Príspevky užívateľa

Jejich kroky směřovaly k severu. No, spíš kroky cizinky. Mornie se nohama chvílemi země ani nedotýkala. Ale podstatné bylo, že mohly za chvíli dojít k Ignisu. Musela si pospíšit s nějakým plánem, co udělá potom. Nedokázala si představit, jak se bude s tolika popáleninami plahočit až do léčitelské nory. Ale alternativa, to jest že by ji tam donesla cizí vlčice, to se jí nelíbilo o nic víc. Její zachránkyně by z toho nejspíš dobře nevyšla. A Mornie možná také ne.

Jediným očkem se rozhlížela kolem, až nakonec zmerčila lesík, který se jí zdál být povědomý. Prosím, ať je to Syslí háj… V životě snad tolik netoužila spatřit nějakou tu hlodavčí jednohubku, jak utíká mezi stromy do nitra smečkového území. Domov…

Nedokázala určit, zda myšlenkové spojení ještě přetrvalo, nebo už ho nedokázala udržet. V hlavě měla guláš tak či tak.

Opatrně zvedla pravou tlapku – tu s menšími popáleninami, a ukázala k lesu. Nebyla si jistá, jestli vlčice její posunku uvidí, sama vlastně byla ráda, že ji vidí. Až dojdou blíž, třeba dokáže poznat Ignis po čichu. Je ovšem otázka, zda její čich bude vůbec fungovat tak, jak potřebuje.

Ještě nepřerušila myšlenkové spojení, i když nic myšlenkami neříkala. Pokusila se vlčici pomoci v její snaze dostat Mornie na záda, ale neměla příliš sil v nohách. Kvůli zraněnému oku jí navíc dělala potíže orientace v prostoru.

Musíme jít na sever… řeknu ti, až bude vidět hranice.

Nebyla si jistá, co bude dělat, až se tam dostanou. Pravděpodobně budou mít nejblíž Syslí háj. To je od nory pořád docela daleko. Ale nemohla vlčici pustit za hranice. Dokonce ani v téhle situaci. Vlk ví, co by si smečka pomyslela, že se ve skutečnosti stalo. Nechtěla riskovat, že by se do její zachránkyně pustila hraniční hlídka v domnění, že ji takhle zřídila ona.

Mornie chvíli poraženě ležela a nabírala síly k tomu, aby vstala. Ignis byl jen chvíli chůze odsud, ale věděla, že sama tam nejspíš jen tak nedojde. Ne v tomhle stavu. Ale dokud její hlasivky skřípaly jako cvrččí housle, nemohla s tím moc dělat.

Anebo přeci?

Nevěděla, zda bude mít na takový krok dostatek sil, ale byla to její jediná možnost. Musela to zkusit. Přivřela oko a zaměřila se na hlavu své zachránkyně. Pátrala po její myšlenkové vlně a když ji konečně našla, rychle dala dohromady vzkaz.

Pocházím z Ignisu. Není to daleko. Kousek na sever. Pomoz mi dojít k hranicím…
Sama to nezvládnu.

Nezbývalo než doufat, že její telepatická zpráva dojde v celku ke svému příjemci. Celá ta situace ji dovedla k tomu, že se málem vrátila k dlouho zapomenutým zvykům a začala se modlit.

Málem.

Držela se na okraji shromáždění otočená zdravým uchem k Rayovi. Oznámení ji bodlo u srdce, jako jeden z mnoha trnů, které se v poslední době zjevily. Neznala se s betou příliš důvěrně, ale její zmizení bylo přesto náročné. Pokud ji někdo unesl, kde je? Je pořád naživu? Co když si únosce přijde pro další vlky? Kdo se postará o řád ve smečce, pokud se něco stane Raymondovi? A pokud odešla z vlastní vůle… tak proč?
Mimoděk si vzpomněla na Mal. Jak se jednoho dne prostě vypařila. Možná to je prostě osud, který Ignis čas od času stihne. Ale taková myšlenka nebyla o nic méně devastující.

Toužila se vydat pátrat po ztracené betě. Přiložit pomocnou tlapu k dílu. Ale její zranění se jí nadále připomínala. Mohla být ráda, že ke shromáždění vůbec dokázala dojít. Pátrání bude muset přenechat jiným.

Našpicovala jedno ucho i ten cár, který zbyl z toho druhého. Chytit se? To by snad zvládla. Zkusmo otevřela tlamu, stiskla zuby a pokusila se hnout tlapami. Bolelo to, to rozhodně. Ale ve stínu toho, co si prožila před chvílí už se zdála všechna bolest snesitelná. V hlavě jí probliknul malý záblesk naděje, když si to uvědomila, ale hned zase zhasl, jako udušený plamen.

Přikývla. „Zv-lád-nu,“ pokusila se říci, ale pořád se v jejím hrdle nerodil hlas. Jen její vlastní dech jí dovoloval formovat slova.
Těšila se domů. Nechtělo se jí dělat nic jiného, než se schoulit do klubíčka v léčitelské jeskyni a čekat, až Feier nebo Ikke namíchají z bylinek jakési cosi, které by jí snad mohlo pomoci. A zároveň ji ta myšlenka nepředstavitelně děsila.

Pozorně poslouchala a pak přikývla. Dávalo to smysl, že regenerace vede k usínání na vavřínech. Jestli někdy bude bojovat proti někomu takovému, bude na to myslet. Podobná logika by se vlastně dala aplikovat na spoustu magií a schopností. Sama na sobě pozorovala, že zapomíná, jak hlasitý může být vlčí hlas, když náhodou k tiché komunikaci nepoužívá telepatii. S každou sílou přichází slabina, na kterou si jeden musí dát pozor…

Horlivě přikývla, připravená začít s tréninkem. „Vzhůru do toho. Už mě svrbí tlapky,“ mrkla vesele.

Mornie si povzdechla. „Bohužel, takhle daleko moje magie nesahá. Už jsem se několikrát pokoušela myšlenky převzít, ale bezvýsledně. Evidentně je to mimo moje síly. Takže se budeš muset vrátit.“

Znovu našpicovala uši a rozhlédla se kolem, jak po případné nově příchozí kořisti, tak po případné konkurenci. Tady nebyli na území smečky, takže by se o úlovek možná museli dokonce bít.

„Já bych zase často radši měla ten oheň,“ uchechtla se Mornie. Ten živel jí byl blízký a netajila se tím, ráda by ho měla na dosah tlapky kdykoliv by se jí zlíbilo. „Telepatie mi sice pomáhá při společném lovu, ale když mi nikdo nemůže myšlenky předat, skoro by ten oheň byl užitečnější.“

Překvapení ve tváři modrého vlka trochu zaskočilo i ji samotnou. Ovšem řekla si, že jediný společný trénink se Stadleymu pravděpodobně do paměti nevryl. Kromě toho věděla, že měl v poslední době zdravotní potíže. Jen doufala, že po ní neskočí v domnění, že je vetřelec. Doufala, že její pach bude dostatečným indikátorem členství ve smečce.

„Zdravím. Jsem Mornie,“ pozdravila a pro jistotu se znovu představila. „Kdysi jsme spolu trénovali.“ Doufala, že se mu alespoň vzdáleně připomene, ale nechtěla příliš tlačit na pilu. Jejich druhé pořádné setkání raději vypustila úplně. To si nepřipomínala ráda ani ona sama.

„Ráda tě zase vidím,“ dodala s mírným pousmáním.

Na budoucí společné tréninky se těšila. Jistě byla ještě spousta míst, kde se dalo dobře proběhnout a která stála za poznání. Už se viděla za rok, možná dva, úplně na jiné úrovni, s nevídanou silou v nohách. Její lovecké výkony by tou dobou mohly být dechberoucí!

I Feierovy lovecké výkony mohly být dechberoucí, ale zvolil si jinou cestu. Pořád tak trochu kroutila hlavou nad tím, jak si takový vytrvalý běžec mohl zvolit práci v léčitelské jeskyni. Ale snad to bylo dobře. Jeho léčitelské dovednosti byly pro smečku velmi důležité. Feier je prostě, jak se zdá, vlkem mnoha talentů.

„Myslím, že kdybychom trasy nestřídali, tak mě po třech dnech necháš za sebou v oblaku prachu,“ uchechtla se. „Budu potřebovat různorodost.“

Při zmínce plavání se musela zamyslet, jestli vůbec někdy vlezla do tekuté vody. Dlouho ji ani neměla šanci ochutnat, natož aby se v ní mohla koupat. „Plavat neumím,“ povzdechla si nakonec. „V dětství jsem to nepotřebovala a prosit někoho, aby mě to učil teď…“ Nebyla si jistá, jak větu dokončit. Bylo by to prostě zvláštní. Ignisanka, co se dostala až na pozici Delty, aniž by uměla plavat. Územím jim teče řeka a ona musí najít místo, kde ji přejít, aby se dostala na druhou stranu, protože přeplavat ji nedokáže.

Ale jediná cesta z takové situace musela být to, že se plavat naučí…

>> řeka Igna

Svižně klusala po pláni a rozhlížela se, jestli zahlédne ony hledané laně. Doufala, že se jim povede je najít, moc chtěla vidět, co všechno skrývá Adain v rukávu. Nepochybovala o jeho leteckých schopnostech, spíš chtěla vidět tu jeho magii.

"Nikde je nevidím," zamumlala. "Budeme muset ještě chvíli pátrat. Jestli poletíš, nevzdaluj se příliš. Zůstaň aspoň..." na dosah myšlenkové vlny, chtělo se jí říci, než si uvědomila, že to Adain nepozná ani kdyby věděl, o čem to mluví. "Zůstaň na doslech," řekla nakonec. "A kdybys měl náhodou pocit, že k tobě někdo promlouvá ve tvojí hlavě, tak se nelekej a poslouchej." Adain si svojí tajnou zbraň mohl nechat jako překvapení, ona však nechtěla riskovat, že by uprostřed lovu v reakci na její snahu o komunikaci začal panikařit.

Kráčela dlouhými kroky po širokém prostoru. Horko léta už pomalu utichalo, ale tady se dalo nachytat ještě dost paprsků, aby se jednomu brzy udělalo teplo. Mornie tohle místo moc nemusela právě z tohoto důvodu. Nebyla na velká horka stavěná. Ale dnes si přišla připomenout jednu malou, hezkou vzpomínku.

Její tiché rozjímání však narušil záblesk blankytné modři a Mornie si byla docela jistá, že ví o někom, komu patří kožíšek takové barvy. O někom, koho už několik měsíců pořádně ani nepotkala. Po několika vteřinách váhání se vydala jeho směrem, aby ho alespoň pozdravila.

Oplatila mu pobaveně usměvavý úškleb. „Někdy si zahrajeme na schovávanou,“ prohlásila z legrace. „Pak uvidíme, kdo se bude smát.“

Ze spousty práce, která předcházela jejímu cíli, Mornie rozhodně strach neměla. Věděla, že její snahy nebudou jen pro její osobní spokojenost s tím, že vedla běžecký výlet. Takové schopnosti využije každý vlk, který se stará o svou smečku. Lovec, bojovník a jestli se podle Feiera dalo něco soudit, tak i léčitel.

Nabídka každodenního tréninku ji nadchla, ale zároveň trochu vyděsila. Při pomyšlení na jejich předešlý společný běh se trochu obávala, že nedokáže takový režim udržet. Ale její tlapky by si jistě brzy zvykly. Od toho konec konců tréninky jsou.

„Proč ne?“ pousmála se nakonec. „Bude to skvělá výzva!“

Modrá vlčice nechala vodu, aby převzala část její tělesné váhy a nesla ji místo ní. Proud nebyl v tomhle místě příliš silný, dokázala mu i při své zesláblosti dobře odolat. Sledovala, jak její zachránkyně nabírá do tlamy vodu a lije ji kolem jejích ran. Bolelo to, ale ne víc, než hladový zub ohně. Nedokázala si představit, že by něco někdy mohlo bolet víc.

Těžko říci, jestli voda zraněním pomáhala, ale Mornie nemohla vědět, jaké má zkušenosti cizinka. Třeba přesně ví, co dělá. Třeba nemá tušení. Ale většina jejích ran se stejně už namočila. Nemělo smysl se tomu bránit.

Chtěla ze sebe vychrčet něco dalšího. Nějaká slova, kterými by se mohla zeptat na všechny ty otázky. Ale hlasivky ji stále neposlouchaly. Možná, že poslední slova, která kdy někomu řekla nahlas, budou už navždy všechny ty nadávky, co křičela na toho Přízračného. To rozhodně nejsou nejhorší poslední slova. Pousmála se té myšlence, ale okamžitě nechala levý koutek zase spadnout, neboť jakýkoliv pohyb na té straně obličeje hlasitě připomínal, že jí v zádech pořád zuří ohnivá nestvůra, co se ji pokusila sežrat.

A tak dál jenom stála a nenamáhala ani sval, tak jak jí vlčice řekla. Jen se otočila zdravým okem k ohni a dívala se, jak hoří. Nemohla si pomoci, cítila se trochu zrazená. Ne tou cizinkou, ani tím Přízračným mizerou… Ale ohněm samotným.

Mornie se zamračila, když se dozvěděla skutečný důvod, proč vlčice přišla do Syslího háje. Tyhle podivíny už asi nikdy nebude schopná pochopit. Že by mohla prostě přijít a seznámit se se smečkou! To je přeci směšné! Znělo to jako něco, co by se dost líbilo Přízračným, nebo Nihilu, nebo podobným pakům. Skoro ani tomuhle se jí nechtělo věřit, ale už měla dost tahání informací z téhle vlčice.

„Jo tak seznámit se se smečkou?“ zavrčela. „Tak poslouchej. Tohle je Ignis. Naše kultura je vypadni pryč. A zvyky už se sem nevracej. Takhle tu žijeme.“

Naposledy vycenila na fialovou své tesáky a rozhodla se pro jednou druhou vlčici uposlechnout. „Nevím, co máš skutečně za lubem. Ale je mi to jedno. Pustím tě a půjdeme spolu až k hranici. Jestli něco zkusíš, už se odsud nevrátíš. A jestli nic nezkusíš, tak už se nikdy nevracej sem.“ S těmi slovy pustila fialovou cizinku, aby mohla vstát.

„… Ty si ze mě normálně děláš blázny! Baví tě to hodně?“ Teátry téhle vlčice se Mornie pomalu ale jistě přestávaly líbit. Jen to živilo její podezření. Začínala si pohrávat s myšlenkou, že jí prostě uštědří pár dobře mířených kousanců a nebude se s ní dál bavit.

„Myslíš si, že ti to zbaštím?“ pokračovala. „Myslíš, že těm tvým blábolům věřím? Ani trochu, abys věděla!“ vrčela dál. Zajiskřilo se jí v očích, když dostala nápad. „Jsem totiž telepat, víš?“ prohlásila hrdým tónem. „Umím dávat vlkům do hlavy svoje myšlenky a taky jim je umím číst!“

Druhá část té věty nebyla tak docela pravda. Vlastně to nebyla vůbec pravda, ale to fialová vlčice vůbec nemusela vědět. Mornie ji jen chtěla trošičku víc postrašit, aby se jí snad vlčice sama přiznala ke svým skutečným úmyslům.

„A můžu ti to dokázat,“ nechala Mornie znít ve své hlavě a bez jediného slůvka přenesla ty myšlenky do hlavy fialové vetřelkyně.