Príspevky užívateľa

Vesele se pousmála a na Tiama mrkla. " I krysy se dají jíst," odpověděla mu s naprostým klidem. Pravda, možná by to nebylo nic moc jídlo, ale pořád je to jen zvíře, no ne? Ji rozhodně neděsí. Opravdu velké hejno krys by sice mohlo znamenat problém, ale kdyby náhodou, pořád zbývají rychlé tlapy. A dobrý lovec si vždy hlídá i ústupovou cestu. To ostatně i prostě jen ten, kdo chce přežít. Však o tom ví své už z časů svého dětství.

A pak už ji pohltilo město a křoviska.

Opatrně postupovala ke krocanovi a pomalu, pomaličku ptáka směrovala k Tiamovi. Stačí na to občas zašelestit, když je ve vhodném místě, nebo tiché, sotva zřetelné zavrčení. Krocani nejsou žádní velcí myslitelé. Zajíc by už zdrhal, tohle zvíře jen tak popochází a už je Tiamovi velmi blízko.
Noctra, skrytá svou srstí, která snad pohlcuje světlo či co, je prakticky neviditelná, ale ona sama na Tiama vidí docela dobře. Teď už ano. Maličko napřímila uši. Neměl by už zaútočit? Brzo si ho ten opeřenej trouba všimne... a že by z něj byla docela solidní večeře... Netroufá si zaútočit sama, měla jen nahánět. Ale kdyby se Tiam dál k ničemu neměl, tak převezme inciativu.

Pousmála se a párkrát mávla ocasem. Opravdu, ještě že ji Tiam potkal. Má teď krásný domov.
"No jo." přiznala maličko plaše a přešlápla na místě. "Jednou, krátce po příchodu do Norestu. U jezera s vodou černou jako můj kožich, jsem potkala vlka s křídly. Sice jsem se trochu bála, ale nakonec jsem mu na tu nabídku kývla. Ale nikdy potom jsem ho už nepotkala." Hrábla packou do země. "Bylo to zvláštní. Kor pro někoho, kdo sám křídla nemá." ty její jsou jen iluze.
"Tak, jsem tu pořád nová, tak ještě všechno nevím. samozřejmě vím, že nesmím z města a tak... ale to ani nemám důvod. Můj domov je tady." drží celkem vážný a plachý tón.
Až další téma ji viditelně rozveselilo, zase zamávala ohonem a usmála se. "To se pro létavce určitě skvěle hodí. Taky si můžeš otočit směr větru na lovu, aby tě kořist necítila, že?" Zajímá se hned o využití magie.

Potřásla hlavou. "Ono asi fakt není jak.. .prostě.. to budu muset zkoušet. Třeba Hati jednou dá, a budu mít štěstí a povede se mi to." Nebylo to sice veselé prohlášení, ale ani smutné. Maličko optimismu v tom přece jen je, že?
Zamrkala, když pak dál mluvil... a nabízel jí let? Aspoň tak to pochopila. Přešlápla předními. "Vlastně, jednou jsem už letěla." přiznala plaše. Tam na severu, u jezera s vodou temnou, jako její srst. Kdy jí jeden cizinec nabídl svezení. Bylo to... hodně zvláštní. Byla trochu moc vyplašená aby si to doopravdy užívala, ale i tak. Ten pohled na krajinu byl nezapomenutelný.
Znovu přešlápla. "Ale... smím tohle tady vůbec? Přece jen, jsem tu nováčkem, pořád bych se asi měla... spíš držet při zemi." Myšleno spíš obrazně, i když v tomto případě, kdo ví?
"A co máš vlastně ty za magii?" Přece jen, ona mu svou nejen řekla, ale i předvedla.

Na chvíli hleděla na místo, kde se odkládá kořist, s mírně skloněnou hlavou. Snad v modlitbě, snad jen prostě v úctě k Hatimu a novému domovu. Kdo ví?
Ale i tak poslouchá pozorně. Koukla na Acherona, pak na auta kolem. Zastříhala ušima. "Lidi vytváří kde co. Ale nejsem si moc jistá, že to dělají kdoví jak dobře. I když jim to asi funguje." Ale ne všude, jak je vidět. Odsud taky zmizeli, no ne? Zase zastříhala ušima.
"Co se mě týká, jsem ráda, že jsou pryč. Jen ať se země navrátí přirodě." A tady taky Hatiho dětem. "Fascinující mi to nepřijde. Spíš správné." Tohle téma ji očividně moc nebere, ale i tak zdvořile odpověděla.
Zvedla trochu hlavu a dál se rozhlíží. Koukla i po Acheronovi a trochu přemýšlí, co s ním teď. Ona sama by nejraději prostě vyrazila zase lovit. Už navíc ví, kam může odkládat kořist.

Zastříhala ušima a rozhodně na vlka před sebou kouká dost zmateně. "No, ale... tak ses mi představil." Tenkrát. Naklonila hlavu na stranu. Uši te´d maličko přiklopené, na chvíli je napřímila a přiklopila je zase zpátky. "Takže.. ti mám říkat Chris? Změnil sis jméno, když jsi odešel od Přízračných?" Evidentně ví, odkud původně byl. Ale Noctra neví, že v jednom těle mohou přebývat dvě osobnosti, takže celou situaci i nadále nechápe. Chrise přece jen bude čekat trochu větší vysvětlování.
"Změnu smečky bych ti nevyčítala, ale proč bych měla špehovat já tebe? Sotva tě znám. A pří vší úctě, jeden vlk aby stál za takovou pozornost jiné smečce? Vůdcem smečky nejsi, ne?" Z jejího pohledu to smysl má. Ale tón volila hodně opatrně... přece jen, a´t má jakékoliv postavení, ona má rozhodně nižší. Ve smečce je nová. Ale trochu ji namíchlo to, že prve podezíral ze špehování on ji. A tato vlčice je přece jen docela hrdá, i když to ne vždy je na první pohled vidět.

Otočila se proti Nirixovi. Viděl tak hezky čelně, když její křídla pomalu zmizela, jejich temnota se rozplynula.
Vážně přikývla, sedíc před ním. "Ráda bych to uměla. Jenže, to není tak jednoduché. I nejlepším z nás to trvalo roky a to měli učitele. Mě nemá kdo učit." Není nikdo, kdo by měl její magii. Síla její rodiny byla dost velká aby šanci měla. Ale bez vedení, bez učitele? Asi nemá velkou šanci. Navíc, stále je relativně mladá, její magie ještě nemá takovou sílu.
"Pomoc bych neodmítla. Jen.. si nejsem jistá, jeslti je jak pomoct... Vím o své vlastní magii jen základy. Nebyl čas se učit, když musela celá smečka prchat o život." A nakonec tu tahle černá vlčice stejně sedí sama, bez své biologické rodiny. Přesto, má teď novou. Možná proto hledí tak klidně i při tom přiznání.

Vesele se na něj zazubila a hezky se i se svými křídly a ocasem, stvořenými z čiré tmy, vystavila v měsíčním světle. Křídla a ocas jsou prostě jen kusy černoty. Měsíční světlo tam nic neosvětluje. Vypadají naprosto hmotná. Jenže prostě nejsou, jak se Nirix za chvíli přesvědčil sám, když si ji prohlížel. Mávla jimi, a špička křídla prostě Nirixem prošla. Vůbec to není cítit. Jen jako by se o něj opřel vánek, nic víc. Nic se ho nedotklo.
Zdá se, že s nimi ale může hýbat jako s normálními křídly. Zamávala, složila je na zádech, rozpřáhla doširoka, mrskla černým dlouhým ocasem.
Chvíli si takhle hrála s vytvarovanou temnotou, než ji nechala zase rozplynout.
Sedla si a koukla na Nirixe. S mírně tázavým výrazem, co on na to. "Dokonalé by to bylo, kdybych je mohla zpevnit, takhle moc ne."

Klidně a vyrovnaně držela tempo, i když jí hlava, oči a vlastně i čenich rejdily na všechny strany.
Ani v nejmenším ji to ale nerozhodilo. Velice pozorně si prohlížela každý detail, snad jako by si ho chtěla nesmazatelně zapsat do paměti, nebo kdo ví proč.

Zpomalila, až když zpomalil Acheron. Vážně přikývla, a s uloveným ušákem se vydala k autobusu. Pachy na místě jí snadno prozradily, co a jak, a uložila tedy kořist na místo. Uctivě pak couvla.

Teď už si prohlíží autobus zvenčí. "Tohle.. je trochu podobný výtvor jako ty tam, kde jsme se potkali... auta se jim říká, myslím, ne?" Zastříhala ušima. Lidskou terminologii opravdu neovládá bravurně. Na to se příliš snažila lidem vyhýbat.

Přikývla. Nevadí jí ani za běhu mluvit, jak to tak vypadá. "Vlastně dá se říct, teprve první den..." Nebo spíš noc. Jednu přišla, den strávila v úkrytu a tohle je její první noc běhání po městě. Vždyť místo, kde má Acheron svůj úkryt, navštívila vlastně mezi prvními. Není se co divit, že ještě vše nezná. I tak, jak to tak vypadá, má přehled. To co jí řekli při přijetí, zdá se stačilo, aby ledacos pochopila.
Víc nebylo třeba říkat. Zvedla hlavu a napřímila uši, když se přiblížili k centrum. Hodně se rozhlíží, aniž by ji to vyhodilo z rytmu běhu. Domy jsou tu vysoké a vůbec je to tu velice zajímavé a zase úplně jiné. Noctra nevychází z úžasu od svého přijetí.
Někde tady na toto místo bude nosit svou kořist pro své bratry a sestry.

Otřepala se, pořád nahoře na tom stroji. "Možná jsem taky měla přijít sem. Když jsem přišla o svou rodinu. Jen jsem to dlouho nevěděla."
Tak jako tak, opravdu, jako by byla pro tohle místo stvořená. Zvláštní že?
Pomalu zase slezla z toho stroje a zlehka dopadla na zem. Koukla na Nirixe. "Říká se jí magie noci," pousmála se.
"Víš co? Něco ti ukážu, ale to musíme ven, na ulici, do světla. Tady bys nic neviděl. "
Na nic nečekala a vyběhla ven, před továrnu. Zastavila se uprostřed ulice, hezky ve svitu měsíce a podívala se na Nirixe, jestli za ní šel.
Až když vyšel ven, začaly se dít věci. Černé vlčici se prodloužil ocas, tvořený temnotou a stal se dlouhým a bičovitým a pak jí narostla krásná mohutná křídla z čiré temnoty.
"Tohle je jen taková hračka. Vlastně to je jen hezké na pohled, ale nic to nedělá. I když starší vlci někdy dokázali na takto vytvořených křídlech i létat, já jsen na to ale moc mladá." Potřásla hlavou.
"Taky můžu prostě jen vyvolat oblak tmy a nebo obláček tmy někomu na očích. Je to docela dobrá sebeobrana."

<<< vrakoviště

Pořád po něm maličko pokukovala, ale neřekla nic. Koneckonců, jeslti má s tím, co ji napadlo pravdu, tak by stejně nic nevyřešila tím, že mu to řekne. A pak, může se přece mýlit, byla to jen jedna poznámka a nic víc.
Cesta jim ubíhá celkem rychle. Černá vlčice je očividně dost rychlonohá a vytrvalá. Aby také ne, když strávila tolik času na cestách. Ani nesený ušák nepředstavuje pro ty dva očividně problém. Koneckonců, tak velký není.
Zastříhala ušima. Ano, lovit je jistě užitečné. Ale jinak... "Ještě se teprve učím, co která pozice přesně znamená." Koneckonců, je to zatím krátce, teprve vlastně jeden den. A musí se ještě mnoho naučit. "Jestli to chápu dobře, jsou dvě možné cesty, jak sloužit Hatimu. Jedna je více fyzická. Znamená znát zákony a zahrnuje i lov." To by nemuselo být pro ni nijak těžké. Koneckonců, lovkyně je dobrá a je v dobré kondici. Paměť také nemá špatnou. "Ta druhá je více duchovní, znamená těsnější kontakt se samotným Hatim a také, šíření jeho učení." Odmlčela se. "I když bych ráda byla Hatimu co nejblíže, nejsem si jistá, že jsem dost výmluvná, abych tohle zvládla." Velkou část života ani neměla s kým mluvit.

Šmejdí sem a tam. A i když se potichu nesnaží být, stejně ji je sotva slyšet. Roky na útěku před lidmi ji naučily být nenápadná.
Jakoby vždy prakticky zmizela, jen paprsky měsíce ji na chvíli odhalí. Vyšplhala se na jakýsi starý stroj, který stál v hale, a rozhlíží se. Černý čenich rejdí na všechny strany. Zadívala se dolů na Nirixe, jehož slova poslouchala pozorně. "Já vím, neboj. Navíc, vždy mi bylo líp za nocí, než za dne. Je možné, že je to magií mého rodu. Vždy jsme žili víc za nocí a za dnů se skrývali. Z nocí jsme byli silnější. "
Dnes už zbyla jen Noctra. Ale i ona nese rodovou magii a vidí v noční tmě stejně dobře jako za denního světla.

Koukla se na něj maličko zamyšleně, když mluvil o plánech. Neuniklo jí její ušklíbnutí. Zastříhala ušima ale nekomentovala to. Poprvé ale pojala jisté podezření, že má tento vlk něco proti vlčicím. Proti ní osobně snad ne, koneckonců, rozhodně tady před ním nic nevhodného neprovedla. Nekomentovala to ale. Jestli skutečně má něco proti vlčicím, považovala by to spíš za rizikové. Ale přece jen, asi bude na místě maličko větší opatrnost, vůči tomuto vlkovi. Takový přístup by totiž mohl být docela problém. Což si Noctra uvědomuje.

Ale naštěstí pak vyrazili na cestu a vlk nebude očividně dělat nic, čím by poškodil Hatiho společenství zde. To je pro změnu dobře. Takže by spolu nějak vycházet měli, i pokud má něco proti vlčicím.
Za běhu se neobtěžovala mluvit. Většinu života strávila sama a tak si na nějakou větší ukecanost jen proto, aby řeč nestála, nepotrpí ani ona. Pokud není důvod mluvit, tak proč by se mělo jen tak tlachat.
Ticho porušil jako první Acheron. "Ráda bych se stala lovkyní, co bude zajišťovat pro smečku potravu. Je to samozřejmě celkem náročné, dokud nemohu z města, ale to mi nevadí." Koneckonců, bez práce není odměny a ona má dost velkou motivaci. Toto je její domov. Hodlá tvrdě pracovat, aby byl její nový domov v pořádku. To také znamená, že vlci nebudou hladovět.

>>>centrum

Popochází sem a tam v továrně. Nesnaží se být potichu, takže její tlapy občas maličko zašelestí. Ale když zrovna neprochází měsíčním světlem, je docela složité ji vůbec v temnotě stínů v továrně vidět. Jí samotné tma očividně ani v nejmenším nevadí. Chová se, jako by viděla docela normálně.
Vyběhla zase do měsíčního světla a ohlédla se na Nirixe. "Ještě jsem nestihla prohlédnout ani tohle místo. Je to tu celkem velké, že? Je tu něco zajímavého?" Zamávala zvesela ohonem. "Neviděla jsem ještě skoro nic, takže možností na průzkum je dost." Vypadá, že ji ta představa docela nadchla.
Rozhlíží se na všechny strany a zvědavě okukuje konstrukci haly.

Pořád ještě stojí v měsíčním svitu, jako oživlý stín vlčice. Přešlápla a kouká na NIrixe, trochu vyvedeně z míry. Je jasné, že pro ni to není o nic jednodušší situace než pro něj. Potřásla hlavou.
"No, možná kdysi máma. Když jsem byla vlčátko." V tom zaznělo maličko smutku. Je to už přece jen dávno, co její rodina zahynula zbraněmi lovců.
Nakonec se zdá se rozhodla tvářit, jako že se nic neděje. Potřásl hlavou, a popoběhla k dalšímu místu, kudy prosvítá měsíc, zadívala se na oblohu. "Měsíční noci jsou krásné." řekla tiše. Ale pak se pousmála. "Ale mě nevadí ani ty temné. " Koneckonců, ona i tehdy vidí a její magie je v té době velmi silná.
"Půjdeme na průzkum? Ještě toho tady mám hodně co prohlížet a tohle místo... je trochu matoucí." Myslí tím přímo továrnu. Dost se liší od obytných budov.