Príspevky užívateľa

Omara se nepřestávala šklebit, přestože Miriam teď působila otráveně. Obecně jí to odhadování situace moc nešlo. Pravděposobně by se zubila vesele dál, i kdyby byla Miriam skutečně otrávená. Byla už holt taková, nu. "Hodně očí?" Najednou se malá černá zarazila a škleb z její tváře opadl. "Jak to myslíš, hodně očí? Jakože nakreslených?" Zeptala se podezíravě. Už potkala na svůj věk hodně vlků, nikdy však někoho, kdo by měl více očí než dvě. Vlastně ani nepřemýšlela nad tím, že by taková vada - nebo klidně superschopnost, záleží, jak se to vezme - byla možná. Jestli má ale ona Šlima opravdu více očí, tím spíš se nemohla dočkat, až ji potká.
"Hmm, tak co kdybychom taky šly ven? Když jsou oni venku, tak na ně vyzrajeme a budeme taky venku. Pak nebudou mít kam utéct." Navrhla vesele a žďuchla do Miriam, neboť měla pocit, že nějak smutní.

Asi by mu pomohla, i kdyby jí to Nirix neporučil, ale to, že bude moct spát u něj a nebude si muset zajišťovat celý vlastní pokojík, se jí nesmírně zamlouvala. Byla sice zvyklá spát sama, ale někdo, ke komu by se mohla v noci přitulit, se vždycky hodil. Kor teď, v tak tvrdé zimě. Navíc Omaru často trápily noční můry, a tak bylo jasnéo, že někdo, kdo jí při takovém probuzení přivede zpátky do ne zrovna sladké, avšak stále lepší reality, se vždycky hodil.
Proto nelenila a vrhla se rovnou do opravování. Přikývla a vyběhla z pokoje a později i z celého skleníku. Už dříve si všimla množství kamenů všech velikostí na okrasných záhonech a skalkách, nyní proto popadla dvě nejméně zmrzlé látky - tedy takové, které se daly popadnout za rohy a nést jako taška - a vrhla se na sbírání. Ve výsledku nasbírala tolik kamení, že to neunesla a musela jít nadvakrát, nakonec je však všechny zdárně doručila na místo. Pak jeden se znechucšeným šklebem ve tváři popadla do zubů a jala se ho rváti do nejbližší díry. Dobrá půlka jich už byla zaplněna Nirixem, druhá však ještě zbývala, takže stále bylo z čeho vybírat. Tento počin pak několikrát opakovala, než se vzduchem ozvala bráškova otázka. "To si piš." Z jejího hlasu bylo poznat, že je na svůj výkon patřičně hrdá. "Našli jsme - tedy Noctra vypátrala - stádo srnek a ty jsme pak zahnali k bazénům. Smečce to určitě bude stačit alespoň na týden." Dodala po chvíli. Vůbec netušila, kolik toho taková smečka sní, ale množství kořisti bylo vzhledem k její vlčecí velikosti prostě masivní, zároveň největší úlovek, co kdy měla. Jí by to určitě stačilo tak na měsíc, a smečce o patnácti vlcích tímpádem na týden. To dává matematicky smysl, ne?

Poslušně cupitala dále a přibližovala se tak ke stádu. Neměla tak dobrý, vytrénovaný čenich jako Noctra, jeho pach tedy zprve necítila, jak se ale posouvali dále, ani její čenich nemohl pach kořisti minout. Omara byla nadšená, že taky něco cítí. Skoro by až začala oslavovat, ale věděla, že zrovna teď nemůže. A tak se jen proplétala mezi stromy dál, jako na pérkách, připravena vyrazit. Skoro už si ani nevšímala podezíravých pohledů Noctry a Huntleyho, které jí předtím tak vadily.
Po chvíli se na vteřinku zastavila, aby hodila očko na Noctřin plán, který tlapkou kreslila ve sněhu. Neotálela však a jakmile bylo potvrzeno, že všichni pochopili, vydala se i Omara na své místo. Tam vyčkávala, nemusela však čekat dlouho, neboť se za chvíli ozvalo zavytí černé vlčice. Lov započal.

"Jakou minulostí?" Vyzvídala hned. Byla to holt holka zvědavá. Jistě bude taky brzo stará, to ji však nyní nezajímalo. Chtěla znát víc z Rufusova příběhu. Sama měla taky jistou minulost, ale tedy upřímně... část si jí nepamatovala a druhá část nebyla zdaleka tak tragická.
A její vyzvídání pokračovalo, jak starší vlk vyprávěl dál. "Jaká kamarádka? A jaká smečka? Řekneš mi něco o ní? Myslím o té smečce." Požádala oranžovočerného a pousmála se. Třeba by se do jeho smečky mohla přidat. Třeba by měla co nabídnout, i když byla tak malá, nešikovná a podvyživená. Čichla si k druhému vlkovi. Nepáchl jako jeden z Přízračných, jeho pach byl dosti kyselý a tak Přízrační cítit nebyli. Ale možná to mohl být jen jeho přirozený pach. Upřímně, Omara na rozeznávání pachů zrovna dvakrát dobrá nebyla. "Nemám." Odpověděla jednoduše na jeho otázku.

Omarka si vlčici prohlédla od hlavy až k patě. Nevypadala jako přízračná, na to už po dlouhém potulování kolem jejich území měla čich. A když jsme u čichu, nebyla jako člen Přízračných ani cítit. Zkrátka jednou z nich být nemohla a basta.
Její úvahy se také brzo potvrdily. Takže šla jen pro kořist. Omara pokývala hlavou. "Ach tak." Přikývla, asi jakože teď už chápe. "Myslela jsem, že se k těm Přízračným třeba chceš pridat nebo tak něco. A než se zeptáš znovu, ne, nešla jsem za potravou. Jen na obchůtku, chtěla jsem vědět, kam dál se dostanu, než to začne býti potenciálně nebezpečné." Odvětila a pokrčila rameny. "Víš, bydlím tu. Tedy nemám nějakou vlastní noru nebo tak něco, spíš spím v prázdných liščích a když se mi zrovna nepoštěstí, tak na zemi. Ale žiju tu už nějaký ten pátek. Obcházím území přízračných a čekám, až vyrostu dostatečně na to, abych jim měla co nabídnout, víš?" Pokývala hlavou moudře a opět se zadívala na vlčici. "Takže jsem to vlastně já, kdo se do jejich smečky chce přidat." Uchechtla se potom, až se jí zaleskly očička.
"Ach ano, to zní jako dobrý nápad." Přitakala na návrh starší vlčice. "Vidíš támhleten strom?" Kývla hlavou ke stínu v dálce. "Tam by mohl začínat nějaký les nebo tak. A kde je les, tam je i závětří." Přemýšlela nahlas. "Pojďme." Pokynula pak a sama se rozešla směrem ke stínu.

Jakmile bylo po lovu, utahaná Omara to zalomila hned někde na hranicích. Byla ještě malá - ne tolik mladá, ale velice malá na svůj věk - zároveň také poměrně hubená, ačkoliv pobyt v Kultu a plné břicho jí prospívaly. Zkrátka toho ale zatím moc nevydržela, takže běhání za vysokou pro ní bylo skoro jako smrt. Byť ano, bavila se dobře, ale odnesla to na bolavých nohách a ušlapaných packách.
Jakmile se po mnoha a mnoha hodinách probudila, byla už zase noc. Tím líp pro mě. Pomyslela si a usmála se. A tak vstala a zamířila si to rovnou do botanické zahrady, nezapomínala totiž na svůj druhý úkol. Najít ono místo jí trvalo poměrně dlouho, neznala totiž ještě území své smečky tak, jak by měla. Nakonec ho našla, bylo to však těsně před rozedněním. V botanické objevila několik místností, které byly cítit pachy všech možných vlků. Ze zkušenosti se Silmou již moc dobře věděla, že do cizích pelechů se lézt nemá, a tak se ji vyhnula obloukem. Našla mezi nimi také jeden, zatím celkem provizorně záplatovaný, který slabě páchl Nirixem, mesiášem a jejím nepokrevním bratrem. A přesně jeho se vydala hledat, v hlavě jí totiž vyvstala otázka, jestli má tuto místnost sdílet s ním, nebo si najít nějakou vlastní. Najít ho jí netrvalo dlouho, byl pouze o pár místností dál, pilně pracující. "Ahoj bráško." Prohodila a proběhla kolem něj, až stála přímo před ním. Nebránila mu tak v práci, ale musel ji nutně vidět. "Víš, našla jsem tvůj pelech a napadlo mě, budeš ho mít jenom pro sebe?" Zeptala se. "Nemohla bych v něm spát s tebou?" Neostýchala se tohle navrhnout a nabejkovat se tak do jeho území. Možná měla, byl přece jenom mesiáš a takový mesiáš jistě spí sám, nebo s dalšími vysoko postavenými vlky smečky. To ji však nezajímalo, ona byla přece jeho ségra!

Ona Omara nebyla zrovna nejostřejší tužka v penále, to musíme uznat. Dávalo smysl, že když tu někdo měl bylinky vystavené jako ve vitríně, k tomu pelech a všechny tyhle věci, musel to být jeho ůkryt. A ten někdo byla zřejmě právě vlčice stojící před ní. Upřímně, nevypadala zrovna dobře. Chraptěla, kašlala, šířila kolem sebe patogeny jak virus samotný Z| očí jí rčitě taky teklo, ale to Omarka ve tmě - byť osvětlované jejím kožíškem - nemohla vidět. "Tvůj úkryt?"Omaru nenapadlo ani to, že právě tato vlčice by mohla být onou mýtickou léčitelkou, natož to, že by možná paní léčitelka teď ležela v pelechu a samomedikovala se z neznámého viru. "Takže ty jsi ta léčitelka?" Zeptala se nadšeně a světýlka v její srsti se pohnuly ze strany na stranu, jak zavrtěla ocasem. "Ráda tě poznávám!" Zahlásila poté.
"Hmm..." Zamračila se. Chtěla být léčitelkou. Chtěla! A tahle vlčice jí říkala, že jednou být nemůže. Vzápětí ale pochopila, že se jí vlčice jen snažila svým zvláštním způsobem edukovat. "No, teď už to vím, takže teď mohu být léčitelkou?" Rozzářila se. Myslela spíš léčitelským učněm, chápala, že plnohodnotnou léčitelkou nemůže být, dokud se nenaučí všechny bylinky a tak, ale i to bylo dobré. Navíc z léčitelského učně se nutně jednou léčitelka musí stát, že.
Jakmile se trochu uklidnila, zaregistrovala i další vlččinu otázku. "Jsem Omara." Přikývla. "Jsem tady v Kultu nová, asi proto se ještě neznáme." Dodala po chvíli přemýšlení. "A ty jsi...?" Nechala otázku viset ve vzduchu.

A tak šmejdila dál, prošmejdila každý kout. Šmejděníčko šmejdění, jak by to nazvali lidé v jednom nejmenovaném televizním pořadu. Očichala snad každou bylinku, některé jí voněly, jiné smrděly, po některých se dokonce rozkašlala. To ji však nezastavilo na cestě za poznáním. Byla do hledání dokonce tak zabraná, že si ani nevšimla spící vlčice v rohu, a to ani ve chvíli, kdy se k ní vlčice začala blížit. Proto vypískla nadšením, když jí někdo - zřejmě ta vlčice - dal pohlavek přes uši. "Au!" Zahlásila dotčeně a na vlčici se zamračila. V té tmě si nevšimla jejích tří párů očí ani ničeho takového, proto zřejmě byla s tímto faktem celkem v pohodě a zaměřila se na bylinky. "No, zkoumám! Podívej, někdo tu má strašně moc bylinek!" Kývla k zásobám. "To bude určitě nějaká léčitelka. Musím ji poznat! Taky bych chtěla být léčitelka." Vybalila na nebohou vlčici a pak se na ní smutně zadívala. "Ale ne, ty vypadáš nemocně. Ale neboj, pan nebo paní léčitelka tě určitě zachrání!" Zvolala radostně a zavrtěla ocasem.

Mesiášova malá sestra a nejnovější hladový krk ve smečce se také rozhodla zúčastnit se lovu. Lovit skoro neuměla, ale aby se to naučila, musela to přece trénovat. Jen tak se jednou může stát dobrou lovkyní a opravdovým přínosem pro smečku. Neboť teď byla spíše přítěží, ale to bylo proto, že byla skoro ještě vlče, navíc samouk.
A tak se společně se skupinkou tří vlků - jedním stejného, nízkého postavení, jako byla ona sama, a dva vlky výše postavenými - vydala na lov. Ani jí se nelíbilo, jak dva popravčí sledovali každý její krok, každé položení tlapky před druhou. Ovšem očekávala to, a tak se nebránila. Poslušně ťapkala mezi dvěma výše postavenými vlky a stejně jako Noctra se také pokoušela čenichat a větřit. Nebyla však zdaleka tak znalá, takže byť možná něco ucítila, nedokázala to přirovnat k potenciální kořisti. Její černá společnice však ano. "To zní dobře. Navíc, ve městě nám mohou s lovem pomoci i ostatní, co zůstali doma, ne?" Prohodila polohlasem a zadívala se na Noctru. Na odpověď však spíše nečekala a rovnou se vydala obloukem ke stádu. Neodvážila se příliš vzdálit od dvou popravčích, avšak pokusila se alespoň trochu skupinu rozprostřít po území. Tak, aby byla stále na dohled, ale aby zároveň splnila Noctřin příkaz.

Omara se procházela v okolí mostu a zkoumala zdejší terén. Nebylo to tak, že by něco ztratila či z jiného důvodu hledala, spíš to byla další z jejích obhlídek po území její nové smečky. Zkrátka se tu nechtěla v budoucnu ztratit. A tak se procházela, čmuchala, vylezla na most a už už se chystala slézt dolů, dokonce slezla na schody, když její pozornost upoutala středně velká, avšak poměrně úzká štěrbina. Nevypadala jako jiné praskliny, sotva na nataženou tlapku dlouhé. Tato vypadala, jakože za ní něco je. A to něco bylo nutné prozkoumat.
Mladá černá vlčice se štěrbinou protáhla, a co nevidí, ůkryt! Bohužel nebyla zrovna nejostřejší tužkou v penále, takže jí buď nedošlo, že tohle může být něčí soukromé místo, nebo jí to bylo zkrátka jedno. Vydala se tedy na průzkum po obvodu. Její pozornost brzo upoutaly pruhlubiny s bylinkami. Omara si ke každé přičichla, nějakou dokonce zkusila vzít do úst, aby ji následně se zkřivenou tvářičkou vyplivla - asi byla hořká nebo tak něco. A tak to tam všechno zkoumala a zadělávala si tak na stále větší problém.

"Aha." Pověděla zaraženě, nevědě, co si o tom celém vlastně myslet. Jí nikdy nenapadlo zkusit ochutnat vlka. I kdyby někdy někde viděla nějakou jeho mrtvolu, nikdy neměla dostatečný hlad na to, aby pozřela svůj vlastní druh. Nebyla přece jen tak ledajaký kanibal! "Ty pocházíš z fakt zvláštního rodu, víš to? Máš vílí křídla, při pohřbech jíte mrtvé..." Zadívala se na Majdalenku pak. Myslela to upřímně, avšak ne nijak zle. Upřímně, ale s nejvyšším možným respektem, tak.
Jakmile dopovídala, zarazila se. "Ty pláčeš?" Zadívala se na druhou vlčici podezřívavě. Nechápala, proč by teď plakala. "Neplakej, namočíš se. A pak ti bude zima." To dávalo smysl, bylo totiž mínus bůh ví, kolik stupňů pod nulou. Mínus hodně, jo. A upřímně, Omara taky absolutně netušila, jak uklidnit takového plačícího vlka, tak na to šla logikou. Jakmile to vypadalo, žese starší vlčice rozpovídá, zvedla hlavu. "Co? Co? No tak povídej, hlavu ti za to neukousnu!" Vyzvídala. Nesnášela, když si někdo rozmyslel větu uprostřed toho, co ji povídal. Jak se má pak člověk dozvědět všechen čaj světa, když jí vlci nechtějí ani pořádně povědět, jak šel jejich den!
"Kde? Co?" Vyjekla, když ji Majda navedla na jedno konkrétní místo. Netrvalo dlouho a i ona si ho všimla. "A jo!" Vypískla vesele a přesunula se o kousek dál před sebe, na místo, ze kterého trčelo vrabčí hnízdo, napůl zapadlé sněhem. Chvíli hrabala, než se konečně dostala k odměně. Ptáčci. Dva. Byli malí a vyhublí, ale to Omaře v tuto chvíli hrálo spíš do karet. Kvůli svému zbídačenému stavu byli také mrtví, ale sníh je dobře zakonzervoval, takže na mršiny byli vlastně v dobrém stavu. "Podívej, jeden pro každého!" Hlásila vesele starší vlčici a už už jí jednoho nesla v zubech. Na druhém pak začala sama hodovat.

Vypískla, když se jí mladší vlčice zakousla do ocasu. Nebylo to však bolestí, jako spíš udivením. Dalo se sice čekat, že když kousne ona ji, bude jí to oplaceno, Omarka však, alespoň zatím, nebyla zrovna nejostřejší tužkou v penále. A tak byla upřímně překvapena. "Au!" Zasmála se. Jak už bylo řečeno, vůbec to nebolelo - možná malinko - přesto po černé vlčce musela štěknout.
"Za tebou? Rozkaz!" Omara se rozhodla vzít Miriam za slovo. A jak řekla, tak udělala, postavila se přímo druhé vlčici za ohon, skoro se ho dotýkala. Kdo by se teď postavil před Miriam, viděl by ji osvícenou modrými světýlky z Omařina kožíšku. Vlastně by to byl moc hezký pohled, černá vlčí silueta, kterou od ostatní tmy oddělovala jen aura modrého světla.
Měla jsem pravdu. Má bráchu. Pokývala hlavou a na chvíli se zamyslela nad tím, jak samanikoho nemá a jak by byla šťastná, kdyby byla v Miriamině situaci. Rychle tyto žárlivé myšlenky však setřásla a rozhodla se soustředit na přítomnost. "Šilmou? Kdo to je? Tu ještě neznám." Naklonila hlavu na stranu. "Já za tím jen s tebou a Nirixem, ale tu Šilmu musím určitě poznat. I tvoje rodiče, teda mamku. A brášku!" Přikývla.

Ze srdce se zasmála. "To víš že to potřebuješ. Každý to potřebuje, je to totiž lahůdka." Prohlásila a poté se zkoumavě zadívala na svou malou kamarádku. Na kamarádku, která se právě kroutila jako paragraf. "No, tak nějak," Zašklebila se nakonec a taky se začala podobným způsobem vlnit. A tak tam stály, dvě mladé vlčice, a vlnily se jako ryby. A u toho se nezapomněly náležité zubit, tedy alespoň Omarka.
Nad Miriaminým škádlivým úšklebkem modročerná vlčice jen protočila očima. "No tak jsi výš, to je toho." Prohodila otráveně, pak se ale i ona vžila do role. "Teda, chtěla jsem říct... smím prosit, má paní?" Uklonila se mladší vlčici vesele a škádlivě ji kousla do ouška. "Tvá otrokyně je připravena splnit tvé každé přání!" Vypískla poté.
"No to nevím. Zatím jsem tu moc vlků nepotkala, upřímně. Já nevím, máš ze mě respekt?" Zeptala se černošedé vlčice a jelikož veselý úšklebek z její tváře zmizel, patrně to myslela upřímně. "Vlastně jsi první, s kým tady nějakou delší dobu mluvím. Kromě Nirixe samozřejmě. Okřídlence." Mladé vlčici zacukaly koutky, když onu přezdívku vyslovila. Líbila se jí. Nevěděla, jestli by se její pan bratr neurazil, kdyby to byl slyšel, ale nyní se v okolí naštěstí nenacházel, tak si o něm mohla říkat, co chtěla.
Zmateně se na ní zadívala. "O popravcích a věštci jsem taky slyšela, ale nevím.Možná jsou oni to zástupci? Kdo ví, musím se na to Nirixe někdy zeptat. Nebo se ty zeptej mamky a dej mi vědět, jo? To bude asi jednodušší, tvoje mamka na tebe má určitě dost času. Nirix mi říkal, že na mě moc času mít nebude." Navrhla Miriam. "Tak jo!" Vypískla poté na vlččina slova o pomoci. To se jí líbilo, teď už byly tým. Teď už byly na Nirixe dvě.

"Aha, zajímavé." Omara se zamyslela. Jak je možné, že o tom každý věděl? To to každý někdy ochutnal a vyzkoušel si na vlastní kůži ty účinky? A jelikož Omara měla co na srdci, to na jazyku, musela se na to hned také zeptat. "Takže tvá celá smečka někdy měla vlčí maso?" Vypadlo z ní rychleji, než bys řekl švec. Chuděrka Majdalenka skoro ani nestačila domluvit, a už musela odpovídat na další otázku.
Zadívala se na svou starší společnici s tázavým pohledem v očích. Co, jestli mám? Smečku? Ne, nemám." Odpověděla a najednou posmutněla, protože si vzpomněla na Roižána a jeho náhlé odmítnutí. "A nikdy jsem ani neměla, myslím. Nevím, své rodiče si skoro ani nepamatuju. Kdybys je přede mě postavila, nepoznám je. Pamatuju si jen ukolébavku, kterou mi maminka zpívávala, když jsem byla ještě malá." Pokrčila rameny. Ta ukolébavka byla skutečně jediná vzpomínka, která jí zbyla na její rané dětství. A veškerý její další život se odehrával tady, v Norestu a bez rodičů. "A jaký je Ainet, to taky nevím. Pamatuju si jen, že tam byla celkem zima, ale už bylo jaro. Bylo tam hezky, ale já musela jít hledat... no... rodiče." Náhle se zarazila. Vlastně nikdy nepřemýšlela nad tím, že kvůli Roihuovi i přestala hledat své pravé rodiče. To všechno jen proto, aby ji starší vlk později nechal napospas světu.
Na její další popichování se Omara jen zašklebila a nijak to dále nekomentovala. Co však komentovala byl Majdalenčin smích, když se vlčice dozvěděla, že by snad měla být býložravá. Na to se také rozesmála, jakoby to vůbec, ale vůbec nemyslela vážně. "Zkažené ovoce? No fůj!" Nakrčila nosík. Ještě si pamatovala, jak tehdy jednou ochutnala zkažené jablko. Nechutná to vzpomínka. Jestli Majdě chutnají zkažená jablka, ony výrustky ze smrčků jistě budou také pěkně nechutné.
Ani na to nemyslela a už už jí Majdalenka pobízela, ať se pustí do lovu. A Omara, hladová jako pravý vlk, na nic nečekala a jala se hrabání. Nečekala, jestli si nějakého hnízda všimne pouhým okem, prostě začala zběsile hrabat a zcela zbytně plýtvat energií. Jedno hnízdečko se nacházelo pouhých pár metrů před ní, ale ona byla tak zabraná do hrabání, že si ho ani nevšimla. Nu, snad bude mít Majdalenka více rozumu.

'To teda je. Nechtěl to potkat. Já jsem je jednou viděla, z dálky, a to bohatě stačilo." Přikývla tónem, jako by snědla všechnu moudrost světa. Po chvíli se ale opětovně usmála. "Ryby? Ne, ryby nejsou vůbec děsivé. Možná z blízka, ale jinak jsou malé a neškodné. A chutné." Omara s oblízla tesáky při vzpomínce na poslední rybu, kterou měla. "Jsou to taková slizká zvířata žijící ve vodě. Nemají tlapy ani nohy, zato mají ploutve - to jsou takové výrostky na těle, kterými mohou hýbat, ale moc to nedělá. Myslím, že se pohybují hlavně pomocí ocasu, tak divně se kroutí, chápeš." Vysvětlovala. "Všimla jsem si, že tady kolem hranic protéká řeka. Někdy, až nebude voda celá zamrzlá, ti je ukážu, platí?" Navrhla mladší vlčici.
Rozvžně pokývala hlavou. "Novic? To je myslím post prostě pro vlčata, pokud si dobře pamatuju." Odpověděla. "Jsi výš postavená než já jako deviant - já jsem postavená nejníž, protože jsem ve smečce nová - ale níž než všechny ostatní posty. Ale máš pravdu, táta mesiáš - i když bývalý - ti jistě ve smečce dává nějaký respekt. A vlastně, co tvoje máma? Předpokládám, že ona mesiášem nebyla, jinak by jím zůstala do teď. Ale snad byla alespoň jeho zástupkyní, ne|? Jak se tomu tady říká,.." Zamyslela se. Ať se ale snažila, jak se snažila, nemohla tomu přijít na kloub. "Kněz? Biskup? Nebo... no prostě zástupce, určitě chápeš, co myslí." Zasmála se nakonec.
"Díky." Prohodila jen na poznámku o hlase, Byla ráda, že zní jako Hati. I když ho nikdy zpívat neslyšela, to, že zní jako nejmocnější bůh tohoto světa - i když v něj ještě plně nevěřila - byla jistě dobrá věc. "Dobrý nápad, až tu budu bydlet trochu déle, zeptám se ho, jestli třeba neuspořádá nějaké zasedání." Pokývala hlavou.