Príspevky užívateľa

"Tak jo." Pověděla a přisunula se blíže k vlkovi, aby mohla nasát jeho pach. Musela přitom vypadat poměrně komicky, jak ho tak očichávala. Čichající vlče. Roztomilý. Tohle jsem ještě nikdy nezkoušela. A skutečně. Nikdy nečichala k jinému vlku. Nebo možná čichala, ale nesnašila se vědomě nasát jeho pach a někam si ho přiřadit. Má toho ještě tolik, co se učit.
Zašklebila se na vlka, jakmile se zastavil, a nakonec se zastavila i ona. aby mohla popadnout dech. Chvíli tam tak stála a jen dýchala, nijak nereagujíc na Roizáčkovu pichlavou poznámku. Nakonec mu však odpověděla. "Jó, to bys měl. Třeba na zádech. Naši mi kdysi žíkaji, že jidé jezdí na koních, nebo v takových pjechových kjabicích. Mohj bys být moje pjechová krabice!" Vypískla vesele, už zase plná energie. Možná tak jenom vypadala, ale rozhodně teď působila, jakože je ready pokračovat. "Tak jo, tak jdem." Očka se jí rozzářila při zmínce o myši. Myš bych si dala. Začaly se jí sbíhat sliny, když nad kouskem jídla začala přemýšlet. Nenechala si však dlouho na přemýšlení. Hned, jak k tomu byla vyzvána, začala totiž čenichat ve vzduchu. "Kysejý!" Konstatovala poté ne zrovna spokojeně. "Takže takhje budu cítit, když u vás zůstanu? To je divný." Zašklebila se.

Pokývala hlavou. "No, já bych se jich i doceja bája, jestji jsou zjí. A divný domečky, to se mi taky nějak nejíbí." Nakrčila nosík, asi jakože je fakt znechucená. Stejně bych ale někdy ty lidi chtěla potkat. Jestli jsou fakt tak velký a děsivý. Třeba si to o nich jenom my vlci myslíme a oni jsou ve skutečnosti docela mírumilovní. A tak se Omara jako paní světa rozhodla, že by bylo lepší, kdyby spolu vlci a lidé spolupracovali, tak jako to dělají vlci ve smečce. Ještěže ona tou paní světa není, to by to dopadlo.
"Aha." Vylezlo z ní jenom, když jí Roužánek dal tu přednášku o tom, jak jako tulák nikam nesmí. "A kam teda smím? Tady, kde teď jsme, tady je to taky území nějaké smečky, nebo tady můžu být? Je tady doceja hezky, nejada bych, abych odsud museja jen tak odejít a už se nevjátit." Namítla a vypadala přitom fakt nešťastná, asi se jí tady u řeky doopravdy líbilo. Nebo jen chtěla být volná a moct kamkoliv. "Jak se používá nos?" Zeptala se poté zmateně. Vždyť nos mám a vím, že jím dokážu cítit věci. Maso třeba poznám hned. Tak co myslí, neblbne už trochu? Několikrát začenichala, snad aby se ujistila, že ten nosík fakt používat umí. Nechápala, co to ten hnědý vlk zase mele. Dokonce se na této otázce zasekla tak, že si skoro ani nevšimla, když se starší vlk vydal na cestu. Z tranzu ji vytrhl až jeho hlas. "Jé- už jdu!" Vypískla a rozeběhla se za vlkem.
Běžela dlouho, přeběhla celou tuhle planinu, až se dostala k jakémusi lesíku. "Počkej! Zastav! Já už nemůžu!" Zavolala za ním hned, co zmizeli mezi stromy. Mám mnohem menší nožky než on, jak si jako myslí, že mu budu stačit? Pomyslela si, ale nevypadala, že se na vlka ve skutečnosti nějak zlobí.

Pokývala hlavou. "No, já bych se jich i doceja bája, jestji jsou zjí. A divný domečky, to se mi taky nějak nejíbí." Nakrčila nosík, asi jakože je fakt znechucená. Stejně bych ale někdy ty lidi chtěla potkat. Jestli jsou fakt tak velký a děsivý. Třeba si to o nich jenom my vlci myslíme a oni jsou ve skutečnosti docela mírumilovní. A tak se Omara jako paní světa rozhodla, že by bylo lepší, kdyby spolu vlci a lidé spolupracovali, tak jako to dělají vlci ve smečce. Ještěže ona tou paní světa není, to by to dopadlo.
"Aha." Vylezlo z ní jenom, když jí Roužánek dal tu přednášku o tom, jak jako tulák nikam nesmí. "A kam teda smím? Tady, kde teď jsme, tady je to taky území nějaké smečky, nebo tady můžu být? Je tady doceja hezky, nejada bych, abych odsud museja jen tak odejít a už se nevjátit." Namítla a vypadala přitom fakt nešťastná, asi se jí tady u řeky doopravdy líbilo. Nebo jen chtěla být volná a moct kamkoliv. "Jak se používá nos?" Zeptala se poté zmateně. Vždyť nos mám a vím, že jím dokážu cítit věci. Maso třeba poznám hned. Tak co myslí, neblbne už trochu? Několikrát začenichala, snad aby se ujistila, že ten nosík fakt používat umí. Nechápala, co to ten hnědý vlk zase mele. Dokonce se na této otázce zasekla tak, že si skoro ani nevšimla, když se starší vlk vydal na cestu. Z tranzu ji vytrhl až jeho hlas. "Jé- už jdu!" Vypískla a rozeběhla se za vlkem.
Běžela dlouho, přeběhla celou tuhle planinu, až se dostala k jakémusi lesíku. "Počkej! Zastav! Já už nemůžu!" Zavolala za ním hned, co zmizeli mezi stromy. Mám mnohem menší nožky než on, jak si jako myslí, že mu budu stačit? Pomyslela si, ale nevypadala, že se na vlka ve skutečnosti nějak zlobí.

Já že jsem roztomilá? To teda ne! Kysele se zašklebila při vlkových slovech. Jako starší to určitě bude brát jako kompliment, ale teď cokoliv, co evokuje, že je malá a slaďoučka, nesnášela. Asi už se o ni pokoušela předčasná puberta, no. Byli naši taky členem kultu? To proto mě opustili? Protože jim smečka přestala dovolovat za mnou chodit? Proběhlo jí hlavou při vlkových dalších slovech. Narodila se v lese hned za městem a od rodičů často slýchávala příběhy odtud. "Jó, město. O tom mi jodiče často vypjávěji. Pjý tam ale nemám chodit, je to zjé a nebezpečné. A jsou tam jidi, takový dvounohý potvojy, co nás vjky nemaj jádi." Už už by Roizáčkovi uštědřila přednášku, jakoby sama byla tím rodičem, pak si však uvědomila, že ti samí rodiče, co jí tohle vyprávěli, ji opustili. Na tváři se jí objevil nejistý výraz, a tak se radši obrátila pro radu ke staršímu vlku. "Je to pjavda?" Zeptala se jednoduše. Ten vlk to totiž musí vědět, když tam chodí za ségrou, žejo.
Pokývá hlavou. "Áha. Tujáci, to jako mysjíš bezďáci?" Zeptala se vesele. Bezďáci, to slovo se jí líbilo. Rozhodla se, že ho od teďka bude používat co nejvíce. Bezďák, bezďák, bezďák. Zadívala se kamsi po řece, skoro až za horizont, nebýt toho, že jí v pohledu bránily stromy. "Tak jo. Jdem? Teda, půjdeš se mnou, žejo?" Samotné samotinké se jí pranic nechtělo tam chodit. Vždyť ji by to vlastně ani nenapadlo, nebýt toho, že ji onen vlk skoro donutil tam jít.

Vítězoslavně popadla králíka do tlamy. "To teda sežeju!" Mumlala přes mrtvé zvíře v tlamě. A přes sliny. Měla na mrtvolku takovou chuť, div že se přes všechno to slinstvo neudusila. Sice byla nažraná, ale víc jídla se do ní vždycky vejde. Její vychrtlé tělíčko rozhodně nějaké jídlo potřebovalo. Z výhružky, že by se mohlo stát vlkovým dalším oběděm, si nic nedělala. Jakmile usoudila, že se druhý vlk o její kořist už nepokusí, upustí ho k nohám, pro jistotu na něm ale stále držela packu. "Pjoč by tě tjestaji? Já mysjeja, že tjestá jen máma a táta." Ptala se hloupoučce. Vlk ji těmito svými slovy nejspíš zaujal. Posadila se a roztomile obrátila hlavičku na stranu, snad doufaje, že tím z vlka vyloudí nějaké to pokračování.

Že mu vtrhla do loviště? To tuhle malou vlčku pramálo zajímalo. Co tak hysterčí, však králíků je tu dost pro všechny, né? Nechápala. Nakonec usoudila, že vlk je asi fakt nějaký zlý a že by možná bylo dobré se mu klidit z cesty. To by však nebyla Omara, aby se těmito instinkty řídila. Ne. Na místo toho začala ještě přilévat olej do ohně. "No a co, vždyť už máš ujoveno!" Opáčila a čumákem kývla ke králíkovi, ležícím u Enkiduových nohou. "Copak ti nestačí jeden zajíc? Je požádně vejký." Dodala ještě po chvilce.
Jakmile jí odtrhl králíka od huby, i ona zavrčela, ačkoliv to proti tomu, co vyšlo z hnědého vlka, znělo spíš jako zakňučení. "To je můj zajíc. Já jsem si ho ujovija, je můj." Odpověděla. Jeho slova o trestu buď přes všechen ten hněv neslyšela, nebo ji to prostě v tuto chvíli nezajímalo. Teď musela dostat zpět svého králíka. Tentokrát už si ho nepřisunula k sobě, ale alespoň na něj položila packu. "Nemáš mě za co tjestat, ty nejsi moje máma." Opáčila a olízla si tlamu, aby ji očistila od zbytků králíkova svalstva. Takže přece jen jeho slova o trestu zaslechla, tímpádem možnost druhá - vůbec ji to nevyděsilo. Holt už byla taková naivní.

"Hm." Zamyslela se vlčice. Kolik je vlastně jí? Pár úplňků už zažila, ale zároveň předtím, než směla ven, strávila hodně času v noře a tam čas ubíhal úplně jinak. Celkem ale spočítala, že ty úplňky byly tři a za čas v noře přidala ještě jeden. Zda to byl správný údaj, to rozhodně neměla ponětí, ale bylo to něco. "Dva joky jsou i tak dost. Mně jsou čtyži měsíce." Odpověděla nakonec. Kdyby jí to vlk nevěřil, nemohla by mu to mít za zlé, rozhodně na čtyři měsíce nevypadala. Spíš tak tři nebo možná dokonce dva, ale to určitě bylo tím, jak byla vyhublá a špinavá. Jinak už měla určitě minimálně ty čtyři.
Omara zbystřila, když Roihu zmínil to supertajné místo, kde bydlí jeho sestra. "Jak to mysjíš, na divnym místě? Kde to je? A Pjoč za ní nemůžeš?" Zavalila ho hned mnoha otázkami. Holt už byla taková, všechno musela vědět a na všechno se zeptat. A nějaký speciální vězení Roihuovy sestry jí rozhodně zajímalo.
Opatrně se na něj podívala. "Takže fakt můžu odejít? Tak jo. To beju." Zahlásila poté a zavrtěla ocasem. Fakt už měla hlad. Jak to vůbec bylo dlouho od doby, co ohlodala ty kosti mrtvé laně, kterou našla? A jak dlouho byla ona mrtvá? To radši ani nechtěla vědět. Důležitý bylo, že na ní zbylo nějaký maso, co by mohla sníst. Ale čerstvá kořist by taky nebyla k zahození. "Tak jdem? Už mám fakt hjad." Otočila se poté zpátky na vlka a rozhlédla se kolem sebe. Kde se asi skrývá ten tábor?

Malá černá vlčka zase nasadila ten svůj tázavý výraz. Hnědý vlk pro ni byl holt jedna velká otázka. Hlavně to, jak mluvil. Samá přirovnání, metafory, divné fráze. Omaŕe z toho šla hlava kolem. "Mladá? Jako bejt pořád štěně? To nechci, chci být vejká jako ty. Ale zájoveň nechci být ani stajá... jako ty." Zamyslela se. Tak chci být velká jako on nebo mladá jako jsem teď? To je tak těžký, tohle rozhodování. Potřásla hlavou. To, že věk stejně nijak nezastaví, takže jsou tyhle úvahy k ničemu, jí asi jaksi nedošlo. Nebo možná došlo, ale rozhodla se, že dnes bude velkým filozofem. "No to né, to by byjo zase divný, kdyby všichni umžeji a já ne." Ač nechtěla, v tomhle staršímu vlkovi musela dár za pravdu. "Tak tžeba by mohji být všichni nesmjtejní!" Žárovička! To zase něco vymyslela. Kdyby byli všichni nesmrtelní, svět by se hodně rychle přemnožil, ale na to v její malé hlavičce nezbyla kapacita.
Celá se oklepala, aby ze sebe setřásla myšlenky na nesmrtelnost. Teď už ji zajímala jenom Roizáčkova magie. "Aha... no tak to je pěkně k ničemu, když si to pak ten vjk nepamatuje. To není žádná zábava." Hlesla zklamaně a přestala na chvilku vrtět ocasem. Naštěstí, jinak by ho za chvíli měla celý uvrtěný a určitě by jí upadl. "Aje ta magie tvojí ségjy je fujt dost hustá. To bych někdy chtěja vidět."
"Jó, vopravdicky. Fakt jsem ho ujovija, úpjně sama!" Chlubila se. No, byl to její první a zatím poslední úlovek, musí ho pořádně vyzdvihnout, žejo. Určitě to totiž byla jenom náhoda, že se jí to podařilo. Třeba byl ten králík raněný nebo tak něco, kdo ví. Pro Omaru to byla její vlastní kořist a to se počítá. "Hmm..." Jeho návrh tentokrát hned nezavrhla a pořádně si nad ním popřemýšlela. Do smečky se jí nechtělo, hlavně kvůli té vlčici, kterou potkala minule, ale teď měla fakt velký hlad. "Nó..." Ještě jednou si staršího vlka prohlédla od hlavy až k patě, jakoby se rozhodovala, jestli je hoden její víry v dobro smečky. "Znamená to, že se už s váma pak musím zůstat, nebo se můžu najíst a zase odejít?" Vypadlo z ní nakonec. Jo, fakt chtěla smečku okrást o její jídlo. Ani jí to nepřišlo blbý, takhle podlá byla. Nebo možná jenom zoufale hladová a zároveň neznalá pravidel smečky. Kdo by ji je taky naučil, když se narodila dvěma tulákům, kteří ji ještě opustili dřív, než ji stihli ukázat, jak funguje svět.

"Stajej a smrjejnej." Zopakovala po něm a zachichotala se jako středoškolačka po komplimentu od svého crushe. "Já budu jadši mjadá a nesmjtejná." Vypískne vesele a zatočí se v kruhu. Asi jí to předtim připadalo fakt moc vtipný. "Nikdy neumžít, to by byjo supej!" Zahlásí poté vesele, vrtíc přitom krátkým chundelatým ocáskem.
Očka se jí rozšíří nadšením. "Manipujovat s mysjí! Wooow. To je ještě jepší!" Povídá nadšeně. S myslí, to by taky chtěla umět. Třeba se to jednou naučí, přece jenom svou magii ještě neměla možnost vyzkoušet. A kdo ví, třeba jí byla dána do vínku třeba ta mysl. "Zmanipujuj mě! Pjosím, já to chci vyzkoušet!" Vypadne z ní po chvilce přemýšlení. Stále má to nadšení v očích a ohonem vrtí jako o závod. Skoro si ani nevšimne Roihuových dalších slov, ale něco asi přece jenom pochytí, neboť po chvilce povídá: "Tejepaticky hejbe s okojím? To jakože si mysjí, že se nějaká věc někam pšesune a ona to fakt udělá?" Zeptá se a vykulí očka v úžasu. "To je taky moc dobjý. Kdybych se naučija to, taky by mi to vůbec nevadijo." Zahlásí vesele.
Zamračí se. Tak to, že jí nějací vlci nevěří, to bude její novej nepřítel. Jo. Tohle ji fakt hodně naštvalo. "Né aje fakt! I vjk, s ktejým jsem ho jovija, říkaj, že jsem moc šikovná!" To sice onen vlk rozhodně neřekl, ale určitě byl alespoň mile překvapen. Určitě jo. "Umím jovit zajíce!" Zopakuje ještě jednou, pořádně zatvrzelá. To si Roihu dovolil moc, takhle ji nařknout ze lži. "A když mi nevěžíš, já půjdu a ujovím si ho sama!" Prohlásí, otočí se čelem vzad a už už peláší od vlka pryč. Náhle se však zarazí, určitě slyšela jeho poslední slova. "Jo, kjájík. To byj asi kjájík. Já nevim, já je od sebe nepoznam. Dokud to má vejký uši a je to majý, je to zajíc." Odpoví o poznání umírněněji, zase se otočí zpátky a vrací se k vlkovi.

Chvíli zase držela tlamu a jen poslouchala, co má vlk na srdci. "No fůj!" Pověděla poté, co vlk skončil, a znechuceně nakrčila nosík. Možná má ten vlk pravdu a fakt bych měla jít s ním. Hnačka zní jako něco, co bych nechtěla dostat. Ani jinou vážnou nemoc. Ale copak můžu, po setkání s tou vlčicí? Sama pro sebe zavrtěla hlavou.
Omaja jako... no... Vypadala, že se fakt snaží to slovo vyslovit. "Oma... llla. No pjostě to, co jsi žíkal." Zakončila nakonec své snahy a střihla ušima. "Ale Mája je taky hezký, klidně mi tak můžeš žíkat!" Vypískne vesele. "Máma mi kdysi žíkaja, že to znamená něco jako... djouhověkost. Mysjím." Při vzpomínce na matku se jí do tváře vrátil znechucený, ale stále lehce posmutnělý výraz. Přes zradu své matky se za tak krátkou dobu ještě nemohla dost dobře přenést. Joihu, to je hezké jméno." Možná jí připadalo hezké, ale ne dost hezké, aby ho ušetřila nechutného zkomolení. "Jak to mysjíš, že tvůj oheň uhasíná? Ty umíš manipujovat s ohněm? To je hustý!" Vypískla a zavrtěla ocasem. "Můj táta uměj manipujovat s vodou a máma dokázaja pšimět pšedměty jítat. Aje já, já neumím nic." Trošku posmutněla. Moc ráda by měla taky nějakou magii. Její jedinou nadějí je, že se jen ještě neprojevila a časem se něco naučí.
Ze svého neúspěchu si nic nedělala, jen se otřásla po pádu a pak zase nasadila svůj rozpustilý úsměv. Po Roihuových slovech však zvážněla. "Postajám! Umím jovit! Jeden vjk mě to naučij." Oponovala. "Už jsem jednou ujovija zajíce!" Dodala poté, jakoby tím mohla něco zlepšit.

Opět ho sotva nechá dokončit větu a už mu bere slovo. "Jedja! Já se o sebe umím postajat!" Kvičí odmítavě. Je to už velká holka, žejo. Nebo si to alespoň myslí. Nakonec mu ale musí dát za pravdu. "Jo, zbytky. Aje vždycky jsem si je našja sama!" Najednou je celá důležitá. Musí mu ukázat, že to zvládne sama, žejo. Přitom by jeho nabídku smečky tak ráda přijala, ale v hlavě má stále tu vlčici, kterou nedávno potkala u řeky kousek odtud. Teda, u jiné řeky, ale to je vlastně jedno, vodní tok jako vodní tok. Možná si rozdíl mezi těmito dvěma řekami ani sama neuvědomuje.
"Počkej ještě, vjku. Vždyť já ani nevím, jak se jmenuješ, a ty už mě zveš do smečky. To je tjochu divný, ne?" Povídá s lehkým podtónem podezíravosti v hlase. "Já jsem Omaja, aje můžeš mi žíkat Maj." Představí se a najednou je zase důležitá, jakoby mu právě sdělila jméno budoucí královny celého Norestu.
"Tak jo!" Povídá bojovně, když je vyzvána k lovu. Už se rozednívá, tím líp pro mě. Švihne ocasem směrem k vycházejícímu slunci. Modrýma očkama se rozhlédne po okolí, dokud nespatří cosi hýbajícího se v trávě. Nevidí, co je to zač, ale rozhodne se, že právě toto bude její dnešní kořistí. Pamatuj, jak tě to učil ten zlý vlk u vřesoviště. "Sjeduj." Skrčí se do trávy a pomalu se plazí k onomu hýbajícímu se místu. Dostane se až na zhruba metr od něj a poté vyskočí s tlapkama před sebou, připravena svou kořist chňapnout. Ale co to? Tráva zašumí a ven vyletí... pěkná velká můra. "Jé!" Zaječí vyděšeně Omara a pokusí se ve skoku změnit směr. To se jí ukázkově nepodaří a ona tvrdě dopadne do trávy, bokem napřed. Au. Zakňučí a neohrabaně se vyhrabe do sedu. "Fuj, to jsem se jekja!" Vyprskne.

Pozorně sleduje hnědého vlka a co jí má k tomu barevnému problému co říct. "Aháá," odpoví pak moudře, jakože už to teď všecičko chápe. Ona je totiž moc chytrá vlčka, víte? Určitě jo. Jenom ji ty přirovnání, jak tomu její společník říká, nikdo nenaučil.
Dále hltá každé slovo vycházející z Roihuovy tlamy a edukuje se o chodu světa. Vidět svět růžově znamená vidět ho přikrášleně, úplněk je, když je měsíc celá koule, jít pro mlíko znamená odejít a už se nevrátit. Teď už to všechno ví. Přikrášleně, to je dobrý slovo. Proběhne jí hlavou a ona se ušklíbne. "No to teda nejsem mimino. Já už jsem vejká. Ne tak jako ty, ale dost, abych dokázala pžežít bez maminky." Zvážní, když na ni starší vlk vypálí tuhle neskutečnou urážku. Dokonce se ani nezeptá na význam tečení mlíka po bradě, ha.
Po jeho dalších slovech švihne ocasem a zamyslí se. Jít ke smečce... jo, to nezní spatně. Ale co ta vlčice, kterou jsem potkala minule? Přemýšlí. Nakonec odmítavě zavrtí hlavou. "Mysjím, že to není dobjý nápad. Možná později, teď chci být ještě chvíjí vojná. Musím si nechat pjojít hjavou mámu a jestji mě fakt opustija." Odpoví opatrně, snad jakoby nechtěla vlka urazit. Potom se jí na tváři zase objeví ten rozpustilý výraz a ona prohlásí: "Co kdybychom si ujoviji něco tady?" Navrhne vesele. "Ve tmě jsem tu moc zvížat neviděja, aje tžeba něco najdeme." Dodá, načež pokývá hlavou. "Jo, bezďák. Mysjím, že chci být ještě chvíji bezďák." Zakončí svou promluvu.

Vykulí očka. "Jůžovej? Ty vidíš svět jůžově?" Zeptá se nevěřícně. "Já teda vidim bajvy. Teda teď moc ne, pjotože je tma, ale až bude zase světlo, tak pak." Poučí ho, chudáčka. Holt jí tyhle přenesený významy nikdo nenaučil. Skoro jakoby neměla rodiče, kteří by se o takové věci postarali, ha. Nebo možná byla prostě jen malá na to, aby tohle všechno chápala.
"Měsíc, to je hezký!" Vypískla. Potom ho ale musela přerušit, sotva ho nechala dokončit větu. "Jednou, Jednou v úplňku... nebo teda v tom, kdy je tenhle měsíc celá koule." Upřesnila, jakoby to mohlo nějak závratně změnit situaci. "Pjo mlíko? To né, pjo to ujčitě nešli. Jedaže by měji dajší vjčata, aje to bych o nich ujčitě věděja. Já už aje mjíko nepiju a mámu ani tátu jsem taky nikdy neviděja ho pít. Vždyť mjíko je pjo mimina!" Zašklebí se, jakoby říkala, že je onen vlčí chlapec úplně, ale úplně hloupý.
Po chvíli vyleze zpátky do stoje a vážně se na vlka zadívá. "Aha." To je jediné, co z ní vyjde po té vlkově přednášce o tom, jak si někteří vlci nezaslouží mítí vlčata. Jakoby se nezmohla na víc. "Takže mysjíš, že moji jodiče jsou pjostě... špatní? To je nějaký divný, mámá mě vždycky měja moc jáda." Odfrkne si. "Jestji to jenom hjája, tak ať si mě nepžeje. To je od ní pěkně hnusný." Zavrčí a vlkovi ukáže své malé tesáky - očividně však nevrčí na něj, ale na imaginární matku vedle něj.
Čapne si na zadek. "Né, vjátit né. Jestji je moje máma fakt taková héječka, tak se k ní vjátit nechci. Taky jí nebudu mít jáda, když ona nemá ráda mě, tak." Odpoví zatvrzele, jakoby tím nad zlou zlou matkou vyzrála. "Aje kdybys měj něco k jídju, jo, to bych si daja." V očích se jí zableskne chtíč. A ono podívejme se na ni - skutečně vypadá hladově. Pod špinavou srstí se jí znatelně rýsují žebra, je vyhublá jak srny v zimě. "Chcípáček?" Zvědavě se na něj zadívá, zjevně význam ani tohoto slova nezná.

Zklamaně sklopila ouška. "Fakt mi to nechceš žíct? Tak dobže..." Zadívala se kamsi za obzor. Ne že by toho v té noci moc viděla, že. Jediný zářící objekt široko daleko byla ona. Respektive ta část její srsti, která byla modře zbarvená. Ale jelikož černá naopak splývala s okolím, působila celá Omara jako taková pěkná modrá lampička.
"Hmm..." Zamyslela se. Jak dlouho je už hledala? Těžká otázka pro tak malé stvoření, mající sotva pojetí o čase. Kdyby se jí někdo zeptal na věk, pravděpodobně by mu taky nedokázala odpovědět jinak než slovy, že je ještě malá. Štěně. Jo. To, že není dospělá, si uvědomovala, už jenom kvůli výškovému rozdílu mezi ní a ostatními vlky - moc jich teda za svou cestu nepotkala, ale tak alespoň podle výšky sebe a toho samce stojícího před ní. Ale jak dlouho je to od doby, co odešli rodiče? A co z rodného pelechu odešla ona? To na ni bylo moc. "No... doceja djouho. Mysjím." Odpověděla nejistě, stále ještě zamyšlená. "Nevím, nepamatuju si, ale tahje velká kouje, co je teď vjastně spíš pojokouje-" Ukázala hlavou na měsíc. "Už byja ve vzduchu hodněkját. Vjastně, když jsem odešla z nojy, vypadaja stejně jako teď, pak to byja kouje, pak tohje, ale objácené opačně... a pak zase kouje, než to je teď zase pojokouje." Začala neobratně vysvětlovat. "A to byjo páj dní po tom, co odešji. Mysjím. No, potom, co jsem dostaja fakt hodně hjad a snědja ty dva zajíce, co byji u nás v nože." Upřesnila. Jakmile však cizí vlk zmínil, že někteří rodiče se pro své už možná nevrátí, strachem se jí rozšířili zorničky. "Jak to mysjíš, nevjátí? Však je to moje máma. Žíkaja, že se vždycky vjátí. A ujčitě mysjeja i tátu." Prohlásila zatvrzele a odmítavě zavrtěla hlavou.
Náhle jí však něco proběhlo hlavou. Co když se vrátili, ale já jsem odešla? Co když mě hledají, ale já už tam nejsem? Neměla jsem porušovat mámino pravidlo, abych nikdy nevycházela ven bez ní nebo bez táty. Vlčka nasadila smutný výraz, zakňučela a položila se na zem, pokládaje si hlavu na tlapky. "Vjku-" Oslovila hnědého. "Mysjíš, že se mohji vjátit do nojy a hjedat mě, když jsem odešja?" Zeptá se se strachem v hlase. "Co když jsem jim utekja...? Zašeptá a nechá větu viset ve vzduchu.
Na chvilku se zase ztiší a poslouchá vlka. "Aha." Povídá poté zaraženě. To nechápu. Jak může být někomu líp bez mámy, co bych za to dala, kdybych našla tu svojí. Zavrtí hlavou.

Jeho neurčité odpovědi okamžitě využila k další otázce, stále s tím tázavým výrazem v obličeji. "A co se ti stajo?" Zeptala se vesele, jakoby chtěla zvýraznit zcela jistý fakt, že na světě není nic, kvůli čemu by měl být vlk takhle nešťastný. Třeba taky hledá mámu a tátu... ale to by přece nebyl takhle smutný, však je určitě zase najde! Proběhlo malé vlčici hlavou. Možná se bojí, že ho opustí. Ale to by přece neudělali. Máma vždycky říkala, že mě nikdy neopustí, tak tu někde musí být. A ta jeho taky. Hlavou jí probíhalo tolik myšlenek jako nějakému filozofovi z dávných dob antických.
Po jeho dalších slovech střihla vlčka ušima a o poznání posmutněla. Tak a bylo to. Dva smutní vlci mající dýchánek u řeky. Dýchánek smutku, ha. "Když já nevím, kde jsou," postěžovala si. "Jednoho dne odešji a už se..." Na chvíli ztichla a zadívala se kamsi za vlka, určitě hledala vhodné slovo. "Nevjátiji. Jo, nevjátiji." Prohlásila pak jistě vítězoslavněji, než celá věta měla znít. "Já je hjedám, víš?" Dodala poté důležitě.
Na chvilku jen tak stála před vlkem, celá zamyšlená. Poté se posadila a spustila. "A kde jsou tvoji jodiče? Jsi už vejký, ale stejně ujčitě potšebuješ maminku. Určitě." Otázala se vlka opatrně, jakoby se obávala odpovědi. Jo, určitě je taky hledá. Usoudila.