Príspevky užívateľa

Usmála se, když jí přátelsky popřál hezkou noc. Ví už, že by nemusela být až tak moc uctivá, ale nějak to v ní prostě je. Samo od sebe. Je v tom trochu i úcta k samotnému Hatimu, ne pouze k vůdci smečky.
Překvapilo ji ale, že jí nese zprávu sám Mesiáš. Zarazila se a kouká trochu napjatě. Ví, že nic neprovedla, ale ani se necítí dost hodna toho, aby se jí dostalo nějaké cti nebo úkolu. Takže je to překvapilo opravdu hodně. Každopádně to bere vážně, jakékoliv poselství od Hatiho je důležité.
Zůstala stát a čeká, co přijde.

Ale opravdu nečekala, že se hovor pak stočí na vlčata. Ani ji nenapadlo, že by to souviselo. Koukla na Doga s dost nechápavým výrazem, olízla si čenich. "Vlčata? Roztomilé malé kuličky, kdo by je neměl rád... ale... proč takový dotaz? " Neudržela se. Na to už zase její úcta nestačí. Stříhá ušima a vypadá docela tumpachově.

Byla krásná teplá letní noc. Jako stvořená pro toulky. Dokonce i po městě. Dnes nevyrazila na lov, ale jen tak si užít měsíčního svitu a noci kolem. Zrovna teď stojí na volném prostranství, napřímené uši, ohon vysoko nesený, se zvednutou hlavou obdivuje měsíc na obloze. Dokonce i na volném prostranství připomíná spíš oživlý stín, její srst neodráží světlo měsíce. Jako by v něm všechno světlo mizelo.

Nestarala se příliš o okolí, neměla taky proč. Hati je a jejich domov chrání, a kolem je klid.
Nevšimla si tak Doga hned, když přicházel. Ale až ho postřehla, usmála se. "Vítej, mesiáši," sklonila hlavu v úkloně. I když se už celkem znají, pořád je Dog mesiášem a zaslouží si patřičnou úctu.
Zvedla pak zase hlavu a mile se na něj usmála. Jasně, nikdy se nechoval extra přátelsky, spíš jen profesionálně, ale to mu rozhodně nevyčítá. Má přece na starosti celou jejich velkou rodinu. A navíc, je Hatimu nejblíž. To znamená také velkou zodpovědnost. Pro ni je jen logické, že si udržuje odstup.

Poslední bouře byla pěkně divoká.
A co víc, něco se muselo stát. Ještě nikdy nezažila, že by svolali tolik vlků na prohlídku města. Trochu ji to celé znepokojilo. Co vlastně hledáme? Škody na městě? Neztratil se nám někdo?

Opatrně s ostatními postupuje tmou noci. Tvář centra města se dost změnila. I ona si všimla nestabilního domu, a opatrně kolem něj obešla uctivým obloukem. Ale vždy po chvíli zastavila, našla si vhodné místo, stoupla do proudu vzduchu a svým jemným čichem propátrávala všechny pachy, jestli si nevšimne něčeho neobvyklého.
Rozhodně je třeba opatrnosti.
Její sametové černé uši také nezahálí. Občas si najde mírně vyvýšené místo a využívá svého zraku, uzpůsobeného tmě generacemi vlků s magií noci.
Propátrat centrum města není zrovna snadná záležitost.
Několikrát se ohlédla po Tiamovi, který vypadá trochu neklidný. Měla bych se ho zeptat, co se stalo, nebo se do toho raději nemotat? Zastříhala ušima a prospě pátrá dál.
Vítr se točí sem a tam a jeden moment... byl to jakýsi divný závan... ale co to bylo za pach? Byl tak slabý. Zamračila se a pokouší se ten pach zachytit lépe, popoběhla párkrát sem a tam. Ale vítr je vrtošivý a pořád ještě neklidný, stále mění směr. Musel to být závan někde z větší dálky. Uvidíme, co pak najdeme.

Jen s úsměvem přikývla. To doufám. Snažím se.
Rozhlédla se po okolí, než popadne srnu, ale zarazilo ji, co řekl. Koukla se na něj, s hlavou maličko na stranu. "Proč znepřátelil?" Trochu to nechápe. Přece jen jsou jedna velká rodina. Všechny je sem Hati přivedl. Navíc, ona sama tu s nikým problémy opravdu neměl.
Ale u rozkazu chytit srnu a odtáhnout ji nezaváhala. Možná je to jen vlčice, ale je v dobré kondici. Chytila zvíře za nohu a neváhala pořádně zabrat. Cestu nechává vybírat jeho.

S úsměvem přikývla. To rozhodně má. A že jí rodina chyběla dlouhou dobu.
Způsobně se posadila na měsíčním svitu. Její ohon se rozmával, když ji dokonce pochválil. Ale skromně sklonila hlavu. "Snažím se. Moc toho neumím, ale lovit ano. Takže aspoň to udělat můžu." A doufat, že to bude stačit. Chce být užitečná smečce. Stejně jako ctí Hatiho a jeho vůli. Má k tomu důvodů víc než dost.
Zvedla zase hlavu. "Ano, ostatní jsou taky fajn. S některými se potkávám docela často. Ale taky tu většina z nich není moc dlouho." Došlo jí najednou. "Nikoho jsem každopádně předtím neznala. " Takže je to stejně jedno, aspoň podle ní. Hati je přivedl všechny sem, určitě věděl proč.

Zamávala nadšeně ohonem. "Díky." Upřímně poděkovala. Naučí se něco opravdu ráda. A o myšlenkách druhé vlčice ohledně jedů naštěstí nemá tušení. Pro ni osobně jsou jedy tak leda nepříjemná záležitost, ale rozhodně ne něco, co by ji zajímalo. Maximálně v tom směru, jak vyléčit otravu, kdyby to někdy potřebovala.
"Až to prozkoumáme tady, tak se přesuneme. Myslím, že bychom to mohly stihnout. Když ne, tak zítra večer je taky noc." Potřásla hlavou.
Nenutila vlčici k odpovědi ohledně toho vlka. Má pravdu. Nejspíš ho opravdu neznám. A stejně není důležitý, když není součástí jejich rodiny.

Hrábla raději packou po jednom z ešusů. "Docela dobře by se v tom dala nosit voda, to by se mohlo hodit. " Koukla na vlčici. "Myslím, že lidi uměli kovu dát dost různý podoby. Jdeme hledat dál?" Centrum je docela velké a neviděl z něj ještě skoro nic. Sama ale při odchodu z této místnosti vzala jednu z kovových nádob a položila ji u vchodu. Jako soukromou značku. Kdyby se jí to někdy hodilo. A pokud ji někdo sebere, no tak co. Třeba pro to bude mít využití, Noctra už ví, kde sežene další. Koukla na Silmu, kam te´d tedy vyrazí. Jestli k domům na kraji města a nebo hlouběji do nákupáku.

Zastříhala ušima. "Na tom něco bude. Ale nevyužít příležitosti by mohlo znamenat, že vlci ve městě dnes nebudou jíst. A já nehodlám Hatiho zklamat." V této, by´t mírně řečené odpovědi, bylo i jasné ostří a síla ducha. Jak to tak vypadá, i nenápadná vlčice může mít pěkné ostré zoubky, ty ostatně i krátce ukázala. Není v tom výzva, to ne. Jen... předvedení pracovních nástrojů. A trocha hrdosti. Nemá smečce zase tolik co nabídnout. Aspoň ze svého pohledu. Ale umí lovit a bude pro smečku lovit. Dokáže zajistit jídlo pro další vlky.
"Někdy tu lovím s ostatními, většinou s jedním společníkem. To se nám pak snad ještě nestalo, že bychom něco nechytili. Ale většinou si vystačím sama. Jen to dá víc běhání." Od pohledu je v dobré kondici. Jako tulačka se toho naběhala hodně a nehodlá usnout na vavřínech. O to víc, že si může dovolit být na sebe tvrdší. Protože má zázemí a kde si odpočinout, když to přežene.

S úsměvem přikývla, z dalšího místa vystaveného měsíci.
Není vlkem, co nějak opravdu hodně dovádí a řádí, ale tato noc si o to skutečně trochu říká.
Ale nakonec prostě jen zůstala stát, přímo na kamenech nábřeží, v místě, kde je ještě rostliny moc nepoškodily. Instinktivně našlapuje zlehka a trochu jinak, takže ani její drápky prakticky neklapaly, když na tohle místo šla. Z černé vlčice trochu září jen ta nepatrná hvězdička na čele, od které se odráží svit měsíce a dělá ji nápadnější.
Zadívala se na Doga a usmála se. Její ohon se lehce rozkýval. "Je to tady úžasné. Hati nám přeje. Konečně mám domov a rodinu. Hledala jsem je velice dlouho." I její hlas je tichý a mírný. Ale upřímný. "Dokonce i loviště jsou tu lepší, než jsem čekala. Každou noc se mi daří něco ulovit. Snažím se nanosit dost jídla pro další vlky." A zatím se jí celkem daří. "Taky se dobře dá lovit s ostatními, docela často jde někdo se mnou a pak se daří. Hati nám opravdu přeje." Její víra je zdá se pevnou součástí jí samé, co přišla do této smečky.

Pousmála se. "Zatím mi to nestojí za to, ani kdybych mohla." Aspoň nemá problémy dodržovat pravidla. Koneckonců, opravdu ji to neláká. Tady je doma. Konečně.

Přikývla. "Nemám... ale... těch vlků bylo víc, než vůbec te´d je v celé smečce... " Potřásla hlavou. Ale usmála se na něj. "Doufám, že se ti bude dařit. A že tě Hati bude mít v oblibě." Z její tlamky to dokonce zní upřímně. Možná proto, že to tak i myslí.
Nad jeho vizí se zamyslela. "Možná... nějaké tvoje rozhodování v budoucnu?" Párkrát v zamyšlení plácla ocasem do země. Neví, co by to mohlo znamenat, ale snaha se snad cení.

Ani o té květině úplně neví, co si má myslet, i když jí to přijde vlastně docela roztomilé.
Ale dost bylo rozpaků. "Nepůjdeme se projít?" Navrhla a rozhlédla se po okolí. "Tady to ještě nemám moc prozkoumané, asi by stálo za to se tu trochu porozhlédnout."

Zastříhala ušima, když se pokusil srně zlomit vaz a na poprvé se nepovedlo. Proč si to tak komplikuje? Prostě zmáčknout krční tepny a je po boji hned... Ale nahlas neřekla nic. Není na ní, aby kritizovala.
Naštěstí na podruhé uspěl. A srna tak netrpěla dlouho. Noctra je radši, když kořist zbytečně netrpí.
Sama by takovou taktiku nepoužila, ale druhý vlk a je větší a silnější, tak on asi mohl. Každopádně, aspoň že pak už se povedlo.
Stojí tam a kouká na něj, celkem neutrálně. Ale pak koukla krátce na vlastní kožich a zase na něj. "Proč? Nenápadně zbarvení vlci přece často bývají lovci." Aby ne, když se narodili s výhodou. Tak proč ten potenciál nevyužít.
Neznělo to jako výtka, spíš tak trochu údiv. "Každopádně, co mě Hati přijal pod svůj patronát, tak lovím, a nosím kořist do centra každý den. Někdy ne tak dobrou, jak bych si přála. Ale někdy se povede. " Pousmála se, při vzpomínce na úspěšné lovy s Acheronem nebo Nirixem. V jejím hlase zaznělo trochu hrdosti. Snaží se sloužit Hatimu a své nové rodině co nejlépe a zatím se jí to daří.

Zvedla hlavu ap řikývla. "Opravdu nádherná," usmála se a vypadá tak o něco mladší než je. Vesele popoběhla a vystavila se měsíčnímu svitu ještě o něco víc. I tak se její kožich neleskne. Učiněný chodící stín. "Hati nám dnes nejspíš přeje." Maličko se zarazila, jeslti to přece jen nebylo neuctivé. "Nebo apsoň nám dopřál hezkou noc."
Pokukuje po Dogovi a jeho obrovských křídlech. Zastříhala ušima. Maličko si není jistá, jak s ním jednat. Přece jen je to nejvýše postavený vlk v celé jejich rodině. Netroudá si tak příliš mluvit. Ale noc je dnes tak pěkná, že prostě má dobrou náladu. Tak sem tam popoběhne a napůl dovádí s měsíčními paprsky. čím déle to provádí, tím je víc a víc jasné, že se její srst čímsi liší. Opravdu by takhle na volném prostoru měla být vidět lépe než je.

Mohla jen doufat, že druhý vlk zareaguje správně. Předpokládala to. Nejspíš zvíře skutečně stopoval. Pro jistotu vyrazila za kořistí jako střela, připravená ji uštvat, kdyby se něco nepovedlo.
Ale nemusela mít obavy. Vzápětí totiž ten druhý zaútočil. A s pořádnou razancí. Rozhodně to vypadá, že ví co dělá.

Doběhla zlehka k nim, ve chvíli, kdy už srna dodělávala. Teď teprve si jej může prohlédnout. Její náhodný lovecký společník je opravdu velký. Pohledem přejela i jeho dost neobvyklý ocas. Ale usmála se a promluvila klidně a beze strachu. "Dobrý lov!" Ozvala se tradičním loveckým pozdravem. Také na chvíli sklonila hlavu, došlo jí, že to bude asi jeden z výše postavených vlků. Tudíž to tak nějak patří k slušnému chování.

Dobře viděla, jak srna strnula a ohlédla se, sleduje okolí. Nemusela být génius, aby jí došlo že ji něco vyplašilo. Zvuk nebo pach. Pach asi těžko, vzhledem k tomu směru. Noctra se opatrně, pomalu zvedla a natáhla. Využívá vlastností své srsti a toho, že se srna dívá jinam. Stačí jí se přestat hýbat a srna ji neuvidí ani kdyby se ohlédla zpátky. Její oči, schopné dobře prohlédnout tmu, si všimly tmavé siluety. No vida, někdo další, nejspíš ji stopoval. A proč vlastně nevyužít příležitosti.

Opatrně, ale svižně se přesunula srně do cesty. Teď už tolik neřeší případný pach. Nebyla slyšet, a vlastně ani vidět, ale vítr její pach k srně zanesl... ta se otočila za pachem. Noctra zvedla hlavu a zavyla, volání lovce, znamení spolupráce. A vyrazila. Otočila tím srnu k útěku přímo na toho vlka v ulici dál, jemu do cesty. Netuší, kdo tam je. Ale srna nevypadá moc silná, v nejhorším z toho bude delší běh dál do města. S trochou štěstí ji ale ten druhý vlk dostane prakticky hned.

Opatrně procházela mezi vysokými domy. Pořád ještě má na paměti varování, v podobě zřícené budovy, pod kterými vyhasly ještě vlastně docela nedávno dva životy.

Snad díky svojí opatrnosti, snad díky její zvláštní srsti, snad díky zvyku chodit potichu, všimla si srny uprostřed ulice. Přichází z takového směru, že ještě nemůže vidět ani zavětřit druhého vlka, který srnu už nějakou dobu stopuje.
Noctra je v dost výhodné pozici pro běh, ale problém je, že vítr jí nepřeje a mohl by pach vlčice zanést ke kořisti. Opatrně se otočila a ustupuje do stínů na druhé straně, s občasným ostražitým pohledem na vysoké budovy okolo. Její pach srnu zatím míjí, ale nese se přímo k druhému vlkovi, o které Noctra zatím nemůže vědět. Jenže i když ji on zavětří, černou vlčici ve stínech nemá šanci vidět. Ve velké míře je to způsobeno vlastnostmi její srsti. Může odhadovat podle směru větru, že mají srnu prakticy mezi sebou. Dobrá možnost pro rychlé chycení.

Pousmála se. "Vlčata jsou fajn. Ale jinak zatím nemám důvod kamkoliv chodit. Tady mám vše, co potřebuji. A ze světa jsem za svůj život viděla dost." To je ostatně pravda. A až do té doby, než se obrátila k Hatimu, to obvykle nedopadalo moc dobře.

Zaujalo ji, že i on měl vizi. "Můžu se zeptat, co jsi viděl? Já sebe tady, s dalšími vlky. A dost z nich jsem nikdy neviděla... Myslíš, že to můžou být vlci, které Hati teprve přivede mezi nás?" Samotnou ji to docela zajímá, ale ví, že neví dost, aby dokázala svou vizi vyložit. A přitom to je důležité, vzhledem k tomu, že se to týká Hatiho.

U umístění květiny klidně držela. Bílý květ se na její černé srsti vyjímá dost nápadně. Kouká na něj trochu užasle. "Tak doufám, že to aspoň je pro tebe veselé," pousmála se a zamávala ohonem.