Príspevky užívateľa

Zamračila se. Furt se jí to nechtělo věřit, ale Miriam vypadala vskutku důveryhodně. "No, uvidíme." Prohodila proto jen a nechala to plavat. Místo toho se zakousla chuděrce Miriam do ucha a poté s pobavením pozorovala, jak mladší vlčice vypískla. "A máš to!" Zazubila se na ni a aby bylo jasné, že to myslela ze srandy, zavrtěla ještě k tomu ocasem.
Jakmile se mladší vlčice vydala k východu, Omara ji následovala. "Nebojíš se? Ani příšer, které tady na tebe v noci čekají? Bububu!" Pokračovala s děláním si legrace z nebohé Miriam. Náhle se však zarazila, Miřin nápad najít je podle pachu totiž byl nanejvýš dobrý. "To bychom mohli." Omara vykoukla ven z knihovny a zadívala se na oblohu. "Ale brzo se bude rozednívat, musíme rychle." Prohodila a na nic nečekala, vyběhla ven z knihovny. Ani nevěděla, jaký pach ti dva mají, očekávala ale, že bude alespoň trochu podobný Miriam. A kdyby ne, Miriam je přece znala, tak mohla vést ona.

Provinile se na Anukiho zadívala, i když v té tmě to asi nebylo vidět. "Tak promiň." Pípla, tím ale považovala věc za vyřešenou. Nepotřebovala dál slyšet, jaká je špatná, raději se věnovala tomu, co tmavý vlček spustil poté. "Tak přece jenom jsi její bráška!" Vypískla vesele. "Hm, ne. Jenom tebe." Vyplázla na druhého vlčka jazyk. "Ale když už jsme u toho zdravení, ráda tě poznávám." Přikývla, usmála se a nakonec ještě zavrtěla na druhého vlčka ocasem.
Na chvíli se odmlčela, jakoby čekala, zda dostane ještě nějakou odpověď. POkud nic dalšího nepřicházelo, opět spustila. "Proč jsi vlastně tady? Zkoumáš území, jako já?" Zeptala se vesele. "A pokud ano, jdeme tedy zkoumat?" Konečně se postavila na nohy. Poté se rozběhla směrem ke středu Lunaparku. Na Anukiho nečekala, jakoby předpokládala, že za ní vlk prostě poběží sám.

Jak starší vlčice řekla, tak se taky stalo. Prvních pár dnů Omara necítila nic, a tak se jen tak poflakovala po úkrytu a učila se zkoumat nové bylinky. U toho bombardovala chuděru Silmu dotazy týkajícími se léčitelství, na které drahá Silmä možná odpovídala a možná také ne. Tak jako tak, dotazy nepřestávaly padat do pléna. Omara už holt byla zvědavou vlčicí.
Po zhruba třech dnech se však něco jakoby změnilo. Omara se náhle probudila unavená, jakoby spát vůbec nešla. Náladu měla taky na bodu mrazu, už ani zkoumat bylinky ji nebavilo. Kdo by se jí podíval do tlamy, všiml by si, že se jí na jazyku začaly objevovat drobné, tmavé tečky. A pak to přišlo. Jednoho večera, kdy ležela v pelechu a usínala, ji náhle chytil takový záchvat kašle, až se jí z toho zamotala hlava. A od té doby kašlala čím dál tím více a vypadala? No, strašně.
"Silmo." Zasípala po jednom takovém záchvatu. "Já jsem to od tebe asi fakt chytla. Nemáš něco, co by na to pomáhalo?" Zakňourala a zadívala se prosebně do oněch dvou, tří párů očí.

Přikývla, jakoby tohle už sama dávno věděla. "Máš pravdu." Dodala ještě a pousmála se. S jednou z hlavních lovců smečky a navíc o dost starší členkou se hádat nebude. Proto pak už ztichla a jen dále se zaujetím poslouchala, co měla starší černá vlčice na srdci. Při větě o víře v Hatiho trochu posmutněla. Doufala, že se brzy dostane ven a potká znova třeba Majdalenku, ale Noctra měla pravdu, že už si teď asi nebudou mít moc co říci. Omara se rozhodla zasvětit svůj život Hatimu. Před pár měsíci by ještě nevěřila, že se tohle stane, ale teď už v kultího boha věřila celým svým srdcem a byla mu ochotna obětovat cokoliv. "Myslíš, že si nebudu mít co říct ani se svými starými kamarády tuláky, které jsem měla, než jsem se přidala do smečky?" Zeptala se posmutněle. Majdalenka jí skutečně moc chyběla. Nemohla se dočkat, až bude mít vyšší postavení a bude ji moct zase navštívit, i když momentálně neměla tušení, kde se vlčice nachází. "Mně trochu chybí ta volnost, víš. Měla jsem sice celý život hlad a byla mi každou chvíli zima, bylaq jsem špinavá a osamělá, ale měla jsem svobodu. Tady ji nemám. Ne že bych kvůli tomu plánovala ze smečky utéct, to ne, mám se tu skvěle, ale... no, nemůžu se dočkat, až zase budu moct chodit ven." Posteskla si.
"Jo, to jsem pochopila." Zašklebila se. "Zatím se ke mně Silmä chová dost... zvláštně. Ale to nevadí, určitě si na sebe časem zvykneme. Navíc, je to jediná léčitelka ve smečce, časem jí přece musí dojít, že své umění musí předat někomu jinému. Chápeš, kdyby třeba onemocněla, někdo jí ublížil nebo tak, bude sama potřebovat někoho, kdo se o ni postará." Pokývala hlavou důležitě, jakoby už bylo jasné, že ten někdo, kdo se bude starat, bude Omara sama.

Pokývala hlavou, celá natěšená, že bude konečně jednou taky důležitá. "Dobře. Jdu dovnitř." Řekla a už už se začala hrabat dolů, když jí její plány překazil HUntley. Chvíli ho poslouchala a mračila se čím dál tím víc. Chtěl jí překazit její plány. Chtěl zničit její důležitost. Zlý Chris! Jakmile tedy skonšil, razantně zavrtěla hlavou. "To nepůjde." Řekla a byť se snažila znít normálně a dospěle, spíš ty slova vyprskla. "Jeden z nás musí hlídat a já to být nemůžu. Kdyby se ti něco stalo, asi těžko tě budu sama tahat ven. Takže já lezu, ty hlídáš. Čekej tady." V zápalu momentu jí vůbec nevadilo rozkazovat někomu o tolik výše postavenému. A tak pokud ji nikdo fyzicky nezastavil, s náhlým náporem adrenalinu v krvi už se sápala dovnitř.
Dostat se dovnitř nebyl zas takový problém, díra byla spíš jezevčí než vlčí, ale ona přece jenom byla takový vlčí jezevec. Malinká a tak. No zkrátka se tam snadno vešla. Vevnitř to už ale bylo těžší. Jakmile se dostala přímo do šachty, díra se sice rozšířila a ona se tak mohla dokonce i posunout o pál kroků na stranu, s jejím viděním to ale bylo horší. Byla už sice zvyklá na noc a sice i na tu, kdy před mraky vůbec nesvítil měsíc, tady by se však tma dala krájet. Omara mžourala před sebe, ale ať se snažila, jak se snažila, neviděla na metr před sebe. "Nic nevidím!" Zvolala, ale těžko říct, zda ji vůbec bylo slyšet. Snažila se alespoň opatrně našlapovat, aby taky někam nespadla. "Ruo? Suteki?" Volala na dvě vlčata, která měla za úkol zachránit. "Jste tu někde?" Ještě jednou se rozhlédla kolem sebe, opět však zcela marně - nic neviděla.

Prováděla zrovna jednu ze svých dalších obhlídek teď už docela známého území, když najednou zaslechla zavytí. Tentokrát nebylo Chrisovo, přesto znělo podobně naléhavě, proto se rozhodla tím směrem vydat - co kdyby někdo potřeboval její pomocnou packu, že.
Nacházela se relativně daleko, a tak jí pěknou chvíli trvalo, než dorazila na místo. Jakmile byla blízko, vykulila oči. Cizinci! Chtěla vyštěknout, ale na poslední chvíli se zdržela. Možná by neměla takto zle štěkat, zvlášť když na místě už byl i její bratr s oběma svými zástupci a něco vyjednávali. V tu chvíli si uvědomila, že ve tmě musí zářit jako světluška, a tak rychle zajela za nejbližší dům. A co tam nevidí! Její dávný kamarád, Anuki. Vesele se zašklebila a popadla ho za ocas, tak, jak mu provedla kdysi v lunaparku. Jen doufala, že tentokrát nevypískne tak jako minule.

Omara bohužel ještě nebyla dostatečně inteligentní na to, aby stihla vlka však pustit. Nakonec to udělala, avšak to byla už i její stabilita nevratně poškozena z pádu druhého. Výsledkem tedy byla, že se i ona skácela na zem jak shnilá hruška. Stejně jako Anuki potom nezapomněla bolestně zakvičet, po chvíli se však tak nějak otřepala, olízala si pár bolavých míst a nakonec se pomalu zvedla ze země. "Promiň, nevěděla jsem, že jsi taky vlk." Omluvila se hned druhému. Zřejmě to, že má co do činění s vlkem, poznala podle jeho bolestného zakňourání a faktu, že mu rozuměla. Těžko by to poznala podle masa, do kterého se zakousla. I když, možná... ne. Určitě ne, není přece kanibal ani expert na různé druhy masa. "Jinak, já jsem Omara. Nejsi náhodou bráška od Miriam? V té tmě jsi nebyl skoro vidět a Miriam říkala, že její máma a brácha mají tu stejnou schopnost, jako její kožíšek." Chudák Anuki to ještě nemohl stihnout ani pořádně vydýchat a už do něj Omara hustila své štěbetání.

Omara si až teď všimla vlččiných očí. Skutečně jich měla mnoho, ne jeden pár, jako ostatní vlci, ale minimálně tři. Miriam měla pravdu. A já jí nevěřila! Neříkala nic, ale měla oči na stopkách. Jestli má tahle vlčice šest očí, co dalšího netradičního na ní je|? Nebo snad dokonce nebezpečného? Omara se najednou začala bát, že ji vlčice zakousne či jí provede něco jiného. Mohla by ji třeba otrávit nějakými bylinkami, až ji bude učit - o tom, že začne, Omara nepochybovala. Když však vlčice řekla, že její žádost posoudí až jindy, Omaře spadl hřebínek. Skutečně si myslela, že o to prostě požádá a bude to, ne že by to vlčice mohla odmítnout. Ale já skutečně chci být léčitelka! Už už chtěla zaúpět, ale nakonec to spolkla. Něco jí říkalo, že tohle není vhodný moment na hádání se, zvlášť když ji nevrlá vlčice mohla kdykoli zakousnout. "A co mám tedy dělat, když nikam nespím? M8m jít do pelechu a nehnout se odtamtud?" Zeptala se. "Ne, počkat, to ne. Sfílím pelech s Nirixem a ten by mi rozhodně nepoděkoval, kdybych ho nakazila. Tak co mám dělat?" Zadívala se na starší vlčici tázavě.

Přikývla. "To máš pravdu, nebyl. Dává to smysl, při lovu se vlk musí soustředit na taktiku, běh a skolení kořisti, nemá tam čas na povídání si." Zašklebila se. Povídání si jí najednou připadalo tak dětinské, když na ni při tak dospělácké aktivitě, jako byl lov, nebyl čas. Teď si však nijak dětinsky nepřipadala a přesto si s druhou vlčicí jen a pouze povídala. Zvláštní.
Zadívala se z mostu dolů. To byla výška! Omaře se skoro až zamotala hlava a aby nespadla dolů, raději udělala několik kroků pryč od okraje. Poté se zadívala zpět na Noctru. "Líbí, moc. Nemám si na co stěžovat. Sice mi trochu vadí, že nesmím ven, ale území Kultu je dost velké pro život. Navíc tu mám jídlo a teplo - to jsem snad ještě nikdy neměla - a bráška Nirix mi povídal, že až budu ve smečce déle, budu mít možnost se vyšplhat na vyšší postavení a získat tak možnost chodit zase i ven!" Povídala nadšeně a dokonce u toho i zavrtěla ocáskem, až se světýlka na něm celá roztřásla štěstím. "Zároveň začínám postupně poznávat vlky smečky. Lépe zatím znám Miriam, Ebony, Anukiho a Silmu. A upřímně, přeju si, aby mě Silmä učila, jak být léčitelkou! Snad na to nakonec přistoupí, i když zezačátku se jí to moc nelíbilo. Prý jsem moc zbrklá." Ušklíbla se. Poznámce o Silmině úkrytu najednou nevěnovala pozornost, neboť se soustředila na vyprávění o tom, co všechno je v Kultu dobré.

Omarka vykulila svá velká modrá kukadla. "Jakože fakt měla hodně živých očí? Ne, to není možné. Ty si ze mě určitě deláš srandu!" Vypískla a otočila se k černé vlčici zády, asi jakože s takovou se s ní bavit nebude. Bylo však rychle jasné, že tohle urážení se nemyslela vážně, neboť se brzy zase otočila zpátky. "No hledat tvojí famílii bych ráda!" Vyhrkla a zavrtěla ocasem. "No tak poojď!" Zatahala mladší vlčici za ucho. "Přece se nebojíš těch domů, které jsou tu rozprostřené po území!" Zašklebila se. Snad se skutečně nebojí, nerada bych si dělala legraci z jejího strachu. Proběhlo jí hlavou a Omara na chvíli ztuhla, pak ale myšlenku rychle odehnala. Nesmysl. Vždyť se tu přece narodila! Nic jiného nezná, to já bych se měla bát. Obrátila se zpět na ve tmě skoro neviditelnou vlčici. "To máš fakt." Uvědomila si tento fakt rychle. "Hm, tak co budeme dělat? Navrhni něco!" Vypískla.

Zadívala se na starší vlčici se šibalskými jiskřičkami v očích. "Já a slušný a spořádaný vlk? Nikdy." Zamumlala a aby tomu dodala na pravdě, učinila tak s plnými ústy. "A nerdousíš snad? Pomooc! Pomooc!" Začala tlumeně volat, jakmile konečně dojedla. Neznělo to však jako skutečné volání o pomoc, spíš jako kdyby si někdo z dobře mínících vlčků kolem tropil žerty. A ten někdo nebyl nikdo jiný než naše malá Omarka.
Trvalo jí pěknou chvilku, než se konečně uklidnila a nasadila zpět svůj obvyklý výraz. Jakmile se však tak stalo, okamžitě na vílí vlčici zareagovala. "Ukryt zní dobře." Přitakala a rozhlédla se kolem sebe. Planiny. Nic než planiny. "Tady ale asi nic nenajdeme, musíme se přesunout tam, do lesa," Kývla ke stromořadí, které se rýsovalo za horizontem, A pak už na nic nečekala a vydala se tím směrem.

Smutně pokývala hlavou. "Hm, možná máš pravdu. Ale stejně to bolí." Ušklíbla se. Verdandi tu pravdu asi skutečně měla. Omaře nějaký Roihu nestál za to, a ona zřejmě naopak nestála za to jemu. A zároveň měla jistě pravdu i v tom, že to, co jí Roihu provedl, neukazovalo na to, jak moc je nebo není schopná. Mohla být členkou Přízračných i bez něj. Ale chtěla to vlastně? Vždyť tu smečku ani neznala. Upjala se jen na Roižna, Měla by to prostě pustit k vodě a vydat se žít na vlastní pěst, nebo si najít jinou smečku. Jo. Přesně to udělá. Už už se chtěla zeptat na to, jestli Verd neví o nějaké smečce, kde by ji mohli přidat mezi sebe, když jí vlčice odpověděla sama. "Nihilská smečka, říkáš?" Zeptala se se zájmem. Nebyl to Azaryn, to znělo dobře. O Azarynu jí řekl Roihu a jelikož ten už jí teď za nic nestál, nemusela se řídit ani jeho názory. I přesto k té smečce stále měla podvědomý odpor. Ale Nihil zněl lépe. "Díky za tip, možná je vyzkouším. Ale musím se zeptat, jsou hodně daleko? Vím, že Norest je veliký. Zima je letos nějaká krutá a mně už nezbývá mnoho sil." Bylo jí to trapné, ale musela to přiznat. Dalekou cestu si teď v zimě nemohla dovolit, zřejmě by během ní zahynula. "Mimochodem, když jsme u těch sil... nezajdeme si na lov? Ve dvou se to lépe táhne." Verdandi na její další slova nemusela dlouho čekat, vypadlo to z ní hned, jak dorazili k několika stromům na kraji louky. "Už jsem teda dlouho neviděla nic k jídlu, ale třeba něco najdeme." Pokrčila rameny.

Ona Omara vlastně byla malému Anukimu vskutku podobná. Stejně jako on se snažila prošmejdit každý kousíček lunaparku. Její oči už byly po několika týdnech v Kultu přivyklé na noční život, takže nevrážela do věcí, jako dříve, když ještě bývala zvyklý v noci spát. Nene, teď už se v nočním prostředí pohybovala obratně a bez zaváhání.
Anukiho černý kožíšek zezačátku vůbec nezaregistrovala. Semtam si všimla nějakého šramocení, ale nevěnovala mu větší pozornost, předpokládala, že je to prostě nějaká krysa nebo potkan. Jakmile se jeho tmavý kožíšek však pžřed ní objevil po několikáté, upoutal konečně její pozornost. Jeho srst však splývala s noční tmou, a tak si Omara nebyla jistá, jestli jde o vlka nebo o potenciální kořist. Rozhodla se tedy, že ho bude sledovat. Vylezla za ním proto na nejbližší atrakci, vozy v podobě zvířat. Jakmile se začal sápat na draka, následovala ho, a v tom ji to napadlo. Jak nejlépe zjistí, o koho nebo o co jde? Pokusí se ho zakousnout, no jístě! A tak se k tomuto ne zrovna inteligentnímu - co kdyby byl nějak nebezpečný, že - kroku po chvíli uchýlila, a sice v ten nejhorší možný moment. Bylo to ve chvíli, kdy jejich bezpečí doslova viselo na vlásku, neboť se právě oba plazili po rameni. Anuki měl šanci utéci či se bránit, pokud si jí všiml dostatečně brzo. Pokud však ne, zakousla se mu |Omara vzápětí do kýty. A držela, nezapomněla při tom vrčet, byť to v podání jejího malého těla znělo trošku humorně.

Omara nepatřila zrovna mezi nejpozornější vlky. Ne že by měla hlavu v oblacích, spíš byla prostě malá a hloupoučká. Snad i proto vůbec hned jakoby zapomněla, že její drahá společnice pláče. No, ona si sice slzičky hned utřela, ale nějaký pláč tam k poznání byl. Ale Omara? Kdepak. Vesele pokračovala v cestě, div že přitom nezačala skákat do výšky či si prozpěvovat. Oproti Majdalence, té aktuální hromádce neštěstí, působila Omara jako protipól. Taková veselá a bezstarostná.
"Srnečka?" Zarazila se a naklonila hlavu na stranu. Aby se přiznala, vlastně nikdy takovou srnku neviděla nablízko, neboť si na jejich lov ještě netroufala, ale i tak jí přišlo, že má od takového zvířete vzhledově i povahově dosti daleko. Ale kdo ví. "Jak myslíš." Zašklebila se a pokrčila rameny, jakože Majdu nechá v jejím přesvědčení.
Druhého ptáčka rozhodně neodmítla, měla hrozný hlad. Slupla ho i s peříčky, málem se jimi zadusila. Rozkašlala se na celé kolo, nakonec se jí však podařilo dostat drobné chmýří ze svých dýchacích cest a mohla pokračovat v hodování. "Ano? Který? Já zatím mimo území smeček narazila spíš na vlky nemilé." Zeptala se, tlamu stále plnou ptáčka. Už však dojídala, proto se zvedla ze země a rozhlédla se po okolí. "Tak kam teď?" Prohodila.

Rufus si možná přál, aby se Omarka už konečně přestala vyptávat, ona však tuto tichou prosbu nezaregistrovala. Neměla absolutně páru, že by možná bylo vhodné změnit téma. Holt už byla taková. "Jen povídej." Pobídla druhého vlka a přátelsky zavrtěla ocasem, snad na znamení, že se jeho minulosti nebojí nebo tak něco.
Jakmile však zmínil jméno své smečky, naježila se. Roihu ji neměl rád. Proběhlo jí hlavou a ona najednou byla o mnoho ostražitější. "Tak Ignis, povídáš?" Zeptala se. Snažila se zníž vlídně, ale ve skutečnosti to spíš znělo jako kyselé zasyčení než cokoliv jiného. "O něm už jsem slyšela." Dodala po chvíli, stále s obličejem zkřiveným kyselostí. Třeba Roihu neměl pravdu . Ostatně, spousta věcí, co říkal, nebyla pravda. Třeba že s ním budu moct zůstat v jeho smečce, že bude můj táta... Ta myšlenka ji bodla do srdce a malá Omara se div nerozbrečela. Musela několikrát rychle zamrkat, aby vyhnala otravné slzy z očí. "Jeden vlk-" Zarazila se. Chtěla mu vůbec o tom vyprávět? Ale teď už je to stejně jedno. Pokrčila rameny a pokračovala. "Jeden vlk mi vyprávěl, že Ignis není vůbec dobrá smečka. Že jste všichni zlí a lstiví jako lišky. Ale ty nevypadáš nijak zle a zdá se, že jsi ve své smečce spokojen, však?" Ujistila se.
Opět jen pokrčila rameny. "Jak to mám vědět?" Zeptala se, tentokrát už však nezněla, jaoby právě posvačila citrón. Byla to spíš řečnická otázka, ale zněla spíš posmutněle než agresivně. "Holt mě nikdo nechce, no. Rodiče nevím, kde jsou... před nějakou dobou mne chtěl adoptovat jeden vlk z Přízračných, ten se mě ale nakonec vzdal, ani nevím, co jsem vlastně provedla." Prohodila a teď už zněla skutečně smutně. V jejích očích se opět objevily slzy. "Asi jsem souzena být pořád na všecko sama." Povzdechla si nakonec.