Príspevky užívateľa

Zatímco propátrává prostor, aby zjistila, jeslti je šance ulovit si nějakou šťavnatou husičku, postřehla nedaleko pohyb.
Instinkty jí velí spíše skrýt se, zmizet. Ale přece jen, tady je poslední dobou větší klid, a lidské lovce nepotkala už dost dlouho. A tak se napřed ohlédla a zkouší zjistit, kdo se to k ní vlastně blíží.
Zahlédla druhou vlčici. Tu... přece znám. Napřímila uši, když rozeznala vlčku, kterou před časem potkala na vřesovišti v horách. I když se potkaly jen letmo, druhá vlčice nebyla nijak nepřátelská, tedy nevidí důvod, proč by měla odcházet, když Lunary míří očividně k ní. Zůstala stát a čeká na ni.

Zvolna a potichu se toulá planinou. Občas zastaví, rozhlédne se, zavětří. Pěkné místo. Drží se většinou v místech terénních poklesů, aby nebyla vidět zdálky, spoléhá na svou srst a stíny v travinách a svazích, že je tak méně nenápadná. Její uši a čich stačí, aby ji varovaly před nebezpečím. I tady je okolo spousta zajímavých pachů. Včetně pachů hus. A žádné stopy po tom, že by byla příliš blízko území nějaké smečky. Že bych si zkusila chytit husu? To by nebyla špatná večeře. Pomyslela si černá vlčice. Koukla po terénu kolem sebe a vyrazila po svahu vzhůru, aby se trochu víc rozhlédla, jestli neobjeví něco zajímavého. V tu chvíli je samozřejmě vidět, ale to jí teď zrovna nijak nevadí.

Noctra se pousmála. "Lovit bez dovolení by si na označeném území smečky dovolil leda někdo hodně zoufalý, nebo hodně hloupý," odpověděla Lunary klidně.
Potřásla hlavou a zase obhlédla terén okolo.
"Takže hádám, že nebudu mít problémy. Alespoň ne s vámi. Ale díky za varování."
Noctra pokývla hlavou na pozdrav a zvolna ustoupila do strany a otočila se, aby zamířila pak zpátky přes vřesoviště k severu, odkud původně přišla. Ještě koukne na druhou vlčici.
"Přeji ti dobré dny a dobrý každý lov," rozpomněla se Noctra na základy slušného vychování, co kdysi měla.
Pokud už po ní druhá vlčice nebude chtít, zamíří zvolna pryč lehkým, klusem a brzo se začne její nenápadná srst ztrácet ve stínech.

Viditelně se zarazila, napřímila se, v podvědomé reakci. Létat? Já? Chvíli na něj užasle zírala. Pak jí došlo, že opravdu prostě zírá a zastyděla se. Co to tady vyvádím! Sklonila hlavu, aby se trochu sebrala. Ale pak koukla na druhého vlka. "Já? Tak nějak si asi neumím představit, že bych to mohla zkusit. Přece jen, já nemám jak," koukla výmluvně na vlastní boky, zcela bez křídel. To, že by ji snad její váhu mohl unést, to jí rozhodně ani nenapadlo. Navíc, jak by se na něm asi udržela. A pak, je to cizinec, vidí ho prvně. Probrala se také trochu její ostražitost.

Noctra sebou cukla a jen tak tak, že neuskočila, když vlkovi ve vodě podjely nohy a vykoupal se asi trochu víc, než měl v plánu. Lekavější vlk by to asi udělal, ale ona zůstala stát.
"Promiň, nechtěla jsem tě polekat," přiklopila na chvíli uši k hlavě, ale pak je zase vztyčila. "Já jsem Noctra," možná chtěla ještě něco dodat, ale zarazila se s pohledem na roztažená křídla druhého vlka. Naklonila hlavu na stranu, pak na druhou stranu. Křídla. Ví, že takoví vlci jsou, ale neměla zatím moc štěstí, že by nějakého potkala. Přešlápla a trochu se natáhla dopředu aniž by se hnula, jak si je prohlíží. Pak jí dojde, že to možná není slušné a zase si stoupne normálně. "Eh... promiň že tě tak okukuju. Já jen, neměla jsem zatím moc štěstí na vlky s křídly." Znovu přešlápla. Nemůžu se přece tak ptát... To je určitě neslušné... Ale nakonec jí to nedá. "Jaké je to létat?"

Co tlapka tlapku mine, přiblížila se k jezeru černá vlčice. Zastavila se na břehu a zadívala se na vodu. Ve vysoké trávě je zatím sotva vidět a ani ona zatím nevidí na celé jezero. Potřásla hlavou. K jezeru se na svých toulkách Norestem vlastně dostala poprvé, i když už byla dřív docela blízko. Hezké místo. Proč jsem se sem nezatoulala dřív? Zvolna se vydala travinami dál.
Došla k písčině, která zasahuje až na břeh. I tady je klid, ale... Zarazila se, zastříhala ušima a rozhlédla se. Prvně hledala po březích, tak jí chvíli trvalo, než jí došlo, že to není břeh, kde má hledat. Zadívala se dost s údivem na vlka ve vodě. Co tam dělá?
Napřímila uši a zadívala se a na něj. Přešlápla. Ale pak se rozhodla na něj zavolat. "Hm... Ahoj ty tam ve vodě?" Zkusila to opatrně.

"Víra... prý má mnoho podob. Moje rodina tohle zase tak moc neřešila, abych pravdu řekla," poznamenala tiše, ale dál to nerozvíjela.

Trochu podezřívavě se koukla na Shaariho, když se usmál po té zmínce s otcem. Úsměv vypadá upřímný, i když se jí také trochu nezdá. Potřásla hlavou, jak se pokoušela si to v hlavě srovnat a posoudit situaci. Ale nechala to být, dobře si je vědomá, že se v interakci mezi vlky vyzná málo, a tak prostě musí brát, co je a jak to vypadá. Dál se k tomu sama nevracela.

"To si ani neumím představit, jaké to bylo tohle objevovat a takhle vyrůstat. Když jsi byl jediný takový ve smečce. To muselo být složité ne? Mě aspoň ostatní mohli říct co a jak. Ale co ty? Všechno sis zjistil sám?" Koukla na něj se zájmem. Ale i tak dál pozorně sleduje pachy.

Po nějaké době se zarazila a sklonila tiše ženich ke stopám. Jejich trasu kříží stezka zvěře a na ní je čerstvý jelení pach. Koukne na Shaariho, pak na pěšinku s čerstvou jelení stopou a pak znovu na Shaariho. Nemluví, aby je její hlas neprozradil jelenovi nedaleko, ale její řeč těla jasně naznačuje nevyslovenou otázku: Půjdeme na lov jelena, nebo ho necháme být? Je to na Shaarim, jestli ano nebo ne, Noctra se přizpůsobí.

Přiklopila uši k hlavě a koukla na Nilese. No jo, ale to je jak? Olízla si čenich a koukla před sebe, na smečkové území.
"Uvědomuješ si, že zvyky ve smečkách odkud pocházím, mohly být o dost jiné a že... eh.. no, to nemůžeš vědět, ale je to dost dlouho co jsem vůbec nějakou smečku potkala?" Je vážně docela nervózní. Jedna věc je potkat v lese jiného vlka a úplně jiná věc je potkat celou smečku a toulat se po smečkovém území.
"U nás se na nic moc nehledělo, vlastně jen nelovit bez povolení a nedělat nepořádek... A samozřejmě nenapadat jiné vlky. Ale prý to je někde i složitější."

"Čtyři?" Zastříhala ušima. Už si všimla i jiných území, ale ne tolika. "Je tu hodně vlčích stop a potkala jsem i nějaká území, ale... ne čtyři. " Potřásla hlavou a koukla po Nilesovi. "Snad časem zjistím, kdo je kdo. Asi by bylo rozumnější to vědět."
Zadívala se zase dopředu, na vlčí území před sebou. Stojí vedle Nilese, rozhodně nepůjde nikam před ním. Moc dobře si uvědomuje, že je to opravdu hodně dlouho, co její tlapy došláply na území, které skutečně patří nějaké smečce.
"Je něco, co bych měla dodržovat, když už jdu s tebou navštívit území tvojí smečky?" Zeptala se opatrně svého společníka.

Trochu zasmušilou náladu by mohl završit leda déšť, ale naštěstí neprší. Povzdechla si, když se jí pokusil dodat naději.
"Je to už rok a půl, spíš o něco déle. Ani nevím, kolik jsem proběhla míst a jak daleko." Šance, že by někdy potkala někoho ze své rodiny, je dost mizivá. Noctra si nedělá iluze už velmi dlouho. Ani jí nedošlo, že vlastně tím prozradila Shaarimu, že je sama většinu života. A už předtím s rodinou byla na cestách. Není se co divit, že se v terénu pohybuje instinktivně tak nenápadně.

Tiše jde před Shaarim.
Nijak se nepokoušela tím druhého vlka rozmluvit, ale očividně, její otevřenost na něj měla vliv. Tiše mu naslouchá, ale nakonec se zastavila a otočila na něj. Neunikla jí jeho zaťatá čelist a celkově dost mizerný stav. No ale za to nemohl.
Počkala si, až se v zamyšlení dostal k ní. Znova do něj lehce strčila čenichem a zařadila se vedle něj, takže oba vlci teď postupují bok po boku.
"Nebyla to tvoje chyba. Vlci by spolu neměli bojovat. Dost škody napáchají lidé. Tvůj otec měl víc rozumu, než ti druzí. Aspoň že jsi živý ty," řekla mu jemně. Opravdu si nemyslí, že by za to mohl.
"Měli všichni takovou srst jako ty? U nás v rodině jsme měli všichni tuhle."
Zkusí trochu odvést jeho pozornost, zatímco postupují lesem. Noctra víc prověřuje pachy ve vzduchu, doufá, že třeba natrefí na stopu jelena. Možná by to mohlo Shaariho zaujmout, možnost lovu. Sice měli ty bažanty, ale přece jen, bažant je celkem malý a oni jsou dva. Ulovit jelena by dost možná mohlo mít smysl.

Stále ještě trochu naježená Noctra koukla po Shaarim. I on je naježený a cení zuby na svět okolo. Pěkně ostré zuby.
I slepý by poznal, že není nadšený, že ty vzpomínky Noktře připomněl. Povzdechla si a svěsila ohon. Koukla na něj.
"Tys je na nás nepřivolal, nemůžeš za to. Ale to oni jsou důvod, proč jsem sama. Cestovala jsem se smečkou, jenže nakonec nás dostihla větší skupina. Museli jsme se rozprchnout, od té doby jsem sama. " Chvíli se odmlčela, pak si povzdechla. "Je to už dlouho." Pořádně dlouho.
Potřásla hlavou a zvolna dál vykročila lese. Cestou zlehka šťouchla Shaariho čenichem do boku, když procházela okolo něj, aby mu došlo, že má dál pokračovat lesem s ní.
Ale sama mlčí. Po chvíli se zase trochu uvolní a sleduje zase čile okolí.

Krásná, poklidná procházka lesem. Stromy, pachy zvěře, a klid. Jen ty vzpomínky jsou o něco horší.
Trochu nevrle koukla po Shaarim, když řekl, že je lepší se lidským sídlům vyhýbat a naježila srst na hřbetě. "Myslíš, že jsem měla na výběr? Já bych k lidskému domu nepřišla ze svojí vůle ani náhodou. To lidé přišli do kraje, kde můj rod žil od nepaměti." Napůl zavrčela odpověď. Ale je vidět, že je to spíš reakce na špatné vzpomínky, než na Shaariho. Jemu to za zlé nemá, konečně, nemohl to vědět. "Lovili nás, a z našich kožichů si dělali pláště. Hodně smeček prostě zmizelo. Další musely utéct." Ne že by to nakonec bylo k něčemu platné. Potřásla hlavou, srst pořád ještě zježenou. Tahle rána se očividně ještě nezahojila. "Byla jsem ještě skoro vlče, když jsme museli utéct i my." A i to bylo houby platné.
Noctra pak nějakou dobu mlčela. Šlapala vedle něj, ale tiše. Držela se ve stínech, pořád asi spíš instinktivně. Už vůbec ne po vzpomínkách na minulost.
"Domov... Bylo to hezké místo. Bohaté na zvěř. Jenže co nám to bylo platné." Povzdechla si posmutněle.

V poklidu následuje modrofialového vlka před sebou, trochu zamyšlená. I když se rozhlíží dost pozorně. Snaží se hlídat si, jeslti neuvidí nějaké výraznější stezky lesem a podobně. Hledá hlavně cestičky zvěře, a nebo dalších vlků. Brzo jí dojde, že i tady se určitě nějací vlci pohybovali. I pěšin po zvěři je tady docela dost. Ale teď není na lovu, tak je nesleduje. Jen si je ukládá do paměti, kdyby se jí to v budoucnu hodilo.

S Shaarim lehce drží krok. A i když je její nenápadná srst ve stínech hustého hvozdu vidět podstatně hůře než na volném prostoru, Shaari, který o ní ví, ji rozhodně nebude mít problém spatřit.
Co tu vlastně budu dělat? A co s ním? Je.. Vážně milý. Asi už tu i pár vlků potkal. Tady kolem je vlků hodně. Noctra, která vůbec neví, jak by se měla ve společnosti vlků mimo vlastní smečku chovat, je z toho všeho a z množství vlků kolem, trochu nesvá. Ale za běhu to na ní samozřejmě moc vidět není.
Když Shaari zpomalil, tiše se zařadila vedle něj. Zamrkala, když zmínil lovce.
"Už jsem naštěstí dlouho žádné nepotkala. Ale jo. Jasně. Potkala." Odpověděla sice klidně, ale přesto trochu přiklopila uši. Vzpomínek na lovce má víc než dost a nejsou zrovna veselé. Koukla pak na svého společníka, u čehož na chvíli uši zase napřímila, než je opět sklopila. On je asi taky potkal.

Zamrkala, když začal komentovat její hvězdu na čele. "Jo, no. Vlastněn netuším, proč ji mám. Nikdo z rodiny ji neměl. Ale máma říkala, že prababička měla podobnou na hrudníku." Aspoň myslím. Moc si na to nepamatuju. Olízla si rozpačitě čenich, než vstala. Koukla na něj.
"Jo, určitě je dost co zkoumat." Pousmála se a pomalu se otočila kolem dokola. "Myslím, že ten les se táhne támhletím směrem. Co zkusit prověřit?" Doufám, že má taky rád les. Přišlo mi to tak. Uvidíme. Po očku koukla na Shaariho. Pořád úplně neví, co si o něm myslet, a už vůbec netuší, co se to v ní děje, když je s ním. Ale je vlastně ráda, že není sama.
Zvesela vyrazila směrem k lesu, pak se ohlédla, jen aby spatřila, jak na sebe kouká do vody. "Tak jdeš?" Zavolala na Shaariho.

"Ne, ale rány do hlavy jsou zákeřné," odpověděla mu mírně. Také se posadila. Trochu se zarazila, když se začal drbat. Blechy?! To doufám ne... Opravdu, ale opravdu by nestála o podobné malé podnájemníky. Ztuhlejší držení těla doplní řádně nechápavý výraz, když Shaari vytáhne z kožichu květinu. Co? Jak? Rozhodně mu nemohla vyrůst v kožichu, to jí je jasné.
Sedí, trochu z toho všeho vedle. Ale když jí květinu dal za ucho, jen mírně sklonila hlavu a počkala, až svou činnost dokončil. Zvláštně se pak na něj podívala. "Víš, nikdy jsem nedostala květinu," řekla klidně. Je v tuhle chvíli rozhodně vážnější než on.
Ale pak potřásla hlavou, opatrně, aby sněženku nevytřásla a vstala. "Co provedeme teď?" Naklonila hlavu trochu na stranu, uši napřímené, připravena na téměř cokoliv.