Príspevky užívateľa

Roihuovo nadšení bylo nakažlivé. Netrvalo dlouho a i ona tak zběsile vrtila ocasem a házela jeden nápad za druhým, co všechno ji má její nový fotros naučit. "Ještě bych se potžebovaja naučit pjavat, abych mohja jovit jyby." Vložila do Rojzáčovy nabídky jeden z požadavků. "A až budu vejká, tak chci umět ujovit něco vejkéhoy tžeba sjnu. Aje to ne teď, teď by ta sjna spíš ujovija mě." Zašklebila se a chňapla staršímu vlku po ocase. Přesněji řečeno ho začala bez ostychu lovit, jakoby byl ta srna. A zřejmě z toho měla skvělou zábavu, protože se smála jako sluníčko. "Jaktože se toho musíš ještě hodně naučit? Však už jsi vejký. Vejký a stajý." Tázavě naklonila hlavičku poté, co ji to s vlkovým ocasem přestalo bavit. "Tak jo." Kývla, tentokrát to zřejmě směřovala na Roihuovu poznámku o jakorodičích. Nu a pak? Pak už se jenom rozběhla pryč, chvíli sama, pak se ale nechala vlčkem nasměrovat správným směrem. "Né, asi nemusíš. teď jsem si odpočinuja a můžu běžet sama. Poběžíme dlouho?" Zeptala se a doběhla malý skluz, který mezi ní a vlkem vznikl, zatímco mluvila.

I ona zavrtěla ocasem, když viděla Roizáčovo nadšení. Jen o něco méně než on, narozdíl od staršího vlka si totiž nechtěla urvat ocas od zadku. "Takže vozit na zádech mě taky budeš?" Vypískla vesele. Myslela to jako vtip, ale kdo ví. Kdyby t fakt udělal, mohlo by to bejt super. Proběhlo jí hlavou a ona se ještě více zašklebila. "Nebo mě je můžeš naučit jovit, ty myši. To by byjo ještě jepší, pak bych si mohja dát myš, kdykojiv bych chtěja." Navrhla mu a nechala se trapně obejmout. Možna vlka dokonce ii objala zpátky, ale těžko říct, u vlků se to objímání moc nepozná, když nemají ruce. "Takže jakože s Anjej budete... můj novej táta a máma?" Zeptala se s nadějí v hlase. Staré rodičovstvo už zřejmě ditchla nadobro, nebo na ně alespoň byla ochotná velmi rychle zapomenout. Táta jako táta, hlavně když loví myši... a neopustí mě. Jakmile začal Roihu mluvit o dalším přesunu, vyskočila na nohy a oklepala se, jakoby právě vylezla z vody. Ve skutečnosti se ale chtěla zbavit jen jehličí, které teď měla nalepené skoro všude. "Tak jdem?" Zeptala se. Na odpověď nečekala, prostě se rozběhla někam pryč, směrem dále do vnitrozemí. Jestli jde správně, to jí asi taky bylo vcelku jedno, hlavně že někam šla.

Natáhla se v tom jehličí do fakt divnýho úhlu, s předníma za hlavou a zadníma rovnoběžně s ocasem. A takhle si tam hověla a čuměla přitom na chudákaz Roizáče, kterak jí tam něco vypráví o rodičích. "No, možná máš pjavdu." Zakončila nakonec, zase už tak nějak posmutnělá, stále však zkroucená jako paragraf. To teda nechápu, jak mě v tom ti rodičové mohli nechat. Potřásla hlavičkou, aby vyhnala myšlenky na rodiče z hlavy. Takže jsem fakt sirotek, jak říkal ten zlej vlk z vřesoviště. To tu ale rovnou můžu zůstat. Zahrabala nohama ve vzduchu, švihla sebou a vyskočila do vzduchu. Pořádně se otřepala, až roznesla všechno to jehličí na kilometry daleko, a pak se posadila. "Tak dobže teda. Zůstanu tady... aje musíš mi sjíbit, že mi budeš nosit čejstvý myši, tahle byla fakt dobjá." Zašklebila se a kdyby chápala lidské grimasy, určitě by na vlka teď vyplázla jazyk. Teď se na něj místo toho jenom dívala s těma šibalskýma jiskřičkama v očích. "Ale... kdo teď budou moji jodiče, když žádný nemám? Nebo to má smečka nějak pošéfený?" Zeptala se s náznakem strachu v hlase. Sirotky nikdo nechce, tak nějak to říkal tamten vlk. Ale Roihu zněl, jakože zrovna mě jeho smečka chce, nevim proč. Už zase moc přemýšlela.

Jakmile ji starší vlk domyl, zvedla se a odcupitala pár kroků od něj, kde si jehla na záda. Rozplácla se do jehličí jako palačinka a světu ukázala své černočerné bříško. "Takže jako fakt mysjíš, že bych neměja hjedat jodiče? Že mě asi fakt opustiji a měja bych zůstat tady, s tebou?" Zeptala se a myslela to vážně. Roihu jí asi zrovna objektivní odpověď dát nemohl, ale i tak chtěla z nějakého důvodu slyšet jeho názor. I když, ona ho vlastně už znala. Ale chtěla ho slyšet znovu.
"Co je to vůbec ta pejspektiva?" Zeptala se nevinně. Nikdy to slovíčko neslyšela, "Áha." Pronesla potom. "A ségže vězení vyhovuje? To je nějaký divný, ne? Nikdo nemá jád vězení." Nechápavě zavrtěla hlavou. Proč by byl někdo dobrovolně ve vězení? Pomyslela si. "Takže ty tu smečku jako můžeš opustit, až budeš chtít? To je dobjý, to se mi jíbí. Možná bych pžece jenom zůstaja..." Nechala tu větu viset ve vzduchu.

Zamračila se. To, co vlk říkal, se jí ani trochu nelíbilo. Hodit do řeky? Která mamka by hodila svoje dítě do řeky? Nechápala. "To je teda nějaká divná máma." Konstatovala věcně a zašklebila se. Po slovech o jeho sestře a procestování světa se ale zase usmála, tetokrát poněkud zasněně. "Jé, pjocestovat svět, to bych taky chtěla. Já zatím cestovaja jenom od jodičů sem." Pověděla trochu zklamaně. "Aje neboj, já ještě pjocestuju světy kjidně dva, až budu vejká!" Slíbila mu a tím taky sobě. Jo. Budu největši cestovatel tady. Sama pro sebe se musela pousmát. Největší cestovatel. Zatím byla jenom největší bezďák, ale největší cestovatel zněl o hodně líp. Ale to se nejdřív musí naučit pořádně lovit a vůbec přežít v divočině.
"Bezďákem bez perspektivy? Jako já?" Tázavě se na vlka zadívala. Ale ne, ona přece měla perspektivu - no hledala ty rodiče. Ale dost možná žádní rodiče nebyli. Byla sama, tady vlk jí nabízel teplo smečky, ale ona odmítala, hledajíc imaginární páreček dospěláků někde v čudu. Ty jsi ale hloupá, Omaro. Řekla sama sobě, pak ale radši zatřásla hlavou, aby vyhnala takové myšlenky z hlavy. "Jak djouho jsi vjastně ve smečce? A pjoč tu ta tvoje ségja není s tebou?" Rozhodla se mu položit poslední otázku, snad aby co nejvíc prodloužila ten čas, který ještě měla na rozhodování, zda zůstane nebo ne.

Uculila se. "Taky jsi někdy byj takhje špinavej? Já musim žíct, že teď jsem teda požádně, nikdo mě nemyj od té doby, co maminka odešja." POvěděla vlkovi. Dobrý znamení bylo, že si tu svojí špínu alespoň uvědomovala. Kdyby si myslela, že je čistá jako obláček, bylo by určitě o dost těžší ji k tomu mytí doutit, takhle se nechala skoro až dobrovolně. Fakt je to dobrý, takhle by mě mohl mejt častěji... ale to bych se nesměla vydávat hledat mámu a tátu. Ale já potřebuju mámu a tátu, žejo? Žejo? Najednou si nebyla jistá sama sebou. Zůstat v komfortu smečky nebo se vydávat na vlastní pěst někam, kde ani nevěděla, jestli někoho najde? Před chvílí by jí byla odpověď jasná, teď už si tím ale tak jistá nebyla.
"Aje ujčitě znáš. To ti maminka žádnou nevypjávěja, když jsi byj majej?" Drcla do vlka čenichem, snad aby ho povzbudila. Krátkou pohádkou, nebo spíš příběhem o něm a o Anjel ale byla zřejmě uspokojena dostatečně na to, aby ho zase na chvíli nechala. Doufám, že až budu velká, budu mít taky svojí Anjel. Sama pro sebe se musela usmát. Roihu a Anjel se pro ni teď asi fakt staly idoly z pohádek, jako když se malý zoomer kouká na Disneyovky a tam je princezna se svým sexy mladým brunetem, co je zároveň čistou náhodou taky princ, za kterýho se má provdat. "Jak djouho jsi vjastně ve smečce?" Vypadlo z ní po chvilce přemýšlení nad svým ideálním budoucím klukem.

Pokývala hlavou. "Ahá." Jakože už asi chápe. Ale já nechci být sirotek. Pomyslela si a najednou byla zase celá nešťastná. Narozdíl od Enkidua to ale dávala najevo, takže kdyby se teď vlk pozorně podíval, mohl by před sebou vidět hotovou hromádku neštěstí. Tohle smutnění však Omaře tradične nevydrželo dlouho a tak se po chvilce oklepala a nasadila zpět svůj rozpustilý výraz. Musím je najít, a to rychle. Nebo jít za tím vlkem, Roihu se jmenoval. Jo. To zní jako plán. Pousmála se.
Jakmile na ni vlk zavrčel, asi se fakt hodně lekla, protože úplně nadskočila a pak stáhla ocas pod sebe. "Jaká pjavidja?" Zeptala se opatrně. No ale fákt, o zádných pravidlech nevěděla. Jen že nesmí lézt na území cizí smečky, to věděla. Ale tam zase neuměla používat čumák dostatečně na to, aby poznala, kde takové území smečky je. Holt to má těžký s tim životem. "A není to Omaja, ale Oma.... Oma... lla." Vypadlo z ní ještě nakonec.

Nechala se vlkem obejmout a i přes pevné sevření zavrtěla ocasem. "Tak tedy myj, mami." Zašklebila se na vlka vesele a uvelebila se na zemi, podstatnou částí těla nalepená na Roihovo masivní sigma male hrudník. To je celkem příjemný. Musela ve své mysli konstatovat chvilku poté, co ji Roihu začal lízat jako zmrzlinu. A tak se nechala mýt dál a dál. Jak to asi chutná, moje srst? Prolétlo jí hlavou, nu a tak ochutnala. Brzo na to zkřivila znechucením nosík a ušklíbla se. "No fůj, pžekvapuje mě, že mě myješ dobjovojně." Prohodila se smíchem.
Po chvilce ve vlkově sevření se ale začala nudit. Chvíli vlčkovi lehce okousávala packy, ne tak, aby to bolelo, ale aby to cítil, pak začala koukat po okolí... "Hej, Joihu, vypjávěj mi nějakou pohádku! Zaprosila a posunula se, aby vlkovi viděla do tváře. "Tžeba o tobě a té tvojí Anjel, jo." Navrhla poté a zase se usadila.

Pozorný pozorovatel si mohl povšimnout vlčete běžícího po úpatí jedné z hor, tyčících se hned vedle řeky Cayny. Bylo sice černé, ale modře svítící pruhy v jeho srsti všem okolo sdělovaly jeho přítomnost. Holt moc efektivní maskování z nich asi nebude. Ti, kteří by se dostali tak blízko, aby mohli ochutnat jeho pach, si jistě velmi rychle uvědomí, že jde o samici. Kam asi běží?
Hlavně ne do města. Jenom najít mámu a pak hezky zpátky k Roihuovi. Proběhlo jí hlavou. Zanedlouho poté se musela zastavit. Byla už unavená, běžěla poměrně dlouho a jako vlče nemohla mít dobrou kondici. Ve svých čtyřech měsících byla ráda, že se vůbec drží na nohou a dokáže běžet, natož aby lítala nějaké dlouho maratóny. Škoda že nemám křídla, jako ptáci. Pomyslela si, když se nad ní jeden takový pták objevil. Ah, pozor, to nebyl pták. Byl to... vlk? Omara vykulila oči. Létajícího vlka ještě neviděla. Co to...? Potřásla hlavou, aby si ověřila, jestli se jí to jenom nezdá. "Hej, hej ty tam nahoře!" Zavolala poté za létající figurkou. "Pojď sem dolů!" Poprosila a zavrtěla ocasem, snad na znamení, že to myslí dobře a jen se chce kamarádit.

On jimi možná neměl čas ztrácet čas, ale taková Omara by je ráda slyšela. Moc ráda. "Koho se mám zeptat?" Dorážela. Musela to vědět, prostě musela. Nebo teda, určitě nemusela, ale chtěla. Byla prostě zvědavá, jako snad každé malé štěně. Zvědavá a dosti naivní, nevěděla, jakému nebezpečí se může vystavovat, když takto dotírá na ne zrovna dobře naladěného cizího vlka. Možná ji to ale taky prostě nezajímalo.
"Štěstí?" Proč bych měja mít štěstí?" Otázala se s hlavičkou roztomile nakloněnou na stranu. To teda nevim, proč má štěstí ten, co nemá rodiče. "Navíc, já jodiče mám! Jenom nevím, kde jsou." Poslední větu dopověděla poněkud posmutněle, holt se se ztrátou svého rodičovstva ještě úplně nevyrovnala. Aby taky jo, však jí ještě teklo mlíko po bradě a už byla úplně sama samotinká.
Oběhla vlka a postavila se přímo před něj. Teda, posadila, musela si přece udělat pohodlí. "Posjyš, vjku." Začala. "Vždyť já tě vjastně vůbec neznám. Ani tvoje jméno. Jak se jmenuješ?" Zeptala se vesele, nevšimajíc si vlkova pohledu, sklopeného do země. "Já jsem Omaja." Dodala poté.

Uznale pokývala hlavou. Uznání ale nepochybně jenom hrála, neboť ať se snažila jakkoliv, šibalské jiskřičky v očích zakrýt nedokázala. "Sežjat dajšího vjka, to musíš bejt fakt ajfa." Zašklebila se. Co když moje rodiče taky sežral nějaký vlk? Nebo člověk? Potřásla hlavou, aby vyhnala takové myšlenky z hlavy. Ne. Její rodiče ji prostě opustili a ona je teď musí zase najít.
Přikývla a povzbudivě se na staršího vlka usmála. "Pžesně tak. Neboj, vjátím se. A pak ti můžu ukázat, že fakt umím jovit kjájíky." Pověděla mu. Nojo, zase ti králíci. To by to nebyla ona, aby se svým prvním úlovkem pořád nechlubila. Škoda jen, že ho neulovila někde poblíž, aby mu to mohla ukázat. Že z něj nezbylo nic víc, než jen ohlodané kosti. "Umyješ mě? Jako máma?" Povytáhla obočí, ale pak se zasmála a přicupitala až k němu, asi aby ji teda mohl jako umýt. "Tak jo... mami." Zašklebila se a plácla sebou do trávy. Bylo příjemné mít někoho, kdo se o vás stará, to jo. Omara už si pomalu ani nepamatovala, jaké to bylo, když ji tehdy omývala matka. Najednou si uvědokila, že si vlastně pořádně ani nepamatuje, jak její rodičovstvo vypadá. Jména jí taky vypadla už dávno. Jediné co, tak by je snad poznala po čichu. Kdybych ho uměla používat. Povzdechla si.

Ryumee. Mladý vlk zachytil známý pach o poznání dříve, než fialovou vlčici spatřil. V ten okamžik se mu v hlavě objevila její podobizna a on se musel sám pro sebe usmát. Měl ji rád. Moc rád. Udělal by pro ni první poslední, ale v poslední době měl pocit, jakoby mu něco tajila, a to ho trápilo. Ale možná to byl jenom pocit, kdo ví.
Neobrátil se za tím pachem, nechal svou družku, aby došla ona za ním. Ani nevěděl, proč to vlastně udělal. Jakmile za sebou zaslechl její hlas, otočil se k ní a pousmál se. "Ryu." Hlesl a krátce zavrtěl ocasem, snad aby vlčici ujistil, že ji rád vidí. "Ne, nic se neděje. Jenom jsem přemýšlel. A teď něco zaslechl, asi tebe. Proto jsem tak zpozorněl." Odpověděl uvolněně a vydechl veškerý vzduch z plic. "Jak se máš? Dlouho jsme se neviděli." Těžko říct, zda to myslel ironicky, nebo mu né zas tak dlouhá doba odloučení opravdu připadala jako věčnost. Ale on nebyl vlkem, který by příliš často používal ironii, jen když chtěl být arogantní. A to určitě nechtěl k někomu, jako byla Ryumee. Výsledek? Asi to myslel zcela vážně.

Kde se vzala, tu se vzala, v lese se objevila miniaturní vlčice. No, vlčice, nepochybně šlo ještě o vlče. Odhadem max tři, čtyři měsíce, ale bylo dost pohublé, takže na pohled mohlo klamat. V jeho čerstvě umytém kožíšku byly vystupující žebra vidět snad ještě více než normálně. Jinak ale vypadalo celkem zdravě. Zdravě a ne jako člen smečky. Jeho pach byl zde cítit snad na sto honů a byla jenom otázka času, kdy si ho nějaký vlk ze smečky všimne a zpacifikuje. To mu však zřejmě nedělalo starosti, ono si jen tak vesele cupitalo lesem, rozhlíželo se kolem a jeden by řekl, že se určitě usmívá.
Musím najít něco k jídlu. Omara větřila a větřila, ale zdálo se, že nic necítí. Rozhodně to, co cítila, nebyl pach smečky, neboť jinak by si jistě uvědomila své chyby a odklidila se někam zpátky na své teritorium.Takhle se ale jenom proplétala mezi stromy, přeskakovala kořeny a prodírala se nižšími porosty, hledajíc nějaký ten dlabanec.

Zklamaně sklopila ouška. "To je škoda, a já si na tóbě ták chtěla zajezdit!" Zakvílela, jakoby pro ni konec ježdění na cizích vlcích znamenal smrt. To jí ale nevydrželo moc dlouho, hnědý vlk totiž rychle odvedl její pozornost zase někam jinam. "Jé, ty máš doma sjnku?" Vypískla. "No ta musí bejt úplně k sežjání!" Zašklebila se, v očích veselý pohled. Je potěšená, že přišla zrovna na tenhle dvojsmysl. Dvojsmysl. Jsem už velká holka, doufám, že je na mě tady Roihu pyšnej, jak jsem vyspělá. Proběhlo jí hlavou a ona se ušklíbla. To by ještě bylo, aby se doprošovala jeho potěšujících slov.
Zastříhala ušima, když začne Roihu mluvit o jejím delším pobytu tady. "To se jadši obejdu bez ní." Kníkla, najednou celá posmutnělá. Že by už truchlila, že ho tady bude muset nechat? To by si ho oblíbila nějak moc brzo. A taky by tady mohla teda rovnou zůstat a nevydávat se za rodičema, který jsou už beztak někde pod drnem. Ale to by nesměla bejt Omara. "Musím se podívat, jestji tu někde moji jodiče fakt nejsou. Teď když jsem najazija na nějaký vlky... chápeš, tžeba jsou tu někde s nima." Vysvětlovala, ale jakoby sama svým slovům nevěřila. "Pak se tžeba vjátím, vís?" Dodala optimisticky a vesele se na vlka zazubila. "A más pjavdu, nemyj. Mohja jsem se v té žece vykoupat, aje to bych museja umět pjavat. A to já neumim, ajespoň ne moc dobže." Pokrčila rameny.

Jakmile dočmuchala, zadívala se zpátky na hnědého vlčka. "Smrdíš!" Zašklebila se vesele a žďuchla do něj čumákem. Snad přitom nenačichne jeho pachem. Ačkoliv, ona nemá co říkat, vzhledem k tomu, jak je špinavá, musí sama smrdět na sto honů. Jako tchoř poté, co na vás vypustí svoji smrdutou páru, nebo možná ještě hůř. Jako dva tchoři, jo.
Zamyslí se. Fakt bych se udržela na jeho zádech? Ne, neudržela. Maximálně by si zlámala tlapky, to by to dopadlo. Ale je určitě roztomilý o tom přemýšlet. "Jo, nebo se na tvůj hžbet můžu pživázat. Máš nějaký pjovaz? Uculila se. Kdyby teď mohla, tuto improvizovanou shibari session by na sobě a druhém vlkovi určitě ráda vyzkoušela. "TTo taky nevím. Musí to aje bejt těžký, udržet se na takovym koni. Nikdy jsem žádnýho neviděja, aje máma žíkaja, že jsou fakt vejcí, ještě větší než sjnky. A sjnky jsou požádně vejký! Zahlásila. Jo, velký jsou, rozhodně oproti ní. Minimálně dvojnásobné, možná ještě víc. Holt je Omara takovej paleček. Paleček s obříma tlapkama. Ty měla mimochodem na svou velikost fakt velký, pomalu by je mohla používat jako ploutve.
Očka se jí rozzářila snad ještě víc, když tu myš spatřila před sebou. Opravdická myš. A jenom pro mě. Hladově se na kořist zadívá. "Díky!" Pískla rychle a zabořila do zvířete své miniaturní tesáky. Potom už se okolím ozývalo jen její žvýkání. Chroupala a trhala a žvýkala tak dlouho, dokud z myši nezbylo nic, ani ocásek. Potom se posadila a olízla si tlamu. "Mňam. Nemáš ještě jednu?" Zazubila se. Myslela to spíš jako vtip než vážně, ve skutečnosti teď byla celkem nažraná. Její malý žaludek toho najednou moc pobrat nedokázal. I tak to ale bylo osvěžující oproti těm kostem, které hlodala předtím.