Príspevky užívateľa

Potřásla hlavou. "Protože vypadáš trochu nervózní. Neumím si představit, že by se smečkový vlk jen tak bál obyčejné tulačky. " Vyslovila upřímně a klidně. Pomalu se zvedla, došla k hraniční značce a lehce do ní strčila čenichem. Pak zase ustoupila o kousek zpátky a dokonce si lehla. To působí skoro magicky, protože její srst i teď funguje a vlastně z ní udělala jen stín na tmavé lesní půdě. Kdyby se trochu nehýbala, byla by to dost špatně vidět. "Protože s těmi myšlenkami mají co dělat vlci, které jsem tady v Norestu potkala." Odmlčela chvíli. "Část z nich je z tvojí smečky. Takže právě ta značka hranice s tím vlastně souvisí." Nechce se jí o svých pocitech a podobně moc mluvit s cizincem. Na druhou stranu, má právo se ptát, co tady dělá. Chrání hranice území. Jen proč je z ní tak nervózní? Zvedl hlavu a zadívala se na něj.

Zamrkala a koukla na něj, když na ni tak razantně promluvil. A navíc, pak kousek odcouval. To se mě snad bojí? Zastříhala ušima a pak udělala to, co považovala v daný moment za rozumnější. Prostě si sedla. Kouká na něj, trochu zkoumavě. V kraji, odkud pochází, se vykání nepoužívalo, takže prvně si nebyla jistá, proč ji oslovuje, jako by jich tu bylo víc. Pak jí to došlo, protože o tomto stylu mluvy už slyšela. Sama ho ale nehodlá používat, protože si není moc jistá pravidly. A navíc, připadalo jí to docela divné. Ano, teoreticky ví, že to má být slušnější a uctivější, ale ona sama nechápe, co je na tomto uctivého.
"Jen tady přemýšlím, neboj, nevstoupila bych na něčí území bez svolení," řekla mu klidně a mírně. Nechce vlka dál děsit, jen na něj zkoumavě kouká. V tomto úhlu by si také mohl snadno všimnout drobné hvězdičky na jejím čele. "Občas jako každý mám dost nad čím přemýšlet... hele, jsi v pořádku?" Přece jen jí připadalo trochu zvláštní, jak před ní couval.

Zadívala se na Beu. Ano, zaznamenala sice Lunařin široký úsměv a nemohla se na něj nepousmát krátce zpátky, ale přece jen, teď se tu musí pár věcí zřejmě vyřešit.
Noctra se zhluboka nadechla a koukla se na hnědou vlčici před sebou. "Někdo mi bude muset pravidla vysvětlit.. nemám je odkud znát." Trochu jí vyschlo v krku, tak krátce polkla, aby se srovnala. "Ale ano, mám." Přece jen, bude asi lepší to říct rovnou a zpříma.
Pozorně naslouchá tomu, co ji čeká, pokud má mít tu možnost se k nim přidat. Naklonila lehce hlavu nad stranu. "O hvězdách nic moc nevím... " přiznala tiše. Na tom nemění nic ani hvězdička na jejím čele. Ale je vidět, že se vlastně nebojí. Ani té zkoušky. Na zbytek pak už jen kývla. Koukla znovu po očku na Lunary a pousmála se. Tak mám takový dojem, že minimálně to poslední bude docela bez problémů. "Myslím, že přátele už bych tu i měla," řekla opatrně.
A znovu se zhluboka nadechla. "Takže... půjdeme?" Není důvod odkládat cestu k vůdci smečky a na zkoušku.

Už delší dobu víc a víc přemýšlí nad pár věcmi. A také, nad pár vlky. Myšlenky ji nakonec zavedly k okraji území smečky Přízračných. Nebyla to zrovna náhoda, ale to by jen tak někomu nepřiznala. Zastavila se na hranici území. Nepřekročila ho. To by si nikdy nedovolila bez pozvání. A to i přesto, že už tam uvnitř byla. Jenže to bylo s doprovodem a to je něco jiného. Hlavou se jí honí spousta myšlenek. Jedna za druhou, až se v tom sama kloudně nevyzná. Právě proto si ani nevšimla, že přesně po hranici se k ní blíží jiný vlk.
Její černá srst téměř neodráží světlo a když se nehýbe, je Noctra opravdu špatně viditelná, ale tentokrát se prostě zamyslela víc než obvykle. Takže ho objevila až když byl dost blízko. Lehce sebou cukla, ale naštěstí nic víc. Koukla na příchozího. No, kamkoliv jít asi už nemá cenu. Zastříhala ušima a kouká na nového vlka vlastně docela se zájmem. Je ze smečky?

Černé vlčici trochu vyschlo v krku. Sice pořád stojí klidně a důstojně, ale je opravdu dost nervózní. Chvíli se dívala na Lunary a když na ni krátce koukla Bea, podívala se do očí i jí.
Pak na chvíli zavřela oči a sklonila hlavu. No, tak zkusíme jít s kůži na trh... "Takže... bych mohla do smečky? Do vaší? I když... vlastně nevím pořádně, jaké to je v podobné smečce fungovat?" Musela bych se všechno naučit. Jak se tak ale dívá na ty dvě, čím dál víc si myslí, že by to za to stálo. Pokud ji budou tedy chtít a pokud to schválí i jejich smečka. "Co bych vlastně musela udělat? Přece jen... někdo o tom asi musí rozhodnout, ne?" Zeptala se opatrně. Srdce jí buší, ale pořád stojí klidně. Silou vůle se ovládá, aby se neošívala ani nehrabala nejistě packami v zemi. Moc dobře si uvědomuje, že v tuhle chvíli se tady jedná o její budoucnost a to v hodně významné stránce života.

"Dobrá," odpověděla mu klidně a vstala. Tak to vypadá, že asi doprovod dělat nebudu. Otřepala se, aby dostala z kožichu jehličí a prach a koukla ještě jednou na Arca a zbytky srnce. "Pokud tam nechceš zavést, pak si půjdu po svém. Přeji ti šťastnou cestu a dostatek zvěře, ať tě tlapy ponesou kamkoliv." No co, aspoň jsem mu řekla kudy. Pokud přežil s tímhle a přežil i lovce, tak si asi poradí.
Pokud nic nenamítal, naposled na něj koukla, otočila se a odchází pryč, jde si po svém. Míří kamsi k severu.
Cestou trochu přemýšlí, jak asi tento vlk dopadne. Očividně je schopen přežít. Ale život se na něm vyřádil dost. Nebo spíš lidé. Třeba se ještě někdy potkáme.

Naprosto vlčici ignoruje a prostě odchází. Co se Noctry týká, tak jí prostě tato vlčice nestojí za námahu. "Boj s neznámým vlkem není trénink, ale pitomost. Trénuj si s těmi, co znáš a co tě trvale nezmrzačí, vlče." To byla poslední slova, která jí řekla a víc se od ní už nedozví. Podle Noctry to prostě nestojí za další námahu. Ne, vážně. Jak moc naivní může být? U nás taky lovci nebyli. Než jsem se narodila. A pak během pár měsíců vybili spoustu smeček. Jak jsem se sem asi dostala, že jo. Útěkem přes nehostinná místa. A trénink... trénovat si může ve smečce, rvát se s náhodným vlkem není trénink, ale pitomost.
Už se docela vzdálila a díky své srsti je čím dál hůře vidět, mnohem hůře než by bylo normální. Ale neohlíží se a prostě jde dál. Koneckonců, kdyby po ní ta naivní vlčice vyběhla, bez problémů by to slyšela. No, pokud nezmoudří a dostane se do potíží, tak to asi nepřežije. Tam, kde jsem se narodila já, by nepřežila určitě. No, to naštěstí není můj problém.
Černou vlčici postupně pohltily stíny v krajině, až docela zmizela. Jako by sama byla jen stín.

Zatímco se ozývá spousta žvýkání a chroupání, občas po očku koukne po Arcovi. Přece jen, je to neobvykle vypadající vlk. Ne že by na tom Noctře záleželo, ale prostě, proč si ho neprohlédnout. Ale opatrně. Co kdyby vycítil pohled, někteří to umí a jeho ostatní smysly asi budou silnější, než normálně. Když nevidí.
Až po jídle se zase rozmluvila. Zastříhala ušima, když jí řekl, že ví jak vypadá. Naklonila hlavu na stranu. "No, popravdě, většina vlků neumí číst lidské písmo. A pořád můžeš tvrdit, že to je blesk. Hádám, že to asi projde. Vlastně, řekla bych, že na nějaké jizvě moc nezáleží ne? Podstatný je, že se zvládneš o sebe postarat. Ne jak vypadáš." Pro tuhle černou vlčici teda rozhodně. "Větší problém bude ta noha. Ale pokud jsi došel sem a neumřel hlady, tak i to asi zvládáš, tak co." Asi by mu ale bylo líp ve smečce než samotnýmu. "Na tvým místě bych to asi zkusila někde blízko území těch u moře. Tam asi bude míň problémů. Ale je to tvoje věc." Klidně ho tam i odvedu, to už jsem jednou navrhla, ale chůvu mu dělat nehodlám. Zatím zůstává ležet u zbytků srnce, nemá důvod se rovnou zvedat.

Pokukuje po těch dvou. Má co dělat, aby nestříhala ušima sem a tam, ale snaží se prostě stát a chovat se klidně. S tím, jak málo se někdy vyzná v ostatních, si není moc jistá, kam tenhle hovor směruje. Skoro jako by navrhovaly, že můžu k nim. Ale jeslti se pletu, tak to bude docela trapas.
Nakonec se zhluboka nadechla a začala mluvit. "Jo, mívala jsem smečku. Narodila jsem se do ní. Tam, u nás... bylo smeček docela hodně. Byl to dobrý kraj a já byla jen vlče... pak přišli lovci. Smeček ubývalo a ostatní musely utíkat... Nakonec i my. Pořád jsem vlastně ještě byla vlče. Nakonec ale lovci dostihli i nás. To už jsem byla o něco větší, ale svou smečku, svou rodinu, jsem už nikdy nenašla. Nejspíš je prostě dostali a já jediná měla štěstí. Od té doby jsem prostě cestovala a musela mizet z jednoho kraje do druhého, všude byli lovci. Až vlastně na tomhle místě je klid. Takže.. ne, vlastně jsem nikdy neměla na vybranou," vynasnažila se co nejlépe vysvětlit oběma vlčicím, jak to s ní je. "Tohle je první kraj bez lovců. Zase někdy mám pocit, že mám co dělat, abych porozuměla jiným vlkům. Asi jsem prostě byla sama příliš dlouho." Ani se nestydí to přiznat. Proč by také měla, její vina ani volba to nebyly. "Vlastně jsem nikdy nechtěla být sama. Jen jsem... nedostala na výběr. Do teď." Je maličko nervózní, ale snaží se to příliš nedávat najevo. Vážně, co poznala některé vlky tady, moc se jí nechce odcházet. Ani být sama. "Ani nevím, jestli vůbec vím, jak se správně chovat," přiznala ne moc nadšeně. Pokud jí opravdu navrhují, že by mohla mít smečku, jejich smečku i za svou, měly by to obě dvě rozhodně vědět.

Přejela vlčici před sebou příkrým pohledem. "Ne, nemáš vždycky na výběr. Protože ten výběr je někdy běh ledovou pustinou o hladu a nebo lovci a smrt. Ale ty jsi očividně ještě příliš nezkušená, abys uměla trochu něco domyslet. "
A otočila se od ní. Jen si odfkla. "Ne, milá zlatá. Ty jsi začala být hrubá první. Na hrubý pytel ale patří ještě hrubší záplata," ví vůbec, co je to pytel?

Jen krátce se ještě zastavila a ohlédla se po ní. "Nejsi ani dost chytrá na to, abys věděla, že zbytečně bojovat s jiným vlkem je nesmysl. Máme dost jiných problémů, třeba lovce. Buď vděčná, že ses s nimi zatím nepotkala a doufej, že se tak nestane. Až dospěješ a dostaneš rozum, tak si třeba o něčem promluvíme. Do té doby... žij blaze, naivní děcko, já s tebou nehodlám ztrácet čas a energii."
A prostě odchází. Noctra není z těch, co by dobrovolně bojovali s jinými vlky, tedy prostě jde pryč. Vlčice je pro ni v jejích očích prostě nerozumné mládě, které potřebuje ještě dospět. Rvát se nehodlá. S mláďaty se nebojuje. Zaútočí-li na ni Jess přesto, že Noctra jasně dala najevo, že o boj zájem nemá, prostě na ni použije svou magii a oslepí ji. Ani pak jí nehodlá ublížit a bude pokračovat v odchodu. Poslepu na ni stěží druhá vlčice zaútočí. To by musela být opravdu padlá na hlavu, aby s vlčicí, co se pohybuje dost nehlučně, zkoušela bojovat poslepu. Možná už vyrostla, ale pořád je to jen vlče. Potřebovala by pevnou tlapu alfy nad sebou a srovnat do latě. Ale to není můj problém.

Tak přeju dobrou chuť" řekla Arcovi a potvrdila tím tak, že si dát klidně může. Koneckonců, je to sice malý srnec, ale pro jednoho by toho stejně bylo moc. Hezky se pustila do své kýty a už si plánovala, čím bude pokračovat. Kýty má nejradši, ale k zahození nejsou ani jiný části.
"Jo, ulovila. A ono to není tak těžký, mám proto tobě jednu výhodu," začala vyprávět. Tak nějak si není jistá, že ji vnímal, když mu poprvé vyprávěla o vlastnostech jejího kožichu, takže proto na to upozornila. "Fakt nejsem vidět, když si lehnu někde do stínu, takže stačí najít místo, kudy zvěř chodí, ohlídat si směr větru a čekat. Dřív či později tam něco poběží a když si to správně načasuju, v podstatě je to jistý. A tohle je navíc celkem malý srnec. To jelen, to by byla jiná. Ale toho ani nemám proč lovit. Co bych dělala s takovou spoustou jídla, i kdyby se mi to povedlo. " Potřásla hlavou.
A pak, nějakou dobu je prostě ticho. Tedy až na zvuky žvýkání a trhání. Ze srnce postupně ubývají kousky.
Natáhla se pak pohodlně pod stromy a koukla na Arca. "Nevím, jestli to víš, ale tvoje srst je trochu nápadná, takže by ses musel schovat o dost líp než já, aby podobná taktika fungovala."

Její postup lesem v tuhle chvíli je těžko přeslechnutelný. Srnec je možná z těch menších, ale jeho vlečení po zemi je rozhodně slyšet docela zřetelně. Aspoň na krátkou vzdálenost. Akorát se dostala k místu, kde prve Arca nechala, když zaslechla jeho volání. Zastavila se, pustila srnce a odpověděla mu. "Jo, tady jsem. Připletl se mi do cesty srnec, dáš si taky?" Zkusila zformulovat opatrně nabídku. Ne, rozhodně nechce vzbudit dojem, že se o něj stará. Jen si není jistá, jestli to dělá kvůli němu, nebo kvůli vlastní hrdosti.
Znova chytí ulovené zvíře za nohu a táhne. Směrem, odkud se Arco ozval. Není to přímo tam, kde byli, ale podle hlasu to není daleko. Její postup se srncem je pomalý, mrtvé zvíře se jí trochu plete pod nohy, takže pokud by se rozhodl jí vyrazit naproti, potkají se nejspíš někde na půli cesty. Pokud ne, prostě dotáhne zvíře až tam. Neobtěžuje se s nějakým sdělováním, kam kořist položila. Koneckonců, který vlk by to nepoznal po pachu, že ano. Sama se nerozpakovala a pustila se do srnčí kýty.

Postávala tam v trávě a slyšela ty dvě a jejich spokojenost a dost možná i štěstí. Z toho, že nejsou samy. Že někam patří. A i když nechtěla nic dát najevo, neubránila se tomu, aby trochu schlípla. Svěsila trochu uši a je vidět, že se ta slova dotkla něčeho hlubšího v ní. Tiše a mnohem smutnějším tónem, že chtěla a než si uvědomila, přiznala. "Já už dlouho nemám domov." Nevybrala si to. Nechtěla to tak. Neměla jinou možnost. A z toho tónu je to docela znát.
Ale rychle se vzpamatovala a napřímila se, smutek a tu podivnou touhu zase skryla. Máš tady přece kamarády, ne? Tak co si stěžuješ.

"Ale umím se o sebe postarat. Kdyby ne, tak tady už dávno nejsem," potřásla hlavou. "Aspoň jsem silná a rychlá, to se taky počítá." Kyselé hrozny, říkávají lidi, ne? Jen tak tak si nad sebou neodfrkla. Tohle nejspíš opravdu muselo znít, jako snaha to všechno zamluvit.

Let je opravdu nezapomenutelný zážitek. Země dole maličká a jakoby namalovaná. Všechno je vidět na tak velkou vzdálenost. Trochu to připomíná vyhlídky ve vysokých horách, ale tohle je prostě... lepší.
Když se země zase začala rychle přibližovat, maličko se napjala. Ale prostě leží a nehýbe se. Přistání ale bylo mnohem jemnější, než čekala. Seskočit z Arxiho bylo snazší než na něj vylézt, takže to nebyl problém. "No, to bylo teda něco," okomentovala celý let uznale. Víc opravdu ne. Prostě nemá v tuhle chvíli dost slov, které by to vystihly. A než na nějaké přišla, tak se s ní její společník rozloučil. Trochu překvapeně zamrkala, nečekala podobné rozloučení. Ale koneckonců, vlastně se neznají. "I mě těšilo," odpověděla mu a lehce, důstojně, pokývla hlavou v pozdravu. Nic víc by ostatně ani říct nestihla. Arxi už se rozběhl pryč a zmizel skoro stejně rychle, jako by v takovém místě zmizela ona sama. Chvíli jen stála, a vstřebávala celý ten zážitek, než také odešla.

Kouká na ni, teď už trochu zamračené. Není nějaká nafrněná? "Když máš na výběr," potřásla lehce hlavou, na její poznámku o rozumném čase. Ale pak se nestačila divit. Blázen? Co si o sobě tahle fiflena myslí? Navíc, to se mě vážně ptá kam? O čem se tu asi celou dobu bavíme? O cestování tímhle místem?
Napřímila se koukla na ni. Chvíli na ni jen zírala. Na její poznámku o jméně si jen odfrkla. Dobře ví, že její jméno je docela obyčejné a tak si rozhodně nemyslí, že to bylo upřímné. Což její názor na hezkou vlčici před ní opravdu nevylepšilo.

Přeměřila si ji pohledem. "Tak nevím. Buď si ze mě děláš dobrý den, nebo bys měla přehodnotit to prohlášení o bláznech. I na sebe. Sice jsem zmínila, že tam asi není nic moc k jídlu, ale jsou horší věci než hlad. Jen blázen by šel o hladu? Když nevíš, co tam je, tak jen blázen by se nepokusil zjistit informace a nebo zacházel daleko. Bez ohledu na okolnosti. Pro případ, že bys tam narazila na něco špatného. " Znovu si odrkla. Nicméně, mluví klidně. "A kam asi. Když se celou dobu bavíme o průzkumu téhle studenější oblasti, tak že se asi ptám na to a stačilo by dost možná použít tu věc, co máš na krku, aby ti došlo kam. Pořád se na ni tak dívá, její tón tentokrát očividně byl tónem někoho, kdo se snaží vysvětlovat něco někomu, kdo je poněkud natvrdlý. Buď jsi úmyslně hrubá a nebo jsi prostě jen namyšlené děcko, co se neumí chovat Tak jako tak, já s tebou skončila." Od ní se stejně nic užitečného nedozvím.
A prostě vyrazí od ní pryč. Neotočila se k ní zády, odchází šikmo. Uši stále natočené k ní. Nehodlá s nafoukanou vlčicí bojovat. Proč by se obtěžovala. Co se jí týká, řekla jí, co podle ní bylo na místě. Pokud se takhle bude chovat ke všem, někdo ji jednou zakousne. Ale to je její problém. Je ale samozřejmě v pozoru. Dobře si uvědomuje, že vlčici nezná a nemůže tak odhadnout reakci na ne zrovna vlídná slova. A tak nemůže vyloučit, že dojde k útoku. Ne že by si Noctra myslela, že by proti ní měla Jessica šanci. Černá vlčice by s ní velmi pravděpodobně dokázala vymést podlahu, leda by náhodou ta drzounka byla mnohem schopnější než vypadá. Ale na to by tak jako tak nedošlo. Noctra přece jen pořád má v záloze svou tajnou zbraň. A neváhala by druhou vlčici dočasně oslepit, aby jí zabránila v boji. Ani pak by jí neublížila, ale nehodlá jí ani dovolit, aby ona nadělala potíže jí.