Príspevky užívateľa

"Hati je Bůh," odpověděla mu trpělivě. A usmála se na něj, když pak spustil, že bude poslouchat a určitě uslyšíš. I když se rozplýval nad krásou měsíce.
"Doufám v to," jemně ho pošimrala čenichem na hřbetě. Nad ukázkou dne se zamyslela. "Dobře, ukážu ti den, ale budeš u toho se mnou a nevyjdeš z úkrytu, budeš se jen dívat dveřmi, ano?" Svět za dne je sice hezky barevný, ale měsíc a noc měla vždy raději. Snad díky své magii, snad jí to bylo osudem. Sama neví. A vlastně na tom ani nezáleží.

Vedla vlčka dál do budovy opatrně. Cestou mu vysvětluje, proč to tady problém není. "Tohle není velká budova a všechno je tady pevné, žádné velké praskliny a suť." Ještě mu párkrát určitě ukáže nebezpečná místa, ale ta hezká mu chce ukázat taky.
Na terase prvně neříkala nic, jen ho zavedla na místo s vyhlídkou. Usmála se. "Taky se mi tady líbí." řekla mu tiše a podívala se na svého krásného synka. Nechala ho, a´t se chvíli dívá, posadila se vedle něj.
"Až se vynadíváš, půjdeme na průzkum dál. Chci tě něco naučit."
Hodlá ho provést celkem důkladně. A naučit ho také otevírat dveře, i když pro něj to ještě bude složité.

Rozhlédla se kolem nich. Ne že by v knihovně bylo hodně rostlin. Oproti venku.
"No... ale hádám, že většinou až když už je opravdu pozdě a stejně by nevěděl, co s tím." Potřásla hlavou a nechala to být.
Vážně přikývla. Starost o svoje děti rozhodně nepodceňuje. "Občas je ohlídá táta. A občas prostě spí. Ale jo, už je vidět, že jim je pelíšek malý a chtějí objevovat svět. " Však je toho venku dost co k vidění. Hodlá je naučit aspoň to, co sama umí. Orientovat se v terénu a hledat v něm ty nejslabší náznaky po kde čem.
"Ráda pomůžu kdykoliv to půjde. " Klidně i s těmi vlčaty za zády... Nebo spíš před čenichem, aby na ně viděla. Stejně je něčím zabavit musí.
Na průzkum zahrady jen kývla. "Dobře." Ale je maličko zvědavá, jeslti tam Silma opravdu objeví něco zajímavého nebo ne.
Maličko se protáhla.
"Co se trochu proběhnout, když už tu jsme?" Napřímila uši, připravená na cokoliv.

Vážně se na něj zadívala. "Hati je náš bůh. Chrání nás a díky němu máme svůj domov a bezpečí," řekla mu vlídně. "Nemůžeme si za ním jen tak dojít na návštěvu, ale všichni se snažíme mu naslouchat. Ti nejlepší z nás mohou také slyšet jeho."
Vysvětlovat vlčeti kde co není snadná práce.
"Slunce svítí ve dne. Je to hodně silné světlo, ne jako měsíc, který se ti tak líbil. Tak moc, že se do něj ani nedá podívat. Hati nemá den rád, tehdy vládne jeho bratr a ti dva spolu nevychází. Takže by opravdu nebylo slušné, abychom my chodili za svitu slunce venku jen tak." snaží se co jen může, ale nemá nejmenší tušení, jeslti se jí daří a říká to vůbec správně. Proto také nemohla být knězem.

aspoň že její varování ohledně poškozených domů vzal asi správně. Usmála se a mazlivě se o něj otřela. "Šikovný!" žížalka ji pobavila, ale nekomentovala to.
Vede ho zahradami domů, ukazuje mu různě barevné keře. Neví, co jsou zač, ale líbí se jí. "Ano, tak jako jsme volali na měsíc. Ostatní vlci tě uslyší a přijdou. "
Vede ho do jednoho z domů. Její pach zanechaný na vstupu a na vnitřním schodišti ukazuje, že už tady byla mnohokrát.
Vyvedla ho na terasu nahoře. Je z ní hezký výhled na zahrady domů kolem.

Zastavila se, když se na ni malá vlčka tak prudce otočila. A usmála se, když řekla to co řekla. sklonila k ní hlavu a mazlivě se o ni otřela. "Jsi moje úžasná malá princezna, víš?" Zadívala se do prostoru města. Tichého a patřícího vlkům. "Třeba se ti to přání jednou splní, bylo by to krásné." Rozhodně jí nebrání v její touze dostat se Hatimu blíž. Naopak, vždy´t to je přece jen dobře.
"Tak pojď. Projdeme si to tady, ať se trohcu seznámíš s městem. " Rozešla se zase a trpělivě a klidně jí vysvětluje, co je ve městě co. Jak se říká různým budovám a předmětům, které jsou v ulicích a co tu zbyly po lidech. Připravená na všechny všetečné otázky, co by mohly přijít. Je dost zvědavá, na co se vlastně Miriam bude ptát.

Ani Noctra se v tom dál nerýpala, proč by taky ano. To jsou zajímavější věci k debatě. Ale potřásla pobaveně hlavou. "Vidíš a přitom ty jediná asi můžeš... Já nevím, jak vypadá rostlina, které se daří dobře a která sotva přežívá." Uculila se. Ale ani to podle ní není třeba dál rozebírat.
Spíš ji zajímají objevy druhé vlčice. "Kdybys chtěla pomoct něco hledat nebo sbírat, tak klidně řekni. Vlčátka rostou a pelech jim začíná být malý. Takže stejně budeme dost po nocích chodit venku. S nimi pomalu, takže budu mít možnost sbírat, když něco potkám. Teda, když to poznám." To poslední znělo maličko zahanbeně. Ví, že toho o rostlinách moc neví. "Asi mi to budeš muset párkrát ukázat a ne moc druhů naráz." Povzdechla si. Už si vlastně moc nepamatuje ani co jí vlčice ukazovala minule.
Zadívala se pak na ni, když přiznala, že nechce blíž k vlčatům. "Klidně tam můžeš. Když jsme v pelíšku, tak o tobě nejspíš ani nebudeme vědět a když ne, no... možná bude lepší, když okolí zkontroluješ, aby vlčata nezničily nějakou důležitou rostlinu jen proto, že já nebudu vědět že je důležitá."

Pečlivě hlídala svou dcerku. A všímá si, že zatím to s těmi domy moc nechápe. Budu to s ní muset dost natrénovat.
"Nevadí, že to zatím neumíš poznat. Všechno ti ukážu, ano?" řekla jí něžně a pošimrala ji na hřbetě. "Zatím prostě nechoď k ničemu vysokému, aspoň ne bez někoho dospělého." Naposledy přejela čenichem po jejím hřbetě a pak na ni zaujatě koukla. Zastříhala ušima.
"Sám Hati si přál, abyste se ty a tvůj bráška Anuki narodili. Takže bys mohla být mezi těmi, kteří jej slyší." V jejím hlase zazněla hrdost na svou malou dcerku. Ale rozhodně se neodvažuje myslet na nic takového jako že jsou její děti vyvolené. To by bylo neskromné a neuctivé a to by si nedovolila.

Anukiho už opravdu nepůjde uržet v pelíšku. To je jasné čím dál tím víc.
Tak bude lepší naučit ho, jak se venku má chovat.
Pozorně sleduje mladého vlčka, jak se chová, když ho vede ven. Teda, jen co skončil ten hlavní příval nadšení. Usmála, oplatila mu jeho pusinky a ještě mu na závěr přepucovala trochu kožíšek.
a pak už vyrážejí ven.
Sleduje ho, ale vypadá to, že chce být ukázněný, aby si procházku zasloužil. Usmála se, v očích hrdý výraz a její ohon se rozmával. Miluje svoje vlčátka nade vše. Obě dvě stejně. Ale je čas ho něčemu naučit.
"Venku se nemusíš bát nepřátel. Hati nás chrání a nedovolil by nic opravdu zlého. Ale občas nás zkoušet musí, takže svůj domov hlídáme. Svět tam venku je velký, a může být nebezpečný." řekla vážně, ale nechce vlčátko děsi, takže nebude mluvit moc do podrobna.
"Ale i doma se musíš umět chovat správně. Umět najít cestu, pamatovat si, kudy jsi šel. Rozhlédni se. Když uvidíš něco, co se liší, zapamatuj si to. Můžeš podle toho pak poznat, kudy jít. " a ukáže mu čenichem na jeden z domů před nimi, který má úpolně jiný tvar než ty ostatní v okolí.
Pak ho zase vede dál.

"Venku smíme chodit jen v noci, slunce se nesmí dotknout naší srsti. Urazili bychom tím Hatiho, našeho ochránce. "To už ale Anuki ví.Neuškodí to zopakovat. "A když jsi venku, dávej si pozor na některá místa. Tam, kde jsou domy kolem vysoké se může stát, že je některý poničený a spadne. "
Těsně než přišli do oblasti domků na kraji města, ukázala mu jeden panelák s puklinami ve zdi. "vidíš, jak je to tam polámané? K takovým nikdy nechoď, drž se dál. " Má pocit, že mu říká o kde jakém nebezpečí... snad ho to nevyděsí. Ale tohle je důležité.
Ještě že tam, kam ho vede, není tolik vysokých budov.
Zavedla ho až k hranici. Ukázala mu ji a dala mu očichat prostor.
"Tohle je hranice našeho domova. Cítíš ji... Nikdy nesmíš za ni. To mohou jen starší vlci, kteří si to zasloužili svou službou Hatimu. " Koukla na něj. "A kdybys viděl vlka, který není cítit námi, jak u ní je, tak hned volej ostatní ze smečky, ano?" Klade mu na srdce. Pořád má pocit, že je na tohle prostě malý. Ale musí to být. Potom ho teprve provede pořádně. Chce mít to nejhorší odbyté, aby mu pak mohla ukázat ty hezké věci.

Šťastně se usmála, nad svou malou dcerkou. Má se čile k světu a kuřá jí nechybí. Hrdá, spokojená matka. Obě její vlčátka jsou úžasným darem. Pro Noctru určitě.
Když pak pokračují dál, tedy po tom, co ji Miriam dohnala (nemusela daleko), začala jí také vysvětlovat, jak se pohybovat ve městě.
"Nauč se taky vidět ty budovy kolem, jak vypadají. Znát je. Kde uvidíš praksliny a nové kamínky, nebo prach, tam nechoď. Může to spadnout." Ukázala jí jeden dům, ve větší vzdálenosti od nich. Praskliny v něm jsou viditelné a nějaká ta suť kolem něj je také. Jedno z míst, kterým je nutné se vyhnout.
Nad její otázkou se vážně zamyslela. "Možná někdy ve snu. Ale možná ho uslyšíš. K některým z nás Hati promlouvá často. Ti lepší z nás mohou slyšet jeho slova přímo, k ostatním promlouvá přes náznaky a sny. " zkouší jí to vysvětlit, co možná nejlépe.

Tvářila se docela pobveně, jak postrkovala maličké zpátky. Neochotu, hlavně u Anukuho, bylo dobře vidět. Miriam se toho sice pak zhostila s pořádným nadšením, ale i tak jim to všechno chvíli trvalo.
Po štěknutí na konci chodby přepucovala Miriam kožíšek. "Ty moje maličká..." Usmála se. A aby mu to nebylo líto, nezapomněla přidat k pucování i jejího brášku.
Ale už je zahání do pelíšků.

Zalehla hezky s nimi. Hlad je hlad a výlet jim určitě dal dost zabrat. Takže je opravdu nejvyšší čas ty malé lumpíky nakrmit. Nedivila se, že Anuki usnul už během jídla.
Venku svítá a je čas na pořádný spánek pro obě vlčátka, i pro ni.

"No ano, zajímavě," přikývla. "Si to sám spočítej. Vídáš se s ní víc, reaguješ na ni tak jak reaguješ, vem si co první z tebe vypadlo. A ona za tebou přijde i přes ty slova. " Víc než jen zajímavě. Třeba tu mezi nimi skutečně něco vzniká. A Noctra by jim to rozhodně přála.
Ale u dalšího tématu zvážněla.
"To ukáže až čas. Věřím, že mě Hati povede... něco si pamatuju, když jsem sama byla mladá, bude to muset stačit." Přešlápla. Měla se možná zeptat Semie, ale zkušené popravčí se bojí ve smečce kde kdo, i když ne každý by to přiznal.
"Jestli chceš, můžeš se pak někdy přijít podívat na návštěvu. Chystám pro nás pelech v botanické zahradě. "

Nebalancovala na nožkách příliš dlouho, Vlastně když Anuki sledoval sestřičku, stála normálně, jen se pak zase zvedla. Tak si myslel, že vydrží tak dlouho. A ono ne. Když si vlezl pod ni, trochu ji zamrazilo, ale udržela postoj, aby na něj nespadla.
Pak se ale raději hned vrátila na všechny čtyři.
"Jste moje šikulky" pochválila obě vlčátka svorně. Na první pokusy to ostatně bylo skvělé a ona to moc dobře ví.
Přešla od jednoho ke druhému a pošimrala je na hřbetech v pochvale.
"Tak, a zpátky do pelíšků. Je čas na jídlo," pobídla maličké. Přece jen jsou ještě malí a na první ukázku na čerstvém vzduchu to stačilo.
Hezky je bude čenichem popostrkovat a držet se za nimi. Tak jim snadno ukáže správný směr, kdyby některé vlče znejistělo.

Její úsměv se rozšířil. Slizáku... to si musím pamatovat. A ohon se už vrtí dost solidní rychlostí.
Neuniklo jí jediné slovo a ani to, jak se u toho Chriss tváří.
"No vidíš, to vypadá zajímavě," neudržela se s komentářem. "Jak často ji vídáš? Přijde taky ona někdy za tebou, když tě někde uvidí nebo potká?" Zkouší z něj vytáhnout podrobnosti. Rozhodně nemá pochyb, že on zamilovaný je. Ona sama to štěstí neměla, ale je fajn, vidět to u jiných.
sem tam trochu změní pozici nebo si přelšápne, jak se vlčátka v jejím břiše pohnou.

"Nepřijdou," ubezpečila svou dcerku a zafuněla jí těsně za ucho až se vlčecím kožíškem prohnalo teplo jejího dechu.
Usmála se, když viděla odvahu vlčátka. "Jsi moje statečná malá vlčice." a opět ji pohladila. "Jednou, až budeš velká a silná, budeš třeba spolu s námi ostatními strážit naše město, pod ochranou Hatiho." Usmála se na ni. ví, že malá ještě víře moc nerozumí, ale i tak se s ní už setkává docela dost.
Noctra se pak pomalu rozešla. Vede dcerku dál centrem, a drží si odstup od nestabilních domů. Tak se i Miram naučí si dávat pozor.
"Doma ve městě se lidí bát nemusíme. Hati by jejich návrat nedovolil." usmála se na vlčici. "Ale je důležité, abychom dokázali, že si svůj domov zasloužíme. Proto ho hlídáme." Není si jistá jak to celé vlčeti vysvětlit, ale nezbývá jí, než se o to pokoušet.

Pořád ještě v napůl protažení se usmála na příchozí vlčici. Dokončila protáhnutí a stoupla si normálně. Zamávala ocasem, i když to je sotva vidět.
"ahoj, jo, je, děkuji," usmála se na ni.
Zamířila pomalu blíž k vlčici. "Jak se vede tobě? A jak se mají bylinky?" Zastříhala ušima. "Hádám, že za dobu, co jsme se neviděli, jsi objevila kde co. "
Ale v botanické zahradě na její pach moc nenarazila. A to tam te´d tráví většinu svého času.
"Když jdu zrovna ven od vlčátek, tak koukám, co kde roste. Sice nevím, co to je, ale třeba by se to mohlo hodit tobě. Tam, kde mám teď úkryt, je v okolí... hodně rosltin, úplně jiných než ve zbytku města." Zkusila naváhat téma, které by snad vlčici před ní mohlo zajímat.

Usmála na se dcerku, i když v duchu tak usměvavá není. Tohle bude ještě náročné. Ale co taky mohla čekat. Někdo vlčátka musí naučit, co je to vlastně svět a samozřejmě, že to je na ní. Ale to nemění nic na tom, že to není zase tak snadné.
"Říká se tomu auto. Lidé nějak uměli zařídit, že se to pohybovalo a vozilo je to." Potřásla hlavou. "Když se to pohybuje, tak to dělá hluk a smrdí to. Nic příjemného. Ale teď už jsou ty věci neškodné." Naštěstí.
"Město kdysi vytvořili lidé, i ty věci. Jsou to.. takové vysoké bytosti. Chodí jen po zadních a do předních můžou chytat věci. Jsou dost nebezpeční, mohli by ti ublížit. Tady ale žádní nejsou, tak se nemusíš bát."
Jemně polaskala vlčecí kožíšek na hřbetě.