Príspevky užívateľa

Všimla si krvavého pachu jen několik úderů srdce po své společnici. Nezdál se jí tedy příliš nimlógovitý, ale přeci jen k takové obludě ještě nikdy nečuchala. Možná takhle nimlógové prostě páchnou.

Sledovala spolu s Asphodelle stopu, až dorazily ke krvavé scéně. Trochu se zastyděla nad tím, že i ji ten pohled trošku vyděsil. Díky nebesům, že tam před nimi ležel jen jelen a ne vlk, i když ani to v první chvíli nebylo úplně jasné vzhledem k tomu, v jakém stavu mršina byla.

Pořádně se na mrtvé zvíře zahleděla, pomalu ho obešla, aby si ho prohlédla z několika úhlů a dávala si záležet, aby s ním sama zatím příliš nehýbala. Ač bylo zvíře v příšerném stavu, všimla si Mornie několika ran, ze kterých šla vidět část obtisku chrupu.

„No, vlk to rozhodně nebyl,“ zamumlala a dál pečlivě zkoumala rány. Zdálo se jí, jako by se na nich leskla ještě jiná tekutina než krev. Cosi podivně zbarveného, ale pach se jí nepovedl přes všechnu tu železitost krve zachytit.

„Určitě to mohl být on,“ prohlásila, „ale jisté si zatím být nemůžeme. Taky to mohl být medvěd nebo jiná podobná škodná. Pojďme se podívat ještě kousek dál, třeba najdeme jistější stopy.“

Mensisino dojetí bylo nakažlivé. Usmála se. „Jsem ráda, že i ty jsi v pořádku. Táhla jsi mě pěknou dálku a vlastně si pořádně ani nevzpomínám, jestli tě taky nezasáhly plameny.“

Na moment se tiše zamyslela. Dopadlo by to jinak, kdyby Mensis zasáhla dříve? Reagoval by ten parohatý blázen jinak? Reagovala by ona sama jinak? Možná, že by se povedlo situaci zklidnit, ale nedala se vyloučit ani varianta, že by si plameny nakonec pochutnaly i na Mensis. A to už by nezbyl nikdo, kdo by je zachránil.

„Skrývat se před rozzuřenými vlky uprostřed vyhrocené hádky je jedině rozumné. Neznala jsi ani jednoho z nás, neměla jsi důvod zasáhnout dřív. Vždyť jsi nemusela zasáhnout vůbec. Ale stejně jsi vytáhla z plamenů vlka, který se sám nemohl dostat ven. To je odvážné.“

Byla ráda, že smečka neví, kdo přesně se to tehdy u řeky rozohnil. „Nechtěla jsem, aby smečka věděla, že ten oheň má na svědomí někdo z Přízračných. Nevím, jestli ti už někdo vyprávěl o tom konfliktu, který mezi našimi smečkami proběhl, ale tou dobou, kdy jsem se setkala s Paroháčem, už se pomalu svítalo na nějaké rozumné ukončení. Celá smečka mohla konečně zas mít klid. Ale kdyby dozvěděli, co se stalo u Cayny… kdyby se to dozvěděl Feier… všechno mohlo skončit úplně jinak. Respektive to naopak vůbec skončit nemuselo. Nechtěla jsem, aby naše střetnutí přiživilo celosmečkový konflikt. Tohle je mezi námi dvěma. A nevím, jak je na tom on, ale já s ním tedy rozhodně ještě neskončila…“

Polibek chladného větru v modrém kožíšku Mornie připomínal, jak vypadá zapomenutý chlad severu. Už brzy bude kraje nedaleko odsud společně se zbytkem Azarynu nazývat svým domovem.

Ale nejdřív je čeká poslední úkol. Budou si muset své nové území vydobýt ze spárů obávaného nimlóga. Slyšela o té bestii spoustu, ale pořád se jí zdálo, že zdaleka nevědí dost na to, aby ho mohli skolit. Rozhodně však věděla, že ohnivá zranění dělají své a pravděpodobně nebude moci položit v akci tlapku k dílu. Přesto nehodlala jakožto venandi zanedbat svou povinnost kořist alespoň vystopovat.

Obrátila čenich proti větru ve snaze objevit nějaký nový, neznámý, třebas aspoň trochu nimlógovský pach, ale necítila nic než horský chlad. Hbitě zrakem přelétla okolí a pak se otočila po svém doprovodu. Neznala tu vlčici příliš dobře. Rozhodně ji zahlédla na schůzích smečky a u nory, ale nemohla jí pořádně ani přijít na jméno. Also… Apso… Asphodelle? To by mohlo být ono.

„Cítíš něco?“

Mensis. Mornie si dala záležet, aby se jí to jméno vrylo do paměti. Už to bylo dlouho, co potkala vlka, jehož jméno by si musela fixovat. Tak dlouho se přede všemi skrývala…

„Jsem moc ráda, že tě konečně pořádně poznávám, Mensis,“ řekla.
Překvapeně zamrkala, když vlčice zmínila, že ji Azaryn přijal do svých řad. A při tom to dávalo perfektní smysl. Kdo jiný by měl k Azarynu patřit, když ne ta, co se vrhla k plamenům, aby ji zachránila? „Vážně? To ráda slyším!“ řekla a svá slova potvrdila veselým švihnutím ocasu. „Azaryn je ideální místo pro někoho tak odvážného, jako jsi ty.“

Zajímalo ji ale, kolik toho o tom jejím statečném činu ostatní vlci ze smečky věděli.
„Ehm... Mluvila jsi s někým o tom, co se stalo tehdy u Cayny?“

Její tělo, stále unavené z hojení ohnivých zranění, se ozvalo v zuřivém protestu proti té namáhavé aktivitě, ale Mornie se tím nehodlala nechat vyrušit. Někdy se k tomu vrátit musela a už byl nejvyšší čas. Pokud se jí povede přetrpět to tentokrát a možná ještě párkrát potom, bude brzy zase v plné síle.

V hlavě se jí ozval tenounký hlásek, možná jakási feierovitá myšlenka, kterou v ní azarynský alfa zanechal. Nesmíš své tělo po tolika měsících nicnedělání hned tolik namáhat. Na to se musí pozvolna! Jen beze slova protočila očima a pokračovala v cestě. To se nějak vsákne. Teď není čas ztrácet čas. U nory čekají na svou hostinu!

>>> Nora

Párkrát zkusmo do kance kousla, než našla místo, které se jí zdálo ideální. Zabořila zuby do drsné srsti zvířete a chvíli počkala, než i Iska najde svoje místečko. Měli před sebou ještě docela dlouhou cestu a divočák bude sice lahodným, ale přesto těžkým břemenem. I bez všeho toho ledu, který k němu byl ještě před chvílí přimrzlý.

Když se oba bezpečně zakousli, kývla na Isku, napjala svaly a dala se do pohybu. Byla zvědavá, co na ten jejich úlovek řekne zbytek smečky. Zajímalo ji, co ulovil druhý nově příchozí lovec, kterého měl na starosti Adain. Ale to už se beztak brzy měla dozvědět.

Sledovala, jak se led konečně uvolnil a jejich kořist byla připravená k přenosu na hostinu. „Měla jsem ti o své magii říct dřív, než jsem ji použila,“ řekla. „Mohl z toho být zbytečný zmatek. Ale teď už o ní aspoň víš a budeš na ni připravený, jestli spolu někdy budeme lovit.“ Na což pravděpodobně dojde, smečka nemá mnoho dalších lovců, se kterými by Mornie mohla vyrazit na společný lov.

„Mimochodem,“ dodala ještě, „Dobrý lovec si musí uvědomovat i své slabiny a limity. Každý nějaké máme. Umět s nimi pracovat je důležité. A umět je přiznat jiným vlkům stejně tak. Jedině tak ti můžou pomoci, když to opravdu potřebuješ.“ Narážela pochopitelně na to uvíznutí v ledu. Bylo to konec konců podobné riziko, jako když se vlk s ohnivou magií může o vlastní oheň popálit. To přichází spolu s každou silnou magií.

Udělala pár kroků blíž, aby mohla divočáka nějak rozumně chytit a vydat se s ním zpátky k noře na hostinu.

Pro Mornie bych poprosila náhrdelník s kančím klem. Pro Eroru bych poprosila zbraň - řemdih, ideálně zavěsitelný na ocásek místo klasické násady :3

„To musejí být nešťastné situace. Ale hádám, že se z nich nějak dokážeš dostat, pokud jsi pořád tady.“ Jaly se jí malé obavy, aby mladý lovec jednou neskončil zmražený takovým způsobem, že se sám nedokáže z ledu vysekat. Ovšem po svém dnešním výkonu bude mít za zády smečku, která se ho dříve nebo později vydá hledat, takže ani takové nehody by neměly být problémem.

„Umím vlkům posílat své vlastní myšlenky do hlavy,“ odpověděla nonšalantně, jako by na tom vůbec nic nebylo. „Dokážu se napojit na jejich myšlenkovou vlnu a potom jim posílat vzkazy, vzpomínky, obrazy nebo třeba i pocity. Ale z druhé strany to nefunguje. Do hlavy ti nevidím, nemusíš se bát.“

Feier x Mornie


Mornie x Mensis


Bellanna x Sasha


Lesley x Majdalenka


Anjel x Ryumee


Bellanna x Anjel


Deetrah x ArKadien

Doufala, že Iska bude znát řešení i z této situace. Musel konec konců mít nějaké zkušenosti se svou magií. Tak trochu předpokládala, že bude mít schopnost nechat led také roztát, ale on se místo toho chopil kamene a hodil jím na zamrzlou plochu. No, rozhodně je to vynalézavé. Pohodila hlavou, rozhlédla se kolem po nějakém vhodném kameni a vydala se Iskovi pomoci mrtvého divočáka vyprostit z ledového vězení.

„To je moc šikovná lovecká technika,“ zabrumlala spokojeně Mornie. „Většina Azarynů loví spíš ohněm. Je to takové ikonické,“ pousmála se. „Potenciál ledové magie jsem zřejmě nezvážila dostatečně.“ Z části protože už jsem po těch letech měla všech těch studeností plné zuby.

Ošetřené oko se tiše ozývalo, ale Mornie byla připravená to skousnout. Nebylo to tak hrozné. Její pohled na hrozné věci v poslední době prošel výraznou proměnou.

Poslouchala Feierova slova a nechala ho dělat, co uznal za vhodné i s okolními jizvami. V zimě ji celkem trápily, mráz v nich pálil a obecně to dělalo všelijakou neplechu, ale když se začalo oteplovat, situace se zlepšila. Modrá vlčice dokonce začala pozorovat určité… sentimentální pocity vůči těmto ranám. Představovaly přežití nemožného. Navždy jí připomínaly tvář toho prokletého paroháče, ale hlavně té vlčice, která jí zachránila život.

Ohlušující ticho panující v jeskyni vnášelo Mornie neklid do tlapek. Nechtěla Feiera rušit v jeho práci, ale mlčet se jí chtělo ještě méně. Skrývala se před ním tak dlouho – přeci muselo být něco, na co by se ho mohla zeptat.

„Jaké to je, když jsi teď Alfa?“ hlesla. V podstatě spolu nemluvili od chvíle, kdy Feier převzal žezlo nad Azarynem. A kdo za to asi tak může?

Našla si vhodné místečko mezi keři, dala si záležet, aby její modrá srst ani bílá maska nikde neprosvítaly a aby vítr nedovál k divočákovi její pach. Poslední, po čem tak toužila, bylo pokazit Iskovi lov. Věděla, že se pravděpodobně beztak bude muset přesunout, ale zatím měla výhled dobrý.

Fascinovaně sledovala Iskův postup. Povedlo se mu dostat obdivuhodně blízko, než si ho zvíře všimlo. Ani jí však neunikl lesk těch bílých tesáku, které byly evidentně v dobré kondici. Zježila se jí srst, když si vybavila, že jim někteří vlci říkají páráky.
Stála pevně opřená tlapkami o zem, připravená každou chvíli vyběhnout, kdyby se situace zvrtla. Iska dokázal zvíře na moment zmást, což jí dodalo trochu klidu do duše, ale přesto nechtěla usnout na vavřínech.

Několik úderů srdce to trvalo, než Mornie pořádně prohnala přes mozkovnu, co se před ní dělo, když voda v kalužích zamrzla a stáhla i divočáka s sebou do mrazivých hlubin. Azaryn má před sebou zářivou a také mrazivou budoucnost s někým, kdo má takhle mocnou magii.

Pak už to bylo jen o síle Iskových tesáků. Mornie už necítila žádné obavy nebo pocit, že bude muset zasáhnout. Počkala, až bude zvíře mrtvé a pak se vydala blíž.
„To byla moc dobrá práce, Isko,“ řekla mu. „Pracoval jsi docela rychle a musím říct, že to místy bylo docela napínavé. Ale vedl sis velmi dobře. V deštivých obdobích, budeme, zdá se, dobře živeni. Nicméně teď musíme tvůj úlovek odlepit od země.“

Provinile sklopila uši. Bylo jí jasné, že ani Ikke ji rozhodně nepochválí. Ale bylo jí jasné, že není jediná, kdo tohle udělal, ačkoliv její zranění bylo rozhodně jedno z těch vážnějších. Z těch, se kterými by se tohle rozhodně dělat nemělo. Ale tvrdohlavost a nechuť přiznat vlastní chybu, či potřebu pomoci – to je jedna ze stinných stránek typického Azarynského ducha.

Přikývla, že je připravená, a nechala Feiera, aby jí sundal obklad. Podle instrukcí otevřela oko, zatnula zuby a snažila se ho držet otevřené. Zhluboka se nadechla a nechala Feiera vymačkat z mechu tekutinu do jejího oka. Rozhodně to tedy nebylo nic příjemného, ale Feier měl pravdu, že tekutina neštípala. Jedno mrknutí jí uteklo, ale rychle oko zase otevřela, aby toho co nejméně steklo vedle. Vážně na něj chtěla zase vidět.

Asi jsem mu taky měla říct, že jeho myšlenky číst nedokážu, pomyslela si pro sebe. Došlo jí, že odhalení téhle magie by Isku mohlo ještě víc znervóznit. Ale zdálo se jí lepší, že se o ní dozvěděl teď, než kdyby mu kvůli něčemu musela vstoupit do mysli během samotného lovu.

Následovala ho ven z houští. Tam to bude na komunikaci rozhodně vhodnější. Nechtěli riskovat, že si jich divočák všimne, ať už by to znamenalo, že uteče, nebo že na ně zaútočí, než to stihnou oni. „Rozhodně se budu držet poblíž a pomůžu ti, kdyby se něco zvrtlo. Od toho tu přeci jsem,“ mrkla na něho zdravým okem, ale nebyla si jistá, zda to bylo přes lebku vidět.

Byla opravdu zvědavá, co Iska plánuje. Teď snad konečně uvidí, jakého lovce Azaryn již brzy přivítá do svých řad. Tedy, pokud bude úspěšný.