Príspevky užívateľa

"To já taky," souhlasila s jeho spokojeností ohledně toho, že se ještě setkají.
Zkoumavě ho sleduje, jeho očividně čím dál větší rozpaky. Ano, jistě, jeho tak rychlé přijetí do smečky ji samozřejmě překvapilo. Ale... Z čeho jsi tak rozhozený? Znovu na něj tak zkoumavě koukla, jak se tam Shaari div nepropadá do země. Vždyť jsem mu přece pogratulovala ne? Na její tváři se výrazu se objeví trochu zmatku, netuší, z čeho to Shaari tak vyšiluje. Nebo se snad dokonce bojí. Není mu něco? Neublížil mu tam někdo? Noctře se trochu naježila srst na hřbetě, při té představě. Ani si neuvědomila, kdy začala Shaariho vlastně brát za jednoho ze svých. A jen možnost, že by mu někdo ublíži, v ní probouzí bojové instinkty. Neohrne pysky a nezavrčí. Dobře si uvědomuje, že by to Shaariho mohlo vylekat. "Nihilčané vypadalli docela fajn. S nikým jsem si tam doopravdy nepozorumněla, teda do teď, když tam patříš, ale vypadali fajn. Jsou na tebe hodní? Nedělá ti někdo problémy? Jakékoliv?" Vůbec jí nedochází, že takhle se opravdu ukáže, že má snahu Shaariho bránit. Bez ohledu na to, že modrofialový dávno a dávno dokázal, že se o sebe umí postarat. "A proč se vlastně omlouváš? Vždyť jsi přece nic neudělal..." Mluví na něj jemně a trochu opatrně. Opravdu si začíná dělat starosti, jestli mu někdo něco neprovedl. Srst na hřbetě se jí také ještě nepoložila zpátky.

Jen se na něj uculila. "No to těžko, ostatně, nemyslím si, že by to byl můj obor." Mrkla na něj. Pak zvážněla. Je jí jasné, že i Shaari zažil za svůj život těžké chvíle. Dokonce jí něco i tak trošku přiznal, když tehdy mu nevyšel lov na jelena. I proto s ním pak šla po tom jednom kusu. Co se ti asi stalo? Tenkrát se neptala. Přece jen, byli dva cizinci. To už tak úplně pravda dnes není, ale pořád je to na něm, co bude ochoten říct a kdy. Chvíli zaváhala, jeslti se nemá přece jen zeptat na něco víc, ale vlastně ani neví, jak by to udělala. Tak raději tedy změnila téma na místní vlky a smečky.
Uculila se a koukla na traviny za Shaarim, v kterých už modrofialový pomalu vyrobil volný prostor. Neřekla nic, ale ten pohled byl výmluvný. Ne že by měla co rýpat, za ní to nevypadá o moc lépe. Nicméně, došlo jí, že i on zřejmě nějaké vlky poznal a jako ona, dopadl s nimi vlastně docela dobře.
"Tak to se asi ještě potkáme," poznamenala, když přiznal, že se také zdrží. To je dobře. Ale... co jsi najednou tak zamyšlený? Natočila hlavu na stranu, pak na druhou, uši nasměrované k němu. Rozpaky jsou na Shaarim patrné přece jen dost. Už už se málem zeptala, co se stalo, když z něj vypadlo překvapivé přiznání. Napřímila se jak surikata na hlídce a párkrát zamrkala. Co? Kdy? jak? Opravdu nečekala, že by za tak krátkou dobu Shaari něco takového stihl. Ale nakonec se na něj zazubila. "Tak to gratuluju, aspoň nebudeš sám. Ke které? Já tady vím o čtyřech a hádám, že v úvahu připadají jen dvě z toho, podle toho co o tobě zatím vím." Ohlédla se pak ale zpátky k území Nihilu. Přece jen, jsou blízko u něj. Je tohle ten důvod, proč jsme se potkali zrovna tady? Jsi teď vlastně doma? Lehce zvážní, ale Shaari nemá jak poznat, zda je to z toho že přemýšlí o které smečce jde a nebo z toho, proč to tak skutečně je. I ona zvažuje vstup do smečky, ale ne zrovna do té, u jejíhož území v tuhle chvíli stojí. Co by to pak znamenalo pro nás dva?

Shaari je v nějaké dobré náladě. Nemohla se znovu neusmát, když viděla jeho nadšení. Spokojeně se protáhla a zívla, přece jen chvíli předtím pospávala, než ji její kamarád vyrušil. Pak si sedla. "To jsem vážně ráda, že se ti daří. Když jsme se potkali prvně, byl jsi trošku nesmělý," jenže to já vlastně taky. Rýpla si velmi lehce do Shaariho, ale je vidět, že to myslí dobře. Konečně, i ona byla tehdy nejistější a odtažitější, i vůči němu. Ale to ho neznala a měla za sebou hodně dlouhé putování, kdy musela být pořád ve střehu.
"Stále na cestách, mé srdce je totiž divoké a nespoutané," prohlásila melodramaticky a vážně. Jen její oči ji prozrazují, protože těmi se směje. Také to dlouho nevydržela, uculila se a párkrát bouchla ocasem o zem. "Asi se tady zdržím. Je to tady vlastně fajn. Žádní lovci, dost jídla. Víš, že to se mi před příchodem do Norestu nestalo vážně hodně dlouho?" Když už někde neotravovali lidé, tak tam zase nebylo co jíst. Skoro se při té vzpomínce otřásla, ale jen skoro. "Navíc jsem tu potkala pár dost milých a přátelských vlků. To taky není špatné." Jedním z nich byl samozřejmě Shaari. Nicméně nebyl jediný. "Vlastně i místní smečky vypadají docela v pohodě. Hádám, že už je taky znáš, nejmíň z doslechu. Já na území dvou přátelštějších i byla. Vlastně to nebylo špatné. No a co ty? Povídej, přeháněj," uculila se na něj.

Noctra nenápadně pokukuje po Mey. Mlčí. Tak nějak má pocit, že by nějaké klevetění v tuhle chvíli druhá vlčice neocenila. A stejně neví, co by řekla, vzhledem k tomu, že nechce být vyloženě otravná. Spokojeně zamručela venku, na čerstvém vzduchu. O to víc, že Mey nasadila o dost rychlejší tempo než ona. Noktře to tak ostatně vyhovuje víc, s naprostou samozřejmostí přešla do tempa, sladěného s Meyiným. Jí nečiní sebemenší potíže, jde lehce, tiše, instinktivně se vyhýbá šlápnutí na větvičky a podobné předměty, které by mohly způsobit hluk. Rozhlíží se pozorně po lese. Vlastně se jí tady docela líbí a být tu sama, asi by se vyloženě uvolnila. Jenže sama není a vlčice po jejím boku je mírně odtažitá. Je vážně zvláštní. Jiná než bývali moji rodiče. Ale vlastně je docela milá. Koneckonců, dovolila mi přenocovat ve svém domově. A vypadá to, že se přece jen něco dozvím. Noctra sem tam zastříhá ušima. Snaží se prohlížet si za chůze i nějaké rostliny, jestli si nevšimne náhodou nějaké z těch, které ležely tam v jeskyni. A samozřejmě, je připravená poslouchat, co jí Mey řekne.

Napůl pospávala celou noc a prostě vyčkávala. Když ráno Mey vstala, zvedla hlavu, očividně čilá a pozorná, i když tichá. Nedovolila by si v domově smečky hlučet. Mlčky čeká na vyzvání, co bude dál. Vstala a kývla hlavou. "Ráda se naučím cokoliv mi budeš ochotná ukázat," zlehka pokývla hlavou a na chvíli zavřela oči. Pak se narovnala a pomalu došla k Mey, zařadila se po jejím boku. Krátce se ohlédla po bylinkách, co stále ještě leží v jeskyni na svých místech. Očividně se bude vyučovat venku. Tempo a směr opět nechá určovat druhou vlčici, konečně, ona sama se má učit a ne vymýšlet, co bude. A podle toho se tedy bude chovat.

Pardon, tohle sem zabloudilo omylem.

Sedí si spokojeně v trávě, celá vysmátá. Nepřekvapilo ji, že Shaari zmizel, jeho instinkty mu to určitě velely, ale mělo by mu to brzo dojít, a měl by se objevit. Vždyť ji zná. Ale... ono nic. a pořád nic. Znejistěla a zarazila se. Neutekl, že ne? Vstala a zamyslela se. Nebo že by.. se mi to rozhodl oplatit? To se zase usmála. Doufá, že ano. Pozorně se rozhlíží, ale vlastně ne tak moc, jako by uměla. Tak trochu by si to Shaari přece jen i zasloužil, tu možnost ji přepadnout. A hlavně, přece jen, trošku v ní hlodá červíček, jestli to přece jen nepřehnala a on opravdu neutekl. Viděla už dřív, že je hodně rychlý.
Zrovna, když se rozhoduje, jestli nevyrazí po jeho pachové stopě, tak ji doslova sestřelí učiněná dělová koule! Noctra skončila na zemi a překulila se v kotrmelci, jak ji zasáhl o dost větší Shaari přesně mířeným skokem. Tak přece! Nevyděsilo ji to, ale rychle vstala, po tom kotrmelci a rozhlíží se po Shaarim. Zvesela se na něj usmála. "Taky tě ráda vidím," mrkla na něj. Otřepala se, aby dostala z kožichu stébla trávy, přece jen, po zimě je ještě i dost suchých stvolů. "jak ses měl, co jsme se neviděli? Vypadáš dobře."

Tiše ležela v trávě na okraji louky a odpočívala. Dobře věděla, že je blízko území Nihilu, na kterém byla předtím na návštěvě. Bylo to fajn, ale popravdě, už tu v minulosti potkala další vlky, s kterými si rozuměla o něco víc. Jen se tak probírá vlastními vzpomínkami a chvílemi pospává, ve vysoké trávě okraje louky prakticky neviditelná, když k ní vítr donesl vlčí pach. A co víc, známý pach. Shaari? Tady? Zvedla hlavu a zavětřila. Dobře ví, že u tohoto vlka se nemůže spoléhat jen na zrak. Protože ne vždy je vidět. A tak vstala. Pořád je velmi nenápadná, ale rozhlédla se a k jejímu údivu na slunci zazářila nedaleko výrazná modrá srst. Takže se tentokrát neskryl. A navíc vypadá, že nespěchá.
Uvědomila si, že vítr vane směrem k ní a že ona je špatně vidět i normálně. Navíc byla potichu a nehybná. Shaari o ní neví. Prvně se už už chtěla prostě ozvat a vyrazit za ním, když ji napadla poněkud zlomyslná myšlenka. Co ho trošku překvapit. Zvolna, aby neupoutala pohybem, i když se k ní Shaari nekouká, se zase přikrčila v trávě. Viděla dobře prostor před sebou, tak se opatrně vydala mezi trsy trávy, využívala pohybů travin při závanech jarního vánku, aby skryla, že se tam opatrně plíží, šikmo odzadu, ke svému dá se říci kamarádovi.
Je velice opatrná. Dobře ví, že Shaari je jako ona zvyklý si hlídat svoje okolí. Vypadá ale dost zamyšleně, aby jí to mohlo projít, navíc, i on jde od území Nihilu. Takže se s těmi vlky taky potkal. Odzadu určitě nebude nic čekat! Postupuje s pravou trpělivostí lovce a pomaloučku, polehoučku se blíží k němu, jen další z mnoha stínů v travinách, zvlněných větrem. Kdyby se víc díval kolem sebe a nemžoural do sluníčka, nejspíš by ji i tak odhalil, ale takhle, oslněný paprsky, je Shaari v nevýhodě. Doplížila se opatrně asi tak osm metrů za ním, ujistila se, že nekouká směrem, který by mu umožnil ji zahlédnout periferním viděním. Pak se pomalu zvedla do plné výšky a vzápětí hlasitě štěkla. Jen jednou. Ale i tak to pro ubohého Shaariho muselo znít jako výstřel z pušky. Noctra se pak prostě posadí a s naprosto nevinným výrazem nasadí úsměv, s růžovým jazýčkem visícím z otevřené tlamy.

Prohlížela si bylinky opravdu pečlivě. Zkoušela přijít na to, v čem se liší, očichávala je aby zjistila jejich pach. Ale dávala pozor, aby se jich nedotkla, aby třeba něco nepoškodila nebo nerozházela. Dost se do toho zabrala. Pak jí došlo, že Mey tam jaksi není tak úplně s ní a zalehla si k odpočinku. Černou vlčici to trochu zarazilo. Tak trochu myslela, že se rovnou i něco dozví, ale pak se zastyděla. Asi je unavená a já tady otravuji...Možná proto šla celkem pomalu. Rozhodně nehodlá druhou vlčici, nebo kteréhokoliv dalšího vlka, který se tu ukáže, jakkoliv obtěžovat. Prostě se dál věnovala očichávání rostlin a snahou si zapamatovat o nich co nejvíc. Pokud jí pak Mey řekne na co jsou. bude mít větší šanci si to udržet celé v hlavě. A přece jen, i když by asi léčitelkou být nemohla, tohle vědět chce.
Nakonec ale i s tím skončila. Rozhlédla se po útulném sídle, v kterém teď je. Není si moc jistá, jak to tady vlastně chodí, ale poslušně si pak lehla na místo, které jí předtím Mey ukázala a stočila se tam do klubíčka. Uši má ale napřímené a neustále jimi monitoruje prostor. Odpočívá, nicméně nespí. Když se čekání protáhlo, přece jen na ni trochu dolehla ospalost. Změnila trochu pozici, ale zůstala sbalená, s ohonem přehozeným přes čenich, zavřela oči. Nespí úplně, jen tak podřimuje, natáčí uši za jakýmikoliv zvuky v okolí. Občas na chvíli zvedne hlavu a rozhlédne se. Zvykla si tak na svých cestách odpočívat, když nenašla místo, kde by mohla bezpečně stát. Možná to není stejné jako se pořádně vyspat, ale jí to stačí. Trpělivě tak čeká, až na ni Mey bude mít čas.

Tempo, které jim Mey určila, jí přijde trochu pomalé. Ale nestěžuje si, jen se pozorně rozhlíží kolem nich. Moc dobře si uvědomila, že překročili už před nějakou dobou hranici území smečky. Je si trochu nejistá, přece jen, ona sem nepatří. Ale vypadá to, že to nikdo neřeší, když nejde sama ale s vlčicí, která tu své místo má. I tak je Noctra trochu napjatá, moc dobře si vědomá toho, že je jen hostem a podle toho se také musí chovat. Jen kdyby doopravdy věděla, co to obnáší.

Nečekala, že se dostane dokonce do nory smečky. Ale hned uvnitř ji něco zaujalo. Vyrovnané hromádky bylinek jsou rozhodně nepřehlédnutelné. Navíc jsou i dost cítit. Napřímila uši a naklonila hlavu trochu na stranu, natáčí ji sem a tam a okukuje hromádky. Koukla po Mey, ale pak k hromádkám rostlin došla blíž. Opatrně je zkouší očichávat, tedy pokud to Mey dovolí. "Máš jich tu spoustu.. a každou úplně jinou," plácla, vlastně trochu naivně, jak je vyvedená z míry z toho všeho. Na co všechno jen můžou být? To bych si snad v životě nezapamatovala.

"Ach tak. Dobře," odpověděla jí trochu rozpačitě Noctra. U ní doma žádné takové rituály nikdy nebyly, ale od matky o nich už slyšela, že to v některých rodinách tak bývá. "Tak ti přeji dobrou cestu," pokusila se být zdvořilá, snad správně. Výrazem Mey se nijak rozhodit nenechala. Koneckonců, výraz ve tváři opravdu není vše a i když byla dlouho sama, tohle ještě ví.
Navíc, pořád jí vrtají v hlavě ty bylinky. Nakonec jí to nedá a zeptá se. "Je hodně těžké hledat venku užitečné byliny?" Výmluvně se rozhlédla po okolí. Rostlin je kolem docela dost, ale Noctra samozřejmě netuší, jestli některé k něčemu jsou. Směr a trasu cesty nechává určovat druhou vlčici.

Trochu pokukuje po trochu rozhorlené Mey. Jako bych to nevěděla, že někdy není na výběr. Ale nekomentovala to a nepřerušovala ji.
Pak už ale přece jen změnily téma.

Noktřin důraz na její názor očividně fungoval. Zvedla hlavu. Jak asi vypadá tábor smečky? Neumí si to úplně přestavit. V tuhle chvíli ji ale mnohem víc zajímají ty bylinky. Přece jen, odpočívat tak nějak moc nepotřebuje, ne v tuhle chvíli. "Určitě se ráda na nějaké bylinky podívám. Snad mi to půjde. Přece jen by se to mohlo hodit," pak jí došlo, že vlčic se očividně chystá někam odejít. Zamrkala. "Když je to důležitá cesta, tak se asi nedá nic dělat. Ale... budeš v pořádku?" Zeptala se opatrně. Přece jen, tato vlčice pro ni byla ochotná ledacos udělat, a to trochu zavazuje. Ne že by toužila se o někoho starat, ale přece jen jí osud Mey jedno není.

S jedním uchem stále natočeným k Lunary, aby si hlídala její pozici, spokojeně pokračuje dál. S touhle vlčicí by se putovalo dobře. Noctře to nikdy dřív nepřišlo, ale ve skutečnosti už zjistila, že ne každý vlk by jejímu normálnímu tempu tak lehce stačil. Elegantní Lunary s tím ale nemá nejmenší problém.

Když druhá vlčka bez problémů pochopila gesto na lovu a jako stín se pustila dál vysokými travinami, Noctra se neubránila úsměvu. Dobrá lovkyně, tohle bude zábava. Už párkrát s někým lovila a nečinilo jí potíže poznat, že tohle půjde. Sama se přikrčila a ztratila se mezi stíny travin. Využívajíc svojí nenápadné srsti postupuje rychle a sune se mezi trsy trávy tak, aby dostala hejno mezi sebe a Lunary. Občas se zastaví a velmi opatrně zvedne čumák a oči nad traviny aby se podívala, kde je Lunary. Opět se pousmála, když zjistila, že mají hejno vlastně přímo mezi sebou. Husy, které díky směru větru zatím netuší, že se k nim stahuje vlčí pohroma, naštěstí docela často kejhají.

Noctra naposledy koukla, kde je Lunary. Druhá vlčice ji možná nemusí v trávě vidět, ale podle pohybu stvolů by to odhadnout mohla. Noctra ale na pobídku nečekala. Počkala ještě chvíli, aby Lunary dala možnost se připravit a pak vyrazila na hejno. Tím je druhé vlčici nažene přímo před tlamu. Navíc, vyrazila hodně rychle a prudce po mladém houserovi, který je dost blízko ní. Pár bleskových skoků, a husí samec se kutálí po zemi. Sice ho nedokázala chytit do tlamy, ale srazila ho k zemi. Otočila se dost prudce a chňapla po zvířeti. Zachytila husí křídlo dřív než ji houser stihl praštit a strhla ho na zem. Pak mu přišlápla packou křídlo a chytila ho za krk. Stiskla a trhla. Tohle zvíře už neuteče ani kdyby Noctra pustila. Ta se teď ohlíží a kouká, jak je na tom Lunary, jestli se jí povedlo využít situace. Věří, že druhá vlčka pomoc potřebovat nebude, ale kdyby ano, tak hned vyrazí za ní.

"Vlastně jsem žádné lovce nepotkala už dlouho. Naštěstí." Je očividné, že má s lidmi zkušeností o dost víc, než jí je milé. "Vlci by mezi sebou zbytečně bojovat neměli. Když je místo a není hlad, tak by se prostě nemělo," zabručela trochu mrzutě a pohodila hlavou. Dobře ví, že to tak ne vždy je. Nedělá si iluze. A svou kůži, ani kůži svých blízkých by rozhodně nedala lacino. Tedy kdyby někoho měla. A že se to v její domovině nedělo? S lovci bylo problémů tolik, že na to ani nebyl prostor.

Ale pozorně poslouchá dál. Komplikovanější? Ale nezeptala se na nic. Jen zastříhala ušima. Uvědomuje si, že by to asi Mey nebylo příjemné, tak mlčí. Pak ale zabystřila. Smečka, co by přijala poutníka... Vlastně o nové smečce Noctra nikdy neuvažovala. Ani neměla kdy. Ale i tak považuje za nutné ubezpečit druhou vlčici, že by nezpůsobila problémy. "Nikdy bych jen tak něco takového nevyzradila. Bezpečí smečky je důležité, taková důvěra se nezrazuje." Řekla to dost pevným hlasem aby bylo jasné, že podobné věci bere opravdu vážně. Jsou to slova někoho, kdo už viděl smečku umírat. A rozhodně si to neužíval.
Pak byla chvíli prostě zticha. "Bez smečky jsem většinu života. Vlastně už ani nevím, jak to v nich chodí," pokusí se současně vysvětlit svůj postoj i svoje možné chyby v jednání. "Možná bych... to měla zkusit zjistit," volí slova opatrně. Nechce se k ničemu zavázat, opravdu netuší co čekat.

Černá vlčice se koukla na svou společnici. Popravdě ji ani nenapadlo, že by jí druhá vlčice nabídla úkryt. Spíš sama byla jen zvědavá na bylinky, třeba by se mohla přiučit něco, co by se jí, která se toulá sama bez smečky, mohlo hodit. Přece jen, zranění se může stát komukoliv a vědět, jak si zvýšit šance v terénu, by mohla být otázka přežití. A tak chvíli jen mlčela a koukala na Mey, s uchem natočeným k ní. Pak ušima zastříhala a opatrně promluvila. "Popravdě, ani mě nenapadlo, že by mi tohle někdo nabídl. Prostě... jen se tu snažím trochu seznámit, zjistit jak to v kraji chodí, abych se nedostala zbytečně do problémů." Dost u toho zvážněla. Je pravda, že Noctra nevypadá, jako by na cestách strádala. Nevypadá ani hladová ani ve špatné kondici, srst má hustou a lesklou a postavu štíhlou, ale vytrénovanou neustálým pohybem. "Tohle místo zatím vypadá jako docela přátelské a klidné. Nejsou tu lovci. A zvěře je tu taky dost." Žádný hlad a žádný útěk Potřásla hlavou. Není těžké pochopit, že si trochu není jistá, co s tou nabídkou o vlčice udělat. "Jen.. mě zaujalo co umíš. Když je jeden sám, asi by se hodilo vědět aspoň něco. Kdyby se něco stalo, zvýšilo by to šanci na přežití," přiznala nakonec neochotně. Nerada o sobě mluví tak podrobně, jenže si uvědomuje, že jako tulačka bez smečky má vlastně nižší postavení, než jakýkoliv vlk, který smečku má. A podle toho se také musí chovat. Prostě má pocit, že by to druhé vlčici opravdu vysvětlit měla. Pak ale zvedla hlavu a koukla na ni. "Tys taky byla nějakou dobu bez smečky? Myslela bych si, že někdo, kdo umí to co ty, bude mít smečku pořád. Už proto, že by ho určitě smečka chtěla."