Príspevky užívateľa

Pomaličku postupovala se svou dcerkou městem. Vlčátka už jsou zvědavější a samostatnější, ale pořád velmi malá. Ale i tak je načase ukázat jim jejich domov.
Měsíc jim svítí na cestu a vidět je dobře. Navíc, Noctra viděla za tmy vždycky výborně, třeba budou děti v tomto po ní.
Nespěchala, nechtěla příliš přetížit malé tlapky. Pečlivě si Miriam hlídala. Krok za krokem, kousek za kouskem, pomalu se noří mezi vysoké budovy centra.
Usmála se a zavrtěla ohonem, když se Miriam zeptala.
"Tohle je centrum města. Takové jeho srdce, střed. Taky tady, támhle na tom místě v té velké věci, se dá najít jídlo. Nosí ho tam lovci pro ostatní." Ona sama tam také nanosila dost, za dobu co je členkou Kultu.
"Ale nezapomeň být u vysokých budov opatrná." Ukáže jí na obrovské stavby. "Někdy se stane, že některá už není pevná a kus jí upadne. To je nebezpečné." Sleduje Miriam, co ona na to. Je důležité, aby vážnost nebezpečí přijala, i když ho zatím nechápe.

Sotva zazněl povel, mihla se skokem vzduchem, jak živoucí stín.
Přistála trochu víc vzadu a vrhla se Tiamovi po páteři. V srdci má hodně bolesti. Nikdy, nikdy nechtěla zaútočit na jiného vlka. Ale jak je mohl takhle zradit... zrovna on. Ten, který jí ukázal její nový domov, pod ochranou Hatiho...
V šedých očích se slabě třpytí stopy slz, které ale nepřetečou ven, když se zakusuje do Tiamovy páteře.
Kdyby měla na výběr, klidně by nechala čin dokonat někoho jiného. Ale stala se ochránkyní Hatiho víry a to znamená také trestat, bez ohledu na to, jak moc jí to je proti srsti. Nečekala, že se bude muset obrátit proti jednomu z bratrů. Rozkaz mesiáše se ale nezpochybňuje a její úloha ve smečce a povinnost k Hatimu také ne.

Když bylo dokonáno, ustoupila. Na černé srsti za noci není krev skoro vidět, ale její pach se nese nocí dost jasně.
I ona zvedla hlavu a začala výt. Snad ze zoufalství, snad prosba Hatimu, aby dál nad smečkou držel ochranou tlapu, nad svými věrnými. Snad z čirého smutku z toho, co se tu muselo stát.

Není moc klidná, už vůbec ne když se Batdog chová tak jak se momentálně chová. Přešlápla, neklid ve vzduchu by se dal krájet... Hati, odpusť nám....

Usmívala se, jak vidí nadšení svých dětí. Zamávala ohonem, když trošku protestovali u pucování. Vlastně se jim moc nediví, ale i tak hodlá o jejich kožíšky pečovat důkladně.
Jemně pošimrala Miriam na hřbetě, po tom, co si tak prohlížela měsíc, a kouká po Anukim, který tam předvádí podivný 'taneček'.
Zvedla hlavu a s úsměvem ho pozoruje. Vidí, že se snaží zvednout, a také, že to zatím moc dobře nejde. To není žádná ostuda, je ještě malý. Však se to naučí.
Ale přešla před vlčátka, aby na ni dobře bylo vidět. Počkala si, až si toho všimnou, a pak se sama ze stoje vyhoupla na zadní a zlehka na nich balancuje, aby jim ukázala, jak to vypadá. Pak zase dopadla na všechny čtyři a sleduje, co oni na to.

Procházela knihovnou. Trochu si protáhnout packy a uklidnit hlavu. Vlčátka jsou už aktivnější a je to docela náročné. Samozřejmě, že od nich nebude ani daleko ani na dlouho. Ale potřebuje také pracovat na vlastní kondici. Jen válením se v pelechu toho moc nezvládne a ona má ve smečce také svou úlohu.
Našla si v knihovně větší prostor. Místo, kde zrovna nejsou police.
Nějaký ten nepořádek je tu taky. Tam něco spadlo, tam spadlo, támhle leží polorozpadlá kniha... ale pořád je tu celkem dost prostor.
Takže si dá trochu rozcvičku. Začala se protahovat.
Ale jak to vypadá, někdo tu je. Zvedla hlavu a napřímila uši.

Zarazila se, když na ni mladá vlčice, která ještě neprošla zkouškou víry, vybalila tak na rovinu, že je jinak cítit. Jistě, to je, přece jen, vlčátka ledacos změnily, navíc se jí tvoří mléko, v pachu je to znát.
Naklonila hlavu na stranu.
"Aha, no jo.. my se déle nepotkaly, že? Takže vlastně nevíš, že přišly na svět moje děti." Poslední dvě slova nesla jasnou stopu hrdosti. Noctra lehce zvedla hlavu a ocas se jí rozmával. Její výraz je výmluvný. Je na ně hrdá a je šťastná, že je má.
"No a.. jak se vlastně máš? Celkem nedávno jsem mluvila s Chrissem a přišlo mi, že na tebe docela myslí," zkusila to také celkem bez obalu.

Noctře bylo těžko u srdce.
Uši přiklopené k hlavě, stála nedaleko Tiama. Sama si při svém příchodu stoupla tak, aby blokovala jeho cestu k útěku.
V hlavě má zmatek a v srdci bolest.
Nebyla mezi těmi, co Tiama chytali, má povinnosti ke svým dětem. Ty sice ví, že mají zůstat v úkrytu, když je opouští, a te´d jsou nakrmení a odpočívají, ale i tak si nemůže dovolit být pryč dlouho.
Ale přesto je její povinností tady být a také, účastnit se Tiamova trestu. Samozřejmě chce hlavně být užitečná pro smečku a zajistit potravu, jenže, součástí její práce je také být vykonavatelkou trestů.
Věděla, že tato část její práce bude zlá a těžká. A nečekala, že to přijde tak brzo.
Ale dnes ten den nastal a její srdce... Nevěřícně zírá na Tiama. Na toho, kdo jí poprvé představil Hatiho a kdo jí ukázal její nový domov. A teď... Taková zrada. Takové lži... Proč, Tiame... Kouká na něj a opravdu se jím cítí zrazena... Tohle provést. Není na výběr, opravdu je nutné ho potrestat.
Uši pořád přitisknuté k hlavě.
Mlčky stojí na stráži, čeká na mesiášův povel. Jakmile zazní, vrhne se na Tiama, s bolestí v srdci. Instinktiy jí velí vrhnout se mu na hřbet a páteř.

Rodinka sedí pospolu, pod zářícím měsícem, který stříbří jejich kožíšky.
I když černý kožich jejich matky se příliš neleskne, jako by světlo spíš nasával do sebe.
Hlasy všech tří se nesou městem, spojují se do písně o sounáležitosti, o rodině, o pevných poutech, které spojují jejich duše.
Noctra se takhle už hodně dlouho necítila. To byla ještě sama vlče. Ale je to čiré štěstí. Ona a její děti, pod měsícem, v bezpečí.
Ještě chvíli zpívali, než sklonila hlavu a obě vlčátka zase pečlivě láskyplně přepucovala a párkrát pohladila.
"Jste moje zářící měsíční paprsky," řekla jim tiše a něžně.
"Líbí se vám měsíc?" Usmála se.
Je ještě ochotná nechat je maličko prohlížet okolí, než je zase zavede do úkrytu.

Pozorně sleduje vlčátka na jejich postupu. Přešlápne, když vidí občas nějaký ten karambol. Jenže ví, že i ty k začátkům vlčátek patří. Maličko, sotva znatelně si povzdechla, ale nechala vlčátka pokaždé vstát samostatně. Jen se k nim pokaždé vrátila a čumáčkem dala pohlazení, na podporu, že to zvládli. Ať ví, že na to nejsou samy.
Venku si sedla a sleduje svoje vlčátka. Na co by koukala na krajinu, ví, co je kolem. A nemohla se neusmát, když vidí fascinaci v očích svých dětí.
Nechala je chvíli dívat, až pak začala tiše vyprávět.
"Měsíc, náš druh a strážce. Noc je naším časem. Noc, kdy vládne Hati, který nás chrání a dává nám domov... " řekla tiše. Jsou ještě malí, aby doopravdy chápali, co to znamená, ale nemohla si pomoct.
Chvíli zase bylo ticho, pak zvedla hlavu a zavyla k měsíc. Posílá k němu svou vlčí píseň, úctu a také hrdost, nad svými dvěma dětmi.

Pozorně sledovala svoje děti, co na její návrh. A nemohlo jí tak uniknout pořádné nadšení obou chlupatých kuliček. Došla k ním, s lehce mávajícím ohonem a láskyplně jim přepucovala kožíšky.
"Tak, hezky pomalu a opatrně, ano?"
Jemně a pomalu vede svoje mláďata k okraji úkrytu, kterým je stará budova někde v botanické zahradě. Neví, co tu lidi měli, ale bylo tu dost místa, střecha a možnost se skrýt před sluncem. To je hlavní.
Nepořádek, co se povaloval v místnosti a na chodbě, vyčistila už než se vlčátka narodila a vystlala jejich místnost pěkně travinami a mechem, aby to tam vonělo a bylo jim tam pohodlně.
Jenže lvčátka budou muset překonat také chodbu, pokud chtějí vidět venkovní svět. Je to na maličké tlapičky ještě náročná cesta.
Noctra se úzkostlivě drží u nich a opatrně je vede.
Hlídá si je, aby neupadli, aby neměli někde problém.
Nejprve museli obejít zábranu z větví a travin, která měla zajistit, aby jim tan nefoukalo, pak se ocitnou v dlouhé chodbě.
Jsou blízko jejího konce, východ je vlastně hned vedle, jenže na druhou stranu se táhne ještě pěkný kus. Kdysi tu byl pavilon s botanickou výstavou, ale o tom samozřejmě vlci nemají tušení.
Teď je tu dlouhá tmavá chodba se zejícím otvorem na konci, vedoucím ven. Táhne tu průvan a Noctra chvíli počkala, než si Miriam a Anuki můžou přivyknout.
"Támhle kousek, tam je celý venkovní svět, tráva a obloha, o které jsem vám vyprávěla. A na ní měsíc. Ale nemusíte tam ještě chodit. " Naprosto chápe, že i ten malý kus, který musí ujít po chodbě, může pro ně být příliš, jsou ještě hodně malí. I chůzi mají ještě dost nejistou.
Ona je u nich, jako jejich milující strážce, připravená je kdykoliv podepřít a utěšit.

S nadšením pozorovala pokroky svých dětí. Jejich první zkoumání světa.
Každý pokrok, u kterého byla a který viděla, neváhala odměnit spoustou mazlení a olizování. Taky na ně potichu mluví, oslovuje je jmény, a sem tam jim zkouší vyprávět jednoduché příběhy. Zatím ne pohádky, ale spíš jednoduchá vyprávění o světě kolem. O trávě, která kryje zem a ševelí ve větru, o dešti, který někdy padá z oblohy a zmáčí vlčí kožíšky, ale zato přinese vodu, kterou potřebují všichni velcí vlci pít... a o kde čem.
Když se snažili poprvé vstát, nebránila jim. Jen postávala nedaleko, přešlapovala, uši nastražené, čenich namířený k nim, celou pozornsot upínala na svoje děti.
A nakonec se jim to podařilo. "výborně, moje malé šikulky," ozvala se jim a došla blíž. Velmi opatrně vlčátka olízla, jedno podruhém, stova dotek, tak, aby je nerozhodila.
Při první chlzi je čeká ještě spousta pádů, a ona to ví. Ale tady je docela bezpečno. Hezky v úkrytu v nitru zahrady.
Mrzí ji pokaždý, když je tu musí na chvíli nechat.
Zůstává co to jen jde, o to spíš, že kromě jejích vlčátek sem přibyly také další děti, ty, které pomáhá udržovat naživu. Nespí v jednom chumlu s jejími maličkými, ale je to Noctra, která je musí nakrmit, když svou matku ztratili.
A u krmení neopomene přepucovat kožíšky všem.
ale svým pak ještě o to výrazněji i po krmení, aby moc dobře věděli, že je má pořád stejně ráda.

Je to o to důležitější, co vlčátka vidí a začala se trochu batolit po úkrytu.

Jednou, za krásné teplé noci, nastal ten den, kdy se rozhodla vlčátkům dopřát něco maličko víc.
"Miriam, Anuki, chcete vidět měsíc na obloze?" Zeptala se svých dětí. Ví, že ještě neumí pořádně odpovědět, ale už se docela snaží. A vyprávěla jim dost, aby mohli aspoň tušit, že to znamená vykouknout z pelíšku.

Tiše, tlapku za tlapkou se pohybovala po železnici.
Je na lovu. Nemůže si dovolit být dlouho pryč. Její vlčátka teď v klidu spí, v bezpečí, ale stejně. Až se probudí, musí už být zpátky a měla by být najedená. Ale právě proto, že už není žádným nováčkem ve smečce, může si dovolit lovit na hranicích, nebo i za nimi, aniž by porušila pravidla. Už dokázala svou věrnost.
A lov v tomhle zarostlém místě má větší šanci na rychlý úspěch.
Ale co je to za zvuky vepředu?
Napřímila uši a vyrazila o něco rychleji.
Nakonec objevila na kolejišti mladou vlčici, jak útočí na prkno.
Noctra se usmála.
"Ahoj," zavolala na Hiisi. Už se před časem potkali, to byla i Noctra ještě ve smečce krátce. Zkoumaly území smečky.
Nějakou dobu ji nepotkala, ale taky je fakt, že měla úplně jiné starosti.
Její břicho ostatně nese jasné známky toho, jaké starosti.

Kouká na něj a v jejích očích není žádná lež. "Vážně. Ale pokud si bude přát děti vidět, bránit mu samozřejmě nebudu. Jsou přece i jeho." A hlavně Hatiho.
"Ale mezi námi nic není, takže není třeba z toho dělat drama."
Ještě to by tak chybělo. Pořád ještě nepochopila, prč by si Hati zvolil ji, ale možná je to opravdu její magií noci. To se nedozví. Ledaže by Hati opět promluvil, ale kvůli tomu by se asi neobtěžoval.

Ale usmála se a její ocas se rozmával, když se tak nadšeně přihlásil ke své vlčici. "Tak to moc gratuluju, přeju ti to, vážně," i te´d se tváří naprosto upřímně. Má radost, že si někoho našel a že to vypadá, že ji asi vážně má rád. Stačí se podívat na ten výraz.
"Takže... ona se na tebe vlastně tváří jak přesně?" Naklonila hlavu na stranu. Ty okolky mohou být kvůli něčemu jinému než Huntovi, ale taky jí neunikly ty tak trochu rozpory v celém to sdělení.

Klidně čekala na příchod druhé vlčice.
Když Silma dorazila, Noctra vstala a rozložila rostlinky. Jen kývla, na její dotaz a párkrát mávla ocasem.
Moc nemluvila, raději sledovala pozorně, co se dozví.
A hned na první dobrou zjistila, že přinesla jedovatou rostlinu. Koukla na docela hezkou kytku a zavrtěla hlavou. "Bez obav, dávala jsem si pozor, vím, že umí být rostliny nebezpečné." Jen neví, které jsou které. Teda většinou.
Ale rozhodně si zapamatuje, co je tahle rostlina zač. Je to důležitá.
Neméně pozorně sledovala i zbytek, když jí pak došlo, že s tou oblohou má druhá vlčice pravdu.
"Dobře. Je nejvyšší čas. Tak zase příště," nezdržovala zbytečně loučení a vyrazila. Jednu ze svých oblíbených skrýší má naštěstí jen tady kousek.

Přikývla. "Na nachlazení a na nervy," zopakovala poslušně. Hodlá si to pečlivě zapamatovat.
Překvapilo ji pak trochu, že se chce její společnice rozdělit. Noctra tu ví o pár zvláštních kvetoucích rostlinách, teď už spíš odkvetlých, ale když budou zvlášť, těžko jí je ukáže. Ona to tady měla projité už dřív, takže některých rostlin si prostě všimla.
Je lovec, zvyklá znát a hlídat si terén a nápadné body.
Ale jen kývla a pak vyrazila, celkem cíleně.
Opatrně sebrala z některých rostlin vzorky a donesla je pak na místo setkání.
Je toho celkem dost.
Větvička s pichlavými drobnými jehličkami a modrými kuličkami plodů (jalovec obecný), podivná rostlinka, která má hodně složité listy a v létě kvetla žlutě, ve stínu u severní zdi jednoho domu (oměj vlčí mor :D ), rostlinka, která v létě krásně kvete, připomíná žlutou kopretinu a z které musela opatrně utrhnout trs od země s dávno odkvetlými květy (prha arnika - též arnika horská), stříbřitězelenou rostlinku se špičatými lístky co hezky voní (rozmarýn), a hodně aromatickou rostlinku se spoustou droboučkých lístků (tymián). Jako poslední je na hromádce větvička z keříku, který kvetl růžově, te´d už je z květu ale jen seschlá hrouda (tavolník).
Trpělivě čeká, co pak Silma řekne na její nálezy. Netuší, co jsou ty rostliny zač, ale jsou všechny dost nápadné. Někteér vzhledem, některé vůní.

Vesele se uculila, když tma Chriss dělá opičky. Ano, doopravdy by to smaozřejmě legrace nebyla, ale takhle ano.
Ale potom ho musela mírně opravit.
"Nesbalila. Říkala jsem přece, že to byla Hatiho vůle. Mezi mnou a mesiášem není nic víc." Odpověděla klidně. Nediví se, že to Chrissovi přijde jinak. I ona sama z toho byla dost vedle, když na to všechno došlo. Ale co se dá dělat. Byla to Hatiho vůle a ona teď nosí ve svém těle budoucí život.
"Vlčátka budu vychovávat já, samozřejmě v Hatiho víře," vysvětlila dál. Pak lehce zastříhala ušima. "Ale? Ty někoho máš?" Naklonila hlavu lehce na stranu. Tohle pro změnu zajímá ji. Vidíš, takže jsi vlastně o Hatiho vůli slyšel, jen jiným způsobem.