Príspevky užívateľa

Shodila vrstvu sněhu z okraje jakéhosi nástupiště na atrakci a vyskočila na něj. Tak má větší výhled a nemusí se tolik obtěžovat se sněhem. Je tam dost místa i pro druhou vlčici, Noctra pomalu postupuje a shazuje další sníh. Vítr se rozbíjí o atrakci nad tím vším, takže je tam i celkem klidno.
Dost se zarazila, když ji neznámá takto zhodnotila. Zamrkala a podívala se na ni. "Ehm... no... tak to obvykle neslýchám... navíc si nemyslím že jsem hezčí než ty. " Na vykání není zvyklá. Navíc, v Kultu jsou přece sestry.
"Ty tu nejsi dlouho, že? Já vyrazila zjistit, jeslti se schovává zvěř v Lunaparku a něco ulovit. Pachy tu jsou, tak doufám, že budu úspěšná." Třeba se tak od vlčice i dozví, jeslti dovede lovit aniž by ji přímo vyslýchala.

Přišla na volání, co se neslo městem.
Jen tak tak, že to vůbec stihla. Protože napřed ještě vysvětlovala vlčatům, že to je svolává sám mesiáš, ale že není povinnost tam jít. Byla by raději, aby zůstali v bezpečí a pohodlí jejich pelíšku, ale pokud budou chtít, vezme je na shromáždění sebou.
Každopádně přišla, možná sama, možná ne. Posadila se a pozorně poslouchala, co jim chce Nirix sdělit.
Zamračila se a kývla.
I ona smí za hranice, jen tak zatím moc nečinila, našla si způsoby, jak lovit účinně ve městě. Ale raději tam vyrazí a pomůže lovit, než aby její děti a bratři a sestry z Kultu hladověli. Ale kdo se postará o její děti, než se vrátí? Snad někdo ano. Pořád patří mezi ty lepší lovce tady, takže je důležité, aby lovila. Pro všechny.
Nejsou tak malé, už ne... Nemůžu jim pořád stát za zády...
"V budově v botanické zahradě máme s vlčaty docela pohodlný a teplý úkryt..." zkusila mírně plaše navrhnout. Raději by viděla smečku v jejich pelechu, než teď učit svoje děti na nové nocležiště.
Ale zmlkla a upřela oči na jednoho z vlků, co je tu celkem krátce. Proč by měl chtít být jinde? Zastříhala ušima, ale neodvažovala se promluvit. To je na Nirixovi, aby si tohle vyřešil.

Poslední dobou jsou ty časy nějaké složité.
Noctra, i když by se raději věnovala vlčatům, se snaží mnohem intenzivněji lovit kořist pro smečku. Musí uživit sebe a děti a zima je letos hodně studená.
Otužilou vlčici, která strávila život na cestách za těžkých podmínek, to zase tak moc netrápí, ale o svoje děti starost má. Haldy sněhu dost komplikují život i pohyb.
Naštěstí nejen jí, ale i zvěři, která někdy využívá závětří města. Noctra toho hodlá rozhodně využít a ulovit cokoliv, co bude moct.
Huňatý černý kožich je na sněhu nápadný, ale i tak se umí skrýt ve stínech mezi atrakcemi. Teď ale spíš hledá a mapuje pachy.
Vzduchem se ale nenese jen pach zvěře, co se dá jíst. Ale také jiné vlčice. Napřímila uši a trochu změnila směr, vstříc neznámé. Tento pach ještě nezná a jejich území by mohlo v mrazech přilákat i tuláky.
Až když došla blíž, k také černé vlčici, pochopila, že je také jednou ze sester smečky, ta nová. Zblízka ji zatím nepotkala. Zastavila a se zájmem si ji prohlíží. "Ahoj," pozdravila ji přátelsky.

Počechrala mladé vlčince srst mezi ouškama v pohlazení a vyrazily dál.
Nechala ji prohlédnout si budovy.
"Takhle to postavili kdysi lidé. Hati ale dal nakonec jejich zemi nám. Není to špatné místo k životu, takže jsem ráda." Usmála se na mladou Miriam a znovu jí počechrala kožíšek. Dělá to často, ale to z lásky.

Velmi opatrně na mládě odhlíží, když se cpe do budovy. "Víš, že jsou hned vedle dveře, že jo," řekla jí pobaveně a vešla za ní, otvorem mnohem větším. Pozorně místnost prohlédla, jelsti to tu vypadá bezpečně.
"Tomu se říká ozvěna, myslím.." řekla jí pobaveně, olízla si čenich.
"Ale nikdy nelez do podobných míst sama. Ne dokud se nenaučíš, kde to je bezpečné. Tady to ale zatím vypadá dobře. Takže pojď."
chce ji vzít do horních pater, ale opatrně. Bude si velmi důkladně hlídat prostor a jeslti někde neuvidí jakýkoliv náznak nestability domu. Ale zatím to tady vypadá v pořádku. Vzdor té dítě dole.
Vyvede Miriam o dvě patra výš a odvede ji otevřenými dveřmi budovy k dávno již nezasklenému oknu. "Podívej se na ten výhled. Ale dávej pozor a´t nelezeš příliš k okraji."Je ve střehu, připravená mladou vlčici chytat.

Srdce se jí svíralo žalem, když musela dětem vysvětlovat, o co jde. Kéž by se s tímto setkali později. Mnohem později.
Jenže Hati si jejich otce vzal k sobě teď.
Navíc tu bude muset pak zůstat ještě chvíli. Tím pádem i její děti, pochybuje, že by se od ní te´d hnuly. Ale nebránila by jim, kdyby odešli s ostatními.
Po společném vytí jemně přepucuje vlčátkům kožíšky. Aby věděli, že je tu s nimi a že je tu pro ně. Nebudou sami, nikdy.
Zůstává ale na místě, jak nový mesiáš žádal.

Našpicovala uši, když mluvil Caligo. Mírně se zachmuřila. Takže Hati asi chtěl, abychom věděli aspoň něco. Ona nepochybuje o tom, že sen nováčka smečky byl Hatiho projevem.
A když došlo na ni, nemohla než říct, že neví nic užitečného.
"Já jsem nic neviděla. Byla jsem náhodou blízko, když jsem uslyšela Caligovo volání, na které jsem reagovala a přidala se k němu," řekla tiše.
Jakmile budou propuštěni, vezme svoje děti a odvede si je domů, do jejich útulného pelíšku v botanické zahradě. Nedovolí si projevit příliš smutek před dětmi. Musí jim být oporou.

Zůstávala tichá, vedle svých dětí a vlastně truchlila. Víc, než by si byla myslela, že bude. Ztráta mesiáše je zlá.
Kromě společného vytí vlastně za celý pohřeb něco řekla jen když mluvila na svoje děti a na ty mluvila velice tiše, tlumeným hlasem. Například, když měli popravčí jít přenést Batdogovo tělo. Tehdy tiše řekla vlčátkům, aby zůstali na místě a šla se ujmout své povinnosti. Se skloněnou hlavu došla k tělu, vzala do tlamy jeden z cípů látky, na které leželo a pomohla ho přesunout na místo posledního odpočinku.
Zahrabávání nechala více na ostatních, vrátila se po pár symbolických hrábnutích ke svým dětem.
Jen maličko zvedla hlavu, když Nirix oznámil, že přebírá pozici Mesiáše. Ona sama Hatiho vůli vnímá jen vzácně, nejvíc ve snech, které si pamatuje mlhavě a samozřejmě při svém rozjímání, když dokazovala svou víru. U čehož byl právě Nirix. Za přítele má radost z jeho povýšení, ale jen párkrát plácla ocasem o zem. Lehce se na Nirixe usmála a kývla, ale víc se nevyjadřovala. Pořád jsou na pohřbu a ztráta Batdoga je ještě příliš čerstvá. Navíc tu má zodpovědnost i za svoje děti.

Zafuněla. Neznělo to frustrovaně, ale spíš směs... únavy i hrdosti a kdoví čeho všeho ještě. "Jo, to teda. Opravdu čím dál zvědavější." Usmála se a zamávala ohonem. Je ráda, že se jejím dětem daří. Patří to k tomu, že rostou, takže jí to nevadí. Ale někdy je to dost náročné.
Protože nemá nejmenší tušení, jaký vlastně má Silma doopravdy názor na ostatní a na vlčata, je v tuhle chvíli přesvědčená, že vlčice před ní ví dost o tom, jak to s vlčaty chodí. Pro ni je to jen logické, když už se vlčka zabývá léčením.
"Třeba najdu způsob, jak je u toho zaměstnat, ne tak vzácný druhy by asi mohli sbírat taky. Rychlí jsou na to dost a zvědaví taky."

Koukla pak na křídla druhé vlčice. "Létat možnost nemám, ale naběhala jsem se toho dost, abych měla jisté a rychlé tlapky." Mrkla na ni a vyrazila po schodech pěkně zostra. Nevypadá, že by si dělala starosti s pádem. Tlapy černé popravčí jsou hbité a vyběhla nahoru docela lehce. Peláší chodbou dál, vesele štěkla, až se to rozhlehlo prostory knihovny.
Pravda, sem tam leží na podlaze nějaký nepořádek, ale není problém se mu vyhnout, takže Noctra se neobtěžuje nějak víc brzdit. Nehodlá ale druhé vlčici utéct nebo ji přinutit kvůli rychlosti používat křídla. Nenasadila tudíž nejvyšší tempo, jakého je schopná. Nechá Silmu vepředu, ledaže by nahoře výrazněji zpomalila, pak by ji předběhla, ale jen proto, aby ji motivovala běžet dál.

Přišla, tichá a trochu pořád zasmušilá. Batdog nebyl sice jejím partnerem, ale byl otcem jejích dětí a hlavně, byl mesiáš.
Tohle je dost zlá situace pro všechny. Co se tam mohlo stát?
Každopádně je třeba uctít jeho památku.

Svým dětem v úkrytu opatrně vysvětlila, že táta se už nevrátí. Nebyla si jistá, jeslti jim to dokázala říct dobře. Nehodlala jim lhát. Nevymýšlela si pohádky o tom, co se stalo, přiznala jim, že to neví. Ale že jednou se to snad někdo z nich dozví od samotného Hatiho.
Také jim přiznala, že se půjde spolu s ostatními s tatínkem naposledy rozloučit.
Nezakázala vlčatům jít na pohřeb s ní. Je to sice tvrdý střet se životem, ale i maličcí by se měli mít možnost rozloučit. Mohou tedy jít s ní, když budou chtít. Pokud půjdou, bude je celou dobu držet u sebe.

Došla na místo pohřbu a posadila se. Opravdu je to dost smutná chvíle. Rozhlédla se po ostatních. Co s námi teď bude?

TW: Smrt, krev

Vyrazila městem, vlčata chvíli už bez dozoru vydrží a ví moc dobře, jak se chovat. Navíc, nedaleko jsou i jiní vlci, ví, že jsou její děti v bezpečí.
Vyrazila rychle, chce zkusit něco ulovit a donést vlčatům.
Poslední dobou za nimi ani jejich otec nechodil tak často. Ale nevyčítá mu to. Nikdy jí neslíbil nic víc, než co také dodržel. Navíc má samozřejmě dost povinností.

Na její cestě ji ale zarazilo vytí... źalostný nářek, který nevěstí vůbec nic dobrého. Zamrazilo ji, srst na hřbetě se jí naježila.
Otočila se a plnou rychlostí svých obratných nohou lovce se rozběhla za voláním.

Když tam doběhla, strnula... Podivná krvavá hromádka čehosi, která leží vedle budovy, jen stěží vůbec připomíná vlka. Ale věci, které má u sebe.... Ztěžka polkla, podívala se nahoru, pak zase dolů. Až teď jí došla podivná temnota, která se tu rozlévá okolo, a pod její tlapky taky! Poplašeně nadskočila, ale pak jí došlo, že na jejích nohou to neulpívá. Tekutina zůstala dole, ale neměla na výběr, než do ní dopadnout zpátky. Trochu znechuceně do toho šťouchla přední tlapkou, čenich riskovat nebude. Ale v tuhle chvíli to za hrozbu nepovažuje, takže se její pohled vrátil zpět ke krvavé hromádce.
Otřásla se... pak i ona zvedla hlavu a přidala se k žalostnému vidí mladého vlka, který mezi ně přišel docela nedávno.

"Hati je Bůh," odpověděla mu trpělivě. A usmála se na něj, když pak spustil, že bude poslouchat a určitě uslyšíš. I když se rozplýval nad krásou měsíce.
"Doufám v to," jemně ho pošimrala čenichem na hřbetě. Nad ukázkou dne se zamyslela. "Dobře, ukážu ti den, ale budeš u toho se mnou a nevyjdeš z úkrytu, budeš se jen dívat dveřmi, ano?" Svět za dne je sice hezky barevný, ale měsíc a noc měla vždy raději. Snad díky své magii, snad jí to bylo osudem. Sama neví. A vlastně na tom ani nezáleží.

Vedla vlčka dál do budovy opatrně. Cestou mu vysvětluje, proč to tady problém není. "Tohle není velká budova a všechno je tady pevné, žádné velké praskliny a suť." Ještě mu párkrát určitě ukáže nebezpečná místa, ale ta hezká mu chce ukázat taky.
Na terase prvně neříkala nic, jen ho zavedla na místo s vyhlídkou. Usmála se. "Taky se mi tady líbí." řekla mu tiše a podívala se na svého krásného synka. Nechala ho, a´t se chvíli dívá, posadila se vedle něj.
"Až se vynadíváš, půjdeme na průzkum dál. Chci tě něco naučit."
Hodlá ho provést celkem důkladně. A naučit ho také otevírat dveře, i když pro něj to ještě bude složité.

Rozhlédla se kolem nich. Ne že by v knihovně bylo hodně rostlin. Oproti venku.
"No... ale hádám, že většinou až když už je opravdu pozdě a stejně by nevěděl, co s tím." Potřásla hlavou a nechala to být.
Vážně přikývla. Starost o svoje děti rozhodně nepodceňuje. "Občas je ohlídá táta. A občas prostě spí. Ale jo, už je vidět, že jim je pelíšek malý a chtějí objevovat svět. " Však je toho venku dost co k vidění. Hodlá je naučit aspoň to, co sama umí. Orientovat se v terénu a hledat v něm ty nejslabší náznaky po kde čem.
"Ráda pomůžu kdykoliv to půjde. " Klidně i s těmi vlčaty za zády... Nebo spíš před čenichem, aby na ně viděla. Stejně je něčím zabavit musí.
Na průzkum zahrady jen kývla. "Dobře." Ale je maličko zvědavá, jeslti tam Silma opravdu objeví něco zajímavého nebo ne.
Maličko se protáhla.
"Co se trochu proběhnout, když už tu jsme?" Napřímila uši, připravená na cokoliv.

Vážně se na něj zadívala. "Hati je náš bůh. Chrání nás a díky němu máme svůj domov a bezpečí," řekla mu vlídně. "Nemůžeme si za ním jen tak dojít na návštěvu, ale všichni se snažíme mu naslouchat. Ti nejlepší z nás mohou také slyšet jeho."
Vysvětlovat vlčeti kde co není snadná práce.
"Slunce svítí ve dne. Je to hodně silné světlo, ne jako měsíc, který se ti tak líbil. Tak moc, že se do něj ani nedá podívat. Hati nemá den rád, tehdy vládne jeho bratr a ti dva spolu nevychází. Takže by opravdu nebylo slušné, abychom my chodili za svitu slunce venku jen tak." snaží se co jen může, ale nemá nejmenší tušení, jeslti se jí daří a říká to vůbec správně. Proto také nemohla být knězem.

aspoň že její varování ohledně poškozených domů vzal asi správně. Usmála se a mazlivě se o něj otřela. "Šikovný!" žížalka ji pobavila, ale nekomentovala to.
Vede ho zahradami domů, ukazuje mu různě barevné keře. Neví, co jsou zač, ale líbí se jí. "Ano, tak jako jsme volali na měsíc. Ostatní vlci tě uslyší a přijdou. "
Vede ho do jednoho z domů. Její pach zanechaný na vstupu a na vnitřním schodišti ukazuje, že už tady byla mnohokrát.
Vyvedla ho na terasu nahoře. Je z ní hezký výhled na zahrady domů kolem.

Zastavila se, když se na ni malá vlčka tak prudce otočila. A usmála se, když řekla to co řekla. sklonila k ní hlavu a mazlivě se o ni otřela. "Jsi moje úžasná malá princezna, víš?" Zadívala se do prostoru města. Tichého a patřícího vlkům. "Třeba se ti to přání jednou splní, bylo by to krásné." Rozhodně jí nebrání v její touze dostat se Hatimu blíž. Naopak, vždy´t to je přece jen dobře.
"Tak pojď. Projdeme si to tady, ať se trohcu seznámíš s městem. " Rozešla se zase a trpělivě a klidně jí vysvětluje, co je ve městě co. Jak se říká různým budovám a předmětům, které jsou v ulicích a co tu zbyly po lidech. Připravená na všechny všetečné otázky, co by mohly přijít. Je dost zvědavá, na co se vlastně Miriam bude ptát.

Ani Noctra se v tom dál nerýpala, proč by taky ano. To jsou zajímavější věci k debatě. Ale potřásla pobaveně hlavou. "Vidíš a přitom ty jediná asi můžeš... Já nevím, jak vypadá rostlina, které se daří dobře a která sotva přežívá." Uculila se. Ale ani to podle ní není třeba dál rozebírat.
Spíš ji zajímají objevy druhé vlčice. "Kdybys chtěla pomoct něco hledat nebo sbírat, tak klidně řekni. Vlčátka rostou a pelech jim začíná být malý. Takže stejně budeme dost po nocích chodit venku. S nimi pomalu, takže budu mít možnost sbírat, když něco potkám. Teda, když to poznám." To poslední znělo maličko zahanbeně. Ví, že toho o rostlinách moc neví. "Asi mi to budeš muset párkrát ukázat a ne moc druhů naráz." Povzdechla si. Už si vlastně moc nepamatuje ani co jí vlčice ukazovala minule.
Zadívala se pak na ni, když přiznala, že nechce blíž k vlčatům. "Klidně tam můžeš. Když jsme v pelíšku, tak o tobě nejspíš ani nebudeme vědět a když ne, no... možná bude lepší, když okolí zkontroluješ, aby vlčata nezničily nějakou důležitou rostlinu jen proto, že já nebudu vědět že je důležitá."

Pečlivě hlídala svou dcerku. A všímá si, že zatím to s těmi domy moc nechápe. Budu to s ní muset dost natrénovat.
"Nevadí, že to zatím neumíš poznat. Všechno ti ukážu, ano?" řekla jí něžně a pošimrala ji na hřbetě. "Zatím prostě nechoď k ničemu vysokému, aspoň ne bez někoho dospělého." Naposledy přejela čenichem po jejím hřbetě a pak na ni zaujatě koukla. Zastříhala ušima.
"Sám Hati si přál, abyste se ty a tvůj bráška Anuki narodili. Takže bys mohla být mezi těmi, kteří jej slyší." V jejím hlase zazněla hrdost na svou malou dcerku. Ale rozhodně se neodvažuje myslet na nic takového jako že jsou její děti vyvolené. To by bylo neskromné a neuctivé a to by si nedovolila.