Príspevky užívateľa

Krásná pohoda. Pomyslela si Noctra u jídla. Opravdu, na to, jak dlouho lovila a jedla sama, to opravdu bylo příjemné, mít společnost. I když nepřestávala být ostražitá a hlídat si občas okolí, takovou pohodu nezažila už dlouho.
Vážně, nejraději by se chvíli jen tak natáhla na sluníčku a vyhřívala si kožich. To se jí už dlouho nestalo. Ten druhý vlk vypadá vážně milý. Jenže pak jí došlo, že ho přece jen vlastně nezná. Skoro si nahlas povzdechla, ale neudělala to. Nechce kazit tu hezkou atmosféru.
Místo toho vstala a spokojeně se protáhla. Koukla na Shaariho, jak prohlíží zbytky jejich hostiny. Mile se na něj usměje, když jí navrhne najít vodu. "Vlastně proč ne. Neuškodí se napít. Někde dál na sever je řeka, že?" Pokud jsem si teda úplně nepopletla směr, ale o tom pochybuju. "Ale ty to tady asi znáš o dost líp než já." Černá vlčice samozřejmě neví, že ani on se v této krajině netoulá nijak dlouho.

Dál stojí klidně a sleduje křoví. Nic jiného jí nezbývá, protože z vlka uvnitř toho zatím moc neviděla. Ale poslouchá pozorně.
"Omluva přijata." Zabručela potichu a povzdechla si. "Fajn, aspoň že to není nic trvalýho." To přežiju. Jen doufám, že to tak je. Ale nevypadá že by lhal. Snaží se nepřítomný čenich ignorovat.
Znova se zadívala na křoví. "Hele, nechceš odtamtud vylézt? Asi to nebude moc pohodlné, ne?" Naklonila hlavu trochu na stranu. Je očividné, že vlk uvnitř není žádná hrozba, na to se jí trochu moc bojí. Nejde blíž, protože ho nechce zbytečně děsit. Prostě klidně stojí na místě.

Stojí přikrčená u křoví, když se vlk, který se v něm skryl, pokusí vykouknout ven. A dotkl se jejího čenichu. Zabrnělo to a rázem přestala svůj čenich cítit. Prudce uskočila, protože se přece jen dost lekla, něco takového se jí nikdy nestalo. Můj čenich! co to je?!? Ustoupila dál od křoví a zoufale se snaží si packou promnout čenich, ale že se trefuje, pozná jen na pacce. Ale zdá se, že jinak se nic vážnějšího nestalo.
Po chvíli se uklidní a koukne vyčítavým pohledem směrem ke křoví. Pokud chtěl druhý vlk utéct, teď měl docela možnost. I když tam nešaškovala se svým čenichem dlouho. Opatrně si čumák olízla a zkusila si odfrknout. Tohle je teda pěkně nepříjemný. Doufám, že to není na pořád.
Pakliže druhý vlk neutekl, zkusí ho znova oslovit. "Hele, co jsi zač? A co jsi mi to provedl s čenichem?" V jejím hlase není žádná agresivita. Klidně stojí, rovně, její pozice není nijak výhružná.

V klidu prochází krajinou. Občas zvedne hlavu a rozhlédne se. Tady se jí vlastně docela líbí, vřesoviště na jaře ožívá a vypadá vlastně docela vesele. Hory okolo jsou jí taky sympatické. Hodně úkrytů, tady očividně i hodně zvěře, dobré místo. Jen jedna věc jí dělá trochu starosti. Okolo je opravdu dost vlčích pachů. Odvykla už vlčí společnosti a tady je těch pachů opravdu nějak moc. Aby tu tak někde bylo území nějaké větší smečky. Z toho by mohly být potíže. Tam, odkud pochází, se smečky vzájemně nechávaly na pokoji, jenže taky měli dost místa a kořisti, nikdo nehladověl. Jenže si matně pamatuje, že to tak nemusí být všude. Tady je sice kořisti hodně, ale... vlků asi taky. Nerada by se dostala do problémů, a už vůbec ne s jinými vlky. Jako by nedělali lidští lovci už tak život dost těžký. Ještě že už dlouho žádného nepotkala.
V tom se Noctra zarazila. Nedaleko se někdo pohybuje. Jiná vlčice. Ale... Jakou to má barvu? Užasle zastříhala ušima a prohlíží si neznámou, jak se v klidu potuluje. Světlá vlčice s výrazným zbarvením se prakticky nemůže víc lišit od černé Noctry, která trochu neví, jak má reagovat. Možná opravdu došla na něčí území. Ale tak co. Zkusím se zeptat, to snad pak uvidí, že nechci dělat potíže, ne? Zamířila zvolna směrem k neznámé vlčici. Neskrývá se a snaží se vypadat mírně.

Noctra se po jeho návrhu, že by mohli jíst prostě tady, důkladně rozhlédla. Je to klidné místo, ne sice místo, jaké by si vybrala na přespání, ale když si prostě lehnou mezi trsy trávy, tak na jídlo je nic rušit nebude. Přitom by měli slušnou šanci včas odhalit případný problém.
"No proč ne." Usmála se a usadila se pohodlně se svou slípkou. Rovnou se do ní pustila. Shaarimu nechala na jídlo klid, i když po něm sem tam koukne. Sama se krmí klidně, obratně zuby načala a stáhla bažantí slípce vekou část kůže s peřím a v klidu si opeřence obírá. Jedno ucho má prakticky pořád natočené na Shaariho. Ani u jídla neměla společnost opravdu hodně dlouho, tak ji i tohle vlastně zajímá. Nespěchala. Občas se rozhlédla okolo nich a prověřila pachy ve vzduchu, zvyklá si hlídat své okolí. Dokud její společník dojedl, tak ani sama nezačínala hovor.
Po jídle si pečlivě olízala tlamku a zkontrolovala packy, aby na nich neměla zbytky. koukla na Shaariho.
"To bylo dobré. Dobře, co teď?" Kouká na druhého vlka trochu s nadějí. Vlastně se jí vůbec nechce loučit.

Potřásla hlavou, když si vlčice před ní stěžuje, že neměla na výběr. To si nemyslím. Znovu se na ni zadívala. "Jsou tu zátočiny po vodě, pár míst mělo podemletý břeh, dá se tam schovat. A nedaleko byl vidět les. Nevypadal zdravě, ale určitě i tam se dalo líp schovat." Vysvětluje jí klidně. Pro Noctru to působí, jako když je vlčice trochu málo zkušená, co se pohybu v terénu týká. Ale kdo ví, třeba má jen jiný problém. To není její starost.
Na její jméno elegantně kývla hlavou. S tím si už poradit dokáže. Zmínka o magii ji ale zaujala. Napřímila uši a narovnala se. "Magii? Jakou? Umíš hodně zajímavé věci?" Zvedla jednu tlapku a v tu chvíli vypadá spíš jako zvědavé štěně, než dospělá mladá vlčice. Jenže, ona v některých záležitostech opravdu jako štěně je. Koneckonců, příliš brzy zůstala sama. A tak sice umí přežít v terénu, je silná a vytrvalá, ale co se společenského chování týká, má značné mezery.

Noctra si pozorně prohlíží druhou vlčici, sem tam zastříhá uchem. "No... důvod. Asi ne. Prostě jsem jen šla okolo. Poslyš, není to trochu riskantní, ležet takhle volně v prostoru a spát?" Zeptala se jí opatrně. Sama by si na takové místo asi tak v klidu nelehla. Sice už dlouho nepotkala žádné lovce, ale přece jen, je lepší jednat opatrně. Jsou chyby, které se dají udělat jen jednou.
Přešlápla. A pak jí vlčice proti ní řekla svoje jméno. Dlouhé jméno. Černá vlčice jen zamrkala a zůstala na ni zírat. Pak se trochu vzpamatovala. "Ehm... já jsem Noctra... No a.. jakže ti tedy mám říkat?" Zeptá se jí. Tohle si celý ani nezapamatuju, natož to vyslovit. Potřese hlavou. Vlastně si ani nedovede představit, na co by někomu bylo tak dlouhé jméno. Večeři si díky němu neuloví, na to potřebuje bystré oči a silné tlapy.

Když se napřímila, se stále ještě se vzpouzející slípkou v tlamě, uviděla Shaariho, jak stojí jak solný sloup poměrně blízko bažantů, kteří prchají na všechny strany. Zarazilo ji to, ale honem se vzpamatovala a vyrazila za hejnem, snažíc se aspoň nějakým odříznout ústupovou cestu. V tom druhý vlk, který se už vzpamatoval a vyrazil za jedním z kohoutů, prostě zmizel, jako by tam nikdy nestál.
Noctra tiše zavrčela, není si teď jistá, kam se pokoušet hejno nahnat. Její slípka s prokousnutým hrdlem se už přestala bránit, život z ní vyprchal. Přesto ji ještě při začátku běhu držela v tlamě, pustila až po chvíli, aby měla větší šanci. Dobře si ale zafixovala v paměti místo, kde ji pustila. Velmi ráda by pak svou kořist znovu našla. Pokouší se odříznout cestu další slípce, která utekla před Shaarim a která není daleko. Když v tom uviděla, jak se v trávě, v cestě kohoutovi, objevil znovu její společník a jeho čelisti přesně secvakly. Zastavila se. Druhá slípka utekla, ale co už. Jednu přece jen má, a tenhle pohled za to docela stál.

Zůstala stát, dokud nedošel s kořistí až k ní. Usmála se, zavřela oči a mírně sklonila hlavu v čemsi, jako lovecký pozdrav. Pak ji zase zvedla a koukla se na něj. "Dobrý lov." I když nevím, proč jsi tam prvně tak stál. Ale co, kořist máš.
Otočila se a došla si pro svou ulovenou slípku. Koukla na Shaariho. "Sníme si je tady, nebo jdeme někam jinam?" Už teď se jí ale sbíhají sliny.

Na zmínku o záchraně života vlivem schopností jeho srsti, Noctra jen vážně přikývla. Opravdu si to dovede představit, sama několikrát unikla jen díky tomu, že má možnost se skrýt. I když ne tak dobrou, jako on. Ale tak, zase umím i něco málo navíc. Mírně sem tam natáčí uši a hlavu, jak mu naslouchá. Neunikla jí tudíž ani mírná změna jeho nálady. Také ví, jaké to je někoho ztratit. Určitě.
Když se jí zeptá, jeslti je tulák, trochu rozpačitě přešlápne a olízne si čenich. "No, ano, jsem tulák... Tedy pokud se tak říká vlkům bez smečky, vlastně nevím. Víš, já... zažila dost dlouhou dobu, kdy jsem žádného vlka ani nezahlédla." Vlastně, třetinu svého života. Tím vlastně zodpověděla i ty zkušenosti. Ale už nad tím nijak nehloubá, protože lov začal.

Když se po Shaarim ohlédla a zjistila, že ji opatrně následuje a že skutečně zdá se nadeběhne hejnu. Uznale kývla a čenichem mu jemně ukázala trochu víc stranou. Aby hejno lépe obklíčili. Když se hejnu dostali na dohled, zpomalila. Víc se přikrčila k zemi a pozorně si hlídá, kudy a jak jde. Zpomalila, co noha nohu mine se jako nenápadný stín plíží od trsu trávy k dalšímu trsu, tak, aby byla na té jejich straně, kam padá stín rostlin, aby jí ptáci pokud možno neviděli. Když se hýbe pomalu, je vážně celkem nenápadná, i když přímý pohled by ji snadno odhalil. Ale bažanti nevyhrávají zrovna cenu za chytrost. Vlčice se nehlučně sune blíž a blíž, snaží se jít tak, aby hejno skončilo co nejvíc mezi ní a Shaarim. Když už se dostala docela blízko, vyhlédla si jednu mladou slípku, která se toulá až moc na okraji hejna. Teď už se po Shaarim neohlíží, doufá, že její pomalý postup mu dal dost času dostat se, kam potřebuje. Určitě to zvládneme, vypadal, že ví jak lovit. To půjde. Kdyby nebyla tak zaujatá lovem, určitě by byla nervózní.
Nakonec prudce vyrazila, stále trochu přikrčená, rovnou na hejno a tu bažantí slípku. Když ji hejno uvidělo, rozprchlo se a snaží se před ní utéct. Noctra nemá čas si úplně všímat, jestli je dobře nadehnala Shaarimu, jak se vrhla po svojí slípce. Bažanti ale nejsou ani moc rychlí, takže stačilo kousek a už svírá její krk v zubech. Stiskla co nejpevněji a narovnala se, s kořistí v tlamě a snaží se zjistit, kde je Shaari a jak si vede, jestli nemůže třeba pomoct nahnat k němu nějakého bažanta.

"Tak u mě je to opravdu víc zvyk, než schopnost. Ne každý si uvědomuje, jak moc ho schová samotná krajina. Tmavá barva je trochu výhoda. Kdo si všimne stínu mezi stíny." Poslední větu řekla trochu jiným tónem, v podstatě ji zarecitovala. Očividně jí to tak někdo říkával. "Tvoje srst toho asi umí o dost víc. Já jen prostě vím, že se nebudu nápadně lesknout na sluníčku a když se schovám do stínu, tak jsem lehko k přehlédnutí." Potřásla hlavou. To on tu umí docela zajímavé věci. Prostě nebýt vidět... Možná opravdu nepřeháněl, s tím lovem jelena. Kdyby ho to zvíře nevidělo, tak se mu nemá jak bránit. Zadívala se na vlka trochu zkoumavě. Vymazal svou přítomnost. Taky je asi sám. A asi mu to ani nevadí. Sleduje ho docela zkoumavě. Tenhle vlk je opravdu zvláštní. Jiný než byli vlci, které znala. Ale vlastně je docela milý.

Nedalo se přehlédnout, jak reagoval na její upozornění na bažanty. Pousmála se, když očividně projevil zájem a nadšení. Sama zvedla čenich a prověřila pachy. Pozorně ho sledovala, když se protahoval, aby zkusila odhadnout, jestli je dost v pořádku, aby to zvládl. Ale vypadá to dobře. "Proč ne?" Usmála se, když se zeptal, jestli má chuť si zalovit. "Jen to teď zkus bez takového běhu, jo?" Rýpla sis zvesela. "Ale měla bych tě varovat, hodně dlouho jsem nelovila s někým." Pak vyrazila lehkým klusem dopředu, směrem, odkud se line pach bažantů. Neběží ani rychle, ani rovně. Tlapy dopadají jemně na travnatou zem, téměř neslyšně a Noctra obratně kličkuje mezi vyššími trsy trávy a využívá také jakoukoliv terénní nevolnost, aby nebyla tak nápadná. Pořád je vidět, ale opravdu by si jí nevšiml každý. Shaari, který o ní ví, s tím ale určitě nebude mít problém. Zkusí se po něm sem tam ohlédnout, i když si je dobře vědoma toho, že jestli použije tu svou schopnost, tak ho neuvidí. Ale snaží se ho aspoň slyšet, i kdyby slyšela jen šustění trávy jak jí prochází a nebo prostě zvuk dechu. Zvolna následuje stopu bažantího hejna. Už teď se jí sbíhají sliny. A hejno není daleko. Doufá, že Shaariho napadne, že by mohli zaútočit každý z trochu jiné strany, aby se dalo snáz chytit nějaký pěkný kousek. Zapomněla mu to říct předem. Nad tím si v duchu povzdechla. Opravdu, příště bych se měla polepšit, až budu zase lovit s někým.

Modrofialový je očividně v rozpacích. Málem zafuněla, když ho viděla, jak rozpačitě hrabe tlapou, ale pak jí došlo, že to by ho leda znervóznělo víc, tak se na poslední chvíli zastaví. Asi byl dost zaujatý, jinak by si mě všiml. Očividně to ale vrtá hlavou i jemu. "Nemusíš se pořád omlouvat. Já tady nejsem ta, kdo má rozbitou hlavu." Zabručela rozpačitě, trochu uhnula pohledem. Ty neustálé omluvy ji trochu přivádějí do rozpaků, neví, jak by na ně měla reagovat. Tak snad jsem to řekla správně.
Pak se na něj zase podívala. "Vlastně jsi mě vidět měl. Nejsem moc nápadná, moje srst neodráží moc světlo a z větší dálky je dost těžké mě vidět i když víš že tam někde jsem. Ale zblízka se za dne vážně neschovám. V noci je to jiné. To bych se nedivila, že jsi mě přehlédl. Asi jsi byl vážně hodně zaujatý." Naklonila trochu hlavu na stranu. I když to jí vlastně už přiznal i dřív. "Víš, vlastně je to víc než srstí spíš tím, že jsem zvyklá chodit tak, abych v krajině nevyčnívala. I trsy trávy můžou dost schovat." A nebýt toho, tak je ze mě dávno něčí kožich na zdi. Povzdechla si a hrábla packou do země. Svěsila uši i ohon. Trochu jí to připomnělo, jak dlouho to je, co přišla o svou rodinu, svou malou smečku. A celou věčnost, kdy jen utíkala a byla ráda, že vůbec přežije. Nepatrně se zachvěla, jak jí v uších znovu zní štěkot loveckých psů a svist střely z kuše, její zadrnčení, jak ji těsně minula a narazila do stromu. Párkrát měla dost na mále. Jistě, je díky tomu v dobré kondici, dobrý lovec a v krajině se umí pohybovat, ale co jí je to platné.

Zvedla pak zase hlavu, když ukázal k lesu. "Vlastně mi přijde, že tady cítím zvěř ze všech stran. Okolo musí být hned několik stád. Taky mám dojem, že jsem chvíli předtím, než jsme se srazili, slyšela bažanty támhle dál z trávy. Asi jsme je vyplašili, ale většinou neutečou daleko." Olízla si nejistě čenich. V podstatě je to napůl nabídka, že by mohli chytit pár opeřenců, ale není si jistá, jestli něco takového vůbec smí navrhnout. Ona by ale určitě nepohrdla.

Asi trochu víc. Pomyslela si Noctra na jeho sebekritiku. Ale tak, aspoň že mu to došlo. Jen škoda toho úrazu. Zadívala se chvíli na slepenou srst na jeho hlavě. Je z té rány trochu nesvá, protože prostě neví co s tím. U sebe by aspoň dokázala odhadnout, jak na tom je, ale u jiného? Ani náhodou.
Na jeho zdvořilé pokývnutí také krátce kývla. Jeho pousmání si všimla. Aha, takže si dost věří. Vážně sám uloví jelena? Prohlíží si Shaariho docela se zájmem. Být dobrý lovec je... Prostě vždycky dobré. Koneckonců, umět si opatřit potravu je základ. A v tom jí došlo, že se trochu ztrácí v myšlenkách. Na chviličku koukne k zemi, pak znovu na vlka. Poslouchá ho ale pozorně. Takže se taky asi dlouho toulá. Pomyslela si, po tom, co jí přiznal. Vlastně mu docela rozumí.
"Chápu. Chtěl sis užít, že už zase jsi při síle." Znovu přejela pohledem po krví slepené srsti na jeho hlavě. "Jen škoda, že to moc nevyšlo. Asi jsi to vážně trochu uspěchal. " Pak trochu zrozpačitěla. "Poslyš, kam jsi vlastně chtěl hnát toho jelena? Já jen, že tady očividně žádný není. Pachy blízko jsou, ale prostě, mě sis s jelenem určitě nespletl." A nejen proto, že se o ni málem přerazil. Její hlas už pozvolna ztrácí chrapot, který získal jen proto, že ho prostě nepoužívala.

Noctra zatím zůstala na místě, ani se nehla, podobna živoucímu stínu, dokonce i na světle. Pozoruje druhou vlčici, kterou očividně vzbudila. Neměla jsem ji raději nechat spát? Vypadá docela unaveně. Pomyslela si, když uviděla, jak si mne oči. Trochu se napřímila, pak naklonila hlavu na stranu. Poslední dobou si až příliš dobře uvědomuje, jak málo se vyzná v ostatních vlcích. Tahle vlčice má docela zajímavou barvu. Pro Noctru, zvyklou jen na vlastní černé příbuzné, dost exotickou. I když už jí v poslední době došlo, že existují opravdu hodně různorodé vlčí barvy.
Pozorně si druhou vlčici prohlíží.
"Promiň, nechtěla jsem tě vzbudit, prostě jsem... tady na tebe nějak natrefila." Omluvila se trochu rozpačitě. V tuhle chvíli naprosto netuší, co si s druhou vlčicí počít.

Otočila k němu hlavu a sleduje ho, pozorně, ale klidně. Pach jelena. Všude tu je cítit zvěř, ale zase tak blízko ten jelen rozhodně nemohl být, aby tak hnal.
"Jeleni nejsou snadná kořist. Ale stejně, proč tak rychle? Takový sprint přece nemůžeš udržet dlouho a pak by ti chyběla rychlost, až bys ho potkal ne?" Naklonila hlavu trochu na stranu. Přece jen, zkušeností s osamělým lovem nemá zrovna málo. Stará se o sebe sama už docela dlouho. A sám lovit jelena, stojí to vůbec za to? Jeleni se umí bránit. To už ale nahlas neřekla. Konečně, není to její problém.
Když se jí představil, zarazila se a kouká na jeho zvednutou tlapu, hodně zmateně. Neví, co má dělat. Očichat mu ji? Zvednout taky tlapu? Přešlápla, pak ještě jednou, olízla si čenich. Nakonec se to rozhodně prostě ignorovat, tedy alespoň po stránce gestikulace. "Já jsem Noctra." Představila se mu také. "A abych pravdu řekla, do jelena bych se asi sama nepouštěla, přijde mi to jako zbytečná námaha a riziko, pro jednoho. Je dost jiných možností, když někde není teda málo zvěře." Což tady očividně není. Tu poznámku řekla dost rozpačitě, nechce cizího vlka urazit.

Noctra pomalu přišla směrem od velkého prostoru louky. Občas se za chůze ohlíží do strany. Směrem k podivné městské siluetě, kterou opatrně míjí. Ví, že jsou to lidské stavby. Ale také ví dost, aby jí přišlo celé to město vážně divné. Rozhodně nikde není ani lidský pach, ani hluk z lidských vynálezů. Přesto má srst po celém těle trochu naježenou. Uklidni se, nehrozí ti nic. Nejsou tu lovci. Řekla si sama pro sebe a trochu přidala na tempu, přešla do lehkého vytrvalého klusu. Netuší, jak velké je město a jak dlouho bude muset běžet, aby se mu vyhnula. Krajina kolem vypadá dost suchá, snad čím dál tím víc. Ani to se jí moc nezamlouvá, ale nemá moc na vybranou.

Když se před ní objevil prostor bývalého jezera, zamručela a opatrně sestoupila ze břehu dolů na bývalé dno. Párkrát do něj hrábla packou, aby se ubezpečila, že je dno skutečně tak suché, jak vypadá. Obláček prachu u jejích nohou je ale dost výmluvný.
Zavanul vítr a Noctra strnula. Donesl k ní totiž pach jiné vlčice. Vůbec si jí předtím nevšimla. Zadívala se, odkud vítr pach přinesl a opravdu. Leží tam vlčice. Noctra chvíli zůstala stát na místě. Ví, že tu kolem vlci jsou. Ale pořád ještě moc neví, co si o jiných vlcích myslet, nebo jak s nimi jednat. Chvíli jen zírala, ale pak se pomalu vydala blíž k té vlčici.
"Um... ahoj?" Zkusila ji opatrně pozdravit.