Príspevky užívateľa

Jen chvíli se dívala do pouště, když jí došlo, že tu není sama. Z dun je vidět zvláštní záře, která se pohybuje.
Co to je? Naklonila hlavu na stranu, uši nastražené. Pomalu, potichu, se vydala za světlem. Černé tlapy našlapují v pouštním písku prakticky neslyšně, ač se o to vlastně zase tak moc nesnaží. Její přirozená chůze, léty pronásledování natrénovaná na co nejnižší hlučnost, prostě v tomto prostředí bez větviček a nepořádku stačí. Navíc, jak ubývá světla, mizí její srst ve stinech.
Když přišla blíž, zjistila, že to září krystaly v srsti vlčice, která se tu také jen tak prochází. Vědoma si toho, že za současných podmínek sama téměř není vidět, ji pozdravila z docela úctyhodné dálky. "Ahoj tam mezi dunami."

Zvolna klusala mezi dunami. Vítr fouká a přesouvá zrníčka písku. Naštěstí měla dost rozumu aby sem, mezi nekonečné duny jen sem tam se sporou vegetací, šla k večeru. Ve dne dne, za plného slunce, by ten její černý kožich asi skončil pomalu na škvarek. A pak, stejně jí noc byla vždycky bližší než den.
Písek se pod tlapami na některých místech boří. Hlavně pod vrcholkami dun. Ale po jejich delších svazích to není tak zlé.
Vyběhla na oblouk jedné z větších dun, aby se rozhlédla. Tmavá silueta vlčice se proti ještě stále světlé obloze vyjímá docela zřetelně.

Překvapeně zamrkala. Narodil se tam... a nezná jejich vlastní léčitelku? Něco takového by ji ani ve snu nenapadlo. Vždyť ji musel potkávat. A že by nevěděl, že je léčitelka... vždyť v noře bylo bylin spousta a ona se držela u nich.
Jediná možnost, která ji napadá je, že byl dlouho pryč, třeba s někým z rodičů.
Chvíli přemýšlela, jestli se na to nezeptat. Na druhou stranu, asi by to nepůsobilo dobře.
Nepatrně si povzdechla a raději to nechala být. Koukla na vlka a pak do krajiny okolo.
"Tedy půjdu. Třeba se někdy ještě potkáme, měj se hezky."
Otočila se a zamířila pryč, bez nějakého spěchu.

Zadívala se na něj. Pořád tak klidně. "Ty asi budeš ve smečce nový, že? Ryumee je vaše léčitelka. Ale je možné, že se ještě ze své výpravy nevrátila a tak jsi ji neviděl." Doufám, že je v pořádku. škoda. Doufala jsem, že se o ní něco dozvím. Ta cesta určitě nebyla jednoduchá.
Nepatrně si povzdechla a koukla zase na vlka. "Třeba se s ní někdy ještě potkám. " líně mávla ocasem. Pak vstala.
"Asi bych tady neměla takhle strašit, na kraji území, že?"
Zeptala se, s nepatrným náznakem smutku v šedých očích. Většina vlků by to asi považovala za neslušné. I když ¨Přízrační byli zatím vždy milí a dokonce už na jejich území byla.

Sledovala ho. Párkrát v zamyšlení zamávala ohonem. Trochu si není jistá, o co tomu vlkovi tady vlastně šlo. A to se jen trochu zamyslela na tomhle místě. Povzdechla si.
"No dobře, trochu jo." Zabručela. Ale je ochotná přijmout nabídku smíru a chovat se, jako by se to nestalo, pokud to dokáže on.
Zvedla hlavu a rozhlédla se. "Nevíš, jak se má Ryumee? Vím, že vyrážela na cestu za rodinou. Je už zpátky?" Zkusila se zeptat na vlčici, kterou dřív potkala a o jejíž dalším osudu nic neví. Ale občas na ni myslí. Kouká na vlka před sebou klidně, ale se zájmem. Koneckonců, Mey se k ní chovala hezky. A koneckonců, tenhle vlk je ze stejné smečky. Navíc, takhle mu může nenápadně dokázat, že tu není zase až takovou cizinkou, jak jde o tuto smečku.

Jen se na něj zadívala. Možná tvrdí, že se nebojí, ale vážně tak nepůsobil. Ale nechala to být. Je to koneckonců jeho věc.
To, že kouká na její srst, jí ale nijak divné nepřijde. Koneckonců, její kožich je opravdu dost zvláštní a nikdo v celém Norestu takový nemá. A to je přitom jen černý. Klidně se tedy nechá zkoumat.
Ale když na ni vychrlil přehršel otázek, napřímila se a očividně rozhořčeným tónem se ohradila. "Co? Ublížit? Proč bych měla něco takového dělat? Mám tu přátele!" Neodpověděla na poslední otázku. Schválně. Jednak, podle ní mu do toho vlastně nic není. A pak, sama si vlastně není jistá, jak to s ní v tomto je. Její rozhořčení je ale očividně upřímné.

Potřásla hlavou. "Protože vypadáš trochu nervózní. Neumím si představit, že by se smečkový vlk jen tak bál obyčejné tulačky. " Vyslovila upřímně a klidně. Pomalu se zvedla, došla k hraniční značce a lehce do ní strčila čenichem. Pak zase ustoupila o kousek zpátky a dokonce si lehla. To působí skoro magicky, protože její srst i teď funguje a vlastně z ní udělala jen stín na tmavé lesní půdě. Kdyby se trochu nehýbala, byla by to dost špatně vidět. "Protože s těmi myšlenkami mají co dělat vlci, které jsem tady v Norestu potkala." Odmlčela chvíli. "Část z nich je z tvojí smečky. Takže právě ta značka hranice s tím vlastně souvisí." Nechce se jí o svých pocitech a podobně moc mluvit s cizincem. Na druhou stranu, má právo se ptát, co tady dělá. Chrání hranice území. Jen proč je z ní tak nervózní? Zvedl hlavu a zadívala se na něj.

Zamrkala a koukla na něj, když na ni tak razantně promluvil. A navíc, pak kousek odcouval. To se mě snad bojí? Zastříhala ušima a pak udělala to, co považovala v daný moment za rozumnější. Prostě si sedla. Kouká na něj, trochu zkoumavě. V kraji, odkud pochází, se vykání nepoužívalo, takže prvně si nebyla jistá, proč ji oslovuje, jako by jich tu bylo víc. Pak jí to došlo, protože o tomto stylu mluvy už slyšela. Sama ho ale nehodlá používat, protože si není moc jistá pravidly. A navíc, připadalo jí to docela divné. Ano, teoreticky ví, že to má být slušnější a uctivější, ale ona sama nechápe, co je na tomto uctivého.
"Jen tady přemýšlím, neboj, nevstoupila bych na něčí území bez svolení," řekla mu klidně a mírně. Nechce vlka dál děsit, jen na něj zkoumavě kouká. V tomto úhlu by si také mohl snadno všimnout drobné hvězdičky na jejím čele. "Občas jako každý mám dost nad čím přemýšlet... hele, jsi v pořádku?" Přece jen jí připadalo trochu zvláštní, jak před ní couval.

Zadívala se na Beu. Ano, zaznamenala sice Lunařin široký úsměv a nemohla se na něj nepousmát krátce zpátky, ale přece jen, teď se tu musí pár věcí zřejmě vyřešit.
Noctra se zhluboka nadechla a koukla se na hnědou vlčici před sebou. "Někdo mi bude muset pravidla vysvětlit.. nemám je odkud znát." Trochu jí vyschlo v krku, tak krátce polkla, aby se srovnala. "Ale ano, mám." Přece jen, bude asi lepší to říct rovnou a zpříma.
Pozorně naslouchá tomu, co ji čeká, pokud má mít tu možnost se k nim přidat. Naklonila lehce hlavu nad stranu. "O hvězdách nic moc nevím... " přiznala tiše. Na tom nemění nic ani hvězdička na jejím čele. Ale je vidět, že se vlastně nebojí. Ani té zkoušky. Na zbytek pak už jen kývla. Koukla znovu po očku na Lunary a pousmála se. Tak mám takový dojem, že minimálně to poslední bude docela bez problémů. "Myslím, že přátele už bych tu i měla," řekla opatrně.
A znovu se zhluboka nadechla. "Takže... půjdeme?" Není důvod odkládat cestu k vůdci smečky a na zkoušku.

Už delší dobu víc a víc přemýšlí nad pár věcmi. A také, nad pár vlky. Myšlenky ji nakonec zavedly k okraji území smečky Přízračných. Nebyla to zrovna náhoda, ale to by jen tak někomu nepřiznala. Zastavila se na hranici území. Nepřekročila ho. To by si nikdy nedovolila bez pozvání. A to i přesto, že už tam uvnitř byla. Jenže to bylo s doprovodem a to je něco jiného. Hlavou se jí honí spousta myšlenek. Jedna za druhou, až se v tom sama kloudně nevyzná. Právě proto si ani nevšimla, že přesně po hranici se k ní blíží jiný vlk.
Její černá srst téměř neodráží světlo a když se nehýbe, je Noctra opravdu špatně viditelná, ale tentokrát se prostě zamyslela víc než obvykle. Takže ho objevila až když byl dost blízko. Lehce sebou cukla, ale naštěstí nic víc. Koukla na příchozího. No, kamkoliv jít asi už nemá cenu. Zastříhala ušima a kouká na nového vlka vlastně docela se zájmem. Je ze smečky?

Černé vlčici trochu vyschlo v krku. Sice pořád stojí klidně a důstojně, ale je opravdu dost nervózní. Chvíli se dívala na Lunary a když na ni krátce koukla Bea, podívala se do očí i jí.
Pak na chvíli zavřela oči a sklonila hlavu. No, tak zkusíme jít s kůži na trh... "Takže... bych mohla do smečky? Do vaší? I když... vlastně nevím pořádně, jaké to je v podobné smečce fungovat?" Musela bych se všechno naučit. Jak se tak ale dívá na ty dvě, čím dál víc si myslí, že by to za to stálo. Pokud ji budou tedy chtít a pokud to schválí i jejich smečka. "Co bych vlastně musela udělat? Přece jen... někdo o tom asi musí rozhodnout, ne?" Zeptala se opatrně. Srdce jí buší, ale pořád stojí klidně. Silou vůle se ovládá, aby se neošívala ani nehrabala nejistě packami v zemi. Moc dobře si uvědomuje, že v tuhle chvíli se tady jedná o její budoucnost a to v hodně významné stránce života.

"Dobrá," odpověděla mu klidně a vstala. Tak to vypadá, že asi doprovod dělat nebudu. Otřepala se, aby dostala z kožichu jehličí a prach a koukla ještě jednou na Arca a zbytky srnce. "Pokud tam nechceš zavést, pak si půjdu po svém. Přeji ti šťastnou cestu a dostatek zvěře, ať tě tlapy ponesou kamkoliv." No co, aspoň jsem mu řekla kudy. Pokud přežil s tímhle a přežil i lovce, tak si asi poradí.
Pokud nic nenamítal, naposled na něj koukla, otočila se a odchází pryč, jde si po svém. Míří kamsi k severu.
Cestou trochu přemýšlí, jak asi tento vlk dopadne. Očividně je schopen přežít. Ale život se na něm vyřádil dost. Nebo spíš lidé. Třeba se ještě někdy potkáme.

Naprosto vlčici ignoruje a prostě odchází. Co se Noctry týká, tak jí prostě tato vlčice nestojí za námahu. "Boj s neznámým vlkem není trénink, ale pitomost. Trénuj si s těmi, co znáš a co tě trvale nezmrzačí, vlče." To byla poslední slova, která jí řekla a víc se od ní už nedozví. Podle Noctry to prostě nestojí za další námahu. Ne, vážně. Jak moc naivní může být? U nás taky lovci nebyli. Než jsem se narodila. A pak během pár měsíců vybili spoustu smeček. Jak jsem se sem asi dostala, že jo. Útěkem přes nehostinná místa. A trénink... trénovat si může ve smečce, rvát se s náhodným vlkem není trénink, ale pitomost.
Už se docela vzdálila a díky své srsti je čím dál hůře vidět, mnohem hůře než by bylo normální. Ale neohlíží se a prostě jde dál. Koneckonců, kdyby po ní ta naivní vlčice vyběhla, bez problémů by to slyšela. No, pokud nezmoudří a dostane se do potíží, tak to asi nepřežije. Tam, kde jsem se narodila já, by nepřežila určitě. No, to naštěstí není můj problém.
Černou vlčici postupně pohltily stíny v krajině, až docela zmizela. Jako by sama byla jen stín.

Zatímco se ozývá spousta žvýkání a chroupání, občas po očku koukne po Arcovi. Přece jen, je to neobvykle vypadající vlk. Ne že by na tom Noctře záleželo, ale prostě, proč si ho neprohlédnout. Ale opatrně. Co kdyby vycítil pohled, někteří to umí a jeho ostatní smysly asi budou silnější, než normálně. Když nevidí.
Až po jídle se zase rozmluvila. Zastříhala ušima, když jí řekl, že ví jak vypadá. Naklonila hlavu na stranu. "No, popravdě, většina vlků neumí číst lidské písmo. A pořád můžeš tvrdit, že to je blesk. Hádám, že to asi projde. Vlastně, řekla bych, že na nějaké jizvě moc nezáleží ne? Podstatný je, že se zvládneš o sebe postarat. Ne jak vypadáš." Pro tuhle černou vlčici teda rozhodně. "Větší problém bude ta noha. Ale pokud jsi došel sem a neumřel hlady, tak i to asi zvládáš, tak co." Asi by mu ale bylo líp ve smečce než samotnýmu. "Na tvým místě bych to asi zkusila někde blízko území těch u moře. Tam asi bude míň problémů. Ale je to tvoje věc." Klidně ho tam i odvedu, to už jsem jednou navrhla, ale chůvu mu dělat nehodlám. Zatím zůstává ležet u zbytků srnce, nemá důvod se rovnou zvedat.

Pokukuje po těch dvou. Má co dělat, aby nestříhala ušima sem a tam, ale snaží se prostě stát a chovat se klidně. S tím, jak málo se někdy vyzná v ostatních, si není moc jistá, kam tenhle hovor směruje. Skoro jako by navrhovaly, že můžu k nim. Ale jeslti se pletu, tak to bude docela trapas.
Nakonec se zhluboka nadechla a začala mluvit. "Jo, mívala jsem smečku. Narodila jsem se do ní. Tam, u nás... bylo smeček docela hodně. Byl to dobrý kraj a já byla jen vlče... pak přišli lovci. Smeček ubývalo a ostatní musely utíkat... Nakonec i my. Pořád jsem vlastně ještě byla vlče. Nakonec ale lovci dostihli i nás. To už jsem byla o něco větší, ale svou smečku, svou rodinu, jsem už nikdy nenašla. Nejspíš je prostě dostali a já jediná měla štěstí. Od té doby jsem prostě cestovala a musela mizet z jednoho kraje do druhého, všude byli lovci. Až vlastně na tomhle místě je klid. Takže.. ne, vlastně jsem nikdy neměla na vybranou," vynasnažila se co nejlépe vysvětlit oběma vlčicím, jak to s ní je. "Tohle je první kraj bez lovců. Zase někdy mám pocit, že mám co dělat, abych porozuměla jiným vlkům. Asi jsem prostě byla sama příliš dlouho." Ani se nestydí to přiznat. Proč by také měla, její vina ani volba to nebyly. "Vlastně jsem nikdy nechtěla být sama. Jen jsem... nedostala na výběr. Do teď." Je maličko nervózní, ale snaží se to příliš nedávat najevo. Vážně, co poznala některé vlky tady, moc se jí nechce odcházet. Ani být sama. "Ani nevím, jestli vůbec vím, jak se správně chovat," přiznala ne moc nadšeně. Pokud jí opravdu navrhují, že by mohla mít smečku, jejich smečku i za svou, měly by to obě dvě rozhodně vědět.