Príspevky užívateľa

Koukla po druhé vlčici. Její povzdech jí neunikl. Vážně je takový problém prostě rekapitulace? Neřekla nahlas ale nic. Zajímalo by mě, jeslti někdy někoho učila. zachovává přísně neutrální výraz a na její upozornění jen kývla. Riziko sem nebo tam, ale neumím si představit, že by bylo dobrý míst v ráně kousky něčeho... Ohlédla se krátce tam, kde předtím našly ten strom, pak se už věnovala lístku. "Dobře, díky." Tohle nekomentovala nijak složitě. Nebylo ostatně ani třeba.
Následovala Mey k vodě. Se zájmem zavětřila, aby prověřila pachy v tomto místě. Pořád pokukuje po rostlinách. Pak jí došlo, že jednu poznala. Přiběhla k placatému listu blízko břehu, který má odspodu jemné světlé chloupky. "Hele, nebylo tohle v noře mezi těmi na hromádce?"

"Jo, já tam u nich nocovala, jednou. Se svolením členky smečky," do podrobností ale sama nezachází, jen zastříhala ušima. Koukla pak na Shaariho. "Já se zase snažila zjistit co nejvíc. Mohla to být otázka přežití, když to někde neznám. Ještě je Ignis, ti mají území vedle Přízračných a nelez tam, prosímtě. Přízrační mě před nimi varovali. A ještě má být jedna skupina vlků támhle v tom městě," otočí čenich směrem k rýsujícím se ruinám města v dálce. "O těch toho moc nevím, ale prý je taky lepší se jim vyhnout. Taky jsem si všimla, že na pár místech je nějak moc stop, ale netuším proč." Potřásla hlavou. Budu to muset asi zjistit. Třeba tam někoho potkám kdo se tam tak toulá. "Divím se, že ti to ale Nihilčané neřekli, určitě o těhle smečkách musejí vědět. Divila bych se, kdyby ne," upozornila modrofialového na trochu nesrovnalosti v jeho znalostech. Ale v dobrém. Však dost možná prostě jen neměl čas to zjistit, asi se musel prvně naučit jak to chodí v jeho novém domově.

"Hele, tak klidně tady, přece jen, jsi tu doma a já se tu jen tak toulat sama moc nemůžu," usmála se na něj a zvedla se na nohy. Uši napřímené, připravená na další dobrodružství.

Tiše obhlíží krajinu široko daleko. Tak jako si ona všimla, kam koukal Shaari, ani on není nevšímavý. Koukla na něj a zazubila se. "Vlastně ano. Ale jak ty to víš?" Zlehka plácla ohonem do země a zase trochu zvážněla, ale nijak moc. "Tím směrem není zdaleka jen jejich území." Ale je fakt že k ignisanům bych opravdu těžko mohla jít. To by nedopadlo dobře.
Chvíli jen tak seděla, ale pak vstala. "Tak co? Půjdeme ještě někam? " Zamávala zlehka ocasem. Tohle místo je sice opravdu krásné, ale vlastně se tu nechce přece jenom zdržovat dlouho. I když Nihilčané tuláky v těchto místech tolerují.

Chvíli vlka sledovala naprosto nečitelným pohledem. No dobrá. Vlčice by taky měla zjistit, jaké co je, ne? Udělat mi nic nemůže. Kdyby se o cokoliv pokusil, snadno mu to oplatím dost na to, abych ho vzala sebou. A hádám, že to ví. Rvát se ve vzduchu by pro něj nedopadlo dobře, navíc budu mít o dost výhodnější pozici.
Sledovala ho docela dlouho. Nakonec potřásla hlavou. "Fajn. Ale žádné velké vylomeniny, protože pokud bych měla pocit, že sletím, tak se nejspíš instinktivně zakousnu, abych nesletěla." A mohl by sis za to sám.
"Souhlasíš?" Pokud na to kývne, Noctra tedy vyjde k němu a vyleze mu na záda... nějak... trochu nešikovně, přece jen se o tohle pokouší poprvé. Ale nakonec se to nějak povede a ona se mu uloží na hřbetě, s předními packami přes jeho klíční kosti.

Noctra si vše pozorně zapisuje do paměti. "Takže slaná voda by měla fungovat na všechno... I na větší rány? Ta kůra asi ne, že? Nejspíš.. by z ní mohlo něco zůstat uvnitř," napadlo ji ještě. Nemohla si nevšimnout, že Mey něco hledá. Zastříhala ušima. Že by mi chtěla ukázat právě něco, co je potřeba na ty rány? Ráda by s hledáním pomohla, ale protože neví co se hledá, tak nemá jak. Takže spíš jen tiše jde vedle vlčice. U kraje lesa ovšem jde ten lístek, co našly, hned pečlivě očichat a zkontrolovat. "Ten si pamatuju že jsem viděla docela často. Ale nevěděla jsem, že něco je." Ale určitě ho najdu, kdyby to bylo zapotřebí. "Vnitřek... šťáva co teče po utržení nebo ho... já nevím, rozžvýkat?" Popravdě netuší, jak by se u něj dostala k vnitřku, tak se i na tohle raději zeptá. Až bych ho potřebovala, tak by bylo trochu pozdě zjišťovat. Jen doufá, že Mey tím vším moc nevyvádí z míry. Černá vlčice je jako nepopsaná stránka. Umí přežít v terénu, umí dobře lovit, je rychlá a silná. Ale většinu života je sama, je toho hodně co se nikdy nestihla naučit a zjistit.

"Zase tak moc ne," utahuje si něj, přece jen, k jeho ocasu se doopravdy ani nepřiblížila.
Na stezce pak zůstává vážná. Na Shaariho slova jen tiše zamručela. Pohybuje se po stezce opravdu opatrně a tiše, nechce rušit ducha toho místa. Vážně se divím, že tohle nikomu nevadí. Zastříhala ušima. Ani teď o Shaariho slovech nepochybuje, přesto, sama o sobě by sem dobrovolně prostě nevlezla. Asi mají někde ještě nějaké důležité místo. Že by byli až tak otevření, to se mi ani moc věřit nechce. Nicméně, hlavou jí problikne vzpomínka na noru jiné smečky. I tam ji někdo vzal ač nemusel. Ale i tam se chovala tiše a slušně. Nějak má pocit, že se to patří, když je někde hostem.
Nakonec stanuli u zvláštní skály. Chvíli si ji tiše prohlížela. Tu si očichat nešla, nebylo těžké odhadnout, že by mohla být důležitá. Shaari se po chvíli posadil na okraj, tak došla k němu a také se způsobně posadila. Mlčky chvíli kouká do krajiny. Nihilské území už tuší kde je, i když přesné hranice nezná ve všech směrech. Chvíli sledovala údolí pod nimi. "Takže, tohle je teď tvůj domov." Pak jí došlo, že Shaari kouká k městu. Trochu stáhla uši, ale jen na chvíli. Nemá ráda lidská sídla. Ví, že tady lidé nejsou, ale i tak. Navíc, už slyšela zvěsti, že zase tak úplně opuštěné to místo není. Modrofialový se jí zeptal, co ona na to. "Je to tu krásné, to rozhodně. ", odpověděla mu upřímně. Navíc, vyhlídky měla vždycky v oblibě. Ale i tak si myslí, že sem tak úplně nepatří. Krátce se ohlédla na severozápad, daleko. Tam, kam odsud vidět není. Poslední dobou se na to místo ve svých myšlenkách vrací často.

"Ha-ha. Já a nepřetáhla, to určitě." Neváhala mu špičkování vrátit. Symbolicky cvakla ve vzduchu vyceněnými zoubky, i když se stále vlastně usmívá. Naznačila výpad po špičce Shaariho ocasu. Což je situace jemu rozhodně známá. Konečně, jednou ho takhle schválně zatahala.
Ale čím výš jsou a čím jasnější je stezka, tak je opravdu zamlklejší. Ale když jí začal Shaari vysvětlovat, jak to vlastně je, zadívala se na něj a pozorně poslouchala. Takže i jeho sem někdo vzal když ještě nebyl ve smečce? Podívala se na pěšinu pod jejich nohama. Na krátkou chvíli zastavila a očichala si ji. Znovu koukla na Shaariho a rozešla se zase po jeho boku. "Stará stezka. Vychozená nejspíš kdoví kolika generacemi. Vážně bych nečekala, že na takové místo budou brát vlky, co ani nejsou ve smečce," potřásla hlavou. O Shaariho slovech ale nepochybuje a tudíž nezastavila a dál jde s ním. Přesto má k tomuto místu opravdu velký respekt a raději se pohybuje tiše. Nechce projevit neúctu, ani rušit na místech, která možná jsou pro smečku důležitá. Rozhlíží se velmi pozorně. Občas jí oči sklouznou k otevírající se vyhlídce do krajiny. To si prostě nemůže pomoc. Miluje podobné vyhlídky.

"Neměj! Péči!" Odpověděla mu za plného běhu a zvesela si poskočila, aby mu dokázala, že to opravdu není problém. Shaari je sice rychlý, ale ona nijak extra nezaostává a štěrk ani kameny ji nelekají, její drápy jsou dostatečnou oporou a její zkušenosti dostatečnou výhodou, aby neměla problémy. Ale rozhodně si všimla, že Shaari na tom není o nic hůř. Uznale by zamručela, ale za běhu to moc dobře nejde. Když zpomalil, byla u něj dost rychle. "Co? Už nemůžeš? Tak brzo?" Vyplázla na něj jazyk. To nedalo moc práce, vzhledem k tomu, že je udýchaná. Při takovém sprintu do kopce by byl ostatně každý. Vlčice ale nese hlavu i ohon vysoko a rozhodně není u konce svých sil. Ostatně, to by jinak modrofialového neškádlila. Vesele se na něj usmála a pokračuje dál jeho tempem, pomaleji. "Dobře, dobře, jak myslíš," jde s ním cestičkou. Její dech se po chvíli zase zklidnil, když už neběží. Netrvalo to nijak dlouho, s přihlédnutím k takovému běhu. Jak stoupají, dost se rozhlíží. Hory kolem jsou opravdu krásné a ona si výhled užívá. Ale také, přijde jí tu něco zvláštního. Ta pěšina je prostě nějak moc vyšlapaná, jako místo, které navštěvuje mnoho generací.Noctra postupně utichla, pohybuje se opatrněji, už Shaariho neškádlí. Kam tohle vede? A mám vůbec právo tady být?

Zvesela se na Lunary usmála, až jsou vidět bílé tesáky v černé srsti. Takový rošťácký spokojený úsměv po úspěšném lovu. "Tak jo, proč ne. Koneckonců, je tu klid a husy nám trochu vyčistily prostor," pohodí hlavou.
Jenže, nejsou tu samy. Noctra se lehce napjala, připravená k čemukoliv by bylo třeba, prostě běžná opatrnost při setkání s někým, koho nezná. Nicméně, její společnice se s příchozí očividně zná. Noctra elegantně pokývne na pozdrav. "Hezký den. Ano, to vskutku probíhal a docela úspěšně." Lunařinu nabídku na jednu husu nijak nekomentuje. Koneckonců, třetí husa je Lunařin úlovek a tak je v jejím právu podělit se s kýmkoliv si bude přát. Lunary je pak vzájemně představí. Takže ze stejné smečky. No jo, jsme vlastně nedaleko jejich území. Zadívala se na hnědavou vlčici se zájmem. Lehce zastříhala ušima a znovu lehce pokývla v pozdravu. Dobře si všimla postoje Lunary, který naznačuje, že s Beatricí nebudou žádné problémy, spíš naopak. Noctra už ví o Přízračných dost na to, aby ji to uklidnilo a trochu uvolní postoj. Lehce zavětří, jestli jí pachy neřeknou o nové vlčici o něco navíc, ale ne tak, aby to bylo vtíravé nebo neslušné.

"To se určitě může hodit," kývla hlavou a znovu si pečlivě očichala kůru. Slaná voda... "Takže moře taky? A zabrání to té... infekci?" Doufá, že to slovo řekla správně. Slyšela ho tenkrát poprvé právě od Mey. Ne že bych u moře byla často. Velké spousty vody, co se nedá ani pít, jí nikdy příliš k srdci nepřirostly. V horách je to lepší. Trochu se zamyslela. "A je něco, co se líp hledá než ten strom a roste na víc místech, co by se dalo použít na škrábance a podobně?" Opravdu si nejsem jistá, jeslti ho s jistotou poznám když nepokvete. I když, po čichu bych mohla, bude to ale dlouhý hledání. Potlačila povzdechnutí. Ještě jednou si prohlédne strom, aby si zapamatovala tvar a barvu listů a strukturu kůry. Na možná rizika, z toho, že se něco poplete, vážně přikývne. To jí je jasné. Přece jen, před jedovatými bobulemi a rostlinami ji varovala už její matka, když byla jen malé vlče. "I tak to asi není nic příjemného, mít tohle na jazyku." Černá vlčice je ovšem připravená pokračovat a poznat další užitečné rostliny.

Celý lov očividně proběhl bez problémů. Noctra, která dobře viděla Lunařin úspěch, vzala svého housera za krk do tlamy a v klidu vyrazila volným krokem ke své společnici. Potkaly se napůl cesty, kdy Noctra položila svou kořist do trávy a zvesela se uculila. "Dobrý lov," ocenila Lunařin výkon. Dvě naráz? No proč ne. Mě jedna stačí, ale ona loví i pro smečku, určitě se má s kým podělit. Ne jako já. Pořád se uculuje, ale přece jen hluboko v její duši bodl trochu osten. Ne, vážně ji tak úplně netěší být sama, i když přátele má. Ale nevídá je tak často, jak by vlastně ráda a nemají společný domov. "To bude pořádná večeře," olízla si čenich. "Husí maso je dobré," mrkla na Lunary. "Najíme se tady, nebo máš nějaké oblíbené místo, kam bys s tím šla?" Nechá druhé vlčici možnost volby. Sama je s lovem očividně spokojená. Koneckonců, moc práce to nedalo a lovit víc než potřebuje nehodlá.

Pořád si ho měří těžko čitelným pohledem. Ale, Nihilčan. Vida. Už o jeho smečce popravdě slyšela. Není si ale v tuto chvíli jistá, co jí nabízí že kdyby chtěla poznat. Území smečky? Létání? Něco jiného? Potřese trochu hlavou. Sice to na ní asi moc vidět není, ale popravdě je z tohoto vlka trochu zmatená. Nezná ji, přesto jí nabízí něco, co by považovala za poměrně spíš pro přátele a pak ještě tohle.
Přeměřila si pohledem jeho záda.
"Jak se to vůbec dělá? Přece jen, nějak si neumím představit, jak se ti tam nahoře udržím." Aspoň ne bez toho abych si do tebe kousla,zabručela. Zatím se k pohybu nemá. Přesto je toto jasný signál, že uvažuje že to zkusí.

Noctra velmi pozorně sledovala svého společníka, jak si za letu vede. Přece jen, ptáci se za deště opravdu chovají jinak. Mhouří oči proti světlé obloze nad nimi sleduje jak vysoko vylétává druhý vlk. Uznale zamručela, okřídlený se toho opravdu nebojí, jen co je pravda. A přesto, že ji nepřekvapilo, že se trochu předvádí, na jeho místě by po takové výzvě udělala to samé, trochu v ní zamrazilo, když dlouho otálel s vyrovnáním pádu. Smrt nebo zranění by mu přece jen nepřála. Vlk s různobarevnýma očima ale očividně ví, co dělá. Noctra se ani nehla, když se při druhém náletu rozhodl zamířit těsně k ní a přistát před ní. "Uznávám, očividně jsi dost dobrý letec. "Jen trochu nevím, jak se při něčem takovém někoho držet teda. Prohlíží si ho, klidně a bez výraznějšího pohybu. Těžko se tak dá odhadnout, co si vlastně o tom všem myslí. Po chvíli se zadívala na oblohu. Legrační představa. Sklonila zase hlavu a koukla se na druhého vlka. Povzdechla si.

Odfrkla si tam na břehu a kouká na okřídleného vlka. přeměřila si jeho velikost a velikost jeho křídel. Dobře si je vědomá jak velkou váhu někdy unese třeba sokol nebo orel. Ale přece jen, to je něco trochu jiného. A navíc si ty křídla namočil.
Jí to přijde trochu neuvážené, od cizince.
"I s mokrými křídly? Ani ptáci za deště moc nelítají, až na pár výjimek." Pořád ho jen sleduje. Utéct se ale očividně nechystá. "Víš co? Předveď mi co takhle dovedeš bez zátěže a uvidíme," zvedla trochu bradu a upřela na něj pohled svých šedých očí v tiché výzvě. Předveď se! Je jí jasné, že zase tolik jí toho vlk provést nemůže. Koneckonců, z pozice na jeho zádech by se ji sice mohl pokusit shodit, ale její zuby už by mu to vysvětlily dost jasně, kdyby náhodou. A předpokládá, že sám se zabít nehodlá. Tudíž se nebojí. Ale raději by přece jen viděla let bez zátěže předem.

Možná to je právě ten bratr. Pomyslela si černá vlčice, ale už Shaariho slova nijak nekomentovala. Ani jejich společné utvrzení přátelství.
Když se Shaari vydal zpátky na území Nihilu, ani nehnula uchem a prostě se zařadila vedle něj. To jsem se mimo jejich území teda dlouho neohřála. Uculila se sama pro sebe v běhu.
Jen tak, protože může a protože je tu klid a je odpočatá, po očku pokukuje po Shaarim a pomalu navyšuje tempo. Ano, směr sice udává modrofialový, ale nabral celkem jasnou přímou linii a kdyby měli zabočit, jistě by jí řekl. Tak prostě přidává a přidává. Noctra je velmi dobrá běžkyně, rychlá a vytrvalá, ale Shaari je vyšší a má delší nohy. Navíc, i on strávil hodně času na cestách. Noctra nepochybuje, že jí její společník bude bez problémů stačit. Shaari je určitě rychlejší než ona. Na dlouhou vzdálenost by ho nakonec nejspíš předstihla, přece jen, ona sama někdy musela vydržet běžet velmi dlouho, ale tak daleko jistě nepoběží. Ale i tak ho má v plánu trochu prohnat. Kdyby je někdo sledoval zdálky, bylo by očividné, že nikdo nikoho nepronásleduje, že jde skutečně jen o společný běh pro zábavu. A Noctra se tedy rozhodně baví. Větrná píseň v kožichu, slunce nad hlavou, volná obloha, tlukot srdce... a to, co se pro ni nejvíce může podobat letu, když nemá křídla. Jazyk jí plandá za běhu z tlamy a občas po Shaarim koukne, oči rozzářené, veselé. Přesto běží jen tak dlouho, dokud je ochoten běžet Shaari. Kdyby to přestalo bavit jeho dřív, tak mu samozřejmě neuteče, ale zpomalí spolu s ním. Pokračuje spolu s ním až tam, kam chtěl modrofialový, ať už jí to chtěl ukázat cokoliv.