Príspevky užívateľa

Sleduje jezero před sebou a občas i Shaariho. Vážně, tohle je fajn. Jen tak se bavit, v milé společnosti. Opravdu nečekala, že tu najde přítele. Navíc, tady v horách je klid. Trochu ji zarazily Shaariho rozpaky. Copak? Zastříhala ušima a pozorně se na něj zadívala. To ho tak vyvedlo z míry to, že jsem už u těch pramenů byla? Popravdě, tohle jezero je lepší než ty prameny. Aspoň pro mě.
Ale Shaari ty rozpaky nakonec překonal. Usmála se. "To zní dobře. " Protáhla se, zívla a otřepala se. Koukla pak zase na Shaariho, zdvihla jednu tlapku do vzduchu v pozici jasně značící, že je připravena k čemukoliv. "Nepočítej s tím, že tě budu šetřit," zablýsklo se jí v očích. Tohle rozhodně byla výzva! A vzápětí vyrazila za ním. Tentokrát počítá s dlouhým během a hodlá to nakonec Shaarimu natřít. Proto ze začátku ho ani nedotahuje. Šetří síly a hodlá mu řádně ukázat. Na to je ale lepší neplýtvat hned silami na velkou rychlost na začátku. Tak tedy vyrazili, dál, k novým objevům.

Noctra překvapeně zamrkala, při pohledu na přicházejícího vlka. Nejen, že je celkem nápadný vzhledem, ale navíc ta chybějící noha. Co se mu asi stalo? Přešlápla. Je jasné, že příchozí nemůže být nebezpečný, ani kdyby chtěl. Stěží by si poradil se silnou a zdravou vlčicí. Vzápětí jí došla ještě jedna věc. On je slepý. Když se nejistě ozval, potřásla hlavou. A ještě ke všemu se mě bojí. Vlastně se ani nedivím. "Ahoj, jo, já. Jmenuji se Noctra. Smím přijít blíž?" Je jí jasné, že vlk si ji nemůže jen tak prohlédnout. Ale doufá, že podobná otázka by ho mohla trochu uklidnit, dát mu najevo, že respektuje jeho prostor. Normálně by stála prostě tiše na místě a hodnotila situaci. Ale i když čich a její pach příchozímu určitě řekne mnohé, pořád je jí jasné, že chybějící zrak je trochu problém. Hrábla párkrát packou do země, aby mu dala lépe najevo, kde přesně stojí.

Napřímila uši a sleduje vlčici před sebou. Zdá se mi to, nebo vypadá trochu utahaná? Pokývla hlavou na pozdrav. "I já tebe. Trochu jsem nečekala, že potkám někoho zrovna tady. Vypadá to, že dál je hlavně jen zima a nic moc zajímavého. Ty to tady znáš? Jsi místní?" Černá stojí klidně, nevypadá, že by hodlala být hrozbou, ale očividně se sama nebojí. Tak uvidíme, nakolik se tady vyzná. Hustou černou srst jí čechrá vítr, ale nevypadá, že by jí to vadilo. Není těžké poznat, že je v dobré kondici. Přešlápla. Trochu si není jistá, jak s příchozí jednat. Informace by se rozhodně hodily. Jestli je utahaná, taky by mohla být dost neochotná. A nabídnout něco výměnou nemám zrovna co. Ani kořist k lovu tady není. Neměla jsem lézt tak daleko na sever.

Postupuje planinou. Jen stín mezi stíny pod zamračenou oblohou. Zdejší krajina, mozaika tmavších travin se suchými, skvrnitá a neurčitá, jí umožňuje nebýt příliš vidět. Stačí se pohybovat klikatě tak, aby se držela v tmavších travinách, a nepostupovat příliš rychle. Jen opravdu dobrý pozorovatel by si jí všiml na delší vzdálenost. A tou dobou by o něm už asi věděla. Možná jsem neměla jít tak na sever. Tam už lesy nebudou. Spíš to vypadá na bezlesí a zimu. Ne že by ji zima nějak trápila. Na nepřízeň počasí je zvyklá a její srst je hustá. Zastavila a zamyšleně koukala na krajinu kolem. Proto si blížící se vlčice všimla první. Lehce zastříhala ušima a lehla si do trávy. Sleduje příchozí. Vypadá zamyšlená. Rychle zhodnotila její srst a způsob pohybu. Neví o mě. Ta srst vypadá docela dobrá do chladu. Možná se tady někde pohybuje často. Hm. Mohla by to tady celkem znát. Noctra vstane a vydá se směrem k přicházející vlčici. Nijak se neskrývá, nicméně příchozí byla už relativně blízko, takže pro ni se Noctra mohla de fakto vynořit z ničeho, jako by se tam teprve objevila. Noctra ji ale nechce vyděsit, tak se po pár krocích zase zastaví, aby tak dala najevo, že se chce seznámit a není hrozbou.

Klidně stála a nechala ty dvě, ať si vyřeší co se týká jich, jako třeba tu nadbytečnou kořist. Koneckonců, opravdu se do toho nemá co plést. Tím spíš, že ty dvě patří k jedné smečce. A svou vlastní husu konečně má. Hezky u vlastních tlap. Mňam. Lehce se pousmála, když jí přišlo, že Bea přijala nabídku nadbytečné husy lehce s překvapením. Pokud to nově příchozí vlčici udělalo radost, tak tím lépe.
S elegancí, danou spíš kondicí vlčice, co je obvykle pořád v pohybu, než nějakými společenskými zvyky, pokývla Bee na pozdrav. "Také tě ráda poznávám," odpověděla zdvořile. "Nějakou dobu tady už běhám. Je to dobrý kraj. Bez lovců, bohatý na zvěř. I na vlky, ale pořád ne tak, abych tu obtěžovala. A zatím byli všichni docela přátelští." Tedy víceméně. Výjimky by se našly, ale nic, co by jí stálo za zmínku. Ty horší zatím nepotkala, i když o nich už slyšela. "Některé už jsem potkala i vícekrát, jako třeba tady Lunary, Proto jsme se tentokrát rozhodly lovit společně,"kývla čenichem k šedivé vlčici.

Černá vlčice respektuje chování Mey a prostě stojí a trpělivě čeká. Nezasahuje. Když nebyla pozvána, aby vypomohla, považovala by to ostatně za nevhodné. Obzvláště u něčeho tak důležitého, jako jsou léčivé rostliny. Chápe, že uspořádání může být důležité.
Kývnutím hlavy ocenila Meyinu upřímnost. Opravdu toho bylo míň, než jsem doufala. A koukám, že to asi ví. "Nemám žádnou určitou cestu. Prostě jen tak prozkoumávám kraj. Nebudu tě tedy raději zdržovat, pokud si nepřeješ doprovod ty." Přece jen, jsem silná a rychlá a na cestách bych mohla pomoct chránit. Jenže, ona nevypadá, že by to potřebovala. Taky je rychlá. Vlastně ani nečeká, že by Mey chtěla doprovod. Už proto, že Noctru vlastně skoro nezná. "Každopádně ti děkuji za tvé cenné rady." Přece jen se dozvěděla alespoň něco a to se počítá. A poděkovat je slušnost.
Nebude-li po ní Mey už nic chtít, pokývne jí na podzrav a odejde z nory. Venku v lese se vydá rychlým, ale lehkým klusem, odsud pryč. Dál zkoumat tuto zemi.
Pokud by však Mey doprovod chtěla, pak se prostě s cestou zařídí podle ní, včetně tempa běhu nebo chůze.

Noctra sleduje vlčici před sebou. Narovnala se, kouká na ni. Nevím, kdo si myslíš že jsi, ale rozhodně jsi pěkně nafoukaná. A já nevidím důvod, proč by ses ke mě měla chovat takhle. Tak si to klidně vyžer. Černá vlčice, zocelená svým životním stylem, je v tuto chvíli připravena na cokoliv. Klidně i na to, že krásné, ale protivné vlčici, bude muset vyprášit kožich, kdyby si ta něco začala. Sama ovšem žádnou potyčku začít nehodlá.
"Ano, utahuji. Protože se chováš hrubě, nepříjemně a urážlivě. Takže, pak nečekej, že se někdo bude chovat slušně k tobě." Odpoví jí klidně a na rovinu. Vstala, napůl očekává, že po ní druhá vlčice vyjede. Ale to se nestalo. Ta místo toho prostě utekla. Černá jí ani nestačila odpovědět na její slova zpátky. No to teda moc nevydrží. Odfrkla si. I když musím uznat, že ta její proměna je docela hezká. Ale co s krásou, když se neumí ani trochu chovat. Pustila druhou vlčici z hlavy a vydala se pryč, svou vlastní cestou.

Zvesela na Shaariho vyplázla jazyk. Nemohla si nevšimnout, že je její společník v dobré náladě. Na co asi myslí? Představila si je oba kdysi, když se tam srazili v trávě, jak se pořád omlouval. Ani jeden už nejsme jen vyplašený, neustále opatrný cizinec. Nemohla se nepousmát. "No to bys rozhodně měl. Přece jen, já jsem v pohybu pořád a příště bych ti ještě mohla utéct," řekne mu s naoko velice vážným výrazem. Nevydržela to a začala se smát. Ale jen chvíli. "Dobře, spíš ne, hádám, že ti rychlost zůstane." Navíc, nemám proč ti zdrhnout. Ale kdo ví, jak by dopadl opravdový závod. Pak na něj koukla. "Kdo ví. Tak jako tak, i kdybych se přidala, tak stejně asi nebudu jen tak sedět celé dny na místě. Pochybuju, že na to mám povahu. Ani tady nezůstávám na místě a přitom je tu klid, takže bych mohla. " Ne že bych to mohla doopravdy posoudit.

Rozhlédla se po jezeru a horách kolem. Shaari jí tím přiznal ledacos, ať už si to uvědomoval, nebo ne. Jen vážně kývla. Ona sama má na svůj domov jen docela matné vzpomínky. Byla ještě příliš mladá a příliš času pak strávila na cestách. Domov pro ni víc znamenal její rodinu. Ale i tu ztratila. Podívala se na něj a jemně, zlehka do něj strčila čenichem. "Teď máš zase domov," upozornila ho přátelsky a mírně.
"Možná se budeš divit, ale dokonce to vím. Vzal mě tam ten vlk, co jsem s ním už jednou na území Nihilu byla. A jak chceš, klidně tam jít můžeme a nebo kamkoliv jinam. " Nechává rozhodnutí na něm.

Tiše procházela lesem. Už se chvíli toulá taky, po téhle zemi, po tomhle kraji. A tak trochu přemýšlí, co se svým životem. Poznala už několik vlků a zjistila, že se jí vlastně z téhle krajiny tak úplně nechce. Je to poprvé za dlouhou dobu, co ji nikdo nepronásleduje a přitom tu není nouze o jídlo. Koneckonců, ráno natrefila na poraněnou srnu. Takže měla snídani, že takovou měla za svůj život málokdy. Zajímavý kraj. Zajímalo by mě, kam se odsud ztratili lidé. Bývali tu. Zastříhala ušima. Ví už, že tu po lidech jsou stopy, i když tu žádní nejsou. Za svůj život poznala spíš.. přesně opačnou situaci. Místa, která lidé zabrali. A zdejší vlci taky jsou docela fajn. Až na těch pár výjimek, ale to mě včas varovali. Zvedla hlavu a rozhlíží se. Tenhle les vypadá, že tady neroste nijak dlouho. Je to znát i na stromech i na tom, jak roste. Zastavila na místě, kde prosvítá skrz stromy celkem dost světla, ale ne přímo na světle. Její černý matný kožich ji v takovém nestálém prostředí docela dobře skrývá, i když se ona sama v tuhle chvíli neschovává. Zastříhala ušima. Někdo tu je.

Usadila se na jeho hřbetě co nejjistěji. Je to velký vlk, větší než ona, ale přece jen, něco takového není úplně legrace. Když se jí zeptal, jeslti můžou, odpověděla mu jen jedním slovem. "Jo." Držet se. Ale čeho? Pomyslela si ne úplně zvesela. Ale dělá co může.
Je to pro ni opravdu dost nezvyklý pocit... Když se s ní vlk odrazil od země a jeho křídla zabrala, v první chvíli trochu ztuhla. Ale měla dost rozumu, aby jen mžourala do větru, který je míjí a nevrtěla se. Zem se od nich pomalu vzdaluje. Opatrně se podívala dolů. Jen polkla. Tohle je opravdu dost... nezvyklý pohled. Zvedla ale hlavu a zadíval se do dáli. Krajina pod nimi se začala jevit jako pestrá mozaika, nasvícená sluncem a pokrytá stíny mraků... Fascinující. Jo, tak tohle je opravdu něco. Samovolně se začala usmívat. Teď už ji vítr a rychlost letu neděsí. Klidně sedí a rozhlíží se. "Jo, v pohodě," odpověděla mu krátce. Popravdě, raději se dívá a Arximu nevěnuje zase tolik pozornosti, jak by možná měla, vzhledem k okolnostem.

Vítr v srsti, zem pod tlapami a volná obloha nad hlavou. Navíc, s příjemným společníkem, co víc si přát. Noctra běžela lehce, ale ani ona se nehnala na hranici sil, proč taky. Shaari se tak na rovině snadno dostal před ni. Ani se nesnažila ho předehnat, běžela a nechala ho určovat cestu. Do kopce trochu přidala, aby mu běžela těsně za patami a on tak věděl, že stíhá. Až k jezeru.
Zvesela na něj vyplázla jazyk. "Tak jsi... přece jen... nezlenivěl," zubí se na něj vesele. Protáhla se, aby po běhu uvolnila svaly a začala popocházet sem a tam a zkoumat prostor. Ani ona se nehrne hned k vodě, přece jen, je docela zkušený běžec. Napřed si prozkoumala nejbližší okolí, až potom zamířila k jezeru. Do vody strčila jen čenich a párkrát zahrabala packou, ale napila se až když se její dech úplně zklidnil. Koukla pak na Shaariho. "I tak doufám, že nezapomeneš trénovat," dobírá si ho zlehka. "Přece jen, pak by nebyl běh taková zábava." Ano, opravdu se bavila. Běžet jen tak a nemuset bojovat o život... je prostě dobré. "Takže, tohle je taky jedno z tvých nových oblíbených míst?" Sleduje hladinu jezera, v které se zrcadlí okolí.

Noctra, klidná a pozorná, sleduje vlčici před sebou. Vážně je divná. Docela dost. Když zmiňuje ptáky, představí si na chvíli tetřeva hlušce. Jen tak tak udržela vážný výraz. "Několik pohoří a řek není nic zase tak malého, ale jak myslíš," potřásla hlavou. "Malý je navíc taky vidět, ale zato je snadná kořist. Ale když jsi tak zvyklá, proč vlastně ne. Určitě se s tím fungovat dá," tohle si dovede docela představit.

Druhá vlčice pak zvedá nos vysoko nahoru a očividně nad černou ohrnuje nos. Noctra se neudržela a uchechtla se. "Proč hned nebezpečí? Je dost věcí, po kterých se dá koukat. Ale tam u nás, když někdo čuměl do prázdna a ještě se u toho takhle rozhlížel... Tak ano. I to se stalo. Ale u blázna," Prohlásila to s naprostým klidem a vlastně docela vážně. Vlčice před ní je možná krásná, ale podle Noctry je buď šílená, nebo pyšná a nebo hloupá. Nebo všechno dohromady. Takže jí opravdu nedělá problémy, jeslti ji urazí nebo ne. Nehodlá s ní nadále mít nic společného a sama není křehká květinka, která by mermomocí se snažila zavděčit každému. Chování druhé vlčice vůči ní ostatně také vnímala jako urážlivé. Neřeší to, ale ani si to nenechá jen tak líbit. Jak se do lesa volá...

Noctra jen tiše zamručela a kývla. Nijak nekomentovala to, co jí Mey ukázala. Achjo... Čekala jsem toho o trochu víc, ale co nadělám. Aspoň že ten lístek. Naposled se zadívala na jezero a pak sjela pohledem na rostliny na břehu. Roste tam docela dost druhů. K čemu asi jsou? Zastříhala lehce ušima. Až pak se koukla na Mey.
"Samozřejmě, že ti to pomůžu odnést," odsouhlasila klidně. To bych udělala tak jako tak. A dala se do sběru nákladu.
S plnou tlamkou samozřejmě pak nemohla mluvit. Tak mohla po těch nových květinách jen koukat. Jejich vůni cítila na kus a rozhodně by je poznala znovu. Napřímila uši a koukla se na Mey. Nemůže v tuhle chvíli nic říct, tak se na nic nezeptala a jen trpělivě čeká se svým nákladem. Taky by mě zajímalo na co jsou. Mey vyrazila zpátky k noře, jako by jí za ocasem hořelo. Noctra se tomu sice trochu podivila, ale prostě nasadila svůj lehký krok dálkového běžce a hravě druhé vlčici stačila, i se svým nákladem.

Po příchodu do nory opatrně složila svůj podíl bylinek blízko těch, co už vlčice měla uložené dřív a které tam viděla když v noře přenocovala. Ne až mezi ně, dobře si je vědomá toho, že to může mít svoje uspořádání. Způsobně si pak sedne a čeká, jestli dostane nějaké pokyny a nebo jí Mey ještě řekne o nějakých bylinkách. A nebo prostě jestli bude čas se sebrat a odejít.

Když do ní Shaari šťouchl, prostě na něj vyplázla jazyk. "No co, prostě návštěva ne?" Fakt je, že jsem se tehdy moc nevyspala, nebyla jsem zvyklá na společnost. Ale byl tam klid. Vážně se pak na něj podívala. "Já si svůj předchozí život zrovna nevybrala. Takže bych řekla, že je to spíš dobře." Tady aspoň nemusím pořád zdrhat o život.
"No jo.. naučit se jak to chodí chvíli trvá," rýpla si do něj jemně při jeho přiznání, co vlastně dělal. "Území Ignisu sousedí s územím Přízračných, takže pokud víš kde jsou jedni, vlastně víš i kde druzí. Kdybys šel poblíž, poznáš to na pachu. Ale fakt tam nelez. Nechci aby se ti něco stalo. Jsi schopný, ale jich je víc. Prý na vlky na svém území útočí. Ještě že nemám sklony lézt tam, kde to vypadá na něčí území. Jinak bych tam byla omylem vlezla. Ale ještě předtím jsem potkala někoho z Přízračných a tak jsem se to dozvěděla dřív, než jsem došla až k území. " Povzdechla si. Ví, že by tam byla opravdu nevlezla, ale i tak je ráda, že Lunary tehdy potkala. "A stop je tu hodně na dost místech, znáš mě. Jsem celkem rychlá a proběhla jsem kde co tady kolem. Ale přišlo mi, že trochu víc jich vede do údolí mezi horami nad městem. Nelezla jsem tam. Zatím jsem moc nestála o to potkat větší skupinu. " Potřásla hlavou. Taky jsem tam zatím nikoho nepotkala. "Pokud se trochu proběhneš krajinou, určitě to lehko zjistíš, nejsi o nic pomalejší než já a taky jsi zvyklý běhat daleko... Pokud jsi teda ve smečce nezlenivěl." Už zase si Shaariho dobírá. Když se zvedli, zazubila se na něj a Shaari už podle toho mohl tušit, že to nebude mít snadné.

Cestou z kopce a dál ho nešetřila o nic víc, než minule, opět to vzala pořádnou rychlostí. Tak se ukaž! Sama umí dost obratně běžet i z kopce, aniž by zakopla. I když za běhu mlčí, z kopce je třeba přece jen trochu větší soustředění, jedno selhání a vlk by mohl snadno skončit v kotrmelcích. Pokusí se seběhnout hory rychleji než modrofialový, aniž by doopravdy riskovala. Ale potom mu zase dopřeje vedení. Koneckonců, ona nevěděla, kam přesně ji chce vést, proto se pak zase zařadí za něj, pokud tedy byla dole ještě před ním.

U jezera je vlastně docela hezky. Chvíli si i prohlížela vodní hladinu a život na ní. Na takovém místě se občas objeví i labutě. Zastříhala ušima. Ale na hladině vody asi bylinky nenajde, takže nechala jezero být a věnuje se spíš tomu, co je na březích.
Potěšilo ji, když jí Mey potvrdila, že rostlinu co našla, rozeznala správně. "Neboj, neutrhnu nic o čem mi neřekneš nebo co nezačneš sbírat. Trhat to jen tak by bylo plýtvání," ujistí druhou vlčici Noctra. Plýtvání nemá ráda. "Hm.. a na co vlastně je?" Nedá jí to nezeptat. Taky to mohla rovnou říct... vážně jsem doufala, že mi ty v jeskyni představí než půjdeme. Ale zadržela povzdech. Nehodlá přijít o další informace. Se zájmem se podívala na Mey, co dalšího se dozví. Třeba tam měli víc rostlin od jezera a poznám něco dalšího.