Príspevky užívateľa
< návrat spät
"Ach tak." Hlesla jenom a pokývala hlavou, asi jakože teda rozumí. "Mně na tom nic nadpozemského nepřijde, ale pokud říkáš... ty už jsi vlčí maso někdy měla? Nebo tví rodiče, že tě tohle o tom naučili?" Zeptala se se zájmem, hopsajíc ze závěje do závěje. O chvilku později se zašklebila na poznámku, že to pochopí, až bude starší. "Jak moc starší? Úplně stará? Jako ty?" Vrátila Majdě nejapnou poznámku.
Pokývala hlavou. Taky je mi s tebou dobře, pokud mi zrovna neříkáš, že něco pochopím, až budu dospělá." Uchechtla se a pokračovala dál. "A co jím? Nu, nejsem zrovna vybíravá." To, že předtím odmítla jíst šišky, jehličí a houby, to se jistě do vybíravosti nepočítalo. Sby taky jo, vždyť to nebyla potrava pro vlky, ale pro nějaké housenky! "To, co jí takový průměrný vlk. Hlavně maso, ale když někdy narazím na nějaké bobule - jahody, maliny, borůvky - taky si dám. Ty ale teď v zimním období nejsou, takže se musím zaměřit na to maso." Pousmála se. "A co jíš ty? Neříkej, že jsi býložravá!" Zasmálase vlastnímu vtípku. Býložravý vlk, absurdní.
Vlci: Nirix, A'Kaza, Alaric
Vlčice: Silmä, Majdalenka, Deetrah
Na své obhlídce terénem své nově smečky Omara časem musela zamířit i do lunaparku. Brodila se sněhem, občas vyskočila, aby ho ze sebe setřásla. Bylo poměrně brzo, setmělo se teprve před chvílí, takže ani neočekávala, že by tu na někoho narazila. Ale na tom nezáleželo, ráda sice poznávala nové vlky - kor teď, kdž věděla, že jí neublíží - ale prozkoumat území bylo také důležité.
Nutno říci, že Omaře smečkování zřejmě prospívalo. Sice byla pořád tak malá a vyhublá, alespoň ale už nebyla špinavá. Také vypadala o mnoho šťastnější. Nyní si s údivem prohlížela všechno, co lunapark nabízel. Svítící kožíšek sloužil jako perfektní lampička.Labutě, zaseknuté ve zmrzlé vodě, velké ruské kolo, houpačky. Všechno možné a Omara se toho nemohla nabažit. Byla tak zaujatá prozkoumáváním a šmejděním, že si skoro ani nevšimla, když narazila na pachovou stopu. Došlo jí to až v posledním momentu, kdy se zarazila a zadívala se do dálky. Tak. Dál už nesmím. Bylo to poprvé, co narazila na hranice. Upřímně, posmutněla z toho. Možná území její smečky nakonec nebylo tak velké. A ona tak moc chtěla hranici překročit. Na této straně města to za hranicemi ještě neznala, ale moc dobře už věděla, že nesmí.
"Aha, to mě moc mrzí." Potřásla hlavou Omara na znamení, že jí je jejího tatínka asi fakt moc líto. No jo, takhle maličká.. nedivím se, že jí máma nechtěla nic říct, věci o smrti nebývají hezké. Proběhlo jí hlavou a ona se smutně usmála. Její máma ji jistě musela mít moc ráda, že ji před takovými fakty ušetřila.
Vlččina další slova pro ni však byla jako ledová sprcha. Na chvíli zmlkla, jakoby nemohla najít řeč, až nakonec z ní něco málo vylezlo. "Co jsem udělala špatně?" Špitla a i ona sklonila hlavu. Fakt nevěděla, co by bylo nefér na tom, že má teď konečně bratra. Vždyť nikdy nikoho neměla! Jediný, kdo se jí kdy chtěl ujmout, ji nakonec stejně opustil. Miriam měla celou rodinu, i když jí táta umřel, měla ještě milující mámu a jistě i nějaké bratry a sestry. Jestli si tady měl někdo stěžovat, že je život nefér, byla to Omara.
Jakmile se však vlčice uklidnila a začala se vyptávat na zvířata, rychle jí to odpustila i Mája. Byla holt ještě taková splachovací. "Víš, jak vypadá prase? To je takové celkem velké zvíře, růžové, s rypákem. Kanec je takové větší prase s tesáky. Spodními a fakt dlouhými. A medvěd, no...medvěd je vlastně takový hezký. Když se na něj díváš z dálky. Ale z blízka je velice nebezpečný. Je to obrovské chlupaté hnědé zvíře, které umí stát na zadních - a tím je ještě větší - má dlouhé drápy a hubu plnou ostrých zubů. Připomíná mi trochu nás, jen... no... větší a chlupatější. Ale v zimě prý spí, což je dobré. Alespoň nejsme v nebezpečí." Pronesla tónem, o kterém si jistě myslela, že bude pro malé vlče strašidelný. Nechtěla ji však nijak vyděsit, jako spíš varovat. "A když znáš jen bažanty, ryby a králíky... to neznáš ani ryby?" Vykulila pak oči. Ona už ve vlččině věku tedy byla o mnoho vzdělanější, ale možná to bylo tím, že ona nevyrůstala v bezpečí opuštěného města.
"Fakt? No to teda musíš být ta vyvolená, protože jako vlče jistě vysoko postavená nejsi." Uznale pokývala hlavou, nevšímajíc si Miriamina kyselého tónu. Ten se naštěstí brzo změnil v milejší, jakmile dozpívala. "Fakt zním jako Hati?" Zeptala se, očividně poctěná. "A jistě, jistě že můžeme zazpívat pro celé město. Třeba až se někdy uvidíme s celou smečkou na nějakém významném setkání. Setkává se tvoje - teda vlastně naše - smečka občas?" Položila vlčeti další dotaz. Sice byla mladší, ale o Kultu jistě věděla více, než Omara. Ona koneckonců nevěděla, k čemu to vlastně upisuje svůj život, když se ke Kultu přidávala.
Chvíli jen tak poslouchala a ani nedutala, snad aby nenarušila konverzaci výše postavených. A nebo stejně postavených, ke konci se totiž začali připojovat i ostatní devianti. A v tu chvíli něco přistálo na jejím malém mozečku i jí. "Myslím, že je správné, aby zdraví vlci byli spolu. Zima je letos fakt krutá a možná bude hůr. To znamená, že najít jeden hromadný pelech, kdy se budeme moci zahříat svými těly, mi přijde jako dobrý nápad. Kdybychom se rozdělili jenom do dvojich, myslím, že bychom mohli dokonce umrznout, zvlášť ti menší z nás." Rozhlédla se po továrně, patrně hledajíc vlčata. Ostatně i ona se rozhodně řadila mezi ty menší, tím, jak byla podvyživená, její zdravý vývoj se už dávno zpomalil a ve výsledku sama ještě působila jako vlče. "U pelechu pro nemocné nemůžeme použít výhodu hřání se navzájem, ale musíme ho rozhodně dobře vystlat, alespoň něco. Jednou mi někdo říkal, že když jsme nemocní, máme pokaženou jakousi imunitu, kvůli které pak snadněji chytáme další nemoci. Takže aby někdo k nějaké rýmě nedostal třeba ještě chřipku a ve výsledku neumřel." Tak. V léčitelství nikdy moc dobrá nebyla, ale tohle si zhruba pamatovala. Jakmile dokončila svlj zdlouhavý monolog, opět se však odmlčela, neboť se začala řešit taktika lovu. Lovu, kterého se beztak nesměla zúčastnit.
Pokývala hlavou. "Bývalého mesiáše? Co se s ním stalo?"Byla překvapená, že si někdo takto cenil svého otce. Možná proto, že sama žádného neměla. Ach, jak by si přála moci být hrdá na svého tátu. Nu, co. Teď má alespoň bráchu, kterým se může pyšnit. "Mně říkal Nirix, že je teď něco jako můj bratr. Takže já jsem vlastně sestra mesiáše současného." Zazubila se na vlčku, nemajíc tušení, že Nirix je přesně ten, kterého vlče nemá v lásce.
"Vidíš, já bych zase chtěla nemoct být vidět ve tmě. Hvězdičky jsou fajn, ale když jsem ještě žila sama, bylo to docea nebezpečné. Hlavně v noci, kdy se lesem potulovala všelijaká zvířata. Víš, já jsem docela malá a ulovím dotva krysu nebo zajíce, nad takovým medvědem nebo kancem bych neměla šanci. A přesně ti medvědi nebo kanci mě na území vždy viděli." Potřásla smutně hlavou. "Naštěstí už je to za mnou. Když jsme u toho, jsou tady ve městě taky medvědi a kanci? S tím, že se teď mám pohybovat venku hlavně v noci, a tedy je hůř uvidím, no... prostě bych nerada na nějakého narazila." Ušklíbla se a s očekáváním se zadívala na druhou včici, očividně doufajíc, že odpivěď bude záporná.
Nad dalšími slovy vlčete jen povytáhla obočí. "Hati ti zpívá v hlavě? V mojí hlavě je teda věčně ticho, slyším jenom své myšlenky." Vykulila oči. Ke zpívání se nicméně nechala přemluvit poměrně jednoduše. "Neslyšela jsi mě zpívat? Však jsi se ke konci přidala!" Štěkla, ne však nějak nepřátelsky. "Ale dobře, zazpívám ti to tedy ještě jednou." A jak řekla, tak i udělala, nadechla se a dala se do zpívání. Zpívala dobré dvě minuty, než melodii zdárně dovedla do konce. |Možná občas popletla nějakou notu, ale jinak zhruba zkopírovala to, co zpívala předtím.
Zamračila se. "Takže myslíš Nirixe." Potřásla hlavou, zjevně nespokojena. "Jak to myslíš, přičmoudlej? Já ho poprvé viděla asi před rokem a už tehdy se mi líbil. No a teď, teď... přivedl mě do smečky a tak. A řekl mi, že bude můj bratr a bude tu pro mě, kdykoliv bych něco potřebovala. Zajímá se o mě, jo. Určitě se o mě zajímá." Troufla si odporovat vlčici. V jejích očích byl Nirix fakt ten nejvíc kůl vlk v Norestu.
Jako princezna teda moc nevypadala, to je nutné říci. Byla celá špinavá, srst slepenou do malých dredů, volně jí trčících z kožíšku. Taky byla trochu zasněžená, což blokovalo zářivé světlo, světélkující v jejím kožichu. MInimálně v noci jako hvězdička ale zářila, to ano. A oslovení princeznou ji jistě velice potěšilo, tak jí totiž ještě nikdo nikdy neřekl. "Ano! Jsem princezna!" Vypískla vesele, ale pokud měla Majdalenka alespoň trochu sociálního cítění, jistě jí došlo, že to Omarka nemyslí vážně.
"Nebojí. Žádnou rodinu totiž nemám, a smečku taky ne." Zavrtěla hlavou a zdálo se, že trchu posmutněla. Mno jo, ona princezna zní o něco lépe než sirotek a ještě k tomu bezdomovec, že.
Se zaujetím se na ní zadívala. "Posvátné? Čím je tak speciální?" Pro ni bylo maso jako maso. Svého kamaráda by nesežrala, ale na někom cizím, jehož mršinu by třeba našla... na tom by jí zas tak nezáleželo. "Tak jako tak, tahle zima určitě je výjimečným momentem. Je mimořádně krutá, už jsem zažila jednu, ale ta nebyla vůbec tak zlá jako tahle! Přežila jsem ji ještě jako vlče, tuhle by mé předroční já rozhodně nezvládlo. Vždyť jsem ani neuměla lovit!" Vypískla, až skoro uraženě. A nad dalšími Majdinými slovy se jen zašklebila. Jako správné puberťačce jí rozhodně nebylo příjemné, když o ní někdo mluvil jako o někom roztomilém. "Nejsem roztomilá! To se říká vlčatům, já už jsem skoro dospělá!" Zavrčela. Nezněla nijak nepřátelsky, tentokrát spíš fakt uraženě.
"Houby?" Vykulila Mája oči. "Ne, ty taky nejím. Jednou jsem to totiž zkusila a pak mi po tom bylo tuze špatně." Zavrtěla hlavou. Na vlččinu pobídku o tom, ať jde za ní, nicméně přikývla. Třeba při tom najdou něco k jídlu. "Hmm... a co bys o mně chtěla vědět?" Zeptala se hned.
Zřejmě si nevšimla Rufusova chladného tónu. Byla ráda, že jí neodporuje, a že jí tahle výmluva prošla. Nebyla ráda, když si musela dlouho něco vymýšlet, nebyla v tom totiž vůbec dobrá. Většinou druhý vlk prokoukl, že lže, ještě než si vůbec vymyslela konec svého příběhu.
Jeho další slova ji však velice nadchla. "Tys tu bydlel?" Zeptala se. Bylo to tak, zřejmě byla jako všechna ta ostatní vlčata, nad kterými Rufus nyní přemýšlel. Dívala se na něj nyní kromě zvědavosti také trochu kriticky, jakoby bylo v její režii kontrolovat krásu obydlí, ve kterých vlkové skládají hlavu. "Nu, máš pravdu, mezi zdmi nefouká vítr - tedy pokud jsou celé - a stropy tě zase uchrání od deště. Pokud si sem vlk donese trochu suché trávy na pelech, může to tady být vlastně docela útulné." Zakončila nakonec své hodnocení a opět se zvědavě zadívala na vlka. "No tak povídej, jaké to bylo tu bydlet? A proč jsi tady teď? Z nostalgie?" Vyzvídala.
Rok se s rokem sešel a Omara se opět nacházela na jednom z nejchladnějších a nejseverněji posazeních míst v Norestu. Odsud minulou zimu na toto krásné území přišla a nyní se tu opět brodila sněhem. O něco vyšší, ale pořád stejně podvaživená a neupravená. Kožíšek slepený do nehezkých dredů, v tuto chvíli celý zasněžený tak, že skoro nebylo vidět její barevné, světélkující znaky.
Najednou ji do čumáku udeřil nějaký pach. Omara zvedla hlavu a zavětřila. Tento pach ještě neznala, ale hodlala poznat. Ve sněhové vánici, uprostřed které se právě nacházela, nebylo vůbec snadné ho lokalizovat, nakonec se však vydala směrem na sever, doufajíc, že přesně to je to, odkud pach pochází. A měla štěstí, neboť po chvíli se před ní začal rýsovat jakýsi obrys. Když se opatrně probrodila ještě blíže, sotva na pár metrů od onoho stvoření, dokázala i poznat, že se jedná o vlka. "Ahoj!" Zavolala za ní, pokud si jí vlčice dříve nevšimla. "Kam se brodíš v téhle zimě? Jsi snad jedna z Přízračných?" Ať se snažila, jak se snažila, nedokázala si vlččin pach mezi Přízračné zařadit. A to se kolem nich potulovala skoro celý svůj život. "Já jsem Omara, a ty?" Dodala po chvíli.
Bylo nutno říci, že se notně vylekala, když k ní najednou doběhl černý stín a začal žvatlat něco o hvězdičkách. Onen úlek se projevoval tak, že vypískla a uskočila. V zápští se však zklidnila, neboť ve tmě začala rozeznávat vlččiny oči a světlejší znaky na čumáku. "Ježiš! Vylekala jsi mě!" Pokračovala už podstatně méně vyděšeným hlasem. "Já jsem Omara. A ty?" Zeptala se a zavrtěla ocasem na znamení přátelství. "Jo a to světlo - hvězdičky, jak ty tomu říkáš - mám v kožíšku už od narození. Takže asi od Hatiho." Nu, musela uznat, že slovo Hati jí ještě moc dobře nešlo přes čumák. Nebyla v Kultu tak dlouho, aby sdílela ten fanatický pohled na svět, že Hati je bůh všeho, může za všechno a každého vlka stvoří. Snažila se, to ano, ale bylo pro ni těžké najednou změnit všechna její přesvědčení.
"Nejsem tady dlouho. Vlastně, tohle je má pátá noc tady." Pousmála se. Její oči si teprve přivykaly na tmu a mozek na spaní ve dne a fungování v noci. "Teprve obhlížím území a přišla jsem sem, abych se tu trochu porozhlédla. Pak mě ale přemohls únava, proto jsem si zpívala tu ukolébavku. Je to jedna z mála vzpomínek, co mám na své rodiče, tahle melodie." Pousmála se po chvíli. "A mám zhruba rok a půl. A ty? Taky nevypadáš nijak, no, velce." Zašklebila se na vlčici, která byla snad ještě menší než ona sama. No ano, bylo to vskutku ještě vlče. "Kterej je okřídlenec, mimochodem?" Uchechtla se nad tou přezdívkou.
Omara přikývla. "Rufus." Zopakovala po vlkovi a jakoby jméno převalovala po jazyku. Zajímavé jméno, takové drsné. Proběhlo jí hlavou a ona se ušklíbla. "Co tu dělám?" Opět papouškovala vlka. "Um... no..." Přece nepřizná, že si tu hraje, no né. Je už velká vlčice a ty si nehrají. A tak přemýšlela, co říct. Dlouho přemýšlela. Nakonec z ní vypadlo něco, co sama považovala za nejvyspělejší možnou odpověď "Zkoumám terén." Pokývala hlavou důležitě. Na jeho poslední větu jen povytáhla obočí. "Vždycky jsem sama. Nikdy jsi neviděl samotného vlka? Vím, že se mnoho z nás shlukuje do smeček, ale... já ne." Jak domluvila, vzpomněla si přitom, jak se neúspěšně pokusila přidat k přízračným. Píchlo i to u srdce. Usoudila ale, že před cizím vlkem musí být statečná, a tak nic neřekla.
Drobnou, vyhublou vlčici prozkoumávání území její nové smečky dovedlo až do knihovny. Tedy, knihovny. Ona Omara vlastně vůbec nevěděla, co je to knihovna. Věděla jen, že je tímto místem maximálně fascinovaná. Přestože to na místě páchlo plísní, patrně ze všech těch už dlouho nepoužívaných knih, a několika otvory ve stropě na zem padal sníh, nebylo to tedy moc dobré místo pro delší pobyt, Omaře se tu moc líbilo. A tak vlezla pod jednu z laviček a začala pomalu usínat. Sama pro sebe si pobrukovala jakousi ukolébavku, patrně jednu z mála vzpomínek, co jí zbyly na její už dávno ztracené rodiče. Už téměř spala, když se k jejímu hlasu náhle přidal další, snad ještě tenčí a víc štěněcí, než její vlastní. Omara se pokusila postavit a praštila tak hlavou do lavičky, na kterou v tom šoku úplně zapomněla. Potupně vylezla z pod ní a rozhlédla se kolem sebe. Ale ať koukala, jak koukala, nikoho kolem sebe neviděla. "Haló? Je tu někdo?" Zavolala do tmy.
"Majdalenka? To je hezké jméno!" Vypískla vesele. Skutečně se jí líbilo, bylo takové roztomilé. Většina vlků neměla zrovna roztomilá jména, když už, tak třeba ušlechtilá, ale Majdalenka bylo takové... no, sladké.
"Omara z..." Zarazila se. Odkud vlastně pocházela? Rozhodně to nebylo z nikama. Chvíli přemýšlela, aby nakonec vypískla vlastně první věc, co se v její malé hlavičce urodila. "Omara z Ainetu!" Tak a bylo to. Právě zem, ze které pocházela, pojmenovala Ainet. Jak se ona zem ve skutečnosti jmenovala, to netušila, neboť byla ještě strašně maličká, když ji opustila a vydala se do Norestu. Pro naše účely se ale nyní jmenovala Ainet.
Zavrtěla hlavou. "Nikam nespěchám. Teda, možná trochu. Už jsem strašně dlouho nejedla a nerada bych umřela hlady. Nebo zimou." S pochybnostmi v očích se zadívala na svůj kožišek, celý slepený, obklopující její vyhublé tělo. "Ale běžela jsem, protože jsem už dlouho nenarazila na živou duši, víš. Tak jsem tě chtěla poznat. Doufám tedy, že mě nesežereš." Když jsme u toho žraní, nemohla nezaslehnout Majdalenčinu poznámku o jehličí. Na to se ošklivě zašklebila. "Jehličí? Jsem snad srnka? Nene, fujky." Prskla. "Já jím maso... občas nějaké bobulky a tak, ale jehličí ne." Informovala starší vlčici.
Omara, mladá a dosti vyhublá vlčice, zrovna pospávala v jednom z úkrytů, když zaslechla vytí mesiáše. Byla nejnovější členkou smečky, po svém celém životě jako tulačka, a tak nebyla na tento způsob svolávání zvyklá, něco jí však říkalo, že by za vytím měla jít. Už jenom ze zvědavosti. A tak taky udělala. Hned, co jsi zkontrolovala, že na obloze už svítí měsíc, vyšplhala se z garáže jednoho z činžáků a vydala se za vytím. Zatím si však netroufla přidat se k ostatním vlkům. Svého nového bratra se nebála, ale z ostatních, zvláště výše postavených vlků, měla stále respekt. A tak postávala s jednou tlapkou ve vzduchu a čekala, jako by očekávala svolení od jednoho ze smečkanů. Na mesiášovu otázku o návrzích jen zavrtěla hlavou, nic ji nenapadalo. Tedy napadalo. Vycházky s doprovodem i pro devianty. Něco jí však říkalo, že toto není vhodná příležitost, aby otevírala tlamu. A tak jen čekala na nápady ostatních.
"Aha. Jo, to dává smysl." Nebylo to tak zlé, jak to znělo, když o tomto postavení slyšela poprvé. Věřit v sílu Hatiho jí nepřipadalo tak těžké, pokud je skutečně tak mocný, jak Nirix říkal, a jak o něm nešířit lži, to se jistě naučí společně s pravdami o něm. "Zajímavé. Ráda lovím, tŕeba se nakonec taky stanu popravčím." Uchechtla se. Zabíjet jiné vlky si neuměla představit, ale lov ji skutečně bavil, byť k plnému ovládnutí tohoto umění měla ještě daleko. A takposlouchala a pomalu se se svým novým bratrem přesouvala do centra dění.
"Neboj, dosud jsem se zabavila sama, zvládnu to i ve smečce. Kor pokud mě bude někdo jiný učit, jak být dobrým vlkem." Pousmála se nad tou představou. Přestože toho zatím mnoho neuměla a chytrosti také mnoho nepobrala, byla velice učenlivá.
Nadšebě přikývla. "Tak jo. A když mi ji namaluješ, to znamená, že se oficiálně stanu členkou smečky?" Upřímně, nemohla se dočkat. Konečně bude někam patřit.