Príspevky užívateľa

PRocházela městem. Zamířila prvně k místu, kde má meisáš svůj úkryt. Ale Nirixe tam nenašla, podle pachů vyrazil někam do města.
Potřásla hlavou a prostě vyrazila po městě. Pachyse tu kříží tolik, že nemá smysl ho stopovat, by bylo zbytečně složité. Hati jistě dá, že na sebe někde narazí a kdo je ona, aby určovala, kdy bude vhodná doba potkat samotného mesiáše.

Trochu přemýšlí, kde by mohla trénovat svou novou dovednost. Tlapy ji zavedly k nákupnímu centru. Zadívala se na dlouhou, ale ne zase tak moc vysokou budovu. To by možná bylo ideální. Zvedla lehce hlavu a zamávala ohonem. Vyrazila rovnou do nitra nákupního centra, s úmyslem najít si cestu na jeho střechu. Tuší, že by vzadu mělo být jedno zachovalé schodiště. Neví, že bylo určené zaměstanncům, jí je to koneckonců jedno.

Protáhla se a znovu potřásla hlavou, ve snaze zahnat pobolívání za očima. Je jí jasné, že ji čeká asi hodně zkoušení a cvičení, ale každopádně se zdá, že dostala zajímavý dar.
Měla bych o tom říct mesiášovi. Přece jen, objevení nové magie je významná událost v životě vlčice.
Také jí to vlilo trochu síly do žil, opravdu to vypadá, že tu ještě má zůstat.
Naposledy zvedla hlavu k místu, odkud poprvé spadla a nezranila se a pak k měsíci. Uctivě sklonila hlavu ve vzdání úcty Hatimu.
Pak zamířila pryč odsud. Cítí se trochu unaveně a navíc se blíží ráno. Nejdříve tedy do úkrytu a další noc hodlá kontaktovat mesiáše a oznámit mu, co zjistila.

Ceremoniál vlčat

Dnešní noc je důležitá. Nové děti, nová krev Kultu, noví Hatiho následovníci. I ona tu kdysi stála a sledovala svou dceru, jak překonává zkrvavenou vodu, aby se znovu zrodila jako Hatiho dítě.

Mesiáš se pustil do ostraňování ledu, tak nezaváhala a šla mu pomoct. Chápe, že rituál musí proběhnout v pořádku a přece nebude pracovat jen on.
Nemluvila, zůstávala tichým stínem noci, ale pracovala usilovně a potom se stála k bočnímu okraji bazénu, odkud uvidí na vlčata, připravující se na svou novou životní cestu.

Otřásla se, pořád ještě trochu v šoku po tom zážitku. Asi by to snášela o dost hůř, nebýt svojí víry a jistoty, že to Hati ji zachránil. Možná pro ni ještě má úkol zde, v jejím domově, nebo možná jen nenastal její čas. Sama neví, ale o Hatiho vůli se nepochybuje.
Ještě jednou se otřásla a zkontrolovala si všechny tlapy. Opravdu to vypadá, že je v pořádku.
Zadívala se nahoru do výšky. Zůstane mi tahle schopnost? Obdařil mě Hati novou magií, nebo mě jen zachránil?
Není tak hloupá aby zkusila skočit, ale jestli jde o novou magii, bude ji určitě nutné trénovat a to se dá zvládnout.
Zadívala se na zem pod své tlapy a pak zase nahoru. Snažila se soustředit podobně jako při pádu. Dívala se nahoru a chtěla se dostat výš. Zvednout se ze země a vznést se k paneláku nahoře.
Marně, nic se nestalo.
Zamyslela se. Možná zkouším něco příliš těžkého. Asi budu muset zkusit odněkud skočit. Samozřejmě, ne z velké výšky.

Rozhlédla se a pak si to zamířila k troskám jakéhosi kiosku nebo co to bylo. Vyškrábala se na něj, asi dva metry nad zemí. Zhluboka se nadechla a upřela pohled k obloze. Snaží se soustředit... a pak skočila do prázdna. Silou vůle se snaží nespadnout... a ejhle, ono se něco děje. Snesla se na zem zvolna a pomalu, její tlapy lehce dosedly na zem.
Zhluboka vydechla a potřásla hlavou. Trochu ji pobolívá za očima. Varovné znamení, že magie nebude zadarmo. Ale i tak to byl docela úspěch.

Nějakou dobu zpívala měsíci a svému synovi, kterého už nikdy neuvidí.
Neví vlastně, jak dlouho tam stála, na okraji střechy. Sklonila hlavu a zadívala se do hlubin mezi vysokými domy. Jako kaňony a rokle. Nebojí se výšky, důvěřuje svým tlapám dost. I instinktům.
Vydala se zvolna podél okraje střechy, po jejím zvýšeném lemu, jen krok od děsivého pádu do hlubiny. Přesto její krok působí jistě. Našlapuje měkce, jen kus pohybující se tmy ve tvaru vlčice.
Asi by ne každý Kulťan schvaloval chůzi po takovém místě. Ale ona se prostě nikdy nebála stát nad útesem.
Přesto nakonec seskočila z lemu na střechu a zamířila ke schodišti. Tentokrát s úmyslem lovit. Viděla zaletět nějakého ptáka do patra jen kousek pod střechou.
Sešla tedy o kus níž a opatrně vstoupila vylomenými dveřmi do bytu, v kterém by měl být. Hodila by se svačina.
Skutečně jí netrvalo dlouho opeřence vyslídit. Opatrně se k němu sunula podél zdi pokoje, ale zrádný vítr zavál, zatočil se mezi domy a protáhl se dveřmi. vzal sebou její pach.
Opeřenec vyletěl s úmyslem uprchnout.
Noctra vyrazila prudce za ním, ještě má šanci ho chytit.
Skok... a zuby zcvakly pernaté křídlo v momentě, kdy pták opouštěl okno. Prudce dopadla na okenní rám. Druhé křídlo ji tluče do hlavy a Noctra se rychle pokusila couvnost, nejistá si v okně, které pod tlapami nepůsobí příliš pevně.

Pozdě.

Starý okraj okna povolil pod jejími tlapami, a Noctra i s ptákem vypadla ven.
Ani nevyjekla, tlamu plnou peří, se řítí k zemi. Napřela svou vůli k oku, dál od země. Možná poslední dobou trpí, ale nemůže jen tak opustit tento svět, ještě ne. Ale ta výška...

Hluboko v její duši a těle se cosi pohnulo. cosi neznámého a pád černé vlčice se začal zpomaloval. Nevšimla si toho. Upírala svůj pohled nahoru a prostě si přála žít, nespadnout.... pád se začal zpomalovat víc a víc, a Noctře nakonec došlo, že už měla dávno ležet na zemi rozlámaná, rozhlédla se a došlo jí, že už je jen kousek nad zemí a pomalu se snáší. lekla se, co to a tím ztratila soustředění. Poslední dva metry dopadla razantně na zem až vykvikla, jak ji zabolely tlapy a upadla.
Spíš, že to nečekala, než že by se jí doopravdy něco stalo, nejvýš trochu potlučená.

Otřesená z toho zážitku vstala, podívala se nahoru na okno, na svoje tlapy, zase na okno a pak na měsíc. Uctivě sklonila hlavu. Hatimu díky! Vzdala tiše úctu svému bohovi. To on ji musel zachránit, jinak si to neumí vysvětlit. Neumí přece létat.

Stála na střeše jednoho ze starých činžáků. Pořád ještě si je svýma nohama dost jistá, aby věděla kam jít a nespadnout... Toulala se městem tuto noc. Poslední dobou tak činí často, straní se až příliš ostatních. Vlastně celou zimu. Jen s dcerou se snaží být víc. A samozřejmě lovit, pro smečku, která stále potřebuje jídlo. Kořist odevzdá na určeném místě a jde si zase po svém.
Pořád se nepřenesla přes ztrátu syna a z nějakého důvodu, sama neví jakého, na ni tuto zimu těžce doléhá.
Posadila se na okraji střechy. Chvíli smutně hleděla na město, pak zvedla hlavu k měsíci na obloze a začala výt. Není to volání smečky, ani pozdrav. Je to smutná, táhlá píseň. Připomínka jejího ztraceného syna. Snad Hati dá, aby její hlas zaletěl až k němu...

<<< železnice

Pomalu pokračují územím. "Hati je moudrý a mocný. Je dobře, že nás chrání. Samotní vlci proti lidem málo zmůžou. Ale my jsme díky Hatimu v bezpečí a můžeme žít klidně." Jak lidi vyhnal, to pro Noctru není tak důležité. Pro ni je hlavní to, že tady mají klid.
Lehce zastříhala ušima při pokračování cesty a dalších dotazech. Před nimi se objevil obrys obrovského kovového kola.
"Ano, lovíme pro smečku potravu. To mohou všichni. Ale popravčí bývají dobří lovci i stopaři." Koneckonců, chytat zrádce, jejich hlavní úkol, toto vyžaduje. Ale není na škodu schopnosti použít i k nakrmení hladových vlků.
Nečiní jí problémy odpovídat na otázky ohledně její práce ve smečce. Pro ni je v pořádku, že se Lesley ptá, jistě to chce proto, aby byla platnou členkou smečky. Pro trochu černobílé vidění světa Noctry nic jiného ani nemůže existovat.

Černá vlčice zamířila přes Lunapark k jeho okraji, aby mohla své společnici ukázat hranici. "Nemusíš se bát, dokud se pohybuješ mezi troskami lidských věcí." Stavbami toto úplně nazývat nechce. "Hranice je až támhle, kde už jsou jen stromy a tráva."

Sleduje Omaru pozorně. Vypadá trochu vážnější a trochu hubenější, než před před smrtí syna. Je jasné, že to na ní zanechalo stopy. Přesto s Omarou mluví přátelsky.
"Sběr bylin je také důležitý, takže jen jeslti ti to nějak nenaruším. Nebo ti pak můžu pomoct, ale vím o bylinkách jen málo."
Kdysi ji jedna vlčice naučila jen několik druhů. Pamatuje si je dodnes, i když je to už jako v jiném životě.
"V téhle oblasti se vyskytují srny, proto sem často chodím lovit. Stačí to tu prohledat a najít čerstvé stopy. "
V zahradách domů je hodně plodin a rosltin, které zvěř lákají. Skoro všude se tu dají najít stopy, i když většinou staré.
Jestli bude Omara opravdu chtít jít na lov, pokývne a čenichem ukáže směrem, kterým se chystala jít prověřit stopy.

Lehce pokývla hlavou v uctivém pozdravu.
Ne, rozhodně to nebude snadné. Kromě své obvyklé práce bude muset mnohem více hlídat svou dceru.
Asi ji začnu brávat na lovy, aspoň se něco naučí.... Většinu času ostatně mohou být spolu. Uklízet budu muset asi prostě taky. Co mi zbývá.
Detaily ale mesiáše obtěžovat nechce. Nirix jí byl sympatický už od začátku, co se znají, nicméně, vyšplhal se až nejvýš co šlo a má jistě práce dost na to, aby s ním probírala kde co.
Otočila se a zamířila ven z jeho úkrytu, najít svou dceru.

Hleděla na svou dceru docela smutně.
Povzdechla si. Samozřejmě ji má pořád stejně ráda, ale dělá jí její chování starosti.
"Máš štěstí, že Hati zatím nevyžaduje tvoje potrestání. Ale evidenntě máš příliš mnoho energie a nevíš co s ní. To se dá řešit jen jedním způsobem Miriam..."
Došla k ní a mazlivě se o ni otřela. Průšvih neprůšvih, je to její dcera.
"Nejsi už vlče, takže je na čase, abys začala pracovat pro smečku. Budeš se mnou chodit na lovy a mimo lovy půjdeme uklízet město. Aspoň získáš sílu. Vyzdobit město můžeme potom klidně taky. " Pokud je v Miriam umělecký duch, tak proč ho potlačovat. Ale rozhodně teď čeká obě dost práce.
"Začínáme hned, takže teˇ%d posbíráme tady ty rozsypané knihy a vrátíme je do polic." Jistě asi ne tak, jako by to udělal člověk, ale hromádky se taky počítají.
"Ať se tu dá chodit." Uklízení knihovny není nic moc, je tam dost prachu. Ale co. Pak se mohou umýt u řeky.

Naklonila hlavu lehce na stranu a nechala ji domluvit.
"Čím jste tedy jeho domov ozdobili? A žádal vás nějak o to? Uvědomuješ si, že obzvláště když má nějakého zvířecího mazlíčka, tak tam bez přímého svolení vůbec nemáš co dělat? Myslíš, že bych já jásala, kdyby se nám někdo jen tak nacpal do pelíšku?"
Zatím rozhodně není z celé situace nadšená. Hati ale naštěstí nežádal trest. Přesto je na čase, aby její dcera začala více pracovat. Není již malé štěně, vyrůstá.

Vystopovala pach své dcery do knihovny. Poslední dobou se nevídají zase tolik. Noctra musí chtě nechtě plnit své povinnosti a navíc, ani Miriam se moc nevrací do jejich společného domova.
Takže tentokrát nezbylo, než ji prostě najít.
Netváří se moc vesele, když dcerku našla. Jakkoliv ji bezmezně miluje, tentokrát ví, že musí s Miriam vyřešit vážnou věc.

Došla k ní, lehce ji pozdravila dotykem a pak si sedla. Kouká na Miriam dost smutně a trochu zklamaně.
Chvíli bylo ticho, na otázku neodpověděla. "Miriam, můžeš mi vysvětlit, jak jsi mohla zničit domov jednoho z našich bratrů v kultu?" Zeptala se tiše. Beze zloby, ale rozhodně je znát, že je jednáním dcery dost zklamaná.

Povzdechla si. Ano, dospívání je pro mladé vlčice složité, a jejich společná ztráta také. Ale ani to neomlouvá podobný čin.
"Měla by se podílet na opravách. Aby viděla, jaké má její chování následky." Maličko se narovnala. "Za prohřešek je na místě zaplatit. Práce může být dobrá platba. Pokud nebude opravovat co rozbila, měla by udělat jinou práci. Na nábřeží kolem průlomu je pořád dost nepořádku. I na jiných místech je co uklízet."
Vypadá to, že to mladé vlčici možná prošlo docela dobře u mesiáše, ale u vlastní matky to tak jednoduché mít nebude.

Tuto noc byl měsíc vysoko na obloze a jasně zářil, když se pohybovala po horních patrech vysokých domů města.
Není neopatrná, to zase ne. Drží se dál od míst, kde jsou praskliny, kde by hrozilo zřícení.
Zná město dobře, už je přece jen dost dlouho jejím domovem.
Centrum umí být někdy nebezpečné, ale ona se brzo naučila pohybovat ve výškách bezpečně. Od jara do podzimu pravidelně loví v horních patrech města ptáky. Hnízdí jich tu v domech s vytlučenými okny spousty a poskytují dost potravy pro věčně hladovou smečku.

Stejná je i dnešní noc, kdy ji lov zavedl do výšek centra.
Málokdy tu někoho potká. A je to tak dobře. Kromě vlků s křídly, jako je sám mesiáš, to často není bezpečné.
Lehkonohá rychlá Noctra si ale umí poradit. Je ovšem ráda, že se jí u toho nikdo nemotá pod tlapy, to by už tak bezpečné nebylo.

Jenže, tentokrát k ní vítr zanesl pach člena smečky. Zamračila se. Ano, jistě, zakázané to vyloženě není, to by tu nebyla ani ona, ale počíná si ten druhý bezpečně?
Vyrazila za pachem.

Jakoby odnikud se z temnoty noci před Omarou zvedl obrys ve tvaru vlčice a v něm zasvítily šedivé oči.
Temná srst Noctry je za nocí až příliš nenápadná a vlčice se tak před každým vynoří ze stínů až na krátkou vzdálenost, aniž by to vlčice chtěla.
Strachu Omary to asi moc nepomůže, bez ohledu na vůli černé popravčí.
"Ano, já." Odpověděla docela klidným hlasem.
"Jsi na lovu? Chtěla jsem nalovit nějaké jídlo pro smečku, takže by bylo lepší spolupracovat, než si překážet." Její tichý hlas v sobě nemá ani stopu agresivity, zato pořád dost jasnou stopu smutku. Vlčice se teprve staví na nohy po náročném období. A je to na ní znát, hlavně pro ty, co ji znali už předtím.