Príspevky užívateľa

Mlčky kývla na souhlas. Očividně je, když takový vlk stojí před ní. A to rozdílné chování je výrazné tak moc, že nepochybuje o tom, že tomu tak skutečně je. Jinak by to asi nešlo vysvětlit. Každopádně dávala pozor, co jí říká.
"Takže... ty jsi z vás dvou ten silnější... " je fakt, že i působí sebevědoměji jistěji. Ne že by se jí líbilo to, že měl někoho, nějakého vlka, skoro zabít. Maličko přiklopila uši. Noctra všeobecně nemá ráda jakýkoliv boj mezi vlky. Koneckonců, jako by nestačilo, že pro lidi jsou lovná zvěř.
Nicméně, Hati Chrise přijal, takže zřejmě je tento vlk v pořádku a může tu být. Hati jistě ví víc než ona, a věděl co dělá. A Chris se zdá se opravdu snažil, aby tady mohl být.
Blíž už nešla, tohle jí zatím stačí. Ale pousmála se a jednou mávla ocasem. "Tak máme ještě dost co makat." Oba dva. "Jak dobře znáš město?"

"To ano," přiznala klidně a pokývla hlavou. Pozorně poslouchá jeho povídání. "Takže, nerad létáš sám? Máš radši společnost?" Naklonila maličko hlavu na stranu. "V tom případě je docela škoda, že jsou moje křídla leda na okrasu." Mohla by mu tu společnost poskytnout. Let vlastně byl fajn, i když bez křídel je to trochu ošemetné... jen jako pasažér...
Na pravidla a nováčky kývla maličko rozpačitě. "Tak jako tak, neuškodí být opatrná. Opravdu nechci Hatiho čímkoliv rozhněvat. Je to přece Bůh. Věděl by, co jsem udělala. I když by to nebylo schválně, bylo by to zklamání a to nechci." Bere to zdá se docela vážně. Ale zatím je noc a noční obloha je pro Hatiho děti bezpečná.
"Někdy bys to možná měl zkusit, třeba by to stálo za to," zkusila mu navrhnout. "Magie se zvuky byla určitě taky zajímavá... poslyš, vítr prý umí občas vyrábět zajímavé zvuky o skály. Uměl by to i o budovy?" Zastříhala zvědavě ušima. Má před sebou přece experta na vítr.

Překvapeně zastříhala ušima, když ji vlčice ve vchodě oslovila tak hezky. Usmála se a elegantně kývla na pozdrav. Ne že by to v tom světle bylo zrovna moc vidět. "I ty," odpověděla jí mírně. A doopravdy pořádně se usmála, když se vlčice zatvářila tak docela vesele a přátelsky nad tím oslovováním. I když Noctře oslovování bratře a sestro tedy nevadí.
"Bouře? Ne, proč? Jen tam normálně chumelí." Trochu víc, opravdu. Jen to zřejmě černé vlčici nevadí. "Prostě jsem jen šla na průzkum. Seznamuji se s celým městem. Chci znát Hatiho hájemství co možná nejlépe." Zamávala mírně ohonem. Zřejmě svou víru a své místo zde bere dost vážně.
Když vlčice před ní promluvila o kroupách, maličko se zarazila. Kde by se vzaly kroupy teď, v zimě? To spíš větší hrudky sněhu, to bývá. Natáhla maličko čenich. "Někdy, když hodně sněží, to tak skoro vypadá, že?" řekla mírně.
Popošla maličko blíž. "Mimochodem, já jsem Noctra. A jo, vážně to tady docela smrdí. Nikde jinde ve městě to tak cítit není." Aspoń tedy v tom černá vlčice doufá. Tato budova ji zatím moc neoslovila. "Nic moc zajímavého jsem tu zatím nestihla objevit. Ale ještě jsem to tu neprošla celé."

Zamrkala a sleduje ho. Zkoumavě. Dva vlci v jednom? To jde? "Ne, nesetkala... nevěděla jsem ani, že je něco takového možné." Mluví tiše, až opatrně. Ale je fakt, že to ledacos vysvětluje. "Jak to mezi vámi vůbec může fungovat? Co když se neshodnete?" Zastříhala ušima. Očividně ji to docela zaujalo, ale i tak zůstala na místě a nijak se nevtírá. Ani Chrise nebude nutit k odpovědím. To není její styl. I vypozorovat se toho dá ostatně spousta.

Nakonec popošla blíž, až světlo měsíce, pronikající oknem, dopadlo na její černý kožich. Jako by v něm snad mizel, její srst se neleskne. Ale i tak nastavila tvář měsíci, viditelně spokojená se svým místem.
""Takže tu taky jsi krátce. A neboj, ani já takhle nehodlám zůstat." Usmála se a maličko se napřímila. Hrdá černá vlčice má ostatně dobré předpoklady dokázat svou užitečnost. Už začala lovit pro smečku a nosit kořist.

Zastříhala ušima a kouká na něj dost nechápavě. "Ale ty jsi Huntley.. to máš dvě jména? To se stává. " Naprosto nechápe. Nikdy ani neslyšela o něčem takovém, jako dvě osobnosti v jednom těle. Takže, z tohoto to vážně nemá jak pochopit. Nemá problém oslovovat ho druhým jménem, co jí řekl.
Zamračila se, když promluvil ne moc lichotivě o své matce. Neodsuzuje ho za to, spíš možná maličko posmutněla. To, že ona měla dobrou mámu, neznamená, že měli všichni. Kdoví, co se mu vlastně stalo.
Povzdechla si a naprosto ignoruje to, že se k ní přiblížil. Jsou členi jedné smečky a i když je ten vlk trochu divný, nemá důvod vyvádět. Navíc, kdyby to vážně přeháněl, prostě uskočí. Je celkem rychlá a silná, poradí si. Otočila k němu hlavu a přejela ho pohledem. No, zatím vůdce nejsi... jeslti ti straší ve věži, tak asi ani nebudeš. Ale třeba se srovnáš, možná ti Hati pomůže. "Jakou tu vlastně máš teď pozici?" Zeptala se, tentokrát se zájmem.
Nešla za ním k oknu. Jen ho sleduje.

Jako teď tak dělá i jinde, vydala se tu na průzkum. Prochází místnosti sem a tam, s čenichem u země, prozkoumá zdejší prostředí, pachy, co tu roste, co tu žije. Divné místo... sice většina starých pachů po lidech už vyvanula, ale tohle místo stále ještě páchne. čímsi ostrým a štiplavým a také, starou smrtí a vůbec kde čím.
Frustrovaně zamručela. Není tu ani moc pachů zvířat. Asi se to nelíbí ani jim. Z tohoto místa nekouká nové loviště. Tím pádem, pro ni nemá ani moc význam to tu zkoumat déle.
Už chtěla zamířit pryč. Jí počasí moc nevadí, takže chumelenice by ji nezastavila. Ale akorát když se otočila k východu, tak se v něm objevila silueta vlčice. Noctra se zastavila a zvedla hlavu. "Ahoj?" Zkusila ji opatrně oslovit. Černá vlčice vypadá spíš jak oživlý stín, její srst skoro jako by pohlcovala světlo. Ale stojí uprostřed volného prostoru, takže se tam neskryje.

Vesele se pousmála a na Tiama mrkla. " I krysy se dají jíst," odpověděla mu s naprostým klidem. Pravda, možná by to nebylo nic moc jídlo, ale pořád je to jen zvíře, no ne? Ji rozhodně neděsí. Opravdu velké hejno krys by sice mohlo znamenat problém, ale kdyby náhodou, pořád zbývají rychlé tlapy. A dobrý lovec si vždy hlídá i ústupovou cestu. To ostatně i prostě jen ten, kdo chce přežít. Však o tom ví své už z časů svého dětství.

A pak už ji pohltilo město a křoviska.

Opatrně postupovala ke krocanovi a pomalu, pomaličku ptáka směrovala k Tiamovi. Stačí na to občas zašelestit, když je ve vhodném místě, nebo tiché, sotva zřetelné zavrčení. Krocani nejsou žádní velcí myslitelé. Zajíc by už zdrhal, tohle zvíře jen tak popochází a už je Tiamovi velmi blízko.
Noctra, skrytá svou srstí, která snad pohlcuje světlo či co, je prakticky neviditelná, ale ona sama na Tiama vidí docela dobře. Teď už ano. Maličko napřímila uši. Neměl by už zaútočit? Brzo si ho ten opeřenej trouba všimne... a že by z něj byla docela solidní večeře... Netroufá si zaútočit sama, měla jen nahánět. Ale kdyby se Tiam dál k ničemu neměl, tak převezme inciativu.

Pousmála se a párkrát mávla ocasem. Opravdu, ještě že ji Tiam potkal. Má teď krásný domov.
"No jo." přiznala maličko plaše a přešlápla na místě. "Jednou, krátce po příchodu do Norestu. U jezera s vodou černou jako můj kožich, jsem potkala vlka s křídly. Sice jsem se trochu bála, ale nakonec jsem mu na tu nabídku kývla. Ale nikdy potom jsem ho už nepotkala." Hrábla packou do země. "Bylo to zvláštní. Kor pro někoho, kdo sám křídla nemá." ty její jsou jen iluze.
"Tak, jsem tu pořád nová, tak ještě všechno nevím. samozřejmě vím, že nesmím z města a tak... ale to ani nemám důvod. Můj domov je tady." drží celkem vážný a plachý tón.
Až další téma ji viditelně rozveselilo, zase zamávala ohonem a usmála se. "To se pro létavce určitě skvěle hodí. Taky si můžeš otočit směr větru na lovu, aby tě kořist necítila, že?" Zajímá se hned o využití magie.

Potřásla hlavou. "Ono asi fakt není jak.. .prostě.. to budu muset zkoušet. Třeba Hati jednou dá, a budu mít štěstí a povede se mi to." Nebylo to sice veselé prohlášení, ale ani smutné. Maličko optimismu v tom přece jen je, že?
Zamrkala, když pak dál mluvil... a nabízel jí let? Aspoň tak to pochopila. Přešlápla předními. "Vlastně, jednou jsem už letěla." přiznala plaše. Tam na severu, u jezera s vodou temnou, jako její srst. Kdy jí jeden cizinec nabídl svezení. Bylo to... hodně zvláštní. Byla trochu moc vyplašená aby si to doopravdy užívala, ale i tak. Ten pohled na krajinu byl nezapomenutelný.
Znovu přešlápla. "Ale... smím tohle tady vůbec? Přece jen, jsem tu nováčkem, pořád bych se asi měla... spíš držet při zemi." Myšleno spíš obrazně, i když v tomto případě, kdo ví?
"A co máš vlastně ty za magii?" Přece jen, ona mu svou nejen řekla, ale i předvedla.

Na chvíli hleděla na místo, kde se odkládá kořist, s mírně skloněnou hlavou. Snad v modlitbě, snad jen prostě v úctě k Hatimu a novému domovu. Kdo ví?
Ale i tak poslouchá pozorně. Koukla na Acherona, pak na auta kolem. Zastříhala ušima. "Lidi vytváří kde co. Ale nejsem si moc jistá, že to dělají kdoví jak dobře. I když jim to asi funguje." Ale ne všude, jak je vidět. Odsud taky zmizeli, no ne? Zase zastříhala ušima.
"Co se mě týká, jsem ráda, že jsou pryč. Jen ať se země navrátí přirodě." A tady taky Hatiho dětem. "Fascinující mi to nepřijde. Spíš správné." Tohle téma ji očividně moc nebere, ale i tak zdvořile odpověděla.
Zvedla trochu hlavu a dál se rozhlíží. Koukla i po Acheronovi a trochu přemýšlí, co s ním teď. Ona sama by nejraději prostě vyrazila zase lovit. Už navíc ví, kam může odkládat kořist.

Zastříhala ušima a rozhodně na vlka před sebou kouká dost zmateně. "No, ale... tak ses mi představil." Tenkrát. Naklonila hlavu na stranu. Uši te´d maličko přiklopené, na chvíli je napřímila a přiklopila je zase zpátky. "Takže.. ti mám říkat Chris? Změnil sis jméno, když jsi odešel od Přízračných?" Evidentně ví, odkud původně byl. Ale Noctra neví, že v jednom těle mohou přebývat dvě osobnosti, takže celou situaci i nadále nechápe. Chrise přece jen bude čekat trochu větší vysvětlování.
"Změnu smečky bych ti nevyčítala, ale proč bych měla špehovat já tebe? Sotva tě znám. A pří vší úctě, jeden vlk aby stál za takovou pozornost jiné smečce? Vůdcem smečky nejsi, ne?" Z jejího pohledu to smysl má. Ale tón volila hodně opatrně... přece jen, a´t má jakékoliv postavení, ona má rozhodně nižší. Ve smečce je nová. Ale trochu ji namíchlo to, že prve podezíral ze špehování on ji. A tato vlčice je přece jen docela hrdá, i když to ne vždy je na první pohled vidět.

Otočila se proti Nirixovi. Viděl tak hezky čelně, když její křídla pomalu zmizela, jejich temnota se rozplynula.
Vážně přikývla, sedíc před ním. "Ráda bych to uměla. Jenže, to není tak jednoduché. I nejlepším z nás to trvalo roky a to měli učitele. Mě nemá kdo učit." Není nikdo, kdo by měl její magii. Síla její rodiny byla dost velká aby šanci měla. Ale bez vedení, bez učitele? Asi nemá velkou šanci. Navíc, stále je relativně mladá, její magie ještě nemá takovou sílu.
"Pomoc bych neodmítla. Jen.. si nejsem jistá, jeslti je jak pomoct... Vím o své vlastní magii jen základy. Nebyl čas se učit, když musela celá smečka prchat o život." A nakonec tu tahle černá vlčice stejně sedí sama, bez své biologické rodiny. Přesto, má teď novou. Možná proto hledí tak klidně i při tom přiznání.

Vesele se na něj zazubila a hezky se i se svými křídly a ocasem, stvořenými z čiré tmy, vystavila v měsíčním světle. Křídla a ocas jsou prostě jen kusy černoty. Měsíční světlo tam nic neosvětluje. Vypadají naprosto hmotná. Jenže prostě nejsou, jak se Nirix za chvíli přesvědčil sám, když si ji prohlížel. Mávla jimi, a špička křídla prostě Nirixem prošla. Vůbec to není cítit. Jen jako by se o něj opřel vánek, nic víc. Nic se ho nedotklo.
Zdá se, že s nimi ale může hýbat jako s normálními křídly. Zamávala, složila je na zádech, rozpřáhla doširoka, mrskla černým dlouhým ocasem.
Chvíli si takhle hrála s vytvarovanou temnotou, než ji nechala zase rozplynout.
Sedla si a koukla na Nirixe. S mírně tázavým výrazem, co on na to. "Dokonalé by to bylo, kdybych je mohla zpevnit, takhle moc ne."

Klidně a vyrovnaně držela tempo, i když jí hlava, oči a vlastně i čenich rejdily na všechny strany.
Ani v nejmenším ji to ale nerozhodilo. Velice pozorně si prohlížela každý detail, snad jako by si ho chtěla nesmazatelně zapsat do paměti, nebo kdo ví proč.

Zpomalila, až když zpomalil Acheron. Vážně přikývla, a s uloveným ušákem se vydala k autobusu. Pachy na místě jí snadno prozradily, co a jak, a uložila tedy kořist na místo. Uctivě pak couvla.

Teď už si prohlíží autobus zvenčí. "Tohle.. je trochu podobný výtvor jako ty tam, kde jsme se potkali... auta se jim říká, myslím, ne?" Zastříhala ušima. Lidskou terminologii opravdu neovládá bravurně. Na to se příliš snažila lidem vyhýbat.

Přikývla. Nevadí jí ani za běhu mluvit, jak to tak vypadá. "Vlastně dá se říct, teprve první den..." Nebo spíš noc. Jednu přišla, den strávila v úkrytu a tohle je její první noc běhání po městě. Vždyť místo, kde má Acheron svůj úkryt, navštívila vlastně mezi prvními. Není se co divit, že ještě vše nezná. I tak, jak to tak vypadá, má přehled. To co jí řekli při přijetí, zdá se stačilo, aby ledacos pochopila.
Víc nebylo třeba říkat. Zvedla hlavu a napřímila uši, když se přiblížili k centrum. Hodně se rozhlíží, aniž by ji to vyhodilo z rytmu běhu. Domy jsou tu vysoké a vůbec je to tu velice zajímavé a zase úplně jiné. Noctra nevychází z úžasu od svého přijetí.
Někde tady na toto místo bude nosit svou kořist pro své bratry a sestry.