Príspevky užívateľa

Modrá vlčice chvíli jen nevěřícně zírala. Jak by mohl někdo dokázat být tak neopatrný a na své rozpustilé procházce nakráčet na území cizí smečky?

„Divy a krásy Norestu, říkáš? Co kdybych tě seznámila s divem a krásou svých tesáku, huh, ty nádhero? To jsi přišla o čich? Necítíš snad pach vlčí smečky? Pach, který by ti měl jasně naznačit, že tu nemáš co dělat? Nebo je ti to snad úplně jedno? Nemáš respekt pro cizí teritorium?“

Chrlila na fialovou otázky jednu za druhou. Zdálo se jí to jako výmluva. Nepáchla sice po Přízračných nebo jiné smečce, ale ani to Mornie nedokázalo přesvědčit, že to není zvěd, který hraje hloupého.

Ráda viděla v očích druhého Ignisana odhodlání vrhnout se na lov. Snad mu teď bude moci zase ona předat nějaké ty zkušenosti. Zamyslela se, co by mělo být jejich cílem. Její myšlenky zprvu zabloudily na Pláň posledních sobů – spousta velké kořisti, dost možná součást jejich budoucího domova. Ovšem od Igniského území je to celkem štreka a oba už za sebou měli hezkou chvíli tréninku. Běžet tam, ulovit nějakého mohutného soba a běžet až zpátky, to se jí zdálo být trochu moc náročné.

„Kousek odsud na Nekonečných pláních jsem nedávno viděla stádo laní,“ oznámila. „Asi se trochu proběhneme až je budeme chytat, je to rozlehlá planina, ale není to daleko, nebudeme muset kořist dlouho vláčet.“ Její rty se zkroutily do úsměvu, když si uvědomila další věc. „A ty máš křídla. To by nám mohlo i tu honičku ušetřit.“

Musela se usmát. Pochvala z Feierových úst se hezky poslouchala. Snad by se dokonce začervenala, kdyby to vlci uměli. Opětovala mu pohled a tlukot jejího srdce jí připomněl, že by měla asi něco říct. „Takže ty si s klidem upaluješ s těma svýma srnčíma nožkama a já opět trpím následky malého vzrůstu,“ uchechtla se.

„Někdy bychom si to měli zopakovat. Zase,“ usmála se znovu. „Nezbavíš se mě, dokud se mi nepovede běžet celou cestu v čele!“ Přemýšlela, zda se to někdy skutečně stane. Zda si někdy dokáže zapamatovat běžeckou trasu natolik, aby mohla vést a zda navíc dokáže udržet tempo, aby se udržela vepředu. Skoro začala doufat, že na to nikdy nedojde. Nechtěla by se těchhle výletů vzdát.

Chápala, proč se tváří tak pobaveně. Aby před vámi dospělá vlčice začala dělat přemety, to je jistě úsměvné. Ale stejně v sobě musela trochu potlačit touhu mu úsměv ze tváře zase rychle smáznout. Snad bude schopná mu předvést, že se dokáže slušně hýbat i ve skutečném souboji.

„Zdálo se mi krapet neslušné ptát se, jestli ti můžu zkusit vykloubit křídlo,“ uchechtla se. „Ale asi to tedy zvládneme i bez toho. Potřebovala jsem se navíc trochu rozhýbat. To víš, dneska jsem ještě žádné kotrmelce nedělala.“

Otočila se k němu a vrátila se zpátky na místo kde původně stála. „To musí být šikovná věc, mít jako bojovník regeneraci,“ podotkla. Lhala by, kdyby tvrdila, že mu ji trochu nezáviděla. Zajímalo ji, jak intenzivně by museli trénovat, aby ho „zrychtovala moc“ a tudíž nějak chod téhle magie narušila.

„Každopádně pojďme tedy na to!“

Chlad říční vody byl v kontrastu s vražednými plameny jako rána do břicha. Tiše se ozývající vzpomínka na severské země, ze kterých přišla. A pro jednou ji uvítala. Vzduch bez kouře v jejích plicích vyvolával pocit, že se dokáže vznést k obloze, pokud se ho nadechne ještě párkrát. Neskutečná úleva.

Našla v sobě odvahu otevřít oči, které držela pevně zavřené od té chvíle, kdy ji neznámý vlk přišel na pomoc mezi plameny. Poslechlo ji však jen jedno. To druhé se ozvalo řezavou bolestí a ani nedokázalo v reakci na to začít slzet.

Svou funkční bulvou si konečně prohlédla svého zachránce. Vlčice už ji nedržela, takže jí viděla do tváře. Nepoznávala ji. Ne z Ignisu, ani z časů před Ignisem, z dob, kdy se ještě toulala po Norestu sama. Ne, kdepak. Tuhle ještě nepotkala.

O to víc jí zaráželo, že se takhle setkaly. Že se cizinka nedala na útěk, jako každý rozumný vlk, dokonce i ten mizera, kvůli kterému to celé začalo. Že se vrhla do plamenů zachránit někoho, koho v životě ani nepotakala.

Nevěděla, co říci. Dlouhou chvíli marně pátrala po vhodných slovech a nakonec se z její tlamy spíš samovolně než na její příkaz vydralo táhlé „Dí-ky“, které znělo spíše jako dlouhé povzdechnutí a po kterém se Mornie okamžitě hlasitě rozkašlala.

Zahlédla v mlze, kterou se pod vlivem bolesti stal její svět, jakýsi obrys dost možná vlčího tvaru. Nedokázala však dostatečně zaostřit, aby si mohla být jistá, a její čumák byl plný kouře a pachu spálené srsti, takže ani ten jí nemohl poradit, co to před ní vlastně stojí. Nebyla už příliš ochotná věřit svým smyslům. Věřit, že někde mezi plameny skutečně prokukuje vlk, který by ji snad mohl zachránit, a který není výplodem její vlastní zoufalé touhy po záchraně vlastního života, bylo pošetilé.

Když byla malá, říkalo se v její smečce, že nejmilosrdnější smrtí je umrznutí. Ke konci se každému udělá teplo. Skoro jako by si jejich duše přály, aby alespoň ve své poslední chvíli mohl umírající vlk cítit krapet naděje, kterou si odnese do příštího života. Možná, že uhoření bylo v tomto směru svému protipólu podobné. Někde v jejím nitru jí něco našeptávalo, že se blíží zachránce, aby mohla zemřít s tichou nadějí v srdci.

Nejprve si skoro neuvědomila, že se do jejího týlu zaryly čísi tesáky. Omluvu, která tomu předcházela, neslyšela Mornie vůbec. Nedokázala si dost dobře přebrat, co se okolo ní vlastně děje. Snad už stihla zemřít a znovu narodit a její nová matka ji neohrabaně zvedala za volnou kůži, aby ji někam odnesla, zatímco jí se její poslední život připomíná jako noční můra… Ne, kdepak. Ještě je naživu, u řeky Cayny. A ať už je to kdokoliv, někdo se za ní vrhl do plamenů a pomáhá jí do bezpečí!

Pozorně vlka poslouchala a zamyšleně si představovala popisované manévry. Byla by schopná s myslí zamlženou soubojem takhle nad svými kroky uvažovat? Byla si jistá, že při lovu to dokáže, ale kořist nepromýšlí každý svůj krok tak, aby jí co nejvíce ublížila. Kořist nemá trénink.

Věděla, že to dokázala už při tréninku s Adainem, ovšem to procvičovali pořád dokola ten stejný manévr.

Probrala se ze svých úvah a otočila se na Jarumiho. "Vydrž chvilku, chci si něco zkusit," řekla a udělala pár kroků dál. Když měla dostatek prostoru, vrhla se k zemi a překulila se se zatnutými tesáky, jako by snad skutečně držela nějakého vlka za křídlo. Při vstávání však trochu zavrávorala.

Hlasitě zalapala po dechu a ještě neposledy dokázala otevřít oči, když zaslechla kdesi v dálce hlas volající ji k řece. Nebyla si jistá, zda byl skutečný, nebo se jí jenom zdál. Možná na tom ani nezáleželo. Plameny dál olizovaly její tělo a ona přestávala cítit kontrolu nad svým tělem. Přesto nějakým zázrakem dokázala dát tlapky do pohybu.

Povedlo se jí najít cestu skrze plameny trochu blíž k hlasu, který na ni volal, a tedy pravděpodobně i k řece, která mohla být její záchranou. Přesto však před očima viděla šmouhy a ztrácela dech. Tiše doufala, že pokud ten hlas patřil skutečnému vlkovi, snad ji spatří. Třeba by jí dokázal nějak pomoci. Nějaký Ignisan by byl ideální. Hromada z nich má ohnivou magii, někdo by tohle snad dokázal zastavit. Mohla by však mít takové štěstí?

Pokud to však byl jen výplod její fantazie, nejspíš tohle byl její konec.

Údery Morniina srdce nabraly na síle, když vlčice kráčela blíž a blíž jejímu úkrytu. S elegancí zkušeného lovce se přesunula na vhodnější místo, odkud měla dobrý výhled a spoustu možností pohybu, aniž by byla spatřena. Nezdálo se, že by cizinka o její přítomnosti tušila, ačkoliv to vypadalo, že tuší, že něco není v pořádku.

Mornie se zapřela tlapkami do vlhké lesní hlíny a čekala na svůj okamžik. Nadělí téhle vetřelkyni pořádné překvapení a příště si takovéhle výlety jistě rozmyslí.

Fialová vlčice konečně došla tam, kde ji Mornie potřebovala. Modrá se odrazila od země a jedním mohutným skokem porazila cizinku k zemi. „Co si myslíš, že tady děláš?“ zavrčela skrz vyceněné tesáky.

Plížila se mezi stromy s očima na stopkách. Někde tady před chvílí cítila daňka. Doufala, že zvíře od té chvíle nevzalo nohy na ramena. Těkala očima od jedné strany lesa ke druhé a už už to chtěla vzdát, když tu náhle zaslechla kroky. Na daňka byly trochu lehké, ale to ji v tu chvíli moc nezajímalo. Plížila se dál tím směrem, než ji do nosu udeřil neznámý pach. To tedy rozhodně daněk není. Kdepak, tohle byl jasně poznatelný pach tuláka. Po chvíli zahlédla i záblesk šedé srsti mezi stromy a rázem bylo její podezření potvrzeno.

Potlačila v sobě veškerou touhu vyběhnout a vlka pořádně podusit a místo toho se rozhodla opatrnými kroky přiblížit a využít momentu překvapení.

Sledovala, jak Jarumi roztáhl křídlo a zapátrala v paměti. Před očima se jí promítla vzpomínka na trénink s Adainem, kdy do zbláznění běhala proti němu a pokládala bradu na křídelní kloub, do kterého by ho normálně musela kousnout.

„Tenhle kloub,“ ukázala sebejistě na místo, o kterém jí řekl Adain, „je u nezkušeného bojovníka jedním z nejzranitelnějších míst. Dobře mířený kousanec může křídlo na nějakou dobu vyřadit z provozu. Zkušený letec ho ale může použít jako zbraň, takže je nutné sledovat situaci.“ Ale to ostatně v každém souboji. „Peří na konci křídel se dá snadno vytrhat a omezit vlka v letu…“ Na chvíli se zamyslela, co jí to ještě Adain povídal.

Tiše vstoupila do nory, se zrakem upřeným od jejích stínů, ve kterých se snažila rozeznat siluety přítomných. Mohla teď běhat podél hranice, nebo být na cestě na diplomatickou misi po Rayově boku… ale místo toho si zvolila dělání chůvy.
Hluboko v duši jí bylo jasné, že vyslat ji mírumilovně řešit konflikt s Přízračnými by nebyl dobrý nápad. Nemělo by to dobrý konec. Nejspíš by se neudržela a některému z nich skočila po krku. Což nemohlo být pro smečku dobré. Potřebovali mírumilovný konec celého sporu. Vlčata si zasloužila vyrůstat ve světě, kde se nebudou muset ohlížet přes rameno pokaždé, když vylezou z nory, aby se ujistila, že se na ně nikdo nechystá skočit.

A možná je taky trochu chtěla poznat. Vlčata. Vlastně nikdy s žádným z nich ani nepromluvila, a to už měla minimálně ta Artemisina kus života za sebou. Líbila se jí příležitost konečně poznat, jací jsou ti vlci, kteří budou jednou lovit igniskou kořist a bojovat igniské boje… léčit igniská zranění.

Navíc ve stínech nory zahlédla Feiera. Ve chvíli, kdy je osud smečky nejasný, je dobré mít po tlapce kamaráda.

Mornie pokračovala ve Feierových stopách. Držela se docela dobře, rozhodně lépe než posledně. Co chvíli sice musela trochu přidat, aby hnědému vlkovi stačila, ale po několika úderech srdce se jim vždy opět povedlo vyrovnat tempa. Vítr dál cuchal její srst, a co chvíli jí pár neposlušných chlupů vlétlo do výhledu, ale nic, z čeho by se nedokázala bez problémů vyrovnat.

Neviděla Feierovi do tváře, ale přesto měla pocit, že jeho krok je o něco živější a veselejší, než na začátku. Bylo jí jasné, že je asi právě teď ve svém živlu. Pokud se od něho nedozví, co že ho to před začátkem jejich cesty trápilo, alespoň může být klidná, že se jí ho snad povedlo trochu rozveselit.
Zpomalili. Jejich cesta se pomalu blížila konci a oni šli už jen krokem vedle sebe. Zdálo se jí, že Feierovy koutky jsou skutečně mírně zdvihnuté. V jeho případě by se to úsměvem snad nazvat dalo.

Dala si čas, aby popadla dech. Až pak promluvila. „Je to tím, že jsem od minula nabrala síly, nebo to tentokrát nebylo tak hrozné?“

Zastříhala ušima. Nečekala, že by Adain ještě něco plánoval. To ale pochopitelně neznamenalo, že neměla zájem. Jeho slova v ní probudila náhlou inspiraci a měla celkem chuť dojít něco chytit. Pokud by se k ní Adain přidal, mohla by využít jeho leteckých možností. A nevěděla sice, jak na tom je hnědý vlk co se lovu týče, ale třeba by také pro změnu mohla něčemu přiučit ona jeho.

„Jestli ještě nemáš dost, tak bys mi mohl pomoct nakrmit smečku. Kořisti není nikdy dost, zvlášť teď, když se tu každou chvíli objevuje někdo nový.

Zhluboka se nadechla, aby horský vítr provětral její plíce. Bylo jí jasné, že je bude potřebovat v plné síle. Nechala si od vánku načechrat srst a hrdě následovala Feiera. Byla odhodlaná dnes vydržet alespoň o kus déle, než minule.

Po Feierově vzoru zrychlila do cvalu. Nezůstávala daleko za ním, ale ani se nesnažila běžet vedle něho. Dokázala si představit, kolik tenhle vlk má naběháno a bylo jí jasné, že i přes dlouhou cestu ze severních zemích, kterou měla v tlapkách, se s ním nemohla měřit. Raději budu šetřit síly. Docela určitě je ještě budu potřebovat.

Když dorazili na vrchol kopce, naskytl se jí pohled kolem a pochopila, co ji čeká. Sníh v úžlabích jí starosti nedělal. Co ona se jím jen naběhala. Více ji vytáčel vítr. Ne že by s tím zkušenost neměla, konec konců, kde je sníh, tam bývá vítr, ale její srst, která stále ještě nestihla dostatečně prořídnout, se stala hračkou neposedného vichru, a nezřídka v důsledku toho končila v jejích očích. Víc než cokoliv tak dost možná bude mít problém s viditelností.