Príspevky užívateľa

A tak se dál cachtala, přímo rochnila ve vodě. Kdysi snad čisté, teď už se však kvůli jejímu řádění ze dna zvedl písek a bláto, takže spíš než vlka v řece připomínala Omarka prasátko v kaluži. No, možná spíš selátko, neboť bylo už na první pohled poznat, že mnoho toho rozumu nepobrala. Několikrát jí podklouzla tlapka, jednou dokonce skončila bokem ve vodě, ani to ji však nepřesvědčilo o nebezpečí jejího konání. Nepřesvědčil ji o tom ani silný vlčí hlas, který najednou zazněl od jednoho z břehů. "Jejky!" Vypískla Omara, neboť právě stála zády k vlkovi a onen tvor ji překvapil. Ve skoku, ve kterém se právě nacházela, se pokusila otočit čelem vzad, nebyla však příliš obratná a tak místo čumákem k vlkovi skončila čumákem v blátivém dně řeky. Chvíli se na hladinu objevovaly bublinky, možná to dokonce mohlo vypadat, že se vlčka topí, nakonec však s hlasitým oddechováním - a zvytky bahna na čenichu - vystrčila hlavu zase nahoru. "Vyděsil jsi mě!" Zakňourala uraženě. "A vůbec, kdo vlastně jsi? Proč se o mě staráš? Nech mě být!" Odrostlé vlče nespokojeně zastříhalo oušky.

Jak už to tak bývá, k řece Cayně se semtam přimotá nějaký vlk, pes nebo jiná psovitá šelma. Tentokrát tedy mluvíme o vlkovi a sice o černém odrostlém vlčeti s několika málo modrými znaky. Upřímně, chudák vlčátko nevypadá moc dobře. Je pohublé a přes mastnou, slepenou srst mu prosvítají žebra. Jeho tělo jakoby volalo po koupeli, nějakém teplém pelíšku a něčemu k jídlu. To první se má už brzo splnit, vlče totiž přiběhne k řece - i přes svůj zbědovaný stav očividně v dobré náladě - a bez rozmýšlení do ní skočí. Žádné zastavení na břehu, žádné rozhlédnutí, jestli na ni někde nečíhá nějaké nebezpečí, nic. Prostě jen vleze do řeky a začne plavat, cákat se v ní a obecn se tak napůl mýt, napůl si hrát. Očividně se dobře baví, neboť se semtam ozve i veselé zavytí či si můžeme všimnout zavrtění ocasem. A tak si tam nadále skotačí.

"To je cejkem smutný, nemít si čas hját." Měla pravdu. Bylo to přinejmenším nešťastné. Alespoň pro ni, malou vlčici, co zatím neměla pojetí o chodu reálného světa a tom, že jakmile je vlk jednou reálným světem polapen, na hraní přes všechny povinnosti skutečně nemá čas.
"Jíbijy se mi tvoje kžídja. Nikdy jsem neviděja vjka, co by měj kžídja, jen ptáky." Vysvětlila. "S nima už ses narodil?" Zeptala se poté a zvědavě obrátila hlavičku na stranu. Vlk s křídly, jak zvláštní. "A taky jsem si chtěja hját, aje ty nechceš. Mimochodem, co nebo je to Hati?" Pálila po chudáku vlkovi otázky. O Hatiho noci nikdy neslyšela, jen o noci normální. Hati, Hati... snad to má něco společného s hvězdami? Potřásla hlavou, zřejmě jí to vážně nešlo na mozek. Na její malinkatý, slepičí mozeček, jo.

Omara zlehka otočila hlavičku na stranu. "Neumíš?" Zeptala se nechápavě. "Jaktože neumíš? Každý si pžece umí hját." Dodala, celá zaskočená. Čekala mnoho druhů odpovědí, od kladných po výsměch, ale tohle ne. A tak tam jen stála jako hřebík pevně zaražený do země, mlčící jako ryba. Chvíli to trvalo, než se z tohoto tranzu dostala, nakonec se ale přece jenom tak nějak vzpamatovala. "To je pjavda." Přikývla na jeho další slova, najednou poněkud posmutnělá. Nejspíš jí došlo, že tenhle vlk si s ní skutečně hrát nebude. A já bych si přitom táák chtěla hrát. Proběhlo jí hlavou a ona sklopila ouška. "Tak co budeme dějat?" Zeptala se s očekáváním a zadívala se vlku do očí. Tedy, spíš tak vysoko, jak se svou malou výškou dokázala, možná ne tak docela do očí.

Vypadala, že ji vlk nakonec přece jenom celkem vyděsil. Ocas stažený mezi nohama, ouška skrčená, ve tváři vcelku znepokojený výraz. "Tak jo." Pískla, kdžy jí vlk milostivě povolil odejít, ale zatím se stále nepohnula, jakoby jí něco bránilo v pohybu. Jakoby byla přilepená k zemi vteřinovým lepidlem či co. A tak tam jen dřepěla a přemýšlela nad smyslem života. Nebo spíš nad tím, zda by jí vlk skutečně byl schopen ublížit. Přece by mi nic neudělal... nebo jo? Máma říkala, že malým vlčatům jako já se neubližuje. Ale on říkal, že jejím slovům nemám věřit a to znamená, že jím nevěří ani on... Potřásla hlavou, aby vyhnala podobné myšlenky z hlavy a konečně se zvedla na nožky. "Toho kjájíka nebudeš?" Zavolala za odcházejícím vlkem, no a pokud se neozval zpátky, popadla oba kousky kořisti. Byly na ni trochu velké, takže se belhala jako stará babička, nakonec je však zvládla odvléct kamsi pryč.

Opět zavrtěla ocasem na znamení přátelství. "Hm..." Pokrčila jen rameny na vlkovu otázku. Doteď jí na tom nepřipadalo nic zvláštního, ale černobílý vlk to podal tak, jakoby snad bylo zločinem svět prozkoumávat bez přítomnosti rodičů. "Hjedám jodiče." Prohodila proto a opět mykla ramínky. "Oni... odešji. A já je teď hjedám." Dodala, zvláštně se na vlka podívala a plácla sebou do trávy. "Pojď si hját!" Vypískla, jakoby vlkovi právě neoznámila, že nemá rodiče, ale třeba jen to, co měla naposled k večeři. Skutečně si teď chtěla jen hrát. Už si ani nepamatovala, kdy si naposledy s někým hrála. Byla jedináček, takže se sourozenci si toho moc neužila, a rodiče byli věčně někde pryč. A nakonec ji opustili.

Omara se vítězoslavně usmála. Podle všeho se nanejvýš bavila, stále tak malá a naivní. "Tak teď už vím tvé jméno!" Zahlásila vesele a zavrtěla ocasem. "A nevjč na mě, je to děsivý." Zakňourala ještě, očividně slabě znepokojena. Ovšem ne natolik, aby kolem vlka vzápětí zase nezačala poskakovat, vydávat ze sebe všechny možné zvuky a vrtět ocasem.
Náhle se však zastavila. Všimla si zřejmě, že se smrákalo a ona se podle všeho bála tmy. Zakňučela, stáhla ocas pod břicho a celá se tak nějak zmenšila. "Asi bych měla jít." Špitla, ale nechávala tuto větu viset ve vzduchu, nikam se zatím nevydávala - snad jakoby čekala na vlkovo povolení. Možná se ve výsledku nebála tmy, ale jen jí konečně docvaklo, s kým má tu čest. Vlk před ní v posledním slunečním světle přece jenom působil větší a podstatně děsivější.

Pravidla slušného chování? Ty mě nikdo nenaučil. Možná má ten vlk pravdu. Prolétlo Omaře hlavou, načež se malá vlčka zamračila sama na sebe. Takové myšlenky si zakazovala, ona měla přece vždycky pravdu! Že to byl internalizovaný vztek však navenek jistě nebylo poznat, takže si to vlk naproti ní dost dobře mohl vyložit tak, že se mračí na něj.
"Žíkej mi jak chceš. Ale to můžu udějat i já tobě, ty... ty..." Štěně těžce hledalo slova. Jak by mu asi mělo říkat? Otrava bylo moc trapné, když tak on říkal jí. Parchant? Moc zlé, navíc význam tohoto slova Omara ani pořádně neznala. Prevít? To je ono. "Ty Pjevíte!" Vypískla a měla očividně radost, že něco takového vymyslela, a to úplně sama. "Seš Pjevít a basta." Tak. A měl to. Fakt, že popichováním ne zrovna dobře naladěných vlků se může dostat do nebezpečí, si zřejmě stále dost dobře neuvědomovala, nebo jí to bylo prostě jedno. Holt byla taková lehkomyslná.

Jakmile si trochu odpočinula a na nebe zase vylezlo sluníčko, její nový fotr už ji zase tahal z pelechu. |Nebránila se, protože opět sršela energií, jako snad každé vlče po krátkém šlofíku. Teď vedle něj poskakovala a vůbec se nebránila, když na půli cesty změnili směr a začali sledovat čísi pach. Omara sama absolutně neuměla využívat svůj frňák, ale protože už chtěla bejt velká a mocná jako tady fotr, předstírala, že taky větří a čenichá a vůbec ví, co má vlastně dělat.
"Jak se chová diplomaticky?" Obrátila hlavičku na stranu a zadívala se na pana fotra. V životě to slovo neslyšela a protože byla malá a zvědavá, neuměla držet tlamu a musela se hned zeptat. "Mám bejt jakože hodná?" Jo, to pochopila z jeho dalších slov. "A ten šéf... jak se jmenuje?" Chudáka Roižána přímo bombardovala otázkami. ůOstudu? Jakou ostudu? Proč bys měl udělat ostudu? Však jsi hodnej a-" Začenichala. "Ani trochu nesmrdíš." Jo, nebejt zlej a nesmrdět. To byla zřejmě její definice neudělání ostudy.

Poslouchala konverzaci mezi oběma mladými vlky, ale moudrá z toho nebyla. Holt na hovory dospělých nebo nedospělých byla asi ještě trochu moc mladá. Očkama bloudila z jednoho vlka na druhého a snažila se tu jejich tichou komunikaci nějak dekódovat, nakonec ale jen pokrčila rameny a vyhnala jejich hlasy z hlavy. Když jí však vlčice nabídla místo vedle sebe na pelechu, snad jakoby si vzpomněla, jak se jí ještě před chvílí klížily oči a jak do tábora ani nedošla po svých. Nebo si snad uvědomila, že je noc a všechno vlčstvo kolem ještě spí, takže by mohla taky. Nebo se jí ty oči prostě začaly klížit teď, každopádně pro ni vytvořeného místa hbitě využila a uvelebila se vedle starší vlčice. A netrvalo to dlouho a z jejího místa se začalo ozývat jen tiché oddechování, nu, jako když to vlče, vyřízené po dni plném hraní, konečně zařízne u mámy - byť třeba teprve budoucí.

Nu, co k tomu říci. Z jejích dalších slov Omara moc moudrá nebyla. "Pjoč tu nesmím jovit?" Zeptala se větší vlčice bezelstně. On jí to určitě někdo kdysi říkal, že si smečky chrání svá území před cizími lovci - specificky třeba její drahý adoptivní otec - ale co jí šlo jedním uchem dovnitř, to vylezlo tím druhým zase hezky ven. Učit tuhle hloupoučkou malou vlčici cokoliv bylo jako házet hrách na stěnu. A pěkně matlavý, rozvařený hrách, jo. "Jo tak. Jako Pžízjační? Aje ti jsou pžece nejjepší smečka, né?" Táta říkal. Jestli mladou vlčici před ní mohla něčím rozohnit, tak to jistě bylo toto tvrzení. To ale naše malé vlčátko s IQ tykve nevědělo a tak dále vesele přilévalo olej do ohně. "Jejich členové mohou všude pobíhat vojně, dějat si, co chtějí... a tak." Vysvětlila. A co je to vlastně Norest? I z názvu zdejšího území šla Omaře hlava kolem. Holt ji nikdo nic nenaučil, no. Svou novou rodinu sotva našla, na nějaké učení zatím nebyl čas."Já nejsem sjaboch! Jsem už vejká a umím jovit kjájíky!" Tak teď se malá Omarka pěkně rozohnila. Že je slaboch, to o ní nikdo tvrdit nebude, ani tahle... ani tahle Gjejs fon Akvijejo!

A tak se malá černá vlčka dál bezděky potulovala lesem, stále hledajíc nějakou tu pohyblivou částici v ne zrovna hustém porostu. A vstutku, brzy jednu takovou našla. Holt byla taková hloupoučká, takže si nevšimla, že jde o dalšího vlka. Myslela, že jde o nějakou srnku a vzhledem ke svému god complexu byla dostatečně chrabrá, aby se takovou srnku pokusila ulovit. Jo. Svými schopnostmi tříměsíčního spratka, kterého nikdo nic pořádně nenaučil.
Přikrčila se tedy do porostu a s uspokojením konstatovala, že se k ní zvíře blíží. Tak nedělala nic a trpělivě čekala, až dokud se postava dostala na pár metrů od ní. Připravila se ke skoku... a zarazila se. "Ty nejsi sjnka!" Postěžovala si nešťastně. "Hjedám něco k jídju a mysjeja jsem, že bych mohja něco ujovit." Potřásla hlavičkou, snad aby vyhnala ten smutek z hlavy. Pachové stopy? Ignis? Zmateně se po starší vlčce zadívala. "Pachové stopy číst neumím. Co je to Ignis?" Zeptala se bezelstně. O Ignisu nikdy neslyšela. Když se pokusila zavětřit, opravdu si všimla jakéhosi slaného pachu, což by mohly být ty pachové stopy, o kterých vlčice mluvila. Ale Ignis? Tím ji dočista vyvedla z rovnováhy. "Mimochodem, já jsem Omaja. A ty?" Zavrtěla ocasem na znamení přátelství nebo něčeho takového.

Musela bejt fakt unavená, neboť se ani nebránila, když ji Roihu zvedl a začal vláčet do nory. Možná rovnou upadla do nějakého toho polospánku, minimálně zavřela očka a nic neříkala. Mám mámu a tátu. Zase. Při této myšlence se musela sama pro sebe usmát. Už to bylo dlouho, co pocítila teplo domova. Tak dlouho, že už si ho chuděrka skoro ani nepamatovala. O to víc pozitivně překvapená byla, když vstoupili do nory a ji zasáhla salva tepla. Dokonce i otevřela očka. "Jé, tady je hezky." Špitla a uculila se. Netrvalo dlouho a byla donešena až k Anjel, kdy ji pan fotr snad konečně pustil. "Ty jsi Anjej?" Zeptala se ospalé vlčice. "Fakt vypadáš skojo jako sjnka, Joihu měj pjavdu." Pokývala hlavou a slabě zavrtěla ocasem. Potom se zvedla do stoje a drcla do vlčice ocasem. "Jsi hezká." Prohodila.

"Tak jo." Prohodila vesele a pokračovala v cestě. Budu umět plavat! Proběhlo jí hlavou a ona se usmála. Uculila se i při zmínce o Anjel jako srně. Nu, spíš rozesmála na celý les, z nějakého důvodu jí toto přirovnání totiž připadalo maximálně vtipné. Fakt vypadá jako srna? Má i rohy? A dlouhý nohy? Miniaturní ocas? Pomyslela si, stále se usmívajíc. Před očima měla obraz srny a porovnávala ho s obrazem vlka, představovala si, jak moc může být jedno podobné druhému. Nutno říci, že jí to moc do hlavy nešlo. Tak hlavou po chvíli potřásla, aby takové myšlenky vyhnala z hlavy, a podívala se zase na Roihua. Na tátu. "Aje jsi stajej! Však podívej, jak jsi vejikej. Takhje vejcí vjci jsou staží." Nedala se a nedala. Drahý Roihu se holt bude muset smířit s tím, že alespoň dokud Omara nedoroste do jeho výše, bude pro ni prostě dědek.
"To je dajeko. Jsem už unavená." Zaúpěla, jakmile dorazili k řece. "Nedáme si pauzu?" I přes všechno stěžování a kňourání, které z ní vycházelo, to nakonec dotřepala až do daného hvozdu a pak do tábora. Tam sebou ale plácla na zem a kdyby se ji někdo pokusil zvednout, razantně by ho odmítla. "Tak kde je ta Anjej? Zavojej ji." Poručila a položila si hlavu na své gigantické tlapy. Dneska už nikam nejdu.

Roihuovo nadšení bylo nakažlivé. Netrvalo dlouho a i ona tak zběsile vrtila ocasem a házela jeden nápad za druhým, co všechno ji má její nový fotros naučit. "Ještě bych se potžebovaja naučit pjavat, abych mohja jovit jyby." Vložila do Rojzáčovy nabídky jeden z požadavků. "A až budu vejká, tak chci umět ujovit něco vejkéhoy tžeba sjnu. Aje to ne teď, teď by ta sjna spíš ujovija mě." Zašklebila se a chňapla staršímu vlku po ocase. Přesněji řečeno ho začala bez ostychu lovit, jakoby byl ta srna. A zřejmě z toho měla skvělou zábavu, protože se smála jako sluníčko. "Jaktože se toho musíš ještě hodně naučit? Však už jsi vejký. Vejký a stajý." Tázavě naklonila hlavičku poté, co ji to s vlkovým ocasem přestalo bavit. "Tak jo." Kývla, tentokrát to zřejmě směřovala na Roihuovu poznámku o jakorodičích. Nu a pak? Pak už se jenom rozběhla pryč, chvíli sama, pak se ale nechala vlčkem nasměrovat správným směrem. "Né, asi nemusíš. teď jsem si odpočinuja a můžu běžet sama. Poběžíme dlouho?" Zeptala se a doběhla malý skluz, který mezi ní a vlkem vznikl, zatímco mluvila.