Príspevky užívateľa

"Vlastně jsem teprve začala," pohodila černá vlčice hlavou. Opravdu vypadá sebejistější. Černá srst je hustá, a i když i poprvé byla očividně vlčice v dobré kondici, prostě, rozdíl tu je.
"Jestli, chceš, proč vlastně ne? Nejspíš to tady i znáš líp a víš, kde husy bývají. A pokud nevíš, nevadí. Stopy vypadají slibně, myslím, že tímto směrem by mohla být dobrá šance," ukázala čenichem trochu víc na východ. "Co bys řekla ty?"
Dává Lunary možnost vyjádřit názor a pokud bude druhá vlčka souhlasit, zamíří spolu s ní směrem, kde tuší šanci potkat husy. Bude-li Lunary vědět o lepším místě, akceptuje to a zamíří s ní tam.

Běh lesem, křoví, šlehající větvičky, tesáky a prchající jelen. Krev rozprouděná v žilách. To jsou chvíle, které docela stojí za to.
Jelen opravdu nevydržel běžet dlouho. Ale jeho poslední pokus o boj Noctru trochu překvapil. Laně tohle nedělají a i z jelenů jen málokterý. Nedala to ale na sobě znát a obratně uhnula, když se mohutné zvíře otočilo proti nim.
Obíhala kolem něj v kruzích, a Shaari zase někam zmizel. Dobře. Začala na jelena vrčet a ňafat a prostě na sebe vázat pozornost. Chtěla tím umožnit Shaarimu, aby po něm skočil. Netrvalo to dlouho. Ale trochu jí zamrazilo, když viděla, kam se Shaari pověsil. To by neměl. Tam ho může parožím trefit, když bude mít chvíli klid.
Noctra nezaváhala. Dorážela na jelena o to agresivněji, zepředu a z druhého boku, aby jelen neměl možnost se ohnat tak, aby Shaariho parožím zranil.

Když jelen nakonec padl, Shaari se očividně rozhodl ukončit jeho trápení. Noctra by sama nejednala jinak, ale Shaari měl lepší pozici, a tak byl rychlejší. Ale nejde na to úplně dobře. Potřásla hlavou a pak vyskočila na tělo jelena vedle Shaariho. Taky mohl kousek uhnout. Pak se nacpala těsně vedle modrofialového vlka, musela se o něj vyloženě opřít, tělo na tělo. Našla si bod těsně pod čelistí, kde byl pořád ještě znát slábnoucí tep zvířete. Vycenila bílé zuby a zabořila je do předělu mezi krkem a hlavou, přesně v místě tepny a prudce trhla. Za jejími zuby vyrazil proud krve, což dost urychlilo čas, než se nebohé zvíře přestalo škubat. Shaari ovšem skončil trochu ohozený. Měl možnost tomu zabránit, pokud by jelena pustil a uskočil také. Noctra spršku neschytala, protože po tom škubnutí ustoupila dál a seskočila z jelena. Koukla na Shaariho. Jeje. To bylo vlastně docela dobré. Přejela pohledem jeho kožich a zhodnotila jeho stav. Uculila se. Také je zadýchaná, ale vypadá vlastně docela v klidu.
"Asi jsme fakt dobrej tým, co? Jen teď asi pukneme, než tohle sníme." V tuhle chvíli lituje, že nemá smečku, vlky s kterými by se mohla podělit.

Když Noctra uskakovala pryč od jelena, po svém prvním rychlém výpadu po jeho noze, minulo ji kopyto jen těsně, až kolem ní zavířil vzduch. Vlčice se ale nebála. Není to poprvé, co takhle vysoké chňapla po noze a věděla, že musí být rychlá a pořádně uskočit, jelen ji netrefil.
Neměla jak zjistit, kde se skryl Shaari, ale chvíli na to už zaútočil i druhý vlk. Když se v podstatě zjevil v prostoru z ničeho a složil velkého jelena na zem, Noctra uznala zamrkala. Páni. Nedivím se, že si troufl sám na jelena.

Opatrně se drží z dosahu kopyt, připravená zraněné zvíře pronásledovat a štvát, dokud nepadne. Jelen se očividně ale rozhodl ještě bojovat. Velké zvíře po ní vyjelo dost agresivně. Noctra ale není na lovu žádný nováček a tak bleskově uskočila špičatému paroží z cesty, s vyceněnými tesáky se i tak pokusila opatrně ohnat jelenovi po noze, i když tentokrát minula. Nemohla v úskoku správně zaměřit chňapnutí. Ale i to asi zvířeti, krvácejícímu z rány na krku, stačilo. Jelen začal prchat do lesa. Noctra jen tak tak potlačila v hrdle zavytí, jako když kdysi se učila lovit se smečkou. Shaari není její smečka, i když v tuhle chvíli spolupracují a nesluší se, aby se tak chovala.
Vyrazila za jelenem, dotírá mu na zadní nohy, nutí ho prchat aby se vysílil a dříve padl. Kdykoliv je to bezpečné, chňapne mu po noze. Pokouší se poranit prchajícímu zvířeti šlachy. Podle krve, která ale za jelenem zůstává, asi nepoběží dlouho. Shaari odvedl opravdu dobou práci. Noctra se snaží běžet tak, aby na stezce s ní mohl pohodlně postupovat i Shaari a zapojit se. Občas po něm koukne, když je zrovna dostatečně z dosahu nebezpečných kopyt.

Pozorně poslouchá jeho vysvětlení. "Jo takhle. Určitý smysl to dává, ale nevím, jeslti bych to tak dokázala brát. Přece jen, to by znamenalo že nemůžu nic ovlivnit, ne? A to by se mi zase nelíbilo," potřásla hlavou. Ale očividně je otevřená debatě.

"Že se štěňata kočkují" Vážně jsem řekla kočkují? Šťěňata? Eh... "To je tak nějak normální. Ale u nás by výše postavený vlk poblíž nikdy nedovolil, aby to bylo jakkoliv kruté. To by se bralo jako nevhodné chování a to se nesmí." Nesmělo. Koukla se na Shaariho trochu se smutkem. Mrzí ji, že si musel projít něčím o dost horším. Ale napřímila uši, když jí povídal o své srsti. "Nemám moc zkušeností, ale řekla bych, že asi bude. Kor když to nikdo z rodiny neměl. Třeba moje srst magií není, jen jsme se tak přizpůsobili vlivem naší magie. Ale to je jiné a nemění se a navíc, měli jsme ji všichni. " Nemůže Shaarimu dát víc, než svůj názor na základě toho mála, co o magii ví, díky svojí rodině.

Vesele se na něj zašklebila, když ho zaujal její magií stvořený dočasný roh. Ale nekomentovala to, raději se pak už soustředila na lov.
Když Shaari na lovu tiše promluvil, lehounce se napjala. Byla by spíš ocenila komunikaci gesty, ale chápala, že asi nevěděl, jak to provést. Není zvyklý lovit ve skupině, a ona sama vlastně taky ne. Jen slabě kývla a tiše zmizela za křovím. Pohybuje se tiše a nespěchá, obchází jelena tak, aby se dostala na určené místo.

Opatrně se dostala na určené místo a pak schválně udělala v křoví hluk a začala vrčet, aby nahnala jelena směrem kam jí ukázal Shaari. Druhého vlka nevidí, ale tím pádem ani jelen a tak to má být. Předpokládá, že se skryl. Když parohatec zamířil směrem, který potřebovali, Noctra doufá, že se Shaari stihl připravit. I ona je spíš jen stín pod křovím. Nebohé zvíře jí nejspíš na ústupu sotva může vidět, když mu poprvé obraně chňapla po zadní noze a pak uskočila, v prvním útoku. Doufá, že tím jelena ještě lépe nasměrovala správným směrem a navíc odvedla pozornost dost na to, aby skrytý Shaari mohl bezpečně zaútočit. Pokud měla štěstí, třeba poranila jelenovi šlachu dost na to, aby jim pak neutíkal daleko. Ale to v rychlosti nemůže odhadnout.

"Aspoň že dobře. Doufám, že ať je složitější cokoliv, není to moc zlé. " Trochu pak ale zvážněla. Ona je pořád většinou sama. I když ne už úplně vždycky. Poslední dobou často přemýšlí nad starými časy, kdy sama nebyla. Sice si na svůj život na cestách zvykla, ale přece jen, nikdy to vlastně neměla v plánu. Ale pak se zase usmála.
"Vlastně taky docela dobře. Poznávám okolní krajinu, občas někoho potkám. I jsem si někým zalovila společně, to byla docela legrace," uculila se na druhou vlčku. "Ale většinou se toulám prostě jen tak. Zrovna jsem přemýšlela, že bych se koukla, jestli nenajdu nějaký čerstvější husí pach, starších je tu docela hodně. Husu jsem k jídlu neměla docela dlouho a tohle není ničí území," samotnou ji překvapilo, jak moc se rozmluvila. Posun v chování musí být pro Lunary dost výrazný. Když se potkali předtím, Noctra byla až přehnaně opatrná.

V klidu počkala na druhou vlčku. I se začala mírně usmívat. Vlastně ji vidí docela ráda, nějakou dobu se tu potulovala, poznávala Norestem a zjišťovala něco víc o tom, jak to tady chodí. A Lunary si ji očividně pamatuje, i když se potkali jen krátce a to po tom, co se sem teprve přitoulala.
"Ahoj Lunary, jak se ti daří?" Zeptala se druhé vlčky zvesela a párkrát mávla ohonem.
Vypadá o dost sebejistější a klidnější, než když se viděly poprvé. Ale také od té doby ví o tomto místě víc a ví, že jí tu opravdu moc nehrozí a může si tak dovolit být otevřenější.

Noctra naklonila hlavu na stranu, pak na druhou. Druhá vlčice zatím mlčí, mlčí, stále ničí... Stalo se jí něco? Chování druhé vlčky jí připadalo docela podivné. A kam to pořád kouká? Zkusila se podívat tam, kam se dívá druhá vlčice, ale nic tam nevidí. Tak se znovu podívala na ni. Už se jí chtěla zeptat, jeslti se jí něco nestalo, když druhá vlčice přece jen nakonec promluvila.
"To záleží co asi chceš dělat. Jestli tak doletíš daleko a jsi rychlá, tak je to asi jedno. To je stejně asi nejdůležitější, ne?"
Sleduje vlčici před sebou.
Povzdechne si a skloní hlavu, když jí vlčice říká, že létání by musela zažít. "Bez křídel si to asi moc nevyzkouším," odpověděla jí ale celkem zvesela.
"A poslyš, kam jsi to pořád koukala? Nevypadá to, že by tu něco bylo."

"Ach tak. To ale tak nějak nevnímám jako víru. Spíš je to sebedůvěra, nemyslí?" Usmála se na něj. Nebo důvěra v někoho nebo něco.

Když popisoval poměry v rodině, zvážněla. "Teda, u vás to asi bylo o dost drsnější než u nás. Sice jsme měli hierarchii, ale alfa by nikdy nedovolil, aby někdo někoho šikanoval. Omega musel sice ustoupit a projevit úctu, ale nikdo by mu nemohl jen tak ublížit," přiblížila mu poměry u ní ve smečce. Opravdu byly dost jiné. Ale pak pozorně poslouchala dál, sem tam zastříhala jedním nebo druhým uchem. Nepřerušovala ho.
"Aspoň že je tvoje srst užitečná a že ses to co umí naučil používat. Já svou srst nijak řešit nemusela. Rodiče mě učili, že to, že je hůř vidět, vlastně není magie, prostě jen díky magii co máme, taková je a že neodráží světlo stejně jako normální srst a proto nejsme vidět. Výhoda je, že když to není magie, tak to aspoň funguje pořád," usmála se na Shaariho.
Když se jí zeptal na její magii, zastavila se a koukla se na něj. "Rodina tomu říkala magie noci. Je to vlastně jen taková hra. Nic moc toho neumím, prostě jen na něco sešlu obláček tmy. Dá se s tím dělat docela legrační věci, třeba jsme si s bráchou vzájemně přičarovali roh na čelo nebo na čumák. Kdybys do něj ale strčil, tak tím rohem projdeš skrz, je to jen tma, ne skutečný roh." A nechala si vzápětí jeden malý růžek vyrůst uprostřed čela. Nechala ho tam jen chvíli a pak ho zase nechala rozplynout. Samozřejmě že tím jde udělat i něco zajímavějšího, jako oslepit soupeře v boji, nebo prchající kořist. Znovu se vydala dopředu, pro ni je to téma za skončené.

O to víc, že chvíli na to natrefili na stopu. Zvesela se na Shaariho usmála a lehkým klusem vyrazila po stopě. Našlapuje zase tak opatrně, že prakticky není slyšet. Hlavu trochu níž, aby dobře mohla sledovat stopu, soustředěná. Postupuje vlastně dost rychle. Je znát, že je zvyklá překonávat velké vzdálenosti. A pach stopy je silnější a silnější, jak jelena před nimi zvolna dohánějí...

Noctra zaraženě kouká na druhou vlčici. Jé, ta je nějaká nedůtklivá. Chvíli na ni kouká, ale pak jen potřese hlavou a na téma jejího výběru místa k odpočinku, nadále nijak nereaguje.

Trochu se podivuje, když druhá vlčice poněkud zvedá nos nahoru. Takže se mění v ptáčka. Legrační. "V nějakého velkého? Můžeš tak i lovit? Ale i kdyby ne, aspoň tak najdeš zvěř a dostaneš se blíž, ne? A jaké to vlastně je, létat?" Sama sebe trochu nepoznává, když takhle na druhou vlčici dotírá, naprosto ignorujíc její poněkud povýšený výraz. Dovede si představit hezkých pár způsobů, jak takovou proměnu použít. K průzkumu nebo útěku. I když... Vlčí zuby jsou prostě vlčí zuby. Minimálně jak dojde na obranu.

Zatímco propátrává prostor, aby zjistila, jeslti je šance ulovit si nějakou šťavnatou husičku, postřehla nedaleko pohyb.
Instinkty jí velí spíše skrýt se, zmizet. Ale přece jen, tady je poslední dobou větší klid, a lidské lovce nepotkala už dost dlouho. A tak se napřed ohlédla a zkouší zjistit, kdo se to k ní vlastně blíží.
Zahlédla druhou vlčici. Tu... přece znám. Napřímila uši, když rozeznala vlčku, kterou před časem potkala na vřesovišti v horách. I když se potkaly jen letmo, druhá vlčice nebyla nijak nepřátelská, tedy nevidí důvod, proč by měla odcházet, když Lunary míří očividně k ní. Zůstala stát a čeká na ni.

Zvolna a potichu se toulá planinou. Občas zastaví, rozhlédne se, zavětří. Pěkné místo. Drží se většinou v místech terénních poklesů, aby nebyla vidět zdálky, spoléhá na svou srst a stíny v travinách a svazích, že je tak méně nenápadná. Její uši a čich stačí, aby ji varovaly před nebezpečím. I tady je okolo spousta zajímavých pachů. Včetně pachů hus. A žádné stopy po tom, že by byla příliš blízko území nějaké smečky. Že bych si zkusila chytit husu? To by nebyla špatná večeře. Pomyslela si černá vlčice. Koukla po terénu kolem sebe a vyrazila po svahu vzhůru, aby se trochu víc rozhlédla, jestli neobjeví něco zajímavého. V tu chvíli je samozřejmě vidět, ale to jí teď zrovna nijak nevadí.

Noctra se pousmála. "Lovit bez dovolení by si na označeném území smečky dovolil leda někdo hodně zoufalý, nebo hodně hloupý," odpověděla Lunary klidně.
Potřásla hlavou a zase obhlédla terén okolo.
"Takže hádám, že nebudu mít problémy. Alespoň ne s vámi. Ale díky za varování."
Noctra pokývla hlavou na pozdrav a zvolna ustoupila do strany a otočila se, aby zamířila pak zpátky přes vřesoviště k severu, odkud původně přišla. Ještě koukne na druhou vlčici.
"Přeji ti dobré dny a dobrý každý lov," rozpomněla se Noctra na základy slušného vychování, co kdysi měla.
Pokud už po ní druhá vlčice nebude chtít, zamíří zvolna pryč lehkým, klusem a brzo se začne její nenápadná srst ztrácet ve stínech.

Viditelně se zarazila, napřímila se, v podvědomé reakci. Létat? Já? Chvíli na něj užasle zírala. Pak jí došlo, že opravdu prostě zírá a zastyděla se. Co to tady vyvádím! Sklonila hlavu, aby se trochu sebrala. Ale pak koukla na druhého vlka. "Já? Tak nějak si asi neumím představit, že bych to mohla zkusit. Přece jen, já nemám jak," koukla výmluvně na vlastní boky, zcela bez křídel. To, že by ji snad její váhu mohl unést, to jí rozhodně ani nenapadlo. Navíc, jak by se na něm asi udržela. A pak, je to cizinec, vidí ho prvně. Probrala se také trochu její ostražitost.

Noctra sebou cukla a jen tak tak, že neuskočila, když vlkovi ve vodě podjely nohy a vykoupal se asi trochu víc, než měl v plánu. Lekavější vlk by to asi udělal, ale ona zůstala stát.
"Promiň, nechtěla jsem tě polekat," přiklopila na chvíli uši k hlavě, ale pak je zase vztyčila. "Já jsem Noctra," možná chtěla ještě něco dodat, ale zarazila se s pohledem na roztažená křídla druhého vlka. Naklonila hlavu na stranu, pak na druhou stranu. Křídla. Ví, že takoví vlci jsou, ale neměla zatím moc štěstí, že by nějakého potkala. Přešlápla a trochu se natáhla dopředu aniž by se hnula, jak si je prohlíží. Pak jí dojde, že to možná není slušné a zase si stoupne normálně. "Eh... promiň že tě tak okukuju. Já jen, neměla jsem zatím moc štěstí na vlky s křídly." Znovu přešlápla. Nemůžu se přece tak ptát... To je určitě neslušné... Ale nakonec jí to nedá. "Jaké je to létat?"

Co tlapka tlapku mine, přiblížila se k jezeru černá vlčice. Zastavila se na břehu a zadívala se na vodu. Ve vysoké trávě je zatím sotva vidět a ani ona zatím nevidí na celé jezero. Potřásla hlavou. K jezeru se na svých toulkách Norestem vlastně dostala poprvé, i když už byla dřív docela blízko. Hezké místo. Proč jsem se sem nezatoulala dřív? Zvolna se vydala travinami dál.
Došla k písčině, která zasahuje až na břeh. I tady je klid, ale... Zarazila se, zastříhala ušima a rozhlédla se. Prvně hledala po březích, tak jí chvíli trvalo, než jí došlo, že to není břeh, kde má hledat. Zadívala se dost s údivem na vlka ve vodě. Co tam dělá?
Napřímila uši a zadívala se a na něj. Přešlápla. Ale pak se rozhodla na něj zavolat. "Hm... Ahoj ty tam ve vodě?" Zkusila to opatrně.