Príspevky užívateľa

Noktřina chůze je velmi tichá a lehká. Opravdu je znát, že nejspíš je zvyklá putovat dlouho a daleko, běžná chůze pro ni vlastně nic moc neznamená. Koukla se na Mey. "Řekla bych, že ti pomůžu, ale nevím, co bych měla hledat. Teda, tyhle poznám po čichu, teď už jo," zabručela. "A ne, nemám smečku. Vlastně jsem hodně dlouho nepotkala ani žádné vlky, až v poslední dobou sem tam někoho. Tedy, vím že tu jsou blízko území dvou smeček," a o kus dál další. "Na tu jednu prý si mám raději dávat pozor. Ale tak, bez dovolení bych na něčí území jen tak nevešla, to se nedělá. Tak by to mělo být v pořádku. I tak jsem prve raději vyrazila směrem od jejich území," doufá, že tak dala jasně najevo, že nehodlá dělat potíže.

Obdivně koukla na Mey, když si tu štiplavou nechutnost s klidem vzala do tlamy a vyrazila s tím dál. "Jo, to chápu," odpověděla jí klidně. Ale i tak si v tuhle chvíli neumí představit, že by něco takového měla takhle nosit.
Druhá vlčice zvolna vyrazila dál. Chvíli zaváhala, ale pak jde prostě s ní. Pár dlouhými kroky běžce dlouhých tratí ji dohnala a srovnala s ní tempo. Koukla na ni skoro až obdivně. Takže se od mala učí, jak podobné věci znát. To musí umět opravdu dost věcí. Mírně ale svěsila uši, když došlo na zodpovědnost. Tomu dobře rozumí, táta jí k tomu taky ledacos řekl. Přesto se nemůže ubránit tomu, aby po Mey občas nekoukla. To ji z toho nesvědí tlama? Přesto jejímu výkladu rozhodně věnuje pozornost.
Když jí vysvětluje, co je infekce, Noctra přiklopí uši až těsně k hlavě. Před očima se jí mihne matná stará vzpomínka na vlka, kterého si už sotva pamatuje a který si zranil nohu. Nakonec umřel, nohu oteklou a bolící. Noctra jen nevěděla, že se tomu říká takhle. Z jejího výrazu je ale jasné, že se s tím už musela setkat a nedopadlo to dobře. Neřekla nic. Po chvíli ale zase napřímila uši a už na ní není nic znát. "Asi bych mohla říct, že šťastná smečka, která má doma takového vlka, co tohle všechno ví", potřásla hlavou. Její smečka léčitele neměla. "Kam teď vlastně jdeš? Jestli teda... nevadí že se ptám," zrozpačitěla náhle.

Vzhledem k tomu, že Mey nic nenamítá, Noctra přiblížila čenich k bylinkám. A vzápětí mohutně kýchla. Naštěstí se stihla odvrátit, tak nepoprskala ani rostliny, ani Mey. Nemají příjemné aroma... Slabý slovo. párkrát se zhluboka nadechla. "Jak jsi tohle zvládla nést? Ještě že jsem kašel nikdy neměla," packou si otřela čenich. Začíná mít pocit, že tohle by asi nemohla dělat. Přesto by se určitě hodilo znát víc. Co kdyby se někdy zranila."Bylo těžké se to všechno naučit? A co je to vlastně infekce?"

Pozorně naslouchá druhé vlčici. To asi vážně budeme. Ale stejně jsem o tomhle neslyšela. Asi se není co divit. Zastříhala ušima. "Většinu života jsem sama, nebylo se od koho učit," přiznala klidně. S tou skutečností se ostatně sama smířila už dávno. Sledovala Mey během vysvětlení, pak koukla k bylinkám. Koukla na Mey, pak udělala pár kroků blíž a natáhla čenich k bylinkám. "A tyhle umí co? Smím si je očichat?" Čenich někdy řekne víc než oči.
Zvedla zase hlavu, když se jí Mey zeptala odkud je. "Vlastně dost zdaleka. A je to celkem jedno. To území zabrali lidé, nejde se tam vrátit." Ani bych netrefila zpátky.

Černá vlčice nejistě přešlápla. Je mladá, to ano, ale i tak je to až moc nápadné, jak málo zřejmě ví. Když Mey ukázala na bylinky, koukla po nich i Noctra. Trochu zavětřila, jeslti z nich něco neucítí. Ale na to je buď moc daleko nebo špatným směrem.
"Není se čeho dotknout," podotkla trochu smutně Noctra, když na ni druhá vlčka promluvila tak hezky zdvořile. Olízla si nejistě čenich. "Já totiž opravdu žádného takového vlka nikdy neviděla. Těmi rostlinami jde něco léčit?" Ono jde nějak pomoct u zranění víc? To by se hodilo vědět. Možná by spousta věcí byla snažších.
Až když se jí vlčice představila jí došlo, že tím dost možná měla začít. "Krásné jméno," zkusila trochu vylepšit svou očividnou chybu. "Já jsem Noctra." Nemají tu všichni nějaká dlouhá jména? Asi je to jinde zvykem.
Ale přece jen jí to nedá a znovu pokukuje po těch bylinkách. Na co asi jsou?

Noctra zastavila, černé tlapy srovnané hezky u sebe. Zvedla lehce hlavu v mírném překvapení. Podobným způsobem na ni nepromluvil snad nikdy nikdo. Pak ji zase mírně sklonila. Pomoct? Mě? Odolala pokušení okouknout si vlastní boky, jestli na ní není něco divného. "Ehm.. promiň, doufám, že neruším. Jsem prostě jen trochu zvědavá. Všimla jsem si, že tu něco sbíráš... Na co to je?" Podívala se na ty bylinky. Vzhledem k tomu, že teď už nemusí tak spěchat, protože ji nikdo nikde nepronásleduje, tak se v ní začala probouzet dlouho utlumená vrozená zvídavost. Ale i kdyby toho nebylo, stejně by se s vlčicí setkala. Vždy je lepší vědět, kdo je ten, kdo je poblíž. Připomněla si poučku od své rodiny.

V zamyšlení prochází horami. Tady je jí vlastně docela fajn. Hory měla vždycky docela ráda. V horách je hodně úkrytů, dobře se tam stopuje zvěř, vody na pití bývá dost a bývá čistá a lovcům se tam přitom pohybuje hůř než jí.
Ví, že je pořád blízko území dvou smeček, ale ne na něm. To jí v tuhle chvíli stačí aby byla spokojená. Vyběhla na úbočí jednoho menších svahů a nastavila kožich větru a pachům okolo. Je tu klid a vlastně dost hezky. Ale, vítr přinesl něčí pach. Zarazila se a koukla se směrem, odkud vane vítr. A opravdu. Nahoře nad ní je vlčice. Co to tam dělá? Noctra naklonila hlavu na stranu, uši nastražené a sleduje vlčici, která se tam očividně vrtá v něčem v trávě. Na co jí to bude? Noctra samozřejmě slyšela už dřív o léčitelích, ale nepamatuje si, že by někdy nějakého potkala, takže ji nenapadne, že tam vlčice může sbírat byliny.

Nakonec, protože by si jí druhá vlčice stejně brzo jistě všimla, zamířila zvolna k ní. Neskrývá se, jde volným krokem někoho, kdo je zvyklý překonávat dlouhé vzdálenosti. Relativně rychlým, ale úsporným. Prostě tak nějak plyne po svahu kopce, s přirozenou elegancí někoho, kdo se prostě je zvyklý hýbat.
Když dorazila blíž, zpomalila a zkusila vlčku před sebou pozdravit. "Ahoj."

Tiše se dívá na Shaariho. Vážně je to loučení o hodně těžší, než čekala. O to víc, že asi vážně mají dost společného. Mezi nimi začalo růst přátelství. Asi jsme oba ještě příliš zřízení než aby to šlo doopravdy. Ale i Noctra upřímně doufá, že to není jejich poslední setkání.
"Půjdu zpátky na planinu a do lesa za ním, někde tam má být území smečky, chci zjistit kde je. Pak se asi otočím zase zpátky, najít hranice území ostatních smeček. Vím kam zasahují ze severní strany. Ale budu určitě delší dobu někde tady poblíž," odpověděla mu na jeho otázku.
Došla pak o trochu blíž a zlehka se mu otřela čenichem o plece, v přátelském pozdravu. V takovém, jaký nezažila už roky. Až pak se zvolna otočila (po tom, co mu dala možnost provést totéž pokud bude chtít) a zamířila k ležící jelení pleci. Vzala kus masa do tlamy, tak, aby ho nikde netahala po zemi a zamířila dál do lesa. Ale ještě se přece jen ohlédla a koukla po Shaarim, než se zase rozešla a pohltily ji tmavnoucí stíny lesa.

"Nápodobně," mrkla na něj. Zalovit si ve dvou bylo rozhodně fajn. Když jí poděkoval, jen se na něj usmála.

Chvíli se snažila tvářit vážně, ale postupně se usmívá přece jen víc a víc, až se vyloženě směje. "Doufám, že až budeš ten velký a strašný vůdce rudohlavých vlků, tak si vzpomeneš, kdo stál u začátku," řekla mu na oko vážným tónem, který usvědčují ze lži cukající koutky, jak zadržuje smích.

Veselá nálada ji ale opustila, když došlo na loučení. Najednou se jí vůbec nikam nechce. Rozhlédla se po okolí, pak koukla smutně na Shaariho. Nebylo těžké přijít na to, že i on je z toho všeho ne moc veselý. Ale je čas jít, což i on sám nakonec řekl. Svěsila uši a trochu sklonila hlavu. Povzdechla si. Ne, vážně se jí s milým vlkem nechce loučit. Jenže, sama dobře ví, že by nezvládla vedle něj usnout. Zatím ne. Teprve párkrát někoho vůbec potkala. Svou rodinu už nenajde. To dobře ví. Ale zatím vlastně nikdy nepřemýšlela, že by si našla novou. Snad až teď. Jenže, právě proto prostě není na něco takového připravená.
"víš, bylo to vážně fajn. A doufám, že ne naposled," akceptovala rozloučení, ne moc vesele. Najednou má trochu knedlík v krku. Shaariho si stihla i za tu krátkou chvíli oblíbit. Váhavě se ale rozhlédla, kudy půjde pryč.

Noctra snadno držela s Nilesem krok. Běžel dobře, ale brzo si všimla, že ztrácí trochu tempo. Noctra, zvyklá na velké vzdálenosti, se zatím vlastně ani pořádně nezadýchala. Způsobně zastavila vedle něj, což netrvalo dlouho. Kývla a rozhlédla se. Zastříhala ušima. Louka v horách je hezké místo, a majestátní vrcholky kousek dál, se nedají přehlédnout. Druhý vlk je k ní ale zdvořilý a očividně ji chce prostě provést, tak hezky vzorně kouká vždy tam, kam jí ukáže.
"Hezké místo. Chodíš sem často?" Zeptala se ho zdvořile. Teď už je na území jeho smečky, což se rozhodně nedalo přehlédnout. Pořád je z toho trochu nejistá, ale opravdu to na ní není vidět.

"Dobře. A neboj, posmívat se vlkům ve smečce je taky spíš na sebevraždu. To bych neudělala." Přece jen, ve smečce jsem se narodila, vím jak to chodí. Potřásla hlavou, ale Niles vyrazil celkem rychle. Tak tedy přidá do kroku a zařadí se vedle něj. Ano, je trochu nervózní, je to její první setkání s vlčí smečkou po dlouhé době. Ale zase tak moc to na ní vidět není. Její krok je lehkým krokem někoho, zvyklého překonávat dlouhé vzdálenosti. Hlavu nese hrdě vztyčenou a zvědavě si prohlíží okolí.

Pořád se ještě tváří tak vesele. "Sám bys to asi udělal celé trochu jinak, hádám. Ale hlavní je, že teď je jídla dost. " Ona sama by musela také postupovat jinak. Prostě by to zvíře hnala a hnala, chňapala by mu po nohou, dokud by netrefila šlachu a nebo prostě zvíře neuštvala. To je dost náročné, když je na to vlk sám a někdy se to ani nemusí povést. Noctra je ale dobrý a vytrvalý běžec, zvyklá běhat dlouhé vzdálenosti od mala. Jen prostě obvykle nelovila tak velkou kořist, protože prostě, pro ni to nemělo smysl. Ale pro Shaariho v tuhle chvíli ano. Přece jen má na paměti, co jí říkal, když se setkali venku na pastvině. Kvůli ní tehdy jelena ulovit nemohl, tak teď se mu to už podařilo. "I mě s tebou," odpověděla mu na jeho zdvořilost.

Jídla bylo ovšem opravdu hodně. Nemohla se neuculit, když se vedle ní svalil najedený Shaari. "No, rozhodně to bylo dobré. Jelena jsem jedla naposled ještě s rodinou," prohlásila klidně, nevypadá, že by ji to jakkoliv rozhodilo, ta připomínka minulosti. Zívla si a zatřepala hlavou. Očichala oddělenou jelení přední nohu, pak pro legraci očichala Shaariho zkrvavený kožich. "Můžeš to zkusit vydávat za novou módu, ne?" Nadhodila zlehka s nevinným výrazem. Prostě si z druhého vlka dělá tak trošku legraci. Teď už věří, že se poznali dost na to, aby věděl, že to je opravdu jen legrace a nechce ho urazit.
Po chvíli vstala, koukla na oblohu. Asi by to chtělo najít si místo k přespání. Rozhlédla se okolo. Shaariho si rychle oblíbila, ale... Roky nespala vedle někoho, asi by nezvládla usnout. Koukla na zbytky jelena. Významné zbytky. Jejich pach může přitáhnout někoho dalšího. Rozhodně bude na čase vyklidit pole. Došla k odkousané přední noze a začala pracovat na kloubu pod plecí, aby oddělila jen vyloženě plec s lopatkou. Protože tohle prostě celé neodnese. Ne tak aby to nemusela vláčet po zemi. To by za ní ale nechalo stopu, což nechtěla.
Koukla na Shaariho. Přešlápla na místě. Přišel čas se rozloučit, ale tak úplně se jí do toho nechce. i když ví, že zatím je to nutné. Nějak neví, jak toto téma nakousnout.

Nad kořistí panuje dobrá nálada. Aby ne. Pro jelena je to sice špatný den, ale pro vlky rozhodně dobrý. "Já jen tak pobíhala okolo, vlastně nic víc. Rozhodující rány jsi zasadil ty," připomenula jeho podíl na lovu. Musím uznat, že ten jeho kožich je rozhodně užitečný. Na lovu pořádná výhoda. Teda, sice mám taky možnosti, kdyby bylo třeba, ale když to jde bez toho, tak proč se s tím obtěžovat.
"To je dobře. Snad tedy jelena najde a dá si taky," vážně by to bylo lepší. Přece jen, je to spousta jídla. Ale už se dál nerozpakovala.

Potřásla hlavou a dala se do jídla. Shaari má očividně jiné preference než ona a jde po vnitřnostech. Však proč ne. Ale ona má radši maso a tady je ho dost. Spokojeně se prohryzává k jelení kotletě a občas odhryzává prostor kolem přední nohy i s plecí, na které nechává kůži. Tu si hodlá vzít pak sebou. Čenich má teď už od krve i ona, ale vypadá rozhodně spokojeně.
Hostina trvá docela dlouho, Noctra postupně odhryzala i tu přední nohu. Spokojeně di odfrkla a olizuje si čenich. Ona má tedy rozhodně dost. Koukla po Shaarim, leží teď pohodlně usazená vedle jelena.

Je dokonáno. Jelen leží na zemi a chudák Shaari je poněkud přebarvený. Noctra se ale nedokáže neuculovat. "No tos neříkal, to je pravda, ale tak, změna je život, ne?" Sedla si tam, jazyk vyplazený, očividně v dobré náladě. Jestli na jejím kožichu ulpěla krev, není to vidět. Černá barva je v tomto výhodou. "U jídla by ses stejně umazal a kde je říčka, to víme oba," zkusila potom navrhnout Shaarimu řešení situace, aby si nepřipadal tak divně.
Koukla pak na jelena. Olízla si tlamku, jak se jí už sbíhají sliny. Jelení maso neměla opravdu hodně dlouho. Přece jen, lovit sama jelena považovala za zbytečné. Je to pro jednoho jednak příliš riskantní a jednak, stejně by ho nesnědla.
"Nemyslím, že by ses někde pletl. A je mi jasné, že s tím, co umíš, asi lovíš jinak. Já ale nemůžu jen tak zmizet. Tak se musím spoléhat na obratnost, to je celé. A jak vidíš, zvládli jsme to dobře," začala klidnit Shaariho. Podle ní je dobrý lovec. Přece jen to byla pro ně oba trochu nezvyklá situace. Pousmála se a pozorně mu naslouchala, když se zmínil o tom, co se mu to nedávno stalo.
"Je škoda, že ji nemáš jak pozvat k jídlu. Přece jen, máme tady teď pořádnou hostinu. A tak jako tak, co bude navíc, tak nechat musíme. Jen si asi zkusím vzít kousek na snídani, pokud se mi ho povede někde vhodně uložit. Aspoň nebudu muset další den shánět hned jídlo." A masa je tu víc než dost.
Vstala, protáhla se a začala očichávat jelena. Pak si našla jedno místo, co se jí zalíbilo a začala se dobývat skrz kůži k masu. Je čas na hostinu.
Dva vlci nesnědí zase tolik, Noctra si pak zkusí odhryzat kus plece, který by si mohla uložit někde v křoví na druhý den. Pokud jí to tam tedy někdo nevyhmátne. Když ne, má druhý den vyřešené jídlo. Když se stane, no co už. To je zatím ale hudba budoucnosti. teď je čas jíst.

Noctra se na Lunary zvesela usmála a pak se protáhla. Vypadá spokojeně. "Tak dobře, jdeme." Mrkla na ni a pak lehkým pravidelným klusem vyrazila za pachem hus. Podobní opeřenci se nestopují dobře, přece jen, když vzlétnou, má lovec na zemi smůlu. Tady kolem je ale pachů hodně. Noctra, hlavu mírně skloněnou, aby lépe zachytila pachy u země, kluše krajinou spolu s Lunary. Občas se zastaví a rozhlédne, občas koukne na svou společnici.

Až po chvíli se zastavila, hlavu zvednutou, v těle znatelné slabé napětí. Zachytila mnohem čerstvější pach. Lehce se přikrčila, aby byla v travinách pláně hůře vidět, a ukázala Lunary čenichem kousek stranou. Ozvalo se husí zakejhání. Rozhoně tam je kořist. Noctra se koukla po Lunary, s kterou si nedohodla žádný postup. Ale gestem jí ukázala, jestli by Lunary mohla pokračovat rovně, a že ona sama to oběhne trochu stranou, aby husy dostaly obě vlčice mezi sebe. Pokud s tím bude Lunary souhlasit, černá vlčice se přikrčí víc k zemi a mezi trsy trávy zamíří obloukem za husy, aby celý lov mohl začít.