Príspevky užívateľa

Zastříhala ušima, když se pokusil srně zlomit vaz a na poprvé se nepovedlo. Proč si to tak komplikuje? Prostě zmáčknout krční tepny a je po boji hned... Ale nahlas neřekla nic. Není na ní, aby kritizovala.
Naštěstí na podruhé uspěl. A srna tak netrpěla dlouho. Noctra je radši, když kořist zbytečně netrpí.
Sama by takovou taktiku nepoužila, ale druhý vlk a je větší a silnější, tak on asi mohl. Každopádně, aspoň že pak už se povedlo.
Stojí tam a kouká na něj, celkem neutrálně. Ale pak koukla krátce na vlastní kožich a zase na něj. "Proč? Nenápadně zbarvení vlci přece často bývají lovci." Aby ne, když se narodili s výhodou. Tak proč ten potenciál nevyužít.
Neznělo to jako výtka, spíš tak trochu údiv. "Každopádně, co mě Hati přijal pod svůj patronát, tak lovím, a nosím kořist do centra každý den. Někdy ne tak dobrou, jak bych si přála. Ale někdy se povede. " Pousmála se, při vzpomínce na úspěšné lovy s Acheronem nebo Nirixem. V jejím hlase zaznělo trochu hrdosti. Snaží se sloužit Hatimu a své nové rodině co nejlépe a zatím se jí to daří.

Zvedla hlavu ap řikývla. "Opravdu nádherná," usmála se a vypadá tak o něco mladší než je. Vesele popoběhla a vystavila se měsíčnímu svitu ještě o něco víc. I tak se její kožich neleskne. Učiněný chodící stín. "Hati nám dnes nejspíš přeje." Maličko se zarazila, jeslti to přece jen nebylo neuctivé. "Nebo apsoň nám dopřál hezkou noc."
Pokukuje po Dogovi a jeho obrovských křídlech. Zastříhala ušima. Maličko si není jistá, jak s ním jednat. Přece jen je to nejvýše postavený vlk v celé jejich rodině. Netroudá si tak příliš mluvit. Ale noc je dnes tak pěkná, že prostě má dobrou náladu. Tak sem tam popoběhne a napůl dovádí s měsíčními paprsky. čím déle to provádí, tím je víc a víc jasné, že se její srst čímsi liší. Opravdu by takhle na volném prostoru měla být vidět lépe než je.

Mohla jen doufat, že druhý vlk zareaguje správně. Předpokládala to. Nejspíš zvíře skutečně stopoval. Pro jistotu vyrazila za kořistí jako střela, připravená ji uštvat, kdyby se něco nepovedlo.
Ale nemusela mít obavy. Vzápětí totiž ten druhý zaútočil. A s pořádnou razancí. Rozhodně to vypadá, že ví co dělá.

Doběhla zlehka k nim, ve chvíli, kdy už srna dodělávala. Teď teprve si jej může prohlédnout. Její náhodný lovecký společník je opravdu velký. Pohledem přejela i jeho dost neobvyklý ocas. Ale usmála se a promluvila klidně a beze strachu. "Dobrý lov!" Ozvala se tradičním loveckým pozdravem. Také na chvíli sklonila hlavu, došlo jí, že to bude asi jeden z výše postavených vlků. Tudíž to tak nějak patří k slušnému chování.

Dobře viděla, jak srna strnula a ohlédla se, sleduje okolí. Nemusela být génius, aby jí došlo že ji něco vyplašilo. Zvuk nebo pach. Pach asi těžko, vzhledem k tomu směru. Noctra se opatrně, pomalu zvedla a natáhla. Využívá vlastností své srsti a toho, že se srna dívá jinam. Stačí jí se přestat hýbat a srna ji neuvidí ani kdyby se ohlédla zpátky. Její oči, schopné dobře prohlédnout tmu, si všimly tmavé siluety. No vida, někdo další, nejspíš ji stopoval. A proč vlastně nevyužít příležitosti.

Opatrně, ale svižně se přesunula srně do cesty. Teď už tolik neřeší případný pach. Nebyla slyšet, a vlastně ani vidět, ale vítr její pach k srně zanesl... ta se otočila za pachem. Noctra zvedla hlavu a zavyla, volání lovce, znamení spolupráce. A vyrazila. Otočila tím srnu k útěku přímo na toho vlka v ulici dál, jemu do cesty. Netuší, kdo tam je. Ale srna nevypadá moc silná, v nejhorším z toho bude delší běh dál do města. S trochou štěstí ji ale ten druhý vlk dostane prakticky hned.

Opatrně procházela mezi vysokými domy. Pořád ještě má na paměti varování, v podobě zřícené budovy, pod kterými vyhasly ještě vlastně docela nedávno dva životy.

Snad díky svojí opatrnosti, snad díky její zvláštní srsti, snad díky zvyku chodit potichu, všimla si srny uprostřed ulice. Přichází z takového směru, že ještě nemůže vidět ani zavětřit druhého vlka, který srnu už nějakou dobu stopuje.
Noctra je v dost výhodné pozici pro běh, ale problém je, že vítr jí nepřeje a mohl by pach vlčice zanést ke kořisti. Opatrně se otočila a ustupuje do stínů na druhé straně, s občasným ostražitým pohledem na vysoké budovy okolo. Její pach srnu zatím míjí, ale nese se přímo k druhému vlkovi, o které Noctra zatím nemůže vědět. Jenže i když ji on zavětří, černou vlčici ve stínech nemá šanci vidět. Ve velké míře je to způsobeno vlastnostmi její srsti. Může odhadovat podle směru větru, že mají srnu prakticy mezi sebou. Dobrá možnost pro rychlé chycení.

Pousmála se. "Vlčata jsou fajn. Ale jinak zatím nemám důvod kamkoliv chodit. Tady mám vše, co potřebuji. A ze světa jsem za svůj život viděla dost." To je ostatně pravda. A až do té doby, než se obrátila k Hatimu, to obvykle nedopadalo moc dobře.

Zaujalo ji, že i on měl vizi. "Můžu se zeptat, co jsi viděl? Já sebe tady, s dalšími vlky. A dost z nich jsem nikdy neviděla... Myslíš, že to můžou být vlci, které Hati teprve přivede mezi nás?" Samotnou ji to docela zajímá, ale ví, že neví dost, aby dokázala svou vizi vyložit. A přitom to je důležité, vzhledem k tomu, že se to týká Hatiho.

U umístění květiny klidně držela. Bílý květ se na její černé srsti vyjímá dost nápadně. Kouká na něj trochu užasle. "Tak doufám, že to aspoň je pro tebe veselé," pousmála se a zamávala ohonem.

Po nějaké době se vrací na říční břeh.

Její život je te´d dobrý. Svou novou rodinu má ráda, je tu spokojená. Svou zkoušku před tváří Hatiho už má také za sebou, dokázala svou věrnost. Prostě, nemohlo by se jí dařit lépe.

Došla na nábřeží a zastavila se na břehu. Sleduje měsíc, jak se odráží na hladině řeky. Usmála se, a pak se otočila zády k hranici. Stále ji neláká vyjít ven. Pro ni samotnou není vůbec důvod. Dokonce i s lovem pro smečku se jí docela daří. Pravda, teď, za hezkého počasí, je to docela snadné. I když jsou noci teď krátké. Ale to nevadí.

Ale dnes tu nebude sama. Nedaleko se objevila silueta vlka s velkými křídly. Maličko se zachvěla. Sám mesiáš. S úctou sklonila hlavu. Její ocas se lehce rozmával. Zatím s jejich nejvyšším neměla mnoho co do činění, ale samozřejmě si ho velmi váží.

Usmála se na něj. Ona to jako pozdrav vzala taky, jen lehce kývla hlavou, černé uši napřímené a pohled veselý.
"Takže se ti dařilo, to je fajn. Byl jsi se proběhnout?" Ví už, že Nirix už smí z území. Je za něj ráda, že se dostal tak daleko. Hati ho nejspíš má v oblibě. Ona sama zatím nějak nepociťuje touhu po výletech mimo město. Pořád tu má co zkoumat a rozhodně se nenudí. To nic nemění na tom, že si ráda vyslechne historky. A na jejím výrazu je to dost vidět.
čumák natažený lehce k němu, uši napřímené, ocas se lehce pohupuje. vtělená pozornost. Ale ptal se také na ni.
"Já.. jsem z toho ještě pořád celá na větvi, že jsem to všechno zvládla a tak... a někdy trochu přemýšlím, co mohlo znamenat to co jsem viděla. " Přiznala tím vlastně poprvé, že skutečně něco viděla. Zatím o tom s nikým nemluvila.

Došla blíž k němu, když došlo na květiny. Přičichla si k jedné. Usmála se, když zmínil sebe jako vlče. "To muselo být roztomilé." Přece jen, vlčecí ouška koukající z koberce z květin, to je pomalu definice roztomilosti. Ale poslední věta ji překvapila. "Koho?" Zeptala se, s pohledem upřeným na Nirixe.

Opatrně za časné noci procházela botanickou zahradu. Učiněná džungle, na poměry města. Vlastně se jí tu docela líbí, i když o většině rostlin nemá nejmenší tušení, co jsou vlastně zač. Je tady opravdu kde co.
A jak vidno, tak tu nejsou jen rostliny, ale také stopy drobnější zvěře, jako zajíci a tak a hlavně, taky jeden další vlk. Usmála se, když k ní vítr zavál znám pach.

Nezaváhala a zamířila k němu, tiché tlapky na měkké půdě botanické zahrady nevydávají prakticky žádný zvuk.
"Nirixi!" Zavolala na něj z ještě celkem velké vzdálenosti. Nechce riskovat, že se jí lekne, je si příliš dobře vědomá toho, že není vidět a obvykle ani moc slyšet.
"Jak se máš?" Ráda ho vidí. Tohodle vlka potkává na území často a dost si ho oblíbila. Koneckonců, proto byl on tím, kdo ji provázel ceremoniálem.
"Copak tam máš?" Natáhla zvědavě čenich ke kopretinám. "Ty jsou hezké..."

Zvedla hlavu, napřímila uši, a párkrát mávla ohonem. "Fakt? A naučíš mě něco?" Teď má času dost, tak proč se něčemu nepřiučit. Rozhodně je vidět, že by ji to zajímalo. Nějaký extra bylinkář z ní asi těžko bude, ale vždy je potřeba využít příležitosti se něco naučit. "Ráda ti ukážu, kde jsem co našla." To myslí vážně. Bývalé zahrady u domů má proběhané docela důkladně, protože je to dobré loviště. A tam se najde opravdu hodně zajímavých rostlin.

Nicméně, ochotně vyrazila zkoumat prostor spolu s vlčicí. Čichla k tomu lepivému cosi, pak k jiné blýskavé věci. "Netuším, ale asi by se s tím dali plašit ptáci, kdyby o to někdo stál. Jdeme hledat dál. "
Zamířili do sportovních potřeb. Většinou jsou tam samé divné věci a věci z látky. Ale, co je to tam vzadu? Vypadá to, že by to mohlo být kovové... V tábornickém vybavení zbyly nějaké ešusy. Noctra sice neví, co to je, ale zamířila k nim. "Je dobře, že ti někdo mohl říct co a jak. Kdo to vlastně byl? "
Strčila packou do ešusů na poličce. Několik jich spadlo a udělalo pořádný randál na podlaze obchodu. Noctra přiklopila uši, ale koukla po Silmě. Jo, rozhodně to je kov. Uculila se.

I na její tváři se objevil úsměv, by´t maličko unavenější než jindy. Vstala, trochu ztuhle, a její ocas se rozmával. Dokázala jsem to. Hatimu díky!
Netroufla si hned promluvit. Zamířila k Nirixovi. Pohybuje se lehce ztuhle, proti jindy.
Zastavila před ním, na tváři úsměv. Koukla nahoru, k východu, pak na něj. Jakoby se zdráhala promluvit. Ale pak se odhodlala. "No, vypadá to, že jsem to zvládla. Opravdu jsem členkou Hatiho rodiny. " Lehce chraptí, jak si žízeň a mlčení vybralo svou daň. Nemluví o tom, co viděla, ale kdyby se Nirix zeptal, jistě se s tím tajit nebude. Proč by také měla.
"Takže... asi by neškodilo se zajít napít, že?"
Opatrně zamířila ze sklepa. Ví, že už je čas, ví, že je bezpečné vyjít, ale i tak je opatrná. I nadále jsou pro ni Hatiho pravidla zásadní.
Na kraji schodiště se zhluboka nadechla. Čas vyrazit do nového života.

Den střídá noc, noc střídá den, čas plyne... Noctra už je ztuhlá z dlouhého ležení, přesto, hlavu drží dál hrdě zvednutou. Sotva se vůbec pohne. Mlčí, v myšlenkách se upíná k Hatimu. Hlad a žízeň se už dostavily, ale časy na útěku ji naučily, jak je zvládat ignorovat.
Nebýt té zvednuté hlavy a občasného pohybu, vypadala by jako socha. Nirix má těžký úkol. I za světla dne je černá vlčice sotva rozeznatelná, když si lehne do stínu. Natož tady, pod zemí a za noci. Jen z jejího dechu je jasné, že opravdu nespí.

Za dne držela hlavu pokorně skloněnou, za noci ji s nadějí zvedala k obloze. Nevěří, že by strom Hatiho jakkoliv dokázal omezit. Doufá, a v duchu prosí, aby byla její cesta jasná a osvětlená Hatiho hvězdami.
Zdálo se to tak, nebo když pohnula hlavou v temnotě, zatřpytila se nepatrná bílá hvězdička na jejím čele?
Jak čas postupuje, únava a žízeň si vybírají svou daň. Noctra ale nepolevuje, dál v duchu promlouvá k Hatimu a prosí, aby ji provedl rituálem a dovolil jí zaujmout platné místo ve smečce. Ani nevěděla kdy, ale postupně se do její mysli začly vkládat obrazy. Vlci stojící pospolu... některé z nich nikdy ani neviděla... Běh, někdy společný, někdy osamělý... snad záblesky budoucnosti, snad Hatiho poselství? Beze slov, v obrazech. Není jich málo. Noctra občas potřese hlavou, není si jistá, co vize znamenají. Ale i tak je za ně vděčná. Vyslala tiché poděkování k Hatimu.

Čas plyne a nakonec uplynula celá doba ceremoniálu. Dlouhé tři dny v rozjímání.
Když uplynul čas, koukla se po Nirixovi... v tom všem, co se jí honilo myslí a co viděla, chce si být naprosto jistá, že skutečně uplynul celý čas. Nehodlá nic riskovat. Tělo má ztuhlé, jak se skoro nehýbala a je jí jasné, že pokud promluví, bude dost chraptět. Ale bere to klidně. Ještě se úplně neodvažuje mít radost z toho, že to zvládla. Ne, dokud jí to nepotvrdí i Nirix.

šlapali si ho hezky pomalu a opatrně ulicemi. Pomalu, aby měl Nirix jak vybalancovat náklad, co nese, a opatrně proto, aby se vyhli sutinám a nebezpečným místům ve městě. Přece jen, vysoké domy v centru mohou být nestabilní.

Došli bez nehod, a hezky vyskládali bažanty na místo.
Usmála se na Nirixe.
"Tak, to by bylo. Díky za společný lov." Přátelsky zamávala ohonem. Ale už je čas najít si místo na přespání. Den a svítání se blíží a Noctra nehodlá dopustit, aby se její srsti dotkly sluneční paprsky.

Rozloučla se s ním přátelsky, a vyrazila slušným tempem pryč z centra. I tak opatrně, ale mnohem rychleji, vytrvalým krokem lovce. Ukryla se právě včas, aby se nic nestalo.

Usmála se na Nirixe, když zaujal svoje místo na hlídce. Nemá ji celou dobu spustit z očí a tak je to správné. Je jejím přítelem, a svědkem její věrnosti Hatimu.

Ona sama zůstala u zdi. Ležela, hlavu hrdě zvednutou, byla potichu. Jen dýchala a sledovala tmu okolo. Tmu noci, která náleží Hatimu. Tmu sklepení, která zůstane i za dne, jen ne tak silná. Tmu, která je vlastní i samotné její magii. Tmu, která ji nějakou formou provázela celý život.

Zvedla krátce hlavu. Přes strop sice nemůže vidět hvězdy, ale ví, že září v temnotě nočního nebe. Tak jako je nápadná nepatrná bílá hvězdička na jejím čele. Vždy náležela noci, ať si to uvědomovala nebo ne.

První den není nijak náročný. Tma ve sklepení trochu zesvětlala, jak do světa nahoře přišel den. Sem dolů paprsky neponikají. Noctra obrací své myšlenky k Hatimu, své prosby, aby jí dal sílu, aby jí umožnil být platnou členkou smečky. Svou prosbu, aby jí dovoil poznat víc z jeho učení.
Cthěla lovit pro smečku. Ale je to i Hatiho vůle? Nebo je její osud jiný? Hati, dopřej mi odpovědi, prosím...

Hlad ani žízeň ji netrápí. Byla zvyklá na útěku vydržet dlouho, tří dnů se nebojí a toto je jen první. Nic, co by ji rozhodilo. Další dny budou náročnější. Ale to k tomu prostě patří. Sotva se odvažuje doufat, že by se mohla dočkat nějaké vize. Upíná své myšlenky k Hatimu, a ke svému novému domovu, nové rodině.

Souhlasně přikývla. "Určitě, jinak by nás sem nepřivedl." Není tak přísná. Navíc, co se s ostatními zatím potkala, nikdo jí nepřišel neschopný.

Na poznámku o její srsti kývla. "Černá na sluníčku není vždycky fajn. Natož v létě." I tak dokázala fungovat i v létě a vyhřívat se na sluníčku taky. Ale to dělala spíš na jaře a rozhodně se bez toho dokáže obejít. "Za tmy vidím líp než většina vlků, a sama nejsem moc vidět. To je docela fajn." Se svým údělem je spokojená, teď už ano. Pro noční život je jako stvořená.

Když navrhl úklid... kanálů... lehce zděšeně se na něj podívala. "Ty se v tom chceš hrabat? V kanálech? MYslím, že je lepší tam nelíz a nebo tam ještě přiházet další bordel." Ne, rozhodně doufá, že na úklid kanálů nedojde. Oklepala se.

U menší nádrže koukla dolů. Koukla na zvířátko tam dole, větve všude možně... a stěny nádrže. Spáry mezi kachličkami jsou pořád celkem pevné.
"Proč nevyleze nahoru?" Veverky dokážou vyšplhat kde co, tohle by pro ni neměl být problém.