Príspevky užívateľa

Pomalu se blížily k hranici. Mornie se cítila o něco lépe. Říkala si, že by se snad mohla pokusit k léčitelům dojít po svých, ale hluboko v duši věděla, že jsou to naivní představy. Přesto by se o to pokoušela raději, než aby brala tulačku za hranice.
Mornie se zahleděla mezi stromy. Byly už dost blízko na to, aby mezi nimi mohla rozeznat pohyb. Pohyb kořisti… pohyb nějakého Ignisana. Ach, jak doufala, že se tam někdo objeví. Nemusela by se sama plahočit až k noře na druhé straně území a nemusela by nutit tulačku, aby to udělala za ni.

Znovu se napojila na myšlenkovou vlnu své zachránkyně. Nechoď do toho lesa, naléhala. Tam musím… sama…

Zabořila tlapky do srsti druhé vlčice a zamyslela se, zda by se měla odstrčit a dopadnout na zem, aby mohla vyrazit na zbytek cesty sama.

„Spíš bych se asi brzy unavila, kdybychom každý den běhali dlouhou,“ uchechtla se. „Navíc když budeme trasy budeme střídat, budu připravená na více různorodých překážek.“

Tušila, že se Feier hned chytne lekcí plavání. A vlastně byla docela ráda. Lepší, že se někdo nabídl sám, než aby o to někoho musela žádat. Nebo co hůř – aby utonula v řece, než to stihne udělat. „Nevím, jestli je teď ideální doba začínat s plaváním,“ zamyslela se. „Vzduch už začíná vonět podzimem a kožich do chladu sice dělaný mám, dokonce zvyklý na vlhkost, ale celá jsem ve vodě snad nebyla za žádného počasí, natož když se takhle ochlazuje.“ Nebyla si jistá, zda by měli hned ze začátku kombinovat plavání s otužováním. Ale kdo ví? Třeba by i to nakonec zvládla.

Každopádně se jí líbila představa, že až zas přijde to úmorné léto, bude se moci konečně pořádně zchladit. Jednou se určitě od Feiera plavat naučit musí.

Nečekala, že bude muset obhajovat, proč Stadleyho ráda vidí. Vlastně si nebyla dost dobře jistá, jakou odpověď čekala. „Viděla jsem, jak jsi na tom byl v posledních měsících. Sice ne z blízka, jen když se scházela smečka, ale i tak to nebyl moc pěkný pohled. Ráda vidím, že je ti lépe. Smečka konec konců potřebuje členy v nejlepší kondici, v jaké jen mohou být.“

Už sice nebyli na pokraji války, ale to nebyl důvod usínat na vavřínech. A Stadley býval schopný bojovník. Jak na tom byl teď, to Mornie nedokázala odhadnout. Ale když to dokázal jednou, bylo zajité možné dosáhnout takové úrovně někdy znovu. Vlk, který kdysi býval bellatorskou Gammou, toho nepochybně schopný byl.

Jejich kroky směřovaly k severu. No, spíš kroky cizinky. Mornie se nohama chvílemi země ani nedotýkala. Ale podstatné bylo, že mohly za chvíli dojít k Ignisu. Musela si pospíšit s nějakým plánem, co udělá potom. Nedokázala si představit, jak se bude s tolika popáleninami plahočit až do léčitelské nory. Ale alternativa, to jest že by ji tam donesla cizí vlčice, to se jí nelíbilo o nic víc. Její zachránkyně by z toho nejspíš dobře nevyšla. A Mornie možná také ne.

Jediným očkem se rozhlížela kolem, až nakonec zmerčila lesík, který se jí zdál být povědomý. Prosím, ať je to Syslí háj… V životě snad tolik netoužila spatřit nějakou tu hlodavčí jednohubku, jak utíká mezi stromy do nitra smečkového území. Domov…

Nedokázala určit, zda myšlenkové spojení ještě přetrvalo, nebo už ho nedokázala udržet. V hlavě měla guláš tak či tak.

Opatrně zvedla pravou tlapku – tu s menšími popáleninami, a ukázala k lesu. Nebyla si jistá, jestli vlčice její posunku uvidí, sama vlastně byla ráda, že ji vidí. Až dojdou blíž, třeba dokáže poznat Ignis po čichu. Je ovšem otázka, zda její čich bude vůbec fungovat tak, jak potřebuje.

Ještě nepřerušila myšlenkové spojení, i když nic myšlenkami neříkala. Pokusila se vlčici pomoci v její snaze dostat Mornie na záda, ale neměla příliš sil v nohách. Kvůli zraněnému oku jí navíc dělala potíže orientace v prostoru.

Musíme jít na sever… řeknu ti, až bude vidět hranice.

Nebyla si jistá, co bude dělat, až se tam dostanou. Pravděpodobně budou mít nejblíž Syslí háj. To je od nory pořád docela daleko. Ale nemohla vlčici pustit za hranice. Dokonce ani v téhle situaci. Vlk ví, co by si smečka pomyslela, že se ve skutečnosti stalo. Nechtěla riskovat, že by se do její zachránkyně pustila hraniční hlídka v domnění, že ji takhle zřídila ona.

Mornie chvíli poraženě ležela a nabírala síly k tomu, aby vstala. Ignis byl jen chvíli chůze odsud, ale věděla, že sama tam nejspíš jen tak nedojde. Ne v tomhle stavu. Ale dokud její hlasivky skřípaly jako cvrččí housle, nemohla s tím moc dělat.

Anebo přeci?

Nevěděla, zda bude mít na takový krok dostatek sil, ale byla to její jediná možnost. Musela to zkusit. Přivřela oko a zaměřila se na hlavu své zachránkyně. Pátrala po její myšlenkové vlně a když ji konečně našla, rychle dala dohromady vzkaz.

Pocházím z Ignisu. Není to daleko. Kousek na sever. Pomoz mi dojít k hranicím…
Sama to nezvládnu.

Nezbývalo než doufat, že její telepatická zpráva dojde v celku ke svému příjemci. Celá ta situace ji dovedla k tomu, že se málem vrátila k dlouho zapomenutým zvykům a začala se modlit.

Málem.

Držela se na okraji shromáždění otočená zdravým uchem k Rayovi. Oznámení ji bodlo u srdce, jako jeden z mnoha trnů, které se v poslední době zjevily. Neznala se s betou příliš důvěrně, ale její zmizení bylo přesto náročné. Pokud ji někdo unesl, kde je? Je pořád naživu? Co když si únosce přijde pro další vlky? Kdo se postará o řád ve smečce, pokud se něco stane Raymondovi? A pokud odešla z vlastní vůle… tak proč?
Mimoděk si vzpomněla na Mal. Jak se jednoho dne prostě vypařila. Možná to je prostě osud, který Ignis čas od času stihne. Ale taková myšlenka nebyla o nic méně devastující.

Toužila se vydat pátrat po ztracené betě. Přiložit pomocnou tlapu k dílu. Ale její zranění se jí nadále připomínala. Mohla být ráda, že ke shromáždění vůbec dokázala dojít. Pátrání bude muset přenechat jiným.

Našpicovala jedno ucho i ten cár, který zbyl z toho druhého. Chytit se? To by snad zvládla. Zkusmo otevřela tlamu, stiskla zuby a pokusila se hnout tlapami. Bolelo to, to rozhodně. Ale ve stínu toho, co si prožila před chvílí už se zdála všechna bolest snesitelná. V hlavě jí probliknul malý záblesk naděje, když si to uvědomila, ale hned zase zhasl, jako udušený plamen.

Přikývla. „Zv-lád-nu,“ pokusila se říci, ale pořád se v jejím hrdle nerodil hlas. Jen její vlastní dech jí dovoloval formovat slova.
Těšila se domů. Nechtělo se jí dělat nic jiného, než se schoulit do klubíčka v léčitelské jeskyni a čekat, až Feier nebo Ikke namíchají z bylinek jakési cosi, které by jí snad mohlo pomoci. A zároveň ji ta myšlenka nepředstavitelně děsila.

Pozorně poslouchala a pak přikývla. Dávalo to smysl, že regenerace vede k usínání na vavřínech. Jestli někdy bude bojovat proti někomu takovému, bude na to myslet. Podobná logika by se vlastně dala aplikovat na spoustu magií a schopností. Sama na sobě pozorovala, že zapomíná, jak hlasitý může být vlčí hlas, když náhodou k tiché komunikaci nepoužívá telepatii. S každou sílou přichází slabina, na kterou si jeden musí dát pozor…

Horlivě přikývla, připravená začít s tréninkem. „Vzhůru do toho. Už mě svrbí tlapky,“ mrkla vesele.

Mornie si povzdechla. „Bohužel, takhle daleko moje magie nesahá. Už jsem se několikrát pokoušela myšlenky převzít, ale bezvýsledně. Evidentně je to mimo moje síly. Takže se budeš muset vrátit.“

Znovu našpicovala uši a rozhlédla se kolem, jak po případné nově příchozí kořisti, tak po případné konkurenci. Tady nebyli na území smečky, takže by se o úlovek možná museli dokonce bít.

„Já bych zase často radši měla ten oheň,“ uchechtla se Mornie. Ten živel jí byl blízký a netajila se tím, ráda by ho měla na dosah tlapky kdykoliv by se jí zlíbilo. „Telepatie mi sice pomáhá při společném lovu, ale když mi nikdo nemůže myšlenky předat, skoro by ten oheň byl užitečnější.“

Překvapení ve tváři modrého vlka trochu zaskočilo i ji samotnou. Ovšem řekla si, že jediný společný trénink se Stadleymu pravděpodobně do paměti nevryl. Kromě toho věděla, že měl v poslední době zdravotní potíže. Jen doufala, že po ní neskočí v domnění, že je vetřelec. Doufala, že její pach bude dostatečným indikátorem členství ve smečce.

„Zdravím. Jsem Mornie,“ pozdravila a pro jistotu se znovu představila. „Kdysi jsme spolu trénovali.“ Doufala, že se mu alespoň vzdáleně připomene, ale nechtěla příliš tlačit na pilu. Jejich druhé pořádné setkání raději vypustila úplně. To si nepřipomínala ráda ani ona sama.

„Ráda tě zase vidím,“ dodala s mírným pousmáním.

Na budoucí společné tréninky se těšila. Jistě byla ještě spousta míst, kde se dalo dobře proběhnout a která stála za poznání. Už se viděla za rok, možná dva, úplně na jiné úrovni, s nevídanou silou v nohách. Její lovecké výkony by tou dobou mohly být dechberoucí!

I Feierovy lovecké výkony mohly být dechberoucí, ale zvolil si jinou cestu. Pořád tak trochu kroutila hlavou nad tím, jak si takový vytrvalý běžec mohl zvolit práci v léčitelské jeskyni. Ale snad to bylo dobře. Jeho léčitelské dovednosti byly pro smečku velmi důležité. Feier je prostě, jak se zdá, vlkem mnoha talentů.

„Myslím, že kdybychom trasy nestřídali, tak mě po třech dnech necháš za sebou v oblaku prachu,“ uchechtla se. „Budu potřebovat různorodost.“

Při zmínce plavání se musela zamyslet, jestli vůbec někdy vlezla do tekuté vody. Dlouho ji ani neměla šanci ochutnat, natož aby se v ní mohla koupat. „Plavat neumím,“ povzdechla si nakonec. „V dětství jsem to nepotřebovala a prosit někoho, aby mě to učil teď…“ Nebyla si jistá, jak větu dokončit. Bylo by to prostě zvláštní. Ignisanka, co se dostala až na pozici Delty, aniž by uměla plavat. Územím jim teče řeka a ona musí najít místo, kde ji přejít, aby se dostala na druhou stranu, protože přeplavat ji nedokáže.

Ale jediná cesta z takové situace musela být to, že se plavat naučí…

>> řeka Igna

Svižně klusala po pláni a rozhlížela se, jestli zahlédne ony hledané laně. Doufala, že se jim povede je najít, moc chtěla vidět, co všechno skrývá Adain v rukávu. Nepochybovala o jeho leteckých schopnostech, spíš chtěla vidět tu jeho magii.

"Nikde je nevidím," zamumlala. "Budeme muset ještě chvíli pátrat. Jestli poletíš, nevzdaluj se příliš. Zůstaň aspoň..." na dosah myšlenkové vlny, chtělo se jí říci, než si uvědomila, že to Adain nepozná ani kdyby věděl, o čem to mluví. "Zůstaň na doslech," řekla nakonec. "A kdybys měl náhodou pocit, že k tobě někdo promlouvá ve tvojí hlavě, tak se nelekej a poslouchej." Adain si svojí tajnou zbraň mohl nechat jako překvapení, ona však nechtěla riskovat, že by uprostřed lovu v reakci na její snahu o komunikaci začal panikařit.

Kráčela dlouhými kroky po širokém prostoru. Horko léta už pomalu utichalo, ale tady se dalo nachytat ještě dost paprsků, aby se jednomu brzy udělalo teplo. Mornie tohle místo moc nemusela právě z tohoto důvodu. Nebyla na velká horka stavěná. Ale dnes si přišla připomenout jednu malou, hezkou vzpomínku.

Její tiché rozjímání však narušil záblesk blankytné modři a Mornie si byla docela jistá, že ví o někom, komu patří kožíšek takové barvy. O někom, koho už několik měsíců pořádně ani nepotkala. Po několika vteřinách váhání se vydala jeho směrem, aby ho alespoň pozdravila.

Oplatila mu pobaveně usměvavý úškleb. „Někdy si zahrajeme na schovávanou,“ prohlásila z legrace. „Pak uvidíme, kdo se bude smát.“

Ze spousty práce, která předcházela jejímu cíli, Mornie rozhodně strach neměla. Věděla, že její snahy nebudou jen pro její osobní spokojenost s tím, že vedla běžecký výlet. Takové schopnosti využije každý vlk, který se stará o svou smečku. Lovec, bojovník a jestli se podle Feiera dalo něco soudit, tak i léčitel.

Nabídka každodenního tréninku ji nadchla, ale zároveň trochu vyděsila. Při pomyšlení na jejich předešlý společný běh se trochu obávala, že nedokáže takový režim udržet. Ale její tlapky by si jistě brzy zvykly. Od toho konec konců tréninky jsou.

„Proč ne?“ pousmála se nakonec. „Bude to skvělá výzva!“