Príspevky užívateľa

Nemůže nic moc dělat s tím, že jemu se spolupracovat nechce. sice netuší, co ho k tomu vede, ale stejně, nezmůže s tím nic. Tak jen zastříhala ušima a nechala to být.

Stejně jako ji nijak zvlášť neděsilo to, že si jen tak zmizel. Přece jen, opravdu, tady nic nehrozí, tak jakápak panika. Čelila nejednou reálné hrozbě, a nějaká domnělá ji tudíž nevyleká. A tak si zamířila po svém. Když v tom, slušná rána. Samozřejmě sebou lehce cukla, jak to nečekala, ale otočila jen hlavu a pak se rozhlédla po okolí. Sama občas použila taktiku, že způsobila kravál někde, kam nemířila, takže jí to celé je maličko podezřelé. Hm? To to odněkud spadlo? Zvedla hlavu k domům tyčícím se do výšky. No klidně mohlo. Ostatně, mohl to udělat i nějaký pták a nebo jiný vlk, co tam něco zkoumá a nemusí to ani nijak souviset s ní, ani s Chrisem. Ovšem, její uši, trénované na přežití v časech pronásledování, zaslechly dusot tlap, běžících pryč. Že by jen maskovací magie? No, příště se ho třeba zeptám. Tlapy se ostatně vzdalují, takže co už.
Nechala to být a s vysoko nesenou oháňkou zamířila dál mezi věžáky, prozkoumat si je detailněji. Tohle je výborné hnízdiště pro ptáky, určitě tu nějací někde budou. Moha by nějaké nachytat.

Maličko svěsila uši, když se ukázalo, že dnešní noc už výprava nebude. Ale pokud tady má co dělat, tak to zase chápe. "Dobře, co zítra po západu slunce?" Zkusila to. "Vyrazili bysme asi odsud, tady to oba známe a je to lepší než domlouvat kdoví co kdoví kde." Aspoň podle ní určitě. Nezná to tu ještě tolik, a hlavně, neví jak dobře umí Chris popisovat cestu. To se dozví asi až časem.
Samozřejmě přístupná i jiným návrhům a až se dohodnou, nechá ho být a vypadá to, že se hodlá vydat po svém a on také.

Když v tom, zvuky tlap utichly a jakoby tu Chris nikdy nebyl, ani vítr nenese čerstvý pach. Ohlédla se. Do uličky vidí a jak vidí, je prázdná. Úplně. Kam šel? Zastříhala ušima. Zvedla hlavu a přejela pohledem i boky uličky. Nevypadá to, že by měl kam vejít, ne tak rychle. Zajímavé. To se umí přemístit? To by byla fakt mocná magie. Zase tak divné by jí to nepřišlo, existuje kde co.
Každopádně, nevypadá jakkoliv znepokojená. Jsou přece v Hatiho hájemství, tady jim nic nehrozí. Natož tak daleko od hranic jako tady. Vetřelce by nejspíš navíc dávno zjistili a hlavně, i kdyby došlo na vetřelce, tak těžko bez boje.
Potřásla hlavou a prostě zvolna zamířila navazující uličkou pryč, že si půjde po svém.

Jen vážně přikývla. Ale i tak nepochybuje, že bude pro smečku lovit. Koneckonců, to už přece dávno umí a Hati to samozřejmě ví. Jak by to také mohl nevědět. Jen se pousmála a dál šlape tak tiše, zlehka... Nemusí se na to soustředit. Léta skrývání se udělala svoje.
"Klidně tam můžeme zajít, do svítání je ještě spousta času. A pokud to tady už znáš, tak určitě budeš vědět, kde se dá schovat, až přijde čas." Své povinnosti bere očividně vážně a tím i zákaz slunečních paprsků.
Nezaváhala, když se vydali po schodišti. Obratně si volí cestu po pevnějších částech. Dolů se dostala snadno.
Vyšla z domu a rozhlédla se po ulici. Tázavě koukla na Chrise. Teď je to na něm.

Vesele se na něj usmála. Neví sice, co si o tom myslí on, ale i ji náhodou napadlo, že by mohl zahrát i pro ostatní vlky. Nahlas to ale neřekla, nechce, aby měl dojem, že ho do toho tlačí.
Zadívala se na něj, kdž v podstatě smečku vychválil. "Zatím to tak skutečně vypadá," kývla na souhlas. "Ale v každé smečce to občas zaskřípe, to ale není žádná tragédie. Pokud to tady díky Hatimu bude méně, budu jen vděčná." O důvod víc, proč velebit Hatiho, no ne?
Ale nechala to zatím být. Leda by snad přece jen něco dodal.

Sleduje oblohu. "Jak se to vezme... na útěku může zahladit stopy. Ale když mi nic nehrozí, a mám stopovat kořist, chumelenice mi zakryje stopy a omezí vzdálenost na zachycení pachu. " Zastříhala ušima. "Ale zase, zasněžený prostor když už nechumelí, tam se dá dělat spousta legračních věcí." Usmála se, docela zvesela.
"Asi bychom se ale měli poohlédnout po úkrytu na den. Sice je ještě čas a chumelenice oddálí svítání, ale já vážně nechci riskovat, že zůstanu venku za světla."

Zamířil dál po patře, tak se vydala za ním. Vypadá to, že přece jen bude společný průzkum. A možná nezačali kdoví jak dobře, ale to se zřejmě už urovnalo. Pořád jsou te´d vlastně bratr a asestra, členové jedné rodiny. "Samozřejmě, když mě Hati povede jinou cestou, tak mě povede jinou. Ale lovit umím slušně, takže prozatím budu lovcem." Zamávala párkrát vysoko nesenou oháňkou. Našlapuje lehce, velmi tiše, aniž by si na to nějak dávala pozor. Zřejmě je takovému pohybu zvyklá. V kombinaci s její srstí, která jako by vůbec neodrážela světlo, je dost nenápadná i v pohybu.
Poslouchala pozorně, když popisoval oblíbená místa. "Zahrada bude určitě fajn. Takže to bych ráda viděla také. A sleněný dům... skleník?" Zkusila to. Nezná sice od lidí vše, ale přece jen, potkávala se s nimi, byť to znamenalo vždy útěk. Takže ví o něco víc než obvykle vlci vědí. "Zní to tak, podle popisu. Pokud si pamatuji ten název správně. Nejsem si jistá, je to už dlouho. " přiznala. Ale možná by to mohl být skleník. Uvidí se, až ji tam zavede.

Kývla, maličko plaše. "No jo..." zamávala ohonem. Napřímila uši, když jí nabídl, že ji provede. "To budu ráda," odpověděla zdvořile. Faktem je, že by to tu prošmejdila klidně i sama, ale ve společnosti by to mohla být větší zábava, o tom není pochyb. Ale nešla k němu, když seskočil, zůstala kde je.

"Také jsi lovec?" Zeptala se se zájmem. To by bylo fajn, když jich bude víc, smečka nebude hladovět. Navíc, ona je v tomto směru docela schopná. O to víc si ale potřebuje zmapovat loviště, aby mohla lovit účinně, ale taky zařídit, že nevybije všechnu kořist a pak by neměla co.
Koukla na něj, když zmínil zvláštní místo. "A jaké?" Zeptala se hned, s napřímenýma ušima.

Pousmála se a protáhla se. "Třeba můžeme zkusit najít místa, kde to půjde dobře a můžeš trénovat. Třeba se naučíš i hrát melodie, mohla by to být legrace." Zamávala oháňkou, z té představy očividně nadšená.

Rozhlédla se po okolí. Začalo se zatahovat, nejspíš bude sněžit. Ne že by to černé vlčici vadilo. Měsíční světlo je sice úžasné, ale s vločkami se dá tančit ve větru.
Koukla na Nirixe. "Pořád ještě tady neznám ani všechny ze smečky. Ale těším se, až je poznám. Svou novou rodinu." Přímo z ní vyzařuje, jak je ráda, že tady získala své místo.
Napřímila hlavu a koukla na oblohu. "Asi bude sněžit. Máš rád sníh?" Zastříhala ušima. Sama nejeví žádné známky toho, že by se snad hodlala ukrýt před chumelenicí.

Jen kývla. Nemá nějako potřebu to dále rozvíjet. Ani téma jeho více osobností, ani sílu těch jednotlivých. Koneckonců, kdyby nebyl silnější, nebyl by teď tady, v Kultu a ve vedoucí pozici, to je zřejmé.
Téma města je pro ni zajímavější.
"Já ještě neměla příležitost. Jsem tu vlastně první noc, večer mě Tiam přivedl. Ale to rychle napravím." Sebejistota v jejím hlase je zřejmá. (V té době tu fakt byla první den, když jsme to začínali. :D )
"Hodlám si najít ve městě vhodná loviště a využít je na maximum." To neznamená vyzabíjet všechno živé, s kořistí je třeba hospodařit. Hlavně v místě, kde jí není zase tak moc. Dobře to ví.
"A rozhodně tu proslídím pořádně každý kout." Protáhla se, připravená očividně vyrazit na průzkum.
"Máš tu oblíbená místa?"

Pořád na něj docela zaujatě kouká. "Já nevím, přece je vidět krajina a je možné hledat zvěř nebo zdroje... ve vzduchu se určitě dá dělat spousta věcí i když s tebou nikdo není." Aspoň jí to tak přijde. Ale taky je fakt, že ona sice má společnost ráda, ale také je zvyklá na samotu. A že by asi naopak hůř zvládala velkou společnost.
"Nemám důvod dělat problémy. Hati mi dal nový domov. A já jsem za to velmi vděčná." Sklonila pokorně na chvíli hlavu. Pak ji zase zvedla a usmála se. Zamávala opět vysoko nesenou oháňkou.
Zvedla hlavu a prohlíží si budovy kolem, koukla pak na Nirixe. "Asi by to stálo za pokus." Kouká na něj s takovou nadějí, natěšená jak štěně.
Zůstala hezky ukázněně stát, když zamířil před ni, našponovaná, a velmi, velmi pozorná.
K její radosti se to skutečně povedlo a ozvalo se hvízdnutí. Jasně to slyšela! Poskočila nadšeně na místě a vesele se zubí. "Hele, ale parádní. Náhodou, na první pokus kor. Fakt se něco ozvalo, hvízdlo to!" Je vidět, že z celého experimentu má upřímnou radost.

Mlčky kývla na souhlas. Očividně je, když takový vlk stojí před ní. A to rozdílné chování je výrazné tak moc, že nepochybuje o tom, že tomu tak skutečně je. Jinak by to asi nešlo vysvětlit. Každopádně dávala pozor, co jí říká.
"Takže... ty jsi z vás dvou ten silnější... " je fakt, že i působí sebevědoměji jistěji. Ne že by se jí líbilo to, že měl někoho, nějakého vlka, skoro zabít. Maličko přiklopila uši. Noctra všeobecně nemá ráda jakýkoliv boj mezi vlky. Koneckonců, jako by nestačilo, že pro lidi jsou lovná zvěř.
Nicméně, Hati Chrise přijal, takže zřejmě je tento vlk v pořádku a může tu být. Hati jistě ví víc než ona, a věděl co dělá. A Chris se zdá se opravdu snažil, aby tady mohl být.
Blíž už nešla, tohle jí zatím stačí. Ale pousmála se a jednou mávla ocasem. "Tak máme ještě dost co makat." Oba dva. "Jak dobře znáš město?"

"To ano," přiznala klidně a pokývla hlavou. Pozorně poslouchá jeho povídání. "Takže, nerad létáš sám? Máš radši společnost?" Naklonila maličko hlavu na stranu. "V tom případě je docela škoda, že jsou moje křídla leda na okrasu." Mohla by mu tu společnost poskytnout. Let vlastně byl fajn, i když bez křídel je to trochu ošemetné... jen jako pasažér...
Na pravidla a nováčky kývla maličko rozpačitě. "Tak jako tak, neuškodí být opatrná. Opravdu nechci Hatiho čímkoliv rozhněvat. Je to přece Bůh. Věděl by, co jsem udělala. I když by to nebylo schválně, bylo by to zklamání a to nechci." Bere to zdá se docela vážně. Ale zatím je noc a noční obloha je pro Hatiho děti bezpečná.
"Někdy bys to možná měl zkusit, třeba by to stálo za to," zkusila mu navrhnout. "Magie se zvuky byla určitě taky zajímavá... poslyš, vítr prý umí občas vyrábět zajímavé zvuky o skály. Uměl by to i o budovy?" Zastříhala zvědavě ušima. Má před sebou přece experta na vítr.

Překvapeně zastříhala ušima, když ji vlčice ve vchodě oslovila tak hezky. Usmála se a elegantně kývla na pozdrav. Ne že by to v tom světle bylo zrovna moc vidět. "I ty," odpověděla jí mírně. A doopravdy pořádně se usmála, když se vlčice zatvářila tak docela vesele a přátelsky nad tím oslovováním. I když Noctře oslovování bratře a sestro tedy nevadí.
"Bouře? Ne, proč? Jen tam normálně chumelí." Trochu víc, opravdu. Jen to zřejmě černé vlčici nevadí. "Prostě jsem jen šla na průzkum. Seznamuji se s celým městem. Chci znát Hatiho hájemství co možná nejlépe." Zamávala mírně ohonem. Zřejmě svou víru a své místo zde bere dost vážně.
Když vlčice před ní promluvila o kroupách, maličko se zarazila. Kde by se vzaly kroupy teď, v zimě? To spíš větší hrudky sněhu, to bývá. Natáhla maličko čenich. "Někdy, když hodně sněží, to tak skoro vypadá, že?" řekla mírně.
Popošla maličko blíž. "Mimochodem, já jsem Noctra. A jo, vážně to tady docela smrdí. Nikde jinde ve městě to tak cítit není." Aspoń tedy v tom černá vlčice doufá. Tato budova ji zatím moc neoslovila. "Nic moc zajímavého jsem tu zatím nestihla objevit. Ale ještě jsem to tu neprošla celé."

Zamrkala a sleduje ho. Zkoumavě. Dva vlci v jednom? To jde? "Ne, nesetkala... nevěděla jsem ani, že je něco takového možné." Mluví tiše, až opatrně. Ale je fakt, že to ledacos vysvětluje. "Jak to mezi vámi vůbec může fungovat? Co když se neshodnete?" Zastříhala ušima. Očividně ji to docela zaujalo, ale i tak zůstala na místě a nijak se nevtírá. Ani Chrise nebude nutit k odpovědím. To není její styl. I vypozorovat se toho dá ostatně spousta.

Nakonec popošla blíž, až světlo měsíce, pronikající oknem, dopadlo na její černý kožich. Jako by v něm snad mizel, její srst se neleskne. Ale i tak nastavila tvář měsíci, viditelně spokojená se svým místem.
""Takže tu taky jsi krátce. A neboj, ani já takhle nehodlám zůstat." Usmála se a maličko se napřímila. Hrdá černá vlčice má ostatně dobré předpoklady dokázat svou užitečnost. Už začala lovit pro smečku a nosit kořist.

Zastříhala ušima a kouká na něj dost nechápavě. "Ale ty jsi Huntley.. to máš dvě jména? To se stává. " Naprosto nechápe. Nikdy ani neslyšela o něčem takovém, jako dvě osobnosti v jednom těle. Takže, z tohoto to vážně nemá jak pochopit. Nemá problém oslovovat ho druhým jménem, co jí řekl.
Zamračila se, když promluvil ne moc lichotivě o své matce. Neodsuzuje ho za to, spíš možná maličko posmutněla. To, že ona měla dobrou mámu, neznamená, že měli všichni. Kdoví, co se mu vlastně stalo.
Povzdechla si a naprosto ignoruje to, že se k ní přiblížil. Jsou členi jedné smečky a i když je ten vlk trochu divný, nemá důvod vyvádět. Navíc, kdyby to vážně přeháněl, prostě uskočí. Je celkem rychlá a silná, poradí si. Otočila k němu hlavu a přejela ho pohledem. No, zatím vůdce nejsi... jeslti ti straší ve věži, tak asi ani nebudeš. Ale třeba se srovnáš, možná ti Hati pomůže. "Jakou tu vlastně máš teď pozici?" Zeptala se, tentokrát se zájmem.
Nešla za ním k oknu. Jen ho sleduje.

Jako teď tak dělá i jinde, vydala se tu na průzkum. Prochází místnosti sem a tam, s čenichem u země, prozkoumá zdejší prostředí, pachy, co tu roste, co tu žije. Divné místo... sice většina starých pachů po lidech už vyvanula, ale tohle místo stále ještě páchne. čímsi ostrým a štiplavým a také, starou smrtí a vůbec kde čím.
Frustrovaně zamručela. Není tu ani moc pachů zvířat. Asi se to nelíbí ani jim. Z tohoto místa nekouká nové loviště. Tím pádem, pro ni nemá ani moc význam to tu zkoumat déle.
Už chtěla zamířit pryč. Jí počasí moc nevadí, takže chumelenice by ji nezastavila. Ale akorát když se otočila k východu, tak se v něm objevila silueta vlčice. Noctra se zastavila a zvedla hlavu. "Ahoj?" Zkusila ji opatrně oslovit. Černá vlčice vypadá spíš jak oživlý stín, její srst skoro jako by pohlcovala světlo. Ale stojí uprostřed volného prostoru, takže se tam neskryje.