Príspevky užívateľa

Noctra sleduje vlčici před sebou. Narovnala se, kouká na ni. Nevím, kdo si myslíš že jsi, ale rozhodně jsi pěkně nafoukaná. A já nevidím důvod, proč by ses ke mě měla chovat takhle. Tak si to klidně vyžer. Černá vlčice, zocelená svým životním stylem, je v tuto chvíli připravena na cokoliv. Klidně i na to, že krásné, ale protivné vlčici, bude muset vyprášit kožich, kdyby si ta něco začala. Sama ovšem žádnou potyčku začít nehodlá.
"Ano, utahuji. Protože se chováš hrubě, nepříjemně a urážlivě. Takže, pak nečekej, že se někdo bude chovat slušně k tobě." Odpoví jí klidně a na rovinu. Vstala, napůl očekává, že po ní druhá vlčice vyjede. Ale to se nestalo. Ta místo toho prostě utekla. Černá jí ani nestačila odpovědět na její slova zpátky. No to teda moc nevydrží. Odfrkla si. I když musím uznat, že ta její proměna je docela hezká. Ale co s krásou, když se neumí ani trochu chovat. Pustila druhou vlčici z hlavy a vydala se pryč, svou vlastní cestou.

Zvesela na Shaariho vyplázla jazyk. Nemohla si nevšimnout, že je její společník v dobré náladě. Na co asi myslí? Představila si je oba kdysi, když se tam srazili v trávě, jak se pořád omlouval. Ani jeden už nejsme jen vyplašený, neustále opatrný cizinec. Nemohla se nepousmát. "No to bys rozhodně měl. Přece jen, já jsem v pohybu pořád a příště bych ti ještě mohla utéct," řekne mu s naoko velice vážným výrazem. Nevydržela to a začala se smát. Ale jen chvíli. "Dobře, spíš ne, hádám, že ti rychlost zůstane." Navíc, nemám proč ti zdrhnout. Ale kdo ví, jak by dopadl opravdový závod. Pak na něj koukla. "Kdo ví. Tak jako tak, i kdybych se přidala, tak stejně asi nebudu jen tak sedět celé dny na místě. Pochybuju, že na to mám povahu. Ani tady nezůstávám na místě a přitom je tu klid, takže bych mohla. " Ne že bych to mohla doopravdy posoudit.

Rozhlédla se po jezeru a horách kolem. Shaari jí tím přiznal ledacos, ať už si to uvědomoval, nebo ne. Jen vážně kývla. Ona sama má na svůj domov jen docela matné vzpomínky. Byla ještě příliš mladá a příliš času pak strávila na cestách. Domov pro ni víc znamenal její rodinu. Ale i tu ztratila. Podívala se na něj a jemně, zlehka do něj strčila čenichem. "Teď máš zase domov," upozornila ho přátelsky a mírně.
"Možná se budeš divit, ale dokonce to vím. Vzal mě tam ten vlk, co jsem s ním už jednou na území Nihilu byla. A jak chceš, klidně tam jít můžeme a nebo kamkoliv jinam. " Nechává rozhodnutí na něm.

Tiše procházela lesem. Už se chvíli toulá taky, po téhle zemi, po tomhle kraji. A tak trochu přemýšlí, co se svým životem. Poznala už několik vlků a zjistila, že se jí vlastně z téhle krajiny tak úplně nechce. Je to poprvé za dlouhou dobu, co ji nikdo nepronásleduje a přitom tu není nouze o jídlo. Koneckonců, ráno natrefila na poraněnou srnu. Takže měla snídani, že takovou měla za svůj život málokdy. Zajímavý kraj. Zajímalo by mě, kam se odsud ztratili lidé. Bývali tu. Zastříhala ušima. Ví už, že tu po lidech jsou stopy, i když tu žádní nejsou. Za svůj život poznala spíš.. přesně opačnou situaci. Místa, která lidé zabrali. A zdejší vlci taky jsou docela fajn. Až na těch pár výjimek, ale to mě včas varovali. Zvedla hlavu a rozhlíží se. Tenhle les vypadá, že tady neroste nijak dlouho. Je to znát i na stromech i na tom, jak roste. Zastavila na místě, kde prosvítá skrz stromy celkem dost světla, ale ne přímo na světle. Její černý matný kožich ji v takovém nestálém prostředí docela dobře skrývá, i když se ona sama v tuhle chvíli neschovává. Zastříhala ušima. Někdo tu je.

Usadila se na jeho hřbetě co nejjistěji. Je to velký vlk, větší než ona, ale přece jen, něco takového není úplně legrace. Když se jí zeptal, jeslti můžou, odpověděla mu jen jedním slovem. "Jo." Držet se. Ale čeho? Pomyslela si ne úplně zvesela. Ale dělá co může.
Je to pro ni opravdu dost nezvyklý pocit... Když se s ní vlk odrazil od země a jeho křídla zabrala, v první chvíli trochu ztuhla. Ale měla dost rozumu, aby jen mžourala do větru, který je míjí a nevrtěla se. Zem se od nich pomalu vzdaluje. Opatrně se podívala dolů. Jen polkla. Tohle je opravdu dost... nezvyklý pohled. Zvedla ale hlavu a zadíval se do dáli. Krajina pod nimi se začala jevit jako pestrá mozaika, nasvícená sluncem a pokrytá stíny mraků... Fascinující. Jo, tak tohle je opravdu něco. Samovolně se začala usmívat. Teď už ji vítr a rychlost letu neděsí. Klidně sedí a rozhlíží se. "Jo, v pohodě," odpověděla mu krátce. Popravdě, raději se dívá a Arximu nevěnuje zase tolik pozornosti, jak by možná měla, vzhledem k okolnostem.

Vítr v srsti, zem pod tlapami a volná obloha nad hlavou. Navíc, s příjemným společníkem, co víc si přát. Noctra běžela lehce, ale ani ona se nehnala na hranici sil, proč taky. Shaari se tak na rovině snadno dostal před ni. Ani se nesnažila ho předehnat, běžela a nechala ho určovat cestu. Do kopce trochu přidala, aby mu běžela těsně za patami a on tak věděl, že stíhá. Až k jezeru.
Zvesela na něj vyplázla jazyk. "Tak jsi... přece jen... nezlenivěl," zubí se na něj vesele. Protáhla se, aby po běhu uvolnila svaly a začala popocházet sem a tam a zkoumat prostor. Ani ona se nehrne hned k vodě, přece jen, je docela zkušený běžec. Napřed si prozkoumala nejbližší okolí, až potom zamířila k jezeru. Do vody strčila jen čenich a párkrát zahrabala packou, ale napila se až když se její dech úplně zklidnil. Koukla pak na Shaariho. "I tak doufám, že nezapomeneš trénovat," dobírá si ho zlehka. "Přece jen, pak by nebyl běh taková zábava." Ano, opravdu se bavila. Běžet jen tak a nemuset bojovat o život... je prostě dobré. "Takže, tohle je taky jedno z tvých nových oblíbených míst?" Sleduje hladinu jezera, v které se zrcadlí okolí.

Noctra, klidná a pozorná, sleduje vlčici před sebou. Vážně je divná. Docela dost. Když zmiňuje ptáky, představí si na chvíli tetřeva hlušce. Jen tak tak udržela vážný výraz. "Několik pohoří a řek není nic zase tak malého, ale jak myslíš," potřásla hlavou. "Malý je navíc taky vidět, ale zato je snadná kořist. Ale když jsi tak zvyklá, proč vlastně ne. Určitě se s tím fungovat dá," tohle si dovede docela představit.

Druhá vlčice pak zvedá nos vysoko nahoru a očividně nad černou ohrnuje nos. Noctra se neudržela a uchechtla se. "Proč hned nebezpečí? Je dost věcí, po kterých se dá koukat. Ale tam u nás, když někdo čuměl do prázdna a ještě se u toho takhle rozhlížel... Tak ano. I to se stalo. Ale u blázna," Prohlásila to s naprostým klidem a vlastně docela vážně. Vlčice před ní je možná krásná, ale podle Noctry je buď šílená, nebo pyšná a nebo hloupá. Nebo všechno dohromady. Takže jí opravdu nedělá problémy, jeslti ji urazí nebo ne. Nehodlá s ní nadále mít nic společného a sama není křehká květinka, která by mermomocí se snažila zavděčit každému. Chování druhé vlčice vůči ní ostatně také vnímala jako urážlivé. Neřeší to, ale ani si to nenechá jen tak líbit. Jak se do lesa volá...

Noctra jen tiše zamručela a kývla. Nijak nekomentovala to, co jí Mey ukázala. Achjo... Čekala jsem toho o trochu víc, ale co nadělám. Aspoň že ten lístek. Naposled se zadívala na jezero a pak sjela pohledem na rostliny na břehu. Roste tam docela dost druhů. K čemu asi jsou? Zastříhala lehce ušima. Až pak se koukla na Mey.
"Samozřejmě, že ti to pomůžu odnést," odsouhlasila klidně. To bych udělala tak jako tak. A dala se do sběru nákladu.
S plnou tlamkou samozřejmě pak nemohla mluvit. Tak mohla po těch nových květinách jen koukat. Jejich vůni cítila na kus a rozhodně by je poznala znovu. Napřímila uši a koukla se na Mey. Nemůže v tuhle chvíli nic říct, tak se na nic nezeptala a jen trpělivě čeká se svým nákladem. Taky by mě zajímalo na co jsou. Mey vyrazila zpátky k noře, jako by jí za ocasem hořelo. Noctra se tomu sice trochu podivila, ale prostě nasadila svůj lehký krok dálkového běžce a hravě druhé vlčici stačila, i se svým nákladem.

Po příchodu do nory opatrně složila svůj podíl bylinek blízko těch, co už vlčice měla uložené dřív a které tam viděla když v noře přenocovala. Ne až mezi ně, dobře si je vědomá toho, že to může mít svoje uspořádání. Způsobně si pak sedne a čeká, jestli dostane nějaké pokyny a nebo jí Mey ještě řekne o nějakých bylinkách. A nebo prostě jestli bude čas se sebrat a odejít.

Když do ní Shaari šťouchl, prostě na něj vyplázla jazyk. "No co, prostě návštěva ne?" Fakt je, že jsem se tehdy moc nevyspala, nebyla jsem zvyklá na společnost. Ale byl tam klid. Vážně se pak na něj podívala. "Já si svůj předchozí život zrovna nevybrala. Takže bych řekla, že je to spíš dobře." Tady aspoň nemusím pořád zdrhat o život.
"No jo.. naučit se jak to chodí chvíli trvá," rýpla si do něj jemně při jeho přiznání, co vlastně dělal. "Území Ignisu sousedí s územím Přízračných, takže pokud víš kde jsou jedni, vlastně víš i kde druzí. Kdybys šel poblíž, poznáš to na pachu. Ale fakt tam nelez. Nechci aby se ti něco stalo. Jsi schopný, ale jich je víc. Prý na vlky na svém území útočí. Ještě že nemám sklony lézt tam, kde to vypadá na něčí území. Jinak bych tam byla omylem vlezla. Ale ještě předtím jsem potkala někoho z Přízračných a tak jsem se to dozvěděla dřív, než jsem došla až k území. " Povzdechla si. Ví, že by tam byla opravdu nevlezla, ale i tak je ráda, že Lunary tehdy potkala. "A stop je tu hodně na dost místech, znáš mě. Jsem celkem rychlá a proběhla jsem kde co tady kolem. Ale přišlo mi, že trochu víc jich vede do údolí mezi horami nad městem. Nelezla jsem tam. Zatím jsem moc nestála o to potkat větší skupinu. " Potřásla hlavou. Taky jsem tam zatím nikoho nepotkala. "Pokud se trochu proběhneš krajinou, určitě to lehko zjistíš, nejsi o nic pomalejší než já a taky jsi zvyklý běhat daleko... Pokud jsi teda ve smečce nezlenivěl." Už zase si Shaariho dobírá. Když se zvedli, zazubila se na něj a Shaari už podle toho mohl tušit, že to nebude mít snadné.

Cestou z kopce a dál ho nešetřila o nic víc, než minule, opět to vzala pořádnou rychlostí. Tak se ukaž! Sama umí dost obratně běžet i z kopce, aniž by zakopla. I když za běhu mlčí, z kopce je třeba přece jen trochu větší soustředění, jedno selhání a vlk by mohl snadno skončit v kotrmelcích. Pokusí se seběhnout hory rychleji než modrofialový, aniž by doopravdy riskovala. Ale potom mu zase dopřeje vedení. Koneckonců, ona nevěděla, kam přesně ji chce vést, proto se pak zase zařadí za něj, pokud tedy byla dole ještě před ním.

U jezera je vlastně docela hezky. Chvíli si i prohlížela vodní hladinu a život na ní. Na takovém místě se občas objeví i labutě. Zastříhala ušima. Ale na hladině vody asi bylinky nenajde, takže nechala jezero být a věnuje se spíš tomu, co je na březích.
Potěšilo ji, když jí Mey potvrdila, že rostlinu co našla, rozeznala správně. "Neboj, neutrhnu nic o čem mi neřekneš nebo co nezačneš sbírat. Trhat to jen tak by bylo plýtvání," ujistí druhou vlčici Noctra. Plýtvání nemá ráda. "Hm.. a na co vlastně je?" Nedá jí to nezeptat. Taky to mohla rovnou říct... vážně jsem doufala, že mi ty v jeskyni představí než půjdeme. Ale zadržela povzdech. Nehodlá přijít o další informace. Se zájmem se podívala na Mey, co dalšího se dozví. Třeba tam měli víc rostlin od jezera a poznám něco dalšího.

Koukla po druhé vlčici. Její povzdech jí neunikl. Vážně je takový problém prostě rekapitulace? Neřekla nahlas ale nic. Zajímalo by mě, jeslti někdy někoho učila. zachovává přísně neutrální výraz a na její upozornění jen kývla. Riziko sem nebo tam, ale neumím si představit, že by bylo dobrý míst v ráně kousky něčeho... Ohlédla se krátce tam, kde předtím našly ten strom, pak se už věnovala lístku. "Dobře, díky." Tohle nekomentovala nijak složitě. Nebylo ostatně ani třeba.
Následovala Mey k vodě. Se zájmem zavětřila, aby prověřila pachy v tomto místě. Pořád pokukuje po rostlinách. Pak jí došlo, že jednu poznala. Přiběhla k placatému listu blízko břehu, který má odspodu jemné světlé chloupky. "Hele, nebylo tohle v noře mezi těmi na hromádce?"

"Jo, já tam u nich nocovala, jednou. Se svolením členky smečky," do podrobností ale sama nezachází, jen zastříhala ušima. Koukla pak na Shaariho. "Já se zase snažila zjistit co nejvíc. Mohla to být otázka přežití, když to někde neznám. Ještě je Ignis, ti mají území vedle Přízračných a nelez tam, prosímtě. Přízrační mě před nimi varovali. A ještě má být jedna skupina vlků támhle v tom městě," otočí čenich směrem k rýsujícím se ruinám města v dálce. "O těch toho moc nevím, ale prý je taky lepší se jim vyhnout. Taky jsem si všimla, že na pár místech je nějak moc stop, ale netuším proč." Potřásla hlavou. Budu to muset asi zjistit. Třeba tam někoho potkám kdo se tam tak toulá. "Divím se, že ti to ale Nihilčané neřekli, určitě o těhle smečkách musejí vědět. Divila bych se, kdyby ne," upozornila modrofialového na trochu nesrovnalosti v jeho znalostech. Ale v dobrém. Však dost možná prostě jen neměl čas to zjistit, asi se musel prvně naučit jak to chodí v jeho novém domově.

"Hele, tak klidně tady, přece jen, jsi tu doma a já se tu jen tak toulat sama moc nemůžu," usmála se na něj a zvedla se na nohy. Uši napřímené, připravená na další dobrodružství.

Tiše obhlíží krajinu široko daleko. Tak jako si ona všimla, kam koukal Shaari, ani on není nevšímavý. Koukla na něj a zazubila se. "Vlastně ano. Ale jak ty to víš?" Zlehka plácla ohonem do země a zase trochu zvážněla, ale nijak moc. "Tím směrem není zdaleka jen jejich území." Ale je fakt že k ignisanům bych opravdu těžko mohla jít. To by nedopadlo dobře.
Chvíli jen tak seděla, ale pak vstala. "Tak co? Půjdeme ještě někam? " Zamávala zlehka ocasem. Tohle místo je sice opravdu krásné, ale vlastně se tu nechce přece jenom zdržovat dlouho. I když Nihilčané tuláky v těchto místech tolerují.

Chvíli vlka sledovala naprosto nečitelným pohledem. No dobrá. Vlčice by taky měla zjistit, jaké co je, ne? Udělat mi nic nemůže. Kdyby se o cokoliv pokusil, snadno mu to oplatím dost na to, abych ho vzala sebou. A hádám, že to ví. Rvát se ve vzduchu by pro něj nedopadlo dobře, navíc budu mít o dost výhodnější pozici.
Sledovala ho docela dlouho. Nakonec potřásla hlavou. "Fajn. Ale žádné velké vylomeniny, protože pokud bych měla pocit, že sletím, tak se nejspíš instinktivně zakousnu, abych nesletěla." A mohl by sis za to sám.
"Souhlasíš?" Pokud na to kývne, Noctra tedy vyjde k němu a vyleze mu na záda... nějak... trochu nešikovně, přece jen se o tohle pokouší poprvé. Ale nakonec se to nějak povede a ona se mu uloží na hřbetě, s předními packami přes jeho klíční kosti.

Noctra si vše pozorně zapisuje do paměti. "Takže slaná voda by měla fungovat na všechno... I na větší rány? Ta kůra asi ne, že? Nejspíš.. by z ní mohlo něco zůstat uvnitř," napadlo ji ještě. Nemohla si nevšimnout, že Mey něco hledá. Zastříhala ušima. Že by mi chtěla ukázat právě něco, co je potřeba na ty rány? Ráda by s hledáním pomohla, ale protože neví co se hledá, tak nemá jak. Takže spíš jen tiše jde vedle vlčice. U kraje lesa ovšem jde ten lístek, co našly, hned pečlivě očichat a zkontrolovat. "Ten si pamatuju že jsem viděla docela často. Ale nevěděla jsem, že něco je." Ale určitě ho najdu, kdyby to bylo zapotřebí. "Vnitřek... šťáva co teče po utržení nebo ho... já nevím, rozžvýkat?" Popravdě netuší, jak by se u něj dostala k vnitřku, tak se i na tohle raději zeptá. Až bych ho potřebovala, tak by bylo trochu pozdě zjišťovat. Jen doufá, že Mey tím vším moc nevyvádí z míry. Černá vlčice je jako nepopsaná stránka. Umí přežít v terénu, umí dobře lovit, je rychlá a silná. Ale většinu života je sama, je toho hodně co se nikdy nestihla naučit a zjistit.

"Zase tak moc ne," utahuje si něj, přece jen, k jeho ocasu se doopravdy ani nepřiblížila.
Na stezce pak zůstává vážná. Na Shaariho slova jen tiše zamručela. Pohybuje se po stezce opravdu opatrně a tiše, nechce rušit ducha toho místa. Vážně se divím, že tohle nikomu nevadí. Zastříhala ušima. Ani teď o Shaariho slovech nepochybuje, přesto, sama o sobě by sem dobrovolně prostě nevlezla. Asi mají někde ještě nějaké důležité místo. Že by byli až tak otevření, to se mi ani moc věřit nechce. Nicméně, hlavou jí problikne vzpomínka na noru jiné smečky. I tam ji někdo vzal ač nemusel. Ale i tam se chovala tiše a slušně. Nějak má pocit, že se to patří, když je někde hostem.
Nakonec stanuli u zvláštní skály. Chvíli si ji tiše prohlížela. Tu si očichat nešla, nebylo těžké odhadnout, že by mohla být důležitá. Shaari se po chvíli posadil na okraj, tak došla k němu a také se způsobně posadila. Mlčky chvíli kouká do krajiny. Nihilské území už tuší kde je, i když přesné hranice nezná ve všech směrech. Chvíli sledovala údolí pod nimi. "Takže, tohle je teď tvůj domov." Pak jí došlo, že Shaari kouká k městu. Trochu stáhla uši, ale jen na chvíli. Nemá ráda lidská sídla. Ví, že tady lidé nejsou, ale i tak. Navíc, už slyšela zvěsti, že zase tak úplně opuštěné to místo není. Modrofialový se jí zeptal, co ona na to. "Je to tu krásné, to rozhodně. ", odpověděla mu upřímně. Navíc, vyhlídky měla vždycky v oblibě. Ale i tak si myslí, že sem tak úplně nepatří. Krátce se ohlédla na severozápad, daleko. Tam, kam odsud vidět není. Poslední dobou se na to místo ve svých myšlenkách vrací často.