Príspevky užívateľa

Zadívala se na ni a mírně se usmála. "Jsi mladá. Takže to není špatné. Větší kořist se naučíš časem."
Sleduje prostor kolem nich.
"Já obvykle lovím větší kořist a vybírám si tak, aby stáda zůstala silná a zdravá. Ale teď.. prostě beru co mi přijde pod zuby a drápy." Povzdechla si.
Uživit tolik mladých vlků ve smečce by normálně nebyl vůbec žádný problém. Aspoň ona to tak nevnímala.
Ale v tomto počasí? Hati, jaké zkoušce jsi nás to vystavil?
Zastříhala ušima.
Její smysl se ale dál upínají do prostoru.
Jednu chvíli strnula a naznačila druhé vlčici, aby byla potichu. Snad to pochopí.
Velmi, velmi opatrně se zvedla.
Jak se drží těsně u ometené konstrukce, její černá srst je ve tmě noci nenápadná, vzdor sněhu všude okolo. Rozhodně víc, než by měla být.
Pozorně sleduje jakýsi pohyb, kus před nimi.

Ze závětří sousední atrakce vykoplýtalo nějaké zvíře, nejspíš mladá srna. Musela tam už být, asi se skrývala před větrem a vlčí hlasy ji vyplašily.
Tělo černé vlčice se napjalo.
Opatrně, velmi opatrně sklouzla z atrakce zpátky dolů, do prostoru, kde není sníh moc hluboký.
Opatrně a pozvolna se vydala za kořistí.
Mladá srna by nejspíš dlouho nežila ani kdyby nepotkala vlky. Vypadá hubená a slabá. Nejspíš se oddělila od stáda a nezvládá zimu. Hati, děkuji za tento dar...
Noctra vyrazila za ní. Není tak vyčerpaná, jako to ubohé zvíře nedaleko.
Přesto se snaží doplížit tak blízko, jak se jen dá. Otázka je, co také udělá mladá vlčice za ní.

"Hati je mnohem víc než ty a já. Je mocnější, moudřejší. Chrání nás a my jsme jeho děti. Musíme poslouchat jeho vůli, protože on ví víc. Bylo by hodně hloupé ho neposlouchat. Přišli bychom o mnoho."
Mazlivě se pak o Anukiho otřela, když viděla jeho nadšení. "Hodný," pochválila ho a usmála se.

Nadšení vlčete je vlastně nakažlivé. Noctra se uculuje a neodolala a opět mu přepucovala kožíšek. Ano, dělá to často, ale to z lásky!
"Dobře, jdeme," odsouhlasila mu to pobaveně a vyrazili.
Ale první zastávka byla docela nedaleko. Hned na chodbě, kde jsou zavřené dveře, s klikou. Otevírají se k nim, do chodby. "Tak jo. podívej, vidíš tyhle dveře? Zkus, nakolik dosáhneš na kliku. Stát na zadních už umíš, když chytíš tady za tohle a stáhneš to dolů, otevřou se." A názorně mu to ukázala, vyskočila, zachytila kliku packou, stiskla ji a dveře se pootevřely.

Koukla na Anukiho a tlakem těla je zase zabouchla.
"Není to tak u všech a některé se tak jako tak neotevřou, tak buď opatrný, abys někde neuvíznul. Ale co otvírat jde, to tě naučím otevřít."
Pro vlče to není snadný úkol, klika je pro něj celkem vysoko.

Vidí rozjívenost své dcerky. Povzdechla si a snaží se ji trochu krotit.
"Pomalu. Lov vyžaduje trpělivost. A být potichu. Nebo si všechnu kořist vyplašíš a nic nechytíš," řekla jí tiše, mírným hlasem.
"Když budeš takhle vykřikovat, tak neuvidíš nic, vyplašíš je."
Navíc, není vhodné aby moc pobíhala. Sněhu je hodně a snadno by mohla zapadnout do závěje celá i s ušima.
Noctra trasu vybírá pečlivě. Využívá zástinu budov a později aut a stromů. Sněhu je kolem nich víc, než se jí zamlouvá. Ale také ví, že i zvěř se bude chovat jinak.
"Na lovu se musíš chovat potichu, používat svoje uši a oči, abys viděla a slyšela co nejvíc. Pachy ti taky hodně řeknou. " vysvětluje jí to trpvělivě.
Pak jí chvíli ukazovala, jak se dá chodit blízko předmětů, aby nebyla tak nápadná.
"Náš tmavý kožíšek je na sněhu dost vidět, ale když takhle budeš u něčeho, i tak se můžeš ukrýt."
Pak ještě chvíli postupovaly dál. Noctra často zvedá hlavu, větší, natahuje i uši. Před nimi a kousek stranou se ozval typický zvuk, jaký vydávají právě bažanti. Noctra zastavil a přísně se podívala na Miriam, aby ji udržela pokud možno v klidu a v tichosti.

Usmála se na vlčici a párkrát mávla ohonem. "Stejně jako jsme se dostaly sem. Podívej se kolem sebe, vzpomeň si, odkud jsme přišli. Některá místa nakonec poznáš. A použij taky vlastní čumáček. Svůj a můj pach přece poznáš, není těžké najít cestu zpátky."
Stačí si vzpomenout, že do budovy zatáčely holky směrem doleva, takže teď stačí doprava.
Noctra samozřejmě bude Miriam hlídat, ale počká, jak si s hledáním povede.
Pach jich obou je stále hodně zřetelný, není těžké na něj navázat. Samozřejmě nenechá malou vlčinku se ztratit, a kdyby se nechytala, tak ji jemně přivede přímo ke stopě. Ale je důležité, aby se i tohle Miriam učila.
Naknec každopádně dorazí hezky k pelíšku.

Doprovázela ji celou cestu a hlídala ji. Ví, co umí pád ze schodů. Naštěstí nemusela zasahovat. Byla dost zvědavá, jak se bude její malá slečna tvářit na vyhlídku. Ona sama má výhled z výšky ráda, ale ví, že to není samozřejmost.
"To je. Taky je díky tomu dál vidět. Samozřejmě je potřeba nelézt moc k okraji, protože spadnout z výšky je nebezpečné. Ale i tak se dá na spoustě míst koukat, co kde je."
Usmála se a hezky je vedle své dcery. Lehce se dotýkají, srst na tvářích Miriam se srstí na Noctřině pleci.
Černá vlčice se podívala na svoje malé chlupaté štěstí. A nemohla si pomoct, ale zase jí přepucovala kožíšek.
"Tak co? Už ses vynadívala? Že bychom šly zase dolů. A asi už pomalu zpátky domů."

Ledový vítr fičí mezi budovami a hlavně o jejich vyšší patra dost hvízdá. To by se mohlo líbit Nirixovi. Trénoval to hraní? Zastříhala ušima a drží se na závětrné straně vysokých budov. Sníh tu sice je také, ale když se pohybuje opatrně a vybírá si cestu, nemusí se jím brodit. Vítr dost míst vyfoukal. O to jsou větší závěje jinde. Ale zatím to zvládá.
Pohybuje se celkem rychle prostorem, její nos zachytává všechny pachy a hledá, co kde najde zajímavého.
Brzo se jí povedlo vyplašit v přízemí jedné budovy krysy. Dvě zadávila, než jí zbytek utekl. Krysy nejsou sice kdoví jaké jídlo, ale lepší než nic. Chytila je za ocásky a vydala se ven, že je odnese, když zjistila, že stojí tváří v tvář někomu dalšímu. V poslední době zase přibylo pár Hatiho následovníků.
Naklonila hlavu na stranu, ale s kořistí v tlamě zatím nepromluvila. Navíc, jako výše postavená vlčice vlastně ani jako první zdravit nemusí.

Shodila vrstvu sněhu z okraje jakéhosi nástupiště na atrakci a vyskočila na něj. Tak má větší výhled a nemusí se tolik obtěžovat se sněhem. Je tam dost místa i pro druhou vlčici, Noctra pomalu postupuje a shazuje další sníh. Vítr se rozbíjí o atrakci nad tím vším, takže je tam i celkem klidno.
Dost se zarazila, když ji neznámá takto zhodnotila. Zamrkala a podívala se na ni. "Ehm... no... tak to obvykle neslýchám... navíc si nemyslím že jsem hezčí než ty. " Na vykání není zvyklá. Navíc, v Kultu jsou přece sestry.
"Ty tu nejsi dlouho, že? Já vyrazila zjistit, jeslti se schovává zvěř v Lunaparku a něco ulovit. Pachy tu jsou, tak doufám, že budu úspěšná." Třeba se tak od vlčice i dozví, jeslti dovede lovit aniž by ji přímo vyslýchala.

Přišla na volání, co se neslo městem.
Jen tak tak, že to vůbec stihla. Protože napřed ještě vysvětlovala vlčatům, že to je svolává sám mesiáš, ale že není povinnost tam jít. Byla by raději, aby zůstali v bezpečí a pohodlí jejich pelíšku, ale pokud budou chtít, vezme je na shromáždění sebou.
Každopádně přišla, možná sama, možná ne. Posadila se a pozorně poslouchala, co jim chce Nirix sdělit.
Zamračila se a kývla.
I ona smí za hranice, jen tak zatím moc nečinila, našla si způsoby, jak lovit účinně ve městě. Ale raději tam vyrazí a pomůže lovit, než aby její děti a bratři a sestry z Kultu hladověli. Ale kdo se postará o její děti, než se vrátí? Snad někdo ano. Pořád patří mezi ty lepší lovce tady, takže je důležité, aby lovila. Pro všechny.
Nejsou tak malé, už ne... Nemůžu jim pořád stát za zády...
"V budově v botanické zahradě máme s vlčaty docela pohodlný a teplý úkryt..." zkusila mírně plaše navrhnout. Raději by viděla smečku v jejich pelechu, než teď učit svoje děti na nové nocležiště.
Ale zmlkla a upřela oči na jednoho z vlků, co je tu celkem krátce. Proč by měl chtít být jinde? Zastříhala ušima, ale neodvažovala se promluvit. To je na Nirixovi, aby si tohle vyřešil.

Poslední dobou jsou ty časy nějaké složité.
Noctra, i když by se raději věnovala vlčatům, se snaží mnohem intenzivněji lovit kořist pro smečku. Musí uživit sebe a děti a zima je letos hodně studená.
Otužilou vlčici, která strávila život na cestách za těžkých podmínek, to zase tak moc netrápí, ale o svoje děti starost má. Haldy sněhu dost komplikují život i pohyb.
Naštěstí nejen jí, ale i zvěři, která někdy využívá závětří města. Noctra toho hodlá rozhodně využít a ulovit cokoliv, co bude moct.
Huňatý černý kožich je na sněhu nápadný, ale i tak se umí skrýt ve stínech mezi atrakcemi. Teď ale spíš hledá a mapuje pachy.
Vzduchem se ale nenese jen pach zvěře, co se dá jíst. Ale také jiné vlčice. Napřímila uši a trochu změnila směr, vstříc neznámé. Tento pach ještě nezná a jejich území by mohlo v mrazech přilákat i tuláky.
Až když došla blíž, k také černé vlčici, pochopila, že je také jednou ze sester smečky, ta nová. Zblízka ji zatím nepotkala. Zastavila a se zájmem si ji prohlíží. "Ahoj," pozdravila ji přátelsky.

Počechrala mladé vlčince srst mezi ouškama v pohlazení a vyrazily dál.
Nechala ji prohlédnout si budovy.
"Takhle to postavili kdysi lidé. Hati ale dal nakonec jejich zemi nám. Není to špatné místo k životu, takže jsem ráda." Usmála se na mladou Miriam a znovu jí počechrala kožíšek. Dělá to často, ale to z lásky.

Velmi opatrně na mládě odhlíží, když se cpe do budovy. "Víš, že jsou hned vedle dveře, že jo," řekla jí pobaveně a vešla za ní, otvorem mnohem větším. Pozorně místnost prohlédla, jelsti to tu vypadá bezpečně.
"Tomu se říká ozvěna, myslím.." řekla jí pobaveně, olízla si čenich.
"Ale nikdy nelez do podobných míst sama. Ne dokud se nenaučíš, kde to je bezpečné. Tady to ale zatím vypadá dobře. Takže pojď."
chce ji vzít do horních pater, ale opatrně. Bude si velmi důkladně hlídat prostor a jeslti někde neuvidí jakýkoliv náznak nestability domu. Ale zatím to tady vypadá v pořádku. Vzdor té dítě dole.
Vyvede Miriam o dvě patra výš a odvede ji otevřenými dveřmi budovy k dávno již nezasklenému oknu. "Podívej se na ten výhled. Ale dávej pozor a´t nelezeš příliš k okraji."Je ve střehu, připravená mladou vlčici chytat.

Srdce se jí svíralo žalem, když musela dětem vysvětlovat, o co jde. Kéž by se s tímto setkali později. Mnohem později.
Jenže Hati si jejich otce vzal k sobě teď.
Navíc tu bude muset pak zůstat ještě chvíli. Tím pádem i její děti, pochybuje, že by se od ní te´d hnuly. Ale nebránila by jim, kdyby odešli s ostatními.
Po společném vytí jemně přepucuje vlčátkům kožíšky. Aby věděli, že je tu s nimi a že je tu pro ně. Nebudou sami, nikdy.
Zůstává ale na místě, jak nový mesiáš žádal.

Našpicovala uši, když mluvil Caligo. Mírně se zachmuřila. Takže Hati asi chtěl, abychom věděli aspoň něco. Ona nepochybuje o tom, že sen nováčka smečky byl Hatiho projevem.
A když došlo na ni, nemohla než říct, že neví nic užitečného.
"Já jsem nic neviděla. Byla jsem náhodou blízko, když jsem uslyšela Caligovo volání, na které jsem reagovala a přidala se k němu," řekla tiše.
Jakmile budou propuštěni, vezme svoje děti a odvede si je domů, do jejich útulného pelíšku v botanické zahradě. Nedovolí si projevit příliš smutek před dětmi. Musí jim být oporou.

Zůstávala tichá, vedle svých dětí a vlastně truchlila. Víc, než by si byla myslela, že bude. Ztráta mesiáše je zlá.
Kromě společného vytí vlastně za celý pohřeb něco řekla jen když mluvila na svoje děti a na ty mluvila velice tiše, tlumeným hlasem. Například, když měli popravčí jít přenést Batdogovo tělo. Tehdy tiše řekla vlčátkům, aby zůstali na místě a šla se ujmout své povinnosti. Se skloněnou hlavu došla k tělu, vzala do tlamy jeden z cípů látky, na které leželo a pomohla ho přesunout na místo posledního odpočinku.
Zahrabávání nechala více na ostatních, vrátila se po pár symbolických hrábnutích ke svým dětem.
Jen maličko zvedla hlavu, když Nirix oznámil, že přebírá pozici Mesiáše. Ona sama Hatiho vůli vnímá jen vzácně, nejvíc ve snech, které si pamatuje mlhavě a samozřejmě při svém rozjímání, když dokazovala svou víru. U čehož byl právě Nirix. Za přítele má radost z jeho povýšení, ale jen párkrát plácla ocasem o zem. Lehce se na Nirixe usmála a kývla, ale víc se nevyjadřovala. Pořád jsou na pohřbu a ztráta Batdoga je ještě příliš čerstvá. Navíc tu má zodpovědnost i za svoje děti.

Zafuněla. Neznělo to frustrovaně, ale spíš směs... únavy i hrdosti a kdoví čeho všeho ještě. "Jo, to teda. Opravdu čím dál zvědavější." Usmála se a zamávala ohonem. Je ráda, že se jejím dětem daří. Patří to k tomu, že rostou, takže jí to nevadí. Ale někdy je to dost náročné.
Protože nemá nejmenší tušení, jaký vlastně má Silma doopravdy názor na ostatní a na vlčata, je v tuhle chvíli přesvědčená, že vlčice před ní ví dost o tom, jak to s vlčaty chodí. Pro ni je to jen logické, když už se vlčka zabývá léčením.
"Třeba najdu způsob, jak je u toho zaměstnat, ne tak vzácný druhy by asi mohli sbírat taky. Rychlí jsou na to dost a zvědaví taky."

Koukla pak na křídla druhé vlčice. "Létat možnost nemám, ale naběhala jsem se toho dost, abych měla jisté a rychlé tlapky." Mrkla na ni a vyrazila po schodech pěkně zostra. Nevypadá, že by si dělala starosti s pádem. Tlapy černé popravčí jsou hbité a vyběhla nahoru docela lehce. Peláší chodbou dál, vesele štěkla, až se to rozhlehlo prostory knihovny.
Pravda, sem tam leží na podlaze nějaký nepořádek, ale není problém se mu vyhnout, takže Noctra se neobtěžuje nějak víc brzdit. Nehodlá ale druhé vlčici utéct nebo ji přinutit kvůli rychlosti používat křídla. Nenasadila tudíž nejvyšší tempo, jakého je schopná. Nechá Silmu vepředu, ledaže by nahoře výrazněji zpomalila, pak by ji předběhla, ale jen proto, aby ji motivovala běžet dál.

Přišla, tichá a trochu pořád zasmušilá. Batdog nebyl sice jejím partnerem, ale byl otcem jejích dětí a hlavně, byl mesiáš.
Tohle je dost zlá situace pro všechny. Co se tam mohlo stát?
Každopádně je třeba uctít jeho památku.

Svým dětem v úkrytu opatrně vysvětlila, že táta se už nevrátí. Nebyla si jistá, jeslti jim to dokázala říct dobře. Nehodlala jim lhát. Nevymýšlela si pohádky o tom, co se stalo, přiznala jim, že to neví. Ale že jednou se to snad někdo z nich dozví od samotného Hatiho.
Také jim přiznala, že se půjde spolu s ostatními s tatínkem naposledy rozloučit.
Nezakázala vlčatům jít na pohřeb s ní. Je to sice tvrdý střet se životem, ale i maličcí by se měli mít možnost rozloučit. Mohou tedy jít s ní, když budou chtít. Pokud půjdou, bude je celou dobu držet u sebe.

Došla na místo pohřbu a posadila se. Opravdu je to dost smutná chvíle. Rozhlédla se po ostatních. Co s námi teď bude?

TW: Smrt, krev

Vyrazila městem, vlčata chvíli už bez dozoru vydrží a ví moc dobře, jak se chovat. Navíc, nedaleko jsou i jiní vlci, ví, že jsou její děti v bezpečí.
Vyrazila rychle, chce zkusit něco ulovit a donést vlčatům.
Poslední dobou za nimi ani jejich otec nechodil tak často. Ale nevyčítá mu to. Nikdy jí neslíbil nic víc, než co také dodržel. Navíc má samozřejmě dost povinností.

Na její cestě ji ale zarazilo vytí... źalostný nářek, který nevěstí vůbec nic dobrého. Zamrazilo ji, srst na hřbetě se jí naježila.
Otočila se a plnou rychlostí svých obratných nohou lovce se rozběhla za voláním.

Když tam doběhla, strnula... Podivná krvavá hromádka čehosi, která leží vedle budovy, jen stěží vůbec připomíná vlka. Ale věci, které má u sebe.... Ztěžka polkla, podívala se nahoru, pak zase dolů. Až teď jí došla podivná temnota, která se tu rozlévá okolo, a pod její tlapky taky! Poplašeně nadskočila, ale pak jí došlo, že na jejích nohou to neulpívá. Tekutina zůstala dole, ale neměla na výběr, než do ní dopadnout zpátky. Trochu znechuceně do toho šťouchla přední tlapkou, čenich riskovat nebude. Ale v tuhle chvíli to za hrozbu nepovažuje, takže se její pohled vrátil zpět ke krvavé hromádce.
Otřásla se... pak i ona zvedla hlavu a přidala se k žalostnému vidí mladého vlka, který mezi ně přišel docela nedávno.