Príspevky užívateľa

On jimi možná neměl čas ztrácet čas, ale taková Omara by je ráda slyšela. Moc ráda. "Koho se mám zeptat?" Dorážela. Musela to vědět, prostě musela. Nebo teda, určitě nemusela, ale chtěla. Byla prostě zvědavá, jako snad každé malé štěně. Zvědavá a dosti naivní, nevěděla, jakému nebezpečí se může vystavovat, když takto dotírá na ne zrovna dobře naladěného cizího vlka. Možná ji to ale taky prostě nezajímalo.
"Štěstí?" Proč bych měja mít štěstí?" Otázala se s hlavičkou roztomile nakloněnou na stranu. To teda nevim, proč má štěstí ten, co nemá rodiče. "Navíc, já jodiče mám! Jenom nevím, kde jsou." Poslední větu dopověděla poněkud posmutněle, holt se se ztrátou svého rodičovstva ještě úplně nevyrovnala. Aby taky jo, však jí ještě teklo mlíko po bradě a už byla úplně sama samotinká.
Oběhla vlka a postavila se přímo před něj. Teda, posadila, musela si přece udělat pohodlí. "Posjyš, vjku." Začala. "Vždyť já tě vjastně vůbec neznám. Ani tvoje jméno. Jak se jmenuješ?" Zeptala se vesele, nevšimajíc si vlkova pohledu, sklopeného do země. "Já jsem Omaja." Dodala poté.

Uznale pokývala hlavou. Uznání ale nepochybně jenom hrála, neboť ať se snažila jakkoliv, šibalské jiskřičky v očích zakrýt nedokázala. "Sežjat dajšího vjka, to musíš bejt fakt ajfa." Zašklebila se. Co když moje rodiče taky sežral nějaký vlk? Nebo člověk? Potřásla hlavou, aby vyhnala takové myšlenky z hlavy. Ne. Její rodiče ji prostě opustili a ona je teď musí zase najít.
Přikývla a povzbudivě se na staršího vlka usmála. "Pžesně tak. Neboj, vjátím se. A pak ti můžu ukázat, že fakt umím jovit kjájíky." Pověděla mu. Nojo, zase ti králíci. To by to nebyla ona, aby se svým prvním úlovkem pořád nechlubila. Škoda jen, že ho neulovila někde poblíž, aby mu to mohla ukázat. Že z něj nezbylo nic víc, než jen ohlodané kosti. "Umyješ mě? Jako máma?" Povytáhla obočí, ale pak se zasmála a přicupitala až k němu, asi aby ji teda mohl jako umýt. "Tak jo... mami." Zašklebila se a plácla sebou do trávy. Bylo příjemné mít někoho, kdo se o vás stará, to jo. Omara už si pomalu ani nepamatovala, jaké to bylo, když ji tehdy omývala matka. Najednou si uvědokila, že si vlastně pořádně ani nepamatuje, jak její rodičovstvo vypadá. Jména jí taky vypadla už dávno. Jediné co, tak by je snad poznala po čichu. Kdybych ho uměla používat. Povzdechla si.

Ryumee. Mladý vlk zachytil známý pach o poznání dříve, než fialovou vlčici spatřil. V ten okamžik se mu v hlavě objevila její podobizna a on se musel sám pro sebe usmát. Měl ji rád. Moc rád. Udělal by pro ni první poslední, ale v poslední době měl pocit, jakoby mu něco tajila, a to ho trápilo. Ale možná to byl jenom pocit, kdo ví.
Neobrátil se za tím pachem, nechal svou družku, aby došla ona za ním. Ani nevěděl, proč to vlastně udělal. Jakmile za sebou zaslechl její hlas, otočil se k ní a pousmál se. "Ryu." Hlesl a krátce zavrtěl ocasem, snad aby vlčici ujistil, že ji rád vidí. "Ne, nic se neděje. Jenom jsem přemýšlel. A teď něco zaslechl, asi tebe. Proto jsem tak zpozorněl." Odpověděl uvolněně a vydechl veškerý vzduch z plic. "Jak se máš? Dlouho jsme se neviděli." Těžko říct, zda to myslel ironicky, nebo mu né zas tak dlouhá doba odloučení opravdu připadala jako věčnost. Ale on nebyl vlkem, který by příliš často používal ironii, jen když chtěl být arogantní. A to určitě nechtěl k někomu, jako byla Ryumee. Výsledek? Asi to myslel zcela vážně.

Kde se vzala, tu se vzala, v lese se objevila miniaturní vlčice. No, vlčice, nepochybně šlo ještě o vlče. Odhadem max tři, čtyři měsíce, ale bylo dost pohublé, takže na pohled mohlo klamat. V jeho čerstvě umytém kožíšku byly vystupující žebra vidět snad ještě více než normálně. Jinak ale vypadalo celkem zdravě. Zdravě a ne jako člen smečky. Jeho pach byl zde cítit snad na sto honů a byla jenom otázka času, kdy si ho nějaký vlk ze smečky všimne a zpacifikuje. To mu však zřejmě nedělalo starosti, ono si jen tak vesele cupitalo lesem, rozhlíželo se kolem a jeden by řekl, že se určitě usmívá.
Musím najít něco k jídlu. Omara větřila a větřila, ale zdálo se, že nic necítí. Rozhodně to, co cítila, nebyl pach smečky, neboť jinak by si jistě uvědomila své chyby a odklidila se někam zpátky na své teritorium.Takhle se ale jenom proplétala mezi stromy, přeskakovala kořeny a prodírala se nižšími porosty, hledajíc nějaký ten dlabanec.

Zklamaně sklopila ouška. "To je škoda, a já si na tóbě ták chtěla zajezdit!" Zakvílela, jakoby pro ni konec ježdění na cizích vlcích znamenal smrt. To jí ale nevydrželo moc dlouho, hnědý vlk totiž rychle odvedl její pozornost zase někam jinam. "Jé, ty máš doma sjnku?" Vypískla. "No ta musí bejt úplně k sežjání!" Zašklebila se, v očích veselý pohled. Je potěšená, že přišla zrovna na tenhle dvojsmysl. Dvojsmysl. Jsem už velká holka, doufám, že je na mě tady Roihu pyšnej, jak jsem vyspělá. Proběhlo jí hlavou a ona se ušklíbla. To by ještě bylo, aby se doprošovala jeho potěšujících slov.
Zastříhala ušima, když začne Roihu mluvit o jejím delším pobytu tady. "To se jadši obejdu bez ní." Kníkla, najednou celá posmutnělá. Že by už truchlila, že ho tady bude muset nechat? To by si ho oblíbila nějak moc brzo. A taky by tady mohla teda rovnou zůstat a nevydávat se za rodičema, který jsou už beztak někde pod drnem. Ale to by nesměla bejt Omara. "Musím se podívat, jestji tu někde moji jodiče fakt nejsou. Teď když jsem najazija na nějaký vlky... chápeš, tžeba jsou tu někde s nima." Vysvětlovala, ale jakoby sama svým slovům nevěřila. "Pak se tžeba vjátím, vís?" Dodala optimisticky a vesele se na vlka zazubila. "A más pjavdu, nemyj. Mohja jsem se v té žece vykoupat, aje to bych museja umět pjavat. A to já neumim, ajespoň ne moc dobže." Pokrčila rameny.

Jakmile dočmuchala, zadívala se zpátky na hnědého vlčka. "Smrdíš!" Zašklebila se vesele a žďuchla do něj čumákem. Snad přitom nenačichne jeho pachem. Ačkoliv, ona nemá co říkat, vzhledem k tomu, jak je špinavá, musí sama smrdět na sto honů. Jako tchoř poté, co na vás vypustí svoji smrdutou páru, nebo možná ještě hůř. Jako dva tchoři, jo.
Zamyslí se. Fakt bych se udržela na jeho zádech? Ne, neudržela. Maximálně by si zlámala tlapky, to by to dopadlo. Ale je určitě roztomilý o tom přemýšlet. "Jo, nebo se na tvůj hžbet můžu pživázat. Máš nějaký pjovaz? Uculila se. Kdyby teď mohla, tuto improvizovanou shibari session by na sobě a druhém vlkovi určitě ráda vyzkoušela. "TTo taky nevím. Musí to aje bejt těžký, udržet se na takovym koni. Nikdy jsem žádnýho neviděja, aje máma žíkaja, že jsou fakt vejcí, ještě větší než sjnky. A sjnky jsou požádně vejký! Zahlásila. Jo, velký jsou, rozhodně oproti ní. Minimálně dvojnásobné, možná ještě víc. Holt je Omara takovej paleček. Paleček s obříma tlapkama. Ty měla mimochodem na svou velikost fakt velký, pomalu by je mohla používat jako ploutve.
Očka se jí rozzářila snad ještě víc, když tu myš spatřila před sebou. Opravdická myš. A jenom pro mě. Hladově se na kořist zadívá. "Díky!" Pískla rychle a zabořila do zvířete své miniaturní tesáky. Potom už se okolím ozývalo jen její žvýkání. Chroupala a trhala a žvýkala tak dlouho, dokud z myši nezbylo nic, ani ocásek. Potom se posadila a olízla si tlamu. "Mňam. Nemáš ještě jednu?" Zazubila se. Myslela to spíš jako vtip než vážně, ve skutečnosti teď byla celkem nažraná. Její malý žaludek toho najednou moc pobrat nedokázal. I tak to ale bylo osvěžující oproti těm kostem, které hlodala předtím.

"Tak jo." Pověděla a přisunula se blíže k vlkovi, aby mohla nasát jeho pach. Musela přitom vypadat poměrně komicky, jak ho tak očichávala. Čichající vlče. Roztomilý. Tohle jsem ještě nikdy nezkoušela. A skutečně. Nikdy nečichala k jinému vlku. Nebo možná čichala, ale nesnašila se vědomě nasát jeho pach a někam si ho přiřadit. Má toho ještě tolik, co se učit.
Zašklebila se na vlka, jakmile se zastavil, a nakonec se zastavila i ona. aby mohla popadnout dech. Chvíli tam tak stála a jen dýchala, nijak nereagujíc na Roizáčkovu pichlavou poznámku. Nakonec mu však odpověděla. "Jó, to bys měl. Třeba na zádech. Naši mi kdysi žíkaji, že jidé jezdí na koních, nebo v takových pjechových kjabicích. Mohj bys být moje pjechová krabice!" Vypískla vesele, už zase plná energie. Možná tak jenom vypadala, ale rozhodně teď působila, jakože je ready pokračovat. "Tak jo, tak jdem." Očka se jí rozzářila při zmínce o myši. Myš bych si dala. Začaly se jí sbíhat sliny, když nad kouskem jídla začala přemýšlet. Nenechala si však dlouho na přemýšlení. Hned, jak k tomu byla vyzvána, začala totiž čenichat ve vzduchu. "Kysejý!" Konstatovala poté ne zrovna spokojeně. "Takže takhje budu cítit, když u vás zůstanu? To je divný." Zašklebila se.

Pokývala hlavou. "No, já bych se jich i doceja bája, jestji jsou zjí. A divný domečky, to se mi taky nějak nejíbí." Nakrčila nosík, asi jakože je fakt znechucená. Stejně bych ale někdy ty lidi chtěla potkat. Jestli jsou fakt tak velký a děsivý. Třeba si to o nich jenom my vlci myslíme a oni jsou ve skutečnosti docela mírumilovní. A tak se Omara jako paní světa rozhodla, že by bylo lepší, kdyby spolu vlci a lidé spolupracovali, tak jako to dělají vlci ve smečce. Ještěže ona tou paní světa není, to by to dopadlo.
"Aha." Vylezlo z ní jenom, když jí Roužánek dal tu přednášku o tom, jak jako tulák nikam nesmí. "A kam teda smím? Tady, kde teď jsme, tady je to taky území nějaké smečky, nebo tady můžu být? Je tady doceja hezky, nejada bych, abych odsud museja jen tak odejít a už se nevjátit." Namítla a vypadala přitom fakt nešťastná, asi se jí tady u řeky doopravdy líbilo. Nebo jen chtěla být volná a moct kamkoliv. "Jak se používá nos?" Zeptala se poté zmateně. Vždyť nos mám a vím, že jím dokážu cítit věci. Maso třeba poznám hned. Tak co myslí, neblbne už trochu? Několikrát začenichala, snad aby se ujistila, že ten nosík fakt používat umí. Nechápala, co to ten hnědý vlk zase mele. Dokonce se na této otázce zasekla tak, že si skoro ani nevšimla, když se starší vlk vydal na cestu. Z tranzu ji vytrhl až jeho hlas. "Jé- už jdu!" Vypískla a rozeběhla se za vlkem.
Běžela dlouho, přeběhla celou tuhle planinu, až se dostala k jakémusi lesíku. "Počkej! Zastav! Já už nemůžu!" Zavolala za ním hned, co zmizeli mezi stromy. Mám mnohem menší nožky než on, jak si jako myslí, že mu budu stačit? Pomyslela si, ale nevypadala, že se na vlka ve skutečnosti nějak zlobí.

Pokývala hlavou. "No, já bych se jich i doceja bája, jestji jsou zjí. A divný domečky, to se mi taky nějak nejíbí." Nakrčila nosík, asi jakože je fakt znechucená. Stejně bych ale někdy ty lidi chtěla potkat. Jestli jsou fakt tak velký a děsivý. Třeba si to o nich jenom my vlci myslíme a oni jsou ve skutečnosti docela mírumilovní. A tak se Omara jako paní světa rozhodla, že by bylo lepší, kdyby spolu vlci a lidé spolupracovali, tak jako to dělají vlci ve smečce. Ještěže ona tou paní světa není, to by to dopadlo.
"Aha." Vylezlo z ní jenom, když jí Roužánek dal tu přednášku o tom, jak jako tulák nikam nesmí. "A kam teda smím? Tady, kde teď jsme, tady je to taky území nějaké smečky, nebo tady můžu být? Je tady doceja hezky, nejada bych, abych odsud museja jen tak odejít a už se nevjátit." Namítla a vypadala přitom fakt nešťastná, asi se jí tady u řeky doopravdy líbilo. Nebo jen chtěla být volná a moct kamkoliv. "Jak se používá nos?" Zeptala se poté zmateně. Vždyť nos mám a vím, že jím dokážu cítit věci. Maso třeba poznám hned. Tak co myslí, neblbne už trochu? Několikrát začenichala, snad aby se ujistila, že ten nosík fakt používat umí. Nechápala, co to ten hnědý vlk zase mele. Dokonce se na této otázce zasekla tak, že si skoro ani nevšimla, když se starší vlk vydal na cestu. Z tranzu ji vytrhl až jeho hlas. "Jé- už jdu!" Vypískla a rozeběhla se za vlkem.
Běžela dlouho, přeběhla celou tuhle planinu, až se dostala k jakémusi lesíku. "Počkej! Zastav! Já už nemůžu!" Zavolala za ním hned, co zmizeli mezi stromy. Mám mnohem menší nožky než on, jak si jako myslí, že mu budu stačit? Pomyslela si, ale nevypadala, že se na vlka ve skutečnosti nějak zlobí.

Já že jsem roztomilá? To teda ne! Kysele se zašklebila při vlkových slovech. Jako starší to určitě bude brát jako kompliment, ale teď cokoliv, co evokuje, že je malá a slaďoučka, nesnášela. Asi už se o ni pokoušela předčasná puberta, no. Byli naši taky členem kultu? To proto mě opustili? Protože jim smečka přestala dovolovat za mnou chodit? Proběhlo jí hlavou při vlkových dalších slovech. Narodila se v lese hned za městem a od rodičů často slýchávala příběhy odtud. "Jó, město. O tom mi jodiče často vypjávěji. Pjý tam ale nemám chodit, je to zjé a nebezpečné. A jsou tam jidi, takový dvounohý potvojy, co nás vjky nemaj jádi." Už už by Roizáčkovi uštědřila přednášku, jakoby sama byla tím rodičem, pak si však uvědomila, že ti samí rodiče, co jí tohle vyprávěli, ji opustili. Na tváři se jí objevil nejistý výraz, a tak se radši obrátila pro radu ke staršímu vlku. "Je to pjavda?" Zeptala se jednoduše. Ten vlk to totiž musí vědět, když tam chodí za ségrou, žejo.
Pokývá hlavou. "Áha. Tujáci, to jako mysjíš bezďáci?" Zeptala se vesele. Bezďáci, to slovo se jí líbilo. Rozhodla se, že ho od teďka bude používat co nejvíce. Bezďák, bezďák, bezďák. Zadívala se kamsi po řece, skoro až za horizont, nebýt toho, že jí v pohledu bránily stromy. "Tak jo. Jdem? Teda, půjdeš se mnou, žejo?" Samotné samotinké se jí pranic nechtělo tam chodit. Vždyť ji by to vlastně ani nenapadlo, nebýt toho, že ji onen vlk skoro donutil tam jít.

Vítězoslavně popadla králíka do tlamy. "To teda sežeju!" Mumlala přes mrtvé zvíře v tlamě. A přes sliny. Měla na mrtvolku takovou chuť, div že se přes všechno to slinstvo neudusila. Sice byla nažraná, ale víc jídla se do ní vždycky vejde. Její vychrtlé tělíčko rozhodně nějaké jídlo potřebovalo. Z výhružky, že by se mohlo stát vlkovým dalším oběděm, si nic nedělala. Jakmile usoudila, že se druhý vlk o její kořist už nepokusí, upustí ho k nohám, pro jistotu na něm ale stále držela packu. "Pjoč by tě tjestaji? Já mysjeja, že tjestá jen máma a táta." Ptala se hloupoučce. Vlk ji těmito svými slovy nejspíš zaujal. Posadila se a roztomile obrátila hlavičku na stranu, snad doufaje, že tím z vlka vyloudí nějaké to pokračování.

Že mu vtrhla do loviště? To tuhle malou vlčku pramálo zajímalo. Co tak hysterčí, však králíků je tu dost pro všechny, né? Nechápala. Nakonec usoudila, že vlk je asi fakt nějaký zlý a že by možná bylo dobré se mu klidit z cesty. To by však nebyla Omara, aby se těmito instinkty řídila. Ne. Na místo toho začala ještě přilévat olej do ohně. "No a co, vždyť už máš ujoveno!" Opáčila a čumákem kývla ke králíkovi, ležícím u Enkiduových nohou. "Copak ti nestačí jeden zajíc? Je požádně vejký." Dodala ještě po chvilce.
Jakmile jí odtrhl králíka od huby, i ona zavrčela, ačkoliv to proti tomu, co vyšlo z hnědého vlka, znělo spíš jako zakňučení. "To je můj zajíc. Já jsem si ho ujovija, je můj." Odpověděla. Jeho slova o trestu buď přes všechen ten hněv neslyšela, nebo ji to prostě v tuto chvíli nezajímalo. Teď musela dostat zpět svého králíka. Tentokrát už si ho nepřisunula k sobě, ale alespoň na něj položila packu. "Nemáš mě za co tjestat, ty nejsi moje máma." Opáčila a olízla si tlamu, aby ji očistila od zbytků králíkova svalstva. Takže přece jen jeho slova o trestu zaslechla, tímpádem možnost druhá - vůbec ji to nevyděsilo. Holt už byla taková naivní.

"Hm." Zamyslela se vlčice. Kolik je vlastně jí? Pár úplňků už zažila, ale zároveň předtím, než směla ven, strávila hodně času v noře a tam čas ubíhal úplně jinak. Celkem ale spočítala, že ty úplňky byly tři a za čas v noře přidala ještě jeden. Zda to byl správný údaj, to rozhodně neměla ponětí, ale bylo to něco. "Dva joky jsou i tak dost. Mně jsou čtyži měsíce." Odpověděla nakonec. Kdyby jí to vlk nevěřil, nemohla by mu to mít za zlé, rozhodně na čtyři měsíce nevypadala. Spíš tak tři nebo možná dokonce dva, ale to určitě bylo tím, jak byla vyhublá a špinavá. Jinak už měla určitě minimálně ty čtyři.
Omara zbystřila, když Roihu zmínil to supertajné místo, kde bydlí jeho sestra. "Jak to mysjíš, na divnym místě? Kde to je? A Pjoč za ní nemůžeš?" Zavalila ho hned mnoha otázkami. Holt už byla taková, všechno musela vědět a na všechno se zeptat. A nějaký speciální vězení Roihuovy sestry jí rozhodně zajímalo.
Opatrně se na něj podívala. "Takže fakt můžu odejít? Tak jo. To beju." Zahlásila poté a zavrtěla ocasem. Fakt už měla hlad. Jak to vůbec bylo dlouho od doby, co ohlodala ty kosti mrtvé laně, kterou našla? A jak dlouho byla ona mrtvá? To radši ani nechtěla vědět. Důležitý bylo, že na ní zbylo nějaký maso, co by mohla sníst. Ale čerstvá kořist by taky nebyla k zahození. "Tak jdem? Už mám fakt hjad." Otočila se poté zpátky na vlka a rozhlédla se kolem sebe. Kde se asi skrývá ten tábor?

Malá černá vlčka zase nasadila ten svůj tázavý výraz. Hnědý vlk pro ni byl holt jedna velká otázka. Hlavně to, jak mluvil. Samá přirovnání, metafory, divné fráze. Omaŕe z toho šla hlava kolem. "Mladá? Jako bejt pořád štěně? To nechci, chci být vejká jako ty. Ale zájoveň nechci být ani stajá... jako ty." Zamyslela se. Tak chci být velká jako on nebo mladá jako jsem teď? To je tak těžký, tohle rozhodování. Potřásla hlavou. To, že věk stejně nijak nezastaví, takže jsou tyhle úvahy k ničemu, jí asi jaksi nedošlo. Nebo možná došlo, ale rozhodla se, že dnes bude velkým filozofem. "No to né, to by byjo zase divný, kdyby všichni umžeji a já ne." Ač nechtěla, v tomhle staršímu vlkovi musela dár za pravdu. "Tak tžeba by mohji být všichni nesmjtejní!" Žárovička! To zase něco vymyslela. Kdyby byli všichni nesmrtelní, svět by se hodně rychle přemnožil, ale na to v její malé hlavičce nezbyla kapacita.
Celá se oklepala, aby ze sebe setřásla myšlenky na nesmrtelnost. Teď už ji zajímala jenom Roizáčkova magie. "Aha... no tak to je pěkně k ničemu, když si to pak ten vjk nepamatuje. To není žádná zábava." Hlesla zklamaně a přestala na chvilku vrtět ocasem. Naštěstí, jinak by ho za chvíli měla celý uvrtěný a určitě by jí upadl. "Aje ta magie tvojí ségjy je fujt dost hustá. To bych někdy chtěja vidět."
"Jó, vopravdicky. Fakt jsem ho ujovija, úpjně sama!" Chlubila se. No, byl to její první a zatím poslední úlovek, musí ho pořádně vyzdvihnout, žejo. Určitě to totiž byla jenom náhoda, že se jí to podařilo. Třeba byl ten králík raněný nebo tak něco, kdo ví. Pro Omaru to byla její vlastní kořist a to se počítá. "Hmm..." Jeho návrh tentokrát hned nezavrhla a pořádně si nad ním popřemýšlela. Do smečky se jí nechtělo, hlavně kvůli té vlčici, kterou potkala minule, ale teď měla fakt velký hlad. "Nó..." Ještě jednou si staršího vlka prohlédla od hlavy až k patě, jakoby se rozhodovala, jestli je hoden její víry v dobro smečky. "Znamená to, že se už s váma pak musím zůstat, nebo se můžu najíst a zase odejít?" Vypadlo z ní nakonec. Jo, fakt chtěla smečku okrást o její jídlo. Ani jí to nepřišlo blbý, takhle podlá byla. Nebo možná jenom zoufale hladová a zároveň neznalá pravidel smečky. Kdo by ji je taky naučil, když se narodila dvěma tulákům, kteří ji ještě opustili dřív, než ji stihli ukázat, jak funguje svět.

"Stajej a smrjejnej." Zopakovala po něm a zachichotala se jako středoškolačka po komplimentu od svého crushe. "Já budu jadši mjadá a nesmjtejná." Vypískne vesele a zatočí se v kruhu. Asi jí to předtim připadalo fakt moc vtipný. "Nikdy neumžít, to by byjo supej!" Zahlásí poté vesele, vrtíc přitom krátkým chundelatým ocáskem.
Očka se jí rozšíří nadšením. "Manipujovat s mysjí! Wooow. To je ještě jepší!" Povídá nadšeně. S myslí, to by taky chtěla umět. Třeba se to jednou naučí, přece jenom svou magii ještě neměla možnost vyzkoušet. A kdo ví, třeba jí byla dána do vínku třeba ta mysl. "Zmanipujuj mě! Pjosím, já to chci vyzkoušet!" Vypadne z ní po chvilce přemýšlení. Stále má to nadšení v očích a ohonem vrtí jako o závod. Skoro si ani nevšimne Roihuových dalších slov, ale něco asi přece jenom pochytí, neboť po chvilce povídá: "Tejepaticky hejbe s okojím? To jakože si mysjí, že se nějaká věc někam pšesune a ona to fakt udělá?" Zeptá se a vykulí očka v úžasu. "To je taky moc dobjý. Kdybych se naučija to, taky by mi to vůbec nevadijo." Zahlásí vesele.
Zamračí se. Tak to, že jí nějací vlci nevěří, to bude její novej nepřítel. Jo. Tohle ji fakt hodně naštvalo. "Né aje fakt! I vjk, s ktejým jsem ho jovija, říkaj, že jsem moc šikovná!" To sice onen vlk rozhodně neřekl, ale určitě byl alespoň mile překvapen. Určitě jo. "Umím jovit zajíce!" Zopakuje ještě jednou, pořádně zatvrzelá. To si Roihu dovolil moc, takhle ji nařknout ze lži. "A když mi nevěžíš, já půjdu a ujovím si ho sama!" Prohlásí, otočí se čelem vzad a už už peláší od vlka pryč. Náhle se však zarazí, určitě slyšela jeho poslední slova. "Jo, kjájík. To byj asi kjájík. Já nevim, já je od sebe nepoznam. Dokud to má vejký uši a je to majý, je to zajíc." Odpoví o poznání umírněněji, zase se otočí zpátky a vrací se k vlkovi.