Príspevky užívateľa

Překvapeně zamrkala když na ni tak najednou vybalil to o lži. Až pak jí došlo, že ho vlastně zná. "Huntley? Nebyl jsi ty u Přízračných?" Zadívala se na něj trochu zmateně. "A ano, původně jsem měla k Přízračným jít, ale alfa.. prostě nepřišel. Očividně jsem tam neměla patřit. Hati nejspíš zasáhl a zabránil mému přijetí do špatné smečky." Koneckonců, určitě by to bylo v Hatiho moci, o tom není pochyb. Aspoň pro Noctru. "Navíc, ty jsi byl přímo členem Přízračných, narozdíl ode mě. Kdo myslíš, že by tu pak spíš vypadal jako špeh?" Rozhodně se jen tak nedá, to je zřejmé. Navíc, její argumenty mají hodně co do sebe. Napřímila se, dost hrdě, a sleduje ho. Netuší, že má dvě osobnosti a že převládla ta druhá. Dívá se na něj zpříma, uši napřímené. Ne, rozhodně nevypadá na lhářku.
Tak jako tak, tohle nevypadá na úplně dobrý začátek mezi těma dvěma, ale ono se to snad časem vyjasní.

Sotva k ní vzdušné proudy zanesly nový pach, už ji neznámý vlk oslovil. Zamířila tedy k němu. Ve tmě továrny je její srst téměř neviditelná, i když se pohybuje a nijak se neskrývá. Jako by před mnohem výrazněji zbarveným vlkem byl spíš jen oživlý stín, než živá vlčice. "Zdravím tě, bratře." Zkusila si opatrně oslovení v rámci smečky. "Ano, Hati mě přivedl skrze Tiama a snažím se pomalu zjistit, kde co je. Abych také mohla být užitečná své nové rodině." Mluví mírně a celkem tiše. Stín ve tvaru vlčice se posadil, jen ty šedé oči trochu září v tmavé siluetě. "Ani jsem nevěděla, že je tu víc nováčků. Ty jsi tu už dlouho?" Zeptala se opatrně a zastříhala ušima. Samozřejmě, informace se jí rozhodně hodí. Přece jen, musí se tu také trochu vyznat, aby vůbec k něčemu byla.

Maličko se pousmála, když ji hezky pozdravil. Sestra... Vážně jí to zní dobře. Byla tak dlouho sama. Ale už není. Několikrát mírně mávla ohonem a odpověděla. "Zdravím tě, bratře. Ano, Hati mě přivedl skrze Tiama," odpověděla mu slušně. Zvedla trochu hlavu a se zájmem si vlka před sebou prohlíží. "Zatím se teprve učím, jak to tu chodí, ale snažím se. Ty tu jsi dlouho?" Zastříhala ušima. Mluví mírně a tiše, ale vypadá vlastně docela spokojeně. Koneckonců, proč by také ne, když má konečně domov.
Nakonec se způsobně posadila a ohon si stočila kolem nohou. Vlastně trochu neví, co by měla říct. Ale něco by asi měla. Rozhlédla se kolem. "Zvláštní místo. Přemýšlela jsem, nakolik je tu dobré loviště. Zajícům by zdejší prostředí mohlo docela vyhovovat a nejsou špatná kořist. Ty už to tady asi znáš, tak nejspíš budeš vědět, jestli tu bývají." Je celkem jasné, že hodlá být užitečnou členkou své nové rodiny a pomáhat se zajištěním jídla pro všechny.

I na tohle zvláštní místo ji nakonec tlapy zavedly. Hodně se rozhlíží, hlavu nesenou celkem nízko, jak naprosto netuší, co si o tomto místě myslet. Je i cítit tak zvláštně. A všechny ty podivné... věci všude kolem.
Ale teď je i toto místo jejím domovem a ona se rozhodně hodlá seznámit se vším. Potřásla hlavou a opatrně prochází vnitřkem továrny. I přes občasný nepořádek a sutiny na podlahách, postupuje velmi potichu. Temný stín mezi stíny, až na to, že tento stín se hýbe.
Noctra našlapuje opatrně. Neví ještě, co si tady může dovolit a kam je bezpečné vstoupit, takže si opatrně hledá trasu, aby někam nespadla nebo se nezranila.
Občas se zastavuje a větří, nasává pachy okolí. Tohle místo asi nebude moc vhodné jako loviště. Ale i tak si zaslouží průzkum. Jsou tu nějaké vlčí pachy, které ukazují, že její noví bratři a sestry se tady občas pohybují.

Chvíli stála na střeše starého auta. Akorát když se chystala, že seskočí a půjde zase dál, uslyšela za sebou našlapovat něčí tlapy. Otočila se, stále ještě na střeše a uviděla přicházet vlka, který jí svým vzhledem maličko připomenul psy, kteří doprovázeli lidskou rasu. Potřásla hlavou. ví, že to tady není možné a hlavně, s tím, kde jsou už teprve ne. Hati by nestrpěl něco takového na tomto místě.
Ale to tako znamená, že přicházející vlk bude nejspíš výše postavený než ona a ona si tu takhle stojí vysoko. To by nešlo.
Elegantně seskočila z auta. Podobna stínu, i její dopad byl překvapivě tichý. Zůstala pak na místě a mírně sklonila hlavu v gestu, které má dát najevo že uznává své nižší postavení. Tiše a trpělivě čeká, až k ní druhý vlk dojde. Neví jak by správně měla jednat v takové situaci, tak jen přešlápla a vyčkává, zatím se neodvážila sama příchozího oslovit.

Odpověděl jí hlubší hlas vlka. Zastříhala ušima, otočila se tím směrem a vykročila k němu.
Zastavila nedaleko a uctivě sklonila hlavu. Ať je kdokoliv, rozhodně je výše postavený než ona, která se teprve dnes stala součástí Hatiho rodiny.
"Jsem Noctra. teprve dnes mě Hati prostřednictvím mesiáše přijal do své rodiny." vysvětlila potichu. Podle ní se to sluší. I když je přece jen trochu nejistá. Neví, jak jednat s jinými vlky. Přešlápla na místě a klidně vyčkává. Přece jen, dost záleží na druhém vlkovi, co se bude dít. Jen po něm po očku pokukuje, zkoumavým pohledem šedých očí. Neznámý bratr je na samce celkem malý, ale elegantní.

Lehkým vlčím klusem dorazila z centra města na nábřeží. A zastavila se. Rozhlédla se po budovách, které pomalu pohlcuje zeleň a po řece. Naklonila hlavu maličko na stranu. Dobře si všimla, že tady je dost ptáků. Pomalu došla ke břehu a rozhlédla se, její bystré oči snadno pronikají tmou. A vidí, že tady je i dost hnízdišť. Teď v zimě sice prázdných, ale v létě tady bude vážně dobré loviště. Na poměry města určitě.
Jen škoda, že tady zrovna žádné kachny nejsou. Ale mohli by tu být jiní ptáci. Nebylo by špatné, nachytat něco k jídlu. Moji noví bratři a sestry musí jíst a ne ještě živit mě. To bych zklamala je i Hatiho.

Otočila se zády k proudící vodě. A zamířila opatrným, neslyšným krokem lovce k domům zarostlým keři. Opatrně očichává zem a hledá stopy. I hodně druhů ptáků se pohybuje po zemi. Možná by mohla vyplašit i nějakého zajíce.
Právě totiž natrefila na pár slibných stop. Pečlivě je prozkoumala, odhladla čas a směr a vyrazila jako temný stín po stopě.

Netrvalo dlouho a vyplašila první možný úlovek. Nezaváhala a rychle zaútočila na drobného ptáka, kterého vyrušila z odpočinku pod keřem. Jedno rychlé stisknutí čelistí a je hotovo. Zvedla kořist, kterou hodlá odnést zpátky do nitra města. Až pak si uvědomila, že tu není sama.

Potřásla hlavou. "Minimálně jak jde o vlky, tak se tomu vyhýbat snažím. Vlci by spolu bojovat neměli. Máme dost jiných problémů, než abychom si ještě šli vzájemně po krku." Povzdechla si. Nejspíš má dost zkušeností právě s těmi jinými problémy.
Ale na tom nesejde.
"Půjdu si asi sehnat něco k jídlu, pokud nevadí."
Zadívala se na vlka. Trochu neví, co si s ním počít. Je docela milý, ale zase, nic o něm neví a přijde jí, že jemu na boji záleží i když boj nevyhledává.
Ale je dost fér, aby uznala, že ji zastihl v mizerné náladě a to se nejspíš dost odrazilo v jejím chování i v jejím posuzování ostatních. Možná bych měla prostě někam zalézt...
Potřásla hlavou a pomalu se vydala pryč. Je na okřídleném, jeslti půjde s ní na lov a nebo se rozloučí.

Opatrně a pomalu prochází mezi vraky aut, které pomalu pohlcuje les.
I když to není zrovna prostředí pro tichý pohyb, černá vlčice se tu pohybuje nehlučně. Postupuje pomalu, dává si pozor, kam pokládá tlapy. Dobře si všimla, že některé kusy upadlé z aut, jsou ostré a mohly by způsobit zranění.
Nebo se stát nástrojem. Přijde na to, co by se dalo použít a nebo co by se hodilo.
Potřásla hlavou.
Opatrně vyskočila na střechu jednoho z aut a rozhlíží se. Ani měsíční svit, který zalévá uličku mezi stromy, kde je více aut, ji příliš neodhaluje. Jakoby její kožíšek pohlcoval světlo, vlčice vypadá spíš jen jako kus stínu, který se objevil na tom autě.
Pozorně pohledem šedých očí zkoumá prostor. Tady by mohlo být celkem dost zajíců a jiné drobné kořisti. To by se mohlo hodit.
Natáčí uši po zvucích v okolí, tu zašustí tráva, tu vítr zahýbá stromy. Zatím jen stojí. Neví, že tu nedaleko má jeden z jejích nových bratrů úkryt, ani že vítr nese její pach rovnou tím směrem.

Pomalu se toulá nočním městem. V úžasu zastavila na ulici mezi rozpadajícími se obřími domy. Nikdy nic takového zblízka neviděla. Stíny a světlo hvězd a měsíce vykreslují na domech mozaiku, zatímco jejich úpatí se noří do temného stínu. Jako nějaká obří rokle.
Noctře tma ani v nejmenším nevadí. A má zatím co objevovat. Její nový domov, její nová rodina. Vlastně ještě ani nikoho pořádně nezná.
Ale je tu klid a mír, jaký nepoznala.
Zkusila vlézt do jednoho z domů. Jak zvláštní místo. Rozhlíží se, trochu plaše, po sutinách a prachu, v kterém občas jsou drobné stopy hlodavců. A nějaké starší stopy vlků.
Je tu i pár pachů, různě starých. A jeden čerstvý, který naznačuje, že tu není sama. Zastříhala ušima a zvedla hlavu. Ten vlk musí být blízko.
"Ahoj?" Ozvala se potichu, netušíc koho vlastně zdraví.

To už se doopravdy usmála a její ocas se rozmával. Vlčátka! to je něco, co se nikdy neomrzí a je radost vidět, jak je jejich táta na ty malé drobečky hrdý! Hned vypadá veseleji i černá vlčice.
Zařadila se vedle svého společníka a brzo snad člena stejné smečky. "Ukážeš mi je pak?" zeptala se maličko plaše. Je vidět, že vlčátka opravdu poznat chce.
Na to, že ji zavede za Mesiášem jen kývla. Domyslela si, že to asi je titul pro alfu, nebo pokud ne pro alfu, tak někoho kdo má na starosti přijímání nováčků. Obvykle to alfa bývá.
Spolu s Tiamem zamířila k městu. I tam je její kožíšek stejně nenápadný ve stínech, jako venku na volném prostoru. Zmizela mezi stavbami spolu s ním.

Přešlápla na místě. Zadívala sen a město, na vlka, na město. Pořád úplně neví, co si o tom myslet. Ale... domov...? Možná má přece naději.
Nemohla se nepousmát, když zmínil jeho družku a děti. "Máš vlčátka?" Zeptala se opatrně, ale i tak je znát, že je její tón jiný. Dávno tomu, co potkala nějaké vlče. Ví, podle pachu, že někde tady nějaká žijí také, ale prostě na ně nikdy neměla štěstí.
Zamrkala, když jí olízl špičku ucha. Ale podvědomě udělala krok k městu.
"Je.. toho hodně.. co se budu muset naučit..?" Zeptala se opatrně. Ale už je znát, že ji přesvědčil. Stačí vyrazit, a půjde také. To je jasné.
Něco u ní se prostě změnilo. Získal si ji. Město ji přestalo děsit.

Maličko, nepatrně naklonila hlavu na stranu. "Bojovat. Otázka je, jestli chci. Nemám zájem bojovat s jinými vlky." Vlci by si neměli vzájemně ubližovat. "A s kořistí to není boj, to je prostě lov." A lidem, těm se hodlám vyhnout. Za každou cenu. Tam se zase doopravdy vyhrát nedá.
Na to druhé prohlášení na něj jen vážně koukla. Ale neřekla nic, což je vlastně nápadné. Nejspíš o sobě zase tak vysoké mínění nemá. Nebo se jí vážně něco stalo.

Přiklopila posmutněle uši. "Jo, je." odpověděla prostě. A potřásla hlavou. Zadívala se do krajiny, jen uši se jí natáčí za nočními zvuky v krajině.
Zadívala se pak vážně na Tiama. "Já stejně nemám kam jít. Vypadalo to, že budu mít, ale..."potřásla hlavou. Prostě to nějak nevyšlo. Sama netuší, co se stalo. A někteří vlci, které doufala že bude mít za přátele, kamsi zmizeli. Netuší jak se to mohlo stát.
Koukla na město a maličko se zachvěla. Cokoliv, co má něco společného s lidmi ji dosud děsilo. Ale, tam lidé nejsou, že ne?
Znova se podívala na vlka. "Myslíš, že by mě přijali?" Přešlápla předními na místě a posadila se. Maličko si povzdechla.

Zadívala se na něj. Tiše, a klidně. Opravdu, když se nehýbe, je spíš stínem v krajině, než živým vlkem. "Výhodu může najít každý. ale je taky třeba znát své limity. Já nejsem žádná bojovnice. Jsem dobrý lovec a umím se slušně ubránit, když na to dojde. Ale to je tak vše." Prostá, a jednoduchá realita. "Znát možnosti, ale nepočítat s nimi automaticky mi přijde důležitější. Jak se na něco moc spolehneš, tak když to selže..." nechala větu vyznít do ztracena. Je jasné že takový moment by nedopadl dobře.
"Se shazováním se to nemá nic společného." Je zntá, že mají opravdu hodně odlišný přístup k životu. Ale vzdor tomu ta debata černou vlčici vlastně docela baví. Svět by byl divný, kdyby byli všichni stjení.