Príspevky užívateľa

"Ha-ha. Já a nepřetáhla, to určitě." Neváhala mu špičkování vrátit. Symbolicky cvakla ve vzduchu vyceněnými zoubky, i když se stále vlastně usmívá. Naznačila výpad po špičce Shaariho ocasu. Což je situace jemu rozhodně známá. Konečně, jednou ho takhle schválně zatahala.
Ale čím výš jsou a čím jasnější je stezka, tak je opravdu zamlklejší. Ale když jí začal Shaari vysvětlovat, jak to vlastně je, zadívala se na něj a pozorně poslouchala. Takže i jeho sem někdo vzal když ještě nebyl ve smečce? Podívala se na pěšinu pod jejich nohama. Na krátkou chvíli zastavila a očichala si ji. Znovu koukla na Shaariho a rozešla se zase po jeho boku. "Stará stezka. Vychozená nejspíš kdoví kolika generacemi. Vážně bych nečekala, že na takové místo budou brát vlky, co ani nejsou ve smečce," potřásla hlavou. O Shaariho slovech ale nepochybuje a tudíž nezastavila a dál jde s ním. Přesto má k tomuto místu opravdu velký respekt a raději se pohybuje tiše. Nechce projevit neúctu, ani rušit na místech, která možná jsou pro smečku důležitá. Rozhlíží se velmi pozorně. Občas jí oči sklouznou k otevírající se vyhlídce do krajiny. To si prostě nemůže pomoc. Miluje podobné vyhlídky.

"Neměj! Péči!" Odpověděla mu za plného běhu a zvesela si poskočila, aby mu dokázala, že to opravdu není problém. Shaari je sice rychlý, ale ona nijak extra nezaostává a štěrk ani kameny ji nelekají, její drápy jsou dostatečnou oporou a její zkušenosti dostatečnou výhodou, aby neměla problémy. Ale rozhodně si všimla, že Shaari na tom není o nic hůř. Uznale by zamručela, ale za běhu to moc dobře nejde. Když zpomalil, byla u něj dost rychle. "Co? Už nemůžeš? Tak brzo?" Vyplázla na něj jazyk. To nedalo moc práce, vzhledem k tomu, že je udýchaná. Při takovém sprintu do kopce by byl ostatně každý. Vlčice ale nese hlavu i ohon vysoko a rozhodně není u konce svých sil. Ostatně, to by jinak modrofialového neškádlila. Vesele se na něj usmála a pokračuje dál jeho tempem, pomaleji. "Dobře, dobře, jak myslíš," jde s ním cestičkou. Její dech se po chvíli zase zklidnil, když už neběží. Netrvalo to nijak dlouho, s přihlédnutím k takovému běhu. Jak stoupají, dost se rozhlíží. Hory kolem jsou opravdu krásné a ona si výhled užívá. Ale také, přijde jí tu něco zvláštního. Ta pěšina je prostě nějak moc vyšlapaná, jako místo, které navštěvuje mnoho generací.Noctra postupně utichla, pohybuje se opatrněji, už Shaariho neškádlí. Kam tohle vede? A mám vůbec právo tady být?

Zvesela se na Lunary usmála, až jsou vidět bílé tesáky v černé srsti. Takový rošťácký spokojený úsměv po úspěšném lovu. "Tak jo, proč ne. Koneckonců, je tu klid a husy nám trochu vyčistily prostor," pohodí hlavou.
Jenže, nejsou tu samy. Noctra se lehce napjala, připravená k čemukoliv by bylo třeba, prostě běžná opatrnost při setkání s někým, koho nezná. Nicméně, její společnice se s příchozí očividně zná. Noctra elegantně pokývne na pozdrav. "Hezký den. Ano, to vskutku probíhal a docela úspěšně." Lunařinu nabídku na jednu husu nijak nekomentuje. Koneckonců, třetí husa je Lunařin úlovek a tak je v jejím právu podělit se s kýmkoliv si bude přát. Lunary je pak vzájemně představí. Takže ze stejné smečky. No jo, jsme vlastně nedaleko jejich území. Zadívala se na hnědavou vlčici se zájmem. Lehce zastříhala ušima a znovu lehce pokývla v pozdravu. Dobře si všimla postoje Lunary, který naznačuje, že s Beatricí nebudou žádné problémy, spíš naopak. Noctra už ví o Přízračných dost na to, aby ji to uklidnilo a trochu uvolní postoj. Lehce zavětří, jestli jí pachy neřeknou o nové vlčici o něco navíc, ale ne tak, aby to bylo vtíravé nebo neslušné.

"To se určitě může hodit," kývla hlavou a znovu si pečlivě očichala kůru. Slaná voda... "Takže moře taky? A zabrání to té... infekci?" Doufá, že to slovo řekla správně. Slyšela ho tenkrát poprvé právě od Mey. Ne že bych u moře byla často. Velké spousty vody, co se nedá ani pít, jí nikdy příliš k srdci nepřirostly. V horách je to lepší. Trochu se zamyslela. "A je něco, co se líp hledá než ten strom a roste na víc místech, co by se dalo použít na škrábance a podobně?" Opravdu si nejsem jistá, jeslti ho s jistotou poznám když nepokvete. I když, po čichu bych mohla, bude to ale dlouhý hledání. Potlačila povzdechnutí. Ještě jednou si prohlédne strom, aby si zapamatovala tvar a barvu listů a strukturu kůry. Na možná rizika, z toho, že se něco poplete, vážně přikývne. To jí je jasné. Přece jen, před jedovatými bobulemi a rostlinami ji varovala už její matka, když byla jen malé vlče. "I tak to asi není nic příjemného, mít tohle na jazyku." Černá vlčice je ovšem připravená pokračovat a poznat další užitečné rostliny.

Celý lov očividně proběhl bez problémů. Noctra, která dobře viděla Lunařin úspěch, vzala svého housera za krk do tlamy a v klidu vyrazila volným krokem ke své společnici. Potkaly se napůl cesty, kdy Noctra položila svou kořist do trávy a zvesela se uculila. "Dobrý lov," ocenila Lunařin výkon. Dvě naráz? No proč ne. Mě jedna stačí, ale ona loví i pro smečku, určitě se má s kým podělit. Ne jako já. Pořád se uculuje, ale přece jen hluboko v její duši bodl trochu osten. Ne, vážně ji tak úplně netěší být sama, i když přátele má. Ale nevídá je tak často, jak by vlastně ráda a nemají společný domov. "To bude pořádná večeře," olízla si čenich. "Husí maso je dobré," mrkla na Lunary. "Najíme se tady, nebo máš nějaké oblíbené místo, kam bys s tím šla?" Nechá druhé vlčici možnost volby. Sama je s lovem očividně spokojená. Koneckonců, moc práce to nedalo a lovit víc než potřebuje nehodlá.

Pořád si ho měří těžko čitelným pohledem. Ale, Nihilčan. Vida. Už o jeho smečce popravdě slyšela. Není si ale v tuto chvíli jistá, co jí nabízí že kdyby chtěla poznat. Území smečky? Létání? Něco jiného? Potřese trochu hlavou. Sice to na ní asi moc vidět není, ale popravdě je z tohoto vlka trochu zmatená. Nezná ji, přesto jí nabízí něco, co by považovala za poměrně spíš pro přátele a pak ještě tohle.
Přeměřila si pohledem jeho záda.
"Jak se to vůbec dělá? Přece jen, nějak si neumím představit, jak se ti tam nahoře udržím." Aspoň ne bez toho abych si do tebe kousla,zabručela. Zatím se k pohybu nemá. Přesto je toto jasný signál, že uvažuje že to zkusí.

Noctra velmi pozorně sledovala svého společníka, jak si za letu vede. Přece jen, ptáci se za deště opravdu chovají jinak. Mhouří oči proti světlé obloze nad nimi sleduje jak vysoko vylétává druhý vlk. Uznale zamručela, okřídlený se toho opravdu nebojí, jen co je pravda. A přesto, že ji nepřekvapilo, že se trochu předvádí, na jeho místě by po takové výzvě udělala to samé, trochu v ní zamrazilo, když dlouho otálel s vyrovnáním pádu. Smrt nebo zranění by mu přece jen nepřála. Vlk s různobarevnýma očima ale očividně ví, co dělá. Noctra se ani nehla, když se při druhém náletu rozhodl zamířit těsně k ní a přistát před ní. "Uznávám, očividně jsi dost dobrý letec. "Jen trochu nevím, jak se při něčem takovém někoho držet teda. Prohlíží si ho, klidně a bez výraznějšího pohybu. Těžko se tak dá odhadnout, co si vlastně o tom všem myslí. Po chvíli se zadívala na oblohu. Legrační představa. Sklonila zase hlavu a koukla se na druhého vlka. Povzdechla si.

Odfrkla si tam na břehu a kouká na okřídleného vlka. přeměřila si jeho velikost a velikost jeho křídel. Dobře si je vědomá jak velkou váhu někdy unese třeba sokol nebo orel. Ale přece jen, to je něco trochu jiného. A navíc si ty křídla namočil.
Jí to přijde trochu neuvážené, od cizince.
"I s mokrými křídly? Ani ptáci za deště moc nelítají, až na pár výjimek." Pořád ho jen sleduje. Utéct se ale očividně nechystá. "Víš co? Předveď mi co takhle dovedeš bez zátěže a uvidíme," zvedla trochu bradu a upřela na něj pohled svých šedých očí v tiché výzvě. Předveď se! Je jí jasné, že zase tolik jí toho vlk provést nemůže. Koneckonců, z pozice na jeho zádech by se ji sice mohl pokusit shodit, ale její zuby už by mu to vysvětlily dost jasně, kdyby náhodou. A předpokládá, že sám se zabít nehodlá. Tudíž se nebojí. Ale raději by přece jen viděla let bez zátěže předem.

Možná to je právě ten bratr. Pomyslela si černá vlčice, ale už Shaariho slova nijak nekomentovala. Ani jejich společné utvrzení přátelství.
Když se Shaari vydal zpátky na území Nihilu, ani nehnula uchem a prostě se zařadila vedle něj. To jsem se mimo jejich území teda dlouho neohřála. Uculila se sama pro sebe v běhu.
Jen tak, protože může a protože je tu klid a je odpočatá, po očku pokukuje po Shaarim a pomalu navyšuje tempo. Ano, směr sice udává modrofialový, ale nabral celkem jasnou přímou linii a kdyby měli zabočit, jistě by jí řekl. Tak prostě přidává a přidává. Noctra je velmi dobrá běžkyně, rychlá a vytrvalá, ale Shaari je vyšší a má delší nohy. Navíc, i on strávil hodně času na cestách. Noctra nepochybuje, že jí její společník bude bez problémů stačit. Shaari je určitě rychlejší než ona. Na dlouhou vzdálenost by ho nakonec nejspíš předstihla, přece jen, ona sama někdy musela vydržet běžet velmi dlouho, ale tak daleko jistě nepoběží. Ale i tak ho má v plánu trochu prohnat. Kdyby je někdo sledoval zdálky, bylo by očividné, že nikdo nikoho nepronásleduje, že jde skutečně jen o společný běh pro zábavu. A Noctra se tedy rozhodně baví. Větrná píseň v kožichu, slunce nad hlavou, volná obloha, tlukot srdce... a to, co se pro ni nejvíce může podobat letu, když nemá křídla. Jazyk jí plandá za běhu z tlamy a občas po Shaarim koukne, oči rozzářené, veselé. Přesto běží jen tak dlouho, dokud je ochoten běžet Shaari. Kdyby to přestalo bavit jeho dřív, tak mu samozřejmě neuteče, ale zpomalí spolu s ním. Pokračuje spolu s ním až tam, kam chtěl modrofialový, ať už jí to chtěl ukázat cokoliv.

"Hnědý je a divně je cítit taky. Prvně přede mnou utekl do křoví, dost se bál. Jmenuje se Niles a prý má ještě bratra, asi taky ve smečce, pokud jsem to pochopila správně. Takže hádám, že jsi ho taky potkal." Jinak by nevěděl o tom pachu. Pak zůstala na Shaariho trochu zaraženě koukat, když je modrofialový opět v rozpacích. A víš, že se omlouváš za to, že se omlouváš? Tváří se jí asi mihl trochu zvláštní výraz. Nicméně, tohle už u Shaariho zažila a tak si z toho nic moc nedělá a prostě čeká, až ho to přejde. Ale na jeho přiznání se na něj mile usmála. "Taky ses nějak probojoval do toho nejbližšího okruhu u mě," odpověděla mu tiše, jemně. Pak natáhla trochu krk a čenich a zlehka dloubla čenichem Shaarimu do plece. V gestu, které potvrzuje vzájemné přátelství.

Shaari měl s jejími vlastními myšlenkami očividně trpělivost. Zazubila se na něj, když jí odpověděl, ohledně kořisti na lovu. "Přesně tak! A to i když je tady jídla až až. Ale jde o to, aby to tak i zůstalo." Shaari tomu ale očividně rozumí, tak nemá důvod to dál rozebírat. O to víc, že z jeho strany zazněl zajímavý návrh. Zastříhala ušima a koukla na něj. Copak jsi asi objevil? "Jasně, že váháš. Tak ukazuj cestu," vstala, připravená vyrazit.

Zamrkala a zírá na něj. On to vážně myslí vážně... Dokonce tam změnil pozici tak, aby na něj mohla vylézt. Zhluboka vydechla. To snad... Vždyť ho ani vůbec neznám. Ocas nese volně, ale ušima poměrně dost stříhá, trochu ve zmatku. Očividně za jejím váháním není strach, ale spíš něco jiného. Přeměří si vlka, který tam pořád tak stojí. "Vždyť se vlastně ani neznáme a já nikdy ani nikoho letět neviděla. Není to trochu.. ne úplně dobrá situaci na to abych po tobě šplhala?" Namítla černá. Koukla pak na vodu jezera, pak na oblohu. Vídá běžně létat ptáky. Ale přece jen, tohle je jiné. O hodně jiné.

Po očku po něm pokukuje, ale naštěstí se očividně uklidnil. V duchu se pousmála, Asi za tím opravdu bylo jen drobné nedorozumění. To je dobře. Navíc, její nabídku výpomoci očividně pochopil a přijal. Sedla si a usmála se na něj, upřímně. "I já na to budu pamatovat," mrkla na něj. Tak to navíc má být. Jako bych měla zase rodinu. Což vůbec není špatné. Shaari je vážně milý. Jak je to dlouho, co naposledy jsem zavyla? Vlastně už neví. Osamělý vlk nevyje, to je pro členy smečky. Dlouho, velmi dlouho neměla příležitost.
"No ano. Vlastně celkem nedávno, prováděl mě takový trochu bojácný vlk s obojkem. Ale moc jsem se tam nezdržela. Ani nevím, jestli jsi tam už byl ty a nebo ještě ne," potřásla hlavou. Ono na tom stejně nesejde. Prostě tam nakonec nezůstala. "Věřím že ano," odpověděla pak vážně Shaarimu. Zatím to vlastně moc neřešila... Ale možná? Krátce se ohlédla. Je daleko, dost daleko od území, o kterém občas v poslední době přemýšlí. Ale pořád ne zase tak moc daleko. Shaari zůstane tady. Možná je to znamení i pro mě. Sice je to jiná smečka, ale podle všeho spolu ty smečky docela vychází. Třeba bych tady opravdu mohla prostě zůstat? Jak dlouho se to toulám a k čemu to. Jo, umím se o sebe postarat. Ale být sama není zrovna zábava. Uvidíme. Nebyl to jen Shaari, kdo jí připomněl jaké to je mít společnost. Jejímu společníkovi asi neunikne, že se na chvíli ztratila v myšlenkách. Ještě že pak měli dost důvodů řešit společný lov.

"No ano, však jelen je něco většího. Když jsme byli jen dva. Vem si, co masa tam po nás zbylo. To vážně normálně nedělám, nemám ráda plýtvání." Silami ani jídlem. "Ale pokud to pak můžeš vzít ke smečce, můžeme lovit velkou kořist klidně častěji. Taková jelení kýta není k zahození, no ne?" Vyplázla na něj růžový jazýček, pořád ještě sedící v trávě. Ale její ohon už zase zametá trávník. "Šlo nám to dobře." Vlastně až překvapivě, když si vezmu, že naposledy jsem lovila s někým ještě s mámou.

Pozorně sleduje Shaariho a snaží se přijít na to, z čeho je její přítel tak nervní. Že by za tím mohla být její reakce ji ovšem nenapadlo. Ale když začal mluvit o svém novém domově, nedalo se přehlédnout, že je tam opravdu spokojený. Srst na hřbetě černé vlčice pomalu klesla zpátky a ona zaujatě poslouchá. Pousmála se. Jeden míní, život mění. Domov. Já už žádný nemám dlouho. Aspoň že on ho našel. Usmála se o něco víc. "Přeju ti to, vážně. Zasloužil sis to. A kdyby ti někdy někdo z nich dělal problémy, tak se klidně ozvi," usměje se, ale v úsměvu předvedla všechny svoje krásné bílé tesáky. Je to jemné naznačení, že by mu šla na pomoc. Jen doufám, že to pochopil. Schovala pro jistotu zuby a párkrát zase zamávala ohonem.
Mávat jím přestane, když jí nabídne členství ve smečce. Trochu zase zvážní. "Já už tam taky byla, víš?" Odpověděla mu jemně. "A i když teď jsi tam ty, tak by to možná bylo jiné, ale já nevím. Prostě, úplně jsem si s nimi nesedla," vlastně to nedovede úplně vysvětlit. Ale prostě se jí do Nihilu nechce. Vzpomněla si i na jiné vlky... a nějak začíná mít dojem, že její místo možná bude nakonec někde jinde. Ale kdo ví? "A vídat se přece můžeme i tak. Hlavně pokud se stejně budeš toulat po Norestu, ne? Co vím, Nihilčanům nevadí přátelé mimo smečku. Klidně ti někdy budu dělat společnost," zase se na něj mile usmála. Kdykoliv, Shaari. "Třeba si zase někdy společně zalovíme, ne? Teď bys mohl přebytek vzít smečce, tak si můžeme dovolit lovit i něco většího."

Zastříhala lehce ušima, když prostě pak pokračují beze slova dál. Noctra se hodně rozhlíží, snaží se všímat si rostlin, jestli nějakou nepozná. Podle těch v jeskyni. Zatím se jí to ale moc nedaří. Po cestě mlčí. Vážně nehodlá otravovat jen tak. Když došly k tomu stromu, napřímila uši a došla k Mey, když se ta pustila do jeho kůry. Chvíli zaváhala, jeslti se nemá přidat a pomoct jí, ale musela by se druhé vlčice dotknout, což bez přímého vyzvání nechtěla. Takže na cokoliv s kůží. Nebo ne na cokoliv? "A funguje to i na škrábance? Nebo na vyrážku když něco sníš a pak ti je z toho špatně?" Tady se už ptát nebojí. Tady přece jen má na co. "A podle čeho ten strom poznáš, když nekvete? " Pečlivě očichala kůru a pak očichala i strom. Došlo jí, že už ho vlastně někdy určitě viděla, není tak neznámý. Ale neví o něm dost, aby odhadla, na jakých místech obvykle roste. Dobře si na svých cestách všimla, že ne všechno roste všude. Něco jen v lesích, něco na okrajích, něco v horách, něco nízko. "Už jsem takový někde viděla, ale moc si nepamatuji na jakých místech," přiznala se nakonec. Kouká po Mey, která si očividně sbírá do zásoby. "Jak to děláš, že sama si to na jazyk nedostaneš, když to takhle sbíráš?" Došla k ní a přemýšlí, jak to udělat aby mohla pomoct odnést kůru a nedostat si ji na jazyk. Zvedne hlavu a hledá nějaké větší listí. Je jaro, tak přece jen, ledacos ještě moc nenarostlo, ale i tak zkusí utrhnout nějaký větší list rostliny, třeba lopuch, kdyby byl. Položit si ho na zem a čenichem kůru nastrkat na něj, že by ji do něj zabalila na odnos. Pokud jí to tedy Mey nezatrhne.

V klidu pokračují, Noctra jako stín svou společnici a dočasnou učitelku prostě následuje. Koukla na keř, který ji ukázala a koukla na Mey. Dobře ví, že hodně bobulí se dá jíst, dost druhů z nouze jedla už dřív. Musela. Aby přežila. Stejně jako její rodina, když byli ještě spolu. Tyhle sice nezná, ale asi tuší, co má být účelem.
Pokoukla po Mey a zabručela. Z nekalých úmyslů ji nepodezírá. Kdyby byla Noctře chtěla ublížit, mohla to udělat ostatně už dávno. Už jen to přespání v noře... Opatrně chytila bobuli do zubů, utrhla, sežvýkala ji a spolkla. Trochu se zašklebila. Za ni osobně chuť nic moc, ale ze zoufalství už jedla i horší věci. Ano, už zažila, že jí z některých bylo špatně. Fajn, takže si asi do seznamu v-nouzi-to-sežeru-taky můžu přidat další položku. Doufám, že tenhle seznam už nikdy nebudu potřebovat. Ale jeden nikdy neví. Mlčky koukla na Mey, s výrazem typu, co dál. Pečlivě si hlídá, aby nedala najevo sebemenší nelibost i když ji tohle zatím nijak neohromilo. Ale má dost rozumu, aby byla zticha a prostě poslouchala. Druhá vlčice by se totiž mohla na celou výuku vykašlat. A to by Noctra tedy rozhodně nechtěla. Doufám, že dojde i na nějakou tu infekci. Podvědomě koukla na svoje tlapy. I jí se už jednou stalo, že si do něčeho špatně šlápla, zranila si packu, a skončila s oteklou nohou. Uzdravila se. Jistě. Ale tenkrát měla dost na mále, hlavně proto, že nemohla lovit a shánět jídlo tak dobře, jak by byla potřebovala.