Príspevky užívateľa

"Víra... prý má mnoho podob. Moje rodina tohle zase tak moc neřešila, abych pravdu řekla," poznamenala tiše, ale dál to nerozvíjela.

Trochu podezřívavě se koukla na Shaariho, když se usmál po té zmínce s otcem. Úsměv vypadá upřímný, i když se jí také trochu nezdá. Potřásla hlavou, jak se pokoušela si to v hlavě srovnat a posoudit situaci. Ale nechala to být, dobře si je vědomá, že se v interakci mezi vlky vyzná málo, a tak prostě musí brát, co je a jak to vypadá. Dál se k tomu sama nevracela.

"To si ani neumím představit, jaké to bylo tohle objevovat a takhle vyrůstat. Když jsi byl jediný takový ve smečce. To muselo být složité ne? Mě aspoň ostatní mohli říct co a jak. Ale co ty? Všechno sis zjistil sám?" Koukla na něj se zájmem. Ale i tak dál pozorně sleduje pachy.

Po nějaké době se zarazila a sklonila tiše ženich ke stopám. Jejich trasu kříží stezka zvěře a na ní je čerstvý jelení pach. Koukne na Shaariho, pak na pěšinku s čerstvou jelení stopou a pak znovu na Shaariho. Nemluví, aby je její hlas neprozradil jelenovi nedaleko, ale její řeč těla jasně naznačuje nevyslovenou otázku: Půjdeme na lov jelena, nebo ho necháme být? Je to na Shaarim, jestli ano nebo ne, Noctra se přizpůsobí.

Přiklopila uši k hlavě a koukla na Nilese. No jo, ale to je jak? Olízla si čenich a koukla před sebe, na smečkové území.
"Uvědomuješ si, že zvyky ve smečkách odkud pocházím, mohly být o dost jiné a že... eh.. no, to nemůžeš vědět, ale je to dost dlouho co jsem vůbec nějakou smečku potkala?" Je vážně docela nervózní. Jedna věc je potkat v lese jiného vlka a úplně jiná věc je potkat celou smečku a toulat se po smečkovém území.
"U nás se na nic moc nehledělo, vlastně jen nelovit bez povolení a nedělat nepořádek... A samozřejmě nenapadat jiné vlky. Ale prý to je někde i složitější."

"Čtyři?" Zastříhala ušima. Už si všimla i jiných území, ale ne tolika. "Je tu hodně vlčích stop a potkala jsem i nějaká území, ale... ne čtyři. " Potřásla hlavou a koukla po Nilesovi. "Snad časem zjistím, kdo je kdo. Asi by bylo rozumnější to vědět."
Zadívala se zase dopředu, na vlčí území před sebou. Stojí vedle Nilese, rozhodně nepůjde nikam před ním. Moc dobře si uvědomuje, že je to opravdu hodně dlouho, co její tlapy došláply na území, které skutečně patří nějaké smečce.
"Je něco, co bych měla dodržovat, když už jdu s tebou navštívit území tvojí smečky?" Zeptala se opatrně svého společníka.

Trochu zasmušilou náladu by mohl završit leda déšť, ale naštěstí neprší. Povzdechla si, když se jí pokusil dodat naději.
"Je to už rok a půl, spíš o něco déle. Ani nevím, kolik jsem proběhla míst a jak daleko." Šance, že by někdy potkala někoho ze své rodiny, je dost mizivá. Noctra si nedělá iluze už velmi dlouho. Ani jí nedošlo, že vlastně tím prozradila Shaarimu, že je sama většinu života. A už předtím s rodinou byla na cestách. Není se co divit, že se v terénu pohybuje instinktivně tak nenápadně.

Tiše jde před Shaarim.
Nijak se nepokoušela tím druhého vlka rozmluvit, ale očividně, její otevřenost na něj měla vliv. Tiše mu naslouchá, ale nakonec se zastavila a otočila na něj. Neunikla jí jeho zaťatá čelist a celkově dost mizerný stav. No ale za to nemohl.
Počkala si, až se v zamyšlení dostal k ní. Znova do něj lehce strčila čenichem a zařadila se vedle něj, takže oba vlci teď postupují bok po boku.
"Nebyla to tvoje chyba. Vlci by spolu neměli bojovat. Dost škody napáchají lidé. Tvůj otec měl víc rozumu, než ti druzí. Aspoň že jsi živý ty," řekla mu jemně. Opravdu si nemyslí, že by za to mohl.
"Měli všichni takovou srst jako ty? U nás v rodině jsme měli všichni tuhle."
Zkusí trochu odvést jeho pozornost, zatímco postupují lesem. Noctra víc prověřuje pachy ve vzduchu, doufá, že třeba natrefí na stopu jelena. Možná by to mohlo Shaariho zaujmout, možnost lovu. Sice měli ty bažanty, ale přece jen, bažant je celkem malý a oni jsou dva. Ulovit jelena by dost možná mohlo mít smysl.

Stále ještě trochu naježená Noctra koukla po Shaarim. I on je naježený a cení zuby na svět okolo. Pěkně ostré zuby.
I slepý by poznal, že není nadšený, že ty vzpomínky Noktře připomněl. Povzdechla si a svěsila ohon. Koukla na něj.
"Tys je na nás nepřivolal, nemůžeš za to. Ale to oni jsou důvod, proč jsem sama. Cestovala jsem se smečkou, jenže nakonec nás dostihla větší skupina. Museli jsme se rozprchnout, od té doby jsem sama. " Chvíli se odmlčela, pak si povzdechla. "Je to už dlouho." Pořádně dlouho.
Potřásla hlavou a zvolna dál vykročila lese. Cestou zlehka šťouchla Shaariho čenichem do boku, když procházela okolo něj, aby mu došlo, že má dál pokračovat lesem s ní.
Ale sama mlčí. Po chvíli se zase trochu uvolní a sleduje zase čile okolí.

Krásná, poklidná procházka lesem. Stromy, pachy zvěře, a klid. Jen ty vzpomínky jsou o něco horší.
Trochu nevrle koukla po Shaarim, když řekl, že je lepší se lidským sídlům vyhýbat a naježila srst na hřbetě. "Myslíš, že jsem měla na výběr? Já bych k lidskému domu nepřišla ze svojí vůle ani náhodou. To lidé přišli do kraje, kde můj rod žil od nepaměti." Napůl zavrčela odpověď. Ale je vidět, že je to spíš reakce na špatné vzpomínky, než na Shaariho. Jemu to za zlé nemá, konečně, nemohl to vědět. "Lovili nás, a z našich kožichů si dělali pláště. Hodně smeček prostě zmizelo. Další musely utéct." Ne že by to nakonec bylo k něčemu platné. Potřásla hlavou, srst pořád ještě zježenou. Tahle rána se očividně ještě nezahojila. "Byla jsem ještě skoro vlče, když jsme museli utéct i my." A i to bylo houby platné.
Noctra pak nějakou dobu mlčela. Šlapala vedle něj, ale tiše. Držela se ve stínech, pořád asi spíš instinktivně. Už vůbec ne po vzpomínkách na minulost.
"Domov... Bylo to hezké místo. Bohaté na zvěř. Jenže co nám to bylo platné." Povzdechla si posmutněle.

V poklidu následuje modrofialového vlka před sebou, trochu zamyšlená. I když se rozhlíží dost pozorně. Snaží se hlídat si, jeslti neuvidí nějaké výraznější stezky lesem a podobně. Hledá hlavně cestičky zvěře, a nebo dalších vlků. Brzo jí dojde, že i tady se určitě nějací vlci pohybovali. I pěšin po zvěři je tady docela dost. Ale teď není na lovu, tak je nesleduje. Jen si je ukládá do paměti, kdyby se jí to v budoucnu hodilo.

S Shaarim lehce drží krok. A i když je její nenápadná srst ve stínech hustého hvozdu vidět podstatně hůře než na volném prostoru, Shaari, který o ní ví, ji rozhodně nebude mít problém spatřit.
Co tu vlastně budu dělat? A co s ním? Je.. Vážně milý. Asi už tu i pár vlků potkal. Tady kolem je vlků hodně. Noctra, která vůbec neví, jak by se měla ve společnosti vlků mimo vlastní smečku chovat, je z toho všeho a z množství vlků kolem, trochu nesvá. Ale za běhu to na ní samozřejmě moc vidět není.
Když Shaari zpomalil, tiše se zařadila vedle něj. Zamrkala, když zmínil lovce.
"Už jsem naštěstí dlouho žádné nepotkala. Ale jo. Jasně. Potkala." Odpověděla sice klidně, ale přesto trochu přiklopila uši. Vzpomínek na lovce má víc než dost a nejsou zrovna veselé. Koukla pak na svého společníka, u čehož na chvíli uši zase napřímila, než je opět sklopila. On je asi taky potkal.

Zamrkala, když začal komentovat její hvězdu na čele. "Jo, no. Vlastněn netuším, proč ji mám. Nikdo z rodiny ji neměl. Ale máma říkala, že prababička měla podobnou na hrudníku." Aspoň myslím. Moc si na to nepamatuju. Olízla si rozpačitě čenich, než vstala. Koukla na něj.
"Jo, určitě je dost co zkoumat." Pousmála se a pomalu se otočila kolem dokola. "Myslím, že ten les se táhne támhletím směrem. Co zkusit prověřit?" Doufám, že má taky rád les. Přišlo mi to tak. Uvidíme. Po očku koukla na Shaariho. Pořád úplně neví, co si o něm myslet, a už vůbec netuší, co se to v ní děje, když je s ním. Ale je vlastně ráda, že není sama.
Zvesela vyrazila směrem k lesu, pak se ohlédla, jen aby spatřila, jak na sebe kouká do vody. "Tak jdeš?" Zavolala na Shaariho.

"Ne, ale rány do hlavy jsou zákeřné," odpověděla mu mírně. Také se posadila. Trochu se zarazila, když se začal drbat. Blechy?! To doufám ne... Opravdu, ale opravdu by nestála o podobné malé podnájemníky. Ztuhlejší držení těla doplní řádně nechápavý výraz, když Shaari vytáhne z kožichu květinu. Co? Jak? Rozhodně mu nemohla vyrůst v kožichu, to jí je jasné.
Sedí, trochu z toho všeho vedle. Ale když jí květinu dal za ucho, jen mírně sklonila hlavu a počkala, až svou činnost dokončil. Zvláštně se pak na něj podívala. "Víš, nikdy jsem nedostala květinu," řekla klidně. Je v tuhle chvíli rozhodně vážnější než on.
Ale pak potřásla hlavou, opatrně, aby sněženku nevytřásla a vstala. "Co provedeme teď?" Naklonila hlavu trochu na stranu, uši napřímené, připravena na téměř cokoliv.

"To zní docela fajn," pokývla hlavou když jí řekl, že se jeho smečka snaží být nekonfliktní. "Vlci by se mezi sebou neměli rvát. Jídla je tu dost, místa taky. Není důvod." Už tak je to dost těžké. Lovci dovedou způsobit dost.
Koukla na něj, když zmínil zavřené hranice. Ale nekomentovala to. Dál tiše šlape vedle něj.
Nilesovi rozhodně neunikla její nejistota. Koukla na něj a trochu nejistě se pousmála.
"Promiň, je to fakt dlouho co jsem vůbec viděla jiné vlky, natož celou smečku. Vím že tu jsou i jiné, v horách bylo dost pachů a tak. A vůbec tady v okolí. Jenže i tak, prostě... Nevím pořádně, jak se k jiným vlkům chovat." Přiznala neochotně. Hrábla packou do země. Není z toho přiznání nadšená. Jenže by to vědět měl. Může mi to ušetřit dost potíží. Pak se ale otřepe a zase se zařadí vedle něj.

Tiše našlapuje vedle Nilese. Jak procházejí lesními stíny, její jednolitě zbarvený kožich, je kupodivu mnohem méně nápadný, než by měl být. Navíc je i tichá za chůze, obratně našlapuje tak, aby nedošlápla na žádnou větvičku nebo suché listí, které by ji pak hlukem prozradily.
Občas koukne po druhém vlkovi, a občas po jeho obojku, který jí pořád trochu vrtá hlavou. Ale nezeptala se na něj. Není to moje věc.
"Nejsou někdy problémy, nebo tak něco?"
Když se přiblíží k hranici, kde je znát víc vlčích pachů, na chvíli se zastaví. Pokud Niles jde dál, tak ho pár rychlejšími kroky dožene a jde s ním. Srst na hřbetě má mírně naježenou, jak si není úplně jistá, že je oprávněna tady být.

"Na číkoliv území bych jen tak nevešla. Ne bez povolení, nebo doprovodu člena smečky." Který teď ale samozřejmě má, takže by to klidně bylo možné.
"Máma mě učila, že je to neslušné." Přiznala druhému vlkovi tichým tónem, naznačujícím, že je to už dávno, co s matkou mluvila.
Ale když vykročil směrem k území smečky, Noctra vykročila s ním. Občas po něm koukne, jinak se rozhlíží spíš po lese. Stříhá ušima, pozorně zkoumá pachy. Hledá, kde přesně je hranice. Cestu nechává vybírat Nilese.
"Jaká je vlastně tvoje smečka?" Zkusila se ho opatrně zeptat. Přece jen, informace jsou důležité.

Jen se zvesela uchechtla, když se ji Shaari pokusil zmáčet. Já na sobě mám jen pár kapek, ale ty jsi mokrý až za ušima. Pomyslela si zvesela a prchá o kus dál. Rychle jí došlo, že se jí ale někam ztratil.
Znehybněla, zadržela na chvíli dech a zaposlouchala se, zatímco se rozhlíží. Nemohla zadržovat po tom běhu dech dlouho, ale i pár vteřin stačilo. Určitě použil tu svou srst, pacholek! I když se přece jen na chvíli zarazila. V té říčce sebou švihnul a přece jen se nedávno praštil do hlavy. Je tu jistá malá pravděpodobnost, že se mu mohlo něco stát. Takže se velmi pomalu a opatrně vydala zase k vodě, obloukem, aby se mu nedostala tak lehce do cesty, kdyby náhodou.
Tentokrát se skutečně snaží splývat se stíny, aby to měl těžší, kdyby přece jen někde číhal. Nakonec zastavila pod jedním větším keřem tak, aby se mohla podívat na vodu. Ne, není tam. Takže opravdu někde číhá. Zamyslela se. Pak koukla na vodu. Tam se ke mě nemůže připlížit i když nebude vidět.
Už už chtěla vykročit do vody, aby se zastavila uprostřed proudu, kde by se k ní nedostal nepozorovaně. Když v tom jí něco baflo do ucha. Lehce sebou cukla, i když se vlastně nijak moc nelekla. Ale neohnala se a místo, aby se o cokoliv pokoušela, se podívala ve směru onoho bafnutí. "Hej, tohle není fér. A já se už šla podívat, jestli jsi tam v říčce nezůstal ležet po tom skoku, přece jen ses nedávno praštil do hlavy." Kouká vyčítavě po Shaarim. Oči její vyčítavý tón ale usvědčují ze lži, protože je má Noctra veselé a rozzářené . Honička se jí rozhodně líbila.

Chvíli na něj zmateně kouká. Trochu si není jistá, jeslti jí odpovídal, že neví proč se toulá sám a nebo že neví, kde má bratra. Potřásla hlavou a pak se rozhlédla po lese.
"Nemáte to tady nijak označené, aspoň já jsem si nijak nevšimla. Už jsem potkala území smečky a to se moc přehlédnout nedalo. " Pak se zadívala směrem k té hranici, tedy k místu, kde jí označil že je.
"Můžu se podívat kousek blíž? Nevstoupím na území. To se bez dovolení nedělá." Zeptala se ho klidně.

Ještě se nepatrně přikrčila trochu víc a když po ní Shaari vyrazil, prudce uskočila do strany a rozběhla se, co jí tlapy stačí. Za sebou slyší dusot tlap a je jí jasné, že pokud se mu chce vyrovnat, bude se muset dost snažit. Prostě v běhu by mu určitě neutekla. Máma říkala, že vlci jsou vždycky o trochu rychlejší a silnější než vlčice, takže mám být chytrá. S tím prudce uskočí do strany, a pak divoce kličkuje mezi stromy, snaží se měnit směr naprosto nepředvídatelně, skokem a nestydí se využívat nízkých větví a křoví, jen aby získala sebemenší výhodu v divokém běhu po lese podél říčky.
Pořád se snaží si hlídat, kde se Shaari pohybuje a když je to bezpečné, tak se po něm ohlédnout. I když to si může dovolit jen málokdy, někdy při otočce. Jinak by riskovala náraz do stromu a to opravdu nechce. Neváhá ani skočit do potoka, aby se otočila v podstatě na chvíli do protisměru, odkud přišli. Tam, kde bylo zrovna mělko, aby si nenamočila víc než packy. Ale jen po pár skocích zase vyskočila na druhý břeh z vody, protože ta by ji brzdila. Nevěří, že by se vlk, který se dlouho toulá sám, zdráhat vodu proti ní využít.
Nějakou dobu se pokouší, nedat se chytit.
Pokud se jí ale bude dařit déle než půl hodiny, uskočí za nějaký větší keř který najde, aby zůstali na opačných stranách a tam zastaví, jazyk vyplazený z tlamky, jak rychle oddechuje po pořádném běhu a spousty skocích a úskocích.