Príspevky užívateľa

Anukiho už opravdu nepůjde uržet v pelíšku. To je jasné čím dál tím víc.
Tak bude lepší naučit ho, jak se venku má chovat.
Pozorně sleduje mladého vlčka, jak se chová, když ho vede ven. Teda, jen co skončil ten hlavní příval nadšení. Usmála, oplatila mu jeho pusinky a ještě mu na závěr přepucovala trochu kožíšek.
a pak už vyrážejí ven.
Sleduje ho, ale vypadá to, že chce být ukázněný, aby si procházku zasloužil. Usmála se, v očích hrdý výraz a její ohon se rozmával. Miluje svoje vlčátka nade vše. Obě dvě stejně. Ale je čas ho něčemu naučit.
"Venku se nemusíš bát nepřátel. Hati nás chrání a nedovolil by nic opravdu zlého. Ale občas nás zkoušet musí, takže svůj domov hlídáme. Svět tam venku je velký, a může být nebezpečný." řekla vážně, ale nechce vlčátko děsi, takže nebude mluvit moc do podrobna.
"Ale i doma se musíš umět chovat správně. Umět najít cestu, pamatovat si, kudy jsi šel. Rozhlédni se. Když uvidíš něco, co se liší, zapamatuj si to. Můžeš podle toho pak poznat, kudy jít. " a ukáže mu čenichem na jeden z domů před nimi, který má úpolně jiný tvar než ty ostatní v okolí.
Pak ho zase vede dál.

"Venku smíme chodit jen v noci, slunce se nesmí dotknout naší srsti. Urazili bychom tím Hatiho, našeho ochránce. "To už ale Anuki ví.Neuškodí to zopakovat. "A když jsi venku, dávej si pozor na některá místa. Tam, kde jsou domy kolem vysoké se může stát, že je některý poničený a spadne. "
Těsně než přišli do oblasti domků na kraji města, ukázala mu jeden panelák s puklinami ve zdi. "vidíš, jak je to tam polámané? K takovým nikdy nechoď, drž se dál. " Má pocit, že mu říká o kde jakém nebezpečí... snad ho to nevyděsí. Ale tohle je důležité.
Ještě že tam, kam ho vede, není tolik vysokých budov.
Zavedla ho až k hranici. Ukázala mu ji a dala mu očichat prostor.
"Tohle je hranice našeho domova. Cítíš ji... Nikdy nesmíš za ni. To mohou jen starší vlci, kteří si to zasloužili svou službou Hatimu. " Koukla na něj. "A kdybys viděl vlka, který není cítit námi, jak u ní je, tak hned volej ostatní ze smečky, ano?" Klade mu na srdce. Pořád má pocit, že je na tohle prostě malý. Ale musí to být. Potom ho teprve provede pořádně. Chce mít to nejhorší odbyté, aby mu pak mohla ukázat ty hezké věci.

Šťastně se usmála, nad svou malou dcerkou. Má se čile k světu a kuřá jí nechybí. Hrdá, spokojená matka. Obě její vlčátka jsou úžasným darem. Pro Noctru určitě.
Když pak pokračují dál, tedy po tom, co ji Miriam dohnala (nemusela daleko), začala jí také vysvětlovat, jak se pohybovat ve městě.
"Nauč se taky vidět ty budovy kolem, jak vypadají. Znát je. Kde uvidíš praksliny a nové kamínky, nebo prach, tam nechoď. Může to spadnout." Ukázala jí jeden dům, ve větší vzdálenosti od nich. Praskliny v něm jsou viditelné a nějaká ta suť kolem něj je také. Jedno z míst, kterým je nutné se vyhnout.
Nad její otázkou se vážně zamyslela. "Možná někdy ve snu. Ale možná ho uslyšíš. K některým z nás Hati promlouvá často. Ti lepší z nás mohou slyšet jeho slova přímo, k ostatním promlouvá přes náznaky a sny. " zkouší jí to vysvětlit, co možná nejlépe.

Tvářila se docela pobveně, jak postrkovala maličké zpátky. Neochotu, hlavně u Anukuho, bylo dobře vidět. Miriam se toho sice pak zhostila s pořádným nadšením, ale i tak jim to všechno chvíli trvalo.
Po štěknutí na konci chodby přepucovala Miriam kožíšek. "Ty moje maličká..." Usmála se. A aby mu to nebylo líto, nezapomněla přidat k pucování i jejího brášku.
Ale už je zahání do pelíšků.

Zalehla hezky s nimi. Hlad je hlad a výlet jim určitě dal dost zabrat. Takže je opravdu nejvyšší čas ty malé lumpíky nakrmit. Nedivila se, že Anuki usnul už během jídla.
Venku svítá a je čas na pořádný spánek pro obě vlčátka, i pro ni.

"No ano, zajímavě," přikývla. "Si to sám spočítej. Vídáš se s ní víc, reaguješ na ni tak jak reaguješ, vem si co první z tebe vypadlo. A ona za tebou přijde i přes ty slova. " Víc než jen zajímavě. Třeba tu mezi nimi skutečně něco vzniká. A Noctra by jim to rozhodně přála.
Ale u dalšího tématu zvážněla.
"To ukáže až čas. Věřím, že mě Hati povede... něco si pamatuju, když jsem sama byla mladá, bude to muset stačit." Přešlápla. Měla se možná zeptat Semie, ale zkušené popravčí se bojí ve smečce kde kdo, i když ne každý by to přiznal.
"Jestli chceš, můžeš se pak někdy přijít podívat na návštěvu. Chystám pro nás pelech v botanické zahradě. "

Nebalancovala na nožkách příliš dlouho, Vlastně když Anuki sledoval sestřičku, stála normálně, jen se pak zase zvedla. Tak si myslel, že vydrží tak dlouho. A ono ne. Když si vlezl pod ni, trochu ji zamrazilo, ale udržela postoj, aby na něj nespadla.
Pak se ale raději hned vrátila na všechny čtyři.
"Jste moje šikulky" pochválila obě vlčátka svorně. Na první pokusy to ostatně bylo skvělé a ona to moc dobře ví.
Přešla od jednoho ke druhému a pošimrala je na hřbetech v pochvale.
"Tak, a zpátky do pelíšků. Je čas na jídlo," pobídla maličké. Přece jen jsou ještě malí a na první ukázku na čerstvém vzduchu to stačilo.
Hezky je bude čenichem popostrkovat a držet se za nimi. Tak jim snadno ukáže správný směr, kdyby některé vlče znejistělo.

Její úsměv se rozšířil. Slizáku... to si musím pamatovat. A ohon se už vrtí dost solidní rychlostí.
Neuniklo jí jediné slovo a ani to, jak se u toho Chriss tváří.
"No vidíš, to vypadá zajímavě," neudržela se s komentářem. "Jak často ji vídáš? Přijde taky ona někdy za tebou, když tě někde uvidí nebo potká?" Zkouší z něj vytáhnout podrobnosti. Rozhodně nemá pochyb, že on zamilovaný je. Ona sama to štěstí neměla, ale je fajn, vidět to u jiných.
sem tam trochu změní pozici nebo si přelšápne, jak se vlčátka v jejím břiše pohnou.

"Nepřijdou," ubezpečila svou dcerku a zafuněla jí těsně za ucho až se vlčecím kožíškem prohnalo teplo jejího dechu.
Usmála se, když viděla odvahu vlčátka. "Jsi moje statečná malá vlčice." a opět ji pohladila. "Jednou, až budeš velká a silná, budeš třeba spolu s námi ostatními strážit naše město, pod ochranou Hatiho." Usmála se na ni. ví, že malá ještě víře moc nerozumí, ale i tak se s ní už setkává docela dost.
Noctra se pak pomalu rozešla. Vede dcerku dál centrem, a drží si odstup od nestabilních domů. Tak se i Miram naučí si dávat pozor.
"Doma ve městě se lidí bát nemusíme. Hati by jejich návrat nedovolil." usmála se na vlčici. "Ale je důležité, abychom dokázali, že si svůj domov zasloužíme. Proto ho hlídáme." Není si jistá jak to celé vlčeti vysvětlit, ale nezbývá jí, než se o to pokoušet.

Pořád ještě v napůl protažení se usmála na příchozí vlčici. Dokončila protáhnutí a stoupla si normálně. Zamávala ocasem, i když to je sotva vidět.
"ahoj, jo, je, děkuji," usmála se na ni.
Zamířila pomalu blíž k vlčici. "Jak se vede tobě? A jak se mají bylinky?" Zastříhala ušima. "Hádám, že za dobu, co jsme se neviděli, jsi objevila kde co. "
Ale v botanické zahradě na její pach moc nenarazila. A to tam te´d tráví většinu svého času.
"Když jdu zrovna ven od vlčátek, tak koukám, co kde roste. Sice nevím, co to je, ale třeba by se to mohlo hodit tobě. Tam, kde mám teď úkryt, je v okolí... hodně rosltin, úplně jiných než ve zbytku města." Zkusila naváhat téma, které by snad vlčici před ní mohlo zajímat.

Usmála na se dcerku, i když v duchu tak usměvavá není. Tohle bude ještě náročné. Ale co taky mohla čekat. Někdo vlčátka musí naučit, co je to vlastně svět a samozřejmě, že to je na ní. Ale to nemění nic na tom, že to není zase tak snadné.
"Říká se tomu auto. Lidé nějak uměli zařídit, že se to pohybovalo a vozilo je to." Potřásla hlavou. "Když se to pohybuje, tak to dělá hluk a smrdí to. Nic příjemného. Ale teď už jsou ty věci neškodné." Naštěstí.
"Město kdysi vytvořili lidé, i ty věci. Jsou to.. takové vysoké bytosti. Chodí jen po zadních a do předních můžou chytat věci. Jsou dost nebezpeční, mohli by ti ublížit. Tady ale žádní nejsou, tak se nemusíš bát."
Jemně polaskala vlčecí kožíšek na hřbetě.

Pomaličku postupovala se svou dcerkou městem. Vlčátka už jsou zvědavější a samostatnější, ale pořád velmi malá. Ale i tak je načase ukázat jim jejich domov.
Měsíc jim svítí na cestu a vidět je dobře. Navíc, Noctra viděla za tmy vždycky výborně, třeba budou děti v tomto po ní.
Nespěchala, nechtěla příliš přetížit malé tlapky. Pečlivě si Miriam hlídala. Krok za krokem, kousek za kouskem, pomalu se noří mezi vysoké budovy centra.
Usmála se a zavrtěla ohonem, když se Miriam zeptala.
"Tohle je centrum města. Takové jeho srdce, střed. Taky tady, támhle na tom místě v té velké věci, se dá najít jídlo. Nosí ho tam lovci pro ostatní." Ona sama tam také nanosila dost, za dobu co je členkou Kultu.
"Ale nezapomeň být u vysokých budov opatrná." Ukáže jí na obrovské stavby. "Někdy se stane, že některá už není pevná a kus jí upadne. To je nebezpečné." Sleduje Miriam, co ona na to. Je důležité, aby vážnost nebezpečí přijala, i když ho zatím nechápe.

Sotva zazněl povel, mihla se skokem vzduchem, jak živoucí stín.
Přistála trochu víc vzadu a vrhla se Tiamovi po páteři. V srdci má hodně bolesti. Nikdy, nikdy nechtěla zaútočit na jiného vlka. Ale jak je mohl takhle zradit... zrovna on. Ten, který jí ukázal její nový domov, pod ochranou Hatiho...
V šedých očích se slabě třpytí stopy slz, které ale nepřetečou ven, když se zakusuje do Tiamovy páteře.
Kdyby měla na výběr, klidně by nechala čin dokonat někoho jiného. Ale stala se ochránkyní Hatiho víry a to znamená také trestat, bez ohledu na to, jak moc jí to je proti srsti. Nečekala, že se bude muset obrátit proti jednomu z bratrů. Rozkaz mesiáše se ale nezpochybňuje a její úloha ve smečce a povinnost k Hatimu také ne.

Když bylo dokonáno, ustoupila. Na černé srsti za noci není krev skoro vidět, ale její pach se nese nocí dost jasně.
I ona zvedla hlavu a začala výt. Snad ze zoufalství, snad prosba Hatimu, aby dál nad smečkou držel ochranou tlapu, nad svými věrnými. Snad z čirého smutku z toho, co se tu muselo stát.

Není moc klidná, už vůbec ne když se Batdog chová tak jak se momentálně chová. Přešlápla, neklid ve vzduchu by se dal krájet... Hati, odpusť nám....

Usmívala se, jak vidí nadšení svých dětí. Zamávala ohonem, když trošku protestovali u pucování. Vlastně se jim moc nediví, ale i tak hodlá o jejich kožíšky pečovat důkladně.
Jemně pošimrala Miriam na hřbetě, po tom, co si tak prohlížela měsíc, a kouká po Anukim, který tam předvádí podivný 'taneček'.
Zvedla hlavu a s úsměvem ho pozoruje. Vidí, že se snaží zvednout, a také, že to zatím moc dobře nejde. To není žádná ostuda, je ještě malý. Však se to naučí.
Ale přešla před vlčátka, aby na ni dobře bylo vidět. Počkala si, až si toho všimnou, a pak se sama ze stoje vyhoupla na zadní a zlehka na nich balancuje, aby jim ukázala, jak to vypadá. Pak zase dopadla na všechny čtyři a sleduje, co oni na to.

Procházela knihovnou. Trochu si protáhnout packy a uklidnit hlavu. Vlčátka jsou už aktivnější a je to docela náročné. Samozřejmě, že od nich nebude ani daleko ani na dlouho. Ale potřebuje také pracovat na vlastní kondici. Jen válením se v pelechu toho moc nezvládne a ona má ve smečce také svou úlohu.
Našla si v knihovně větší prostor. Místo, kde zrovna nejsou police.
Nějaký ten nepořádek je tu taky. Tam něco spadlo, tam spadlo, támhle leží polorozpadlá kniha... ale pořád je tu celkem dost prostor.
Takže si dá trochu rozcvičku. Začala se protahovat.
Ale jak to vypadá, někdo tu je. Zvedla hlavu a napřímila uši.

Zarazila se, když na ni mladá vlčice, která ještě neprošla zkouškou víry, vybalila tak na rovinu, že je jinak cítit. Jistě, to je, přece jen, vlčátka ledacos změnily, navíc se jí tvoří mléko, v pachu je to znát.
Naklonila hlavu na stranu.
"Aha, no jo.. my se déle nepotkaly, že? Takže vlastně nevíš, že přišly na svět moje děti." Poslední dvě slova nesla jasnou stopu hrdosti. Noctra lehce zvedla hlavu a ocas se jí rozmával. Její výraz je výmluvný. Je na ně hrdá a je šťastná, že je má.
"No a.. jak se vlastně máš? Celkem nedávno jsem mluvila s Chrissem a přišlo mi, že na tebe docela myslí," zkusila to také celkem bez obalu.

Noctře bylo těžko u srdce.
Uši přiklopené k hlavě, stála nedaleko Tiama. Sama si při svém příchodu stoupla tak, aby blokovala jeho cestu k útěku.
V hlavě má zmatek a v srdci bolest.
Nebyla mezi těmi, co Tiama chytali, má povinnosti ke svým dětem. Ty sice ví, že mají zůstat v úkrytu, když je opouští, a te´d jsou nakrmení a odpočívají, ale i tak si nemůže dovolit být pryč dlouho.
Ale přesto je její povinností tady být a také, účastnit se Tiamova trestu. Samozřejmě chce hlavně být užitečná pro smečku a zajistit potravu, jenže, součástí její práce je také být vykonavatelkou trestů.
Věděla, že tato část její práce bude zlá a těžká. A nečekala, že to přijde tak brzo.
Ale dnes ten den nastal a její srdce... Nevěřícně zírá na Tiama. Na toho, kdo jí poprvé představil Hatiho a kdo jí ukázal její nový domov. A teď... Taková zrada. Takové lži... Proč, Tiame... Kouká na něj a opravdu se jím cítí zrazena... Tohle provést. Není na výběr, opravdu je nutné ho potrestat.
Uši pořád přitisknuté k hlavě.
Mlčky stojí na stráži, čeká na mesiášův povel. Jakmile zazní, vrhne se na Tiama, s bolestí v srdci. Instinktiy jí velí vrhnout se mu na hřbet a páteř.