Príspevky užívateľa

Pokrčila rameny. Ano, třeba by ji vzali. Ale už ji jednou odmítli a upřímně, Omara teď byla příliš vyčerpaná na to, to zkoušet. Zima byla tvrdá, velice tvrdá a Omara byla ráda, že žije- Už tak byla velice vyhublá a vzhledem k dlouhotrvající podvýživě se jí i dosti zpomalil vývoj, proto ve svém už skoro roce stále vypadala jako malé vlče,sotva několikaměsíční. "No, já vlastně nevím." Zamumlala. "Žiju tady v okolí už od příchodu do Norestu, tak mě napadlo, že bych se tu rovnu mohla i přidat do smečky. Navíc, jednou už jsem měla být přijata, ale vlk, co mě chtěl adoptovat, se mě nakonec vzdal." Tak a bylo to venku. To proto se neodvažovala požádat o přijetí, bála se, že by byla znovu odmítnuta. "Navíc, další smečky jsou daleko. Ani nevímm kde přesně, nikde jsem ještě na žádnou nenarazila. Jenom na Azaryn a před tím mne ten vlk, co mě plánoval adoptovat, varoval. Prý tam jsou zlí vlci. Kdo ví." Opět jen pokrčila rameny, tentokrát k tomu však ještě zavrtěla hlavou.

Tiše si oddechla, když ji vlčice ubezpečila, že se nic nestalo. Zatím zde potkala samé přátelské vlky, ale jeden nikdy neví, kdy narazí na někoho ve špatné náladě. Po vlččiném představení se se jí však rozzářily očka. "Počkej, Noctra?" Ujistila se. To jméno už někdy slyšela, a nebylo to zrovna dávno. Ach ano, jeden z popravčích tak oslovoval druhou vlčici, vedoucí lovu. Vlčice stojící před ní tedy musela být onou, s kterou lovila srnky. "Nelovily jsme spolu nedávno?" Ujistila se a zadívala se vlčici do očí, nebo tedy spíš tam, kde předpokládala, že nějaké oči jsou. Noctřin kožich totiž zcela splýval s okolní tmou a ani očka jí nezářila dostatečně na to, aby byla oddělitelná od okolí. Byla tedy nucena se řidit pouze hlasem. "Nejsem, nejsem. Řekla bych tak měsíc." Přikýla a slabě zavrtěla ocasem, čímž rozpohybovala několik světýlek, oddělujících její kožich od okolní tmy. Nebýt jich, jistě by taky splývala. "A území zkoumám často, ale zrovna dnes ne. Mířím za Silmou. Má tady někde úkryt, ne?" Zeptala se.

Zabrzdila těsně na břehu, div že do vody nesletěla taky. Raději se hned odsunula kousek dozadu, aby ještě nedostala vynadáno od jednoho z výše postavených. Věděl, že Nirix, který byl taky přítomen, by nikomu nedovolil, aby jí něco udělali, ale přesto se trochu bála. Co kdyby rozhněvala samotného Nirixe? Ani na to nechtěla myslet. Ne. Musí si udržet dobré vztahy ve smečce.
Raději se zaměřila na toho, kdo zrovna mluvil - tedy na Huntleyho - a pozorně poslouchala. Když byl i jí dán úkol, zavrtěla ocasem, cítila se teď totiž moc důležitá. Hned si ale vzpomněla na chudáky vlčata pod zemí a stáhla ocas zpátky mezi nohy. Počkala, jak domluví ještě mesiáš, a na to se hned vydala obhlížet terén. Její malé tělo bylo také dosti lehké a to byla výhoda, neboť nehrozilo, že by se pod ní také propadla zem. Nebo ne? Tak jako tak, dokud se nepropadla, poctivě obíhala jedno místečko za druhým a hledala, kudy by se mohli k vlčatům dostat. "Co tady," Zvedla najednou hlavu a zadívala se na Chrise. Stála před poměrně malou dírou dovnitř, patrně taky výsledkem nějakého propadnutí. Díra byla příliš malá na to, aby se jí dokázal protáhnout někdo z dospělých, velkých vlků, ona by se však protáhla skoro bez problému a vlčata jakbysmet.

Omara ještě nebyla na všech částech území, na most se však vracela už po druhé. Naposledy se tu setkala s nevrlou léčitelkou, nesoucí jméno Silmä, a i dnes se sem vydávala za ní, pro radu a možná i pomoc. Začala na svém těle totiž pociťovat do té doby neznámou bolest, spojenou se slabým, avšak otravným kašlem. Že by se od ní nakazila?
Byla ztracena ve vlastních myšlenkách, proto si vůbec nevšimla, že na mostě není sama. Druhou vlčici zvládla zaregistrovat, až když do ní skoro vrazila. "Ah - pardon!" Vyhrkla hned a okamžitě se klidila vlčici z cesty. Jakmile vzhlédla a druhou si zběžně prohlédla, všimla si, že tuhle vlčici ještě nezná. Byla celá černá, jako noc. Omara si dokázala vzpomenout jen na jinou podobně černou vlčici, a tou byla Miriam. Že by tohle byla Miriamina máma? Naklonila hlavičku lehce na stranu. "Um, ahoj. Já jsem Omara, a ty?" Představila se po krátké odmlce.

Pomáhala svému drahému bratříčkovi s úpravou všech možných místností v jejich novém obydlí. Izolací pro marody totiž neskončili, nebo minimálně ona ne. Zjistila totiž, že ji ona činnost vlastně docela baví, a tak do botanické neúnavně tahala další kamení a deky a vůbec všechno, co může takový vlk potřebovat na zútulnění několika prosklených, avšak děravých místností. No, možná ne tolik neúnavně. Po nějaké době si všimla, že vlastně klopýtá únavou. A tak jelikož se zrovna nacházela doma, byť v místě, které ještě nebylo úplně dokončené, rozhodla se pro šlofíka.
Zrovna se jí zdál sen o tom, jakjako velká holka loví srny s ostatními, když ji probudilo něčí zavytí. Nejdříve jen zakňourala, asi jakože se jí fakt nechce nikam vstávat. Jakmile se však trochu probrala a uvědomila si, jak naléhavě vytí zní, vyskočila na nohy, div že se o ně nepřerazila, a vydala se za neznámým hlasem.
Jakmile dorazila na nábřeží, zjistila, že onen hlas je vlastně docela známý. Byl to Chris, vlk, se kterým lovila srny, o kterých se jí jen před chviličkou zdálo. "Co se stalo?" Zeptala se rozmrzele, přece jenom by vlastně ještě docela ráda spala. Zrak jí však poté spadl k obrovitánské díře na nábřeží a snad i zaslechla nějaký ten nářek, neboť jen přikývla. "Ach né, musíme jim pomoct!" Zavelela a zadívala se na ostatní vlky s otazníkem vepsaným v očích. Nevěděla, jak ostatní, ale ona neměla nejmenší tušení, jak taková pomoc bude vypadat.

Jakmile se ozvalo první vytí, zůstávala zticha. Když se však ozvalo i to druhé, pochopila to jako znamení, že vyjí všichni, a ke skupině se svým vlčecím, avšak přesto silným hlasem přidala. A hned na to vyrazila do terénu. Vyla, poštěkávala a bafala, co jí plíce při běhu stačily. Nepatřila však zrovna mezi vytrvalé, navíc všichni běžěli rychle, skoro sprintovali, a tak po chvíli zmlkla a rozhodla se šetřit díly na běh.
Brzy se ukázalo, že dobře udělala. Jak tak běžěli lesem, všimla si, že stále neubývá, a to už byli v místech, kde si myslela, že bazény nutně musí být. Pravda, nikdy u nich nebyla, ale neodešli přece tak daleko od území smečky, no ne? A z konverzace mezi Noctrou a Huntleym, kterou odposlechla, pochopila, že by bazény měly být hned na hranicích. Za běhu si povzdechla. Les stále ne a ne zmizet a jí už pomalu docházely síly. No, vlastně docela rychle. Když už měla pocit, že vyzvrací své plíce, jestli bude muset běžět ještě jeden krok, stromy před nimi se konečně rozevřely a jim se naskytl pohled na děravý terén bývalého aquaparku či co to bylo. Omara nevěděla, nic takového v životě neviděla. Důležité bylo, že první kořisti pomalu padaly do jam a lámaly si nohy a jelikož Omara byla už fakt moc unavená, rozhodla se, že tady její cesta končí. A tak opatrně seskočila do jednoho z bazénů a pak už na nic nečekala a vrhla se po první srnce.

Omara se nepřestávala šklebit, přestože Miriam teď působila otráveně. Obecně jí to odhadování situace moc nešlo. Pravděposobně by se zubila vesele dál, i kdyby byla Miriam skutečně otrávená. Byla už holt taková, nu. "Hodně očí?" Najednou se malá černá zarazila a škleb z její tváře opadl. "Jak to myslíš, hodně očí? Jakože nakreslených?" Zeptala se podezíravě. Už potkala na svůj věk hodně vlků, nikdy však někoho, kdo by měl více očí než dvě. Vlastně ani nepřemýšlela nad tím, že by taková vada - nebo klidně superschopnost, záleží, jak se to vezme - byla možná. Jestli má ale ona Šlima opravdu více očí, tím spíš se nemohla dočkat, až ji potká.
"Hmm, tak co kdybychom taky šly ven? Když jsou oni venku, tak na ně vyzrajeme a budeme taky venku. Pak nebudou mít kam utéct." Navrhla vesele a žďuchla do Miriam, neboť měla pocit, že nějak smutní.

Asi by mu pomohla, i kdyby jí to Nirix neporučil, ale to, že bude moct spát u něj a nebude si muset zajišťovat celý vlastní pokojík, se jí nesmírně zamlouvala. Byla sice zvyklá spát sama, ale někdo, ke komu by se mohla v noci přitulit, se vždycky hodil. Kor teď, v tak tvrdé zimě. Navíc Omaru často trápily noční můry, a tak bylo jasnéo, že někdo, kdo jí při takovém probuzení přivede zpátky do ne zrovna sladké, avšak stále lepší reality, se vždycky hodil.
Proto nelenila a vrhla se rovnou do opravování. Přikývla a vyběhla z pokoje a později i z celého skleníku. Už dříve si všimla množství kamenů všech velikostí na okrasných záhonech a skalkách, nyní proto popadla dvě nejméně zmrzlé látky - tedy takové, které se daly popadnout za rohy a nést jako taška - a vrhla se na sbírání. Ve výsledku nasbírala tolik kamení, že to neunesla a musela jít nadvakrát, nakonec je však všechny zdárně doručila na místo. Pak jeden se znechucšeným šklebem ve tváři popadla do zubů a jala se ho rváti do nejbližší díry. Dobrá půlka jich už byla zaplněna Nirixem, druhá však ještě zbývala, takže stále bylo z čeho vybírat. Tento počin pak několikrát opakovala, než se vzduchem ozvala bráškova otázka. "To si piš." Z jejího hlasu bylo poznat, že je na svůj výkon patřičně hrdá. "Našli jsme - tedy Noctra vypátrala - stádo srnek a ty jsme pak zahnali k bazénům. Smečce to určitě bude stačit alespoň na týden." Dodala po chvíli. Vůbec netušila, kolik toho taková smečka sní, ale množství kořisti bylo vzhledem k její vlčecí velikosti prostě masivní, zároveň největší úlovek, co kdy měla. Jí by to určitě stačilo tak na měsíc, a smečce o patnácti vlcích tímpádem na týden. To dává matematicky smysl, ne?

Poslušně cupitala dále a přibližovala se tak ke stádu. Neměla tak dobrý, vytrénovaný čenich jako Noctra, jeho pach tedy zprve necítila, jak se ale posouvali dále, ani její čenich nemohl pach kořisti minout. Omara byla nadšená, že taky něco cítí. Skoro by až začala oslavovat, ale věděla, že zrovna teď nemůže. A tak se jen proplétala mezi stromy dál, jako na pérkách, připravena vyrazit. Skoro už si ani nevšímala podezíravých pohledů Noctry a Huntleyho, které jí předtím tak vadily.
Po chvíli se na vteřinku zastavila, aby hodila očko na Noctřin plán, který tlapkou kreslila ve sněhu. Neotálela však a jakmile bylo potvrzeno, že všichni pochopili, vydala se i Omara na své místo. Tam vyčkávala, nemusela však čekat dlouho, neboť se za chvíli ozvalo zavytí černé vlčice. Lov započal.

"Jakou minulostí?" Vyzvídala hned. Byla to holt holka zvědavá. Jistě bude taky brzo stará, to ji však nyní nezajímalo. Chtěla znát víc z Rufusova příběhu. Sama měla taky jistou minulost, ale tedy upřímně... část si jí nepamatovala a druhá část nebyla zdaleka tak tragická.
A její vyzvídání pokračovalo, jak starší vlk vyprávěl dál. "Jaká kamarádka? A jaká smečka? Řekneš mi něco o ní? Myslím o té smečce." Požádala oranžovočerného a pousmála se. Třeba by se do jeho smečky mohla přidat. Třeba by měla co nabídnout, i když byla tak malá, nešikovná a podvyživená. Čichla si k druhému vlkovi. Nepáchl jako jeden z Přízračných, jeho pach byl dosti kyselý a tak Přízrační cítit nebyli. Ale možná to mohl být jen jeho přirozený pach. Upřímně, Omara na rozeznávání pachů zrovna dvakrát dobrá nebyla. "Nemám." Odpověděla jednoduše na jeho otázku.

Omarka si vlčici prohlédla od hlavy až k patě. Nevypadala jako přízračná, na to už po dlouhém potulování kolem jejich území měla čich. A když jsme u čichu, nebyla jako člen Přízračných ani cítit. Zkrátka jednou z nich být nemohla a basta.
Její úvahy se také brzo potvrdily. Takže šla jen pro kořist. Omara pokývala hlavou. "Ach tak." Přikývla, asi jakože teď už chápe. "Myslela jsem, že se k těm Přízračným třeba chceš pridat nebo tak něco. A než se zeptáš znovu, ne, nešla jsem za potravou. Jen na obchůtku, chtěla jsem vědět, kam dál se dostanu, než to začne býti potenciálně nebezpečné." Odvětila a pokrčila rameny. "Víš, bydlím tu. Tedy nemám nějakou vlastní noru nebo tak něco, spíš spím v prázdných liščích a když se mi zrovna nepoštěstí, tak na zemi. Ale žiju tu už nějaký ten pátek. Obcházím území přízračných a čekám, až vyrostu dostatečně na to, abych jim měla co nabídnout, víš?" Pokývala hlavou moudře a opět se zadívala na vlčici. "Takže jsem to vlastně já, kdo se do jejich smečky chce přidat." Uchechtla se potom, až se jí zaleskly očička.
"Ach ano, to zní jako dobrý nápad." Přitakala na návrh starší vlčice. "Vidíš támhleten strom?" Kývla hlavou ke stínu v dálce. "Tam by mohl začínat nějaký les nebo tak. A kde je les, tam je i závětří." Přemýšlela nahlas. "Pojďme." Pokynula pak a sama se rozešla směrem ke stínu.

Jakmile bylo po lovu, utahaná Omara to zalomila hned někde na hranicích. Byla ještě malá - ne tolik mladá, ale velice malá na svůj věk - zároveň také poměrně hubená, ačkoliv pobyt v Kultu a plné břicho jí prospívaly. Zkrátka toho ale zatím moc nevydržela, takže běhání za vysokou pro ní bylo skoro jako smrt. Byť ano, bavila se dobře, ale odnesla to na bolavých nohách a ušlapaných packách.
Jakmile se po mnoha a mnoha hodinách probudila, byla už zase noc. Tím líp pro mě. Pomyslela si a usmála se. A tak vstala a zamířila si to rovnou do botanické zahrady, nezapomínala totiž na svůj druhý úkol. Najít ono místo jí trvalo poměrně dlouho, neznala totiž ještě území své smečky tak, jak by měla. Nakonec ho našla, bylo to však těsně před rozedněním. V botanické objevila několik místností, které byly cítit pachy všech možných vlků. Ze zkušenosti se Silmou již moc dobře věděla, že do cizích pelechů se lézt nemá, a tak se ji vyhnula obloukem. Našla mezi nimi také jeden, zatím celkem provizorně záplatovaný, který slabě páchl Nirixem, mesiášem a jejím nepokrevním bratrem. A přesně jeho se vydala hledat, v hlavě jí totiž vyvstala otázka, jestli má tuto místnost sdílet s ním, nebo si najít nějakou vlastní. Najít ho jí netrvalo dlouho, byl pouze o pár místností dál, pilně pracující. "Ahoj bráško." Prohodila a proběhla kolem něj, až stála přímo před ním. Nebránila mu tak v práci, ale musel ji nutně vidět. "Víš, našla jsem tvůj pelech a napadlo mě, budeš ho mít jenom pro sebe?" Zeptala se. "Nemohla bych v něm spát s tebou?" Neostýchala se tohle navrhnout a nabejkovat se tak do jeho území. Možná měla, byl přece jenom mesiáš a takový mesiáš jistě spí sám, nebo s dalšími vysoko postavenými vlky smečky. To ji však nezajímalo, ona byla přece jeho ségra!

Ona Omara nebyla zrovna nejostřejší tužka v penále, to musíme uznat. Dávalo smysl, že když tu někdo měl bylinky vystavené jako ve vitríně, k tomu pelech a všechny tyhle věci, musel to být jeho ůkryt. A ten někdo byla zřejmě právě vlčice stojící před ní. Upřímně, nevypadala zrovna dobře. Chraptěla, kašlala, šířila kolem sebe patogeny jak virus samotný Z| očí jí rčitě taky teklo, ale to Omarka ve tmě - byť osvětlované jejím kožíškem - nemohla vidět. "Tvůj úkryt?"Omaru nenapadlo ani to, že právě tato vlčice by mohla být onou mýtickou léčitelkou, natož to, že by možná paní léčitelka teď ležela v pelechu a samomedikovala se z neznámého viru. "Takže ty jsi ta léčitelka?" Zeptala se nadšeně a světýlka v její srsti se pohnuly ze strany na stranu, jak zavrtěla ocasem. "Ráda tě poznávám!" Zahlásila poté.
"Hmm..." Zamračila se. Chtěla být léčitelkou. Chtěla! A tahle vlčice jí říkala, že jednou být nemůže. Vzápětí ale pochopila, že se jí vlčice jen snažila svým zvláštním způsobem edukovat. "No, teď už to vím, takže teď mohu být léčitelkou?" Rozzářila se. Myslela spíš léčitelským učněm, chápala, že plnohodnotnou léčitelkou nemůže být, dokud se nenaučí všechny bylinky a tak, ale i to bylo dobré. Navíc z léčitelského učně se nutně jednou léčitelka musí stát, že.
Jakmile se trochu uklidnila, zaregistrovala i další vlččinu otázku. "Jsem Omara." Přikývla. "Jsem tady v Kultu nová, asi proto se ještě neznáme." Dodala po chvíli přemýšlení. "A ty jsi...?" Nechala otázku viset ve vzduchu.

A tak šmejdila dál, prošmejdila každý kout. Šmejděníčko šmejdění, jak by to nazvali lidé v jednom nejmenovaném televizním pořadu. Očichala snad každou bylinku, některé jí voněly, jiné smrděly, po některých se dokonce rozkašlala. To ji však nezastavilo na cestě za poznáním. Byla do hledání dokonce tak zabraná, že si ani nevšimla spící vlčice v rohu, a to ani ve chvíli, kdy se k ní vlčice začala blížit. Proto vypískla nadšením, když jí někdo - zřejmě ta vlčice - dal pohlavek přes uši. "Au!" Zahlásila dotčeně a na vlčici se zamračila. V té tmě si nevšimla jejích tří párů očí ani ničeho takového, proto zřejmě byla s tímto faktem celkem v pohodě a zaměřila se na bylinky. "No, zkoumám! Podívej, někdo tu má strašně moc bylinek!" Kývla k zásobám. "To bude určitě nějaká léčitelka. Musím ji poznat! Taky bych chtěla být léčitelka." Vybalila na nebohou vlčici a pak se na ní smutně zadívala. "Ale ne, ty vypadáš nemocně. Ale neboj, pan nebo paní léčitelka tě určitě zachrání!" Zvolala radostně a zavrtěla ocasem.

Mesiášova malá sestra a nejnovější hladový krk ve smečce se také rozhodla zúčastnit se lovu. Lovit skoro neuměla, ale aby se to naučila, musela to přece trénovat. Jen tak se jednou může stát dobrou lovkyní a opravdovým přínosem pro smečku. Neboť teď byla spíše přítěží, ale to bylo proto, že byla skoro ještě vlče, navíc samouk.
A tak se společně se skupinkou tří vlků - jedním stejného, nízkého postavení, jako byla ona sama, a dva vlky výše postavenými - vydala na lov. Ani jí se nelíbilo, jak dva popravčí sledovali každý její krok, každé položení tlapky před druhou. Ovšem očekávala to, a tak se nebránila. Poslušně ťapkala mezi dvěma výše postavenými vlky a stejně jako Noctra se také pokoušela čenichat a větřit. Nebyla však zdaleka tak znalá, takže byť možná něco ucítila, nedokázala to přirovnat k potenciální kořisti. Její černá společnice však ano. "To zní dobře. Navíc, ve městě nám mohou s lovem pomoci i ostatní, co zůstali doma, ne?" Prohodila polohlasem a zadívala se na Noctru. Na odpověď však spíše nečekala a rovnou se vydala obloukem ke stádu. Neodvážila se příliš vzdálit od dvou popravčích, avšak pokusila se alespoň trochu skupinu rozprostřít po území. Tak, aby byla stále na dohled, ale aby zároveň splnila Noctřin příkaz.