Príspevky užívateľa

Jedné krásné noci, téměř za úplňku, ve chvíli, kdy se poprvé od začátku zimy roztáhla obvykle podmračená obloha, se Omara vydala na obhlísku snad posledního místa, které ještě neznala. Šlo o nemocnici. Už několikrát slyšela ostatní vlky si o ní povídat a že je strašidelná, ale dnes tu byla poprvé. Bála se, ale odvážně vstoupila do dvojitých dveří, načež se rozhlédla. Neviděla... nic. Nesvítilo sem světlo měsíce, a tak byla Omara vpodstatě ztracená, jelikož nevlastnila žádné lidské vynálezy typu baterek a podobně. Měli pravdu, skutečně je to tu celkem strašidelné. Potřásla hlavou a nějak doklopýtala ke schodům, které následně vylezla. Nahoře už to bylo lepší, bylo zde plno prosklěných oken, kterým světlo měsíce prosvítalo. Omara se ale zase musela vyhýbat střepům, jelikož některé z oken nevydržely nápor rostlin. Obecně se jí tu moc nelíbilo, aby byla upřímná. Ale nenechala se zastrašit a pokračovala ve zkoumání.

Nakonec ale přesvědčila sama sebe, že Hati skutečně existuje. Že seslal nemoc ne proto, že by chtěl vlky trápit, ale protože potřeboval více vlků u sebe na noční obloze. To Omaru uklidnilo. Uvědomila si totiž, že nad ní i všemi ostatními Hati vždy držel ochrannou packu a že k sobě přitáhl jen ty vlky, které zrovna v daném momentu potřeboval. Omara si po nějaké době začala také přát, aby si ji Hati vyzvedl. Věděla, že její smrt bude samotných vrcholem jejího života a že jí po smrti čeká jen nekonečné štěstí s Hatim. A tak jednoho poklidného večera Omara, tehdy už stará, vážená vlčice, vydechla naposledy.
To však platilo pouze pro snovou Omaru, opravdová Omara, teprve mladé, odrostlé vlče, celou dobu jen tiše oddechovala a snila. Snila tak skoro celé dva dny, snad ne proto, že byla unavená, ale že jí Hati chtěl přehrát celý její život před očima, ukázat jí, co s ním může dokázat. Najednou se s trhnutím probudila. Zorničky měla rozšířené, oči vykulené. Tak toho všeho je Hati schopen. Omara vydechla a obrátila se na Chrise. "Kolik času už uplynulo?" Zeptala se prostě, načež se otočila zpátky před sebe, připravena rozjímat nad Hatim ještě o něco více. Už teď jí před očima probíhal celý její sen a moc, kterou měl Hati v tlapkách. Taky si najednou přála zemřít, aby mohla Hatiho spatřit, to však jen na chvilku. Poté si uvědomila, že až přijde její čas, Hati ji sám zavolá, nu a do té doby se pokusí žít co nejlepší život. Pro něj.

Její sen se měl takto - pobíhala mezi územím Kultu a... no... žila život. Podařilo se jí mnoho krásného, měla spoustu přátel i úctu níže postavených. Byla apoštolem a tak vycházela i ven, dokonce i na denní světlo - samozřejmě celá zakrytá pláštěm. Podařilo se jí převést nejednoho vlka na cestu víry a udělat z nich tak plnohodnotné členy smečky. S jedním novým členem dokonce přivedla na svět vlčata, tři krásné chlupaté kuličky, které nejen jí, ale i ostatním členům smečky dělaly jen a jen radost. Společně s ostatními se radovala na ceremoniálech, nechala si svým nepokrevním bratrem malovat na obličej apoštolské malůvky. Byla váženým členem smečky.
Její členství však mělo i svou odvrácenou stránku. Ne všechny vlky se jí povedlo převést na cestu víry, někteří se jí dokonce vysmívali, jaká je hloupá, že věří v boha noci. Po každém takovém incidentu se musela uklidnit tichou modlitbou, aby tak uklidnila své rozbouřené myšlenky a nenechala se ostatními, nevěřícími vlky zviklat ve své víře. O jedno ze svých nádherných vlčat přišla během zimy a epidemie nějaké neznámé, avšak vysoce agresivní nemoci. Nebylo to jen vlče, o které vlivem oné nemoci přišla. Hati se zřejmě skutečně hněval, neboť seslal nemoc na celou smečku a dobrou třetinu jí tak vyvraždil. Přišla tak o mnoho přátel a dokonce i o svého bratra, Nirixe, tehdy už staršího vlka. Tento incident se jí dotkl natolik, že v jeden moment na chvíli skoro přestala na Hatiho věřit, nechápala totiž, jak by byl schopen něčeho tak krutého.

Přikývla. Noctra měla vlastně pravdu. Než poznala Hatiho, měla si se svými starými kamarády co říct. Nakonec to ale byl Hati, který jí nabídl místo v jeho vlastní smečce, ne její přátelé. Přátelé ji naopak zradili, hlavně Roihu. Měl být jejím otcem, teď však byl už jen mlhavou vzpomínkou. Omara se uchechtla. V Kultu se beztak určitě měla líp, než co jí kdy mohli poskytnout přízrační. Kult byla pevná smečka, kde všichni táhli za jeden provaz a nikoho nenechali na holičkách. Jen díky Kultu - a tedy i Hatimu - měla teď pokaždé plný žaludek i teplo v pelíšku. Navíc se mohla tulit k samotnému mesiášovi, kterého měla teď čest nazývat svým nepokrevním bratrem. "Přesto bych se ráda ven ještě někdy podívala. Třeba ve jménu Hatiho, víš. Šířit jeho víru světem a přivádět nové vlky k nám." Zasnila se opět Omara. Ano, procházky mimo území jí zřejmě voněly lépe než jakékoliv maso. "Ach ano, ráda bych se stala apoštolem." Prohodila nakonec a s očekáváním se podívala na Noctru, snad aby vlčice ověřila, že na takové postavení skutečně Omarka má.
Mladá vlčice opět přikývla. "Máš pravdu, venku zabili rodinu i mně. Za to tedy nemohou vlci, ale pravděpodobně lidé, ale i tak... ani lidé nevěří v Hatiho." Zavrtěla hlavou. Ohledně Silmy se pak jen pousmála. "To víš, že se o to pokusím. A víš co? Někde tady má úkryt, možná bych se o to měla pokusit hned." Navrhla.

Pokývala hlavou, celá nadšená, že to řekla dobře. Snad přitom i zavrtěla ocasem, to však v té tmě pravděposobně nebylo vidět jinak, než se na chvíli rozhýbala světelná čára, kterou právě na tom ocase měla. Poté už se nechala zavést do temnějšího místa, kde se pohodlně posadila. Usnout by sice během času probděného nad Hatim neměla, ale to neznamenalo, že tu musí celý čas stát, že. Po chvíli se dokonce i položila, aby měla pohodlí. Škoda že tu nemám nějakou deku, jako v pelíšku. Posteskla si, málem si za tu myšlenku však vrazila facku. Teď máš rozjímat nad Hatim, né řešit pohodlí! Proběhlo jí hlavou a ona se odhodlaně podívala před sebe, než si položila hlavu na packy. A možná spát neměla, ale než se jeden nadál, už pravidelně oddechovala. O čem se jí asi zdálo? Nu, o čem, o Hatim přece! První obraz, co se jí zjevil v mysli, byla ona sama, teď už plně vzrostlá, jak běží po železnici s velkým nebeským vlkem - zřejmě Hatim samotným - nad sebou. Dával nad ní pozor, to ano. A ona se mu odvděčovala svou nehynoucí úctou a častými oběťmi, ať už zvířecími, nebo v nejzažším případě vlčími.

Nastal den D. Omara se na něj upřímně těšila, byť věděla, že pro její kamarády vlčata to bude den mimořádně těžký. To jí však příliš nevadilo, věřila jim. Od svého bratra věděla, že dal Hati vlčatům na přípravu více času, než bylo obvyklé. Alespoň k něčemu byla ta zima dobrá.
Jakmile se probrala do nočního ticha, vyskočila na nohy, strkaje tím do chudáka Nirixe, byl-li přítomen v úkrytu v botanické. Dnes je ceremoniál! Proběhlo jí hlavou. Mladá, čerstvě dvouletá vlčice protáhla své štíhlé, avšak dobře živené tělo. Nu a poté už se vydala k bazénům, věděla totiž, že právě tam se vlčecí ceremoniály konají. Jakmile však dorazila na místo, zarazila se. Bazén byl připraven, ale nikdo na místě ještě nebyl. Nespletla jsem si dny? Potřásla hlavou a rozhlédla se kolem sebe, jestli přece jenom nenarazí na jinou živou duši.

Tři, dva, jedna, teď! Zpoza jednoho z aut vyběhla malá myš a hned za ní jakési stvoření. Bylo z většiny černé, ve tmě noci tedy nebylo poznat, o koho se jedná. Prozrazovalo ho jen svítící modré pruhy na kožichu, zářící jako lampy, které v centru města už dávno nefugovaly, Byla to Omara, deviantka smečky zvané Kult, sídlící právě v tomto opuštěném městě. Právě byla na důležité misi aka lovu této malé myšky. Zda měla takový hlad, že se spokojila i s kostnatou myší, nebo jen hledala rozptýlení, teď ho našla. Než totiž stačila myš zalézt pod další nejbližší auto, už ji měla mladá vlčice v packách. V dalším momentu se ozvalo křupnutí, to jak Omara urvala malému zviřátku jedním dobře mířeným kousnutím hlavu. Myška, chuděrka, ani nepípla. Nu a v další chvilce už Omara hodovala, netrvalo to dlouho a myška už utovala celá do jejího žaludku. Omara se mlsně olízla. Chtělo by to ještě jednu. Proběhlo jí hlavou. Zřejmě měla vážně hlad.

Chrisův ne zrovna zdvořilý pozdrav malou Omaru nijak nerozhodil. Zřejmě byla na takové chování zvyklá. Oni Kulťané bývali často strozí a upřímně, Omara se také pomalu učila takovému chování.
"Myslím, že jsem, ale klidně mi to můžeš zopakovat. Nebo víš co? Já ti to povím a ty mne kdyžtak doplň." Navrhla, udělala pauzu na nádech a hned zase spustila. "Takže, mám za úkol dva dny probdít, tedy být beze spánku, vody a potravy, a rozjímat přitom nad Hatim a co pro mne znamená. Po skončení tohoto ceremoniálu, při kterém mě ty budeš hlídat, abych náhodou nezhřešila, se dostavím za bráchou, tedy Nirixem, a sdělím mu, co jsem mezitím vymyslela. Pokud on uzná, že jsem vymyslela něco dostatečného, povýší mě na věřícího a daruje mi plášť. Je to tak správně?" Obrátila se po skončení tohoto proslovu na svého budoucího nepokrevního bratra číslo dvě a tázavě natočila hlavu na stranu.

Kde se vzala, tu se vzala, mezi činžáky se objevila černomodrá vlčice. Působila dobře živená a co se týče velikosti, už se také začala blížit výšce a postavě dospělého jedince, pobyt v Kultu jí tedy zřejmě prospíval. Nesla se nocí jako přízrak a zanechávala po sobě jen slabou světelnou stopu. Probíhala mezi jednotlivými výškovými budovami, semtak se zastavila, aby se rozhlédla, po chvíli se ale zase rozběhla. Zdálo se, že něco hledá, nebo se snad pokouší lovit? Bůh, v jejím případě tedy Hati, ví. Nebo byla jen na obhlídce území, i to bylo možné. I přes své nevysoké postavení ve smečce brala své členství vážně a snažila se být smečce co největším přínosem. To byla Omara, noční světelný přízrak a zároveň loajální členka své smečky a věrná následovnice boha Hatiho.

Omara netušila, jakého dárku se jí od Verdandi má dostat. A sama měla skutečně velký hlad, proto rovnou navrhla řešení. "Kdybychom měli fakt štěstí, mohli bychom ulovit ty zajíce dva, co myslíš? Ať je dost pro obě." Pousmála se a zavrtěla ocasem. Poté přikývla. Verdin plán se jí docela líbil. Rozložení energie, kterou každá musela na svůj podíl práce vynaložit, bylo nevyrovnané, ale nevyrovnaný byl také podíl zkušeností, které každá vlčice měla. Proto nijak neprotestovala a jen nechala Verdandi dělat svou práci.
Po nějaké době však Omara usoudila, že to druhé vlčici moc trvá a jala se taky stopování kořisti. Stále se držela blízko Verd, kdyby přece jenom na něco narazila, ale čenichala teď sama. Byla však pramálo úspěšná, a tak velký kus práce skutečně nechala na modré. Králíka, na kterého se teď modrá vrhala, si všimla také, avšak až po ní. Nelezla jí tedy do zelí, a tak se jen přikrčila a čekala, až k ní kořist sama doběhne.

Zašklebila se na Anukiho poznámku a naoko předstírala, že ho do ocásku kousne ještě jednou. Tentokrát se však zastavila těsně před tím a na ocas už tak její zoubky nedopadly.
Jak řekla, tak i udělala. Na Anukiho nečekala, asi tak nějak předpokládala, že ji bude následovat, a rovnou vyběhla pryč. Její předpoklad byl správný, mladší vlček se skutečně vydal za ní. A tak chvíli obíhali lunapark, štěkali na houpačky rozhoupané větrem - tedy alespoň Omara, co Anuki, to kdo ví, prošmejdili každý kout. Jakmile to skutečně vypadalo, že už byly v každé části lunaparku, Omara se náhle zastavila. Smykem, takže je dost možné, že do ní chudáček Anuki vrazil a oba se svalili na zem nebo tak nějak. "Co je tvé oblíbené místo tady v KUltu? Já mám docela ráda železnici, je tam mnoho hezkých úkrytů!" To, že si tam rovnou vyzdobila jeden, který odteď považovala za svůj, už nedodala. Místo toho jen s hlavičkou natočenou na stranu čekala na Anukiho odpověď.

Měsíc se s měsícem sešel a Omara opět vstupovala do staré továrny. Zde vůbec poprvé potkala svou, tehdy ještě novopečenou, smečku. Nyní byla o pár měsíců starší, pomalu se připravující na rituál na věřícího a prostředí Kultu už znala jako své boty. Tak, jako se jí dříve špatně začínalo věřit v Hatiho, teď by pro něj byla ochotna obětovat své prvorozené vlče. A nyní stála opět na prahu té nehezké budovy, však ideální pro srážení většího množství lidí, vlků, kohokoliv. Měsíční světlo, které jí stále dopadalo na část těla, dělalo její srst lesklou jako železo. Ve tmě noci zářivé body na jejím tělě, spojené s její magií, zářily jako lampičky.
Omara se rozhlédla. Koho asi hledala? To jsme se měli už brzy dozvědět. "Bráško?" Protrhla nakonec ticho svým zaštěkáním.

Jakmile se Omarka taky promořila neznámou nemocí a byla konečně vypuštěna ze Silmina úkrytu, vydala se prvně za svým bratrem. Trval na tom, že nad ní bude držet ochrannou packu a ona se obávala, že se o ni bude bát, neobjevila se totiž ve společném úkrytu pěkně dlouho. Zde ji kromě bratra čekala ta příjemná novinka, že má možnost postoupit v postavení smečky a stát se věřícím. Kulturu Kultu už znala, přesto dostala další instrukce ohledně ceremoniálu, který ji měl čekat. Netrvalo to však dlouho a Omara už byla na cestě na vrakoviště, kde se měla setkat se svým prozatímním dozorcem, Huntleym, řečeným Chrisem. A skutečně, hned, jak ono vrakoviště trochu prozkoumala, na Chrise narazila. "Zdravím." Pozdravila šedivého soudce zdvořile a možná mu vystřihla i nějakou tu poklonu. "Myslím, že jsem připravena. Můžeme začít?" Zeptala se.

Omara už také nic neřekla k tématu bolesti ze ztráty smečky. Jen tam chvilku tiše stála, jakoby držela minutku ticha za své členství v Přízračných. Nu což, alespoň bylo dobré, že se ho rozhodla takto obřadně pohřbít a už se nad tím nadále nestresovat. Když totiž opět zvedla hlavu, vypadala o moc šťastnější. "Ach jo." Brzy však zase posmutněla. Skutečně teď neměla dostatek sil na to, aby cestovala znovu po celém Norestu. Mohla by to zkusit, ale nevěděla, na kolik by tím riskovala svůj život. "Mno, uvidím. Promyslím to a třeba se na tu cestu nakonec vydám. Tak jako tak díky za tip." Usmála se na starší vlčici, dokonce i trochu zavrtěla ocasem.
"Ano, souhlasím. Je možné, že tu nic nenajdeme, ale alespoň to stojí za zkoušku. Mám totiž ukrutný hlad," A jak řekla, jako na zavolanou jí hlasitě zakručelo v břiše. Snad i Verdandi to musela slyšet. "Souhlasím, tak pojďme." Lovit zrovna dvakrát neuměla, ale odhodlání jí rozhodně nechybělo. Na nějakou vysokou si jistě netroufala, to se jí přece nepodařilo snad nikdy, navíc byla i na svůj věk opravdu malinká, ale alespoň nějakého zmateného zajíce by snad ulovit mohly.

"Ach." Pokývala moudře hlavou, jakoby teď už plně chápala. Vždyť ona také o stu svou přišla, předtože si ji ani nepamatovala. I tak ale bolelo, že kdysi jistě měla někoho, kdo se o ni staral a dával jí lásku, a teď už nemá. "Já taky." Prohodila také poměrně neutrálním tónem, avšak nějaké náznaky toho, jak ji celá tahle situace bolí, tam byly.
Zarazila se. Vlk o Ignisu nemluvil jako o té smečce zlých vlků, jak byla učena Přízračnými. To bylo zvláštní. "Aha." To bylo jediné, na co se zmohla. Víc neřekla, protože skutečně nevěděla, co na to říct. Tak tam jen tak zaraženě stála a přemýšlela, jestli lže tento vlk, nebo Přízrační. A pokud lhali Přízrační, co když tohle byla jen jedna z mnoha věcí, o kterých jí lhali? To Omara nevěděla. Najednou však byla vytrhnuta ze zamyšlení a očka se jí rozzářila. "Ty bys mě vzal s sebou?" Vypískla, najednou celá nadšená.