Príspevky užívateľa

"Tak u mě je to opravdu víc zvyk, než schopnost. Ne každý si uvědomuje, jak moc ho schová samotná krajina. Tmavá barva je trochu výhoda. Kdo si všimne stínu mezi stíny." Poslední větu řekla trochu jiným tónem, v podstatě ji zarecitovala. Očividně jí to tak někdo říkával. "Tvoje srst toho asi umí o dost víc. Já jen prostě vím, že se nebudu nápadně lesknout na sluníčku a když se schovám do stínu, tak jsem lehko k přehlédnutí." Potřásla hlavou. To on tu umí docela zajímavé věci. Prostě nebýt vidět... Možná opravdu nepřeháněl, s tím lovem jelena. Kdyby ho to zvíře nevidělo, tak se mu nemá jak bránit. Zadívala se na vlka trochu zkoumavě. Vymazal svou přítomnost. Taky je asi sám. A asi mu to ani nevadí. Sleduje ho docela zkoumavě. Tenhle vlk je opravdu zvláštní. Jiný než byli vlci, které znala. Ale vlastně je docela milý.

Nedalo se přehlédnout, jak reagoval na její upozornění na bažanty. Pousmála se, když očividně projevil zájem a nadšení. Sama zvedla čenich a prověřila pachy. Pozorně ho sledovala, když se protahoval, aby zkusila odhadnout, jestli je dost v pořádku, aby to zvládl. Ale vypadá to dobře. "Proč ne?" Usmála se, když se zeptal, jestli má chuť si zalovit. "Jen to teď zkus bez takového běhu, jo?" Rýpla sis zvesela. "Ale měla bych tě varovat, hodně dlouho jsem nelovila s někým." Pak vyrazila lehkým klusem dopředu, směrem, odkud se line pach bažantů. Neběží ani rychle, ani rovně. Tlapy dopadají jemně na travnatou zem, téměř neslyšně a Noctra obratně kličkuje mezi vyššími trsy trávy a využívá také jakoukoliv terénní nevolnost, aby nebyla tak nápadná. Pořád je vidět, ale opravdu by si jí nevšiml každý. Shaari, který o ní ví, s tím ale určitě nebude mít problém. Zkusí se po něm sem tam ohlédnout, i když si je dobře vědoma toho, že jestli použije tu svou schopnost, tak ho neuvidí. Ale snaží se ho aspoň slyšet, i kdyby slyšela jen šustění trávy jak jí prochází a nebo prostě zvuk dechu. Zvolna následuje stopu bažantího hejna. Už teď se jí sbíhají sliny. A hejno není daleko. Doufá, že Shaariho napadne, že by mohli zaútočit každý z trochu jiné strany, aby se dalo snáz chytit nějaký pěkný kousek. Zapomněla mu to říct předem. Nad tím si v duchu povzdechla. Opravdu, příště bych se měla polepšit, až budu zase lovit s někým.

Modrofialový je očividně v rozpacích. Málem zafuněla, když ho viděla, jak rozpačitě hrabe tlapou, ale pak jí došlo, že to by ho leda znervóznělo víc, tak se na poslední chvíli zastaví. Asi byl dost zaujatý, jinak by si mě všiml. Očividně to ale vrtá hlavou i jemu. "Nemusíš se pořád omlouvat. Já tady nejsem ta, kdo má rozbitou hlavu." Zabručela rozpačitě, trochu uhnula pohledem. Ty neustálé omluvy ji trochu přivádějí do rozpaků, neví, jak by na ně měla reagovat. Tak snad jsem to řekla správně.
Pak se na něj zase podívala. "Vlastně jsi mě vidět měl. Nejsem moc nápadná, moje srst neodráží moc světlo a z větší dálky je dost těžké mě vidět i když víš že tam někde jsem. Ale zblízka se za dne vážně neschovám. V noci je to jiné. To bych se nedivila, že jsi mě přehlédl. Asi jsi byl vážně hodně zaujatý." Naklonila trochu hlavu na stranu. I když to jí vlastně už přiznal i dřív. "Víš, vlastně je to víc než srstí spíš tím, že jsem zvyklá chodit tak, abych v krajině nevyčnívala. I trsy trávy můžou dost schovat." A nebýt toho, tak je ze mě dávno něčí kožich na zdi. Povzdechla si a hrábla packou do země. Svěsila uši i ohon. Trochu jí to připomnělo, jak dlouho to je, co přišla o svou rodinu, svou malou smečku. A celou věčnost, kdy jen utíkala a byla ráda, že vůbec přežije. Nepatrně se zachvěla, jak jí v uších znovu zní štěkot loveckých psů a svist střely z kuše, její zadrnčení, jak ji těsně minula a narazila do stromu. Párkrát měla dost na mále. Jistě, je díky tomu v dobré kondici, dobrý lovec a v krajině se umí pohybovat, ale co jí je to platné.

Zvedla pak zase hlavu, když ukázal k lesu. "Vlastně mi přijde, že tady cítím zvěř ze všech stran. Okolo musí být hned několik stád. Taky mám dojem, že jsem chvíli předtím, než jsme se srazili, slyšela bažanty támhle dál z trávy. Asi jsme je vyplašili, ale většinou neutečou daleko." Olízla si nejistě čenich. V podstatě je to napůl nabídka, že by mohli chytit pár opeřenců, ale není si jistá, jestli něco takového vůbec smí navrhnout. Ona by ale určitě nepohrdla.

Asi trochu víc. Pomyslela si Noctra na jeho sebekritiku. Ale tak, aspoň že mu to došlo. Jen škoda toho úrazu. Zadívala se chvíli na slepenou srst na jeho hlavě. Je z té rány trochu nesvá, protože prostě neví co s tím. U sebe by aspoň dokázala odhadnout, jak na tom je, ale u jiného? Ani náhodou.
Na jeho zdvořilé pokývnutí také krátce kývla. Jeho pousmání si všimla. Aha, takže si dost věří. Vážně sám uloví jelena? Prohlíží si Shaariho docela se zájmem. Být dobrý lovec je... Prostě vždycky dobré. Koneckonců, umět si opatřit potravu je základ. A v tom jí došlo, že se trochu ztrácí v myšlenkách. Na chviličku koukne k zemi, pak znovu na vlka. Poslouchá ho ale pozorně. Takže se taky asi dlouho toulá. Pomyslela si, po tom, co jí přiznal. Vlastně mu docela rozumí.
"Chápu. Chtěl sis užít, že už zase jsi při síle." Znovu přejela pohledem po krví slepené srsti na jeho hlavě. "Jen škoda, že to moc nevyšlo. Asi jsi to vážně trochu uspěchal. " Pak trochu zrozpačitěla. "Poslyš, kam jsi vlastně chtěl hnát toho jelena? Já jen, že tady očividně žádný není. Pachy blízko jsou, ale prostě, mě sis s jelenem určitě nespletl." A nejen proto, že se o ni málem přerazil. Její hlas už pozvolna ztrácí chrapot, který získal jen proto, že ho prostě nepoužívala.

Noctra zatím zůstala na místě, ani se nehla, podobna živoucímu stínu, dokonce i na světle. Pozoruje druhou vlčici, kterou očividně vzbudila. Neměla jsem ji raději nechat spát? Vypadá docela unaveně. Pomyslela si, když uviděla, jak si mne oči. Trochu se napřímila, pak naklonila hlavu na stranu. Poslední dobou si až příliš dobře uvědomuje, jak málo se vyzná v ostatních vlcích. Tahle vlčice má docela zajímavou barvu. Pro Noctru, zvyklou jen na vlastní černé příbuzné, dost exotickou. I když už jí v poslední době došlo, že existují opravdu hodně různorodé vlčí barvy.
Pozorně si druhou vlčici prohlíží.
"Promiň, nechtěla jsem tě vzbudit, prostě jsem... tady na tebe nějak natrefila." Omluvila se trochu rozpačitě. V tuhle chvíli naprosto netuší, co si s druhou vlčicí počít.

Otočila k němu hlavu a sleduje ho, pozorně, ale klidně. Pach jelena. Všude tu je cítit zvěř, ale zase tak blízko ten jelen rozhodně nemohl být, aby tak hnal.
"Jeleni nejsou snadná kořist. Ale stejně, proč tak rychle? Takový sprint přece nemůžeš udržet dlouho a pak by ti chyběla rychlost, až bys ho potkal ne?" Naklonila hlavu trochu na stranu. Přece jen, zkušeností s osamělým lovem nemá zrovna málo. Stará se o sebe sama už docela dlouho. A sám lovit jelena, stojí to vůbec za to? Jeleni se umí bránit. To už ale nahlas neřekla. Konečně, není to její problém.
Když se jí představil, zarazila se a kouká na jeho zvednutou tlapu, hodně zmateně. Neví, co má dělat. Očichat mu ji? Zvednout taky tlapu? Přešlápla, pak ještě jednou, olízla si čenich. Nakonec se to rozhodně prostě ignorovat, tedy alespoň po stránce gestikulace. "Já jsem Noctra." Představila se mu také. "A abych pravdu řekla, do jelena bych se asi sama nepouštěla, přijde mi to jako zbytečná námaha a riziko, pro jednoho. Je dost jiných možností, když někde není teda málo zvěře." Což tady očividně není. Tu poznámku řekla dost rozpačitě, nechce cizího vlka urazit.

Noctra pomalu přišla směrem od velkého prostoru louky. Občas se za chůze ohlíží do strany. Směrem k podivné městské siluetě, kterou opatrně míjí. Ví, že jsou to lidské stavby. Ale také ví dost, aby jí přišlo celé to město vážně divné. Rozhodně nikde není ani lidský pach, ani hluk z lidských vynálezů. Přesto má srst po celém těle trochu naježenou. Uklidni se, nehrozí ti nic. Nejsou tu lovci. Řekla si sama pro sebe a trochu přidala na tempu, přešla do lehkého vytrvalého klusu. Netuší, jak velké je město a jak dlouho bude muset běžet, aby se mu vyhnula. Krajina kolem vypadá dost suchá, snad čím dál tím víc. Ani to se jí moc nezamlouvá, ale nemá moc na vybranou.

Když se před ní objevil prostor bývalého jezera, zamručela a opatrně sestoupila ze břehu dolů na bývalé dno. Párkrát do něj hrábla packou, aby se ubezpečila, že je dno skutečně tak suché, jak vypadá. Obláček prachu u jejích nohou je ale dost výmluvný.
Zavanul vítr a Noctra strnula. Donesl k ní totiž pach jiné vlčice. Vůbec si jí předtím nevšimla. Zadívala se, odkud vítr pach přinesl a opravdu. Leží tam vlčice. Noctra chvíli zůstala stát na místě. Ví, že tu kolem vlci jsou. Ale pořád ještě moc neví, co si o jiných vlcích myslet, nebo jak s nimi jednat. Chvíli jen zírala, ale pak se pomalu vydala blíž k té vlčici.
"Um... ahoj?" Zkusila ji opatrně pozdravit.

Sledovala ho pozorně. Pořád neví, co si o něm myslet. Když se přiznal, že jeho srst umí mizet, na vteřinu jí před očima přeběhl obraz vlka, který stojí v prostoru a nemá na sobě jediný chloupek... úplně holý. Její výraz v tu chvíli byl opravdu hodně nechápavý a zmatený, ale vzápětí jí to došlo. Aha, neviditelnost. Přiklopila na chvíli uši, jak se trochu zastyděla. Její záchranou bylo, že očividně tam nebyla jediná, kdo se styděl.
Sedla si a koukla na neznámého.
"Jo, to byl.. je stejný. " Zareagovala na jeho slova o pachu. Zase vstala a došla blíž, ale aby si prohlédla terén, ne vlka, který očividně trochu krvácí. Ve zválené trávě, kterou se ten nebožák kutálel, našla kámen. Zdá se, že ten byl příčinou jeho potíží. Koukla na kámen, pak na vlka.
"Pěkná rána do hlavy. To není zrovna nejlepší. Kam jsi vůbec tak hnal? Tak rychle. " Přece jen si tu nevšimla žádného důvodu, kam tak pospíchat. Kdyby ho někdo pronásledoval, tak aby musel utíkat až tak rychle, tak by ho už určitě dohnal. Navíc jí nepřijde, že by se choval jako někdo, koho zrovna někdo honí. A že v tom pro změnu má zkušeností víc než je jí milé. No ale nemůžu ho tu takhle nechat. Sotva chodí.

Natáhla čenich trochu před sebe, krátce sklopila ouška a zase je zvedla, přešlápla. Sleduje vrávorajícího vlka před sebou. jo, rozhodně mu něco je. Ale co s ním? Postává na místě, aby ho zbytečně nevyplašila. Obzvláště, když sám žádal o chvilku. Vlastně vůbec neví, co by v tuhle chvíli měla dělat a tak jen stojí a čeká. Vítr jí čechrá chundelatou zimní srst.
po notné chvíli se vlk zřejmě trochu vzpamatoval. Noctra stojí a trochu vyjeveně kouká na modrofialového vlka, který sedí před ní. Že by mě fakt viděl dvakrát? Pomyslela si, když po ní žádá opakovat, co říkala. Ale vyhoví mu, stále ještě trochu chraplavým hlasem.
"Říkala jsem.. že odkud ses tu vzal? To jsi.. spadl z nebe nebo co? Nikdo tu nebyl, jen tu byl v okolí cítit vlčí pach. No a... jsi v pořádku?" Její řeč těla ukazuje, že si opravdu není jistá, jak s druhým vlkem jednat. Ale také to, že se nebojí. Konečně, tento vlk, který tady v tuto chvíli málem zakopává o vlastní nohy, opravdu nepůsobí jako hrozba.

Když sebou modrofialový vlk škubnul a začal se hýbat, ustoupila trochu stranou. Nebyla si moc jistá co čekat. Ale jak vidno, asi stěží od něj něco hrozí. Vypadá, že mu je docela zle. Trochu přiklopila lítostivě ouška, když uviděla, že vlkovi stéká krev. Pak je zase napřímila a pozorně ho sleduje a snaží se odhadnout, jak na tom asi je. Ne že by se v tom příliš vyznala. Může posuzovat jedině podle toho, co zažila ona sama. Toho sice bylo dost, ale tento vlk je očividně úplně jiný než ona. Už jen ta srst! Vlk nakonec promluvil. Zarazila se. Jste? Copak vidí dvojitě? jsem tu přece jen já... a on.Noctra, která zatím znala jen svou maličkou smečku a vlastně nic víc, netušila, co je to vykání, ani jak na něco takového správně reagovat. Olízla si nejistě čenich a přešlápla.
"Um.. Kde ses tu vlastně vzal? Jo, cítila jsem v blízkosti vlka, ale... nikoho jsem neviděla a najednou se... zřítíš z nebe nebo co?" Hlas má lehce chraplavý jako někdo, kdo hodně dlouho nemluvil. Vůbec jí nedošlo, že mu vlastně ani neodpověděla na otázku. I když je docela zřejmé, že jí nic není.

Cosi jí náhle projelo srstí na hřbetě a navíc, očividně tu něco muselo proletět. Zavrčela a instinktivně se přikrčila. Nic neviděla, ale rozhodně to byl vlk, podle pachu. To je neviditelný nebo co? Nepovažuje to za možné. I ona se umí za určitých okolností dobře skrývat. Sice je ještě den, ale i tak. Než vůbec stihla myšlenku dokončit a otočit se za zvukem větru, které způsobilo letící tělo, ozvalo se žuchnutí a šustot trávy. Rychle se otočila a trochu zmatečně kouká na kutálející se modrofialový vlčí kožich. Párkrát zamrkala. Zůstala lehce přikrčená, ocas natažený za tělem dozadu, připravená se bránit, kdyby to snad bylo potřeba. Nicméně, podivně zbarvený vlk se nehýbe. Chvíli zůstala stát, ale on dále nic. Narovnala se, nejistě si olízla čenich. Zavětřila. Rozhodně vlk, i přes tu zvláštní barvu. Pomalu vykročila blíž, až nakonec došla až k němu. Ostražitá, ale ne vylekaná. Vlk se ale dál nehýbe. Sklonila hlavu níž a uvědomila si, že se zřejmě ani pohnout nemůže, je mimo. Zranil se snad? Nezná ho, ale vlk jí neublížil a přece jen je to vlk. Opatrně ho začala očichávat a když nic, jemně do něj strčila čenichem a zakňučela. Neví, jak by ho měla probrat. Tak do něj zkouší jemně strkat čenichem, jestli se nedočká nějaké reakce.

Směrem od jezera pomalu kluše pastvinou černá vlčice. Ač by se mohla zdát její jednolitá barva nápadná, vlastně tomu tak úplně není a ani na světle není příliš nápadná. Hlavu má skloněnou, zkoumá cestou pachy okolo. Hodně zvěře, ale i dost vlčích pachů. Vážně tady žije tolik vlků? Na chvíli zastaví, zvedne hlavu a rozhlíží se, co uvidí v okolí. Je pořád dost u kraje pastviny, na dohled řeky. Znovu se dá do lehkého klusu, směrem k lesu, který se rýsuje v dáli. Uvědomuje si, že tu někde musejí být další vlci, i když se ještě nerozhodla, co s tím udělá. Přesto se zdá, že některé pachy jsou tu mnohem čerstvější než jiné. Zdá se, že tu někde hodně blízko je nějaký vlk. Zarazila se. Ten vlk musí být opravdu blízko.

Noctra se zarazila. Sice nesledovala okolí moc pozorně, ale zašustění křoví se opravdu přeslechnout nedalo. A to rozhodně nebyl jen nějaký pták nebo zajíc. Zavětřila a opravdu. Blízko je cítit něčí pach. Vlčí. Ale... Je na něm něco zvláštního. Jako by to nebyl jen vlk. Potřásla hlavou a zadívala se ke křoví, které se očividně trochu klepe. Zůstala na něj zírat. To se... bojí? Sklonila hlavu trochu níž a pomalu, pomaličku jde blíže ke křoví. "Ehm... Haló?" Zkusila promluvit na neznámého. I když si vůbec není jistá, že jedná správně.

Pomalu, co noha nohu mine, prochází lesem, podobna stínu, černá vlčice.
Drží se při okraji, vlastně ani sama neví kam jde. Občas se zastavuje, zvedá hlavu a pozorně naslouchá. Stáčí uši na všechny strany. Očichává kmeny stromů a keře. Zvláštní místo. Pach jiných vlků jsem necítila už hodně dlouho. Pomyslí si, když tak postává u jednoho stromu a přemýšlí, kam by se měla vydat. Vlastně by docela ráda viděla zase nějakou vlčí tvář. I když jim už odvykla a neví, jak by se v takové situaci vůbec zachovala. A tak, i když má podezření, že tu blízko vlci jsou, tak prozatím se k nim nesnaží přiblížit, ale drží se opravdu spíš kraje lesa. Vítr vane tak, že vlci, kteří asi jsou hlouběji v lese, by ji cítit neměli. A ona tak má dost času si rozmyslet, co udělá. Hlad nemá, na kraji lesa už ráno chytila zajíce, tak se tu teď jen tak poflakuje. V lesíku se jí líbí. Je tu dost stínů, kde se může snadno skrýt i teď, na jaře. Zatřepe hlavou a protáhne se.

Přezdívku nemá, věk 3 roky, samice.

Matka Notria, otec Norvus. Bratr z vrhu Solenis. Pobyt rodiny neznámý.

Fyzický popis:
Černá vlčice. Šedé oči. Neliší se od běžných divokých vlků vzhledem, prostě vypadá jako obyčejný divoký vlk. Na čele má nepatrnou bílou hvězdičku, jen několik chlupů ukrytých v srsti. Jsou vidět jen zblízka. Tedy alespoň za dne. Za noci je téměř neviditelná, její kožich jako by pohlcoval světlo z okolí a skrýval ji. Tento druh vlka vidí velmi dobře i za nejtemnějších nocí.

Charakteristika:

Spíše plachá z počátku, nedůvěřuje hned. Je zvyklá si poradit sama. Nejdříve ostatní spíš pozoruje, nebývá ta, která jde k někomu první. Není to proto, že by byla bojácná. Prostě se jen naučila, že se nemusí vyplatit dávat důvěru snadno. Tedy je zpočátku tichá, nic o sobě neřekne. Až když někoho lépe pozná, je to jiné.

Noctra nechává ostatní, ať si vyřizují svoje záležitosti po svém, ale také nedovolí, aby se ostatní příliš míchali do těch jejích a nařizovali jí, jak má něco, co se jí týká, řešit ona sama. Nemá zrovna spasitelský komplex, takže nepoběží hned někoho zachraňovat. Pokud to není mládě ve skutečné nouzi a nebo někdo, koho považuje za svého. Ty, které opravdu přijme, chrání velmi důsledně, aniž by jim přitom brala jejich prostor, je velmi loajální. Je hrdá a odvážná, nebojí se prostředí a změn, nejrušenější dění ale sleduje spíše zpovzdálí a vyhodnocuje situaci.
Nepřijme automaticky pomoc od ostatních.

Je toho názoru, že každý má právo na své vlastní chyby a když si párkrát nenatluče, tak se nenaučí chodit, natož létat.

Minulost:
Noktřin život začal vlastně docela normálně. Prostě malé vlče, které vyrůstalo se svým bratrem a svými rodiči, normální malá vlčí smečka. Její smečka nebyla jediná též vlčí rasy v okolí, ale prostoru měli víc než dost a kořisti také. Rodiče ji učili lovit, a učili ji také používat jejich vrozenou magii. Přesto na sebe neštěstí nakonec nenechalo dlouho čekat. Oblast si vyhlédli lovci. Kožich vlků s touto magií se stal totiž celou komoditou mezi některými profesemi, umožňující jim snadnější pohyb noční krajinou. A v jejím domově postupně přestalo být bezpečno. Vlků se stejnou magií začalo v okolí ubývat. Až nakonec malá smečka vyrazila na cesty, utéct před lovci, před kterými se dalo čím dál hůře skrývat. Noctra a její bratr tehdy měli jen jeden rok. Smečka putovala dlouho. Lidé a lovci byli všude, hledat nový domov nebylo tak snadné, jak doufali. Putování se postupně protáhlo. vlci prošli mnoha různými oblastmi a krajinami, učili se v nich přežít a pohybovat bez povšimnutí. Dost jim v tom pomáhala i jejich magie, kterou se vlčata naučila používat dost běžně. Přesto je teď Noctra sama, a netuší, kde skončili její rodiče a bratr. Jednoho dne je přece jen lovci překvapili. Byla to velká skupina a nedalo se jim snadno vyhnout, smečce nezbylo než se rozdělit. Lovci se rozdělili také, a Noctře, která zůstala sama, nezbylo než utíkat dál. Když nakonec lovce přece jen setřásla, už svou rodinu nenašla. Od té doby putuje sama.

Magie:
Vlčice má vrozenou schopnost používat magii noci. Zní to poeticky, celá magie je ale vlastně velmi jednoduchá. Nejde o nic víc, než o seslání oblaku tmy na okolí. A teď už jen záleží na tom, co se s ním provede, tedy jen jeho tvarování. Tedy hlavně z počátku. Vlčata neumí ještě svou moc příliš zaměřit, tak v podstatě jen dokáží seslat oblak tmy na své okolí. Oni v něm vidí, ale ostatní okolo ne, takže se tato schopnost dobře dá používat k útěku.
Starší vlčata už umí být přesnější a cílenější. Dokáží seslat jen malé množství tmy na něčí oči. Dospělí jsou pak ještě přesnější, nebo schopni zasáhnout dočasně mnohem větší oblast. Všechny úpravy jsou ovšem dočasné. Magii lze také používat na úpravy vlastního vzhledu, nerozlišitelné od skutečnosti. Mohou si takto přičarovat křídla, rohy, upravit velikost. Je to ovšem jen iluze, prostě oblak tmy vytvarovaný do přesného tvaru, není to o nic složitější, než obyčejný temný mrak, jen vyžaduje vyšší zkušenosti, než mají malá vlčata. Pořád a znovu se jedná jen o oblak tmy, vytvarovaný do určitého tvaru. Vlčata podobné kousky ráda využívají ve hře, v dospělosti to tudíž umí každý vlk.

Celá magie je vázaná na sílu noci, kterou ovlivňuje i moc měsíce. Tedy, za úplňku je jejich síla výrazně menší než za novu.

Noktra dokáže:
Oslepit ve dne za úplňku až dva tvory, v noci až šest, za novu dvojnásob. Vše na maximálně pět minut, pak se obláček tmy sám vytratí.

Vytvarovat ze tmy může jen to, co má nacvičené dlouhodobě. Na útěku před lovci většinou využívala spíše jen netvarovaná oblaka, tedy toho moc neumí. Dovede si vytvarovat černé rohy nebo křídla ze tmy, ale jsou opravdu jen iluzí, která nikoho nezraní, ani neunese. Udrží je však déle než oslepení, protože takové kousky obvykle provádí tehdy, když nemusí spěchat, není unavená a není ve stresu. Za novu v noci i několik hodin (záleží na stavu, samozřejmě), ve dne ovšem nejvýše hodinu. Za úplňku půl hodiny ve dne a maximálně hodinu a půl v noci. Vytvarovaný oblak má vlčice během jeho používání pod kontrolou, pokud si to přeje a může ho tudíž i pak rozpustit dříve. Používá se na něj jen omezené množství energie.

Zatmavení okolí netvarovaným mrakem, nebo chcete-li mrakem jednorázově vytvarovaným na co největší prostor, je vlastně nejsnažší, ale má i svá největší úskalí. Hlavně z hlediska vyčerpání vlčice, je prudkou reakcí na situaci, kdy ze sebe vydá maximum magie. I toto podléhá podmínkám v okolí a fázi měsíce. Zatímco za novu a za šera, to může být až 20 metrů na deset minut, za dne to nejde vůbec, bez ohledu na fázi měsíce a na nocí, kdy je úplněk, se jedná jen o 10 metrů na deset minut. Oblastí tmy nepohybuje, nemůže ji nijak nadále ovládat. Znovu tuto schopnost může použít až zase po dalším západu slunce.

Fajn, úpravy provedu, stále si ale myslím, že s tím prostorem v terénu jste tu značně vedle. Přece jen, šlo o primárně o útěk před lovci. 100m není ani mimo dosah střelby z kuše nebo silnějšího luku. A samozřejmě, oblak nemusí být koule, natož krychle, takže i ten výpočet objemu je dost mimo mísu. Ono stačí dva tři metry od země, tedy vzorec pro výpočet válce. Pak to ovšem není žádný milion kubíků, je jich to méně než 24 tisíc. A kdyby se to zmenšilo na 50m, je to už jen cca 5900 tedy o dost méně, než se tu uvedlo jako přijatelné. Mimochodem, prostě mě nenapadlo, že by to někdo opravdu mohl posuzovat jako krychli...

V terénu venku není 20m vzdálenost s prominutím ani kapka v moři. Lidé, zvyklí na místnosti, mají v tomto dost zkreslené vnímání. Ale budiž. Ono to totiž v praxi a v prostředí tohoto světa totiž stejně není ani v původní verzi ani v současné vlastně k použití. Nemyslím si, že tu reálně může nastat situace, kdy by to vůbec mohla použít. Vlka jen oblak tmy úplně nezastaví, má i dobrý čich a sluch a lidé tu nejsou. Navíc by oblak postihl i její přátele kdyby s ní byli. Takže pokud nebude sama a nepůjde po ní větší skupina, je jí to stejně k ničemu a i tehdy by to bylo spíš pro ni nevýhoda, zbytečně by se unavila, kdyby ji přece jen dostihli. Ale jsem-li nucena to stáhnout na 20m, tak ok, trvám na tom, že bude možná i ta krychle. ;-)

Jinak pardon za zdržení, měla jsem teď trochu větší blázinec, to se některé dny stává. Jdu doupravit finální verzi.