Príspevky užívateľa

Tempo, které jim Mey určila, jí přijde trochu pomalé. Ale nestěžuje si, jen se pozorně rozhlíží kolem nich. Moc dobře si uvědomila, že překročili už před nějakou dobou hranici území smečky. Je si trochu nejistá, přece jen, ona sem nepatří. Ale vypadá to, že to nikdo neřeší, když nejde sama ale s vlčicí, která tu své místo má. I tak je Noctra trochu napjatá, moc dobře si vědomá toho, že je jen hostem a podle toho se také musí chovat. Jen kdyby doopravdy věděla, co to obnáší.

Nečekala, že se dostane dokonce do nory smečky. Ale hned uvnitř ji něco zaujalo. Vyrovnané hromádky bylinek jsou rozhodně nepřehlédnutelné. Navíc jsou i dost cítit. Napřímila uši a naklonila hlavu trochu na stranu, natáčí ji sem a tam a okukuje hromádky. Koukla po Mey, ale pak k hromádkám rostlin došla blíž. Opatrně je zkouší očichávat, tedy pokud to Mey dovolí. "Máš jich tu spoustu.. a každou úplně jinou," plácla, vlastně trochu naivně, jak je vyvedená z míry z toho všeho. Na co všechno jen můžou být? To bych si snad v životě nezapamatovala.

"Ach tak. Dobře," odpověděla jí trochu rozpačitě Noctra. U ní doma žádné takové rituály nikdy nebyly, ale od matky o nich už slyšela, že to v některých rodinách tak bývá. "Tak ti přeji dobrou cestu," pokusila se být zdvořilá, snad správně. Výrazem Mey se nijak rozhodit nenechala. Koneckonců, výraz ve tváři opravdu není vše a i když byla dlouho sama, tohle ještě ví.
Navíc, pořád jí vrtají v hlavě ty bylinky. Nakonec jí to nedá a zeptá se. "Je hodně těžké hledat venku užitečné byliny?" Výmluvně se rozhlédla po okolí. Rostlin je kolem docela dost, ale Noctra samozřejmě netuší, jestli některé k něčemu jsou. Směr a trasu cesty nechává určovat druhou vlčici.

Trochu pokukuje po trochu rozhorlené Mey. Jako bych to nevěděla, že někdy není na výběr. Ale nekomentovala to a nepřerušovala ji.
Pak už ale přece jen změnily téma.

Noktřin důraz na její názor očividně fungoval. Zvedla hlavu. Jak asi vypadá tábor smečky? Neumí si to úplně přestavit. V tuhle chvíli ji ale mnohem víc zajímají ty bylinky. Přece jen, odpočívat tak nějak moc nepotřebuje, ne v tuhle chvíli. "Určitě se ráda na nějaké bylinky podívám. Snad mi to půjde. Přece jen by se to mohlo hodit," pak jí došlo, že vlčic se očividně chystá někam odejít. Zamrkala. "Když je to důležitá cesta, tak se asi nedá nic dělat. Ale... budeš v pořádku?" Zeptala se opatrně. Přece jen, tato vlčice pro ni byla ochotná ledacos udělat, a to trochu zavazuje. Ne že by toužila se o někoho starat, ale přece jen jí osud Mey jedno není.

S jedním uchem stále natočeným k Lunary, aby si hlídala její pozici, spokojeně pokračuje dál. S touhle vlčicí by se putovalo dobře. Noctře to nikdy dřív nepřišlo, ale ve skutečnosti už zjistila, že ne každý vlk by jejímu normálnímu tempu tak lehce stačil. Elegantní Lunary s tím ale nemá nejmenší problém.

Když druhá vlčka bez problémů pochopila gesto na lovu a jako stín se pustila dál vysokými travinami, Noctra se neubránila úsměvu. Dobrá lovkyně, tohle bude zábava. Už párkrát s někým lovila a nečinilo jí potíže poznat, že tohle půjde. Sama se přikrčila a ztratila se mezi stíny travin. Využívajíc svojí nenápadné srsti postupuje rychle a sune se mezi trsy trávy tak, aby dostala hejno mezi sebe a Lunary. Občas se zastaví a velmi opatrně zvedne čumák a oči nad traviny aby se podívala, kde je Lunary. Opět se pousmála, když zjistila, že mají hejno vlastně přímo mezi sebou. Husy, které díky směru větru zatím netuší, že se k nim stahuje vlčí pohroma, naštěstí docela často kejhají.

Noctra naposledy koukla, kde je Lunary. Druhá vlčice ji možná nemusí v trávě vidět, ale podle pohybu stvolů by to odhadnout mohla. Noctra ale na pobídku nečekala. Počkala ještě chvíli, aby Lunary dala možnost se připravit a pak vyrazila na hejno. Tím je druhé vlčici nažene přímo před tlamu. Navíc, vyrazila hodně rychle a prudce po mladém houserovi, který je dost blízko ní. Pár bleskových skoků, a husí samec se kutálí po zemi. Sice ho nedokázala chytit do tlamy, ale srazila ho k zemi. Otočila se dost prudce a chňapla po zvířeti. Zachytila husí křídlo dřív než ji houser stihl praštit a strhla ho na zem. Pak mu přišlápla packou křídlo a chytila ho za krk. Stiskla a trhla. Tohle zvíře už neuteče ani kdyby Noctra pustila. Ta se teď ohlíží a kouká, jak je na tom Lunary, jestli se jí povedlo využít situace. Věří, že druhá vlčka pomoc potřebovat nebude, ale kdyby ano, tak hned vyrazí za ní.

"Vlastně jsem žádné lovce nepotkala už dlouho. Naštěstí." Je očividné, že má s lidmi zkušeností o dost víc, než jí je milé. "Vlci by mezi sebou zbytečně bojovat neměli. Když je místo a není hlad, tak by se prostě nemělo," zabručela trochu mrzutě a pohodila hlavou. Dobře ví, že to tak ne vždy je. Nedělá si iluze. A svou kůži, ani kůži svých blízkých by rozhodně nedala lacino. Tedy kdyby někoho měla. A že se to v její domovině nedělo? S lovci bylo problémů tolik, že na to ani nebyl prostor.

Ale pozorně poslouchá dál. Komplikovanější? Ale nezeptala se na nic. Jen zastříhala ušima. Uvědomuje si, že by to asi Mey nebylo příjemné, tak mlčí. Pak ale zabystřila. Smečka, co by přijala poutníka... Vlastně o nové smečce Noctra nikdy neuvažovala. Ani neměla kdy. Ale i tak považuje za nutné ubezpečit druhou vlčici, že by nezpůsobila problémy. "Nikdy bych jen tak něco takového nevyzradila. Bezpečí smečky je důležité, taková důvěra se nezrazuje." Řekla to dost pevným hlasem aby bylo jasné, že podobné věci bere opravdu vážně. Jsou to slova někoho, kdo už viděl smečku umírat. A rozhodně si to neužíval.
Pak byla chvíli prostě zticha. "Bez smečky jsem většinu života. Vlastně už ani nevím, jak to v nich chodí," pokusí se současně vysvětlit svůj postoj i svoje možné chyby v jednání. "Možná bych... to měla zkusit zjistit," volí slova opatrně. Nechce se k ničemu zavázat, opravdu netuší co čekat.

Černá vlčice se koukla na svou společnici. Popravdě ji ani nenapadlo, že by jí druhá vlčice nabídla úkryt. Spíš sama byla jen zvědavá na bylinky, třeba by se mohla přiučit něco, co by se jí, která se toulá sama bez smečky, mohlo hodit. Přece jen, zranění se může stát komukoliv a vědět, jak si zvýšit šance v terénu, by mohla být otázka přežití. A tak chvíli jen mlčela a koukala na Mey, s uchem natočeným k ní. Pak ušima zastříhala a opatrně promluvila. "Popravdě, ani mě nenapadlo, že by mi tohle někdo nabídl. Prostě... jen se tu snažím trochu seznámit, zjistit jak to v kraji chodí, abych se nedostala zbytečně do problémů." Dost u toho zvážněla. Je pravda, že Noctra nevypadá, jako by na cestách strádala. Nevypadá ani hladová ani ve špatné kondici, srst má hustou a lesklou a postavu štíhlou, ale vytrénovanou neustálým pohybem. "Tohle místo zatím vypadá jako docela přátelské a klidné. Nejsou tu lovci. A zvěře je tu taky dost." Žádný hlad a žádný útěk Potřásla hlavou. Není těžké pochopit, že si trochu není jistá, co s tou nabídkou o vlčice udělat. "Jen.. mě zaujalo co umíš. Když je jeden sám, asi by se hodilo vědět aspoň něco. Kdyby se něco stalo, zvýšilo by to šanci na přežití," přiznala nakonec neochotně. Nerada o sobě mluví tak podrobně, jenže si uvědomuje, že jako tulačka bez smečky má vlastně nižší postavení, než jakýkoliv vlk, který smečku má. A podle toho se také musí chovat. Prostě má pocit, že by to druhé vlčici opravdu vysvětlit měla. Pak ale zvedla hlavu a koukla na ni. "Tys taky byla nějakou dobu bez smečky? Myslela bych si, že někdo, kdo umí to co ty, bude mít smečku pořád. Už proto, že by ho určitě smečka chtěla."

Noktřina chůze je velmi tichá a lehká. Opravdu je znát, že nejspíš je zvyklá putovat dlouho a daleko, běžná chůze pro ni vlastně nic moc neznamená. Koukla se na Mey. "Řekla bych, že ti pomůžu, ale nevím, co bych měla hledat. Teda, tyhle poznám po čichu, teď už jo," zabručela. "A ne, nemám smečku. Vlastně jsem hodně dlouho nepotkala ani žádné vlky, až v poslední dobou sem tam někoho. Tedy, vím že tu jsou blízko území dvou smeček," a o kus dál další. "Na tu jednu prý si mám raději dávat pozor. Ale tak, bez dovolení bych na něčí území jen tak nevešla, to se nedělá. Tak by to mělo být v pořádku. I tak jsem prve raději vyrazila směrem od jejich území," doufá, že tak dala jasně najevo, že nehodlá dělat potíže.

Obdivně koukla na Mey, když si tu štiplavou nechutnost s klidem vzala do tlamy a vyrazila s tím dál. "Jo, to chápu," odpověděla jí klidně. Ale i tak si v tuhle chvíli neumí představit, že by něco takového měla takhle nosit.
Druhá vlčice zvolna vyrazila dál. Chvíli zaváhala, ale pak jde prostě s ní. Pár dlouhými kroky běžce dlouhých tratí ji dohnala a srovnala s ní tempo. Koukla na ni skoro až obdivně. Takže se od mala učí, jak podobné věci znát. To musí umět opravdu dost věcí. Mírně ale svěsila uši, když došlo na zodpovědnost. Tomu dobře rozumí, táta jí k tomu taky ledacos řekl. Přesto se nemůže ubránit tomu, aby po Mey občas nekoukla. To ji z toho nesvědí tlama? Přesto jejímu výkladu rozhodně věnuje pozornost.
Když jí vysvětluje, co je infekce, Noctra přiklopí uši až těsně k hlavě. Před očima se jí mihne matná stará vzpomínka na vlka, kterého si už sotva pamatuje a který si zranil nohu. Nakonec umřel, nohu oteklou a bolící. Noctra jen nevěděla, že se tomu říká takhle. Z jejího výrazu je ale jasné, že se s tím už musela setkat a nedopadlo to dobře. Neřekla nic. Po chvíli ale zase napřímila uši a už na ní není nic znát. "Asi bych mohla říct, že šťastná smečka, která má doma takového vlka, co tohle všechno ví", potřásla hlavou. Její smečka léčitele neměla. "Kam teď vlastně jdeš? Jestli teda... nevadí že se ptám," zrozpačitěla náhle.

Vzhledem k tomu, že Mey nic nenamítá, Noctra přiblížila čenich k bylinkám. A vzápětí mohutně kýchla. Naštěstí se stihla odvrátit, tak nepoprskala ani rostliny, ani Mey. Nemají příjemné aroma... Slabý slovo. párkrát se zhluboka nadechla. "Jak jsi tohle zvládla nést? Ještě že jsem kašel nikdy neměla," packou si otřela čenich. Začíná mít pocit, že tohle by asi nemohla dělat. Přesto by se určitě hodilo znát víc. Co kdyby se někdy zranila."Bylo těžké se to všechno naučit? A co je to vlastně infekce?"

Pozorně naslouchá druhé vlčici. To asi vážně budeme. Ale stejně jsem o tomhle neslyšela. Asi se není co divit. Zastříhala ušima. "Většinu života jsem sama, nebylo se od koho učit," přiznala klidně. S tou skutečností se ostatně sama smířila už dávno. Sledovala Mey během vysvětlení, pak koukla k bylinkám. Koukla na Mey, pak udělala pár kroků blíž a natáhla čenich k bylinkám. "A tyhle umí co? Smím si je očichat?" Čenich někdy řekne víc než oči.
Zvedla zase hlavu, když se jí Mey zeptala odkud je. "Vlastně dost zdaleka. A je to celkem jedno. To území zabrali lidé, nejde se tam vrátit." Ani bych netrefila zpátky.

Černá vlčice nejistě přešlápla. Je mladá, to ano, ale i tak je to až moc nápadné, jak málo zřejmě ví. Když Mey ukázala na bylinky, koukla po nich i Noctra. Trochu zavětřila, jeslti z nich něco neucítí. Ale na to je buď moc daleko nebo špatným směrem.
"Není se čeho dotknout," podotkla trochu smutně Noctra, když na ni druhá vlčka promluvila tak hezky zdvořile. Olízla si nejistě čenich. "Já totiž opravdu žádného takového vlka nikdy neviděla. Těmi rostlinami jde něco léčit?" Ono jde nějak pomoct u zranění víc? To by se hodilo vědět. Možná by spousta věcí byla snažších.
Až když se jí vlčice představila jí došlo, že tím dost možná měla začít. "Krásné jméno," zkusila trochu vylepšit svou očividnou chybu. "Já jsem Noctra." Nemají tu všichni nějaká dlouhá jména? Asi je to jinde zvykem.
Ale přece jen jí to nedá a znovu pokukuje po těch bylinkách. Na co asi jsou?

Noctra zastavila, černé tlapy srovnané hezky u sebe. Zvedla lehce hlavu v mírném překvapení. Podobným způsobem na ni nepromluvil snad nikdy nikdo. Pak ji zase mírně sklonila. Pomoct? Mě? Odolala pokušení okouknout si vlastní boky, jestli na ní není něco divného. "Ehm.. promiň, doufám, že neruším. Jsem prostě jen trochu zvědavá. Všimla jsem si, že tu něco sbíráš... Na co to je?" Podívala se na ty bylinky. Vzhledem k tomu, že teď už nemusí tak spěchat, protože ji nikdo nikde nepronásleduje, tak se v ní začala probouzet dlouho utlumená vrozená zvídavost. Ale i kdyby toho nebylo, stejně by se s vlčicí setkala. Vždy je lepší vědět, kdo je ten, kdo je poblíž. Připomněla si poučku od své rodiny.

V zamyšlení prochází horami. Tady je jí vlastně docela fajn. Hory měla vždycky docela ráda. V horách je hodně úkrytů, dobře se tam stopuje zvěř, vody na pití bývá dost a bývá čistá a lovcům se tam přitom pohybuje hůř než jí.
Ví, že je pořád blízko území dvou smeček, ale ne na něm. To jí v tuhle chvíli stačí aby byla spokojená. Vyběhla na úbočí jednoho menších svahů a nastavila kožich větru a pachům okolo. Je tu klid a vlastně dost hezky. Ale, vítr přinesl něčí pach. Zarazila se a koukla se směrem, odkud vane vítr. A opravdu. Nahoře nad ní je vlčice. Co to tam dělá? Noctra naklonila hlavu na stranu, uši nastražené a sleduje vlčici, která se tam očividně vrtá v něčem v trávě. Na co jí to bude? Noctra samozřejmě slyšela už dřív o léčitelích, ale nepamatuje si, že by někdy nějakého potkala, takže ji nenapadne, že tam vlčice může sbírat byliny.

Nakonec, protože by si jí druhá vlčice stejně brzo jistě všimla, zamířila zvolna k ní. Neskrývá se, jde volným krokem někoho, kdo je zvyklý překonávat dlouhé vzdálenosti. Relativně rychlým, ale úsporným. Prostě tak nějak plyne po svahu kopce, s přirozenou elegancí někoho, kdo se prostě je zvyklý hýbat.
Když dorazila blíž, zpomalila a zkusila vlčku před sebou pozdravit. "Ahoj."

Tiše se dívá na Shaariho. Vážně je to loučení o hodně těžší, než čekala. O to víc, že asi vážně mají dost společného. Mezi nimi začalo růst přátelství. Asi jsme oba ještě příliš zřízení než aby to šlo doopravdy. Ale i Noctra upřímně doufá, že to není jejich poslední setkání.
"Půjdu zpátky na planinu a do lesa za ním, někde tam má být území smečky, chci zjistit kde je. Pak se asi otočím zase zpátky, najít hranice území ostatních smeček. Vím kam zasahují ze severní strany. Ale budu určitě delší dobu někde tady poblíž," odpověděla mu na jeho otázku.
Došla pak o trochu blíž a zlehka se mu otřela čenichem o plece, v přátelském pozdravu. V takovém, jaký nezažila už roky. Až pak se zvolna otočila (po tom, co mu dala možnost provést totéž pokud bude chtít) a zamířila k ležící jelení pleci. Vzala kus masa do tlamy, tak, aby ho nikde netahala po zemi a zamířila dál do lesa. Ale ještě se přece jen ohlédla a koukla po Shaarim, než se zase rozešla a pohltily ji tmavnoucí stíny lesa.

"Nápodobně," mrkla na něj. Zalovit si ve dvou bylo rozhodně fajn. Když jí poděkoval, jen se na něj usmála.

Chvíli se snažila tvářit vážně, ale postupně se usmívá přece jen víc a víc, až se vyloženě směje. "Doufám, že až budeš ten velký a strašný vůdce rudohlavých vlků, tak si vzpomeneš, kdo stál u začátku," řekla mu na oko vážným tónem, který usvědčují ze lži cukající koutky, jak zadržuje smích.

Veselá nálada ji ale opustila, když došlo na loučení. Najednou se jí vůbec nikam nechce. Rozhlédla se po okolí, pak koukla smutně na Shaariho. Nebylo těžké přijít na to, že i on je z toho všeho ne moc veselý. Ale je čas jít, což i on sám nakonec řekl. Svěsila uši a trochu sklonila hlavu. Povzdechla si. Ne, vážně se jí s milým vlkem nechce loučit. Jenže, sama dobře ví, že by nezvládla vedle něj usnout. Zatím ne. Teprve párkrát někoho vůbec potkala. Svou rodinu už nenajde. To dobře ví. Ale zatím vlastně nikdy nepřemýšlela, že by si našla novou. Snad až teď. Jenže, právě proto prostě není na něco takového připravená.
"víš, bylo to vážně fajn. A doufám, že ne naposled," akceptovala rozloučení, ne moc vesele. Najednou má trochu knedlík v krku. Shaariho si stihla i za tu krátkou chvíli oblíbit. Váhavě se ale rozhlédla, kudy půjde pryč.