Príspevky užívateľa

Děkuji za akci a za odměny. :)

A poprosím:

Noctra - magie

Feier - magie

Sariane - velký přívěšek, pokud to bude možné, tak chci klasický trojdílný armádní ešus (malý díl vložený ve velkém dílu který má víčko). Kdyby to nešlo, tak kotlík, jako dostal kdysi Feier.

Adain - velký přívěšek - vydělaná medvědí kůže. Podoba je celkem jedno, hlavně ať je huňatá. Budete-li chtít, může být herně proveden lov na medvěda (vezme si výpomoc). Techniku vydělávání by mohl znát, když se přátelil s lidmi - jednodušší nejsou tak moc náročné (vyžadují morek z kostí a popel - snadno dostupné suroviny)

Detaily magie dodám v ticketu snad během zítřka.

Opět jen přikývla. Není zase tak moc ukecaná, obzvláště ne po tom, co se jí stalo v poslední době. I když i ona umí za správných okolností vylézt z ulity.
"Tak tedy pojďme," kývla čumákem k tunelu, opět docela vlídně.
"území končí s hranou tunelu, sama do něj raději nechoď. Ale pro tentokrát tě tam vezmu a pak se prostě vrátíme a vyrazíme dál."
Zamířila do tmy staré lidské stavby.
"Občas ho kontroluji, je to jedna z celkem častých cest na území. " a také z něj, ale to rozebírat nebude.
"Jo a není třeba mi vykat. Ten zvyk mám spojený spíš s lidmi a ty nesnáším." Tmou se zaleskly bílé tesáky, ale je znát, že nejsou zaměřené na Lesley, spíš prostě na lidi. Zvláštní, že žije v bývalém lidském městě, když o dvounožcích nemá nejspíš zrovna nejlepší mínění.

Přikývla klidně, když se vlčice představila.
"Viděla jsem tě tam. Jen.. nebyl čas na představování. Já jsem Noctra, popravčí." dodala pro jistotu i svoje jméno, i když je možné, že ho vlčice už zná. A pozici ve smečce by mohla Lesley poznat podle znaků na Noctřině tváři. Otázka je, jeslti si Lesley pamatuje co jaký znak znamená.
Černá popravčí sice nepůsobí jako veselá kopa, ale také ne nepřátelsky.
Přikývla na její důvody. "To je správné, je dobré vědět, kudy vede hranice, aby jsi neporušila své povinnosti třeba jen omylem, třeba při lovu." Odsouhlasila jí její počínání.
"Jestli chceš, můžeme spolu projít kus hranice, aby sis udělala představu. Když budu s tebou, nemůže nikdo nic namítat. Strážit hranici je jedna z mých povinností." Nabídla jí docela přátelsky.
Samozřejmě dohlédne na to, že Lesley zůstane uvnitř hranic.

Opatrně vchází do staré budovy a trochu nejistě se rozhlíží.
Nirixův pach po schodišti ji vede, takže ví, kam má jít.
Ještě tu nebyla a normálně by byla asi zvědavá.
Ale má za sebou teď těžké události a není tak sebejistá, jako jindy.
Zvolna sestupuje do prohlubující se tmy podzemí, její černá srst je stále méně nápadná.
Až z ní jsou vidět sotva oči a nepatrná bílá hvězdička na čele.
Došla až dolů, k místu, kde má svůj úkryt sám mesiáš.
Zastavila a uctivě sklonila hlavu.
"Ahoj Nirixi," pozdravila tiše a poměrně neformálně. I když její řeč těla jasně ukazuje, že ví, kdo tu velí.

Lehkým klusem běžela skrz domy.
Nebyla tu te´d nějakou dobu. Bylo to místo, co hodně navštěvovala s Anukim a je tu pro ni příliš mnoho vzpomínek. Ale také je to jedno z opravdu dobrých lovišť a smečka musí jíst.
Její osobní trápení nijak neumenšuje nutnost postarat se o smečku a splnit svoje povinnosti ke smečce i k Hatimu.
Tak zatnula pomyslně zuby, zahrabala svou bolest kamsi za dno své pořád ještě dost trpící duše a zamířila k domům.
Pečlivě prochází místa, kde vždy v minulosti našla stopy zvěře a snaží se vysledovat nějaké čerstvé.
Rostliny, jež tu zbyly v zahradách po lidech, lákají i vysokou i zajíce. Ulovit srnu by nebylo špatné.
Ale zatím nejčerstvější pach, který našla, je vlčí. Že by tu taky někdo vyrazil na lov? Samozřejmě ten pach zná.
Trochu změnila směr a zamířila po stopách druhé vlčice. A´t už Omara vyrazila na lov nebo ne, bude třeba sladit postup, aby se nepletly na lovu do cesty.

Všimla si náhlého ztuhnutí vlčice a maličko pozvedla obočí. Ne že by to na její temné siluetě bylo vidět.
Pomalu se rozešla blíže k vlčici před sebou.
Vlastně vyšla do měsíčního světla, ale přesto. Její srst se v něm neleskne. Pořád vypadá spíš jako oživlý stín. Jediné, co zazářilo tmou, je nepatrná bílá hvězdička na čele, která se na měsíčním světle stává o to výraznější, o co je zbytek těla černé vlčice nenápadnější.
Přejela vlčici před sebou pohleem od čenichu po špičku ocasu.
"Ty jsi která?" Zeptala se docela vlídně. Poslední dobou neměla tolik času se seznamovat s novějšími členy smečky. Pach zná, ale jménem si není jistá.
"A cože se touláš takhle blízko hranice našeho domova?" To už znělo trochu přísněji. Přece jen, devianti nesmí mimo území smečky. A ochrana hranic před narušením... z obou směrů... patří také k povinostem popravčí.

Naprosto jí vyhovuje, že se k ní dcerka tiskne. I ona potřebuje její blízkost. Zbyla jí jen ona. Tahle rána v srdci se jen tak nezahojí.
Nějakou dobu jen mlčela a pečovala o kožíšek své dcery. Důkladně a něžně.
Chvíli nevěděla, co na její slova říct. Ale je rozhodně ráda, že s ní dcerka hodlá zůstat.
"Já mám svůj úkol tady. A tebe také," řekla jí tiše. Nikam odcházet nehodlá. S ní Hati moc nemluví, nejvýš sem tam dá nějaké znamení. Ale pro ni, jako pro popravčí, není třeba nic víc. Hlavní je, aby dělala svou práci.
Naknec si tam prostě lehla, stočila se kolem své dcerky. Už to není tak snadné, přece jen už Miriam není maličké vlčátko. Ale to je její matce jedno. Momentálně se od ní nehodlá hnout.

Jaro, všechno rozkvetlo, všude lásky čas... ji to ale nezajímá.
I kdyby nakrásně bylo momentálně s kým toto řešit, její srdce je teď příliš bolavé, než aby pro ni všechny tyhle připomínky nebyly spíš utrpení.
Naštěstí po ní nikdo nic moc nechce.
Tak prostě jen... dělá svou práci. Ve prospěch smečky a Hatiho. Vyrazila na kontrolu hranic a následuje kusy kovu, které tu lidé zanechali. Prohlíží stopy, očichává terén, jeslti se nepokuil někdo narušit jejich domovinu. Hodlá obejít více míst. A třeba i něco ulovit, když bude možnost.
Zrovna propátrává další úsek, když zpozorněla. Uvědomila si, že tu někdo je. Zvedla hlavu.
Černá vlčice vypadá spíš jako stín, jak se zastavila. Noční tma a její srst jakoby patřily k sobě.

Když dozpívali, pomalu a potichu došla ke své dceři a sedla si vedle ní. Její srdce se sevřelo ještě o něco víc, když viděla stékající slzy mladičké vlčice. Natáhla se a něžně jí začala opečovávat kožíšek mezi ušima.
Tiše a trpělivě naslouchala jejím slovům.
"Nemohla jsi za to, moje maličká." Vždy bude její maličká i kdyby oběma sto let bylo. Ne že by se tolika mohly dožít.
Pečuje o ni a trochu se ke svojí dcerce tulí. Pro obě je to těžké.
"Musíme prostě... dál žít a vzpomínat na něj. Hati si nejspíš přál, aby nebylo vašemu tatínkovi tak smutno, tak mu povolal společnost." Hlase se jí zachvěl a polkla knedlík v krku. Snaží se si to takto omlouvat. Musí si najít důvod, jinak by se asi zbláznila. A to nesmí. Musí tady být, pro svou dceru.

Toulala se trochu bez cíle územím.
Nebylo jí zrovna do smíchu, ani do setkávání se s ostatními. Jen svou dcerku by nejraději měla teď neustále u sebe, ale i ta asi potřebuje chvílemi klid. Aspoň tak to její máma usoudila, když se Miriam vytratila.
Ztráta, co jejich rodina utrpěla, je hodně krutá. Anuki nestačil ani dospět a už jim ho Hati odvedl. Je jedno, že to musela být jeho vůle, stejně to bolí. Oči už nemají slzy, které by prolily.
Pomalu se blíží k bazénům... Uslyšela zpěv a samozřejmě poznala hlas, který se tu nese nocí. Zastavila a chvíli poslouchala. Slyší chvění jindy tak krásného zpěvu.
Tiše se vydala za svou dcerou.
Nakonec zastavila kousek za ní a po chvíli se k jejímu zpěvu přidala také. Nocí se nesou dva hlasy. Zpívají píseň, pro svou rodinu, pro jejich duše...

Pořád se na ni tak dívá. "Každý máme na světě své místo a Hati dobře ví, proč koho z nás přivedl. Práce každého z nás je pro Hatiho děti důležitá. A proto nejsem a nebudu apoštolem," přikývla.
Rozhlédla se po okolí a městě kolem nich. Jejich domově.
Silueta lidských sídel ji kdysi děsila. Dnes už ne. Hati ji přivedl k ostatním a dal jí domov. Bude ho bránit do posledního dechu.
Na to ostatní také jen krátce kývla. "Nemoc byla zlá." v hlasu jí zazněla bolest. Smečku stála ta podivná nemoc mnoho. Ale nebýt Silmy a Hatiho vůle, stálo by je to mnohem víc. O tom nepochybuje.
"Nebudu tě tedy zdržovat. Hodně štěstí s přesvědčováním léčitelky. " Usmála se na ni. Neuškodí mít druhou léčitelku v záloze.

Pořád ji sleduje tak klidně. Ale pozorně. Přikývla. "Podle toho, jak mluvíš, je to zřejmě dobrá volba. Máš zájem šířit naši víru a přivádět nové duše. Pro mě by to nebylo."
Nemá ale důvod vykládat, že se necítí dostatečně hodna vykládat Hatiho vůli. Jí naprosto stačí to, co je. Pozice popravčího. Loví pro smečku. Naštěstí musí obvykle lovit jen potravu. Ale už ví, že bude-li muset lovit zrádce, udělá to také. Příliš jí ublížili, ti, co nevěří v Hatiho, aby to dokázala tolerovat. Myslela si kdysi, že by nebyla schopná takového ztrestat, nebo jen s potížemi. Nakonec jí velmi brzo sám Hati ukázal, že to zvládne.
"Ne, ani lidé. A ti jsou nejhorší ze všech." Souhlasila s ní.

Ohledně pokusu jen kývla.
"Opravdu to zkus na začátku mostu, tam je její pach nejsilnější a možná neumím kdoví co, ale stopovat dovedu dobře."

Vyloupla se ze tmy, jen kousek od svého loveckého společníka. Příliš blízko, měla by být vidět dřív, ale nebyla.
V tlamě drží za ocásky hned pět krys, které dostala během nadhánění, šlo hlavně o kusy co se oddělily a zkoušely proběhnout kolem ní. Krysy takové věci někdy dělají. O to je lepší, když jsou lovci dva.
Spokojeně se usmála na Baileyho a položila se.
"Fajn, myslím, že přece jen máme docela slušný výsledek. Děkuji za spolupráci." Lehce na něj kývla. Možná je popravčí, ale obvykle není moc strohá. Spíše nenápadná. Jako její kožich.
"Tak posbíráme ty uložené a odneseme je." Koukla k místu, kam ukryli první úlovek.

S napětím a s děsivou úzkostí v srdci a duši sledovala boj své dcery. Její snahu dostat se ven.
Oběhla bazén, aby jí byla blíž. Nesměla zasáhnout. Srdce se jí chvělo, když viděla její problémy vyškrábat se nahoru. Musela napnout celou sílu svojí vůle, aby na mladou vlčici nevolala co a jak a kam má jít. Nemuselo by se to ostatním líbit, je nutné, aby ceremoniál zvládla sama.
Ostatních si sotva všímá. Ne že by jí nezáleželo na jejich osudu. Ale po ztrátě Anukiho je na svou dceru mnohem více fixovaná, než byla předtím a to je prostě silnější.

A ona to Miriam zvládla.
Obrovský balvan spadl černé popravčí ze srdce a jen co se mladá členka kultu dostala ven, Noctra se hned vrhla k ní, začala ji vítat, pucovat její kožíšek. "Ano, žiješ... moje srdce a duše..." Zašeptala jí něžně. "Zvládla jsi ceremoniál, kterým si musejí projít Hatiho děti, aby mohli pokračovat dál. Jsem na tebe pyšná!" Poprvé od smrti Anukiho se tváří trochu normálněji, ne tak přešle a smutně.
Navíc, zmizela tím obava, že její rodina něčím urazila Hatiho a ten je trestá. Kdyby ano, její dcerku by jí vzal také. A to by nepřežila.

Stála na místě, odkud mohla něco slyšet. Od vlčat se toho už moc nedozvěděla, ale to nebylo důležité.
Protože jasně a zřetelně uslyšela hlasy ostatních a zvuky, které jejich pohyb vydával. Našli je!
Mlčí a snaží se zachytit co nejvíc z dění. Na tváři lehce zmatený výraz, když slyší ten křik a hluk. Co se to tam děje? Napadlo je snad něco? Kdo má koho nechat?
Docela se obává, že tam skutečně něco žije a došlo k útoku. Zamrazilo ji. Pak je velice dobře, že tam stihli dorazit ostatní.
Doufá, že jí po návratu na povrch vše řeknou. Sama teď nemůže dělat vůbec nic, jen její pysky se ohrnuly při představě ohrožení vlčat nějakým tvorem. Dala by mu co proto.