Príspevky užívateľa

Poprosím o magii pro Mornie :3

Sledovala hnědého opeřence, jak letí vzduchem vstříc nějaké té kořisti, než se z něho stala jen malinká tečka v dálce. Chvíli čekala, skoro ani nedýchala. Připravila své svaly do akce.

A pak spatřila v dálce zlatou zář. Plameny šlehaly do výšky způsobem, jaký může zařídit jedině magie. Mornie bylo jasné, že Adain skutečně nějakou kořist našel. Přikrčila se, aby ji přibíhající srnky hned nespatřily.

Hnědý flek na obloze konečně zase dostal jednoznačně Adainovský tvar a stádo pod ním konečně začalo být také trochu vidět. Mornie přimhouřila oči. Sedm srn. Ne, kdepak. Osm. Nebyl to nijak velký počet, ale rozhodně lepší, než nulový výběr. Kdyby se dostali jen o kapánek blíž, snad by si mohla vyhlédnout dobrý cíl.

Vzhlédla nahoru k Adainovi a doufala, že nevběhne přímo do jejich plamenů, až se vrhne po své kořisti. Pořád se krčila u země, chtěla využít momentu překvapení co nejlépe. Její pohled těkal mezi jednotlivými srnami, ale zdálo se, že tohle stádo bude složité. Všechny srny se zdály být v perfektní kondici, ani jediné škrábnutí. Budeme to muset změnit.

Když zaslechla dusot jejich kopyt, poznala, že už jsou blízko. Počkala už jen několik úderů srdce, než se vrhla vpřed. Zařadila se mezi srny a držela s nimi tempo. Nebyla to zrovna strategická pozice, stačilo jediné zakopnutí a mohla skončit pod srnčími kopyty. Ale rozhodně se snížil risk toho, že vběhne Adainovi do plamenů. A jestli si měla vybrat, čemu se raději vrhne vstříc, rozhodně volila srnky.

Ještě chvíli se stádem držela tempo, skoro jako by se na chvíli sama stala srnou. A pak to přišlo. Stačilo jediné zakopnutí… Ale nebyla to ona, kdo si jím zpečetil osud. Srna jen dvě vlčí délky od ní. Ztratila rovnováhu jen na jediný úder srdce. Ale Mornie to bohatě stačilo k tomu, aby se jí vrhla po krku.

Procházela sněhem mezi stromy. Sníh příjemně chladil její jizvy. Nebyla si jistá, jestli je dobrý nápad je vystavovat chladu, bude se muset zeptat Feiera. Přinášelo jí klid, že má ve smečce bližní, kteří byli schopni se o ni postarat.

Pohlédla do korun jehličnanů. Její krk stále ještě úpěl, ale zaznamenala nad sebou pohyb a chtěla se ujistit, že to není žádný létavý nepřítel. Ale kdepak. Jen malá sýkorka ve větvích. Ještě že tak. Nedokázala by se v tomhle stavu dobře ubránit.

Kousek od malého ptáčka zahlédla poslední chuchvalce jmelí, které se držely zuby nehty na zimujících stromech. Feier by jí o něm určitě něco pověděl. Že je dobré na rýmu, nebo infarkt… nebo tak něco. Možná se něco nového dozví až jí bude kontrolovat jizvy. Zatraceně, už aby se to zahojilo. To bylo teď její největší přání. Všechny ty díry v kožichu a citlivá kůže ji dělaly nepříjemně zranitelnou.

Na jedné z nízkých větví spatřila rampouch. Mimoděk si vzpomněla na dětství. S ostatními vlčaty občas chodila rampouchy lámat, než jí to otec zakázal. „Pokazíš si zuby,“ říkal jí vždy. A budoucí alfa přece musí mít perfektní chrup. Z trucu se dobelhala blíž, zakousla se do rampouchu a jedním rychlým pohybem ho ulomila.
Zkus si mě teď přijít zastavit.

Nervózně polkla. Ach, kdyby jen Stadley věděl, jak blízko s pravdě se ve skutečnosti dostal. Doteď si živě pamatovala ty šlehající plameny, které ji celou obklopovaly… kdyby nebylo té neznámé vlčice, bývala by tam jistě zemřela. Bude ji muset někdy najít a pořádně jí poděkovat. Snad je v pořádku…
Nechtěla se však tou nehodou nechat zlomit. Už jen to, že přežila, na něco ukazovalo. Možná neměla nehořlavou kůži nebo ohnivou magii, ale stejně plamenům unikla.

Překvapeně přikývla, když se zeptal na Mal. Samozřejmě, že si tmavou vlčici pamatovala. Byla to ona, kdo ji přivedl do Azarynu. To ona ji nasměrovala na tu cestu, kterou teď hrdě kráčí.

„Jak bych mohla zapomenout?“

S podzimem blednoucí tráva Smaragdového údolí byla pošlapána tucty vlčích tlapek. Zase se jednou konalo něco velkého. Mornie jen doufala, že to tentokrát nejsou další válečné bubny. Usadila se na okraj celého davu, jak bylo jejím zvykem, a čekala, co se bude dít.

Všimla si zamračeného Feiera vedle Raymonda, což by nebylo nijak neobvyklé – nastoupil po Roo na místo bety. Ale zdálo se jí, že v jeho tváři vidí něco víc, než jen obvyklou vážnost, jaká pro něho byla typická. Její naděje na dobré zprávy se rázem rozplynuly.

Zatajila dech, když poslouchala Raymondova a následně Feierova slova. Musela si je v hlavě pokaždé ještě několikrát přehrát, aby se ujistila, že slyšela správně. Neznala Raymonda příliš osobně, to je pravda. Ale pořád to byl ten alfa, který ji přijal do smečky, který vedl Ignis, tedy vlastně Azaryn, skrz hromadu náročných období, včetně konfliktu s Přízračnými. Vedl smečku dobře a dal jim mnoho, bez ohledu na to, co si on sám myslí. A najednou měl prostě zmizet.

Nemohla však odolat určité radosti a svým způsobem i hrdosti, že jeho místo převezme právě Feier. Dávalo to smysl. Stačilo se podívat, kolik povinností beta smečky zastane a hned bylo jasné, že kdo chvíli tuto pozici zastával, byl už vlastně z půlky velitelem.

Zvedla se a udělala pár těžkých kroků směrem k bývalé a nové alfě. Věnovala Rayovi uctivé kývnutí. Byla si jistá, že má před sebou důležitější loučení, než to s ní. Ale Feierovi chtěla pogratulovat jak se patří.

„Nevěřil bys, jak jsem ráda, že na tomhle místě vidím ze všech vlků zrovna tebe,“ řekla. „Smečka má před sebou velmi jasnou budoucnost. Nepochybuji o tom.“ Odmlčela se. Věděla, že Feier si povede dobře. Dokázal si naklonit valnou většinou Azarynských vlků, kteří ho budou respektovat.

Chvíli zaváhala. Pak se ale zhluboka nadechla, našla pomocí své magie Feierovu myšlenkovou vlnu a poslala po ní všechnu tu jistotu, kterou sama cítila ve svém nitru, aby ji mohl poznat i Feier. Měla pocit, že by to mohl potřebovat.

Mornie zapojila všechny zbývající síly ve svém těle, aby se zvedla ze zad unavené vlčice. Nohy se pod ní třásly že se na nich sotva dalo stát, ale rozhodně se cítila lépe než u řeky. Teď už bude vždy jen lépe než u řeky.

Byla vlastně napůl ráda, že její zachránkyně nedostala možnost svou větu dokončit. Nechtěla vzbouzet v Ignisu plamen zlosti vůči Přízračným tak brzy po tom, co se celý konflikt uzavřel. Tohle nebylo mezi Ignisem a Přízračnými. V ten moment, co její kožíšek vzplanul zaviněním parohatého vlka to bylo jen o ní a o něm. A raději by si s ním účty vyřídila sama. Jestli ještě někdy bude schopná něco vyřizovat.

Zhluboka se nadechla. Nevzpomínala si, jestli stihla Targu během jejich krátkého setkání seznámit se svou magií, ale bylo jasné, že přišel čas to udělat alespoň teď.
U Cayny vypukl požár, poslala Targovi do mysli zprávu a doufala, že se tam dostane celá a že ho příliš nevyleká. Podlamovaly se pod ní nohy, jak se teď nemohla soustředit na jejich držení, protože používala magii. Nestihla jsem včas utéct. Otočila hlavu k cizince. Zachránila mě.

Dlužili jí hodně. Pokud ne Ignis jako celek, tak rozhodně Mornie sama. A ačkoliv její oči pořád nebyly schopné tak úplně rozlišit rysy její tváře, byla odhodlaná si zapamatovat alespoň její pach. Pach zachráněného života.

TW: smrt uhořením

Slunce už se skrylo za obzor, ale obloha byla pořád plná večerní červeni. Mornie ještě nikdy nezažila, aby se barevný nádech stmívání držel na obloze tak dlouho západu slunce.

Doufala, že tu něco ukořistí. Spousta zvířat si poslední dobou zvykla vylézat v noci. Proč si pro ně ale přišla zrovna sem, to ani ona sama pořádně nevěděla. Nebylo to od Ignisu nijak daleko, ale stejně se s případným úlovkem docela projde.
Měla oči na stopkách, připravené reagovat na sebemenší náznak pohybu. Stále ji však rozptylovala ta podivná červeň, která se držela oblohy jako krvavá skvrna v kožichu. Když konečně zvedla zrak, proklínaje tuto anomálii, uvědomila si, že to není západem slunce. Celý měsíc zahalila krvavá červeň.

V zádech cítila pohled. Přísný pohled. Známý pohled. Neměla odvahu se k němu otočit čelem. „Doufám, že jsi na sebe pyšná.“ Mornie si myslela, že už z hlavy dávno vyhnala vzpomínky na tenhle hlas. Ale když ho znovu zaslechla ve svitu rudého měsíce, bylo to, jako by se vrátila do pohřbené minulosti.

Prudce se otočila. Nemohla uvěřit, že to je vážně on. Rudé světlo zkreslovalo barvy okolí, ale Mornie věděla, že tohohle vlka. Touhle dobou už se do něho ale musel hladově zakousnout zub času. Jak zvládl tak dlouhou cestu? Jak věděl, že má mířit zrovna sem? Koutkem oka se znovu zahleděla na měsíc. Že by snad…

„Otče,“ oslovila vlka konečně, snad jako by se chtěla naposledy ujistit, že skutečně mluví s ním, ačkoliv hluboko uvnitř věděla, že je to tak. Vlkovo přikývnutí bylo zřetelné i v rudé tmě. „Tohle se stane, když se vlci vzpírají osudu, který pro ně Ochránce určil,“ řekl a pohlédl k obloze. „Už dlouhé generace nikdo nezpůsobil Měsíci takovou zlost. Jen nebesa sama vědí, co se stane, jestli to bude pokračovat.“
Mornie přesně věděla, o co se snaží. Přišel si pro ni. Chtěl ji odvést zpátky na sever, na území Dětí měsíce, aby se stala jejich novou vůdkyní. Tak jako měla už kdysi. Tak jako odmítla už kdysi.

„Nepůjdu s tebou,“ řekla mu pevně. „Je mi jedno, co za báchorky si vymyslíš. Už k tobě nepatřím. Mám teď nové povinnosti. Novou smečku, která mě přijala do svých řad. Takovou, jaké se nikdy vy pobláznění pitomci nevyrovnáte! Mám nový domov!“
„Ach Mornie.“ Z jeho hlasu bylo slyšet uspokojení. „Já vím.“
Až v tu chvíli si vlčice všimla světla tančícího v dálce.
„O tvojí nové smečce vím.“

Ëtoil prudce hodil hlavou a u Morniiných nohou přistál ohořelý tlustý klacek. „Co to…“
Byl ještě teplý.
Navlhlý od říční vody.
Ale teplý.

Jak se dostala z kotliny až k Syslímu háji, to vlastně ani ona sama dost dobře nevěděla. Necítila únavu, která by jí naznačila, že celou cestu běžela. Ale byla tady. Zlatavá zář plamenů pomalu utichala. Oheň se zastavil u řeky a pomalu dohoříval. Mornie nevěděla, zda má odvahu pokračovat.
Poslouchala několik úderů srdce, než vstoupila do nory. Snad doufala, že zaslechne něčí hlas. Tichý pravidelný dech, nebo chrápání, něco, co by jí naznačilo, že sem oheň nezavítal.

To ticho bylo děsivější, než cokoliv, co Mornie kdy slyšela.
Bála se chvíle, kdy si její oči zvyknou na tmu. Bála se smrti, kterou uvidí pod svými tlapkami. Ale jeskyně byla prázdná. Pod nohama jí křupal prach, když zašla hlouběji, aby se ujistila, že tam skutečně nikdo nezůstal. Chvíli jí trvalo, než si uvědomila, že nekráčí prachem. Kráčí popelem.

Jen tolik zbylo z Igniských vlků. Jen popel na tlapkách modré vlčice. Jen hromádka beze jména. Nebylo ani možné určit, kde kdo ležel, když začalo hořet. Čí to byl popel na polštářcích jejích tlap? Ten, kdo tohle místo neznal, by ani netušil, že tady zemřeli vlci. Mohlo shořet cokoliv. Hromádka bylinek, starý strom. Jen Mornie znala hořkou pravdu. A nebylo nic, co by mohla udělat.

„Dokud budeš odporovat svému osudu, nedosáhneš štěstí.“ Mornie se prudce otočila, s tvářemi vlhkými od slz. Ve vchodu do jeskyně spatřila známou siluetu. „Ochránce si tě vždy najde. Chce tě ve své zemi. V čele naší smečky. Tvá krev je toho důkazem. A já půjdu, kam mi řekne, abych splnil jeho přání. Na rozdíl od tebe znám své místo. Oheň uhasne, led roztaje, voda uschne. Jen měsíc je věčný. Jen ten nás může ochránit.“

Udělal pár kroků k ní. „Každá smečka lehne popelem, pokud se ji pokusíš označit za domov. Postarám se o to. Protože Ochránce vidí všude a dovede mě tam, kde potřebuji být. Je jedno, kolik vlků musí zemřít, aby sis uvědomila, kam patříš. Vždycky budeš naše. Tvá vlčata budou naše. Každý, kdo kdy sdílel tvé geny bude náš! I kdybych měl prolít krev celého světa.“

Mornie sebou prudce trhla. Tma. Ticho. Pořád byla v noře! Jenže mrazivé ticho noční můry se vypařilo. Slyšela tichý dech spáčů i hlasitější chrápání. Všichni byli v pořádku! Takovou úlevu vlčice už dlouho nepoznala. Ale sen v ní probudil zapomenutý strach. Dnes v noci už se jí usnout nepodaří.

Přikývla. Nebyla sice zvyklá na ledovou vodu, ale byla pravda, že v chladu prožila většinu života. Nějak by to snad zvládla. A když si uvědomila, že by se mohla po každém tréninku dívat přímo do ohně… přinášelo jí to zvláštní pocit klidu. Možná si bude muset zase jednou pořádně připomenout ten kousavý pocit skutečné zimy, dávno zapomenuté, nebezpečné, děsivé… ale bude se moci ohřát u symbolu nového domova. A oheň nad ledem vždy zvítězí…

„Dobrá, máš to mít,“ usmála se. „Ale doufám, že víš, kdo mě pak bude léčit, jestli skončím nachlazená,“ uchechtla se vesele.

Nepotřebovala čich ani zrak v plné síle, aby poznala, že překročily hranice Ignisu. Mísil se v ní strach a naděje, že někoho spatří mezi stromy. Bála se, že se nějaký pohotový Ignisan se vrhne po její zachránkyni… ale kdyby někdo přišel, znamenalo by to, že tulačka nemusí hlouběji k srdci smečky. Což by určitě bylo dobře, vzhledem k tomu, že Mornie poznala, jak unavená její zachránkyně začíná být.

Ach! Šálil ji snad zrak? Nebo opravdu před chvílí mezi stromy spatřila nějakou šmouhu podezřele vlčího tvaru? Nevěděla, zda se bát, nebo spíš jásat.

„Sss-sss,“ snažila se přinutit svoje hlasivky ke spolupráci. „Stů-ůj,“ hekla a ukázala tlapkou směrem, kde vlka viděla. „Něee…kdo. Tam.“ Myslím, chtěla ještě dodat. Ale na to zatím neměla v plicích dostatečně silný dech.

Na vteřinu se zamyslela. „Signalizace ohněm a nahnání stáda není vůbec špatný nápad,“ řekla. „Rozhodně by to náš lov dost urychlilo.“ Z běžící zvěře strach neměla. Už si stihla zažít svoje a říkala si, že se s tím nějak popere. Ne že by ze své kořisti neměla respekt. Lovec, který nerespektuje kořist se jednou dočká neblahého osudu. A býložravé zvíře je mnohdy nebezpečnější než leckterá šelma. Šelma zabíjí, když má hlad. Býložravec když má strach. A ten oni mají v jednom kuse.
Ale Mornie si byla jistá, že to dokáže. Pláň je široká, určitě bude kam uhnout, kdyby nastaly problémy.

„Já jsem pro,“ řekla Adainovi nakonec. „Nějak to zvládnu.“ Aspoň to bude trochu zajímavé.

Těžce si povzdechla. Nemohla čekat, že si Stadley jejích ran nevšimne a přeci tak trochu doufala, že se vyhne tomuto rozhovoru. „Myslím, že kdyby tohle bylo součástí ceremoniálu, tak nám tu moc vlků nezbude. Ne, tohle byla… nehoda.“ To nebyla lež. Ne tak docela. Ona tedy rozhodně neplánovala naběhnout do zuřících plamenů. Co plánoval ten druhý vlk, to si mohla jen domýšlet. Ale vlastně na tom nezáleželo. Stejně to nemohla zmínit. Vlk ví, co by to znamenalo pro čerstvě ukončený konflikt mezi smečkami. Co by to znamenalo pro ni.

Ne. Pro všechny, kdo to neviděli na vlastní oči, to musí zůstat jen a pouze nehodou.

„Byla jsem… ve špatnou chvíli na špatném místě. Na zatraceně špatném místě.“

Sebejistě přikývla a sledovala Jarumiho, jak vzlétá a zase se nese k zemi. Pořád si připomínala, na jakou část křídel se musí zaměřit. Byla si téměř jistá, že se dokáže trefit. Měla ten trik před očima!

Ale když došlo na lámání chleba, zjistila, že to není tak jednoduché. První místo, které jí na křídle Jarumi ukázal, minulo její čumák, než stihla správně zareagovat. Honem se situaci pokusila zachránit. Druhého místa už se chytit dokázala, ovšem nebylo to ideální. Cítila v čelisti, že kdyby se Jarumi vzepřel o něco silněji, klidně by se jí mohl vytrhnout a ona by při troše smůly mohla přijít o zub nebo dva. Bude to muset zkusit znovu a lépe.

Pomalu se blížily k hranici. Mornie se cítila o něco lépe. Říkala si, že by se snad mohla pokusit k léčitelům dojít po svých, ale hluboko v duši věděla, že jsou to naivní představy. Přesto by se o to pokoušela raději, než aby brala tulačku za hranice.
Mornie se zahleděla mezi stromy. Byly už dost blízko na to, aby mezi nimi mohla rozeznat pohyb. Pohyb kořisti… pohyb nějakého Ignisana. Ach, jak doufala, že se tam někdo objeví. Nemusela by se sama plahočit až k noře na druhé straně území a nemusela by nutit tulačku, aby to udělala za ni.

Znovu se napojila na myšlenkovou vlnu své zachránkyně. Nechoď do toho lesa, naléhala. Tam musím… sama…

Zabořila tlapky do srsti druhé vlčice a zamyslela se, zda by se měla odstrčit a dopadnout na zem, aby mohla vyrazit na zbytek cesty sama.

„Spíš bych se asi brzy unavila, kdybychom každý den běhali dlouhou,“ uchechtla se. „Navíc když budeme trasy budeme střídat, budu připravená na více různorodých překážek.“

Tušila, že se Feier hned chytne lekcí plavání. A vlastně byla docela ráda. Lepší, že se někdo nabídl sám, než aby o to někoho musela žádat. Nebo co hůř – aby utonula v řece, než to stihne udělat. „Nevím, jestli je teď ideální doba začínat s plaváním,“ zamyslela se. „Vzduch už začíná vonět podzimem a kožich do chladu sice dělaný mám, dokonce zvyklý na vlhkost, ale celá jsem ve vodě snad nebyla za žádného počasí, natož když se takhle ochlazuje.“ Nebyla si jistá, zda by měli hned ze začátku kombinovat plavání s otužováním. Ale kdo ví? Třeba by i to nakonec zvládla.

Každopádně se jí líbila představa, že až zas přijde to úmorné léto, bude se moci konečně pořádně zchladit. Jednou se určitě od Feiera plavat naučit musí.

Nečekala, že bude muset obhajovat, proč Stadleyho ráda vidí. Vlastně si nebyla dost dobře jistá, jakou odpověď čekala. „Viděla jsem, jak jsi na tom byl v posledních měsících. Sice ne z blízka, jen když se scházela smečka, ale i tak to nebyl moc pěkný pohled. Ráda vidím, že je ti lépe. Smečka konec konců potřebuje členy v nejlepší kondici, v jaké jen mohou být.“

Už sice nebyli na pokraji války, ale to nebyl důvod usínat na vavřínech. A Stadley býval schopný bojovník. Jak na tom byl teď, to Mornie nedokázala odhadnout. Ale když to dokázal jednou, bylo zajité možné dosáhnout takové úrovně někdy znovu. Vlk, který kdysi býval bellatorskou Gammou, toho nepochybně schopný byl.