Príspevky užívateľa

Omara bohužel ještě nebyla dostatečně inteligentní na to, aby stihla vlka však pustit. Nakonec to udělala, avšak to byla už i její stabilita nevratně poškozena z pádu druhého. Výsledkem tedy byla, že se i ona skácela na zem jak shnilá hruška. Stejně jako Anuki potom nezapomněla bolestně zakvičet, po chvíli se však tak nějak otřepala, olízala si pár bolavých míst a nakonec se pomalu zvedla ze země. "Promiň, nevěděla jsem, že jsi taky vlk." Omluvila se hned druhému. Zřejmě to, že má co do činění s vlkem, poznala podle jeho bolestného zakňourání a faktu, že mu rozuměla. Těžko by to poznala podle masa, do kterého se zakousla. I když, možná... ne. Určitě ne, není přece kanibal ani expert na různé druhy masa. "Jinak, já jsem Omara. Nejsi náhodou bráška od Miriam? V té tmě jsi nebyl skoro vidět a Miriam říkala, že její máma a brácha mají tu stejnou schopnost, jako její kožíšek." Chudák Anuki to ještě nemohl stihnout ani pořádně vydýchat a už do něj Omara hustila své štěbetání.

Omara si až teď všimla vlččiných očí. Skutečně jich měla mnoho, ne jeden pár, jako ostatní vlci, ale minimálně tři. Miriam měla pravdu. A já jí nevěřila! Neříkala nic, ale měla oči na stopkách. Jestli má tahle vlčice šest očí, co dalšího netradičního na ní je|? Nebo snad dokonce nebezpečného? Omara se najednou začala bát, že ji vlčice zakousne či jí provede něco jiného. Mohla by ji třeba otrávit nějakými bylinkami, až ji bude učit - o tom, že začne, Omara nepochybovala. Když však vlčice řekla, že její žádost posoudí až jindy, Omaře spadl hřebínek. Skutečně si myslela, že o to prostě požádá a bude to, ne že by to vlčice mohla odmítnout. Ale já skutečně chci být léčitelka! Už už chtěla zaúpět, ale nakonec to spolkla. Něco jí říkalo, že tohle není vhodný moment na hádání se, zvlášť když ji nevrlá vlčice mohla kdykoli zakousnout. "A co mám tedy dělat, když nikam nespím? M8m jít do pelechu a nehnout se odtamtud?" Zeptala se. "Ne, počkat, to ne. Sfílím pelech s Nirixem a ten by mi rozhodně nepoděkoval, kdybych ho nakazila. Tak co mám dělat?" Zadívala se na starší vlčici tázavě.

Přikývla. "To máš pravdu, nebyl. Dává to smysl, při lovu se vlk musí soustředit na taktiku, běh a skolení kořisti, nemá tam čas na povídání si." Zašklebila se. Povídání si jí najednou připadalo tak dětinské, když na ni při tak dospělácké aktivitě, jako byl lov, nebyl čas. Teď si však nijak dětinsky nepřipadala a přesto si s druhou vlčicí jen a pouze povídala. Zvláštní.
Zadívala se z mostu dolů. To byla výška! Omaře se skoro až zamotala hlava a aby nespadla dolů, raději udělala několik kroků pryč od okraje. Poté se zadívala zpět na Noctru. "Líbí, moc. Nemám si na co stěžovat. Sice mi trochu vadí, že nesmím ven, ale území Kultu je dost velké pro život. Navíc tu mám jídlo a teplo - to jsem snad ještě nikdy neměla - a bráška Nirix mi povídal, že až budu ve smečce déle, budu mít možnost se vyšplhat na vyšší postavení a získat tak možnost chodit zase i ven!" Povídala nadšeně a dokonce u toho i zavrtěla ocáskem, až se světýlka na něm celá roztřásla štěstím. "Zároveň začínám postupně poznávat vlky smečky. Lépe zatím znám Miriam, Ebony, Anukiho a Silmu. A upřímně, přeju si, aby mě Silmä učila, jak být léčitelkou! Snad na to nakonec přistoupí, i když zezačátku se jí to moc nelíbilo. Prý jsem moc zbrklá." Ušklíbla se. Poznámce o Silmině úkrytu najednou nevěnovala pozornost, neboť se soustředila na vyprávění o tom, co všechno je v Kultu dobré.

Omarka vykulila svá velká modrá kukadla. "Jakože fakt měla hodně živých očí? Ne, to není možné. Ty si ze mě určitě deláš srandu!" Vypískla a otočila se k černé vlčici zády, asi jakože s takovou se s ní bavit nebude. Bylo však rychle jasné, že tohle urážení se nemyslela vážně, neboť se brzy zase otočila zpátky. "No hledat tvojí famílii bych ráda!" Vyhrkla a zavrtěla ocasem. "No tak poojď!" Zatahala mladší vlčici za ucho. "Přece se nebojíš těch domů, které jsou tu rozprostřené po území!" Zašklebila se. Snad se skutečně nebojí, nerada bych si dělala legraci z jejího strachu. Proběhlo jí hlavou a Omara na chvíli ztuhla, pak ale myšlenku rychle odehnala. Nesmysl. Vždyť se tu přece narodila! Nic jiného nezná, to já bych se měla bát. Obrátila se zpět na ve tmě skoro neviditelnou vlčici. "To máš fakt." Uvědomila si tento fakt rychle. "Hm, tak co budeme dělat? Navrhni něco!" Vypískla.

Zadívala se na starší vlčici se šibalskými jiskřičkami v očích. "Já a slušný a spořádaný vlk? Nikdy." Zamumlala a aby tomu dodala na pravdě, učinila tak s plnými ústy. "A nerdousíš snad? Pomooc! Pomooc!" Začala tlumeně volat, jakmile konečně dojedla. Neznělo to však jako skutečné volání o pomoc, spíš jako kdyby si někdo z dobře mínících vlčků kolem tropil žerty. A ten někdo nebyl nikdo jiný než naše malá Omarka.
Trvalo jí pěknou chvilku, než se konečně uklidnila a nasadila zpět svůj obvyklý výraz. Jakmile se však tak stalo, okamžitě na vílí vlčici zareagovala. "Ukryt zní dobře." Přitakala a rozhlédla se kolem sebe. Planiny. Nic než planiny. "Tady ale asi nic nenajdeme, musíme se přesunout tam, do lesa," Kývla ke stromořadí, které se rýsovalo za horizontem, A pak už na nic nečekala a vydala se tím směrem.

Smutně pokývala hlavou. "Hm, možná máš pravdu. Ale stejně to bolí." Ušklíbla se. Verdandi tu pravdu asi skutečně měla. Omaře nějaký Roihu nestál za to, a ona zřejmě naopak nestála za to jemu. A zároveň měla jistě pravdu i v tom, že to, co jí Roihu provedl, neukazovalo na to, jak moc je nebo není schopná. Mohla být členkou Přízračných i bez něj. Ale chtěla to vlastně? Vždyť tu smečku ani neznala. Upjala se jen na Roižna, Měla by to prostě pustit k vodě a vydat se žít na vlastní pěst, nebo si najít jinou smečku. Jo. Přesně to udělá. Už už se chtěla zeptat na to, jestli Verd neví o nějaké smečce, kde by ji mohli přidat mezi sebe, když jí vlčice odpověděla sama. "Nihilská smečka, říkáš?" Zeptala se se zájmem. Nebyl to Azaryn, to znělo dobře. O Azarynu jí řekl Roihu a jelikož ten už jí teď za nic nestál, nemusela se řídit ani jeho názory. I přesto k té smečce stále měla podvědomý odpor. Ale Nihil zněl lépe. "Díky za tip, možná je vyzkouším. Ale musím se zeptat, jsou hodně daleko? Vím, že Norest je veliký. Zima je letos nějaká krutá a mně už nezbývá mnoho sil." Bylo jí to trapné, ale musela to přiznat. Dalekou cestu si teď v zimě nemohla dovolit, zřejmě by během ní zahynula. "Mimochodem, když jsme u těch sil... nezajdeme si na lov? Ve dvou se to lépe táhne." Verdandi na její další slova nemusela dlouho čekat, vypadlo to z ní hned, jak dorazili k několika stromům na kraji louky. "Už jsem teda dlouho neviděla nic k jídlu, ale třeba něco najdeme." Pokrčila rameny.

Ona Omara vlastně byla malému Anukimu vskutku podobná. Stejně jako on se snažila prošmejdit každý kousíček lunaparku. Její oči už byly po několika týdnech v Kultu přivyklé na noční život, takže nevrážela do věcí, jako dříve, když ještě bývala zvyklý v noci spát. Nene, teď už se v nočním prostředí pohybovala obratně a bez zaváhání.
Anukiho černý kožíšek zezačátku vůbec nezaregistrovala. Semtam si všimla nějakého šramocení, ale nevěnovala mu větší pozornost, předpokládala, že je to prostě nějaká krysa nebo potkan. Jakmile se jeho tmavý kožíšek však pžřed ní objevil po několikáté, upoutal konečně její pozornost. Jeho srst však splývala s noční tmou, a tak si Omara nebyla jistá, jestli jde o vlka nebo o potenciální kořist. Rozhodla se tedy, že ho bude sledovat. Vylezla za ním proto na nejbližší atrakci, vozy v podobě zvířat. Jakmile se začal sápat na draka, následovala ho, a v tom ji to napadlo. Jak nejlépe zjistí, o koho nebo o co jde? Pokusí se ho zakousnout, no jístě! A tak se k tomuto ne zrovna inteligentnímu - co kdyby byl nějak nebezpečný, že - kroku po chvíli uchýlila, a sice v ten nejhorší možný moment. Bylo to ve chvíli, kdy jejich bezpečí doslova viselo na vlásku, neboť se právě oba plazili po rameni. Anuki měl šanci utéci či se bránit, pokud si jí všiml dostatečně brzo. Pokud však ne, zakousla se mu |Omara vzápětí do kýty. A držela, nezapomněla při tom vrčet, byť to v podání jejího malého těla znělo trošku humorně.

Omara nepatřila zrovna mezi nejpozornější vlky. Ne že by měla hlavu v oblacích, spíš byla prostě malá a hloupoučká. Snad i proto vůbec hned jakoby zapomněla, že její drahá společnice pláče. No, ona si sice slzičky hned utřela, ale nějaký pláč tam k poznání byl. Ale Omara? Kdepak. Vesele pokračovala v cestě, div že přitom nezačala skákat do výšky či si prozpěvovat. Oproti Majdalence, té aktuální hromádce neštěstí, působila Omara jako protipól. Taková veselá a bezstarostná.
"Srnečka?" Zarazila se a naklonila hlavu na stranu. Aby se přiznala, vlastně nikdy takovou srnku neviděla nablízko, neboť si na jejich lov ještě netroufala, ale i tak jí přišlo, že má od takového zvířete vzhledově i povahově dosti daleko. Ale kdo ví. "Jak myslíš." Zašklebila se a pokrčila rameny, jakože Majdu nechá v jejím přesvědčení.
Druhého ptáčka rozhodně neodmítla, měla hrozný hlad. Slupla ho i s peříčky, málem se jimi zadusila. Rozkašlala se na celé kolo, nakonec se jí však podařilo dostat drobné chmýří ze svých dýchacích cest a mohla pokračovat v hodování. "Ano? Který? Já zatím mimo území smeček narazila spíš na vlky nemilé." Zeptala se, tlamu stále plnou ptáčka. Už však dojídala, proto se zvedla ze země a rozhlédla se po okolí. "Tak kam teď?" Prohodila.

Rufus si možná přál, aby se Omarka už konečně přestala vyptávat, ona však tuto tichou prosbu nezaregistrovala. Neměla absolutně páru, že by možná bylo vhodné změnit téma. Holt už byla taková. "Jen povídej." Pobídla druhého vlka a přátelsky zavrtěla ocasem, snad na znamení, že se jeho minulosti nebojí nebo tak něco.
Jakmile však zmínil jméno své smečky, naježila se. Roihu ji neměl rád. Proběhlo jí hlavou a ona najednou byla o mnoho ostražitější. "Tak Ignis, povídáš?" Zeptala se. Snažila se zníž vlídně, ale ve skutečnosti to spíš znělo jako kyselé zasyčení než cokoliv jiného. "O něm už jsem slyšela." Dodala po chvíli, stále s obličejem zkřiveným kyselostí. Třeba Roihu neměl pravdu . Ostatně, spousta věcí, co říkal, nebyla pravda. Třeba že s ním budu moct zůstat v jeho smečce, že bude můj táta... Ta myšlenka ji bodla do srdce a malá Omara se div nerozbrečela. Musela několikrát rychle zamrkat, aby vyhnala otravné slzy z očí. "Jeden vlk-" Zarazila se. Chtěla mu vůbec o tom vyprávět? Ale teď už je to stejně jedno. Pokrčila rameny a pokračovala. "Jeden vlk mi vyprávěl, že Ignis není vůbec dobrá smečka. Že jste všichni zlí a lstiví jako lišky. Ale ty nevypadáš nijak zle a zdá se, že jsi ve své smečce spokojen, však?" Ujistila se.
Opět jen pokrčila rameny. "Jak to mám vědět?" Zeptala se, tentokrát už však nezněla, jaoby právě posvačila citrón. Byla to spíš řečnická otázka, ale zněla spíš posmutněle než agresivně. "Holt mě nikdo nechce, no. Rodiče nevím, kde jsou... před nějakou dobou mne chtěl adoptovat jeden vlk z Přízračných, ten se mě ale nakonec vzdal, ani nevím, co jsem vlastně provedla." Prohodila a teď už zněla skutečně smutně. V jejích očích se opět objevily slzy. "Asi jsem souzena být pořád na všecko sama." Povzdechla si nakonec.

Pokrčila rameny. Ano, třeba by ji vzali. Ale už ji jednou odmítli a upřímně, Omara teď byla příliš vyčerpaná na to, to zkoušet. Zima byla tvrdá, velice tvrdá a Omara byla ráda, že žije- Už tak byla velice vyhublá a vzhledem k dlouhotrvající podvýživě se jí i dosti zpomalil vývoj, proto ve svém už skoro roce stále vypadala jako malé vlče,sotva několikaměsíční. "No, já vlastně nevím." Zamumlala. "Žiju tady v okolí už od příchodu do Norestu, tak mě napadlo, že bych se tu rovnu mohla i přidat do smečky. Navíc, jednou už jsem měla být přijata, ale vlk, co mě chtěl adoptovat, se mě nakonec vzdal." Tak a bylo to venku. To proto se neodvažovala požádat o přijetí, bála se, že by byla znovu odmítnuta. "Navíc, další smečky jsou daleko. Ani nevímm kde přesně, nikde jsem ještě na žádnou nenarazila. Jenom na Azaryn a před tím mne ten vlk, co mě plánoval adoptovat, varoval. Prý tam jsou zlí vlci. Kdo ví." Opět jen pokrčila rameny, tentokrát k tomu však ještě zavrtěla hlavou.

Tiše si oddechla, když ji vlčice ubezpečila, že se nic nestalo. Zatím zde potkala samé přátelské vlky, ale jeden nikdy neví, kdy narazí na někoho ve špatné náladě. Po vlččiném představení se se jí však rozzářily očka. "Počkej, Noctra?" Ujistila se. To jméno už někdy slyšela, a nebylo to zrovna dávno. Ach ano, jeden z popravčích tak oslovoval druhou vlčici, vedoucí lovu. Vlčice stojící před ní tedy musela být onou, s kterou lovila srnky. "Nelovily jsme spolu nedávno?" Ujistila se a zadívala se vlčici do očí, nebo tedy spíš tam, kde předpokládala, že nějaké oči jsou. Noctřin kožich totiž zcela splýval s okolní tmou a ani očka jí nezářila dostatečně na to, aby byla oddělitelná od okolí. Byla tedy nucena se řidit pouze hlasem. "Nejsem, nejsem. Řekla bych tak měsíc." Přikýla a slabě zavrtěla ocasem, čímž rozpohybovala několik světýlek, oddělujících její kožich od okolní tmy. Nebýt jich, jistě by taky splývala. "A území zkoumám často, ale zrovna dnes ne. Mířím za Silmou. Má tady někde úkryt, ne?" Zeptala se.

Zabrzdila těsně na břehu, div že do vody nesletěla taky. Raději se hned odsunula kousek dozadu, aby ještě nedostala vynadáno od jednoho z výše postavených. Věděl, že Nirix, který byl taky přítomen, by nikomu nedovolil, aby jí něco udělali, ale přesto se trochu bála. Co kdyby rozhněvala samotného Nirixe? Ani na to nechtěla myslet. Ne. Musí si udržet dobré vztahy ve smečce.
Raději se zaměřila na toho, kdo zrovna mluvil - tedy na Huntleyho - a pozorně poslouchala. Když byl i jí dán úkol, zavrtěla ocasem, cítila se teď totiž moc důležitá. Hned si ale vzpomněla na chudáky vlčata pod zemí a stáhla ocas zpátky mezi nohy. Počkala, jak domluví ještě mesiáš, a na to se hned vydala obhlížet terén. Její malé tělo bylo také dosti lehké a to byla výhoda, neboť nehrozilo, že by se pod ní také propadla zem. Nebo ne? Tak jako tak, dokud se nepropadla, poctivě obíhala jedno místečko za druhým a hledala, kudy by se mohli k vlčatům dostat. "Co tady," Zvedla najednou hlavu a zadívala se na Chrise. Stála před poměrně malou dírou dovnitř, patrně taky výsledkem nějakého propadnutí. Díra byla příliš malá na to, aby se jí dokázal protáhnout někdo z dospělých, velkých vlků, ona by se však protáhla skoro bez problému a vlčata jakbysmet.

Omara ještě nebyla na všech částech území, na most se však vracela už po druhé. Naposledy se tu setkala s nevrlou léčitelkou, nesoucí jméno Silmä, a i dnes se sem vydávala za ní, pro radu a možná i pomoc. Začala na svém těle totiž pociťovat do té doby neznámou bolest, spojenou se slabým, avšak otravným kašlem. Že by se od ní nakazila?
Byla ztracena ve vlastních myšlenkách, proto si vůbec nevšimla, že na mostě není sama. Druhou vlčici zvládla zaregistrovat, až když do ní skoro vrazila. "Ah - pardon!" Vyhrkla hned a okamžitě se klidila vlčici z cesty. Jakmile vzhlédla a druhou si zběžně prohlédla, všimla si, že tuhle vlčici ještě nezná. Byla celá černá, jako noc. Omara si dokázala vzpomenout jen na jinou podobně černou vlčici, a tou byla Miriam. Že by tohle byla Miriamina máma? Naklonila hlavičku lehce na stranu. "Um, ahoj. Já jsem Omara, a ty?" Představila se po krátké odmlce.

Pomáhala svému drahému bratříčkovi s úpravou všech možných místností v jejich novém obydlí. Izolací pro marody totiž neskončili, nebo minimálně ona ne. Zjistila totiž, že ji ona činnost vlastně docela baví, a tak do botanické neúnavně tahala další kamení a deky a vůbec všechno, co může takový vlk potřebovat na zútulnění několika prosklených, avšak děravých místností. No, možná ne tolik neúnavně. Po nějaké době si všimla, že vlastně klopýtá únavou. A tak jelikož se zrovna nacházela doma, byť v místě, které ještě nebylo úplně dokončené, rozhodla se pro šlofíka.
Zrovna se jí zdál sen o tom, jakjako velká holka loví srny s ostatními, když ji probudilo něčí zavytí. Nejdříve jen zakňourala, asi jakože se jí fakt nechce nikam vstávat. Jakmile se však trochu probrala a uvědomila si, jak naléhavě vytí zní, vyskočila na nohy, div že se o ně nepřerazila, a vydala se za neznámým hlasem.
Jakmile dorazila na nábřeží, zjistila, že onen hlas je vlastně docela známý. Byl to Chris, vlk, se kterým lovila srny, o kterých se jí jen před chviličkou zdálo. "Co se stalo?" Zeptala se rozmrzele, přece jenom by vlastně ještě docela ráda spala. Zrak jí však poté spadl k obrovitánské díře na nábřeží a snad i zaslechla nějaký ten nářek, neboť jen přikývla. "Ach né, musíme jim pomoct!" Zavelela a zadívala se na ostatní vlky s otazníkem vepsaným v očích. Nevěděla, jak ostatní, ale ona neměla nejmenší tušení, jak taková pomoc bude vypadat.

Jakmile se ozvalo první vytí, zůstávala zticha. Když se však ozvalo i to druhé, pochopila to jako znamení, že vyjí všichni, a ke skupině se svým vlčecím, avšak přesto silným hlasem přidala. A hned na to vyrazila do terénu. Vyla, poštěkávala a bafala, co jí plíce při běhu stačily. Nepatřila však zrovna mezi vytrvalé, navíc všichni běžěli rychle, skoro sprintovali, a tak po chvíli zmlkla a rozhodla se šetřit díly na běh.
Brzy se ukázalo, že dobře udělala. Jak tak běžěli lesem, všimla si, že stále neubývá, a to už byli v místech, kde si myslela, že bazény nutně musí být. Pravda, nikdy u nich nebyla, ale neodešli přece tak daleko od území smečky, no ne? A z konverzace mezi Noctrou a Huntleym, kterou odposlechla, pochopila, že by bazény měly být hned na hranicích. Za běhu si povzdechla. Les stále ne a ne zmizet a jí už pomalu docházely síly. No, vlastně docela rychle. Když už měla pocit, že vyzvrací své plíce, jestli bude muset běžět ještě jeden krok, stromy před nimi se konečně rozevřely a jim se naskytl pohled na děravý terén bývalého aquaparku či co to bylo. Omara nevěděla, nic takového v životě neviděla. Důležité bylo, že první kořisti pomalu padaly do jam a lámaly si nohy a jelikož Omara byla už fakt moc unavená, rozhodla se, že tady její cesta končí. A tak opatrně seskočila do jednoho z bazénů a pak už na nic nečekala a vrhla se po první srnce.