Príspevky užívateľa

Přikývla. "To je také možnost. Nebo se vybírají kusy, které nestačí stádu, slabé, horší. Ty by stádu neprospěly, je lepší je zlikvidovat hned. A my stejně jíst musíme. Smůla pro to zvíře, ale dobré pro jejich druh, i pro nás," konstatovala pragmaticky.

Srna před nimi ale debaty utnula dost rázně. Přece si nevyplaší kořist. Noctrě nebylo nutné dlouze vysvětlovat, co má Ebony v plánu. Podobné signály sice zná jen z dětství, jinak lovila sama, ale i tak je to jasné. Kývla, zůstala na místě a ještě víc splynula se stíny těsně u atrakce.
Jako by tam snad ani nebyla. Nebo jako by jí sám Hati dal schopnosti splynout se samotnou nocí.
Vítr naštěstí fouká tak, že pach obou vlčic odnáší stranou. Dobré pro ně.

Černá popravčí čekala trpělivě. Ani sebou nehnula, i když podle ní Ebony vyrazila až moc teatrálně. Ale je to jedno, účel to splnilo. Vyčerpaná srna v panice sebrala i síly, které netušila že má, a prostě zdrhá. Neměla šanci si všimnout druhé vlčice, dokud po ní Noctra neskočila.

Silné čelisti černé popravčí se sevřely a trhly. Ozvalo se prasknutí.
Srna dopadla na zem, se zlomeným vazem.
Vlčice zvedla pohled a podívala se na Ebony. Usmála se.

Vážně se na Silmu podívala. "A proto bych je radši zaměstnala sběrem něčeho bezpečného. Bu´d je to bude bavit a pak se mohou učit a být užiteční, nebo je to dostatečně odradí, aby se pak nevrtali v čem není bezpečné." Má to něco do sebe. *

Nechávala vlčici běžet před sebou. Nebyla možná z nejrychlejších, ale obratnost jí rozhodně nechybí, toho si všimla Noctra snadno. Usmála se.
Ona, a její trénované pružné tělo se lehce přeneslo přes poměrně velkou díru v podlaze.
Ale léčitelka se nakonec rozhodla jít po výškách. Noctra se zvesela zakřenila a běžela dál.
Našla si místo o kousek dál, kde šlo provést podobný manévr a obratně vyskočila nahoru za vlčicí.
její výraz je jasný. Černá popravčí pohyb miluje a uvítá možnost se protáhnout pořádně. Nebojí se ani výzvy v obratnosti. Nemá bezpečí křídel, ale obratnost jí nechybí. Navíc, je zvyklá běhat, rychle i dlouho. Rozhodně více, než vlčice, která se vydala cestou bylinkářky. Mohla by to zvládnout bez problémů i proti křídlům, dokud jsou v budově. Černé tlapy jsou jisté, když běží po policích nahoře, jen kousek za její společnicí.

______
*za tímto je vzpomínka na nenáviděné školní sběry kontryhelu... :D :D :D

Usmála se a počechrala jeho kožíšek v pohlazení. "Dobře, tak prozkoumáme všechno," uculila se jeho nadšení a vede ho dál do domu.
"Zkus si prozkoumat pachy. Dokázal bys říct, jeslti tady dneska byl někdo, kromě nás?" Zastříhala ouškama. Ví, že to zatím neumí, ale chce zkusit, co ho k tomu napadne.
"A neboj se, zkus si to promyslet, zdůvodnit, říct mi jak ti to připadá. Učíš se, nevadí, když něco ještě nepůjde, ano?"
Dá mu možnost prozkoumat všechny místnosti a co se dveří týká, které neotevře sám, ty mu otevře ona. Zatím ještě zůstávají v tomto domě, ale půjdou pak i jinam.

Počechrala vlčecí kožíšek mezi ušima v pohlazení a usmála se. Přikývla, ale už nemluvila, aby dala Miriam najevo, že to s tím tichem myslela vážně.

Pomalu vyrazili kupředu. Dospělá a tím i mnohem větší Noctra se opatrně drží u jednotlivých vraků nebo u kmenů a opravdu není moc vidět.
Znovu se před nimi ozval ten zvuk a je znát, že to je skutečně od té skupinky.
Noctra si hlídá i svou dceru, ale přesto, nehodlá nechat kořist uniknout. Zrychlila a vyrazila.
Vpadla mezi malé hejno jako černý stín.
Pleskání křídel a chaos, když se ptáci rozprchli na všechny strany, ale při zemi. Létání jim přece jen moc nejde.
Noctra, jak se snažila hlídat i svou dceru a vědět, kde je, chytila jednu slípku za krk a otočila se na Miriam, aby viděla, jak si mladá vlčice vede a jestli se nechystá spíš k útěku.

Poprosím, pokud je to možné, kotlík pro Sariane, něco jako má Feier, u něj to bylo dané na roveň velkému přívěsku. Kdyby to nešlo, dejte vědět, děkuji.

Zaujatě hleděla na nováčka, kterému u nohou také leží dvě krysy. No vida, lovec. Využil situace, když jsem vyplašila tu skupinku. To se jí rozhodně zamlouvá.
Navíc, zareagoval slušně a představil se.
Pomalu mrkla, pak sklonila hlavu a položila svou kořist, zase se napřímila.
"Noctra, popravčí Kultu," představila se klidně i s titulem, který právem nosí. Mohly ji prozradit znaky na tváři, ale nováček ještě nemusí znát jejich význam.
"Vítej v naší rodině, zdá se, že se docela činíš," naklonila hlavu na stranu a pohledem krátce střelila k jeho kořisti. Jak stojí tam ve dveřích, a téměř se nehýbe, vypadá spíš jako stín s očima. Jako by ji sama noc objímala a ukrývala. Nestát tak na očích, sotva by byla vidět.

Mazlivě se o něj otřela tváří. A usmála se. Věděla, že je chytrý. Nebude mít problémy. její úžasný syn! Výraz v jejích očích je výmluvný. Má na co být hrdá!

Ale je čas se něco naučit. Kývla, když se ujistil, že jde skutečně o dveře.
Ale překvapil ji maličko postup. Nerušila ho, nechala ho najít si vlastní způsob. Jen napřímila uši a sledovala, jak sune kbelík a převrací ho. Vlastně ani to není jednoduchý čin. Pak už dosáhl snadno.
Usmála se a její ohon se rozmával. "Vyskočit a chytit kliku by fungovalo také, ale tohle je sice pomalejší, ale bezpečnější." Maličko sklonila hlavu k němu. "Jsi chytrý mladý vlk," řekla mu něžně.
"Chceš prozkoumat zbytek domu? Nebo prohlédneme další?" dala mu s úsměvem na vybranou. "Můžeme zkusit, jeslti z pachů poznáš, jeslti tam byl nějaký živý tvor, nebo ne. Ať už vlk a nebo kořist." zkusila mu nabídnout.

Zadívala se vážně na Mesiáše.
"Já s vlčaty jsme v menší místnosti, ta je malá... ale v té budově jsou i větší." Olízla si čenich. "Není tam moc oken... kdybychom tam natahali z lesa chvojí a nějakou látku z města... Myslím, že bychom se vešli a nemuseli se ani tísnit..."
Olízla si čenich. Co se lovu týká, tam také má co říct.
"Zvěř se v zimě bude držet mimo hory. V údolích, mohou zacházet i do města, skrýt se před větrem mezi budovami. Ale když je tu budeme hodně lovit, naučí se tady tomu vyhýbat a mohli by odejít mimo náš dosah. Měli byhcom střídat místa, kde lovíme, nahánět zvěř opatrně kolem města, aby neodešla nikdy daleko, aby měla dojem, že tu je v bezpečí... "

Caliga neřešila, to je Nirixova věc, jesti mu to dovolí nebo ne, a proč.
Ale zkoumavě se zadívala na Baileyho. S nemocemi nemá moc zkušeností, jeho postřeh považuje za zajímavý. Koukla trochu po Sïlmě, ta by asi nejspíš k tomu mohla říct jak to je.

Usmála se na ni. Vypadá to, že to její malá vlčinka pochopila a to je dobré.
Moc teď nechce mluvit, to o tichu myslela přece jen vážně.
"Ne nutně. Ale když budeš příliš vidět, tak tě kořist uvidí a uteče ti. Kořist se vždycky snaží vyhrát, takže to není tak jednoduché. "
Mluví hodně potichu a jen proto, že zatím necítí čerstvé pachy.
"Časem se naučíš znát, jak se jaké zvíře chová a jak se ukrývá. To ti pomůže je najít. Budeš vědět, jak je lovit. " Hodlá ji to všechno naučit. Dobrý lovec opravdu není je v rychlých tlapách a silných čelistech. Je to mnohem složitější.

Chvíle postupu v klidu se vyplatila. Koukla mlaičko pobaveně na Miriam. "Ne, nejsou, neboj. Ale je těžší chytit bažanta než myšku. Má křídla, bude jimi mávat, dostat přes oči nebo čenich může vylekat, když to neznáš. Ale nic se ti nestane. a teď už nemluv. a drž se za mnou."
Zůstala chvíli stát a pak se opatrně, přikrčená, plížila dál. Pohybuje se od vraku k vraku, nebo mezi stromy a využívá místa, kde je málo sněhu.
Nakonec je uviděli. Malé hejno, osm kusů, jeden kohout a sedm slípek, jak hrabou pod jedním stromem a snaží se hledat potravu.
Noctra velmi doufá, že Miriam nevyrazí prudce vpřed a nevyplaší je. Doufá, že dostanou aspoň jednoho, ale kdyby se povedlo víc, bylo by to skvělé.

Zadívala se na ni a mírně se usmála. "Jsi mladá. Takže to není špatné. Větší kořist se naučíš časem."
Sleduje prostor kolem nich.
"Já obvykle lovím větší kořist a vybírám si tak, aby stáda zůstala silná a zdravá. Ale teď.. prostě beru co mi přijde pod zuby a drápy." Povzdechla si.
Uživit tolik mladých vlků ve smečce by normálně nebyl vůbec žádný problém. Aspoň ona to tak nevnímala.
Ale v tomto počasí? Hati, jaké zkoušce jsi nás to vystavil?
Zastříhala ušima.
Její smysl se ale dál upínají do prostoru.
Jednu chvíli strnula a naznačila druhé vlčici, aby byla potichu. Snad to pochopí.
Velmi, velmi opatrně se zvedla.
Jak se drží těsně u ometené konstrukce, její černá srst je ve tmě noci nenápadná, vzdor sněhu všude okolo. Rozhodně víc, než by měla být.
Pozorně sleduje jakýsi pohyb, kus před nimi.

Ze závětří sousední atrakce vykoplýtalo nějaké zvíře, nejspíš mladá srna. Musela tam už být, asi se skrývala před větrem a vlčí hlasy ji vyplašily.
Tělo černé vlčice se napjalo.
Opatrně, velmi opatrně sklouzla z atrakce zpátky dolů, do prostoru, kde není sníh moc hluboký.
Opatrně a pozvolna se vydala za kořistí.
Mladá srna by nejspíš dlouho nežila ani kdyby nepotkala vlky. Vypadá hubená a slabá. Nejspíš se oddělila od stáda a nezvládá zimu. Hati, děkuji za tento dar...
Noctra vyrazila za ní. Není tak vyčerpaná, jako to ubohé zvíře nedaleko.
Přesto se snaží doplížit tak blízko, jak se jen dá. Otázka je, co také udělá mladá vlčice za ní.

"Hati je mnohem víc než ty a já. Je mocnější, moudřejší. Chrání nás a my jsme jeho děti. Musíme poslouchat jeho vůli, protože on ví víc. Bylo by hodně hloupé ho neposlouchat. Přišli bychom o mnoho."
Mazlivě se pak o Anukiho otřela, když viděla jeho nadšení. "Hodný," pochválila ho a usmála se.

Nadšení vlčete je vlastně nakažlivé. Noctra se uculuje a neodolala a opět mu přepucovala kožíšek. Ano, dělá to často, ale to z lásky!
"Dobře, jdeme," odsouhlasila mu to pobaveně a vyrazili.
Ale první zastávka byla docela nedaleko. Hned na chodbě, kde jsou zavřené dveře, s klikou. Otevírají se k nim, do chodby. "Tak jo. podívej, vidíš tyhle dveře? Zkus, nakolik dosáhneš na kliku. Stát na zadních už umíš, když chytíš tady za tohle a stáhneš to dolů, otevřou se." A názorně mu to ukázala, vyskočila, zachytila kliku packou, stiskla ji a dveře se pootevřely.

Koukla na Anukiho a tlakem těla je zase zabouchla.
"Není to tak u všech a některé se tak jako tak neotevřou, tak buď opatrný, abys někde neuvíznul. Ale co otvírat jde, to tě naučím otevřít."
Pro vlče to není snadný úkol, klika je pro něj celkem vysoko.

Vidí rozjívenost své dcerky. Povzdechla si a snaží se ji trochu krotit.
"Pomalu. Lov vyžaduje trpělivost. A být potichu. Nebo si všechnu kořist vyplašíš a nic nechytíš," řekla jí tiše, mírným hlasem.
"Když budeš takhle vykřikovat, tak neuvidíš nic, vyplašíš je."
Navíc, není vhodné aby moc pobíhala. Sněhu je hodně a snadno by mohla zapadnout do závěje celá i s ušima.
Noctra trasu vybírá pečlivě. Využívá zástinu budov a později aut a stromů. Sněhu je kolem nich víc, než se jí zamlouvá. Ale také ví, že i zvěř se bude chovat jinak.
"Na lovu se musíš chovat potichu, používat svoje uši a oči, abys viděla a slyšela co nejvíc. Pachy ti taky hodně řeknou. " vysvětluje jí to trpvělivě.
Pak jí chvíli ukazovala, jak se dá chodit blízko předmětů, aby nebyla tak nápadná.
"Náš tmavý kožíšek je na sněhu dost vidět, ale když takhle budeš u něčeho, i tak se můžeš ukrýt."
Pak ještě chvíli postupovaly dál. Noctra často zvedá hlavu, větší, natahuje i uši. Před nimi a kousek stranou se ozval typický zvuk, jaký vydávají právě bažanti. Noctra zastavil a přísně se podívala na Miriam, aby ji udržela pokud možno v klidu a v tichosti.

Usmála se na vlčici a párkrát mávla ohonem. "Stejně jako jsme se dostaly sem. Podívej se kolem sebe, vzpomeň si, odkud jsme přišli. Některá místa nakonec poznáš. A použij taky vlastní čumáček. Svůj a můj pach přece poznáš, není těžké najít cestu zpátky."
Stačí si vzpomenout, že do budovy zatáčely holky směrem doleva, takže teď stačí doprava.
Noctra samozřejmě bude Miriam hlídat, ale počká, jak si s hledáním povede.
Pach jich obou je stále hodně zřetelný, není těžké na něj navázat. Samozřejmě nenechá malou vlčinku se ztratit, a kdyby se nechytala, tak ji jemně přivede přímo ke stopě. Ale je důležité, aby se i tohle Miriam učila.
Naknec každopádně dorazí hezky k pelíšku.

Doprovázela ji celou cestu a hlídala ji. Ví, co umí pád ze schodů. Naštěstí nemusela zasahovat. Byla dost zvědavá, jak se bude její malá slečna tvářit na vyhlídku. Ona sama má výhled z výšky ráda, ale ví, že to není samozřejmost.
"To je. Taky je díky tomu dál vidět. Samozřejmě je potřeba nelézt moc k okraji, protože spadnout z výšky je nebezpečné. Ale i tak se dá na spoustě míst koukat, co kde je."
Usmála se a hezky je vedle své dcery. Lehce se dotýkají, srst na tvářích Miriam se srstí na Noctřině pleci.
Černá vlčice se podívala na svoje malé chlupaté štěstí. A nemohla si pomoct, ale zase jí přepucovala kožíšek.
"Tak co? Už ses vynadívala? Že bychom šly zase dolů. A asi už pomalu zpátky domů."

Ledový vítr fičí mezi budovami a hlavně o jejich vyšší patra dost hvízdá. To by se mohlo líbit Nirixovi. Trénoval to hraní? Zastříhala ušima a drží se na závětrné straně vysokých budov. Sníh tu sice je také, ale když se pohybuje opatrně a vybírá si cestu, nemusí se jím brodit. Vítr dost míst vyfoukal. O to jsou větší závěje jinde. Ale zatím to zvládá.
Pohybuje se celkem rychle prostorem, její nos zachytává všechny pachy a hledá, co kde najde zajímavého.
Brzo se jí povedlo vyplašit v přízemí jedné budovy krysy. Dvě zadávila, než jí zbytek utekl. Krysy nejsou sice kdoví jaké jídlo, ale lepší než nic. Chytila je za ocásky a vydala se ven, že je odnese, když zjistila, že stojí tváří v tvář někomu dalšímu. V poslední době zase přibylo pár Hatiho následovníků.
Naklonila hlavu na stranu, ale s kořistí v tlamě zatím nepromluvila. Navíc, jako výše postavená vlčice vlastně ani jako první zdravit nemusí.