Príspevky užívateľa

Pousmála se. "To, že budu mít vlčátka, není nemoc. Jsem v dobré kondici a zdravá. Na srnu bych si netroufla, aby mě někam nekopla, ale zajíc mi toho moc neudělá. " Potřásla hlavou. Ale jeho zájem ji potěšil a je to vidět. Netuší, co si o tom doopravdy myslí. Acheron se umí chovat jako někdo, komu na ostatních záleží.
I tak ji poklona trochu překvapila. Koukla na něj. "Fakt? Sama sebe nevidím.. a vlastně, tohle moc neřeším. Hlavně aby byli zdraví ti maličcí." odpověděla klidně. Noctra není zrovna ješitný typ.

Víc ji zajímá, jak se měl on. Trochu se zamračila, starostlivě. Vážně tu chybí léčitel... "Hlavně, pokud ti už je líp." Někdy mě mrzí, že smečka nemá léčitele. V takových chvílích by se tady hodil. "Asi nevíš, co ti bylo, že?" Sama se v tom taky moc nevyzná. ani bylinek nezná mnoho, jen pár, co se naučila na cestách od někoho. "Znám jednu léčitelku, ale je z jiné smečky, to je celkem na nic." Ta jim tady nepomůže. "Jedna z novějších vlčic tady taky ví něco o bylinkách, ale je málomluvná, tak nevím, kolik toho ví."

Tváří se přátelsky. Netuší, co si kolikrát acheron myslí, takže ho považuje za milého vlka a jednoho ze svých přátel.
Způsobně se posadila a složila ocásek kolem nohou. Vypadá v dobré kondici, i přes svou situaci. Usmála se, když se jí zeptal nejen na ni, ale vlastně i na přicházející vlčátka. "Dobře, děkuji. Je to celé trochu zvláštní a raději jsem opatrná, ale žádné potíže nejsou. Hati nám požehnal. A Batdog se stará. I tak občas lovím, ale raději jen menší kořist, jak zajíce a koroptve." Nevidí důvod, proč zahálet. Každopádně, její kondice ani současným stavem neutrpěla.
Pak Noctra zvážněla. "Jak se máš ty? Teď jsem tě nějakou dobu moc nevídala," řekla opatrně. Předtím se vídali víc, takže je ten dotaz docela na místě.

Dnešní den strávila v továrně, bezpečně ukrytá před paprsky slunce. Je ještě opatrnější než obvykle. Nemá teď zodpovědnost jen za sebe... pořád ji ještě trochu mrazí z toho všeho... z Hatiho volby.. nečekala to. Ani trochu. Ale, stalo se. A te´d už se pomalu blíží doba, kdy vlčátka přijdou na svět.
S večerem vstala a protáhla se. Pořád je pohyblivá, stejně jako dřív, jen jí to tolik nepřijde, přijde si méně obratná. Také už neloví vysokou, ale zajícem nebo nějakým opeřencem rozhodně nepohrdne. Ne že by lovit musela. Batdog o ni pečuje, je léto, potrava se dá sehnat. Ale nechce jen někde sedět. Není přece nemocná.

Pomalu prochází haly továrny, když uslyšela vepředu tiché zvuky. Někdo tam je. Zvedla hlavu a vyrazila vstříc příchozímu. A tak se ocitla přímo před Acheronem. Její postava je maličko jiná a hlavně, je jiný její pach. Člověk by si toho nevšiml, ale pro jakéhokoliv vlka je jasné, že bude brzo matkou. Pousmála se a párkrát mávla ohonem. "Ahoj," oslovila tiše Acherona. Už ho přece jen nějakou dobu zná.

Usmála se a ještě jednou máchla, pak nechala křídla zvolna rozpustit. Od jejích křídel proudy vzduchu nevznikaly. Ale zastříhala ušima a pozorně si všímala, jak se choval vzduch, když jimi mával Batdog. Třeba se jí to jednou skutečně bude hodit.
"Snad ano. Pravdou je, že se sem asi docela hodí. A může být užitečná, na lovu nebo v boji. Ale lovím raději bez magie. Nespoléhám se na ni, abych nezlenivěla." Vysvětlila tiše.
A co se fází měsíce... "Za dne je nejslabší, za noci silnější a za novu v noci nejsilnější. Asi to je víc těmi fázemi slunce a měsíce než světlem, protože ji mohu vyvolat i za jasného dne v poledne. Jen nemá takovou sílu. A je jedno, jeslti se zataženo nebo ne." Hlavně to, že nezáleží na mracích nebo jeslti je někde v jeskyni či v budově, opravdu ukazuje na fáze měsíce spíš, než na co jiného.

Skromně sklonila hlavu nad tou chválou. "Jen... se snažím být dobrou Hatiho následovnicí," řekla tiše. Ale i tak je vidět, že ji to potěšilo.
Zvedla zase hlavu k noční obloze. Tmavá silueta vlčice se v měsíčním světle pěkně vyjímá.

Zadíval se pak na mesiáše, když se jí zeptal na magii. "Ano, mám magii. dědičnou magii noci, náležející mojí původní rodině. Mám schopnost vyvolat a tvarovat kousky tmy. Mohu jí dát tvar, rozpohybovat ji, nebo ji někde nechat na místě. Po chvíli se rozplyne, když ji nezruším. Starší a mocnější z mého rodu dokázali tmě dát i hmotnost a mohli třeba létat na křídlech, vyrobených z temnoty. Nikdo neví, jeslti toho někdy budu schopna."
Ale když už o tom mluví, z její siluety ozářené měsícem, vyrazily pramínky temnoty a zformovaly se do tvaru křídel, ještě temnějších než je její srst. Čiročirá temnota. Několikrát jimi mávla a pak je nechala pozvednuté, aby byly dobře vidět. "Za temných nocí je silnější, zvládnu toho víc než za úplňku."

Zadívala se na něj. "Popravdě se lidí bojím. Hodně. A nikdy by mě bylo nenapadlo, že budu žít v bývalém lidském městě. A stejně jsem tady." mluví tiše, za nocí se ostatně zvuk nese nějak líp. Snad proto, že je přece jen větší ticho.
"Třeba vážně měli taková místa rádi," mávla párkrát ocasem a pak vyrazila. Trochu ji překvapila jeho metoda, ale křídlům se nedivila. té tlapce trochu ano, za ni je spíš lepší se na takových místech nedržet těsně u sebe, a pomoc v terénu navíc moc nepotřebovala. Bojí se sice, že ho to trochu zamrzí, ale raději uhnula a vyšplhala tam sama. Nijak pomalu to nebylo, rozhodně ne na vlka bez křídel. Ví, že jeho by asi tak hlece ze skály nestrhla, ale není na takové věci zvyklá. Pokukuje po něm a doufá, že se na ni nebude zlobit.
Ale když se pak usmál a komentoval uplynulou noc, souhlasila a kývla. Její ohon se zase rozmával. "Pořád je toho dost a co zkoumat, pod Hatiho laskavou ochranou," řekla vážně.
Pozorně se rozhlíží a zkoumá, kde přesně se bude moct přes den ukrýt, aby se vyhnula slunci.

<<< nákupní centrum.

Jí samotné prostředí v té velké budově nedělalo takové problémy, jaké asi téhle vlčici. Dobře si všimla, jak si venku oddechla. Zastříhala ušima, ale neřekla nic. Asi jsou pro ni dny někdy těžké. Ale snad má dobrý úkryt.
Nahlas to nekomentovala a jen vyrazila směrem k domům.
V zahrádkách a dvorcích opravdu roste kde co. dnes je z kdysi upravených míst, kde lidé pěstovali jak zeleninu, tak okrasné rostliny z mnoha koutů světa, zase zpátky cosi jako divočina.
Noctra má tohle místo docela ráda. I když asi z úplně jiných důvodů, než vlčice, kterou sem přivedla.
"V rostlinách se opravdu nevyznám nijak dobře. Jen základy, co jsem se naučila na cestách, a také od jedné léčitelky. Ale na něco opravdu užitečného to nestačí. " Potřásla hlavou.
"Vím, co tady kde je, ale netuším k čemu to je, ani jak se to jmenuje. Ale možná byhc podle popisu něco najít dokázala..." Zkusila se nabídnout, mírně nejistě. Ví, že takový popis nemusí být spolehlivý, hlavně tedy z její vlastní strany.

S jeho hodnocením zbývajícího času souhlasí, tak jen kývla.
"Však i místo na odpočinek se může hodit," řekla zvesela a párkrát mávla ohonem.
Vyrazila spolu s ním ochotně, hodně se rozhlíží. Ukládá si celou rasu a cestu do paměti. Jedna z věcí, co jí docela jde. Orientace v prostoru a terénu.
Našlapuje zlehka, vytrénované nohy někoho, kdo strávil život na cestách.

Kameny, ke kterým přišli, ji docela zaujaly. Zastříhala ušima a prohlíží si je. I přes všechen ten porost, jsou docela nápadné a vyčnívají. "Mě to docela zajímavé přijde." Řekla mu, když došli ke skalisku. Zvědavě natáhla čenich a zkoumá tvar a barvu kamenů. "Na co to tady asi lidi měli?" Koukla na Nirixe. "Tak jdeme nahoru, ne?" Zvedla jednu pacičku do vzduchu v očekávání. "Vyhlídky mám ráda," připustila pak. Sice raději takové, na kterých se dá i schovat, ale zdá se, že to by tohle místo zrovna mohlo být.

Vážně přikývla.
"To samozřejmě naprosto chápu. Tiam je fajn, ale taky rozumím tomu, že si to napřed chceš utřídit." Vlastně, jak nad tím tak přemýšlí, asi by se zachovala podobně.
Nejistota u ní se trochu odpařila, když Nirix reagoval tak mile na její rozpaky. Koukla na něj a zamávalal lehce ocasem, tak trochu vděčně. "Možná nejsi, jen já.. asi spíš prostě půjdou cestou, kterou znám... pod ochranou Hatiho lovit pro smečku a snažit se být užitečná. Asi nejsem dost chytrá abych mohla něco víc." I takové ostatně smečka potřebuje. Bez lovců není potrava a to je také problém.
Zvedl trochu hlavu a oklepala se, až odletělo pár černých chloupků. A špatná nálada už zase mizí, usmála se na Nirixe. "Takže, jaká další oblíbená místa tu máš?

Zastříhala sametovýma černýma ušima. "To by ses asi musel zeptat ostatních výše postavených vlků.... " S tím nepomůže, netuší, jeslti jsou na tom stejně.
Ale poslouchala pozorně i zbytek toho, co jí řekl. Vypadá trochu zamyšleně, jak tam tak sedí a probírá s Tiamem duchovní záležitosti. "Co Tiam? Přišel mi vždycky přátelský a vstřícný. " Sama by asi neměla úplně odvahu jít za mesiášem, ale i ten jí přišel vstřícný, když se s ním potkala.

A když se pak s tím obrátil na ni, rozpačitě si olízla čenich a trochu přiklopila uši. "Ne, já... nejsem v tomhle asi moc zběhlá... a většinou se snažím hlavně nalovit jídlo, i pro ostatní vlky... Takže se pak moc nestíhám zamýšlet nad duchovní stránkou věci... "zarazila se. "Není to chyba?" Koukla trochu plaše po Nirixovi.

Kolem zraněného vlka je pěkný zmatek. S dobrými úmysly, ale i tak. Nějak se tam vlastně nahrnuli všichni. Proto, když se pak začal ke zraněnému protahovat i Tiam, trochu ustoupila, aby mu umožnila projít. Je mladý.. A asi bude pěkně vyděšený. Její instinkty jí velí chránit vlče, ale také dostala pokyny.
Informovat mesiáše bude nutné tak jako tak.
Nejistě přešlápla a podívala se k měsíc. Hati.. koho jsi k nám poslal? Nevěří tomu, že by tady ten cizinec spadl bez důvodu.
"Dojdu tedy předat informace mesiášovi," řekla směrem k tomu chumlu. Hodlá využít svou rychlost naplno a najít ho co nejdříve. Rozběhla se do ulic města. I tak zachovává opatrnost. Tiam měl s těmi podmáčenými ulicemi pravdu. Asi by ho rychleji našel někdo s křídly.... napadlo ji cestou. Ale prostě peláší a hledá jejich nejvyššího.

Nakonec ho našla. Doběhla k němu, zastavila. Musela se trochu vydýchat, ale pak ze sebe vysypala hlášení, zahrnující popis cizince, odhad jeho věku, viditelná zranění a samozřejmě, přesné místo, kde ho našli. A také to, že s hlášením ji poslal Tiam.

Každopádně se pak hodlá vrátit zpátky, pokud pro ni tedy Mesiáš nebude mít jiný úkol.

"I tak je docela neobvyklé, že sem chodí když je tu vlčí pach. P5ece jen, vlčího pachu se obvykle dost bojí. A právem." i ona sama je loví, když má možnost. Pro smečkou jsou dobrý a snadno chytitelný zdroj potravy. Relativně snadno.
Zůstala stát v měsíčním svitu, uši se jí hýbou ze strany na strnau, jak si prohlíží okolí. Ale pak se po něm koukla. "divný pocit?" Naklonila hlavu na stranu. "Není možné, že tě sám Hati na něco zkouší upozornit? Přijde mi, že si tě docela oblíbil." Horší je, že řekl špatný pocit. Posadila se, ocásek složila podél sametových tlap.
"Asi netušíš co? Nezkoušel jsi třeba si sám sobě jmenovat nějaké typy událostí, jeslti u něčeho z toho neucítíš něco jiného?" Napadla ji jedna možnost, jak to zkusit.

Přikývla. Je to vlastně logické. Nováčci asi všichni chtějí předvést to nejlepší. Usmála se. Vlastně se cítí o něco líp, tak nějak v tom prostě není sama a to se taky počítá.
"Rozhodně je lepší pozdě, než vůbec. Navíc, můžeme přinést dovednosti a zkušenosti, které zatím na území nebyly, když přicházíme odjinud." Aspoň jí to logiku dává. Navíc, Hati přece jistě ví, co dělá. "A te´d jsme rodina." Rozmával se její ohonů. Vypadá opravdu šťastná.
"Ale pokud bych mohla udělat někdy víc, tak posloužím ráda. " řekla docela vážně.

"Přesně tak," odpověděla klidně.
A rozhlédla se po regálech a všem tom nepořádku. Než stihla upozornit na menší nádoby, Silma si jednu taky vybrala. Tak mlčela. Trochu ji překvapilo, že ji vlčice taky položila jen u vchodu, ale tak, obě vědí, kam se vrátit.
spolu s druhou vlčicí postupovala obchodním centrem.
Byla o něco zvědavější než ta druhá a sem tam docela dost strkala čenich do těch dalších místností. Ale vždy se vrátila, když její společnice nejevila zájem. Nechce ji nutit. Na průzkumy bude času dost i jindy. A koneckonců, ty bylinky jsou taky zajímavé.
Takže když navrhla Silma odchod, přikývla.
"Jasně, taky bych to tak viděla. Zaběhneme tam. Jsem zvědavá, co se dozvím." rozhodně ji to nepustilo.
Zamířila tedy přes město k domům. K zahradám, kde zplanělo opravdu kde co. Rostou tam druhy, co se moc nevidí.

>>>domy

Jen ho sledovala, přátelsky, s lehce se pohupujícím ohonem. Ale nic neříkala.
Prostě se vydali dál, bok po boku. Zvědavě natáčela uši a prohlížela si okolí, i cestu kterou ji vede. Nevadilo jí protáhnout se křovím.
Zastavila s ním za skleníkem a prohlédla si pozorně palouček. Dobře si všimla světýlek očí vysoké tam na druhé straně. "Divím se, že tu jsou, když sem častěji chodíš... většinou před vlky dost zdrhají."
Chvíli přemýšlí, jeslti by toho nešlo využít na lov. Jenže, srnky je odhalily a zmizely.
Tak to nechala být a vyšla do prostoru, kam dopadá měsíční světlo. Vypadá jako oživlý kus stínu, dokonce i přímo v paprscích měsíce. Její srst se neleskne, spíš jakoby světlo pohlcovala. "Tak hlavně, že jen málem, že jsi to stihl." Koukla na něj. Oba vědí, co by to znamenalo.