušela najít cestu z plamenného bludiště a k tomu něco určitě vidět potřebovala. Stejně tak bylo možné, že ho měla zavřené, protože ho dráždil kouř.

„Hm… myslím, že ano,“ odpověděla nakonec. Byla si celkem jistá, že kdyby jí šlehl plamen do otevřeného oka, pamatovala by si to dostatečně na to, aby o tom nemusela pochybovat.

Nechala Feiera pokračovat v prohlídce jejích jizev. Dotek jeho čumáku ji občas trochu zaskočil, ale neuhýbala před ním. Nebude přeci zpochybňovat metody nejvyššího léčitele z celé smečky.

Lehce zvedla víčko zraněného oka a druhé úplně zavřela. „Světlo a tmu rozeznám zřetelně, ale jinak vidím jenom barevné šmouhy. Nepoznala bych tě, ani takhle zblízka. Možná bych si ani nebyla jistá, že jsi vlk.“ Při těch slovech si najednou uvědomila, jak je vděčná, že jí zůstalo alespoň jedno oko plně funkční. Doufala, že aspoň to jí dovolí návrat k loveckým povinnostem. Věděla, že jestli se druhé oko nevzpamatuje, bude mít problém s orientací v prostoru, ale nehodlala se svojí pozice vzdát. Něco vymyslím. Určitě něco vymyslím!

Tiše se zamračila. „Já vím, Feiere. Vím, co jsem měla udělat. Ale teď ti vážně nedokážu vysvětlit, proč jsem to neudělala. Nevím, co jsem si myslela.“ Teda kromě „Nikdo se nesmí dozvědět, jak se mi to stalo, Feier už vůbec ne.“ „Vlastně si nejsem jistá, že jsem vůbec myslela. Můj mozek byl konec konců napůl fritovaný.“

Udělala opatrný krok blíž a nechala Feiera pohlédnout na své jizvy. Z chladu byly trochu zarudlé, ale dnes se zdálo, že mají dobrou náladu – žádné mimořádné kousání, svědění ani pálení. Z pohledu na některé z nich ji pořád mrazilo, ale nejhorší musel být její obličej. Už dlouho se nemusela dívat na jeho odraz na hladině vody – vrátila se teď v zimě k seveřanskému pojídání sněhu, aby zahnala žízeň, ale tušila, že levá polovina, no, ztratila svůj šarm.

Mornie plaše sklopila uši. Nelíbil se jí tón Feierova hlasu. Bylo jí jasné, že není ani trochu spokojený a dokázala si představit milion důvodů, proč. Přála si, aby mu mohla vysvětlit, proč se vytratila ze smečkového života, ale to by nevyhnutelně znamenalo taky mluvit o tom, co se stalo. A na to ještě nebyla úplně připravená. Až přijde obleva, tak možná…

„Je mi to vážně líto Feiere,“ hlesla. „K-každopádně ano. Přestanu se smečce vyhýbat. Myslím… že je nejvyšší čas. B-brzy bych se možná mohla zase vrátit k lovu, až… mě přestane tělo zrazovat.“ Tím se neodkazovala ani tolik na své jizvy jako spíš na své oko. Dostala se do bodu, kdy ho mohla pootevřít, ale viděla jen směs barev a tvarů. Začínala se bát, že už jí nikdy nebude sloužit tak, jak potřebuje.

„Vypadá to, že kořist zimu jakž takž přežívá,“ zamumlala dodatečně a pak se znovu odmlčela.

Zarazila se když v zádech ucítila pohled. Pomalu se otočila a zdravým okem zamrkala mezi stromy. Kdyby tam stál kdokoliv jiný, asi by jí chvíli trvalo, že by si uvědomila, kdo to je. Ale tohohle vlka by poznala snad i poslepu.

Ucítila na hrudi tíhu provinilosti. Zanedbala od setkání s požárem mnoho vztahů, ale tohle byl rozhodně ten nejdůležitější. Sotva se ukázala, když Feier převzal žezlo nad Azarynem. Posledních pár měsíců se před ním a všemi ostatními v podstatě schovávala. Ani ošetřit se nenechala.

Věděla, že se měla v léčitelské noře ukázat. Rozhodně se nedalo říci, že nechtěla, s tím, jak ji jizvy občas dokázaly bolet, svědit a pálit. Moc dobře věděla, co by měla udělat. Ale taky věděla, že nebude schopná čelit otázkám ohledně původu těch zranění a všem těm pohledům na to, co udělaly s jejím tělem. Od jiných členů smečky by to možná dokázala skousnout. Ale z nějakého důvodu si nepřála, aby zrovna Feier viděl její zjizvenou tvář.

Zhluboka se nadechla a udělala pár kroků blíž. „…A-Ahoj,“ hlesla. To bylo všechno, co ze sebe dokázala dostat. Mísila se v ní touha vynahradit posledních pár měsíců, kdy s ním v podstatě nepromluvila, a touha předstírat, že se vlastně vůbec nestaly. A tak nakonec zůstala zticha.

Tiše kráčela vrstvou sněhu, která si našla cestu skrze větve jehličnanů až na zem lesa. Bylo to zvláštní, zase se jednou procházet po území smečky. V posledních měsících si takové zábavy moc nedopřála. Hrozilo, že někoho potká. A na to se nikdy zrovna dvakrát netěšila. Ještě pořád si nezvykla na ty vyjukané pohledy, kterými si ji vlci měřili, když si všimli její nynější vizáže. Nechtěla nikomu nic vysvětlovat. Ty lži ji tížily na srdci pomalu víc než vzpomínky na to, co se stalo. Ale věděla, že o tom nikomu nesmí povědět. Rozhodně ne teď. Takže se dlouhé měsíce raději schovávala v nejzazším koutě nory a v různých jiných schovávačkách po Azarynském území, a čekala, až si spálená kůže zvykne na nový stav věcí.

Ale nemohla se krčit v koutě věčně.

A i přes vražednost tohoto období byla krajina venku nádherná. Smrtící. Ale nádherná. Mornie se v nitru zatetelila, když si uvědomila, že její myšlenky už ani při kousání mrazu neputují okamžitě ke staré smečce.

Všechno se změnilo.

Mornie se příliš nelíbila ta nejistota ohledně členů smečky. Jindy by se tím snad nenechala tolik rozhodit, sama konec konců fungovala dlouhou dobu před tím, než narazila na Mal a na Azaryn, jenže události posledních měsíců a její nepříjemně blízké setkání se smrtí jí připomněly, že nemůže vždy spoléhat jen na vlastní schopnosti.

Trochu jí zacukaly koutky, když Stadley znovu promluvil o Mal a o svých úmyslech. Sama si pořád dobře pamatovala svoje vlastní lehce zmatené pocity, které tehdy vůči Mal chovala. V tomhle ohledu byl její útěk tak trochu požehnáním. Dostala příležitost začít si myslet na někoho jiného, tisíckrát lepšího, než je nějaká zrádkyně. Tenhle vlk by Azaryn rozhodně nikdy nepodrazil. A pokud by se něco takového přeci jen někdy stalo, mohla by si být jistá, že se celý svět definitivně postavil na hlavu.

„Co si myslíš o tom novém opatření?“ napadlo ji najednou. „Tom, že se vlkům už nebude vytrhávat jazyk, když odejdou?“ Sama měla smíšené pocity, ale Feierovy argumenty dávaly smysl. Ti, kteří by si něco takového zasloužili stejně stáhli ocas a trestu se vyhnuli. „Stalo se to vůbec někdy? Že někomu vytrhli jazyk?“ V Azarynu nebyla úplně krátkou dobu, ale Stadley tam byl déle. Za své přítomnosti ve smečce nic takového nezažila, ale jestli to Azaryn skutečně praktikoval v minulosti a nebyla to jen planá hrozba, mohl by si to pamatovat.

U NORY

Mornie seděla nedaleko vchodu do Azarynské nory a snažila se spatřit alespoň siluety smečky v dálce. Mlha, sníh a také ohněm poškozené očko jí v tom však zrovna nepomáhaly.

Přála si, aby mohla jít s nimi. Na rozdíl od pár ostatních vlků by sice její magie nebyla zrovna k užitku, ale stejně by mohla přiložit tlapku k dílu. Konec konců vyrůstala v podmínkách ne příliš odlišných od letošní zimy.

Ovšem ty zatracené rány od ohně se stále neměly k uklidnění. Ze začátku poskytoval zimní chlad jejím jizvám útěchu. Ale jak čas plynul a počasí šílelo čím dál víc, postupně začaly rány svědit, pálit a dělat všelijaké jiné nepříjemnosti, když zůstala venku příliš dlouho. A tak místo asistence v lese teď seděla a zírala ven, než zbytek smečky donese dřevo ke srovnání. Kdyby aspoň ten oheň pak mohla rozdělat...

Na moment se ohlédla přes rameno, aby zjistila, kdo všechno to vlastně zůstal v noře. Ikke – předpokládala, že toho tu uvidí. Asi by se mu beze zraku nekácelo úplně dobře. Mladou vlčici však nepoznávala. Zřejmě nový přírůstek, se kterým ještě neměla tu čest.

Chvíli s tím bojovala, ale nakonec se jí povedlo srnu skolit. Prvotní kousanec do krku bohužel tak docela nestačil, ale když se jí povedlo dostat srnu níž, mohla využít vlastní váhy a ještě jedním dobře mířeným kousnutím záležitost dokončit.

Zbytek stáda mezitím pokračoval ve svém útěku a brzy byla opět sama. Ne, moment! Někdy přeci musel zůstat Adain! Obrátila nejprve zrak k obloze, ale když tam vlka neviděla, začala pátrat kolem sebe a všimla si, že i Adain nakonec něco ulovil. Vyhrabala se zpátky na nohy a vydala se za ním.

„To je parádní úlovek. Skvělá práce,“ usmála se. „Ten oheň je vážně parádní věcička.“ Sama občas proklínala osud, že nad ním také neměla kontrolu. To by se skvěle lovilo!

„Teď ještě dopravit ty srnky ke smečce.“

Prosím o úkryt pro Trinity (dám vědět do ticketů) a slot na další postavu.

Mornie se tiše pousmála. Rozhodně byla schopná uvěřit, že jejich první setkání vypadalo takhle, s tím, co věděla o Stadleym a hlavně o Mal. „Mě se při našem prvním setkání pokusila ulovit.“ Občas mám pocit, že mi po tom na hřbetě zůstala jizvička.

„Je to… je to k neuvěření,“ pronesla tiše, „že někdo, kdo… má v srdci tolik ohně, tolik síly, vlk, kterému žilami proudila azarynská krev ještě než pořádně stihl potkat smečku… že prostě stáhne ocas a uteče. Víš, protože… když to udělal někdo takový – někdo tak ohnivý, tak zdánlivě oddaný Azarynu… jeden má skoro pocit, že pak se zrádce může vyklubat z kohokoliv.“ A asi je to pravda. Mal konec konců nebyla jediná, kdo Azaryn v poslední době opustil. Ne každý vlk to udělal stejně odsouzeníhodnou cestou, ale i tak bylo utečenců víc, než by byl ideální počet. Ideální počet by pochopitelně byl nula.

Mornie se zahleděla na jednu ze svých zjizvených tlapek. I na ní se věrnost smečce svým způsobem podepsala. Už měla snad navždy do kůže vepsaný oheň, který jí navždy připomínal, kam patří. A přece si nemohla pomoci a musela se zamyslet, jestli by ona někdy byla schopná udělat totéž, co Mal. Z jedné smečky se konec konců už vytratila. V noci, když všichni spali. Aniž by dala komukoliv vědět.

Ale tehdy to bylo jiné. Tehdy utíkala před temným osudem z místa, kde už nezbývalo nic, na čem by jí záleželo. A Azaryn se ukázal být jejím cílem.

„Musíme být ostražití. Ale aspoň, že teď už známe pravdu. Je lepší, že je pryč a že už takový had nepobíhá po našem území. Jen bych se někdy ráda dozvěděla, proč…“