Príspevky užívateľa

Sněhem směrem k vlčici Majdalence se plahočila vlčice druhá. Byla podstatně menší, nejen výškou, ale i pocitově. Jistě to bylo sotva odrostlé vlče, pokud vůbec odrostlé. Dost dobře mohla být taky vlčetem neodrostlým, byla totiž na svůj věk fakt maličká. Její nedostatečný vývoj bychom mohli vysvětlit tím, že byla také notně podvyživená. Její rodiče se o ni zjevně nestarali zrovna dobře.
"Hej! Počkej!" Zavolala po vlčici po chvíli a přidala do kroku, aby ji dohnala. Sněhovým závějem musela skákat, s běžnou chůzí by se totiž daleko nedostala, jak byla malá a sníh poměrně vysoký. "Já jjsem Omara." Dostala ze sebe zadýchaně, jen co vlčici konečně dohonila. "Nemáš něco k jídlu?" Zadívala se na ni s nadějí v očích.

Nastražila uši. "Z popravčích?" Zeptala se opatrně. "To zní děsivě. Jakože popravuje zlobivé vlky?" Tak takto, popravená, skončit rozhodně nechtěla. Snad to maso, co 'loví', není z těch zlobivých vlků. Nejsem kanibal. Otřásla se při představě, že by měla povečeřet jiného vlka. Ale to, že ji na jaře Nirix naučí lovit, se jí zalíbilo.
"Dobré vědět." Opět se podívala na koleje. Vlastně se jí tady docela líbilo. Lidé si to uměli udělat hezké, možná dokonce hezčí, než vlci samotní. Asi byli praktičtější nebo tak něco.
Po Nirixově další větě ale vykulila oči. "Takže... to ty jsi mesiáš? Teda jako, alfa?" Dokonce měla tolik slušnosti, aby se po obdržení těto nové informace vlkovi poklonila. Nevěděla, jestli to dělá správně, ale určitě se minimálně snažila. "To je vlastně docela dobrý, mít za bráchu mesiáše." Prohodila po chvíli, co si všechno nové srovnala v hlavě. "To mi určitě nikdo neublíží." Pousmála se. "Mimochodem, já budu mít taky nějaké malůvky na obličeji, i když nejsem mesiáš?" Zeptala se zvědavě.

Uznale pokývala hlavou. "Tak nejmocnější." Hlesla. "Wau, chtěla bych být jako on." Dodala pak, zastavila se a toužebně se zadívala na hvězdy. "A, um, děkuju. Zatím jsem si vždy vystačila se vším sama - teda tak nějak - ale mít někoho, kdo mi v případě potřeby pomůže, bude určitě super. Zvlášť teď, zima je za rohem a já nejsem moc dobrá lovkyně, takže kdyby mi někdo třeba nosil jídlo nebo mě alespoň ten lov pořádně naučil, to by bylo moc fajn. Nebo o to se postará smečka?" Zadívala se zpátky na staršího vlka a naklonia hlavu na stranu. Poté ho rychle doběhla, neboť jak se zastavila, začal jí trochu utíkat. Jakmile byla zase na jeho úrovni, pokračovala jeho tempem - nešel nijak zvlášť rychle, takže přestože musela dělat více kroků, než on, v pohodě mu stačila - a chvíli jen poslouchala, co měl na srdci. "Mhm. A hranice poznám jak? Pachové stopy? Ty měli přízrační a tady jsem si jich před chvílí taky všimla. Nebo prostě tam, kde to už nebude vypadat jako po zásahu člověka?" Zeptala se opatrně. Ani jedno z pravidel se jí pranic nezamlouvalo, ale v tuto chvíli byla ochotna udělat cokoliv pro to, aby se dostala do vlkovy smečky. "A jestli můžu mít ještě jednu otázku, kdo je váš alfa? Jak ho poznám?" Tak nějak tušila, že je Nirix vyššího postavení, už jenom proto, že mluvil o chození mimo hranice smečky jen právě pro výše postavené vlky, ale s kým ve skutečnosti mluví, to neměla nejmenší tušení.

Poprosím o úkryt pro Omaru (dám také vědět do ticketů), díky!

Vlčice to možná zatím ještě netušily, ale jejich stopu sledovalo vyhublé odrostlé vlče. Tak. Omara vskutku nevypadala dobře, k její obvyklé vyhublosti a špinavosti se přidal ještě úděl zimy, neutuchajícího mrazu a nedostatku kořisti, kterou stejně neuměla pořádně lovit. Ve výsledku tak vypadala přinejmenším zbědovaně. Snad i proto se vydala na stopu dalším vlkům. V tuto chvíli už jí snad bylo i jedno, zda jí pomohou, nebo ji zabijí, jako jí vyhrožovali někteří. Nevěnovala ani pozornost tomu, zda jsou vlčice z nějaké smečky, šla takříkajíc na blind. Neměla co ztratit, ostatně.
Sláva! Zajásala v duchu, když se vlčice konečně objevily v jejím zorném poli. Dodalo jí to do žil novou energii a byla tak schopna pookračovat v cestě o něco rychleji. Když je měla několik (desítek) metrů před sebou, všimla si, že patrně něco loví a nedovolila si je v tom vyrušovat, proto se na chvilku zastavila. V tu chvíli ji také přepadl strach, že by jí skutečně něco udělaly. "Zdravím." Prohodila potichu, skoro šeptem, jakmile k nim konečně došla. "Doufám, že neruším, jen hledám někoho živého. Moc živého toho totiž poslední dobou nevídám." Dodala a prosebně se zadívala na kořist, kterou jedna z vlčic svírala v tlapách. Poprosit o ni se však neodvážila.

Byla zrovna uprostřed schodů, když vzduch kromě zvuku jejích pobíhajících tlapek protrhl také jeden hlas. Nezněl zrovna jistě, avšak i tak Omaru vyděsil. Nečekala, že by se sem v tuhle roční dobu kdokoliv zatoulal, ostatně celkově na Norestu už dlouho nepotkala žádného vlka, tak si zřejmě odvykla. Proto při zvuku jeho hlasu vyděšeně vypískla a div že se přes schody nenatáhla. Nakonec to však nějak ustála, otočila se čelem vzad a došla dolů k vlkovi. Teď tedy byla zase o něco menší, neboť jak už bylo řečeno, byla teprve dospívající a i na svůj věk hodně malá a podvyživená. "Ahoj!" Zvolala vesele hned, jak se vzpamatovala z prvotního šoku. "Já jsem Omara... a ty?" Nezapomněla se hned i představit, snad aby vlku dodala trochu odvahy a ujistila ho, že nepřišla se špatným úmyslem.

Vykulenýma očkama koukala na tu nádheru... nebo snad nadělení? před sebou. Semtam k nekončícímu běhu železnice přičichla, jednou do ní dokonce kopla, aby s bolestným zakňučením zjistila, že je tvrdý a akorát si tím narazila drápky. Po onom incidentu s kopnutím se do kolejí pokusila i zakousnout, vzápětí však zjistila, že ani zuby jí v boji proti této lidské kreatuře moc nepomohou. Usoudila, že je to jakoby z kamene, jen ještě něčeho mnohem tvrdšího a pevnějšího, protože i z takového kamene se semtam něco odlomí. Z tohoto materiálu neviděla ani jeden úlomek, ani střípek, co by z kolejí upadl. "Hati musí být skutečně mocný, když dokázal vyhnat někoho, kdo umí ovládat tohle, z jeho obydlí." Přikývla uznaně hlavou a zadívala se na Nirixe. Pak se uchechtla. "Nejsi trochu starý na to, abys byl můj brácha?" A rovnou si i dokázala sama odpovědět, ani nedala tu příležitost staršímu vlku. "Jsi. Jsi moc starý a moudrý, radši buď můj jako táta. A nebo něco mezi tím, to je vlastně jedno. Stejně nikoho nemám, ani bratra, ani otce." Pokrčila rameny.

Byla víc než jen potěšená, že v ní starší vlk viděl možný přínos své smečce. Upřímně si moc tté užitečnosti zatím nezažila, takže tohle pro ni byl zcela nový - a mimochodem moc hezký - pocit. Krátce zavrtěla ocasem a vydala se za vlkem směrem k železnici. Že jde k železnici tedy ale zatím nevěděla, neboť takovou železnici v životě neviděla a určitě by si ji nezvládla ani domyslet, vzhledem k divnosti tohoto lidského výtvoru. Proto taky náležitě vykulila očka, když na místo dorazili. "Jé... co to je?" Došla až ke kolejišti a nedůvěřivě k němu přičichla. "To jsem ještě neviděla... je to něco lidského? Roihu - um, ten vlk, co měl být původně mým opatrovníkem - říkal, že žijete v místě, kde původně žili nějací lidé." Zadívala se na staršího vlka. "Ani ty lidi jsem v životě neviděla, ale prý je to dobře. Roihu říkal, že k vlkům nebývají zrovna přívětiví. Taky mi je popisoval jako někoho, kdo chodí jen po dvou nohách, je fakt vysoký a nemá žádnou srst. No nevím, jak tobě, ale mně to přijde docela děsivé." Potřásla hlavou.

Poslouchala, co starší vlk říká. Všechno to znělo moc pěkně. Místo, kde spát, blízké vlky, rodinu, neomezený přísun jídla... jo, znělo to jako všechno, o čem kdy snila a co jí smečka Přízračných nebyla schopna poskytnout. "Věřit v Hatiho bych snad zvládla, i když dosud pořádně nevím, kdo to je. Ale umím být docela poslušná. Taky už umím lovit a myslím si, že vlčata mě mají docela rády, tolik k mým možným kontribucím ke smečkovému životu." Nic moc jiného neuměla, na druhou stranu byla ještě sama skoro vlčetem, tak snad tato skromná sbírka dovedností, které se naučila většinou tak nějak sama dlouhým touláním po Norestu, mohla stačit. "Tak jo." Odpověděla jednoduše na vlkovu poslední větu. "Zaveď mě k vám. Půjdeme?" Dodala ještě a pomalu se zvedla k odchodu, čekajíc na povel, že má vyrazit, nebo spíš na druhého vlka, aby ji vedl.

Omara se posadila na zadek a zaposlouchala se do Nirixových slov. Hati... Kult... je toho na mě trochu moc. Potřebuju si to nějak... uspořádat. Proběhlo jí hlavou, nu a tak s tím uspořádáváním začala. Akorát že přemýšlela nahlas. "Takže Kult, tak se jmenuje tvá smečka, ano?" Zadívala se na staršího vlka tázavě. "A Hati, to je váš alfa, ale vlastně není a princip toho chápou jen Kulťani. Aha." Zarazila se a trochu zmateně se podívala kolem sebe. Nu, co dodat, moc moudrá z toho nebyla. Její rozjímání každopádně narušila vlkova poslední věta, která způsobila, že se Omařina kukadla rozzářila jako dva korálky. "Skutečně? Myslíš?" Co na to říci, zvyklá na to, že by ji někdo někde chtěl, rozhodně nebyla. Snad i proto na ni tento pouhý náznak tolik zapůsobil. "No a... myslíš, že bych se k vám tedy mohla přidat? Mít konečně teplé místo na spaní zní moc dobře a s tím Hatim bych to určitě taky pochopila, jsem totiž docela chytrá." To se Omara trochu moc chválila, mezi chytré vlky rozhodně nepatřila. Ale snad nebyla ani tolik hloupá, aby tento příběh s alfou-nealfou nějak pobrala. Nakonec.

Pootočila hlavičku na stranu. "Hati? Kdo je Hati, alfa tvé smečky?" Zeptala se a vypadala, že ji to jméno a Hatiho nápomocnost skutečně zaujalo. Možná by si dala říct a zkusila to s další smečkou, když už to s Přízračnými nevyšlo. "Nu a... brání ti něco se zeptat?" Položila vlkovi po chvíli další otázku, zjevně když do jejího malého mozečku došla druhá část vlkovy věty.
"Ano, už si vzpomínám. Tam jsem bývala kdysi často, i teď tam občas bývám. Většinou se ale zdržuju víc na východ." Přikývla. Protože na západě to bolí. Proběhlo jí hlavou a ona jí rychle zatřásla, aby takové nehezké myšlenky vyhnala z hlavy. "No, já si vlastně nepamatuju, co se stalo. Jeden vlk mě měl adoptovat, ale pak jsem se mu snad znelíbila či co... nevím vlastně, nějak z toho prostě sešlo a já musela opustit území smečky. Ale už si skutečně jen matně pamatuju události tamtěch dnů, takže jsem možná odešla sama a jen nedostala možnost se vrátit... nevím." Pokrčila rameny. "Názor jsem nezměnila, pořád bych se ráda přidala k nějaké smečce, ale, no... nevím, jak. Navíc jsem asi ještě moc mladá na to, abych byla členkou. Ale mít místo, kde složit hlavu by bylo dobré." Dodala.
"Nirix? Něco mi to říká... ano, myslím, že si vzpomínám." Pousmála se poté.

Ještě chvíli si skotačila na břehu, pomalu se přibližujíc k městu, když její řádění narušil cizí pach. Omara se zarazila. Kdo to asi je? Zvedla čenich k nebi a zavětřila Ten pach znala, byť ne moc dobře. Snažila se si ho někam zařadit, nebyla však při tom zrovna úspěšná. Nakonec to vzdala s tím, že to je někdo z jejích vlčecích let, kdo se už více neukázal a neměla tak důvod si jeho pach pamatovat. "Uh, taky zdravím." Ušklíbla se. No jo, puberťačka. Nějaký ten úšklebek si nemohla odpustit, to by nebyla ona. Už vypadala jako vlče, nemohla se jako vlče ještě i chovat, no né?
"Nemám." Odpověděla jen prostě. Vlk měl pravdu. Zima se každým dnem utužovala a upřímně, ona nevěděla, co bude dělat. Svou první zimu přečkala ještě v pelišku u maminky, a nad tím, že by se konce té druhé nemusela dožít, zatím nepřemýšlela. Ale měla by. "Kéž by nějací ostatní byli." Povzdechla si jenom a byť se snažila zachovat kamennou tvář, druhý vlk si mohl povnimnout, že posmutněla.
Rychle ze sebe ale smutek setřásla. Zavrtěla hlavou a hned to byla zase ta malá, veselá Omara, jakoby si se zimou starosti zvládla dělat jen několik málo sekund. "Mimochodem, my už se známe, že? Jsi mi povědomý." Posadila se na zadek a prohlédla si vlka od hlavy až k patě. "Já jsem Omara, pokud si mě nepamatuješ." Vypadlo z ní nakonec.

Kde se vzala, tu se vzala, u řeky až podezřele blízko opuštěnému městu Hruff se objevila mladá vlčice. Ač byla rok stará, vypadala stále spíš jako vlče než jako dospelá vlčice. A fakt, že byla celá špinavá a srst měla slepenou do malých cucků tomu o moc nepomáhal, naopak ještě přidával na dojmu zanedbaného vlčátka, co nutně potřebuje pomoct.
Ona sama se ale jako někdo, kdo potřebuje pomoct, netvářila. Na tváři měla rozpustilý úsměv a k řece si přihopkala jako bezstarostný zajíček, nevědící o nebezpečí venkovního světa. Napila se z řeky a dokonce do ní smočila packy, snad s úmyslem se umýt. To si však nakonec rozmyslela, potřásla hlavou a vydala se směrem k městu.

Mezi troskami othamského hradu se potulovalo dospívající vlče. Nevypadalo zrovna nejlépe, mělo srst samou špínu a pod slepenými chomáči chlupů jí byly vidět žebra. Přesto se netvářilo, že by mu tento fakt v tuto chvíli nějak vadil. Naopak, vypadalo, že se docela baví. Probíhalo troskami hradu, přeskakovalo ruiny, semtam vyběhlo po kamenných schodech do patra. Zkrátka si hrálo samo se sebou. Tedy, hrála. Šlo vlastně o samici, byť to na první pohled nešlo poznat. Dost možná ani po pachu, neboť byla, jak už bylo zmíněno, celá špinavá a tím i smradlavá. A to pořádně, voněla asi jako tchoř. Avšak ve výsledku se skutečně jednalo o vlčici.

K řece se jako žirafa toulající se za vodním zdrojem přišlo napít jedno stvoření. Až na to, že nevypadalo vůbec, ani trochu jako žirafa, jednalo se totiž o vlka. Odrostlé vlče poměrně dosti mladého vzhledu. Bylo zhruba rok staré, roztomilý obličej, špinavá srst a velká kukadla ale napovídala, že by mu bylo spíš pár měsíců. Mladá vlčice byla dosti podvyživená a obecně nevypadala zrovna nejlépe. Možná by do té vody měla raději skočit a pořádně se umýt, potřebovala by to. To se však v následujících momentech nestalo, vlčka se jen napila a poté zase kousek poodešla, dvakrát se zatočila do kolečka a plácla s sebou do trávy. Těžko říct, zda to na ní bylo poznat, nebo ne, ale byla naprosto vyčerpaná. Přímo vysílená. Měla za sebou dlouhou cestu a byla ráda, že si konečně zase může lehnout na území alespoň trochu blízké tomu, které znala.