Príspevky užívateľa

Po nějaké době se vrací na říční břeh.

Její život je te´d dobrý. Svou novou rodinu má ráda, je tu spokojená. Svou zkoušku před tváří Hatiho už má také za sebou, dokázala svou věrnost. Prostě, nemohlo by se jí dařit lépe.

Došla na nábřeží a zastavila se na břehu. Sleduje měsíc, jak se odráží na hladině řeky. Usmála se, a pak se otočila zády k hranici. Stále ji neláká vyjít ven. Pro ni samotnou není vůbec důvod. Dokonce i s lovem pro smečku se jí docela daří. Pravda, teď, za hezkého počasí, je to docela snadné. I když jsou noci teď krátké. Ale to nevadí.

Ale dnes tu nebude sama. Nedaleko se objevila silueta vlka s velkými křídly. Maličko se zachvěla. Sám mesiáš. S úctou sklonila hlavu. Její ocas se lehce rozmával. Zatím s jejich nejvyšším neměla mnoho co do činění, ale samozřejmě si ho velmi váží.

Usmála se na něj. Ona to jako pozdrav vzala taky, jen lehce kývla hlavou, černé uši napřímené a pohled veselý.
"Takže se ti dařilo, to je fajn. Byl jsi se proběhnout?" Ví už, že Nirix už smí z území. Je za něj ráda, že se dostal tak daleko. Hati ho nejspíš má v oblibě. Ona sama zatím nějak nepociťuje touhu po výletech mimo město. Pořád tu má co zkoumat a rozhodně se nenudí. To nic nemění na tom, že si ráda vyslechne historky. A na jejím výrazu je to dost vidět.
čumák natažený lehce k němu, uši napřímené, ocas se lehce pohupuje. vtělená pozornost. Ale ptal se také na ni.
"Já.. jsem z toho ještě pořád celá na větvi, že jsem to všechno zvládla a tak... a někdy trochu přemýšlím, co mohlo znamenat to co jsem viděla. " Přiznala tím vlastně poprvé, že skutečně něco viděla. Zatím o tom s nikým nemluvila.

Došla blíž k němu, když došlo na květiny. Přičichla si k jedné. Usmála se, když zmínil sebe jako vlče. "To muselo být roztomilé." Přece jen, vlčecí ouška koukající z koberce z květin, to je pomalu definice roztomilosti. Ale poslední věta ji překvapila. "Koho?" Zeptala se, s pohledem upřeným na Nirixe.

Opatrně za časné noci procházela botanickou zahradu. Učiněná džungle, na poměry města. Vlastně se jí tu docela líbí, i když o většině rostlin nemá nejmenší tušení, co jsou vlastně zač. Je tady opravdu kde co.
A jak vidno, tak tu nejsou jen rostliny, ale také stopy drobnější zvěře, jako zajíci a tak a hlavně, taky jeden další vlk. Usmála se, když k ní vítr zavál znám pach.

Nezaváhala a zamířila k němu, tiché tlapky na měkké půdě botanické zahrady nevydávají prakticky žádný zvuk.
"Nirixi!" Zavolala na něj z ještě celkem velké vzdálenosti. Nechce riskovat, že se jí lekne, je si příliš dobře vědomá toho, že není vidět a obvykle ani moc slyšet.
"Jak se máš?" Ráda ho vidí. Tohodle vlka potkává na území často a dost si ho oblíbila. Koneckonců, proto byl on tím, kdo ji provázel ceremoniálem.
"Copak tam máš?" Natáhla zvědavě čenich ke kopretinám. "Ty jsou hezké..."

Zvedla hlavu, napřímila uši, a párkrát mávla ohonem. "Fakt? A naučíš mě něco?" Teď má času dost, tak proč se něčemu nepřiučit. Rozhodně je vidět, že by ji to zajímalo. Nějaký extra bylinkář z ní asi těžko bude, ale vždy je potřeba využít příležitosti se něco naučit. "Ráda ti ukážu, kde jsem co našla." To myslí vážně. Bývalé zahrady u domů má proběhané docela důkladně, protože je to dobré loviště. A tam se najde opravdu hodně zajímavých rostlin.

Nicméně, ochotně vyrazila zkoumat prostor spolu s vlčicí. Čichla k tomu lepivému cosi, pak k jiné blýskavé věci. "Netuším, ale asi by se s tím dali plašit ptáci, kdyby o to někdo stál. Jdeme hledat dál. "
Zamířili do sportovních potřeb. Většinou jsou tam samé divné věci a věci z látky. Ale, co je to tam vzadu? Vypadá to, že by to mohlo být kovové... V tábornickém vybavení zbyly nějaké ešusy. Noctra sice neví, co to je, ale zamířila k nim. "Je dobře, že ti někdo mohl říct co a jak. Kdo to vlastně byl? "
Strčila packou do ešusů na poličce. Několik jich spadlo a udělalo pořádný randál na podlaze obchodu. Noctra přiklopila uši, ale koukla po Silmě. Jo, rozhodně to je kov. Uculila se.

I na její tváři se objevil úsměv, by´t maličko unavenější než jindy. Vstala, trochu ztuhle, a její ocas se rozmával. Dokázala jsem to. Hatimu díky!
Netroufla si hned promluvit. Zamířila k Nirixovi. Pohybuje se lehce ztuhle, proti jindy.
Zastavila před ním, na tváři úsměv. Koukla nahoru, k východu, pak na něj. Jakoby se zdráhala promluvit. Ale pak se odhodlala. "No, vypadá to, že jsem to zvládla. Opravdu jsem členkou Hatiho rodiny. " Lehce chraptí, jak si žízeň a mlčení vybralo svou daň. Nemluví o tom, co viděla, ale kdyby se Nirix zeptal, jistě se s tím tajit nebude. Proč by také měla.
"Takže... asi by neškodilo se zajít napít, že?"
Opatrně zamířila ze sklepa. Ví, že už je čas, ví, že je bezpečné vyjít, ale i tak je opatrná. I nadále jsou pro ni Hatiho pravidla zásadní.
Na kraji schodiště se zhluboka nadechla. Čas vyrazit do nového života.

Den střídá noc, noc střídá den, čas plyne... Noctra už je ztuhlá z dlouhého ležení, přesto, hlavu drží dál hrdě zvednutou. Sotva se vůbec pohne. Mlčí, v myšlenkách se upíná k Hatimu. Hlad a žízeň se už dostavily, ale časy na útěku ji naučily, jak je zvládat ignorovat.
Nebýt té zvednuté hlavy a občasného pohybu, vypadala by jako socha. Nirix má těžký úkol. I za světla dne je černá vlčice sotva rozeznatelná, když si lehne do stínu. Natož tady, pod zemí a za noci. Jen z jejího dechu je jasné, že opravdu nespí.

Za dne držela hlavu pokorně skloněnou, za noci ji s nadějí zvedala k obloze. Nevěří, že by strom Hatiho jakkoliv dokázal omezit. Doufá, a v duchu prosí, aby byla její cesta jasná a osvětlená Hatiho hvězdami.
Zdálo se to tak, nebo když pohnula hlavou v temnotě, zatřpytila se nepatrná bílá hvězdička na jejím čele?
Jak čas postupuje, únava a žízeň si vybírají svou daň. Noctra ale nepolevuje, dál v duchu promlouvá k Hatimu a prosí, aby ji provedl rituálem a dovolil jí zaujmout platné místo ve smečce. Ani nevěděla kdy, ale postupně se do její mysli začly vkládat obrazy. Vlci stojící pospolu... některé z nich nikdy ani neviděla... Běh, někdy společný, někdy osamělý... snad záblesky budoucnosti, snad Hatiho poselství? Beze slov, v obrazech. Není jich málo. Noctra občas potřese hlavou, není si jistá, co vize znamenají. Ale i tak je za ně vděčná. Vyslala tiché poděkování k Hatimu.

Čas plyne a nakonec uplynula celá doba ceremoniálu. Dlouhé tři dny v rozjímání.
Když uplynul čas, koukla se po Nirixovi... v tom všem, co se jí honilo myslí a co viděla, chce si být naprosto jistá, že skutečně uplynul celý čas. Nehodlá nic riskovat. Tělo má ztuhlé, jak se skoro nehýbala a je jí jasné, že pokud promluví, bude dost chraptět. Ale bere to klidně. Ještě se úplně neodvažuje mít radost z toho, že to zvládla. Ne, dokud jí to nepotvrdí i Nirix.

šlapali si ho hezky pomalu a opatrně ulicemi. Pomalu, aby měl Nirix jak vybalancovat náklad, co nese, a opatrně proto, aby se vyhli sutinám a nebezpečným místům ve městě. Přece jen, vysoké domy v centru mohou být nestabilní.

Došli bez nehod, a hezky vyskládali bažanty na místo.
Usmála se na Nirixe.
"Tak, to by bylo. Díky za společný lov." Přátelsky zamávala ohonem. Ale už je čas najít si místo na přespání. Den a svítání se blíží a Noctra nehodlá dopustit, aby se její srsti dotkly sluneční paprsky.

Rozloučla se s ním přátelsky, a vyrazila slušným tempem pryč z centra. I tak opatrně, ale mnohem rychleji, vytrvalým krokem lovce. Ukryla se právě včas, aby se nic nestalo.

Usmála se na Nirixe, když zaujal svoje místo na hlídce. Nemá ji celou dobu spustit z očí a tak je to správné. Je jejím přítelem, a svědkem její věrnosti Hatimu.

Ona sama zůstala u zdi. Ležela, hlavu hrdě zvednutou, byla potichu. Jen dýchala a sledovala tmu okolo. Tmu noci, která náleží Hatimu. Tmu sklepení, která zůstane i za dne, jen ne tak silná. Tmu, která je vlastní i samotné její magii. Tmu, která ji nějakou formou provázela celý život.

Zvedla krátce hlavu. Přes strop sice nemůže vidět hvězdy, ale ví, že září v temnotě nočního nebe. Tak jako je nápadná nepatrná bílá hvězdička na jejím čele. Vždy náležela noci, ať si to uvědomovala nebo ne.

První den není nijak náročný. Tma ve sklepení trochu zesvětlala, jak do světa nahoře přišel den. Sem dolů paprsky neponikají. Noctra obrací své myšlenky k Hatimu, své prosby, aby jí dal sílu, aby jí umožnil být platnou členkou smečky. Svou prosbu, aby jí dovoil poznat víc z jeho učení.
Cthěla lovit pro smečku. Ale je to i Hatiho vůle? Nebo je její osud jiný? Hati, dopřej mi odpovědi, prosím...

Hlad ani žízeň ji netrápí. Byla zvyklá na útěku vydržet dlouho, tří dnů se nebojí a toto je jen první. Nic, co by ji rozhodilo. Další dny budou náročnější. Ale to k tomu prostě patří. Sotva se odvažuje doufat, že by se mohla dočkat nějaké vize. Upíná své myšlenky k Hatimu, a ke svému novému domovu, nové rodině.

Souhlasně přikývla. "Určitě, jinak by nás sem nepřivedl." Není tak přísná. Navíc, co se s ostatními zatím potkala, nikdo jí nepřišel neschopný.

Na poznámku o její srsti kývla. "Černá na sluníčku není vždycky fajn. Natož v létě." I tak dokázala fungovat i v létě a vyhřívat se na sluníčku taky. Ale to dělala spíš na jaře a rozhodně se bez toho dokáže obejít. "Za tmy vidím líp než většina vlků, a sama nejsem moc vidět. To je docela fajn." Se svým údělem je spokojená, teď už ano. Pro noční život je jako stvořená.

Když navrhl úklid... kanálů... lehce zděšeně se na něj podívala. "Ty se v tom chceš hrabat? V kanálech? MYslím, že je lepší tam nelíz a nebo tam ještě přiházet další bordel." Ne, rozhodně doufá, že na úklid kanálů nedojde. Oklepala se.

U menší nádrže koukla dolů. Koukla na zvířátko tam dole, větve všude možně... a stěny nádrže. Spáry mezi kachličkami jsou pořád celkem pevné.
"Proč nevyleze nahoru?" Veverky dokážou vyšplhat kde co, tohle by pro ni neměl být problém.

"Bez přehledu toho moc neuděláš nikdy v ničem," odsouhlasila klidně a koukla na něj. Ostatní moc nesoudí. "Hati je sem přivedl, jistě měl důvod a něco dovedou. Jen to třeba moc neukazují. Jsou různé mžonosti jak být smečce užitečný." Pro ni je hlavní to, aby k něčemu byla ona. Hati se o zbytek jistě postará.

S vodou jsou omezené možnosti, co se dá dělat. Ale na mnoha místech se drží čerstvá dešťová a v zahradách domů našla malé, ale fungující nádrže. Takže si zatím na vodu nestěžuje. V létě, no smečka tu žije už déle, takže to nějak jistě jde. "Mě byla noc vždy bližší než den," reagovala na jeho slova klidně. Znělo to upřímně. Jí slunce nechybí.

Ale kanály, ty opravdu nebudou jejím oblíbeným místem. Znovu nakrčila čenich. "A cokoliv, co tam spláchnul déšť a zůstalo to tam. Děkuju pěkně, nemám zájem."
Oklepala se pořádně a raději se drží nového tématu.
Koukla na malou nádrž stranou a napřímila uši. "Dobře, tak jdeme." Usmála se a rozešla se.

Ani tomu skoro nemůže uvěřit. Byla shledána hodnou Hatiho, a možnosti dokázat svou cenu a věrnost.
Dnes zamířila k domům. Ne kvůli lovu, a ne sama. Po očku pokukuje po NIrixovi. Ví, že on sám absolvoval ceremoniál docela nedávno,. Ale je tomu opravdu ráda. Už ho nějakou dobu zná, a dost se s tímto vlkem přátelí.
Tohle jejich přátelství posune zase o kousek dál.
Usmála se na něj a zvesela zamávala ohonem. Nevypadá vlastně ani tak moc nervózní, na to, co ji čeká. Ve skutečnosti je, jen... nedává to moc najevo. Hodně nervózní, ale také se těší. Ví, že její víra je upřímná a zkoušky se nebojí. Místo si vyhlídla už předchozí noc. Pěkná, pevná budova s prostorným sklepem. Nehrozí, že by se tu něco zřítilo a narušilo ceremoniál.

Před vstupem do předem vybraného domu se otočila a uctivě sklonila hlavu před Nirisem. Už dřív si zjišťovala, jak se má chovat a jak má jednat, aby dokázala svou loajalitu. Nehodlá tady a teď mluvit. Co se jí týká, její zkouška už začala.

Po chvíli zase hlavu zvedla a zamířila do domu a po schodišti dolů, do hlubiny a temnoty. Daleko od jakýchkoliv nevhodných paprsků světla. Sklep je chladný, ale suchý. Znovu pokývla svému paladžímovi, usmála se a pak si lehla, v tichosti, ke zdi ve sklepě.
Čekají ji dlouhé dny i noci v rozjímání a přemýšlení nad Hatim. To hodlá poctivě splnit. Hati jí dal domov. Je jejím ochráncem a ona věrnou služebnicí. Chce chránit jeho ostatní děti, chce jim pomáhat, aby prosperovali. Hati, dej mi sílu nezklamat, dej mi sílu splnit tvá přání a pomáhat celé smečce, celé rodině...
Ví, co by chtěla dělat. Necítí se dostatečně hodná toho, aby tlumočila Hatiho vůli, i když by si přála být mu blíž. Ale věří, a doufá, že bude užitečným pomocníkem ve smečce.

Pořád na ni klidně a přátelsky kouká. Co se jí týká, zatím jí naopak přijde, že opravdu jsou rodina. Každý je jiný a má jiné vnímání. Takže se prostě chová přátelsky. Proč by také ne, vůči sestře ze smečky. Kývla, na první slova vlčice.
ale zastříhala ušima, jak došlo na byliny. "Mě přijde, že toho tady roste dost. Hodně různých kytek.Jen nevím, jak se jmenují. Nevyznám se v bylinkách, vím jen několik málo druhů, co mě naučila jedna léčitelka." (dokonce herně na brlohu. :D ) Koukla k východu. "Ale fakt tady roste kde co, a na pár místech i kytky, jaký jsem nikdy nikde neviděla... Kdyby někdo věděl, na co jsou, bylo by to fajn." Léčitele tu nemají, aspoň co ona sama ví. Leda že by snad tahle nová?
Netuší, jaké rostliny by vlčice před ní upřednostnila.

Na hledání kovu kývla. "Ráda bych zkusila něco najít. Uvidíme, je to tu docela velké." A pomalu se vydala z malého obchodu na velkou chodbu. Rozhlédla se. Hodně pachů, hodně možností.
Koukla znovu po druhé vlčici. "To je škoda. Já nemám žádná, takže nevím co by mohlo pomoct." Kdyby o něčem věděla, ráda by se o informaci podělila. Takhle... jí nakonec nezbylo než vybrat jeden směr a zamířit do většího obchodu na konci chodby. Je v něm pořádný nepořádek, popadané věci v různém stupni dezolace. To se bude prohledávat dlouho a složitě.

Maličko zvědavě natáhla čenich a prohlédla si jeho křídla. Nejradši by se je i očichala, ale to by jí přišlo trochu drzé. A stejně u nich ten čenich za chvíli bude mít. "Pro tebe je to nejspíš dobré, že je nemáš tak moc citlivé." Zastříhala ušima.

Jen se pousmála a koukla na něj, když zmínil, že jako vlčice by neměla nosit velkou zátěž. Sama neví, co je na tomhle pravdy, ale potěšilo ji, žem á starost. Lehce do něj dloubla čenichem. "Neboj, vezmu jen něco, jen tak. Spíš pro ten pocit, abych si nepřipadala divně."

A tak to taky udělala. Pomohla mu naložit většinu ulovené drůbeže. Skládala opatrně, aby dobře rozložila váhu. Ale taky vzala pak jedno zvíře za pařáty a hezky hrdě zamířila i s úlovkem k centru.
Musí se pohybovat opatrně, u centra jsou vysoké budovy a na ty je třeba dávat pozor. Takže NIrixe vede středem ulic, hezky k obvyklému úložišti kořisti ve starém autobuse.

Koukla na něj, a přikývla. Lehce párkrát mávla ohonem. "Přesně tak. První dny to dalo dost pátrání, ale postupně mám čím dál lepší přehled. Nebude tu takový problém udržet slušná loviště jak jsem se prvně bála."
Usmála se. Vypadá spokojeně. Smečka bude mít co jíst, a to je dobré pro všechny. Naštěstí neví, co si o tom všem myslí on. Ona dobře ví, že lovit umí skoro každý, ale být dobrým lovcem, to je něco úplně jiného.

Přikývla. Čekala to, že s řekou má smůlu. To se ale nedá nic dělat. "Mě voda nevadí, a když je horko, je to fajn. Ale my se tu máme před horkem kam ukrýt, tak to jde i bez řeky." Napít se z ní naštěstí dá. Na jaře je vody dost i uvnitř města, ale v létě? To bude asi složitější.
Nad kanalizací nakrčila čenich a oklepala se. "No fuj. Kdoví co tam celou dobu hnije. To si ráda odpustím."
Odstoupila od okraje bazénu a zamířila dál. "Dobře, co jsme tu ještě neprošli? Zkusíme i tak najít naplněnou nádrž?" Jen tak, ze zvědavosti.

Jen přikývla a spokojeně se pustila do jídla vedle velmi uspokojující hromádky kořisti. Pěkně oškubala část peří, než se do bažanta pustila.

Chvíli se ozývalo jen žvýkání a chroupání, od obou vlků a jinak byl klid... Svým počínáním vyplašili cokoliv kromě hmyzu, takže opravdu klid. Pod měsícem navíc nehrozí sluníčko opírající se do kožichu, tak i pohoda. Noctra není z těch, co by byli slunce vyhledávali i předtím, bylo jí na něm s její srstí příliš horko. Noční život jí vyhovoval prostě víc už předtím, než se rozhodla následovat Hatiho.

Když dojedla, pečlivě si olízala tlamku a zahrabala do země zbytky po svém jídle. Koukla na Nirixe a zarazila se. Všechno? Jak? Pak koukla na jeho křídla. Že by je použil jako oporu? Zastříhala ušima. "Myslíš.. na hřbetě a křídlech? Není to nepohodlné? Myslela jsem, že létavci jsou na svá křídla hodně opatrní," zeptala se malinko plaše. "A samozřejmě s odnosem i tak pomůžu, nebylo by to fér abys všechno táhnul sám," nezapoměla dodat. Ona si však musí vystačit s tím, co pobere do tlamy za krky nebo pařátky.