Príspevky užívateľa

"Hnědý je a divně je cítit taky. Prvně přede mnou utekl do křoví, dost se bál. Jmenuje se Niles a prý má ještě bratra, asi taky ve smečce, pokud jsem to pochopila správně. Takže hádám, že jsi ho taky potkal." Jinak by nevěděl o tom pachu. Pak zůstala na Shaariho trochu zaraženě koukat, když je modrofialový opět v rozpacích. A víš, že se omlouváš za to, že se omlouváš? Tváří se jí asi mihl trochu zvláštní výraz. Nicméně, tohle už u Shaariho zažila a tak si z toho nic moc nedělá a prostě čeká, až ho to přejde. Ale na jeho přiznání se na něj mile usmála. "Taky ses nějak probojoval do toho nejbližšího okruhu u mě," odpověděla mu tiše, jemně. Pak natáhla trochu krk a čenich a zlehka dloubla čenichem Shaarimu do plece. V gestu, které potvrzuje vzájemné přátelství.

Shaari měl s jejími vlastními myšlenkami očividně trpělivost. Zazubila se na něj, když jí odpověděl, ohledně kořisti na lovu. "Přesně tak! A to i když je tady jídla až až. Ale jde o to, aby to tak i zůstalo." Shaari tomu ale očividně rozumí, tak nemá důvod to dál rozebírat. O to víc, že z jeho strany zazněl zajímavý návrh. Zastříhala ušima a koukla na něj. Copak jsi asi objevil? "Jasně, že váháš. Tak ukazuj cestu," vstala, připravená vyrazit.

Zamrkala a zírá na něj. On to vážně myslí vážně... Dokonce tam změnil pozici tak, aby na něj mohla vylézt. Zhluboka vydechla. To snad... Vždyť ho ani vůbec neznám. Ocas nese volně, ale ušima poměrně dost stříhá, trochu ve zmatku. Očividně za jejím váháním není strach, ale spíš něco jiného. Přeměří si vlka, který tam pořád tak stojí. "Vždyť se vlastně ani neznáme a já nikdy ani nikoho letět neviděla. Není to trochu.. ne úplně dobrá situaci na to abych po tobě šplhala?" Namítla černá. Koukla pak na vodu jezera, pak na oblohu. Vídá běžně létat ptáky. Ale přece jen, tohle je jiné. O hodně jiné.

Po očku po něm pokukuje, ale naštěstí se očividně uklidnil. V duchu se pousmála, Asi za tím opravdu bylo jen drobné nedorozumění. To je dobře. Navíc, její nabídku výpomoci očividně pochopil a přijal. Sedla si a usmála se na něj, upřímně. "I já na to budu pamatovat," mrkla na něj. Tak to navíc má být. Jako bych měla zase rodinu. Což vůbec není špatné. Shaari je vážně milý. Jak je to dlouho, co naposledy jsem zavyla? Vlastně už neví. Osamělý vlk nevyje, to je pro členy smečky. Dlouho, velmi dlouho neměla příležitost.
"No ano. Vlastně celkem nedávno, prováděl mě takový trochu bojácný vlk s obojkem. Ale moc jsem se tam nezdržela. Ani nevím, jestli jsi tam už byl ty a nebo ještě ne," potřásla hlavou. Ono na tom stejně nesejde. Prostě tam nakonec nezůstala. "Věřím že ano," odpověděla pak vážně Shaarimu. Zatím to vlastně moc neřešila... Ale možná? Krátce se ohlédla. Je daleko, dost daleko od území, o kterém občas v poslední době přemýšlí. Ale pořád ne zase tak moc daleko. Shaari zůstane tady. Možná je to znamení i pro mě. Sice je to jiná smečka, ale podle všeho spolu ty smečky docela vychází. Třeba bych tady opravdu mohla prostě zůstat? Jak dlouho se to toulám a k čemu to. Jo, umím se o sebe postarat. Ale být sama není zrovna zábava. Uvidíme. Nebyl to jen Shaari, kdo jí připomněl jaké to je mít společnost. Jejímu společníkovi asi neunikne, že se na chvíli ztratila v myšlenkách. Ještě že pak měli dost důvodů řešit společný lov.

"No ano, však jelen je něco většího. Když jsme byli jen dva. Vem si, co masa tam po nás zbylo. To vážně normálně nedělám, nemám ráda plýtvání." Silami ani jídlem. "Ale pokud to pak můžeš vzít ke smečce, můžeme lovit velkou kořist klidně častěji. Taková jelení kýta není k zahození, no ne?" Vyplázla na něj růžový jazýček, pořád ještě sedící v trávě. Ale její ohon už zase zametá trávník. "Šlo nám to dobře." Vlastně až překvapivě, když si vezmu, že naposledy jsem lovila s někým ještě s mámou.

Pozorně sleduje Shaariho a snaží se přijít na to, z čeho je její přítel tak nervní. Že by za tím mohla být její reakce ji ovšem nenapadlo. Ale když začal mluvit o svém novém domově, nedalo se přehlédnout, že je tam opravdu spokojený. Srst na hřbetě černé vlčice pomalu klesla zpátky a ona zaujatě poslouchá. Pousmála se. Jeden míní, život mění. Domov. Já už žádný nemám dlouho. Aspoň že on ho našel. Usmála se o něco víc. "Přeju ti to, vážně. Zasloužil sis to. A kdyby ti někdy někdo z nich dělal problémy, tak se klidně ozvi," usměje se, ale v úsměvu předvedla všechny svoje krásné bílé tesáky. Je to jemné naznačení, že by mu šla na pomoc. Jen doufám, že to pochopil. Schovala pro jistotu zuby a párkrát zase zamávala ohonem.
Mávat jím přestane, když jí nabídne členství ve smečce. Trochu zase zvážní. "Já už tam taky byla, víš?" Odpověděla mu jemně. "A i když teď jsi tam ty, tak by to možná bylo jiné, ale já nevím. Prostě, úplně jsem si s nimi nesedla," vlastně to nedovede úplně vysvětlit. Ale prostě se jí do Nihilu nechce. Vzpomněla si i na jiné vlky... a nějak začíná mít dojem, že její místo možná bude nakonec někde jinde. Ale kdo ví? "A vídat se přece můžeme i tak. Hlavně pokud se stejně budeš toulat po Norestu, ne? Co vím, Nihilčanům nevadí přátelé mimo smečku. Klidně ti někdy budu dělat společnost," zase se na něj mile usmála. Kdykoliv, Shaari. "Třeba si zase někdy společně zalovíme, ne? Teď bys mohl přebytek vzít smečce, tak si můžeme dovolit lovit i něco většího."

Zastříhala lehce ušima, když prostě pak pokračují beze slova dál. Noctra se hodně rozhlíží, snaží se všímat si rostlin, jestli nějakou nepozná. Podle těch v jeskyni. Zatím se jí to ale moc nedaří. Po cestě mlčí. Vážně nehodlá otravovat jen tak. Když došly k tomu stromu, napřímila uši a došla k Mey, když se ta pustila do jeho kůry. Chvíli zaváhala, jeslti se nemá přidat a pomoct jí, ale musela by se druhé vlčice dotknout, což bez přímého vyzvání nechtěla. Takže na cokoliv s kůží. Nebo ne na cokoliv? "A funguje to i na škrábance? Nebo na vyrážku když něco sníš a pak ti je z toho špatně?" Tady se už ptát nebojí. Tady přece jen má na co. "A podle čeho ten strom poznáš, když nekvete? " Pečlivě očichala kůru a pak očichala i strom. Došlo jí, že už ho vlastně někdy určitě viděla, není tak neznámý. Ale neví o něm dost, aby odhadla, na jakých místech obvykle roste. Dobře si na svých cestách všimla, že ne všechno roste všude. Něco jen v lesích, něco na okrajích, něco v horách, něco nízko. "Už jsem takový někde viděla, ale moc si nepamatuji na jakých místech," přiznala se nakonec. Kouká po Mey, která si očividně sbírá do zásoby. "Jak to děláš, že sama si to na jazyk nedostaneš, když to takhle sbíráš?" Došla k ní a přemýšlí, jak to udělat aby mohla pomoct odnést kůru a nedostat si ji na jazyk. Zvedne hlavu a hledá nějaké větší listí. Je jaro, tak přece jen, ledacos ještě moc nenarostlo, ale i tak zkusí utrhnout nějaký větší list rostliny, třeba lopuch, kdyby byl. Položit si ho na zem a čenichem kůru nastrkat na něj, že by ji do něj zabalila na odnos. Pokud jí to tedy Mey nezatrhne.

V klidu pokračují, Noctra jako stín svou společnici a dočasnou učitelku prostě následuje. Koukla na keř, který ji ukázala a koukla na Mey. Dobře ví, že hodně bobulí se dá jíst, dost druhů z nouze jedla už dřív. Musela. Aby přežila. Stejně jako její rodina, když byli ještě spolu. Tyhle sice nezná, ale asi tuší, co má být účelem.
Pokoukla po Mey a zabručela. Z nekalých úmyslů ji nepodezírá. Kdyby byla Noctře chtěla ublížit, mohla to udělat ostatně už dávno. Už jen to přespání v noře... Opatrně chytila bobuli do zubů, utrhla, sežvýkala ji a spolkla. Trochu se zašklebila. Za ni osobně chuť nic moc, ale ze zoufalství už jedla i horší věci. Ano, už zažila, že jí z některých bylo špatně. Fajn, takže si asi do seznamu v-nouzi-to-sežeru-taky můžu přidat další položku. Doufám, že tenhle seznam už nikdy nebudu potřebovat. Ale jeden nikdy neví. Mlčky koukla na Mey, s výrazem typu, co dál. Pečlivě si hlídá, aby nedala najevo sebemenší nelibost i když ji tohle zatím nijak neohromilo. Ale má dost rozumu, aby byla zticha a prostě poslouchala. Druhá vlčice by se totiž mohla na celou výuku vykašlat. A to by Noctra tedy rozhodně nechtěla. Doufám, že dojde i na nějakou tu infekci. Podvědomě koukla na svoje tlapy. I jí se už jednou stalo, že si do něčeho špatně šlápla, zranila si packu, a skončila s oteklou nohou. Uzdravila se. Jistě. Ale tenkrát měla dost na mále, hlavně proto, že nemohla lovit a shánět jídlo tak dobře, jak by byla potřebovala.

"To já taky," souhlasila s jeho spokojeností ohledně toho, že se ještě setkají.
Zkoumavě ho sleduje, jeho očividně čím dál větší rozpaky. Ano, jistě, jeho tak rychlé přijetí do smečky ji samozřejmě překvapilo. Ale... Z čeho jsi tak rozhozený? Znovu na něj tak zkoumavě koukla, jak se tam Shaari div nepropadá do země. Vždyť jsem mu přece pogratulovala ne? Na její tváři se výrazu se objeví trochu zmatku, netuší, z čeho to Shaari tak vyšiluje. Nebo se snad dokonce bojí. Není mu něco? Neublížil mu tam někdo? Noctře se trochu naježila srst na hřbetě, při té představě. Ani si neuvědomila, kdy začala Shaariho vlastně brát za jednoho ze svých. A jen možnost, že by mu někdo ublíži, v ní probouzí bojové instinkty. Neohrne pysky a nezavrčí. Dobře si uvědomuje, že by to Shaariho mohlo vylekat. "Nihilčané vypadalli docela fajn. S nikým jsem si tam doopravdy nepozorumněla, teda do teď, když tam patříš, ale vypadali fajn. Jsou na tebe hodní? Nedělá ti někdo problémy? Jakékoliv?" Vůbec jí nedochází, že takhle se opravdu ukáže, že má snahu Shaariho bránit. Bez ohledu na to, že modrofialový dávno a dávno dokázal, že se o sebe umí postarat. "A proč se vlastně omlouváš? Vždyť jsi přece nic neudělal..." Mluví na něj jemně a trochu opatrně. Opravdu si začíná dělat starosti, jestli mu někdo něco neprovedl. Srst na hřbetě se jí také ještě nepoložila zpátky.

Jen se na něj uculila. "No to těžko, ostatně, nemyslím si, že by to byl můj obor." Mrkla na něj. Pak zvážněla. Je jí jasné, že i Shaari zažil za svůj život těžké chvíle. Dokonce jí něco i tak trošku přiznal, když tehdy mu nevyšel lov na jelena. I proto s ním pak šla po tom jednom kusu. Co se ti asi stalo? Tenkrát se neptala. Přece jen, byli dva cizinci. To už tak úplně pravda dnes není, ale pořád je to na něm, co bude ochoten říct a kdy. Chvíli zaváhala, jeslti se nemá přece jen zeptat na něco víc, ale vlastně ani neví, jak by to udělala. Tak raději tedy změnila téma na místní vlky a smečky.
Uculila se a koukla na traviny za Shaarim, v kterých už modrofialový pomalu vyrobil volný prostor. Neřekla nic, ale ten pohled byl výmluvný. Ne že by měla co rýpat, za ní to nevypadá o moc lépe. Nicméně, došlo jí, že i on zřejmě nějaké vlky poznal a jako ona, dopadl s nimi vlastně docela dobře.
"Tak to se asi ještě potkáme," poznamenala, když přiznal, že se také zdrží. To je dobře. Ale... co jsi najednou tak zamyšlený? Natočila hlavu na stranu, pak na druhou, uši nasměrované k němu. Rozpaky jsou na Shaarim patrné přece jen dost. Už už se málem zeptala, co se stalo, když z něj vypadlo překvapivé přiznání. Napřímila se jak surikata na hlídce a párkrát zamrkala. Co? Kdy? jak? Opravdu nečekala, že by za tak krátkou dobu Shaari něco takového stihl. Ale nakonec se na něj zazubila. "Tak to gratuluju, aspoň nebudeš sám. Ke které? Já tady vím o čtyřech a hádám, že v úvahu připadají jen dvě z toho, podle toho co o tobě zatím vím." Ohlédla se pak ale zpátky k území Nihilu. Přece jen, jsou blízko u něj. Je tohle ten důvod, proč jsme se potkali zrovna tady? Jsi teď vlastně doma? Lehce zvážní, ale Shaari nemá jak poznat, zda je to z toho že přemýšlí o které smečce jde a nebo z toho, proč to tak skutečně je. I ona zvažuje vstup do smečky, ale ne zrovna do té, u jejíhož území v tuhle chvíli stojí. Co by to pak znamenalo pro nás dva?

Shaari je v nějaké dobré náladě. Nemohla se znovu neusmát, když viděla jeho nadšení. Spokojeně se protáhla a zívla, přece jen chvíli předtím pospávala, než ji její kamarád vyrušil. Pak si sedla. "To jsem vážně ráda, že se ti daří. Když jsme se potkali prvně, byl jsi trošku nesmělý," jenže to já vlastně taky. Rýpla si velmi lehce do Shaariho, ale je vidět, že to myslí dobře. Konečně, i ona byla tehdy nejistější a odtažitější, i vůči němu. Ale to ho neznala a měla za sebou hodně dlouhé putování, kdy musela být pořád ve střehu.
"Stále na cestách, mé srdce je totiž divoké a nespoutané," prohlásila melodramaticky a vážně. Jen její oči ji prozrazují, protože těmi se směje. Také to dlouho nevydržela, uculila se a párkrát bouchla ocasem o zem. "Asi se tady zdržím. Je to tady vlastně fajn. Žádní lovci, dost jídla. Víš, že to se mi před příchodem do Norestu nestalo vážně hodně dlouho?" Když už někde neotravovali lidé, tak tam zase nebylo co jíst. Skoro se při té vzpomínce otřásla, ale jen skoro. "Navíc jsem tu potkala pár dost milých a přátelských vlků. To taky není špatné." Jedním z nich byl samozřejmě Shaari. Nicméně nebyl jediný. "Vlastně i místní smečky vypadají docela v pohodě. Hádám, že už je taky znáš, nejmíň z doslechu. Já na území dvou přátelštějších i byla. Vlastně to nebylo špatné. No a co ty? Povídej, přeháněj," uculila se na něj.

Noctra nenápadně pokukuje po Mey. Mlčí. Tak nějak má pocit, že by nějaké klevetění v tuhle chvíli druhá vlčice neocenila. A stejně neví, co by řekla, vzhledem k tomu, že nechce být vyloženě otravná. Spokojeně zamručela venku, na čerstvém vzduchu. O to víc, že Mey nasadila o dost rychlejší tempo než ona. Noktře to tak ostatně vyhovuje víc, s naprostou samozřejmostí přešla do tempa, sladěného s Meyiným. Jí nečiní sebemenší potíže, jde lehce, tiše, instinktivně se vyhýbá šlápnutí na větvičky a podobné předměty, které by mohly způsobit hluk. Rozhlíží se pozorně po lese. Vlastně se jí tady docela líbí a být tu sama, asi by se vyloženě uvolnila. Jenže sama není a vlčice po jejím boku je mírně odtažitá. Je vážně zvláštní. Jiná než bývali moji rodiče. Ale vlastně je docela milá. Koneckonců, dovolila mi přenocovat ve svém domově. A vypadá to, že se přece jen něco dozvím. Noctra sem tam zastříhá ušima. Snaží se prohlížet si za chůze i nějaké rostliny, jestli si nevšimne náhodou nějaké z těch, které ležely tam v jeskyni. A samozřejmě, je připravená poslouchat, co jí Mey řekne.

Napůl pospávala celou noc a prostě vyčkávala. Když ráno Mey vstala, zvedla hlavu, očividně čilá a pozorná, i když tichá. Nedovolila by si v domově smečky hlučet. Mlčky čeká na vyzvání, co bude dál. Vstala a kývla hlavou. "Ráda se naučím cokoliv mi budeš ochotná ukázat," zlehka pokývla hlavou a na chvíli zavřela oči. Pak se narovnala a pomalu došla k Mey, zařadila se po jejím boku. Krátce se ohlédla po bylinkách, co stále ještě leží v jeskyni na svých místech. Očividně se bude vyučovat venku. Tempo a směr opět nechá určovat druhou vlčici, konečně, ona sama se má učit a ne vymýšlet, co bude. A podle toho se tedy bude chovat.

Pardon, tohle sem zabloudilo omylem.

Sedí si spokojeně v trávě, celá vysmátá. Nepřekvapilo ji, že Shaari zmizel, jeho instinkty mu to určitě velely, ale mělo by mu to brzo dojít, a měl by se objevit. Vždyť ji zná. Ale... ono nic. a pořád nic. Znejistěla a zarazila se. Neutekl, že ne? Vstala a zamyslela se. Nebo že by.. se mi to rozhodl oplatit? To se zase usmála. Doufá, že ano. Pozorně se rozhlíží, ale vlastně ne tak moc, jako by uměla. Tak trochu by si to Shaari přece jen i zasloužil, tu možnost ji přepadnout. A hlavně, přece jen, trošku v ní hlodá červíček, jestli to přece jen nepřehnala a on opravdu neutekl. Viděla už dřív, že je hodně rychlý.
Zrovna, když se rozhoduje, jestli nevyrazí po jeho pachové stopě, tak ji doslova sestřelí učiněná dělová koule! Noctra skončila na zemi a překulila se v kotrmelci, jak ji zasáhl o dost větší Shaari přesně mířeným skokem. Tak přece! Nevyděsilo ji to, ale rychle vstala, po tom kotrmelci a rozhlíží se po Shaarim. Zvesela se na něj usmála. "Taky tě ráda vidím," mrkla na něj. Otřepala se, aby dostala z kožichu stébla trávy, přece jen, po zimě je ještě i dost suchých stvolů. "jak ses měl, co jsme se neviděli? Vypadáš dobře."

Tiše ležela v trávě na okraji louky a odpočívala. Dobře věděla, že je blízko území Nihilu, na kterém byla předtím na návštěvě. Bylo to fajn, ale popravdě, už tu v minulosti potkala další vlky, s kterými si rozuměla o něco víc. Jen se tak probírá vlastními vzpomínkami a chvílemi pospává, ve vysoké trávě okraje louky prakticky neviditelná, když k ní vítr donesl vlčí pach. A co víc, známý pach. Shaari? Tady? Zvedla hlavu a zavětřila. Dobře ví, že u tohoto vlka se nemůže spoléhat jen na zrak. Protože ne vždy je vidět. A tak vstala. Pořád je velmi nenápadná, ale rozhlédla se a k jejímu údivu na slunci zazářila nedaleko výrazná modrá srst. Takže se tentokrát neskryl. A navíc vypadá, že nespěchá.
Uvědomila si, že vítr vane směrem k ní a že ona je špatně vidět i normálně. Navíc byla potichu a nehybná. Shaari o ní neví. Prvně se už už chtěla prostě ozvat a vyrazit za ním, když ji napadla poněkud zlomyslná myšlenka. Co ho trošku překvapit. Zvolna, aby neupoutala pohybem, i když se k ní Shaari nekouká, se zase přikrčila v trávě. Viděla dobře prostor před sebou, tak se opatrně vydala mezi trsy trávy, využívala pohybů travin při závanech jarního vánku, aby skryla, že se tam opatrně plíží, šikmo odzadu, ke svému dá se říci kamarádovi.
Je velice opatrná. Dobře ví, že Shaari je jako ona zvyklý si hlídat svoje okolí. Vypadá ale dost zamyšleně, aby jí to mohlo projít, navíc, i on jde od území Nihilu. Takže se s těmi vlky taky potkal. Odzadu určitě nebude nic čekat! Postupuje s pravou trpělivostí lovce a pomaloučku, polehoučku se blíží k němu, jen další z mnoha stínů v travinách, zvlněných větrem. Kdyby se víc díval kolem sebe a nemžoural do sluníčka, nejspíš by ji i tak odhalil, ale takhle, oslněný paprsky, je Shaari v nevýhodě. Doplížila se opatrně asi tak osm metrů za ním, ujistila se, že nekouká směrem, který by mu umožnil ji zahlédnout periferním viděním. Pak se pomalu zvedla do plné výšky a vzápětí hlasitě štěkla. Jen jednou. Ale i tak to pro ubohého Shaariho muselo znít jako výstřel z pušky. Noctra se pak prostě posadí a s naprosto nevinným výrazem nasadí úsměv, s růžovým jazýčkem visícím z otevřené tlamy.

Prohlížela si bylinky opravdu pečlivě. Zkoušela přijít na to, v čem se liší, očichávala je aby zjistila jejich pach. Ale dávala pozor, aby se jich nedotkla, aby třeba něco nepoškodila nebo nerozházela. Dost se do toho zabrala. Pak jí došlo, že Mey tam jaksi není tak úplně s ní a zalehla si k odpočinku. Černou vlčici to trochu zarazilo. Tak trochu myslela, že se rovnou i něco dozví, ale pak se zastyděla. Asi je unavená a já tady otravuji...Možná proto šla celkem pomalu. Rozhodně nehodlá druhou vlčici, nebo kteréhokoliv dalšího vlka, který se tu ukáže, jakkoliv obtěžovat. Prostě se dál věnovala očichávání rostlin a snahou si zapamatovat o nich co nejvíc. Pokud jí pak Mey řekne na co jsou. bude mít větší šanci si to udržet celé v hlavě. A přece jen, i když by asi léčitelkou být nemohla, tohle vědět chce.
Nakonec ale i s tím skončila. Rozhlédla se po útulném sídle, v kterém teď je. Není si moc jistá, jak to tady vlastně chodí, ale poslušně si pak lehla na místo, které jí předtím Mey ukázala a stočila se tam do klubíčka. Uši má ale napřímené a neustále jimi monitoruje prostor. Odpočívá, nicméně nespí. Když se čekání protáhlo, přece jen na ni trochu dolehla ospalost. Změnila trochu pozici, ale zůstala sbalená, s ohonem přehozeným přes čenich, zavřela oči. Nespí úplně, jen tak podřimuje, natáčí uši za jakýmikoliv zvuky v okolí. Občas na chvíli zvedne hlavu a rozhlédne se. Zvykla si tak na svých cestách odpočívat, když nenašla místo, kde by mohla bezpečně stát. Možná to není stejné jako se pořádně vyspat, ale jí to stačí. Trpělivě tak čeká, až na ni Mey bude mít čas.