Príspevky užívateľa

Rodinka sedí pospolu, pod zářícím měsícem, který stříbří jejich kožíšky.
I když černý kožich jejich matky se příliš neleskne, jako by světlo spíš nasával do sebe.
Hlasy všech tří se nesou městem, spojují se do písně o sounáležitosti, o rodině, o pevných poutech, které spojují jejich duše.
Noctra se takhle už hodně dlouho necítila. To byla ještě sama vlče. Ale je to čiré štěstí. Ona a její děti, pod měsícem, v bezpečí.
Ještě chvíli zpívali, než sklonila hlavu a obě vlčátka zase pečlivě láskyplně přepucovala a párkrát pohladila.
"Jste moje zářící měsíční paprsky," řekla jim tiše a něžně.
"Líbí se vám měsíc?" Usmála se.
Je ještě ochotná nechat je maličko prohlížet okolí, než je zase zavede do úkrytu.

Pozorně sleduje vlčátka na jejich postupu. Přešlápne, když vidí občas nějaký ten karambol. Jenže ví, že i ty k začátkům vlčátek patří. Maličko, sotva znatelně si povzdechla, ale nechala vlčátka pokaždé vstát samostatně. Jen se k nim pokaždé vrátila a čumáčkem dala pohlazení, na podporu, že to zvládli. Ať ví, že na to nejsou samy.
Venku si sedla a sleduje svoje vlčátka. Na co by koukala na krajinu, ví, co je kolem. A nemohla se neusmát, když vidí fascinaci v očích svých dětí.
Nechala je chvíli dívat, až pak začala tiše vyprávět.
"Měsíc, náš druh a strážce. Noc je naším časem. Noc, kdy vládne Hati, který nás chrání a dává nám domov... " řekla tiše. Jsou ještě malí, aby doopravdy chápali, co to znamená, ale nemohla si pomoct.
Chvíli zase bylo ticho, pak zvedla hlavu a zavyla k měsíc. Posílá k němu svou vlčí píseň, úctu a také hrdost, nad svými dvěma dětmi.

Pozorně sledovala svoje děti, co na její návrh. A nemohlo jí tak uniknout pořádné nadšení obou chlupatých kuliček. Došla k ním, s lehce mávajícím ohonem a láskyplně jim přepucovala kožíšky.
"Tak, hezky pomalu a opatrně, ano?"
Jemně a pomalu vede svoje mláďata k okraji úkrytu, kterým je stará budova někde v botanické zahradě. Neví, co tu lidi měli, ale bylo tu dost místa, střecha a možnost se skrýt před sluncem. To je hlavní.
Nepořádek, co se povaloval v místnosti a na chodbě, vyčistila už než se vlčátka narodila a vystlala jejich místnost pěkně travinami a mechem, aby to tam vonělo a bylo jim tam pohodlně.
Jenže lvčátka budou muset překonat také chodbu, pokud chtějí vidět venkovní svět. Je to na maličké tlapičky ještě náročná cesta.
Noctra se úzkostlivě drží u nich a opatrně je vede.
Hlídá si je, aby neupadli, aby neměli někde problém.
Nejprve museli obejít zábranu z větví a travin, která měla zajistit, aby jim tan nefoukalo, pak se ocitnou v dlouhé chodbě.
Jsou blízko jejího konce, východ je vlastně hned vedle, jenže na druhou stranu se táhne ještě pěkný kus. Kdysi tu byl pavilon s botanickou výstavou, ale o tom samozřejmě vlci nemají tušení.
Teď je tu dlouhá tmavá chodba se zejícím otvorem na konci, vedoucím ven. Táhne tu průvan a Noctra chvíli počkala, než si Miriam a Anuki můžou přivyknout.
"Támhle kousek, tam je celý venkovní svět, tráva a obloha, o které jsem vám vyprávěla. A na ní měsíc. Ale nemusíte tam ještě chodit. " Naprosto chápe, že i ten malý kus, který musí ujít po chodbě, může pro ně být příliš, jsou ještě hodně malí. I chůzi mají ještě dost nejistou.
Ona je u nich, jako jejich milující strážce, připravená je kdykoliv podepřít a utěšit.

S nadšením pozorovala pokroky svých dětí. Jejich první zkoumání světa.
Každý pokrok, u kterého byla a který viděla, neváhala odměnit spoustou mazlení a olizování. Taky na ně potichu mluví, oslovuje je jmény, a sem tam jim zkouší vyprávět jednoduché příběhy. Zatím ne pohádky, ale spíš jednoduchá vyprávění o světě kolem. O trávě, která kryje zem a ševelí ve větru, o dešti, který někdy padá z oblohy a zmáčí vlčí kožíšky, ale zato přinese vodu, kterou potřebují všichni velcí vlci pít... a o kde čem.
Když se snažili poprvé vstát, nebránila jim. Jen postávala nedaleko, přešlapovala, uši nastražené, čenich namířený k nim, celou pozornsot upínala na svoje děti.
A nakonec se jim to podařilo. "výborně, moje malé šikulky," ozvala se jim a došla blíž. Velmi opatrně vlčátka olízla, jedno podruhém, stova dotek, tak, aby je nerozhodila.
Při první chlzi je čeká ještě spousta pádů, a ona to ví. Ale tady je docela bezpečno. Hezky v úkrytu v nitru zahrady.
Mrzí ji pokaždý, když je tu musí na chvíli nechat.
Zůstává co to jen jde, o to spíš, že kromě jejích vlčátek sem přibyly také další děti, ty, které pomáhá udržovat naživu. Nespí v jednom chumlu s jejími maličkými, ale je to Noctra, která je musí nakrmit, když svou matku ztratili.
A u krmení neopomene přepucovat kožíšky všem.
ale svým pak ještě o to výrazněji i po krmení, aby moc dobře věděli, že je má pořád stejně ráda.

Je to o to důležitější, co vlčátka vidí a začala se trochu batolit po úkrytu.

Jednou, za krásné teplé noci, nastal ten den, kdy se rozhodla vlčátkům dopřát něco maličko víc.
"Miriam, Anuki, chcete vidět měsíc na obloze?" Zeptala se svých dětí. Ví, že ještě neumí pořádně odpovědět, ale už se docela snaží. A vyprávěla jim dost, aby mohli aspoň tušit, že to znamená vykouknout z pelíšku.

Tiše, tlapku za tlapkou se pohybovala po železnici.
Je na lovu. Nemůže si dovolit být dlouho pryč. Její vlčátka teď v klidu spí, v bezpečí, ale stejně. Až se probudí, musí už být zpátky a měla by být najedená. Ale právě proto, že už není žádným nováčkem ve smečce, může si dovolit lovit na hranicích, nebo i za nimi, aniž by porušila pravidla. Už dokázala svou věrnost.
A lov v tomhle zarostlém místě má větší šanci na rychlý úspěch.
Ale co je to za zvuky vepředu?
Napřímila uši a vyrazila o něco rychleji.
Nakonec objevila na kolejišti mladou vlčici, jak útočí na prkno.
Noctra se usmála.
"Ahoj," zavolala na Hiisi. Už se před časem potkali, to byla i Noctra ještě ve smečce krátce. Zkoumaly území smečky.
Nějakou dobu ji nepotkala, ale taky je fakt, že měla úplně jiné starosti.
Její břicho ostatně nese jasné známky toho, jaké starosti.

Kouká na něj a v jejích očích není žádná lež. "Vážně. Ale pokud si bude přát děti vidět, bránit mu samozřejmě nebudu. Jsou přece i jeho." A hlavně Hatiho.
"Ale mezi námi nic není, takže není třeba z toho dělat drama."
Ještě to by tak chybělo. Pořád ještě nepochopila, prč by si Hati zvolil ji, ale možná je to opravdu její magií noci. To se nedozví. Ledaže by Hati opět promluvil, ale kvůli tomu by se asi neobtěžoval.

Ale usmála se a její ocas se rozmával, když se tak nadšeně přihlásil ke své vlčici. "Tak to moc gratuluju, přeju ti to, vážně," i te´d se tváří naprosto upřímně. Má radost, že si někoho našel a že to vypadá, že ji asi vážně má rád. Stačí se podívat na ten výraz.
"Takže... ona se na tebe vlastně tváří jak přesně?" Naklonila hlavu na stranu. Ty okolky mohou být kvůli něčemu jinému než Huntovi, ale taky jí neunikly ty tak trochu rozpory v celém to sdělení.

Klidně čekala na příchod druhé vlčice.
Když Silma dorazila, Noctra vstala a rozložila rostlinky. Jen kývla, na její dotaz a párkrát mávla ocasem.
Moc nemluvila, raději sledovala pozorně, co se dozví.
A hned na první dobrou zjistila, že přinesla jedovatou rostlinu. Koukla na docela hezkou kytku a zavrtěla hlavou. "Bez obav, dávala jsem si pozor, vím, že umí být rostliny nebezpečné." Jen neví, které jsou které. Teda většinou.
Ale rozhodně si zapamatuje, co je tahle rostlina zač. Je to důležitá.
Neméně pozorně sledovala i zbytek, když jí pak došlo, že s tou oblohou má druhá vlčice pravdu.
"Dobře. Je nejvyšší čas. Tak zase příště," nezdržovala zbytečně loučení a vyrazila. Jednu ze svých oblíbených skrýší má naštěstí jen tady kousek.

Přikývla. "Na nachlazení a na nervy," zopakovala poslušně. Hodlá si to pečlivě zapamatovat.
Překvapilo ji pak trochu, že se chce její společnice rozdělit. Noctra tu ví o pár zvláštních kvetoucích rostlinách, teď už spíš odkvetlých, ale když budou zvlášť, těžko jí je ukáže. Ona to tady měla projité už dřív, takže některých rostlin si prostě všimla.
Je lovec, zvyklá znát a hlídat si terén a nápadné body.
Ale jen kývla a pak vyrazila, celkem cíleně.
Opatrně sebrala z některých rostlin vzorky a donesla je pak na místo setkání.
Je toho celkem dost.
Větvička s pichlavými drobnými jehličkami a modrými kuličkami plodů (jalovec obecný), podivná rostlinka, která má hodně složité listy a v létě kvetla žlutě, ve stínu u severní zdi jednoho domu (oměj vlčí mor :D ), rostlinka, která v létě krásně kvete, připomíná žlutou kopretinu a z které musela opatrně utrhnout trs od země s dávno odkvetlými květy (prha arnika - též arnika horská), stříbřitězelenou rostlinku se špičatými lístky co hezky voní (rozmarýn), a hodně aromatickou rostlinku se spoustou droboučkých lístků (tymián). Jako poslední je na hromádce větvička z keříku, který kvetl růžově, te´d už je z květu ale jen seschlá hrouda (tavolník).
Trpělivě čeká, co pak Silma řekne na její nálezy. Netuší, co jsou ty rostliny zač, ale jsou všechny dost nápadné. Někteér vzhledem, některé vůní.

Vesele se uculila, když tma Chriss dělá opičky. Ano, doopravdy by to smaozřejmě legrace nebyla, ale takhle ano.
Ale potom ho musela mírně opravit.
"Nesbalila. Říkala jsem přece, že to byla Hatiho vůle. Mezi mnou a mesiášem není nic víc." Odpověděla klidně. Nediví se, že to Chrissovi přijde jinak. I ona sama z toho byla dost vedle, když na to všechno došlo. Ale co se dá dělat. Byla to Hatiho vůle a ona teď nosí ve svém těle budoucí život.
"Vlčátka budu vychovávat já, samozřejmě v Hatiho víře," vysvětlila dál. Pak lehce zastříhala ušima. "Ale? Ty někoho máš?" Naklonila hlavu lehce na stranu. Tohle pro změnu zajímá ji. Vidíš, takže jsi vlastně o Hatiho vůli slyšel, jen jiným způsobem.

Uběhlo pár dní.
Noctra nakonec musela občas vstát a odběhnout od vlčátek. Přece jen, přírodě neporučíš a i ona musí zařídit nezbytnosti svého vlastního těla. V zahradě naštěstí je i jezírko s vodou, tak nikdy nemusí daleko. Vše si vyřídí vždycky tak rychle, jak to jen jde. A zpátky k vlčátkům. Nejen proto, že maličcí samozřejmě protestují, když od nich odbíhá. Ani ona sama nechce být pryč dlouho.

Společný pelíšek se snaží udržovat hezky čistý a suchý, pečlivě se stará o malá vlčátka. Sice nemá moc zkušeností, ale zatím to zvládá zdá se dobře. Naštěstí jsou oba drobečci zdraví. Noctra jim věnuje hodně péče, pucuje kožíšky, očička a tak vůbec.

Jak plyne čas, vlčátkům se otevírají očka a konečně mohou zjistit víc o světě kolem. A také se trochu víc začít hýbat, první nesmělé krůčky. Noctra je te´d ostražitá, sleduje pozorně každý pokus vlčátek o chůzi, připravená vlče utěšit, kdyby spadlo. Ale nebude je postrkovat, aby jim pomohla na nohy. Vlčátka na to musejí přijít samy, tak velí sama příroda.

Oči jí vesele září, když vlčátka reagují na její péči. Maličký Anuki vypadá, že bude mít rozhodně svou hlavu. Minimálně se opravdu hodně ozýval. Noctřin ocas se rozmával, prostě tohle stojí opravdu za to.
Když se překulil, jemně ho postrčila zpátky a pak se zase stočila kolem vlčátek. Napřímila uši, když se ozvala malá Miriam, ale už se moc nehýbala, chtěla vlčátkům dopřát klid.
Vše postupně utichlo, jak nakrmení maličcí usnuli. Nakonec usnula i sama Noctra, i když se původně chtěla jít napít.
A jejich táta? Bylo na něm, co udělá. Jestli se přidá a nebo nebude rušit. Tak jako tak tam je docela roztomilá skupinka.

Vlčátka na vyrušení reagovala docela razantně. Hlavně maličký Anuki se nebál dát najevo svou nespokojenost. Noctra se usmála a znovu pořádně přepucovala jeho maličký kožíšek.
A pak se samozřejmě obrátila i na jeho sestřičku a přepucovala ji taky. Hezky si je něžně postrčila k sobě a dohlédla, že žádný z nich neleží nějak nepohodlně. Maličko se stočila kolem nich, hlavu si složila k nim. Jejich tělíčka tak nezahřívá jen její srst, ale taky její dech. Ale i tak pokukuje i po jejich tátovi. Usmála se. Je jí celkem jedno, jestli se Batdog bude nějak víc starat. Věděla od začátku, že to není svazek z lásky. Ale vlčátka jsou její!

Mile se na něj usmála. Je ráda, že se snaží, stará se o smečku. Je to dobré pro všechny. "Pak dej vědět, jak to šlo," snaží se mu vyjádřit trochu podporu. Ona nemá moc zkušeností s puberťáky, ale i tak si dovede představit, že podobný rozhovor nebude snadný. O to víc, že co tak sledovala, ta vlčice skoro nemluví.
"I tak víš aspoň něco. Mě ukazovala jedna léčitelka něco o tom, jak řešit ránu aby nehnisala a co použít za bylinky, ale ani to není kdoví co."

Ale v tom zbytku má jasno. "Jsem dobrý lovec, ale jinak celkem nic moc neumím. Jistě, lovců je ve smečce potřeba, ale určitě neumím takové věci, jako třeba Tiam. Ten má k Hatimu mnohem blíž." Zamyslela se. "Myslím, že i Nirix se asi vydá podobnou cestou jako Tiam. Já prostě zůstanu lovcem." V této době ještě nebyla povýšena, ale i tak je její cesta dál jasná.

Cukly jí koutky.
"Ty sám by sis možná nevšiml, byl bys mimo, Ale ostatní by si všimli hned. To byhcom si tady ale takhle nepovídali." Zase zamávala nadšeně ocáskem.
Klidně se nechala okukovat. Nemá ostatně co skrývat.
"Já byla pochopitelně také ve městě. Kde jinde. Ale pořád jsem se snažila lovit pro smečku. No a pak... Hatiho vůle byla, že je třeba získat další členy. " konstatovala klidně.
"I když jsem teda nečekala, že to bude i na mě a natož, že mám být matkou potomků samotného mesiáše," přiznala celkem plaše. Je tím ale jasné, kdo je za tím, že má její postava trochu pozměněný tvar.

Opatrně a něžně očistila svoje vlčátka a dohlíží na to, aby byly hezky u ní. Vlčátka naštěstí mají dost silné instinkty, aby se o jídlo postarala sama. Jen ať hezky zůstanou u maminky.
Jemně opečovávala tmavé kožíšky a její ocas sebou spokojeně vrtěl. Jsou tak krásní, maličké kuličky srsti, drobná hřejicí tělíčka svou vlčátek.

Nestihla se na ně pořádně vynadívat, když dorazil jejich táta. Zvedla hlavu.
"Ano," odpověděla hlasem jen maličko unaveným. Její výraz je výmluvný, ty dvě nepatrná tělíčka jí rozhodně vehnala do tváře a očí pořádný kus štěstí.
"Myslím, že budeme v pořádku. Až to půjde, dojdu se napít, ale chvíli vydržím," odpověděla mu klidně a z jeho tónu si nic nedělá. Nejsou přece partneři, jejich spojení byla Hatiho vůle.