Príspevky užívateľa

Omara se posadila na zadek a zaposlouchala se do Nirixových slov. Hati... Kult... je toho na mě trochu moc. Potřebuju si to nějak... uspořádat. Proběhlo jí hlavou, nu a tak s tím uspořádáváním začala. Akorát že přemýšlela nahlas. "Takže Kult, tak se jmenuje tvá smečka, ano?" Zadívala se na staršího vlka tázavě. "A Hati, to je váš alfa, ale vlastně není a princip toho chápou jen Kulťani. Aha." Zarazila se a trochu zmateně se podívala kolem sebe. Nu, co dodat, moc moudrá z toho nebyla. Její rozjímání každopádně narušila vlkova poslední věta, která způsobila, že se Omařina kukadla rozzářila jako dva korálky. "Skutečně? Myslíš?" Co na to říci, zvyklá na to, že by ji někdo někde chtěl, rozhodně nebyla. Snad i proto na ni tento pouhý náznak tolik zapůsobil. "No a... myslíš, že bych se k vám tedy mohla přidat? Mít konečně teplé místo na spaní zní moc dobře a s tím Hatim bych to určitě taky pochopila, jsem totiž docela chytrá." To se Omara trochu moc chválila, mezi chytré vlky rozhodně nepatřila. Ale snad nebyla ani tolik hloupá, aby tento příběh s alfou-nealfou nějak pobrala. Nakonec.

Pootočila hlavičku na stranu. "Hati? Kdo je Hati, alfa tvé smečky?" Zeptala se a vypadala, že ji to jméno a Hatiho nápomocnost skutečně zaujalo. Možná by si dala říct a zkusila to s další smečkou, když už to s Přízračnými nevyšlo. "Nu a... brání ti něco se zeptat?" Položila vlkovi po chvíli další otázku, zjevně když do jejího malého mozečku došla druhá část vlkovy věty.
"Ano, už si vzpomínám. Tam jsem bývala kdysi často, i teď tam občas bývám. Většinou se ale zdržuju víc na východ." Přikývla. Protože na západě to bolí. Proběhlo jí hlavou a ona jí rychle zatřásla, aby takové nehezké myšlenky vyhnala z hlavy. "No, já si vlastně nepamatuju, co se stalo. Jeden vlk mě měl adoptovat, ale pak jsem se mu snad znelíbila či co... nevím vlastně, nějak z toho prostě sešlo a já musela opustit území smečky. Ale už si skutečně jen matně pamatuju události tamtěch dnů, takže jsem možná odešla sama a jen nedostala možnost se vrátit... nevím." Pokrčila rameny. "Názor jsem nezměnila, pořád bych se ráda přidala k nějaké smečce, ale, no... nevím, jak. Navíc jsem asi ještě moc mladá na to, abych byla členkou. Ale mít místo, kde složit hlavu by bylo dobré." Dodala.
"Nirix? Něco mi to říká... ano, myslím, že si vzpomínám." Pousmála se poté.

Ještě chvíli si skotačila na břehu, pomalu se přibližujíc k městu, když její řádění narušil cizí pach. Omara se zarazila. Kdo to asi je? Zvedla čenich k nebi a zavětřila Ten pach znala, byť ne moc dobře. Snažila se si ho někam zařadit, nebyla však při tom zrovna úspěšná. Nakonec to vzdala s tím, že to je někdo z jejích vlčecích let, kdo se už více neukázal a neměla tak důvod si jeho pach pamatovat. "Uh, taky zdravím." Ušklíbla se. No jo, puberťačka. Nějaký ten úšklebek si nemohla odpustit, to by nebyla ona. Už vypadala jako vlče, nemohla se jako vlče ještě i chovat, no né?
"Nemám." Odpověděla jen prostě. Vlk měl pravdu. Zima se každým dnem utužovala a upřímně, ona nevěděla, co bude dělat. Svou první zimu přečkala ještě v pelišku u maminky, a nad tím, že by se konce té druhé nemusela dožít, zatím nepřemýšlela. Ale měla by. "Kéž by nějací ostatní byli." Povzdechla si jenom a byť se snažila zachovat kamennou tvář, druhý vlk si mohl povnimnout, že posmutněla.
Rychle ze sebe ale smutek setřásla. Zavrtěla hlavou a hned to byla zase ta malá, veselá Omara, jakoby si se zimou starosti zvládla dělat jen několik málo sekund. "Mimochodem, my už se známe, že? Jsi mi povědomý." Posadila se na zadek a prohlédla si vlka od hlavy až k patě. "Já jsem Omara, pokud si mě nepamatuješ." Vypadlo z ní nakonec.

Kde se vzala, tu se vzala, u řeky až podezřele blízko opuštěnému městu Hruff se objevila mladá vlčice. Ač byla rok stará, vypadala stále spíš jako vlče než jako dospelá vlčice. A fakt, že byla celá špinavá a srst měla slepenou do malých cucků tomu o moc nepomáhal, naopak ještě přidával na dojmu zanedbaného vlčátka, co nutně potřebuje pomoct.
Ona sama se ale jako někdo, kdo potřebuje pomoct, netvářila. Na tváři měla rozpustilý úsměv a k řece si přihopkala jako bezstarostný zajíček, nevědící o nebezpečí venkovního světa. Napila se z řeky a dokonce do ní smočila packy, snad s úmyslem se umýt. To si však nakonec rozmyslela, potřásla hlavou a vydala se směrem k městu.

Mezi troskami othamského hradu se potulovalo dospívající vlče. Nevypadalo zrovna nejlépe, mělo srst samou špínu a pod slepenými chomáči chlupů jí byly vidět žebra. Přesto se netvářilo, že by mu tento fakt v tuto chvíli nějak vadil. Naopak, vypadalo, že se docela baví. Probíhalo troskami hradu, přeskakovalo ruiny, semtam vyběhlo po kamenných schodech do patra. Zkrátka si hrálo samo se sebou. Tedy, hrála. Šlo vlastně o samici, byť to na první pohled nešlo poznat. Dost možná ani po pachu, neboť byla, jak už bylo zmíněno, celá špinavá a tím i smradlavá. A to pořádně, voněla asi jako tchoř. Avšak ve výsledku se skutečně jednalo o vlčici.

K řece se jako žirafa toulající se za vodním zdrojem přišlo napít jedno stvoření. Až na to, že nevypadalo vůbec, ani trochu jako žirafa, jednalo se totiž o vlka. Odrostlé vlče poměrně dosti mladého vzhledu. Bylo zhruba rok staré, roztomilý obličej, špinavá srst a velká kukadla ale napovídala, že by mu bylo spíš pár měsíců. Mladá vlčice byla dosti podvyživená a obecně nevypadala zrovna nejlépe. Možná by do té vody měla raději skočit a pořádně se umýt, potřebovala by to. To se však v následujících momentech nestalo, vlčka se jen napila a poté zase kousek poodešla, dvakrát se zatočila do kolečka a plácla s sebou do trávy. Těžko říct, zda to na ní bylo poznat, nebo ne, ale byla naprosto vyčerpaná. Přímo vysílená. Měla za sebou dlouhou cestu a byla ráda, že si konečně zase může lehnout na území alespoň trochu blízké tomu, které znala.

A tak se dál cachtala, přímo rochnila ve vodě. Kdysi snad čisté, teď už se však kvůli jejímu řádění ze dna zvedl písek a bláto, takže spíš než vlka v řece připomínala Omarka prasátko v kaluži. No, možná spíš selátko, neboť bylo už na první pohled poznat, že mnoho toho rozumu nepobrala. Několikrát jí podklouzla tlapka, jednou dokonce skončila bokem ve vodě, ani to ji však nepřesvědčilo o nebezpečí jejího konání. Nepřesvědčil ji o tom ani silný vlčí hlas, který najednou zazněl od jednoho z břehů. "Jejky!" Vypískla Omara, neboť právě stála zády k vlkovi a onen tvor ji překvapil. Ve skoku, ve kterém se právě nacházela, se pokusila otočit čelem vzad, nebyla však příliš obratná a tak místo čumákem k vlkovi skončila čumákem v blátivém dně řeky. Chvíli se na hladinu objevovaly bublinky, možná to dokonce mohlo vypadat, že se vlčka topí, nakonec však s hlasitým oddechováním - a zvytky bahna na čenichu - vystrčila hlavu zase nahoru. "Vyděsil jsi mě!" Zakňourala uraženě. "A vůbec, kdo vlastně jsi? Proč se o mě staráš? Nech mě být!" Odrostlé vlče nespokojeně zastříhalo oušky.

Jak už to tak bývá, k řece Cayně se semtam přimotá nějaký vlk, pes nebo jiná psovitá šelma. Tentokrát tedy mluvíme o vlkovi a sice o černém odrostlém vlčeti s několika málo modrými znaky. Upřímně, chudák vlčátko nevypadá moc dobře. Je pohublé a přes mastnou, slepenou srst mu prosvítají žebra. Jeho tělo jakoby volalo po koupeli, nějakém teplém pelíšku a něčemu k jídlu. To první se má už brzo splnit, vlče totiž přiběhne k řece - i přes svůj zbědovaný stav očividně v dobré náladě - a bez rozmýšlení do ní skočí. Žádné zastavení na břehu, žádné rozhlédnutí, jestli na ni někde nečíhá nějaké nebezpečí, nic. Prostě jen vleze do řeky a začne plavat, cákat se v ní a obecn se tak napůl mýt, napůl si hrát. Očividně se dobře baví, neboť se semtam ozve i veselé zavytí či si můžeme všimnout zavrtění ocasem. A tak si tam nadále skotačí.

"To je cejkem smutný, nemít si čas hját." Měla pravdu. Bylo to přinejmenším nešťastné. Alespoň pro ni, malou vlčici, co zatím neměla pojetí o chodu reálného světa a tom, že jakmile je vlk jednou reálným světem polapen, na hraní přes všechny povinnosti skutečně nemá čas.
"Jíbijy se mi tvoje kžídja. Nikdy jsem neviděja vjka, co by měj kžídja, jen ptáky." Vysvětlila. "S nima už ses narodil?" Zeptala se poté a zvědavě obrátila hlavičku na stranu. Vlk s křídly, jak zvláštní. "A taky jsem si chtěja hját, aje ty nechceš. Mimochodem, co nebo je to Hati?" Pálila po chudáku vlkovi otázky. O Hatiho noci nikdy neslyšela, jen o noci normální. Hati, Hati... snad to má něco společného s hvězdami? Potřásla hlavou, zřejmě jí to vážně nešlo na mozek. Na její malinkatý, slepičí mozeček, jo.

Omara zlehka otočila hlavičku na stranu. "Neumíš?" Zeptala se nechápavě. "Jaktože neumíš? Každý si pžece umí hját." Dodala, celá zaskočená. Čekala mnoho druhů odpovědí, od kladných po výsměch, ale tohle ne. A tak tam jen stála jako hřebík pevně zaražený do země, mlčící jako ryba. Chvíli to trvalo, než se z tohoto tranzu dostala, nakonec se ale přece jenom tak nějak vzpamatovala. "To je pjavda." Přikývla na jeho další slova, najednou poněkud posmutnělá. Nejspíš jí došlo, že tenhle vlk si s ní skutečně hrát nebude. A já bych si přitom táák chtěla hrát. Proběhlo jí hlavou a ona sklopila ouška. "Tak co budeme dějat?" Zeptala se s očekáváním a zadívala se vlku do očí. Tedy, spíš tak vysoko, jak se svou malou výškou dokázala, možná ne tak docela do očí.

Vypadala, že ji vlk nakonec přece jenom celkem vyděsil. Ocas stažený mezi nohama, ouška skrčená, ve tváři vcelku znepokojený výraz. "Tak jo." Pískla, kdžy jí vlk milostivě povolil odejít, ale zatím se stále nepohnula, jakoby jí něco bránilo v pohybu. Jakoby byla přilepená k zemi vteřinovým lepidlem či co. A tak tam jen dřepěla a přemýšlela nad smyslem života. Nebo spíš nad tím, zda by jí vlk skutečně byl schopen ublížit. Přece by mi nic neudělal... nebo jo? Máma říkala, že malým vlčatům jako já se neubližuje. Ale on říkal, že jejím slovům nemám věřit a to znamená, že jím nevěří ani on... Potřásla hlavou, aby vyhnala podobné myšlenky z hlavy a konečně se zvedla na nožky. "Toho kjájíka nebudeš?" Zavolala za odcházejícím vlkem, no a pokud se neozval zpátky, popadla oba kousky kořisti. Byly na ni trochu velké, takže se belhala jako stará babička, nakonec je však zvládla odvléct kamsi pryč.

Opět zavrtěla ocasem na znamení přátelství. "Hm..." Pokrčila jen rameny na vlkovu otázku. Doteď jí na tom nepřipadalo nic zvláštního, ale černobílý vlk to podal tak, jakoby snad bylo zločinem svět prozkoumávat bez přítomnosti rodičů. "Hjedám jodiče." Prohodila proto a opět mykla ramínky. "Oni... odešji. A já je teď hjedám." Dodala, zvláštně se na vlka podívala a plácla sebou do trávy. "Pojď si hját!" Vypískla, jakoby vlkovi právě neoznámila, že nemá rodiče, ale třeba jen to, co měla naposled k večeři. Skutečně si teď chtěla jen hrát. Už si ani nepamatovala, kdy si naposledy s někým hrála. Byla jedináček, takže se sourozenci si toho moc neužila, a rodiče byli věčně někde pryč. A nakonec ji opustili.

Omara se vítězoslavně usmála. Podle všeho se nanejvýš bavila, stále tak malá a naivní. "Tak teď už vím tvé jméno!" Zahlásila vesele a zavrtěla ocasem. "A nevjč na mě, je to děsivý." Zakňourala ještě, očividně slabě znepokojena. Ovšem ne natolik, aby kolem vlka vzápětí zase nezačala poskakovat, vydávat ze sebe všechny možné zvuky a vrtět ocasem.
Náhle se však zastavila. Všimla si zřejmě, že se smrákalo a ona se podle všeho bála tmy. Zakňučela, stáhla ocas pod břicho a celá se tak nějak zmenšila. "Asi bych měla jít." Špitla, ale nechávala tuto větu viset ve vzduchu, nikam se zatím nevydávala - snad jakoby čekala na vlkovo povolení. Možná se ve výsledku nebála tmy, ale jen jí konečně docvaklo, s kým má tu čest. Vlk před ní v posledním slunečním světle přece jenom působil větší a podstatně děsivější.

Pravidla slušného chování? Ty mě nikdo nenaučil. Možná má ten vlk pravdu. Prolétlo Omaře hlavou, načež se malá vlčka zamračila sama na sebe. Takové myšlenky si zakazovala, ona měla přece vždycky pravdu! Že to byl internalizovaný vztek však navenek jistě nebylo poznat, takže si to vlk naproti ní dost dobře mohl vyložit tak, že se mračí na něj.
"Žíkej mi jak chceš. Ale to můžu udějat i já tobě, ty... ty..." Štěně těžce hledalo slova. Jak by mu asi mělo říkat? Otrava bylo moc trapné, když tak on říkal jí. Parchant? Moc zlé, navíc význam tohoto slova Omara ani pořádně neznala. Prevít? To je ono. "Ty Pjevíte!" Vypískla a měla očividně radost, že něco takového vymyslela, a to úplně sama. "Seš Pjevít a basta." Tak. A měl to. Fakt, že popichováním ne zrovna dobře naladěných vlků se může dostat do nebezpečí, si zřejmě stále dost dobře neuvědomovala, nebo jí to bylo prostě jedno. Holt byla taková lehkomyslná.

Jakmile si trochu odpočinula a na nebe zase vylezlo sluníčko, její nový fotr už ji zase tahal z pelechu. |Nebránila se, protože opět sršela energií, jako snad každé vlče po krátkém šlofíku. Teď vedle něj poskakovala a vůbec se nebránila, když na půli cesty změnili směr a začali sledovat čísi pach. Omara sama absolutně neuměla využívat svůj frňák, ale protože už chtěla bejt velká a mocná jako tady fotr, předstírala, že taky větří a čenichá a vůbec ví, co má vlastně dělat.
"Jak se chová diplomaticky?" Obrátila hlavičku na stranu a zadívala se na pana fotra. V životě to slovo neslyšela a protože byla malá a zvědavá, neuměla držet tlamu a musela se hned zeptat. "Mám bejt jakože hodná?" Jo, to pochopila z jeho dalších slov. "A ten šéf... jak se jmenuje?" Chudáka Roižána přímo bombardovala otázkami. ůOstudu? Jakou ostudu? Proč bys měl udělat ostudu? Však jsi hodnej a-" Začenichala. "Ani trochu nesmrdíš." Jo, nebejt zlej a nesmrdět. To byla zřejmě její definice neudělání ostudy.