Príspevky užívateľa

Sleduje ho trochu obezřetně, přece jen ho nezná. Ale zařadila se mu po bok, že půjdou. Párkrát zamávala ocasem, když se konečně začal chovat trochu normálně. "Nový v kraji? Je tu pár docela hezkých zákoutí na říčce tady v lese. A pád dobrých míst v horách, tak různě po víc místech." přiznala docela ochotně. A na lesní říčku to ani není nijak daleko. "Ty máš raději hory nebo lesy nebo něco jiného?" Zkusila navázat rozhovor.
Na otázku jen kývla. "To ano. Mám tu po okolí nějaké přátele, ale do žádné ze smeček se zatím nezapojila. I když to zvažuju." Proč to také nepřiznat.

Neudržela se a pokroutila hlavou. "Z jednoho slova jsem těžko něco mohla poznat, to snad uznáš. Kdybys jen pozdravil a šel pryč, tak bych to vzala, jako že nemáš zájem s nikým mluvit a půjdu jinam." Zatím na ni vlk moc dojem neudělal. Jistě, zaujal ji jeho kožich. Ale v tuhle chvíli jí přijde, že je poněkud zvláštní. Opravdu netuším, co tímto sledoval.
Nicméně, i tak navrhl procházku. Zamručela, měla chu´t se spíš otočit zády a odejít, ale koneckonců, zase tolik se nestalo.
Takže vstala a zamířila k němu. "No dobrá, stejně nemám co na práci," přiznala otevřeně. "Kam se půjde?"

Opravdu neví, že ji sleduje s pomocí svého havrana. Ale když se zastavil na paloučku, sedla si na jeho okraji a kouká na něj. Na pozdrav kývla, ale pak se na něj koukla trochu zmateně. Vlk vypadá přátelsky, jeho úsměv byl milý, ale tohle si měla vyložit jak? Z jednoho slova, a od vlka, který předtím spíš mířil pryč, pozná vážně málo. Naklonila hlavu mírně na stranu. "Tím.. mě zveš na procházku? Nebo mi chceš říct, že na ni jdeš a nechceš společnost?" Ví, že se nevyzná moc ve společenské konverzaci. Ale tohle podle ní by nepochopil pořádně nikdo. Tak jako tak, zůstává klidná a spíš mírně zvědavá.

Nemohla si nevšimnout, že i když se neskrývala, tak ji málem přehlédl. Asi nad něčím přemýšlel nebo tak.. měl mě slyšet. Tak moc divné jí to ale nepřijde. K jejímu údivu se ale otočil a jde pryč. Jako by s ní nechtěl nic mít společného. A ten havran prve tady, to byla náhoda? Netuší, ale nějak má pocit, že se ten pták choval příliš zvláštně. Chvíli přemýšlela, jestli ho nechat odejít. Ale na druhou stranu, čas má a nevypadá, že by se bál. To by při jeho postavě bylo ostatně celkem divné.
Nakonec se ale tiše rozešla za ním. "Hm.. Ahoj?" Zkusila to opatrně. Nebojí se ho, ale není si moc jistá, co si o něm má myslet. A o tom jeho odchodu. Její tlapy jsou na lesním terénu tiché, vlčice má lehký krok. I za pohybu je ve stínech nějak hůř vidět, než je obvyklé, ale ne tak, aby to bylo nápadné. Možná je jen vážně špatné světlo.

Spala, schovaná mezi křovisky... Prakticky o ní nikdo neměl šanci vědět, dokud by o ni nezakopl. Leda by ji prozradil pach. Ale vidět prostě nebyla. Její černý kožich splývá se stíny a i když není neviditelný, ve stínu a bez pohybu, téměř jako by byl.
Vyrušil ji ale opeřenec, který slídil v terénu. Vzbudilo ji to. Chvíli se zájem sledovala, jak se proplétá kde čím. Brzo tu na mě narazí. Zamračila se. Nechce se jí riskovat srážku. Takže vstala a vyšla z křoví. Úmyslně se nesnažila být potichu, aby nikoho nepřekvapila. Nemá důvod se skrývat.
A uviděla nakonec kousek od křovisek vlka. Zarazila se. Cizinec byl černý, jako ona. Jen vyšší a huňatější. Překvapeně zamrkala. Moc takto černých vlků tady ještě nepotkala. Zadívala se na něj se zájmem. Aby nepocházel z podobných končin. Ale neřekla zatím nic.

Sedla si, s ocasem zatočeným podél těla a sleduje zvědavě to hyperaktivní stvoření. Má ho za mládě. Nejen kvůli velikosti, ale i kvůli chování. Věk nedovede moc přesně odhadnout.
A k mláďatům je třeba se chovat mile.
Zaujatě tedy naslouchá vyprávění okřídleného tvorečka před sebou. "To je hezký příběh. " Pousmála se a koukla na svůj černý kožich. S její schopností se objevit ze stínů kde ji předtím to mládě nejspíš nemělo šanci vidět, jí opravdu musela připadat jako čert.
Zvedla hlavu k obloze a hvězdám. "Takže tam nahoře máš svoje předky?" Pousmála se. Sto vlků, sto výkladů. "Někteří vlci věří, že hvězdy k nim mohou promlouvat. Myslíš, že tam jsou i předci jiných vlků?" Zaujatě koukla na malou okřídlenou bytost.

Sleduje to drobné stvoření a musela se maličko pousmát té překypující energii, i když sama zůstává zdrženlivá. Kde se tu asi vzala? A dokonce princezna!
Černou vlčku to docela pobavilo. Pousmála se a lehce sklonila na chvíli hlavu na pozdrav. "Těší mě princezno. Já Jsem Noctra. " Zase zvedla hlavu, mírně ji naklonila na stranu a prohlíží si onu princeznu.
"Jsem docela obyčejná vlčice, nic víc. Jen nejsem moc dobře vidět za tmy, to je všechno. To víš, černý kožich." Zatvářila se trochu pobaveně. " Poslyš, co je to vlastně čert, anděl a peklo?" Dívá se na ni s mírnou zvědavostí. Tyto pojmy totiž nikdy neslyšela.

Krátce přiklopila ouška, když to stvoření vypísklo. Nebyl to úplně příjemný zvuk. Sledovala tiše přilétající cosi. "Není důvod křičet," odpověděla jí klidně.
Stojí, kouká po ní a pořád vypadá tak trochu jako stín. Její černá srst splývá s noční krajinou sama od sebe. "A nejsem žádný duch." Podle hlasu je ostatně znát, že je to docela normální vlčice.
"Co jsi zač?" Ty křídla jsou přece jen opravdu dost zvláštní a nic takového zatím neviděla.

Ticho, klid, a noc. Černá vlčice postávala těsně u jedné zdi. Vlastně byla v podstatě neviditelná, díky svojí srsti. Stín mezi stíny. Vítr fouká tak, že její pach je odnášen na řeku, takže je velmi těžké ji najít. Dávno se naučila lehat si ke spánku tak, aby ji nikdo jen tak nenašel.
Jenže co to? Nocí se nese tiché třepotání křídel. Noctra zvedla ve stínu pomalu hlavu. Ani ten pohyb nešlo jen tak snadno vidět. Ale ona sama bez problémů proti obloze viděla přilétat podivnou vlčici. Malou a s opravdu divnými křídly. Co je zač? naklonila hlavu na stranu a sleduje ji. Malá vlčice nevypadá jako hrozba. Takže Noctra nakonec vstala a vyšla do prostoru ozářeného měsícem.
Z pohledu přilétající se tam musela snad zhmotnit ze samotného stínu nebo co.

Tiše a opatrně vstoupila na území Přízračných. Pořád si není jistá, jestli sem měla jít. I když jí Bea říkala, že může. Že jsou zvaní i ti, co chtějí do smečky vstoupit. Ale Noctra neviděla tolik vlků pohromadě od doby, co byla maličké vlče.
Je z té spousty vlků nervózní, o to víc, že je vlastně vůbec nezná. Drtivou většinu z nich nikdy neviděla.
Před tělem se jí klinká bažant, kterého ulovila cestou, rozhodnutá přinést aspoň malou pozornost.
Přidala svého bažanta k ostatnímu jídlu na hostině. Musel ji u toho vidět kde kdo, což její nervozitě moc nepomohlo. Navenek se ale tváří klidně. Stáhla se pak ke kraji celé společnosti a jen poslouchá dění. Trochu doufá, že tu zahlendé některé známé tváře, třeba Lunary nebo Mey.
Jako i jiní vlci, zvedla hlavu k obloze. Měla štěstí. Zrovna zazářila jedna padající hvězda. Opravdu krásné... že by to znamenalo, že tady přece jen jsem správně?

Po boku vlčice došla k hranicím. Mlčela celou cestu, hlavu nesla nízko. Sotva bylo vůbec slyšet, jak dopadají její tlapy na zem, i krok má tichý. Jako by byla skutečně jen stínem, pohybujícím se krajinou.
Černé tlapy zastavily vedle hnědých. Podívala se na vlčici. Jen kývla. Příliš nervózní, než aby promluvila. Nevěděla by, co říct.
Zavytí hnědé vlčice se nese územím. Noctra se sotva znatelně zachvěla. Tady se mění její život, její osud. Co jí přinese? To netuší. Ale už se na tu cestu vydala.
V tuto chvíli není její osud úplně v jejích rukou.

To neříkala. Pomyslela si a kouká na ni. Krystaly na jejím kožichu ji docela zajímají, ale nemyslí si, že má co se vyptávat. A tak raději mlčí.
Na potvrzení Ignisu jen také lehce kývla. Ani k tomu nemá moc co říct. Obzvláště, když ze strany druhé vlčice nepadlo ani slovo.
Lehce sklonila hlavu a koukla po okolí. Asi bude čas zase vyrazit pryč. Lehce si protáhla tlapy a koukla na vlčici. "Nechci nikoho rušit, takže půjdu. O Ignisu jsem slyšela ledacos, ale sama za sebe nemám problém s nikým, pokud si na mě nezačne on. To jen pro pořádek. Přeji hezký večer."
A pokud druhá vlčice nebude mít nic dalšího, tak se otočí a lehkým krokem dálkového běžce zmizí v tmící se krajině. Netrvá to dlouho, její srst stíny pohltí dávno předtím, než dozní tiché došlapování tlap.

Lehce zastříhala ušima. "Však udělat si výlet," trochu se zarazila a koukla na ni víc zpříma. "A nebo průzkum, určitě není čas od času od věci. "
Pak se zadívala na okolí. "A proč koneckonců neprozkoumat i takovéto místo. Do pouští jsem nikdy moc nechodila. Tak jsem to šla prozkoumat, prostě jen tak. " Párkrát mávla ohonem. Dřív neměla ani možnost ani čas. Na běhu o život se toho moc zkoumat nedá. Až tady, kde je klid, si to může dovolit. A to i bez zázemí smečky. Koneckonců, s tím, čím si prošla, je to taky vážně dost v klidu.
Ale nijak nenutí druhou vlčici do hovoru nebo odpovědi, proč se po pouští toulá ona.
"Ignis, že?" identifikovala Rooinu smečku podle pachu. Na jejich území nikdy nebyla. Ale v jeho blízkosti ano a cítila pach na hranicích.

Lehce naklonila hlavu na stranu, pak na druhou. Zvenčí to vypadá, jako když vlčici zaujatě zkoumá. Ale je to spíš zdvořilý zájem, nic co by působilo jakkoliv nevhodně. Prostě se jen.. .věnuje tomu s kým mluví a nic víc. Zajímavá odpověď.
"Na tom něco bude. Ale též máš celkem tmavou srst, moc nevěřím, že by se ti na poušti líbilo za dne, na slunci. " Koneckonců, Noctřina černá srst by na tom dost možná nebyla ani hůře. Přece jen, její srst není úplně normální. Ale kdo ví? Ostatně na tom v tuto chvíli nesejde. "Nebo se mýlím?" Přece jen, nemá patent na pravdu. A vlčice může mít magii, která jí s horkem pomůže.

Pomalu šla blíž, jednu tlapu za druhou. V jejím držení těla a hlavy není nic výhružného. Došla k vlčici a s mírným náznakem zvědavosti si ji prohlíží.
"Pěkné krystaly. Ale hádám, že to slýcháš často."
krátce, elegantně sklonila hlavu v pozdravu. "Jmenuji se Noctra.. A jen tak zkoumám toto území. "
Sleduje neznámou vlčici před sebou klidně, nakonec si způsobně sedla. "Je pěkný večer. Dobrý čas na cesty, no ne?" I hlas vlčice je spíš tichý a lehce sametový, jako sama noc. Zblízka je ve světle krystalů vidět pár bílých chlupů na jejím čele, jakási přirozená hvězdička.