Príspevky užívateľa

Sleduje to drobné stvoření a musela se maličko pousmát té překypující energii, i když sama zůstává zdrženlivá. Kde se tu asi vzala? A dokonce princezna!
Černou vlčku to docela pobavilo. Pousmála se a lehce sklonila na chvíli hlavu na pozdrav. "Těší mě princezno. Já Jsem Noctra. " Zase zvedla hlavu, mírně ji naklonila na stranu a prohlíží si onu princeznu.
"Jsem docela obyčejná vlčice, nic víc. Jen nejsem moc dobře vidět za tmy, to je všechno. To víš, černý kožich." Zatvářila se trochu pobaveně. " Poslyš, co je to vlastně čert, anděl a peklo?" Dívá se na ni s mírnou zvědavostí. Tyto pojmy totiž nikdy neslyšela.

Krátce přiklopila ouška, když to stvoření vypísklo. Nebyl to úplně příjemný zvuk. Sledovala tiše přilétající cosi. "Není důvod křičet," odpověděla jí klidně.
Stojí, kouká po ní a pořád vypadá tak trochu jako stín. Její černá srst splývá s noční krajinou sama od sebe. "A nejsem žádný duch." Podle hlasu je ostatně znát, že je to docela normální vlčice.
"Co jsi zač?" Ty křídla jsou přece jen opravdu dost zvláštní a nic takového zatím neviděla.

Ticho, klid, a noc. Černá vlčice postávala těsně u jedné zdi. Vlastně byla v podstatě neviditelná, díky svojí srsti. Stín mezi stíny. Vítr fouká tak, že její pach je odnášen na řeku, takže je velmi těžké ji najít. Dávno se naučila lehat si ke spánku tak, aby ji nikdo jen tak nenašel.
Jenže co to? Nocí se nese tiché třepotání křídel. Noctra zvedla ve stínu pomalu hlavu. Ani ten pohyb nešlo jen tak snadno vidět. Ale ona sama bez problémů proti obloze viděla přilétat podivnou vlčici. Malou a s opravdu divnými křídly. Co je zač? naklonila hlavu na stranu a sleduje ji. Malá vlčice nevypadá jako hrozba. Takže Noctra nakonec vstala a vyšla do prostoru ozářeného měsícem.
Z pohledu přilétající se tam musela snad zhmotnit ze samotného stínu nebo co.

Tiše a opatrně vstoupila na území Přízračných. Pořád si není jistá, jestli sem měla jít. I když jí Bea říkala, že může. Že jsou zvaní i ti, co chtějí do smečky vstoupit. Ale Noctra neviděla tolik vlků pohromadě od doby, co byla maličké vlče.
Je z té spousty vlků nervózní, o to víc, že je vlastně vůbec nezná. Drtivou většinu z nich nikdy neviděla.
Před tělem se jí klinká bažant, kterého ulovila cestou, rozhodnutá přinést aspoň malou pozornost.
Přidala svého bažanta k ostatnímu jídlu na hostině. Musel ji u toho vidět kde kdo, což její nervozitě moc nepomohlo. Navenek se ale tváří klidně. Stáhla se pak ke kraji celé společnosti a jen poslouchá dění. Trochu doufá, že tu zahlendé některé známé tváře, třeba Lunary nebo Mey.
Jako i jiní vlci, zvedla hlavu k obloze. Měla štěstí. Zrovna zazářila jedna padající hvězda. Opravdu krásné... že by to znamenalo, že tady přece jen jsem správně?

Po boku vlčice došla k hranicím. Mlčela celou cestu, hlavu nesla nízko. Sotva bylo vůbec slyšet, jak dopadají její tlapy na zem, i krok má tichý. Jako by byla skutečně jen stínem, pohybujícím se krajinou.
Černé tlapy zastavily vedle hnědých. Podívala se na vlčici. Jen kývla. Příliš nervózní, než aby promluvila. Nevěděla by, co říct.
Zavytí hnědé vlčice se nese územím. Noctra se sotva znatelně zachvěla. Tady se mění její život, její osud. Co jí přinese? To netuší. Ale už se na tu cestu vydala.
V tuto chvíli není její osud úplně v jejích rukou.

To neříkala. Pomyslela si a kouká na ni. Krystaly na jejím kožichu ji docela zajímají, ale nemyslí si, že má co se vyptávat. A tak raději mlčí.
Na potvrzení Ignisu jen také lehce kývla. Ani k tomu nemá moc co říct. Obzvláště, když ze strany druhé vlčice nepadlo ani slovo.
Lehce sklonila hlavu a koukla po okolí. Asi bude čas zase vyrazit pryč. Lehce si protáhla tlapy a koukla na vlčici. "Nechci nikoho rušit, takže půjdu. O Ignisu jsem slyšela ledacos, ale sama za sebe nemám problém s nikým, pokud si na mě nezačne on. To jen pro pořádek. Přeji hezký večer."
A pokud druhá vlčice nebude mít nic dalšího, tak se otočí a lehkým krokem dálkového běžce zmizí v tmící se krajině. Netrvá to dlouho, její srst stíny pohltí dávno předtím, než dozní tiché došlapování tlap.

Lehce zastříhala ušima. "Však udělat si výlet," trochu se zarazila a koukla na ni víc zpříma. "A nebo průzkum, určitě není čas od času od věci. "
Pak se zadívala na okolí. "A proč koneckonců neprozkoumat i takovéto místo. Do pouští jsem nikdy moc nechodila. Tak jsem to šla prozkoumat, prostě jen tak. " Párkrát mávla ohonem. Dřív neměla ani možnost ani čas. Na běhu o život se toho moc zkoumat nedá. Až tady, kde je klid, si to může dovolit. A to i bez zázemí smečky. Koneckonců, s tím, čím si prošla, je to taky vážně dost v klidu.
Ale nijak nenutí druhou vlčici do hovoru nebo odpovědi, proč se po pouští toulá ona.
"Ignis, že?" identifikovala Rooinu smečku podle pachu. Na jejich území nikdy nebyla. Ale v jeho blízkosti ano a cítila pach na hranicích.

Lehce naklonila hlavu na stranu, pak na druhou. Zvenčí to vypadá, jako když vlčici zaujatě zkoumá. Ale je to spíš zdvořilý zájem, nic co by působilo jakkoliv nevhodně. Prostě se jen.. .věnuje tomu s kým mluví a nic víc. Zajímavá odpověď.
"Na tom něco bude. Ale též máš celkem tmavou srst, moc nevěřím, že by se ti na poušti líbilo za dne, na slunci. " Koneckonců, Noctřina černá srst by na tom dost možná nebyla ani hůře. Přece jen, její srst není úplně normální. Ale kdo ví? Ostatně na tom v tuto chvíli nesejde. "Nebo se mýlím?" Přece jen, nemá patent na pravdu. A vlčice může mít magii, která jí s horkem pomůže.

Pomalu šla blíž, jednu tlapu za druhou. V jejím držení těla a hlavy není nic výhružného. Došla k vlčici a s mírným náznakem zvědavosti si ji prohlíží.
"Pěkné krystaly. Ale hádám, že to slýcháš často."
krátce, elegantně sklonila hlavu v pozdravu. "Jmenuji se Noctra.. A jen tak zkoumám toto území. "
Sleduje neznámou vlčici před sebou klidně, nakonec si způsobně sedla. "Je pěkný večer. Dobrý čas na cesty, no ne?" I hlas vlčice je spíš tichý a lehce sametový, jako sama noc. Zblízka je ve světle krystalů vidět pár bílých chlupů na jejím čele, jakási přirozená hvězdička.

Jen chvíli se dívala do pouště, když jí došlo, že tu není sama. Z dun je vidět zvláštní záře, která se pohybuje.
Co to je? Naklonila hlavu na stranu, uši nastražené. Pomalu, potichu, se vydala za světlem. Černé tlapy našlapují v pouštním písku prakticky neslyšně, ač se o to vlastně zase tak moc nesnaží. Její přirozená chůze, léty pronásledování natrénovaná na co nejnižší hlučnost, prostě v tomto prostředí bez větviček a nepořádku stačí. Navíc, jak ubývá světla, mizí její srst ve stinech.
Když přišla blíž, zjistila, že to září krystaly v srsti vlčice, která se tu také jen tak prochází. Vědoma si toho, že za současných podmínek sama téměř není vidět, ji pozdravila z docela úctyhodné dálky. "Ahoj tam mezi dunami."

Zvolna klusala mezi dunami. Vítr fouká a přesouvá zrníčka písku. Naštěstí měla dost rozumu aby sem, mezi nekonečné duny jen sem tam se sporou vegetací, šla k večeru. Ve dne dne, za plného slunce, by ten její černý kožich asi skončil pomalu na škvarek. A pak, stejně jí noc byla vždycky bližší než den.
Písek se pod tlapami na některých místech boří. Hlavně pod vrcholkami dun. Ale po jejich delších svazích to není tak zlé.
Vyběhla na oblouk jedné z větších dun, aby se rozhlédla. Tmavá silueta vlčice se proti ještě stále světlé obloze vyjímá docela zřetelně.

Překvapeně zamrkala. Narodil se tam... a nezná jejich vlastní léčitelku? Něco takového by ji ani ve snu nenapadlo. Vždyť ji musel potkávat. A že by nevěděl, že je léčitelka... vždyť v noře bylo bylin spousta a ona se držela u nich.
Jediná možnost, která ji napadá je, že byl dlouho pryč, třeba s někým z rodičů.
Chvíli přemýšlela, jestli se na to nezeptat. Na druhou stranu, asi by to nepůsobilo dobře.
Nepatrně si povzdechla a raději to nechala být. Koukla na vlka a pak do krajiny okolo.
"Tedy půjdu. Třeba se někdy ještě potkáme, měj se hezky."
Otočila se a zamířila pryč, bez nějakého spěchu.

Zadívala se na něj. Pořád tak klidně. "Ty asi budeš ve smečce nový, že? Ryumee je vaše léčitelka. Ale je možné, že se ještě ze své výpravy nevrátila a tak jsi ji neviděl." Doufám, že je v pořádku. škoda. Doufala jsem, že se o ní něco dozvím. Ta cesta určitě nebyla jednoduchá.
Nepatrně si povzdechla a koukla zase na vlka. "Třeba se s ní někdy ještě potkám. " líně mávla ocasem. Pak vstala.
"Asi bych tady neměla takhle strašit, na kraji území, že?"
Zeptala se, s nepatrným náznakem smutku v šedých očích. Většina vlků by to asi považovala za neslušné. I když ¨Přízrační byli zatím vždy milí a dokonce už na jejich území byla.

Sledovala ho. Párkrát v zamyšlení zamávala ohonem. Trochu si není jistá, o co tomu vlkovi tady vlastně šlo. A to se jen trochu zamyslela na tomhle místě. Povzdechla si.
"No dobře, trochu jo." Zabručela. Ale je ochotná přijmout nabídku smíru a chovat se, jako by se to nestalo, pokud to dokáže on.
Zvedla hlavu a rozhlédla se. "Nevíš, jak se má Ryumee? Vím, že vyrážela na cestu za rodinou. Je už zpátky?" Zkusila se zeptat na vlčici, kterou dřív potkala a o jejíž dalším osudu nic neví. Ale občas na ni myslí. Kouká na vlka před sebou klidně, ale se zájmem. Koneckonců, Mey se k ní chovala hezky. A koneckonců, tenhle vlk je ze stejné smečky. Navíc, takhle mu může nenápadně dokázat, že tu není zase až takovou cizinkou, jak jde o tuto smečku.

Jen se na něj zadívala. Možná tvrdí, že se nebojí, ale vážně tak nepůsobil. Ale nechala to být. Je to koneckonců jeho věc.
To, že kouká na její srst, jí ale nijak divné nepřijde. Koneckonců, její kožich je opravdu dost zvláštní a nikdo v celém Norestu takový nemá. A to je přitom jen černý. Klidně se tedy nechá zkoumat.
Ale když na ni vychrlil přehršel otázek, napřímila se a očividně rozhořčeným tónem se ohradila. "Co? Ublížit? Proč bych měla něco takového dělat? Mám tu přátele!" Neodpověděla na poslední otázku. Schválně. Jednak, podle ní mu do toho vlastně nic není. A pak, sama si vlastně není jistá, jak to s ní v tomto je. Její rozhořčení je ale očividně upřímné.