Príspevky užívateľa

Pomalu prozkoumávala každý kout tohoto území. Naučit se žít tak, aby to nějak vyhovovalo všem nebylo tak jednoduché. Pořád ji někdy přišlo, že nedělá tolik, kolik by měla. Zavděčit se všem asi nebude tak jednoduché, jak si ze začátku myslela. I ta její magie....hvězdy. Má to něco dočinění s kulturou rodiny? Měl tohle někdo před ní, nebo je jediná? Měla tolik otázek v hlavě, ale žádné odpovědi. Naučit se ji dostatečně ovládat bude muset sama, ale pár rad navíc by se taky hodilo. Ladným krokem si to vykračovala po planině směrem k vodě. Měla už fakt žízeň potom běhání a lovení, ve kterém by snad našla svoji zálibu a přispění smečcce. Někdy nad tím pořád váhala, zdali je tohle vážně to, co chce dělat. Byla bohužel pořád trošku zmatená, ale čím víc trénovala, tím víc ji to dokázalo přesvědčit, že to bude asi to její pravé.

Pokud nechtěl nehodlala ho nějak nutit a pomalu si ho snědla. Jeho pochvala ji potěšila a hezky se to poslouchá. „Trochu jsem přece jen přemýšlela a zatím mě to táhne k lovu. Opravdu mě baví a možná by to byla moje cesta, než dělat medika, i když i to je docela lákavé." Bylo těžké si vybrat jen jednu věc. Avšak možná přece jen lov asi vyhrává. „Ty jsi Hari viď? Pokud si to dobře pamatuji." Mamka ji to zmínila, když se tehdy na nějaké akci ptala. Pamatovala si ho hlavně díky jeho krásným rohum, které obdivovala.

Hledala si zrovna nějaké místo na večer, aby mohla sledovat hvězdy jak to dělávala aspoň jednou nebo dvakrát do týdne. Zvuk vytí ji hned z této myšlenky vytrhl a hodila sprint. Když dorazila už tu pár vlku bylo a poslechla si Tima. Informace hodně stresující a když Hari zmínil mamku hned se na něho podívala a doufala, že snad ne. Nervozitou a docela i obavami chvíli přešlapovala na místě. Tohle ji pomáhalo se uklidnit, než si sedla na zadek. Uši měla lehce dozadu a ráda by toho věděla víc. Kdo by je snad chtěl ohrozit na životě? Nějaký důvod k tomu mít sice musel a ráda by věděla jeho....nebo snad její jméno. Ať už to byl kdokoliv zaslouží si lekci.

Otočila se za známým hlasem. Viděla ho už na nějaké akci s rodinou a taky mu tehdy pochválila růžky. Měl je pořád moc pěkné. Jak že to bylo? Har? Nebi Hari? Nějak si to dobře nepamatovala. „Ahoj. O děkuji, ale nemyslím si, že bylo něco na tom těžkého. Byl ostatně menší." Nějak v tom moc zrovna neviděla, ale pochvala samozřejmě potěšila. Začala vrtět ocáskem. „Dáš si taky?" Nebylo toho zrovna příliš, ale chtěla být zdvořilá a podělit se.

Měla zase svoji samotářskou chvilku. Po nějaké větší socializaci to chtělo zase lehčí pauzičku. Byla by na průzkumu už dávno, kdyby si trochu nepřispala. To pozorování hvězd se ji někdy krapet protáhlo. Každopádně už byla zase plná energie a odhodlaná si chytit nějakou menší svačinu. I obyčejný králík by přišel vhod, no prostě cokoliv by se teď hnulo by asi sežrala. Snažila se vyňuchat nějaký dobrý oběd, který snad najde rychle.
Nohy ji zavedly až na planinu a také zahlédla i svoji kořist. Králík byl sice menší, ale proč ne všechno je dobré. Rozběhla se za ním co ji nohy stačily. Byl hodně mrštný, ale Arušce přece jen neutekl a po chvíli ho držela v zubech. Nadšeně si poskakovala z dobře odvedené práce a mohla si vychutnat odměnu. Přece jen něco z toho učení pochopila.

Maminka ji o této společné akci vyprávěla něco malinko a hrozně se těšila. Snad by radostí pořádně nemohla spát. Cožpak by se jeden netěšil no ne? Chtěla být hned první a jak přicupitala na louku už viděla v dáli maminku. Pro nějaký kousíček papíru a něco na psaní byla nejspíš žadonit, aby něco dostala. Samozřejmě co nejvíc roztomile to šlo. Celou dobu si to nosila v tlamičce a vedle mamky položila. „Ahoj mami." Nadšeně vrtěla ocáskem a také upřela pohled nahoru. Tento pohled stál vždy za to, i když to viděla už snad tisíc krát. Nemohla se dočkat co zajímavého zjistí dneska.

Byla opravdu velká škoda, že tu ten sněhulák nemohl být déle. Táta měl však pravdu a nového si postaví zase další zimu. Aspoň že vlci žili déle jak tento sněhový kamarád. „Co si z toho udělat naší tradici? Dokud budeme oba pořád tady, tak si budeme sněhovlka stavět každým rokem." Bylo by to milé a možná by mohli zapojit i maminku a sourozence, pokud by chtěli. Udělat se něco svého krom starých rodinných záležitostí. Táta je takovým taťkou pro úplně všechny a nad tím se hezky usmála. „Lovení i obhlídka hranic zní suprově! Ráda bych klidně obojí." Chtěla být pro změnu trochu akční. Měla spoustu energie a to vysedávání tady už asi bylo dost i pro ni. „Co tak si prvně dát něco pod zub? Mám trochu hlad." Za to může určitě ten sněhulák. Musela dobít kalorie.

Táta byl moc moc hodný, že ji pomohl udělat rádoby vlka že sněhu. Nadšeně vrtěla ocasem. „Je naprosto dokonalý! Díky tato." Přicupitala ho obejmout. Nějakou dobu se na jejich výtvor dívala jakou úžasnou práci to odvedli. „Kéž by tu mohl zůstat navždy." Jen co se zase oteplí roztaje. „Copak bys rád dělal tati?" Až teď ji došlo, že ho snad u nějaké práce nevyřešila svým sněhulákem. To by bylo nemilé, kdyby měl nějaký důležitý úkol a ona mu do toho něco strčila.

Poslušně následovala a vyťapkávala si to za rodinou. Ve sněhu to bylo malinko obtížné, ale to ji přece jen tak nezastaví. Gulášek byl moc hodný, když je všechny kontroloval. Cítila se hned víc bezpečně i když by tady nemělo hrozit nic než jen natlučenÿ čumák, jelikož to někde klouzalo. Její bráška úplně nadšený z výšlapu nebyl, ale přece jen mu to pak stálo za to. Když už přišli na místo hned se šla kochat výhledem a co je hlavní miluje koukání na hvězdy. No dneska to bylo o něco svátečnější tudíž se nechtěla až tak nechat rozptýlit. Sedla nedaleko svého bratra sledovala hvězdy s ním. Byly tak Nádherné, i když je viděla už poněkolikáté v rámci svých večerních cestiček za noční oblohou. Nestačila se divit a ten pocit přišel znovu. Stejně jako když byla s maminkou. Očka hned víc otevřela a na pár chvilek zavřela. „Šeptají." Víceméně to řekla do prázdna. Netrvalo dlouho a její hvězdy pod očima se rozzářily a na to očka opět otevřela. Sklonila hlavu a podívala se před sebe objevujíc se hvězda před ní a kolem mnoho maličkých ve třech pásech. Svou magii pořád jen objevuje a většinou se objevovala náhodně. Nejspíš měla u takové události větší moc, než v obyčejný den. Připadala ji zářivější než tehdy s maminkou. Hned se ji objevil úsměv na tváři a dojatý výraz.

Měla velkou radost, že už koule držela jak měla. „Sněhuláka." I když další koule na vrch by už asi nedali, takže Aruš šla hledat nějaké klacky a šutry, aby tu kouli vyzdobili. Trošku netradiční sněhulák, ale to ji vůbec nevadilo. Přední packy dala na kouly, aby ji mohla udělat provizorní ouška z klacku. Kamínky dala jako oči a nějaké větší klacky dala jako nohy. „Uděláš mu nahoře ostny?" Chtěla nejvíc super sněhuláka. I když to byla snad jen ozdobená obří koule. No s trochou fantazie to možná vlka i připomínalo....možná. I tak se ji výtvor líbil. Poslušně si sedla a sledovala tátu jak zdobí vršek.

Usmívala se na něho též a nevadilo ji, že neví jak ji v tomto pomocí. Cítila se dobře, že v tom není sama. „Nevadí táto. Aspoň nejsem jediná co to neumí." Možná už nevypadala jako to malinké klubko, ale pořád měla v sobě ten kousek elánu a tak brzo se ho vzdát nemohla. „Tak jo. Ráda to zkusím." Hopsla si a postavila se vedle táty. Jakmile začal koulet čumákem přidala se hned taky. Pomalými ladnými krůčky s tátou dělala sněhovou kouli. Když na to byli dva hned to šlo lépe a koule začala brát na objemu. Zvětšovala se jim před očima a Aruš z toho měla vážně neskutečnou radost. Chtěla ji koulet dokud nebude větší jak ona! Nedomyslela však, že bude těžší a těžší. Začala si toho všímat až postupně, kdy pociťovala tíhu sněhu. Jak už to na ni bylo těžké, tak se ji na místě klouzaly nožky a samozřejmě uklouzla. „Juuuuu jak je velká!" Vrtěla nadšeně ocáskem.

Okamžitě se otočila za známým hlasem. „Juuu Ahoj táto." Zavrtěla vesele ocasem. „Ne! Tahle sněhová koule mi prostě nechce držet. Vždy se rozpadne." Taková nespokojená ze sněhové nadílky. I když se ji tohle všechno bílé nadělení líbilo no našlo to malé nevýhody. „Jak mám udělat, aby to bylo takové jaké chci?" Ráda by pochytila pár rad a možná si i trochu pohrála. Využít mládí i také na hraní.

Zimní radovánky byly pro ni vážně něco. Šourání se sněhem se ji opravdu zamlouvalo a hlavně z toho někdy šli dělat i koule! Někdy to nešlo zrovna podle představ a hned se ji rozpadla. Nechtěla to vzdát jen tak, takže čumák zase zabořila do sněhu a hned se dala na další tvoření koule. No opět po chvíli válení se ji zase rozpadla. „Ach jo!" Vyskočila se vzpřímenými nožkami a koukala na tu hromádku sněhu hrozně nespokojeně. Jak to, že to nechtělo držet hezky pohromadě? Sedla hned na zadek a naštvaně odvrátila od hromádky zrak. Nechtěla tuhle neplechu už ani jen vidět! Taková drzost, aby se ji to zničilo. V čem pak asi spočívat ten fígl?

Nebyla v tom zrovna dva krát nejlepší a neměla zatím tu čest se všemu naučit. „Tvoří moc krásná souhvězdí, ale ne všechny znám. Nebo si je sama začnu spojovat do obrázků. Jednou jsem si je spojila i do obrázku ryby." Usmála se na menší pobavení. Byla klasické hravé dítě a v zimě snad bude obloha ještě víc kouzelná a plná vloček. Na mráz a chladný vítr se zrovna moc netěšila, ale radovánky ve sněhu snad budou zábava, pokud se zapojí všichni z rodiny a budou si moci hrát. No na teplo domova nemá nic na světě. „Někdy mám pocit, jak kdyby se mnou mluvili. Tak zvláštně někdy v noci šeptají." Možná zněla lehce jako cvok, že by hvězdy vydávaly nějaký zvuk či meluzínu. „Mluví se mnou" Neustále se dívala na oblohu během svých vět. Zvláštní pocit něco takového cítit a snažila se to co nejhlouběji prožívat. Na chvíli zavřela oči a vydechla. Představila si hvězdu a ta se objevila i před ní. Byla zatím jedna s krásnou září a později se objevovali i menší kolem. Otevřela oči a jak se lekla, tak to i zmizelo. Ucukla se hned schovat k mamince.

Tohle zírání ji zkrátka fascinovalo čím dál víc, ale pak ji někdo vyrušil. „O ahoj mami." Lehce se přimazlila do jejího kožíšku, když přišla. „Dívám se na hvězdy. Jsou tak úžasné." Byla ráda, že maminku vidí a začala vrtět svým huňatým ohonem. Její oči se nedokázaly vynadívat až začla jimi být posedlá. Ale ani přes tohle si dokázala povšimnout, že se maminka moc neusmiva. Taky toho musela mít určitě hodně. Chtěla ji objetím rozveselit.