Príspevky užívateľa

Nechala Feiera pokračovat v prohlídce jejích jizev. Dotek jeho čumáku ji občas trochu zaskočil, ale neuhýbala před ním. Nebude přeci zpochybňovat metody nejvyššího léčitele z celé smečky.

Lehce zvedla víčko zraněného oka a druhé úplně zavřela. „Světlo a tmu rozeznám zřetelně, ale jinak vidím jenom barevné šmouhy. Nepoznala bych tě, ani takhle zblízka. Možná bych si ani nebyla jistá, že jsi vlk.“ Při těch slovech si najednou uvědomila, jak je vděčná, že jí zůstalo alespoň jedno oko plně funkční. Doufala, že aspoň to jí dovolí návrat k loveckým povinnostem. Věděla, že jestli se druhé oko nevzpamatuje, bude mít problém s orientací v prostoru, ale nehodlala se svojí pozice vzdát. Něco vymyslím. Určitě něco vymyslím!

Tiše se zamračila. „Já vím, Feiere. Vím, co jsem měla udělat. Ale teď ti vážně nedokážu vysvětlit, proč jsem to neudělala. Nevím, co jsem si myslela.“ Teda kromě „Nikdo se nesmí dozvědět, jak se mi to stalo, Feier už vůbec ne.“ „Vlastně si nejsem jistá, že jsem vůbec myslela. Můj mozek byl konec konců napůl fritovaný.“

Udělala opatrný krok blíž a nechala Feiera pohlédnout na své jizvy. Z chladu byly trochu zarudlé, ale dnes se zdálo, že mají dobrou náladu – žádné mimořádné kousání, svědění ani pálení. Z pohledu na některé z nich ji pořád mrazilo, ale nejhorší musel být její obličej. Už dlouho se nemusela dívat na jeho odraz na hladině vody – vrátila se teď v zimě k seveřanskému pojídání sněhu, aby zahnala žízeň, ale tušila, že levá polovina, no, ztratila svůj šarm.

Mornie plaše sklopila uši. Nelíbil se jí tón Feierova hlasu. Bylo jí jasné, že není ani trochu spokojený a dokázala si představit milion důvodů, proč. Přála si, aby mu mohla vysvětlit, proč se vytratila ze smečkového života, ale to by nevyhnutelně znamenalo taky mluvit o tom, co se stalo. A na to ještě nebyla úplně připravená. Až přijde obleva, tak možná…

„Je mi to vážně líto Feiere,“ hlesla. „K-každopádně ano. Přestanu se smečce vyhýbat. Myslím… že je nejvyšší čas. B-brzy bych se možná mohla zase vrátit k lovu, až… mě přestane tělo zrazovat.“ Tím se neodkazovala ani tolik na své jizvy jako spíš na své oko. Dostala se do bodu, kdy ho mohla pootevřít, ale viděla jen směs barev a tvarů. Začínala se bát, že už jí nikdy nebude sloužit tak, jak potřebuje.

„Vypadá to, že kořist zimu jakž takž přežívá,“ zamumlala dodatečně a pak se znovu odmlčela.

Zarazila se když v zádech ucítila pohled. Pomalu se otočila a zdravým okem zamrkala mezi stromy. Kdyby tam stál kdokoliv jiný, asi by jí chvíli trvalo, že by si uvědomila, kdo to je. Ale tohohle vlka by poznala snad i poslepu.

Ucítila na hrudi tíhu provinilosti. Zanedbala od setkání s požárem mnoho vztahů, ale tohle byl rozhodně ten nejdůležitější. Sotva se ukázala, když Feier převzal žezlo nad Azarynem. Posledních pár měsíců se před ním a všemi ostatními v podstatě schovávala. Ani ošetřit se nenechala.

Věděla, že se měla v léčitelské noře ukázat. Rozhodně se nedalo říci, že nechtěla, s tím, jak ji jizvy občas dokázaly bolet, svědit a pálit. Moc dobře věděla, co by měla udělat. Ale taky věděla, že nebude schopná čelit otázkám ohledně původu těch zranění a všem těm pohledům na to, co udělaly s jejím tělem. Od jiných členů smečky by to možná dokázala skousnout. Ale z nějakého důvodu si nepřála, aby zrovna Feier viděl její zjizvenou tvář.

Zhluboka se nadechla a udělala pár kroků blíž. „…A-Ahoj,“ hlesla. To bylo všechno, co ze sebe dokázala dostat. Mísila se v ní touha vynahradit posledních pár měsíců, kdy s ním v podstatě nepromluvila, a touha předstírat, že se vlastně vůbec nestaly. A tak nakonec zůstala zticha.

Tiše kráčela vrstvou sněhu, která si našla cestu skrze větve jehličnanů až na zem lesa. Bylo to zvláštní, zase se jednou procházet po území smečky. V posledních měsících si takové zábavy moc nedopřála. Hrozilo, že někoho potká. A na to se nikdy zrovna dvakrát netěšila. Ještě pořád si nezvykla na ty vyjukané pohledy, kterými si ji vlci měřili, když si všimli její nynější vizáže. Nechtěla nikomu nic vysvětlovat. Ty lži ji tížily na srdci pomalu víc než vzpomínky na to, co se stalo. Ale věděla, že o tom nikomu nesmí povědět. Rozhodně ne teď. Takže se dlouhé měsíce raději schovávala v nejzazším koutě nory a v různých jiných schovávačkách po Azarynském území, a čekala, až si spálená kůže zvykne na nový stav věcí.

Ale nemohla se krčit v koutě věčně.

A i přes vražednost tohoto období byla krajina venku nádherná. Smrtící. Ale nádherná. Mornie se v nitru zatetelila, když si uvědomila, že její myšlenky už ani při kousání mrazu neputují okamžitě ke staré smečce.

Všechno se změnilo.

Mornie se příliš nelíbila ta nejistota ohledně členů smečky. Jindy by se tím snad nenechala tolik rozhodit, sama konec konců fungovala dlouhou dobu před tím, než narazila na Mal a na Azaryn, jenže události posledních měsíců a její nepříjemně blízké setkání se smrtí jí připomněly, že nemůže vždy spoléhat jen na vlastní schopnosti.

Trochu jí zacukaly koutky, když Stadley znovu promluvil o Mal a o svých úmyslech. Sama si pořád dobře pamatovala svoje vlastní lehce zmatené pocity, které tehdy vůči Mal chovala. V tomhle ohledu byl její útěk tak trochu požehnáním. Dostala příležitost začít si myslet na někoho jiného, tisíckrát lepšího, než je nějaká zrádkyně. Tenhle vlk by Azaryn rozhodně nikdy nepodrazil. A pokud by se něco takového přeci jen někdy stalo, mohla by si být jistá, že se celý svět definitivně postavil na hlavu.

„Co si myslíš o tom novém opatření?“ napadlo ji najednou. „Tom, že se vlkům už nebude vytrhávat jazyk, když odejdou?“ Sama měla smíšené pocity, ale Feierovy argumenty dávaly smysl. Ti, kteří by si něco takového zasloužili stejně stáhli ocas a trestu se vyhnuli. „Stalo se to vůbec někdy? Že někomu vytrhli jazyk?“ V Azarynu nebyla úplně krátkou dobu, ale Stadley tam byl déle. Za své přítomnosti ve smečce nic takového nezažila, ale jestli to Azaryn skutečně praktikoval v minulosti a nebyla to jen planá hrozba, mohl by si to pamatovat.

U NORY

Mornie seděla nedaleko vchodu do Azarynské nory a snažila se spatřit alespoň siluety smečky v dálce. Mlha, sníh a také ohněm poškozené očko jí v tom však zrovna nepomáhaly.

Přála si, aby mohla jít s nimi. Na rozdíl od pár ostatních vlků by sice její magie nebyla zrovna k užitku, ale stejně by mohla přiložit tlapku k dílu. Konec konců vyrůstala v podmínkách ne příliš odlišných od letošní zimy.

Ovšem ty zatracené rány od ohně se stále neměly k uklidnění. Ze začátku poskytoval zimní chlad jejím jizvám útěchu. Ale jak čas plynul a počasí šílelo čím dál víc, postupně začaly rány svědit, pálit a dělat všelijaké jiné nepříjemnosti, když zůstala venku příliš dlouho. A tak místo asistence v lese teď seděla a zírala ven, než zbytek smečky donese dřevo ke srovnání. Kdyby aspoň ten oheň pak mohla rozdělat...

Na moment se ohlédla přes rameno, aby zjistila, kdo všechno to vlastně zůstal v noře. Ikke – předpokládala, že toho tu uvidí. Asi by se mu beze zraku nekácelo úplně dobře. Mladou vlčici však nepoznávala. Zřejmě nový přírůstek, se kterým ještě neměla tu čest.

Chvíli s tím bojovala, ale nakonec se jí povedlo srnu skolit. Prvotní kousanec do krku bohužel tak docela nestačil, ale když se jí povedlo dostat srnu níž, mohla využít vlastní váhy a ještě jedním dobře mířeným kousnutím záležitost dokončit.

Zbytek stáda mezitím pokračoval ve svém útěku a brzy byla opět sama. Ne, moment! Někdy přeci musel zůstat Adain! Obrátila nejprve zrak k obloze, ale když tam vlka neviděla, začala pátrat kolem sebe a všimla si, že i Adain nakonec něco ulovil. Vyhrabala se zpátky na nohy a vydala se za ním.

„To je parádní úlovek. Skvělá práce,“ usmála se. „Ten oheň je vážně parádní věcička.“ Sama občas proklínala osud, že nad ním také neměla kontrolu. To by se skvěle lovilo!

„Teď ještě dopravit ty srnky ke smečce.“

Prosím o úkryt pro Trinity (dám vědět do ticketů) a slot na další postavu.

Mornie se tiše pousmála. Rozhodně byla schopná uvěřit, že jejich první setkání vypadalo takhle, s tím, co věděla o Stadleym a hlavně o Mal. „Mě se při našem prvním setkání pokusila ulovit.“ Občas mám pocit, že mi po tom na hřbetě zůstala jizvička.

„Je to… je to k neuvěření,“ pronesla tiše, „že někdo, kdo… má v srdci tolik ohně, tolik síly, vlk, kterému žilami proudila azarynská krev ještě než pořádně stihl potkat smečku… že prostě stáhne ocas a uteče. Víš, protože… když to udělal někdo takový – někdo tak ohnivý, tak zdánlivě oddaný Azarynu… jeden má skoro pocit, že pak se zrádce může vyklubat z kohokoliv.“ A asi je to pravda. Mal konec konců nebyla jediná, kdo Azaryn v poslední době opustil. Ne každý vlk to udělal stejně odsouzeníhodnou cestou, ale i tak bylo utečenců víc, než by byl ideální počet. Ideální počet by pochopitelně byl nula.

Mornie se zahleděla na jednu ze svých zjizvených tlapek. I na ní se věrnost smečce svým způsobem podepsala. Už měla snad navždy do kůže vepsaný oheň, který jí navždy připomínal, kam patří. A přece si nemohla pomoci a musela se zamyslet, jestli by ona někdy byla schopná udělat totéž, co Mal. Z jedné smečky se konec konců už vytratila. V noci, když všichni spali. Aniž by dala komukoliv vědět.

Ale tehdy to bylo jiné. Tehdy utíkala před temným osudem z místa, kde už nezbývalo nic, na čem by jí záleželo. A Azaryn se ukázal být jejím cílem.

„Musíme být ostražití. Ale aspoň, že teď už známe pravdu. Je lepší, že je pryč a že už takový had nepobíhá po našem území. Jen bych se někdy ráda dozvěděla, proč…“

Poprosím o magii pro Mornie :3

Sledovala hnědého opeřence, jak letí vzduchem vstříc nějaké té kořisti, než se z něho stala jen malinká tečka v dálce. Chvíli čekala, skoro ani nedýchala. Připravila své svaly do akce.

A pak spatřila v dálce zlatou zář. Plameny šlehaly do výšky způsobem, jaký může zařídit jedině magie. Mornie bylo jasné, že Adain skutečně nějakou kořist našel. Přikrčila se, aby ji přibíhající srnky hned nespatřily.

Hnědý flek na obloze konečně zase dostal jednoznačně Adainovský tvar a stádo pod ním konečně začalo být také trochu vidět. Mornie přimhouřila oči. Sedm srn. Ne, kdepak. Osm. Nebyl to nijak velký počet, ale rozhodně lepší, než nulový výběr. Kdyby se dostali jen o kapánek blíž, snad by si mohla vyhlédnout dobrý cíl.

Vzhlédla nahoru k Adainovi a doufala, že nevběhne přímo do jejich plamenů, až se vrhne po své kořisti. Pořád se krčila u země, chtěla využít momentu překvapení co nejlépe. Její pohled těkal mezi jednotlivými srnami, ale zdálo se, že tohle stádo bude složité. Všechny srny se zdály být v perfektní kondici, ani jediné škrábnutí. Budeme to muset změnit.

Když zaslechla dusot jejich kopyt, poznala, že už jsou blízko. Počkala už jen několik úderů srdce, než se vrhla vpřed. Zařadila se mezi srny a držela s nimi tempo. Nebyla to zrovna strategická pozice, stačilo jediné zakopnutí a mohla skončit pod srnčími kopyty. Ale rozhodně se snížil risk toho, že vběhne Adainovi do plamenů. A jestli si měla vybrat, čemu se raději vrhne vstříc, rozhodně volila srnky.

Ještě chvíli se stádem držela tempo, skoro jako by se na chvíli sama stala srnou. A pak to přišlo. Stačilo jediné zakopnutí… Ale nebyla to ona, kdo si jím zpečetil osud. Srna jen dvě vlčí délky od ní. Ztratila rovnováhu jen na jediný úder srdce. Ale Mornie to bohatě stačilo k tomu, aby se jí vrhla po krku.

Procházela sněhem mezi stromy. Sníh příjemně chladil její jizvy. Nebyla si jistá, jestli je dobrý nápad je vystavovat chladu, bude se muset zeptat Feiera. Přinášelo jí klid, že má ve smečce bližní, kteří byli schopni se o ni postarat.

Pohlédla do korun jehličnanů. Její krk stále ještě úpěl, ale zaznamenala nad sebou pohyb a chtěla se ujistit, že to není žádný létavý nepřítel. Ale kdepak. Jen malá sýkorka ve větvích. Ještě že tak. Nedokázala by se v tomhle stavu dobře ubránit.

Kousek od malého ptáčka zahlédla poslední chuchvalce jmelí, které se držely zuby nehty na zimujících stromech. Feier by jí o něm určitě něco pověděl. Že je dobré na rýmu, nebo infarkt… nebo tak něco. Možná se něco nového dozví až jí bude kontrolovat jizvy. Zatraceně, už aby se to zahojilo. To bylo teď její největší přání. Všechny ty díry v kožichu a citlivá kůže ji dělaly nepříjemně zranitelnou.

Na jedné z nízkých větví spatřila rampouch. Mimoděk si vzpomněla na dětství. S ostatními vlčaty občas chodila rampouchy lámat, než jí to otec zakázal. „Pokazíš si zuby,“ říkal jí vždy. A budoucí alfa přece musí mít perfektní chrup. Z trucu se dobelhala blíž, zakousla se do rampouchu a jedním rychlým pohybem ho ulomila.
Zkus si mě teď přijít zastavit.

Nervózně polkla. Ach, kdyby jen Stadley věděl, jak blízko s pravdě se ve skutečnosti dostal. Doteď si živě pamatovala ty šlehající plameny, které ji celou obklopovaly… kdyby nebylo té neznámé vlčice, bývala by tam jistě zemřela. Bude ji muset někdy najít a pořádně jí poděkovat. Snad je v pořádku…
Nechtěla se však tou nehodou nechat zlomit. Už jen to, že přežila, na něco ukazovalo. Možná neměla nehořlavou kůži nebo ohnivou magii, ale stejně plamenům unikla.

Překvapeně přikývla, když se zeptal na Mal. Samozřejmě, že si tmavou vlčici pamatovala. Byla to ona, kdo ji přivedl do Azarynu. To ona ji nasměrovala na tu cestu, kterou teď hrdě kráčí.

„Jak bych mohla zapomenout?“

S podzimem blednoucí tráva Smaragdového údolí byla pošlapána tucty vlčích tlapek. Zase se jednou konalo něco velkého. Mornie jen doufala, že to tentokrát nejsou další válečné bubny. Usadila se na okraj celého davu, jak bylo jejím zvykem, a čekala, co se bude dít.

Všimla si zamračeného Feiera vedle Raymonda, což by nebylo nijak neobvyklé – nastoupil po Roo na místo bety. Ale zdálo se jí, že v jeho tváři vidí něco víc, než jen obvyklou vážnost, jaká pro něho byla typická. Její naděje na dobré zprávy se rázem rozplynuly.

Zatajila dech, když poslouchala Raymondova a následně Feierova slova. Musela si je v hlavě pokaždé ještě několikrát přehrát, aby se ujistila, že slyšela správně. Neznala Raymonda příliš osobně, to je pravda. Ale pořád to byl ten alfa, který ji přijal do smečky, který vedl Ignis, tedy vlastně Azaryn, skrz hromadu náročných období, včetně konfliktu s Přízračnými. Vedl smečku dobře a dal jim mnoho, bez ohledu na to, co si on sám myslí. A najednou měl prostě zmizet.

Nemohla však odolat určité radosti a svým způsobem i hrdosti, že jeho místo převezme právě Feier. Dávalo to smysl. Stačilo se podívat, kolik povinností beta smečky zastane a hned bylo jasné, že kdo chvíli tuto pozici zastával, byl už vlastně z půlky velitelem.

Zvedla se a udělala pár těžkých kroků směrem k bývalé a nové alfě. Věnovala Rayovi uctivé kývnutí. Byla si jistá, že má před sebou důležitější loučení, než to s ní. Ale Feierovi chtěla pogratulovat jak se patří.

„Nevěřil bys, jak jsem ráda, že na tomhle místě vidím ze všech vlků zrovna tebe,“ řekla. „Smečka má před sebou velmi jasnou budoucnost. Nepochybuji o tom.“ Odmlčela se. Věděla, že Feier si povede dobře. Dokázal si naklonit valnou většinou Azarynských vlků, kteří ho budou respektovat.

Chvíli zaváhala. Pak se ale zhluboka nadechla, našla pomocí své magie Feierovu myšlenkovou vlnu a poslala po ní všechnu tu jistotu, kterou sama cítila ve svém nitru, aby ji mohl poznat i Feier. Měla pocit, že by to mohl potřebovat.