Príspevky užívateľa

Mornie zapojila všechny zbývající síly ve svém těle, aby se zvedla ze zad unavené vlčice. Nohy se pod ní třásly že se na nich sotva dalo stát, ale rozhodně se cítila lépe než u řeky. Teď už bude vždy jen lépe než u řeky.

Byla vlastně napůl ráda, že její zachránkyně nedostala možnost svou větu dokončit. Nechtěla vzbouzet v Ignisu plamen zlosti vůči Přízračným tak brzy po tom, co se celý konflikt uzavřel. Tohle nebylo mezi Ignisem a Přízračnými. V ten moment, co její kožíšek vzplanul zaviněním parohatého vlka to bylo jen o ní a o něm. A raději by si s ním účty vyřídila sama. Jestli ještě někdy bude schopná něco vyřizovat.

Zhluboka se nadechla. Nevzpomínala si, jestli stihla Targu během jejich krátkého setkání seznámit se svou magií, ale bylo jasné, že přišel čas to udělat alespoň teď.
U Cayny vypukl požár, poslala Targovi do mysli zprávu a doufala, že se tam dostane celá a že ho příliš nevyleká. Podlamovaly se pod ní nohy, jak se teď nemohla soustředit na jejich držení, protože používala magii. Nestihla jsem včas utéct. Otočila hlavu k cizince. Zachránila mě.

Dlužili jí hodně. Pokud ne Ignis jako celek, tak rozhodně Mornie sama. A ačkoliv její oči pořád nebyly schopné tak úplně rozlišit rysy její tváře, byla odhodlaná si zapamatovat alespoň její pach. Pach zachráněného života.

TW: smrt uhořením

Slunce už se skrylo za obzor, ale obloha byla pořád plná večerní červeni. Mornie ještě nikdy nezažila, aby se barevný nádech stmívání držel na obloze tak dlouho západu slunce.

Doufala, že tu něco ukořistí. Spousta zvířat si poslední dobou zvykla vylézat v noci. Proč si pro ně ale přišla zrovna sem, to ani ona sama pořádně nevěděla. Nebylo to od Ignisu nijak daleko, ale stejně se s případným úlovkem docela projde.
Měla oči na stopkách, připravené reagovat na sebemenší náznak pohybu. Stále ji však rozptylovala ta podivná červeň, která se držela oblohy jako krvavá skvrna v kožichu. Když konečně zvedla zrak, proklínaje tuto anomálii, uvědomila si, že to není západem slunce. Celý měsíc zahalila krvavá červeň.

V zádech cítila pohled. Přísný pohled. Známý pohled. Neměla odvahu se k němu otočit čelem. „Doufám, že jsi na sebe pyšná.“ Mornie si myslela, že už z hlavy dávno vyhnala vzpomínky na tenhle hlas. Ale když ho znovu zaslechla ve svitu rudého měsíce, bylo to, jako by se vrátila do pohřbené minulosti.

Prudce se otočila. Nemohla uvěřit, že to je vážně on. Rudé světlo zkreslovalo barvy okolí, ale Mornie věděla, že tohohle vlka. Touhle dobou už se do něho ale musel hladově zakousnout zub času. Jak zvládl tak dlouhou cestu? Jak věděl, že má mířit zrovna sem? Koutkem oka se znovu zahleděla na měsíc. Že by snad…

„Otče,“ oslovila vlka konečně, snad jako by se chtěla naposledy ujistit, že skutečně mluví s ním, ačkoliv hluboko uvnitř věděla, že je to tak. Vlkovo přikývnutí bylo zřetelné i v rudé tmě. „Tohle se stane, když se vlci vzpírají osudu, který pro ně Ochránce určil,“ řekl a pohlédl k obloze. „Už dlouhé generace nikdo nezpůsobil Měsíci takovou zlost. Jen nebesa sama vědí, co se stane, jestli to bude pokračovat.“
Mornie přesně věděla, o co se snaží. Přišel si pro ni. Chtěl ji odvést zpátky na sever, na území Dětí měsíce, aby se stala jejich novou vůdkyní. Tak jako měla už kdysi. Tak jako odmítla už kdysi.

„Nepůjdu s tebou,“ řekla mu pevně. „Je mi jedno, co za báchorky si vymyslíš. Už k tobě nepatřím. Mám teď nové povinnosti. Novou smečku, která mě přijala do svých řad. Takovou, jaké se nikdy vy pobláznění pitomci nevyrovnáte! Mám nový domov!“
„Ach Mornie.“ Z jeho hlasu bylo slyšet uspokojení. „Já vím.“
Až v tu chvíli si vlčice všimla světla tančícího v dálce.
„O tvojí nové smečce vím.“

Ëtoil prudce hodil hlavou a u Morniiných nohou přistál ohořelý tlustý klacek. „Co to…“
Byl ještě teplý.
Navlhlý od říční vody.
Ale teplý.

Jak se dostala z kotliny až k Syslímu háji, to vlastně ani ona sama dost dobře nevěděla. Necítila únavu, která by jí naznačila, že celou cestu běžela. Ale byla tady. Zlatavá zář plamenů pomalu utichala. Oheň se zastavil u řeky a pomalu dohoříval. Mornie nevěděla, zda má odvahu pokračovat.
Poslouchala několik úderů srdce, než vstoupila do nory. Snad doufala, že zaslechne něčí hlas. Tichý pravidelný dech, nebo chrápání, něco, co by jí naznačilo, že sem oheň nezavítal.

To ticho bylo děsivější, než cokoliv, co Mornie kdy slyšela.
Bála se chvíle, kdy si její oči zvyknou na tmu. Bála se smrti, kterou uvidí pod svými tlapkami. Ale jeskyně byla prázdná. Pod nohama jí křupal prach, když zašla hlouběji, aby se ujistila, že tam skutečně nikdo nezůstal. Chvíli jí trvalo, než si uvědomila, že nekráčí prachem. Kráčí popelem.

Jen tolik zbylo z Igniských vlků. Jen popel na tlapkách modré vlčice. Jen hromádka beze jména. Nebylo ani možné určit, kde kdo ležel, když začalo hořet. Čí to byl popel na polštářcích jejích tlap? Ten, kdo tohle místo neznal, by ani netušil, že tady zemřeli vlci. Mohlo shořet cokoliv. Hromádka bylinek, starý strom. Jen Mornie znala hořkou pravdu. A nebylo nic, co by mohla udělat.

„Dokud budeš odporovat svému osudu, nedosáhneš štěstí.“ Mornie se prudce otočila, s tvářemi vlhkými od slz. Ve vchodu do jeskyně spatřila známou siluetu. „Ochránce si tě vždy najde. Chce tě ve své zemi. V čele naší smečky. Tvá krev je toho důkazem. A já půjdu, kam mi řekne, abych splnil jeho přání. Na rozdíl od tebe znám své místo. Oheň uhasne, led roztaje, voda uschne. Jen měsíc je věčný. Jen ten nás může ochránit.“

Udělal pár kroků k ní. „Každá smečka lehne popelem, pokud se ji pokusíš označit za domov. Postarám se o to. Protože Ochránce vidí všude a dovede mě tam, kde potřebuji být. Je jedno, kolik vlků musí zemřít, aby sis uvědomila, kam patříš. Vždycky budeš naše. Tvá vlčata budou naše. Každý, kdo kdy sdílel tvé geny bude náš! I kdybych měl prolít krev celého světa.“

Mornie sebou prudce trhla. Tma. Ticho. Pořád byla v noře! Jenže mrazivé ticho noční můry se vypařilo. Slyšela tichý dech spáčů i hlasitější chrápání. Všichni byli v pořádku! Takovou úlevu vlčice už dlouho nepoznala. Ale sen v ní probudil zapomenutý strach. Dnes v noci už se jí usnout nepodaří.

Přikývla. Nebyla sice zvyklá na ledovou vodu, ale byla pravda, že v chladu prožila většinu života. Nějak by to snad zvládla. A když si uvědomila, že by se mohla po každém tréninku dívat přímo do ohně… přinášelo jí to zvláštní pocit klidu. Možná si bude muset zase jednou pořádně připomenout ten kousavý pocit skutečné zimy, dávno zapomenuté, nebezpečné, děsivé… ale bude se moci ohřát u symbolu nového domova. A oheň nad ledem vždy zvítězí…

„Dobrá, máš to mít,“ usmála se. „Ale doufám, že víš, kdo mě pak bude léčit, jestli skončím nachlazená,“ uchechtla se vesele.

Nepotřebovala čich ani zrak v plné síle, aby poznala, že překročily hranice Ignisu. Mísil se v ní strach a naděje, že někoho spatří mezi stromy. Bála se, že se nějaký pohotový Ignisan se vrhne po její zachránkyni… ale kdyby někdo přišel, znamenalo by to, že tulačka nemusí hlouběji k srdci smečky. Což by určitě bylo dobře, vzhledem k tomu, že Mornie poznala, jak unavená její zachránkyně začíná být.

Ach! Šálil ji snad zrak? Nebo opravdu před chvílí mezi stromy spatřila nějakou šmouhu podezřele vlčího tvaru? Nevěděla, zda se bát, nebo spíš jásat.

„Sss-sss,“ snažila se přinutit svoje hlasivky ke spolupráci. „Stů-ůj,“ hekla a ukázala tlapkou směrem, kde vlka viděla. „Něee…kdo. Tam.“ Myslím, chtěla ještě dodat. Ale na to zatím neměla v plicích dostatečně silný dech.

Na vteřinu se zamyslela. „Signalizace ohněm a nahnání stáda není vůbec špatný nápad,“ řekla. „Rozhodně by to náš lov dost urychlilo.“ Z běžící zvěře strach neměla. Už si stihla zažít svoje a říkala si, že se s tím nějak popere. Ne že by ze své kořisti neměla respekt. Lovec, který nerespektuje kořist se jednou dočká neblahého osudu. A býložravé zvíře je mnohdy nebezpečnější než leckterá šelma. Šelma zabíjí, když má hlad. Býložravec když má strach. A ten oni mají v jednom kuse.
Ale Mornie si byla jistá, že to dokáže. Pláň je široká, určitě bude kam uhnout, kdyby nastaly problémy.

„Já jsem pro,“ řekla Adainovi nakonec. „Nějak to zvládnu.“ Aspoň to bude trochu zajímavé.

Těžce si povzdechla. Nemohla čekat, že si Stadley jejích ran nevšimne a přeci tak trochu doufala, že se vyhne tomuto rozhovoru. „Myslím, že kdyby tohle bylo součástí ceremoniálu, tak nám tu moc vlků nezbude. Ne, tohle byla… nehoda.“ To nebyla lež. Ne tak docela. Ona tedy rozhodně neplánovala naběhnout do zuřících plamenů. Co plánoval ten druhý vlk, to si mohla jen domýšlet. Ale vlastně na tom nezáleželo. Stejně to nemohla zmínit. Vlk ví, co by to znamenalo pro čerstvě ukončený konflikt mezi smečkami. Co by to znamenalo pro ni.

Ne. Pro všechny, kdo to neviděli na vlastní oči, to musí zůstat jen a pouze nehodou.

„Byla jsem… ve špatnou chvíli na špatném místě. Na zatraceně špatném místě.“

Sebejistě přikývla a sledovala Jarumiho, jak vzlétá a zase se nese k zemi. Pořád si připomínala, na jakou část křídel se musí zaměřit. Byla si téměř jistá, že se dokáže trefit. Měla ten trik před očima!

Ale když došlo na lámání chleba, zjistila, že to není tak jednoduché. První místo, které jí na křídle Jarumi ukázal, minulo její čumák, než stihla správně zareagovat. Honem se situaci pokusila zachránit. Druhého místa už se chytit dokázala, ovšem nebylo to ideální. Cítila v čelisti, že kdyby se Jarumi vzepřel o něco silněji, klidně by se jí mohl vytrhnout a ona by při troše smůly mohla přijít o zub nebo dva. Bude to muset zkusit znovu a lépe.

Pomalu se blížily k hranici. Mornie se cítila o něco lépe. Říkala si, že by se snad mohla pokusit k léčitelům dojít po svých, ale hluboko v duši věděla, že jsou to naivní představy. Přesto by se o to pokoušela raději, než aby brala tulačku za hranice.
Mornie se zahleděla mezi stromy. Byly už dost blízko na to, aby mezi nimi mohla rozeznat pohyb. Pohyb kořisti… pohyb nějakého Ignisana. Ach, jak doufala, že se tam někdo objeví. Nemusela by se sama plahočit až k noře na druhé straně území a nemusela by nutit tulačku, aby to udělala za ni.

Znovu se napojila na myšlenkovou vlnu své zachránkyně. Nechoď do toho lesa, naléhala. Tam musím… sama…

Zabořila tlapky do srsti druhé vlčice a zamyslela se, zda by se měla odstrčit a dopadnout na zem, aby mohla vyrazit na zbytek cesty sama.

„Spíš bych se asi brzy unavila, kdybychom každý den běhali dlouhou,“ uchechtla se. „Navíc když budeme trasy budeme střídat, budu připravená na více různorodých překážek.“

Tušila, že se Feier hned chytne lekcí plavání. A vlastně byla docela ráda. Lepší, že se někdo nabídl sám, než aby o to někoho musela žádat. Nebo co hůř – aby utonula v řece, než to stihne udělat. „Nevím, jestli je teď ideální doba začínat s plaváním,“ zamyslela se. „Vzduch už začíná vonět podzimem a kožich do chladu sice dělaný mám, dokonce zvyklý na vlhkost, ale celá jsem ve vodě snad nebyla za žádného počasí, natož když se takhle ochlazuje.“ Nebyla si jistá, zda by měli hned ze začátku kombinovat plavání s otužováním. Ale kdo ví? Třeba by i to nakonec zvládla.

Každopádně se jí líbila představa, že až zas přijde to úmorné léto, bude se moci konečně pořádně zchladit. Jednou se určitě od Feiera plavat naučit musí.

Nečekala, že bude muset obhajovat, proč Stadleyho ráda vidí. Vlastně si nebyla dost dobře jistá, jakou odpověď čekala. „Viděla jsem, jak jsi na tom byl v posledních měsících. Sice ne z blízka, jen když se scházela smečka, ale i tak to nebyl moc pěkný pohled. Ráda vidím, že je ti lépe. Smečka konec konců potřebuje členy v nejlepší kondici, v jaké jen mohou být.“

Už sice nebyli na pokraji války, ale to nebyl důvod usínat na vavřínech. A Stadley býval schopný bojovník. Jak na tom byl teď, to Mornie nedokázala odhadnout. Ale když to dokázal jednou, bylo zajité možné dosáhnout takové úrovně někdy znovu. Vlk, který kdysi býval bellatorskou Gammou, toho nepochybně schopný byl.

Jejich kroky směřovaly k severu. No, spíš kroky cizinky. Mornie se nohama chvílemi země ani nedotýkala. Ale podstatné bylo, že mohly za chvíli dojít k Ignisu. Musela si pospíšit s nějakým plánem, co udělá potom. Nedokázala si představit, jak se bude s tolika popáleninami plahočit až do léčitelské nory. Ale alternativa, to jest že by ji tam donesla cizí vlčice, to se jí nelíbilo o nic víc. Její zachránkyně by z toho nejspíš dobře nevyšla. A Mornie možná také ne.

Jediným očkem se rozhlížela kolem, až nakonec zmerčila lesík, který se jí zdál být povědomý. Prosím, ať je to Syslí háj… V životě snad tolik netoužila spatřit nějakou tu hlodavčí jednohubku, jak utíká mezi stromy do nitra smečkového území. Domov…

Nedokázala určit, zda myšlenkové spojení ještě přetrvalo, nebo už ho nedokázala udržet. V hlavě měla guláš tak či tak.

Opatrně zvedla pravou tlapku – tu s menšími popáleninami, a ukázala k lesu. Nebyla si jistá, jestli vlčice její posunku uvidí, sama vlastně byla ráda, že ji vidí. Až dojdou blíž, třeba dokáže poznat Ignis po čichu. Je ovšem otázka, zda její čich bude vůbec fungovat tak, jak potřebuje.

Ještě nepřerušila myšlenkové spojení, i když nic myšlenkami neříkala. Pokusila se vlčici pomoci v její snaze dostat Mornie na záda, ale neměla příliš sil v nohách. Kvůli zraněnému oku jí navíc dělala potíže orientace v prostoru.

Musíme jít na sever… řeknu ti, až bude vidět hranice.

Nebyla si jistá, co bude dělat, až se tam dostanou. Pravděpodobně budou mít nejblíž Syslí háj. To je od nory pořád docela daleko. Ale nemohla vlčici pustit za hranice. Dokonce ani v téhle situaci. Vlk ví, co by si smečka pomyslela, že se ve skutečnosti stalo. Nechtěla riskovat, že by se do její zachránkyně pustila hraniční hlídka v domnění, že ji takhle zřídila ona.

Mornie chvíli poraženě ležela a nabírala síly k tomu, aby vstala. Ignis byl jen chvíli chůze odsud, ale věděla, že sama tam nejspíš jen tak nedojde. Ne v tomhle stavu. Ale dokud její hlasivky skřípaly jako cvrččí housle, nemohla s tím moc dělat.

Anebo přeci?

Nevěděla, zda bude mít na takový krok dostatek sil, ale byla to její jediná možnost. Musela to zkusit. Přivřela oko a zaměřila se na hlavu své zachránkyně. Pátrala po její myšlenkové vlně a když ji konečně našla, rychle dala dohromady vzkaz.

Pocházím z Ignisu. Není to daleko. Kousek na sever. Pomoz mi dojít k hranicím…
Sama to nezvládnu.

Nezbývalo než doufat, že její telepatická zpráva dojde v celku ke svému příjemci. Celá ta situace ji dovedla k tomu, že se málem vrátila k dlouho zapomenutým zvykům a začala se modlit.

Málem.

Držela se na okraji shromáždění otočená zdravým uchem k Rayovi. Oznámení ji bodlo u srdce, jako jeden z mnoha trnů, které se v poslední době zjevily. Neznala se s betou příliš důvěrně, ale její zmizení bylo přesto náročné. Pokud ji někdo unesl, kde je? Je pořád naživu? Co když si únosce přijde pro další vlky? Kdo se postará o řád ve smečce, pokud se něco stane Raymondovi? A pokud odešla z vlastní vůle… tak proč?
Mimoděk si vzpomněla na Mal. Jak se jednoho dne prostě vypařila. Možná to je prostě osud, který Ignis čas od času stihne. Ale taková myšlenka nebyla o nic méně devastující.

Toužila se vydat pátrat po ztracené betě. Přiložit pomocnou tlapu k dílu. Ale její zranění se jí nadále připomínala. Mohla být ráda, že ke shromáždění vůbec dokázala dojít. Pátrání bude muset přenechat jiným.

Našpicovala jedno ucho i ten cár, který zbyl z toho druhého. Chytit se? To by snad zvládla. Zkusmo otevřela tlamu, stiskla zuby a pokusila se hnout tlapami. Bolelo to, to rozhodně. Ale ve stínu toho, co si prožila před chvílí už se zdála všechna bolest snesitelná. V hlavě jí probliknul malý záblesk naděje, když si to uvědomila, ale hned zase zhasl, jako udušený plamen.

Přikývla. „Zv-lád-nu,“ pokusila se říci, ale pořád se v jejím hrdle nerodil hlas. Jen její vlastní dech jí dovoloval formovat slova.
Těšila se domů. Nechtělo se jí dělat nic jiného, než se schoulit do klubíčka v léčitelské jeskyni a čekat, až Feier nebo Ikke namíchají z bylinek jakési cosi, které by jí snad mohlo pomoci. A zároveň ji ta myšlenka nepředstavitelně děsila.