Príspevky užívateľa

Sklonila hlavu ještě níže.
Jistě, že je Miriam stále ještě vlče a nějaké lotroviny se dají očekávat.
Navíc, časy jsou pro ně obě hodně složité. Přesto, nemůže dělat takové věci.
Zavřela na chvíli oči a na chvíli vypadá, že na ni osud doléhá opravdu těžce. Hati, pomoz mi.. ukaž mi správnou cestu... Vyslala tichou modlitbu k jejich bohu.
"Rozhodně s ní promluvím. Takové chování je... "potřásla hlavou. Rozhodně se jí to dost dotýká, to je jasné. Spadl jí balvan ze srdce, že nepřijde kvůli hloupé chybě o dceru.
"Je nějaká možnost, jak napravit škody?" Zeptala se opatrně, hlavu stále submisivně skloněnou.

Mlčky sklonila čenich k potkanovi. Nemá hlad. Hodně loví kvůli smečce, takže se vždy k nějakému jídlu dostane. Ale nepřijde jí zdvořilé odmítat.
Jenže po tom, co následovalo, by ji hlad přešel i kdyby ho měla.
Strnula na místě a zírá na Nirixe, s hlavou stále trochu skloněnou. Zničili Chrissův úkryt...
Černá popravčí vypadá dost zděšeně. Navíc, boj s jinou členkou jejich rodiny?
Srst černé popravčí se ježí. Moc dobře si uvědomuje, jak vážné tohle může být.
Ztěžka polkla.
"Žádá si Hati pro ni trest?" zeptala se opatrně. Každopádně bude muset dost razantně zakročit. Tohle nejde, její malá dcerka tím sama sebe dost ohrožuje.

Vraceli se tunelem. Noctra poslouchala. Lehce kývla, ale v temnotě tunelu to není vidět. "To skutečně jsou," okomentovala Leslyin názor na lidi. "I vlci spolu bojují, nebo loví jiné druhy. Ale ne tak jako lidé."
Chvíli se nic nedělo.
Vyšly z tunelu a Noctra koukla na svou společnici. "Hati je ale mocnější, než lidé. Sebral jim toto místo a dal ho nám." Černá vlčice tomu pevně věří, že za tím byla Hatiho vůle. Tak může žít v klidu, že je před lidmi v bezpečí. Tady se už neobjeví.

Na Leslyinu volbu kývla. "Lidé tomu myslím říkávali lunapark. Docela dobré loviště," zamířila tím směrem. Nemá problém Lesley důkladně provést. Po očku vlčici sleduje. Pro černou popravčí je to prostě sestra, člen jejch velké rodiny.

I ona se přitulila ke své dceři a neříkala nic.
Jen byly spolu, jedna u druhé, vzájemně si dělaly oporu. Noctra opatrně pečovala o srst své dcerky, vděčná za její přítomnost.

Setrvaly tam téměř až do rána. I Noctra zvedla hlavu a tiše kývla.
"To bychom měly. Noc už končí a nebylo by dobré chovat se neuctivě k Hatimu." Vytrpěly už dost a dost, netřeba situaci ještě horšit nějakou provokací.
Vstala a podívala se na dceru současně, kdy se ona podívala na Noctru.
Noctra ji naposledy lehce pohladila a pak bok po boku zamířily domů. Černá vlčice zůstala spolu s ní, nehodlala ji nechat samotnou takto a navíc, ani jí se do jejich původního pelíšku příliš nechce. Příliš mnoho vzpomínek.

Zatvářila se na jeho dotaz vlastně maličko smutně. A co se vlastně za poslední dobou nestalo. Pomyslela si trochu hořce. Její srdce pořád hodně bolí, i když dělá co může, aby to zvládla a fungovala. Pro svou dceru a svou smečku.
"Nic, o čem bys nevěděl," reagovala tichým hlasem na jeho slova. Tedy, že mu nenese žádnou novinku.
"Jen jsem následovala tvůj pach," vysvětlila svou přítomnost.

Ale lehce se zarazila, když přiznal, že s ní chce něco probrat. Srdce se jí rozbušilo trochu rychleji, jak její tělo a duše poslední dobou dostaly zabrat až až.
Opatrně vešla a tiše se posadila. Opravdu tu téměř není vidět, ale bílá hvězdička na jejím čele její pozici naštěstí označuje dost jasně. "Stalo se něco?" Zopakovala neúmyslně jeho slova.

Klidným krokem postupovali tunelem. Noctra, zvyklá pohybovat se za tmy, tunel znala a neměla problém druhou vlčici vést až k jeho konci.
Vlčice našlapuje tiše a v temném tunelu je klid.
"Lidi zavraždili smečku, v které jsem se narodila," rozlehl se její hlas tunelem. Odráží se od něj, takže to zní dost děsivě, hlavně v souvislosti s tím obsahem sdělení.
"Sama jsem vyvázla jen zázrakem, nejspíš už tehdy Hati zasáhl."
Zase se trochu odmlčela.
"K těm nejhorším lidem se vždy vyjadřovali nejuctivěji."
Na konci tunelu se krátce zastavila, hledí do mnohem řidší tmy venku. Je jasné, kudy prochází hranice.
Chvíli jen tak stála, než se otočila zpět.
"Pojďme. Tam venku stejně není o co stát."
Vrací se s Lesley zpátky.
"Takže, který úsek hranic bys ráda prozkoumala?" Zeptala se jí se zájmem.

Děkuji za akci a za odměny. :)

A poprosím:

Noctra - magie

Feier - magie

Sariane - velký přívěšek, pokud to bude možné, tak chci klasický trojdílný armádní ešus (malý díl vložený ve velkém dílu který má víčko). Kdyby to nešlo, tak kotlík, jako dostal kdysi Feier.

Adain - velký přívěšek - vydělaná medvědí kůže. Podoba je celkem jedno, hlavně ať je huňatá. Budete-li chtít, může být herně proveden lov na medvěda (vezme si výpomoc). Techniku vydělávání by mohl znát, když se přátelil s lidmi - jednodušší nejsou tak moc náročné (vyžadují morek z kostí a popel - snadno dostupné suroviny)

Detaily magie dodám v ticketu snad během zítřka.

Opět jen přikývla. Není zase tak moc ukecaná, obzvláště ne po tom, co se jí stalo v poslední době. I když i ona umí za správných okolností vylézt z ulity.
"Tak tedy pojďme," kývla čumákem k tunelu, opět docela vlídně.
"území končí s hranou tunelu, sama do něj raději nechoď. Ale pro tentokrát tě tam vezmu a pak se prostě vrátíme a vyrazíme dál."
Zamířila do tmy staré lidské stavby.
"Občas ho kontroluji, je to jedna z celkem častých cest na území. " a také z něj, ale to rozebírat nebude.
"Jo a není třeba mi vykat. Ten zvyk mám spojený spíš s lidmi a ty nesnáším." Tmou se zaleskly bílé tesáky, ale je znát, že nejsou zaměřené na Lesley, spíš prostě na lidi. Zvláštní, že žije v bývalém lidském městě, když o dvounožcích nemá nejspíš zrovna nejlepší mínění.

Přikývla klidně, když se vlčice představila.
"Viděla jsem tě tam. Jen.. nebyl čas na představování. Já jsem Noctra, popravčí." dodala pro jistotu i svoje jméno, i když je možné, že ho vlčice už zná. A pozici ve smečce by mohla Lesley poznat podle znaků na Noctřině tváři. Otázka je, jeslti si Lesley pamatuje co jaký znak znamená.
Černá popravčí sice nepůsobí jako veselá kopa, ale také ne nepřátelsky.
Přikývla na její důvody. "To je správné, je dobré vědět, kudy vede hranice, aby jsi neporušila své povinnosti třeba jen omylem, třeba při lovu." Odsouhlasila jí její počínání.
"Jestli chceš, můžeme spolu projít kus hranice, aby sis udělala představu. Když budu s tebou, nemůže nikdo nic namítat. Strážit hranici je jedna z mých povinností." Nabídla jí docela přátelsky.
Samozřejmě dohlédne na to, že Lesley zůstane uvnitř hranic.

Opatrně vchází do staré budovy a trochu nejistě se rozhlíží.
Nirixův pach po schodišti ji vede, takže ví, kam má jít.
Ještě tu nebyla a normálně by byla asi zvědavá.
Ale má za sebou teď těžké události a není tak sebejistá, jako jindy.
Zvolna sestupuje do prohlubující se tmy podzemí, její černá srst je stále méně nápadná.
Až z ní jsou vidět sotva oči a nepatrná bílá hvězdička na čele.
Došla až dolů, k místu, kde má svůj úkryt sám mesiáš.
Zastavila a uctivě sklonila hlavu.
"Ahoj Nirixi," pozdravila tiše a poměrně neformálně. I když její řeč těla jasně ukazuje, že ví, kdo tu velí.

Lehkým klusem běžela skrz domy.
Nebyla tu te´d nějakou dobu. Bylo to místo, co hodně navštěvovala s Anukim a je tu pro ni příliš mnoho vzpomínek. Ale také je to jedno z opravdu dobrých lovišť a smečka musí jíst.
Její osobní trápení nijak neumenšuje nutnost postarat se o smečku a splnit svoje povinnosti ke smečce i k Hatimu.
Tak zatnula pomyslně zuby, zahrabala svou bolest kamsi za dno své pořád ještě dost trpící duše a zamířila k domům.
Pečlivě prochází místa, kde vždy v minulosti našla stopy zvěře a snaží se vysledovat nějaké čerstvé.
Rostliny, jež tu zbyly v zahradách po lidech, lákají i vysokou i zajíce. Ulovit srnu by nebylo špatné.
Ale zatím nejčerstvější pach, který našla, je vlčí. Že by tu taky někdo vyrazil na lov? Samozřejmě ten pach zná.
Trochu změnila směr a zamířila po stopách druhé vlčice. A´t už Omara vyrazila na lov nebo ne, bude třeba sladit postup, aby se nepletly na lovu do cesty.

Všimla si náhlého ztuhnutí vlčice a maličko pozvedla obočí. Ne že by to na její temné siluetě bylo vidět.
Pomalu se rozešla blíže k vlčici před sebou.
Vlastně vyšla do měsíčního světla, ale přesto. Její srst se v něm neleskne. Pořád vypadá spíš jako oživlý stín. Jediné, co zazářilo tmou, je nepatrná bílá hvězdička na čele, která se na měsíčním světle stává o to výraznější, o co je zbytek těla černé vlčice nenápadnější.
Přejela vlčici před sebou pohleem od čenichu po špičku ocasu.
"Ty jsi která?" Zeptala se docela vlídně. Poslední dobou neměla tolik času se seznamovat s novějšími členy smečky. Pach zná, ale jménem si není jistá.
"A cože se touláš takhle blízko hranice našeho domova?" To už znělo trochu přísněji. Přece jen, devianti nesmí mimo území smečky. A ochrana hranic před narušením... z obou směrů... patří také k povinostem popravčí.

Naprosto jí vyhovuje, že se k ní dcerka tiskne. I ona potřebuje její blízkost. Zbyla jí jen ona. Tahle rána v srdci se jen tak nezahojí.
Nějakou dobu jen mlčela a pečovala o kožíšek své dcery. Důkladně a něžně.
Chvíli nevěděla, co na její slova říct. Ale je rozhodně ráda, že s ní dcerka hodlá zůstat.
"Já mám svůj úkol tady. A tebe také," řekla jí tiše. Nikam odcházet nehodlá. S ní Hati moc nemluví, nejvýš sem tam dá nějaké znamení. Ale pro ni, jako pro popravčí, není třeba nic víc. Hlavní je, aby dělala svou práci.
Naknec si tam prostě lehla, stočila se kolem své dcerky. Už to není tak snadné, přece jen už Miriam není maličké vlčátko. Ale to je její matce jedno. Momentálně se od ní nehodlá hnout.

Jaro, všechno rozkvetlo, všude lásky čas... ji to ale nezajímá.
I kdyby nakrásně bylo momentálně s kým toto řešit, její srdce je teď příliš bolavé, než aby pro ni všechny tyhle připomínky nebyly spíš utrpení.
Naštěstí po ní nikdo nic moc nechce.
Tak prostě jen... dělá svou práci. Ve prospěch smečky a Hatiho. Vyrazila na kontrolu hranic a následuje kusy kovu, které tu lidé zanechali. Prohlíží stopy, očichává terén, jeslti se nepokuil někdo narušit jejich domovinu. Hodlá obejít více míst. A třeba i něco ulovit, když bude možnost.
Zrovna propátrává další úsek, když zpozorněla. Uvědomila si, že tu někdo je. Zvedla hlavu.
Černá vlčice vypadá spíš jako stín, jak se zastavila. Noční tma a její srst jakoby patřily k sobě.

Když dozpívali, pomalu a potichu došla ke své dceři a sedla si vedle ní. Její srdce se sevřelo ještě o něco víc, když viděla stékající slzy mladičké vlčice. Natáhla se a něžně jí začala opečovávat kožíšek mezi ušima.
Tiše a trpělivě naslouchala jejím slovům.
"Nemohla jsi za to, moje maličká." Vždy bude její maličká i kdyby oběma sto let bylo. Ne že by se tolika mohly dožít.
Pečuje o ni a trochu se ke svojí dcerce tulí. Pro obě je to těžké.
"Musíme prostě... dál žít a vzpomínat na něj. Hati si nejspíš přál, aby nebylo vašemu tatínkovi tak smutno, tak mu povolal společnost." Hlase se jí zachvěl a polkla knedlík v krku. Snaží se si to takto omlouvat. Musí si najít důvod, jinak by se asi zbláznila. A to nesmí. Musí tady být, pro svou dceru.