Príspevky užívateľa

Další z podivných míst tohoto území. Ale tohle místo, jí zase tak neznámé a nepochopitelné nepřipadá. Jednou se nedobrovolně dostala do místa, kde podobná stavba byla také... a občas se po ní přehnalo hlučící a obrovské cosi, čemu lidé říkali vlak.
Tady je vidět, že tohle místo už dlouho žádné vlaky nevidělo. Vše je zarostlé a z železnice zbyl jen jakýsi koridor. Noctra pomalu postupuje podél trati a rozhlíží se. Tohle místo by bylo dobré pro lov ve skupině... nahnat zvěř, v koridoru by neměla kam uniknout, hlavně v některých místech.
To ale zatím samozřejmě nemá jak zařídit. Navíc, postupuje opatrně a postupně zpomaluje. Ví, že je blízko hranice a nehodlá se k ní přiblížit. Nehodlá za ni vystrčit ani jediný chlup.

Nakonec se raději otočila, ještě před hranicí a vrací se zpátky. Otočil se i vítr a zanesl k ní pach. Zvedla překvapeně hlavu. Podobný už potkala. Ne stejný, ale trochu podobný. Je cítit nejen vlčí srstí, ale i hmyzem. Připomněla jí jednu maličkou vlčku, co kdysi potkala u jiných trosek lidských staveb. "Haló?" Zavolala do prostoru, byť nijak hlasitě.

Den za dnem, pilně zkoumá území smečky. Většinou se drží v místech, které považuje za docela dobré loviště. Ale začíná to vypadat, že by se mohlo podařit i tady. Jako by sem nechodilo ani moc vlků ze smečky.
Zvedla hlavu od stop, které prohlíží. Podivné kostry trčící k obloze jsou vážně divné. Jako kosti nějakých prapodivných tvorů. I když lidé využívají kde jaká zvířata, tak taková určitě ne. Netuší k čemu mohlo tohle místo sloužit.

Sklonila hlavu a tiše, trpělivě zase vyrazila po stopách... Její úsilí brzo přineslo svoje ovoce. Načapala zajíce, který se snažil napást na zasněžené trávě. Všimla si ho první, takže bylo docela snadné změnit směr a skrýt se. Trpělivě postupovala vpřed, a pak stačil jeden dobře mířený skok. Kdyby jí utekl, oslepila by ho, ale nebylo zapotřebí. Vstala, se zajícem v tlamě a když zvedla oči, zjistila, že jen pár desítek metrů od ní je vlk, kterého zná.
Nadšeně zamávala ohonem a i se zajícem vyrazila tryskem Nirixovi vstříc. Zabrzdila, ale tak, aby ho neohodila sněhem a položila zajíce. "Ahoj," pozdravila ho s rozesmátou tváří.

Potřásla hlavou, až se jí kožich zavlnil. "Já nemám důvod dělat problémy." znělo to klidně a zřejmě to myslí vážně. "Navíc, nejsem pro to, aby se vlci mezi sebou rvali nebo hádali. Je dost jiných problémů." Očividně má tento názor už dlouho.

Mírně se usmála a naprosto si nevšímá toho, že jí vločky na hřbetě pomalu začínají tvořit vrstvu. Zimní srst je hustá a bohatá a na sníh stavěná. "Já vím," řekla jen. Tady nemá ani důvod se na to tvářit nějak špatně. Proč by taky. Brzo to tady bude mít dobře prozkoumané.
"Dobře. A ty mi povyprávíš, jak ti jde hraní za pomoci větru a budov, jo?" Naklonila hlavu na stranu a její ohon se rozmával. Vypadá docela vesele, skoro jako štěně.
Ale pak už přišel čas rozloučení. Ale určitě ne na dlouho, brzo se znovu potkají. Usmála se a vydala se najít si nějaký úkryt.

Prachu je sice ve vzduchu dost, ale, i tak jí došlo, že sice něco chytila a rozhodně to po hmatu byl vlčí ocas, ale nic neviděla. Navíc se jí vzápětí ocas vyškubnul. a taky se už musela nadechnout. Byla připravená, ale i tak měla co dělat, aby se nerozkýchala. Vlk před ní očividně hodlá ale řádit dál. Nechce se jí moc otvírat tlamu a sbírat další prach, tak jen vyrazila. Celkem svižně a na tu viditelnost se také mimořádně dobře orientuje.
Prach se rozvířil, jak se mihl znovu černý stín a tentokrát druhého vlka přeběhla. Otočila se, uši napřímené. Necítí ho, ani nevidí, ale je dobrá lovkyně a on přece jen dělá docela dost hluku. V prachu navíc jsou stopy. Pozvedla koutky tlamy a beze slova, krok za krokem, si to zamířila přímo k vlkovi. Pohled upřený na něj. Tedy, ne úplně, spíš na stěnu v regálu, ale to se v horší viditelnosti, jaká tam panuje, nedá poznat... skoro jako by toho vlka skutečně viděla. Jen hezky blafuje, ale je to působivé. O to víc, že se jen s velmi malým zpožděním vlčice natáčí za zvukem. Její tlapy našlapují v prachu zcela bezhlučně a vlčice se pomalu blíží a blíží... Stále se snaží koukat na vlka, i když ho samozřejmě nevidí. Orientuje se podle otisků v prachu a po zvucích. Je to velice působivé a její pomalu krok vypadá spíš jako úmyslně dramatický. Není to tak. Musí jít pomalu, jinak by neměla šanci zachytit tak tiché zvuky.
"Jak to vlastně děláš, že nemáš pach?" To jí vrtá hlavou asi nejvíc. Zeptala se, zatímco se pomalu blíží.

Čekala ledacos, ale opravdu ne, že se ten někdo, skrytý v regálech, chytí jejího pokusu o vtip. Zazubila se. Ten prach je ovšem dost nepříjemný. Vadí v čenichu a snižuje viditelnost, vadí i na oči, které musí mhouřit. Ale vtipálek dělá dost velký kravál, aby oči vlastně nepotřebovala. Navíc, ten prach asi moc neprospěje ani jeho čenichu.
Jako velký tichý stín vyrazila vpřed, prach neprach. "Bude večeře!" Zahalekala do prostoru těsně předtím, než zmizela v oblaku prachu. Nadechla se pořádně předtím, zadržela dech a jako šipka proběhla překvapivě nehlučně až k regálu, odkud se ozývá vtipálek. Má podezření, kdo by to mohl být, ale jistě to zatím neví. Vrhla se do regálu. Pro ni tam není moc místa, ale i tak se jí podařilo zuby chytit čísi ocas. "Hmchpf!" prohlásila vítězoslavně. Ale dává si pozor, aby nestiskla zuby příliš a vlka nezranila. Sice mu tím dává možnost se vyškubnout, ale má to být legrace, ne skutečný lov. Celé to netrvalo víc než pár vteřin.

Šmejdila s čenichem u země po knihovně. Ještě tu nebyl,a tohle místo nevypadalo jako vhodné loviště, tak neměla tak úplně důvod. Ale tak, prohlédnout to tu také musí, to se nedá nic dělat.
Zastaila na chvíli u stromku, který si to začal růst v hale knihoviny a zvedla hlavu nahoru. Je jasné, že odshoda musí jít za dne dost světla. Teď je zataženo, takže sem ani měsíc a hvězdy svou záři neposílají. Pro některé vlky by tu bylo hodně velké temno. Ne tak pro Noctru, které spousta generací vlků s magií noci způsobila fyzické odlišnosti v očích a zpracování zrakových vjemů.
Je tu dost pachů, dokonce tu natrefila i na pach, který zná a není starý. Chris sem chodí? Zastříhala ušima a vydala se podél regálů. Zamračila se nad jedním místem, kde se vznáší spousta prachu nad knihami, ležícími na zemi. Knihy nejsou tak zaprášené jako ty, co zůstaly v policích, takže to jejich pád to asi vyvolal. Ale nikoho tu nevidí. Ani necítí. Zvedla hlavu a rozhlíží se, uši nastražené. "Je tu někdo? Nebo jen fakt velký veverky?" Maličko ukázala zuby. Veverky se taky dají jíst....

Nemůže nic moc dělat s tím, že jemu se spolupracovat nechce. sice netuší, co ho k tomu vede, ale stejně, nezmůže s tím nic. Tak jen zastříhala ušima a nechala to být.

Stejně jako ji nijak zvlášť neděsilo to, že si jen tak zmizel. Přece jen, opravdu, tady nic nehrozí, tak jakápak panika. Čelila nejednou reálné hrozbě, a nějaká domnělá ji tudíž nevyleká. A tak si zamířila po svém. Když v tom, slušná rána. Samozřejmě sebou lehce cukla, jak to nečekala, ale otočila jen hlavu a pak se rozhlédla po okolí. Sama občas použila taktiku, že způsobila kravál někde, kam nemířila, takže jí to celé je maličko podezřelé. Hm? To to odněkud spadlo? Zvedla hlavu k domům tyčícím se do výšky. No klidně mohlo. Ostatně, mohl to udělat i nějaký pták a nebo jiný vlk, co tam něco zkoumá a nemusí to ani nijak souviset s ní, ani s Chrisem. Ovšem, její uši, trénované na přežití v časech pronásledování, zaslechly dusot tlap, běžících pryč. Že by jen maskovací magie? No, příště se ho třeba zeptám. Tlapy se ostatně vzdalují, takže co už.
Nechala to být a s vysoko nesenou oháňkou zamířila dál mezi věžáky, prozkoumat si je detailněji. Tohle je výborné hnízdiště pro ptáky, určitě tu nějací někde budou. Moha by nějaké nachytat.

Maličko svěsila uši, když se ukázalo, že dnešní noc už výprava nebude. Ale pokud tady má co dělat, tak to zase chápe. "Dobře, co zítra po západu slunce?" Zkusila to. "Vyrazili bysme asi odsud, tady to oba známe a je to lepší než domlouvat kdoví co kdoví kde." Aspoň podle ní určitě. Nezná to tu ještě tolik, a hlavně, neví jak dobře umí Chris popisovat cestu. To se dozví asi až časem.
Samozřejmě přístupná i jiným návrhům a až se dohodnou, nechá ho být a vypadá to, že se hodlá vydat po svém a on také.

Když v tom, zvuky tlap utichly a jakoby tu Chris nikdy nebyl, ani vítr nenese čerstvý pach. Ohlédla se. Do uličky vidí a jak vidí, je prázdná. Úplně. Kam šel? Zastříhala ušima. Zvedla hlavu a přejela pohledem i boky uličky. Nevypadá to, že by měl kam vejít, ne tak rychle. Zajímavé. To se umí přemístit? To by byla fakt mocná magie. Zase tak divné by jí to nepřišlo, existuje kde co.
Každopádně, nevypadá jakkoliv znepokojená. Jsou přece v Hatiho hájemství, tady jim nic nehrozí. Natož tak daleko od hranic jako tady. Vetřelce by nejspíš navíc dávno zjistili a hlavně, i kdyby došlo na vetřelce, tak těžko bez boje.
Potřásla hlavou a prostě zvolna zamířila navazující uličkou pryč, že si půjde po svém.

Jen vážně přikývla. Ale i tak nepochybuje, že bude pro smečku lovit. Koneckonců, to už přece dávno umí a Hati to samozřejmě ví. Jak by to také mohl nevědět. Jen se pousmála a dál šlape tak tiše, zlehka... Nemusí se na to soustředit. Léta skrývání se udělala svoje.
"Klidně tam můžeme zajít, do svítání je ještě spousta času. A pokud to tady už znáš, tak určitě budeš vědět, kde se dá schovat, až přijde čas." Své povinnosti bere očividně vážně a tím i zákaz slunečních paprsků.
Nezaváhala, když se vydali po schodišti. Obratně si volí cestu po pevnějších částech. Dolů se dostala snadno.
Vyšla z domu a rozhlédla se po ulici. Tázavě koukla na Chrise. Teď je to na něm.

Vesele se na něj usmála. Neví sice, co si o tom myslí on, ale i ji náhodou napadlo, že by mohl zahrát i pro ostatní vlky. Nahlas to ale neřekla, nechce, aby měl dojem, že ho do toho tlačí.
Zadívala se na něj, kdž v podstatě smečku vychválil. "Zatím to tak skutečně vypadá," kývla na souhlas. "Ale v každé smečce to občas zaskřípe, to ale není žádná tragédie. Pokud to tady díky Hatimu bude méně, budu jen vděčná." O důvod víc, proč velebit Hatiho, no ne?
Ale nechala to zatím být. Leda by snad přece jen něco dodal.

Sleduje oblohu. "Jak se to vezme... na útěku může zahladit stopy. Ale když mi nic nehrozí, a mám stopovat kořist, chumelenice mi zakryje stopy a omezí vzdálenost na zachycení pachu. " Zastříhala ušima. "Ale zase, zasněžený prostor když už nechumelí, tam se dá dělat spousta legračních věcí." Usmála se, docela zvesela.
"Asi bychom se ale měli poohlédnout po úkrytu na den. Sice je ještě čas a chumelenice oddálí svítání, ale já vážně nechci riskovat, že zůstanu venku za světla."

Zamířil dál po patře, tak se vydala za ním. Vypadá to, že přece jen bude společný průzkum. A možná nezačali kdoví jak dobře, ale to se zřejmě už urovnalo. Pořád jsou te´d vlastně bratr a asestra, členové jedné rodiny. "Samozřejmě, když mě Hati povede jinou cestou, tak mě povede jinou. Ale lovit umím slušně, takže prozatím budu lovcem." Zamávala párkrát vysoko nesenou oháňkou. Našlapuje lehce, velmi tiše, aniž by si na to nějak dávala pozor. Zřejmě je takovému pohybu zvyklá. V kombinaci s její srstí, která jako by vůbec neodrážela světlo, je dost nenápadná i v pohybu.
Poslouchala pozorně, když popisoval oblíbená místa. "Zahrada bude určitě fajn. Takže to bych ráda viděla také. A sleněný dům... skleník?" Zkusila to. Nezná sice od lidí vše, ale přece jen, potkávala se s nimi, byť to znamenalo vždy útěk. Takže ví o něco víc než obvykle vlci vědí. "Zní to tak, podle popisu. Pokud si pamatuji ten název správně. Nejsem si jistá, je to už dlouho. " přiznala. Ale možná by to mohl být skleník. Uvidí se, až ji tam zavede.

Kývla, maličko plaše. "No jo..." zamávala ohonem. Napřímila uši, když jí nabídl, že ji provede. "To budu ráda," odpověděla zdvořile. Faktem je, že by to tu prošmejdila klidně i sama, ale ve společnosti by to mohla být větší zábava, o tom není pochyb. Ale nešla k němu, když seskočil, zůstala kde je.

"Také jsi lovec?" Zeptala se se zájmem. To by bylo fajn, když jich bude víc, smečka nebude hladovět. Navíc, ona je v tomto směru docela schopná. O to víc si ale potřebuje zmapovat loviště, aby mohla lovit účinně, ale taky zařídit, že nevybije všechnu kořist a pak by neměla co.
Koukla na něj, když zmínil zvláštní místo. "A jaké?" Zeptala se hned, s napřímenýma ušima.

Pousmála se a protáhla se. "Třeba můžeme zkusit najít místa, kde to půjde dobře a můžeš trénovat. Třeba se naučíš i hrát melodie, mohla by to být legrace." Zamávala oháňkou, z té představy očividně nadšená.

Rozhlédla se po okolí. Začalo se zatahovat, nejspíš bude sněžit. Ne že by to černé vlčici vadilo. Měsíční světlo je sice úžasné, ale s vločkami se dá tančit ve větru.
Koukla na Nirixe. "Pořád ještě tady neznám ani všechny ze smečky. Ale těším se, až je poznám. Svou novou rodinu." Přímo z ní vyzařuje, jak je ráda, že tady získala své místo.
Napřímila hlavu a koukla na oblohu. "Asi bude sněžit. Máš rád sníh?" Zastříhala ušima. Sama nejeví žádné známky toho, že by se snad hodlala ukrýt před chumelenicí.

Jen kývla. Nemá nějako potřebu to dále rozvíjet. Ani téma jeho více osobností, ani sílu těch jednotlivých. Koneckonců, kdyby nebyl silnější, nebyl by teď tady, v Kultu a ve vedoucí pozici, to je zřejmé.
Téma města je pro ni zajímavější.
"Já ještě neměla příležitost. Jsem tu vlastně první noc, večer mě Tiam přivedl. Ale to rychle napravím." Sebejistota v jejím hlase je zřejmá. (V té době tu fakt byla první den, když jsme to začínali. :D )
"Hodlám si najít ve městě vhodná loviště a využít je na maximum." To neznamená vyzabíjet všechno živé, s kořistí je třeba hospodařit. Hlavně v místě, kde jí není zase tak moc. Dobře to ví.
"A rozhodně tu proslídím pořádně každý kout." Protáhla se, připravená očividně vyrazit na průzkum.
"Máš tu oblíbená místa?"

Pořád na něj docela zaujatě kouká. "Já nevím, přece je vidět krajina a je možné hledat zvěř nebo zdroje... ve vzduchu se určitě dá dělat spousta věcí i když s tebou nikdo není." Aspoň jí to tak přijde. Ale taky je fakt, že ona sice má společnost ráda, ale také je zvyklá na samotu. A že by asi naopak hůř zvládala velkou společnost.
"Nemám důvod dělat problémy. Hati mi dal nový domov. A já jsem za to velmi vděčná." Sklonila pokorně na chvíli hlavu. Pak ji zase zvedla a usmála se. Zamávala opět vysoko nesenou oháňkou.
Zvedla hlavu a prohlíží si budovy kolem, koukla pak na Nirixe. "Asi by to stálo za pokus." Kouká na něj s takovou nadějí, natěšená jak štěně.
Zůstala hezky ukázněně stát, když zamířil před ni, našponovaná, a velmi, velmi pozorná.
K její radosti se to skutečně povedlo a ozvalo se hvízdnutí. Jasně to slyšela! Poskočila nadšeně na místě a vesele se zubí. "Hele, ale parádní. Náhodou, na první pokus kor. Fakt se něco ozvalo, hvízdlo to!" Je vidět, že z celého experimentu má upřímnou radost.