Príspevky užívateľa

Paroháč se pyšnil hlasem bojovníka, ale před jejím útokem uskočil. Mornie pořád viděla rudě a úplně se nevzpamatovala z rozhněvaného transu, když se před ní začala odehrávat celá ta scéna.

Chtěla po vlkovi skočit znovu. Ať se naučí, že takhle se s Ignisem nejedná! Ale pořádně se ani nestačila začít divit, kam se vlastně ten vlk poděl a kde se tady vzal ten pták, než ucítila pach ohně. Zrychlil se jí tep. Oheň. Symbol domova. Symbol síly. Zdroj světla a tepla, zdroj naděje... nejkrutější zabiják. Živel, který tolik milovala, který jí byl domovem víc, než ledové pustiny, na kterých vyrůstala, který jí dal sílu i v těch nejtemnějších chvilkách, ten živel ji teď ze všech stran obklopoval a olizoval vše, co mu přišlo do cesty. Seschlou trávu, houževnaté pampelišky... její ocas. Bolestně zavyla a marně hledala cestu skrz vařící bludiště.

A v tu chvíli ji napadlo, že v tom má nejspíš tlapy ten parohatý prašivec. Proto si tak bezostyšně pouštěl pusu na špacír. Celou dobu schovával v rukávu eso, o kterém Mornie ani netušila, že mimo Ignis někdo má. Spolu s ohlušující bolestí ji po tomhle uvědomění zalila nová vlna zloby.

"Ty hade! TY HADE! TY PAROHATÁ BESTIE, TY ZMIJE JEDOVATÁ! Jak se opovažuješ do toho tahat oheň?! To ti nedaruju!"

Plameny si pomalu nacházely cestu po jejím těle. Hustá srst vyvinutá do mrazivých teplot dobře hořela. Z Morniiných očí se kutálely slzy, které se vždy vypařily, ještě než stihly dopadnout na zem. To přece není možné! Její překrásný tančící element, kterého se vždy tak zhypnotizovaně toužila dotknout, ačkoliv věděla, že nemůže, pomalu konzumoval její srst a vnášel do jejího srdce bolest, jakou za celý život neucítila. A všechno to byla jeho vina!

"Doufám, že tě tvoje hvězdy proklejí! Doufám, že už nikdy nezažiješ klid! Doufám, že tě už nikdo nikdy nebude schopen opravdu milovat! Doufám, že všichni tví potomci budou proklínat osud za to, že se narodili s tvou krví v žilách! Já douf...ám..."

Do jejích plic si konečně našel cestu kouř s popelem a ona se rozkašlala. Ještě toho tolik chtěla říct! Tisíc různých kleteb by pro toho magora dokázala vymyslet, a ještě by jich pár zbylo pro zbytek jeho smečky. Ale bolest od neúprosných tesáků zlatého zabijáka a její boj s dechem ji pomalu připravovaly o vědomí…

Posadila se do trávy a obmotala si ocas kolem tlapek. Tiše si prohlížela všechny vlky kolem sebe, celou smečku, která se sešla u další velké události. Byla ráda, že tentokrát se setkávají kvůli pozitivní záležitosti. A zároveň byla překvapená vlastním nadšením.

Z podobných oslav se jí jako dítěti vždy dělalo mdlo. Věděla, že jednou bude muset něco podobného podstoupit také. Měsíční ochránce pro ni měl vybrat vhodného partnera, se kterým bude moci pokračovat vůdcovskou linii. Bez ohledu na vlastní přání a rozhodnutí. Z toho pro ni žádné radování nikdy nekoukalo.

Ale Ignis byl jiný. To jí ostatně bylo jasné už dlouho. Věděla, že tady nejsou vlčata ani partnerství pro nikoho povinností a každý může v tomhle směru dělat svá vlastní rozhodnutí. Marielle, Raymond, ona i všichni ostatní ve smečce. Svatba je v Ignisu znamením skutečné lásky, nikoliv povinnosti pokračovat pokrevní linii. A když tam tak tiše seděla, poslouchala Rooin překvapivě přeslazený proslov a ještě přeslazenější sliby, sledovala, jak se na sebe Raymond s Marielle dívají a předávají si dary… co jiného mohla dělat, než se radovat?

Bez jediného zaváhání se přidala k chorálu vyjících vlků a nechala svůj hlas hrdě znít.

„Ty míříš do města?“ vydechla udiveně Mornie. Měsíc už se párkrát obrátil od chvíle, kdy se k tomu místu sama poprvé přiblížila, ale ta vzpomínka s ní pořád zůstávala. „To místo je šílený! Smrdí to tam jako smrt a vlčí smečka, co tam žije, furt čumí na měsíc a mluví o nějakým svým bohovi… občas si říkám, že možná ani ve dne nechodí ven! Že nic jinýho než noc pro ně neexistuje!“

Jestli se tahle vlčice hodlala k těm podivínům přidat, pak s ní rozhodně bylo něco špatně a Mornie doufala, že se při nejmenším aspoň vydá brzy na cestu. Nechtěla mít někoho takového poblíž hranic.

Pozorně poslouchala jeho slova. Takovou radu nakonec rozhodně nečekala. Rozhodně nebyla bojovníkem v pravém slova smyslu, ne o cokoliv víc než kdokoliv jiný v Ignisu, ale přesto s ní jeho slova rezonovala. Odhodlání žene bojovníky i lovce stejnou silou. Zabít nepřítele, utišit hlad - obojí vlk dělá, aby mohl žít…

…Mít pro co žít je možná úplně to nejdůležitější.

Zmínka medvěda jí připomněla její vlastní setkání s jedním takovým, ačkoliv to bylo ještě v jejím dospívání, daleko, v zemích pokrytých sněhem. Připadalo jí to jako vzpomínka z předešlého života. A přesto si vzpomínala moc dobře na to, jak skupina jejích známých, s jejím otcem v čele zabila toho polárního medvěda, co se usadil na jejich území. Děti měsíce tehdy bojovaly za bezpečí pro zbytek své smečky. Medvěd se bil o vlastní život. Obě strany měly odhodlání. Ale její smečka evidentně větší.

„To jsou velice moudrá slova,“ pokývala uznale hlavou. „Budu na ně pamatovat.“

S hlubokým nádechem se připravila zase na další trénink s opeřeným vlkem. Dobře věděla, že jich zatím zdaleka neměla dostatek, aby mohla reálně uspět, proto se taky pro tenhle trénink rozhodla. Ale stejně si pořád dobře pamatovala, jakmoc jí dal zabrat ten poslední.

„Stavbu křídel jsem už řešila s Adainem,“ řekla. Až teď si uvědomila, jak je mu Jarumi podobný. Že by to byl jeden z těch sourozenců, o kterých jí Adain říkal? Pokud by to byla pravda, tak jí hned bylo jasné, že ji šetřit rozhodně nebude.
„Stejně bych si to ale ráda zopakovala,“ dodala. „Snadno se to zapomíná, když si to vlk neopakuje.“

Tiskla k sobě zuby tak pevně, že se začínala bát, aby si je nevylámala. Co si ten hejhula vůbec myslí? Že jsou v Ignisu úplně vymletí? Samozřejmě, že věděli, že Rivotra zabil nimlóg, ale jak už se jí omílalo v hlavě několik týdnů – přivést ho tam dost dobře pořád mohli Přízrační a Mornie bez nejmenších pochybností věřila, že to tak skutečně i bylo. A rozhodně byla ráda za to, jak její smečka zareagovala. Jak jinak takovou situaci taky řešit? Sedět na zadku a čekat, až se vrah objeví se svěšeným ocasem a dobrovolně se nechá potrestat? Nebo přijít Přízračné poprosit, jestli by se teda někdo milostivě nechtěl k té vraždě přiznat (ale rozhodně je nenutit)? To tak!

Po poslední poznámce Přízračného se jí před očima udělalo rudo. Pomalu ani nevnímala, co to vlastně její svaly dělají, když se vrhla vpřed s tesáky na přímé cestě k vlkovu obličeji.

Zamrkala a pomalu se vzpamatovala. Uvědomila si, že Adainův pád byl záměrnou zkouškou, nikoliv úkazem jejích schopností či jeho únavy. Protočila očima. Jak si to jen mohla neuvědomit? No dobře, nevadí. Příště už to bude moje práce.

Pozorně si poslechla, co jí říkal. Všechny detaily si ukládala do hlavy, aby se mohla příště pořádně předvést. Vypadalo to ale, že bude muset ještě hodně pracovat, než dokáže skutečně přemoci zkušené letce a okřídlené bojovníky. Štvalo ji to. Ale snažila se nedat nic znát.

Slezla z boku povaleného Ignisana a postavila se tlapkami zpátky na pevnou zem. „Bylo to super,“ zahlásila. „Ale určitě to budeme muset někdy zopakovat. Myslím, že ve skutečném souboji bych si zatím moc dobře nevedla. Ne s nějakým zkušeným létavcem.“ Uchechtla se.

Z jejího hrdla se dralo hluboké zavrčení. Ocitla se v bolestném konfliktu sama se sebou. Kdyby všechno bylo jen a pouze na ní, už by dávno tomu hajzlovi skočila po krku. Konec konců - jak dobře tak může průměrný Přízračný umět bojovat? I v případě Rivotra jim musel pomoci nimlóg.

Jenže to nebylo jen o ní. S jejími činy se mohl táhnout i osud celé smečky. Kdo ví, jak vyhrocená situace mohla nastat, kdyby toho paroháče zabila. Nebo co hůř – kdyby ho nezabila a on mohl utíkat žalovat zbytku smečky. Nepochybovala sice, že v boji s Ignisem by Přízrační padli, než by slunce stihlo zapadnout… ale štěňata, matky, ani nikdo jiný nepotřeboval znovu riskovat. Už tak se na ně ze všech stran valili nepřátelé. Katalyzátor pro další bitvu skutečně nepotřebovali. Zvlášť když se teď nacházeli opravdu na tenkém ledě.

„No, jen tak to určitě nebylo. Za zabijáky bez motivu vás nemám. Ale faktem je, že Rivotr je mrtvý a z jeho těla šel pach Přízračných. Takže když si dám dvě a dvě dohromady, zdá se mi závěr celkem jasný, ale vy se radši tváříte, že neumíte do pěti počítat. Protože zapírat je pro vás zbabělce mnohem jednodušší, než se přiznat a čelit následkům, to je mi naprosto jasné.“

Jeho komentář ohledně Roo nechala bez reakce. Nejspíš by se z jejího hrdla místo slov vydralo jen další vrčení. A opravdu se mu nechystala udělat takovou radost aby přiznala, že Ignis svou betu velmi postrádá.

„A věř mi, paroháčku, že kdybychom byli alespoň z poloviny takoví krvelační zabijáci, za jaké nás máš… tvá smečka už by dávno, dávno lehla popelem.“

Její pohled stanul na černobílém vlkovi s jakýmsi podivným parožím. Bývala by se možná takovou kuriozitou zabývala o něco víc, možná by si dokonce všimla i šramocení v nedalekém houští, kdyby ji do čumáku neudeřil ten nápadný pach Přízračných. Její srdce vynechalo úder.

Když promluvil, její srst se zježila, rty se samovolně stáhly do jakési podivné grimasy, vyjadřující hrůzu i zlost zároveň, a odhalily bílé tesáky pod nimi. „Ty. Ty!“ zavrčela, jako by za vším tím, co se v posledních dnech dělo, mohl jen a pouze tenhle vlk osobně. Nebylo tomu sice tak, ale kdo dobrovolně stojí s Přízračnými, měl v jejích očích Rivotrovu krev na tlapkách. A to ho ani neznala. Ani ho neznala. Nedokázala si představit, že by dokázala udržet své drápy a tesáky na uzdě, kdyby si dovolili na někoho jiného. Hlavou jí probleskla vzpomínka na Feiera.

„Ach, to je mi jistě líto, že Ignisané chodí po vašem území. Příště vám u toho zabíjení raději necháme soukromí,“ procedila skrz zuby.

Překvapeně zamrkala, když Adain při posledním pokusu skutečně povolil a svalil se k zemi. Asi mu už dochází síly. Nebo mi to vážně začíná jít, přemýšlela spokojeně. Že by to Adain mohl udělat schválně, ji v tu chvíli ani nenapadlo. Chtěla vstát a trochu se z toho úspěchu zaradovat, ale když on tam tak ležel a koukal takovým zvláštním pohledem, jako by snad na něco čekal.

A tak se nakonec do toho křídelního kloubu přeci jen zakousla. Nebylo to silně, přeci nechtěla poškodit Igniského bojovníka, ale rozhodně to bylo znát. Současně s tím se zapřela tlapkami o jeho bok, ve snaze mu alespoň trochu omezit pohyb.

Jemně se ušklíbla jeho křenění a poté se na chvíli zamyslela. "Myslím, že bych chtěla, abys je použil," řekla nakonec. "Norest se plní okřídlenými vlky a když se s nimi nenaučím bojovat, nikdy nad nimi nemůžu zvítězit." A pokud s ním něco takového trénovat Feier, rozhodně nechtěla zaostávat. Stačilo jí, že s přehledem udržel rychlejší tempo než ona, ještě aby z něho byl i lepší bojovník. Ten vlk se dal na léčitelství, ale evidentně v Ignisu málo vlků stonalo, neboť stíhal ještě tak padesát věcí k tomu.

Udělala krok blíž. Jarumiho uvolněný postoj v ní vzbuzoval pochybnosti. Že by si vážně nedával pozor? Že by uvolnil svaly a pokračoval v klidné konverzaci? To se jí nechtělo líbit. Začala si pohrávat s myšlenkou, že by si začátek souboje přeci jen vzala do tlapek, aby mi ukázala, že je nutné se mít na pozoru. O jeho vnitřní připravenosti neměla ani ponětí.

Kráčela svižným krokem směrem k řece. Byla už poměrně daleko za hranicí Ignisu a tím pádem i smečky Přízračných, ale stejně se neustále ohlížela přes rameno. Ať je pravda o Rivotrově smrti jaká chce, stejně sousední smečce ani trochu nedůvěřovala. To, že ho zabil nimlóg přeci neznamenalo, že to byla nehoda. Přízrační mohli klidně tu bestii záměrně přilákat! A ačkoliv teď sice byla v nížině, kde bylo riziko takového osudu výrazně nižší (haha), není to přeci jediný způsob jak nepřítele ohrozit.

Sklonila se k tekoucí vodě a napila se. Na chvíli tiše zavzpomínala na doby, kdy pro ni bylo i obyčejné pití vody fascinující, neboť celé dětství zaháněla žízeň sněhem. Ty časy se jí teď zdály tak vzdálené... nedokázala si představit, jak by to vypadalo, kdyby s Dětmi měsíce zůstala. Celý zbytek života se modlit k noční obloze, nechat si rituálně přiřadit partnera, vychovat k víře i vlastní potomstvo... Ta myšlenka pro ni byla už tak vzdálená. Jako by nahlížela úplně do jiné existence.

Led a sníh byly dávno ztraceny v toku času. Už se nemusela hřát vlastním dechem - v jejím srdci hořel pravý Igniský oheň.

Nimlógové… ty potvory znala (naštěstí) jen z vyprávění. Matně si vzpomínala na dávné plány jít od nich nové území trochu vyčistit, ale nikdy na ni nedošlo, takže to obávané zvíře vlastně nikdy nespatřila. Žhnula v ní však jakási morbidní zvědavost. Jaké to asi je, něčemu takovému čelit tváří v tvář? Jak taková bytost vypadá? Jak bojuje… jak chutná její maso? Nehodlala se té bestii však vydávat vstříc. Alespoň ne sama. Rozhodně ne po tom, co se stalo Rivotrovi, ačkoliv pořád věřila, že na tom Přízrační měli minimálně nepřímou zásluhu.

Spatřila ve Feierovi záblesk jeho obvyklého přístupu, když jí opět položil tu známou otázku. Ulevilo se jí. Snad to nebude až tak zlé. Ale teď - jakou trasu zvolit? Moc dobře si pamatovala jak to dopadlo posledně. Tlapky ji bolely ještě několik dní. Neměla by se nechat takhle vyřadit jediným během.

A přesně proto musí trénovat! Čím dříve si na takové trasy zvykne, tím dříve to pro její tlapky přestane být šok!

Nehledě na to, že by její původní plán (to jest - unavit Feiera a vytáhnout z něj, co s ním je) by při náročnější trase mohl přeci jen být trochu účinný.

"Už dlouho jsem neběhala nic náročnějšího. Je na čase to změnit. Klidně bych si dala něco srovnatelného s naším posledním běžeckým tréninkem." Nohy ji zabolely už jakmile ta slova vypustila z tlamy, ale doufala, že to bude stát za to.

Rázem se jí zrzoun začal zdát o něco sympatičtější. Odvaha vrhnout se do boje, i když tím bojem je jen smečkový trénink, to dokázala ocenit.

Chvíli zvažovala, zda se na Jarumiho rovnou vrhnout, ukázat mu, jaké hryzance dovede uštědřit a ověřit si, zda je opravdu snese s takovým klidem. Nicméně neudělala to. Dokázala si představit, že s jedním párem končetin navíc má vlk celkem navrch ať je silná jak chce. A i kdyby neměl, může jí nakrásně uletět.

„Používáš v souboji i ta svoje pírka?“ zeptala se rychle, ale udržovala svaly napjaté, uši našpicované, oči na stopkách, kdyby se Jarumi náhodou rozhodl, že řečí bylo dost a vrhne se do boje rovnou, aniž by jí odpověděl.

Pokývala hlavou. Už skoro stihla zapomenout, že se Ignis měl stěhovat. Mluví se o tom takovou dobu… Na moment zavzpomínala, jak tehdy ještě jako Omega poslouchala od vlků, že se chystá stěhování. Teď bylo rázem vidět, že to až příliš dlouho natahovali. Pokud však odsud zmizí včas, mohlo by to pořád ještě něco zachránit. Nicméně současně se jí příčila myšlenka, že by před Přízračnými prostě… utekli! Věděla, že to tak úplně není, stěhování bylo na plánu dlouho před Rivotrovou smrtí, která všechno tohle uvedla do pohybu, ale stejně měla pocit, že se za odchod z území po tom všem bude někde hluboko v duši trochu stydět.

Nadhození společného běhu v ní vykřesalo jiskru naděje. Třeba se Feier unaví a bude otevřenější. I když věděla, že to jsou spíš jen naivní představy. Pravděpodobněji to bude ona, kdo se vyčerpá tak, že už si ani nevzpomene, co že to chtěla zjistit. Přesto se však její koutky stáhly do malého úsměvu.

„Vážně? A nechceš mi nějakou z těch tras ukázat?“ mrkla na něho.