Príspevky užívateľa

Ze spánku ji vytrhl nějaký hlas. Nejdřív, s myslí stále zabalenou do pláště snů, předpokládala, že se jí to asi jenom zdá, poté se ale patrně rozhodla, že hlas na ni volající je skutečný. A přesně v tu chvíli vyskočila na nohy, div že si přitom nějakou nezlámala. Vykulila přitom oči na neznámého vlka, kazitele jejího odpoledního šlofíka. Hned po prvotním šoku se ale uklidnila a na tvář nasadila svůj běžný, rozoustilý úsměv. "Ahoj!" Vypískla a zavrtěla ocasem na znamení přátelství. Vypadá nějak sklíčeně... Zamyslela se poté a tázavě naklonila hlavičku na stranu. "Stajo se ti něco?" Zeptala se poté, pečlivě vyslovujíc každičké slovo - a stejně výslovnost hned toho prvního popletla. Holt byla ještě maličká, možná ji ani nikdo pořádně mluvit nenaučil. Kdo ví, kam patří takové vlče, osaměle se válící u řeky, ještě na neutrálním území, nepatřící žádné ze smeček. Může být neposlušným členem nějaké z nich, ale také může být odpadlíkem, kterého zde zanechala nedbalá matka. Kdo ví.

Kde se vzala, tu se vzala, na plácku u řeky se objevila vlčice. Nu, vlčice... podle pachu by se jistě dalo poznat, že jde o samici, jinak na plácku ale stálo malé, sotva tří nebo čtyřměsíční vlče. Nutno říci, že poněkud zanedbané vlče. Bylo pohublé, jakoby mu jeho smečka nedávala najíst, modročerný kožíšek špinavý od prachu a bláta. Doufejme, že se do té řeky přišlo vykoupat, neboť by to skutečně potřebovalo.
Zdá se ale, že koupání se konat nebude. Vlčka sice vesele přiběhne k řece a zastaví se až na jejím okraji, ale místo koupačky se jen nahne nad hladinu a začne hltavě pít. Žbluňk, žbluňk, takhle nějak to asi zní. Nu a jakmile má dost, olízne si tlamu a kecne sebou do trávy asi metr od vodního zdroje. Po chvíli se obrátí na záda a tělo zkroutí do fakt divné polohy, takové, jaké jsou schopny jen spokojené, odpočívající psovité šelmy. Nu a pak? Pak chvíli kouká do blba, než pomalu zavře očka a propadne se do lehkého spánku. Dobrou noc.

Posadila se a pustila zajíce z tlamy, zatímco se věnovala nějaké té bleše ve svém kožichu. Zabrala se do toho tak, že si v první chvíli ani nevšimla, když jí hnědočerný vlk kořist sebral. A ani poté nevypadala, že by jí to nějak extra vadilo. Možná se svého společníka prostě bála. Jen ať si ho nechá, já si ulovím nového. Jen pokrčila rameny a zadívala se vlkovi do očí. nebo se o to spíš trapně pokusila, neboť byla oproti němu stále poměrně malá. "Jó, nebyjo to tak těžký." Odpověděla pyšně, jakoby v lovení už byla profík. Holt hrdosti se v tomto malém tělíčku skrývá hodně, i přes jeji vyzáblou postavu a ošklivý, špinavý kožich. "Jaký tjest? Pjoč bys mě tjestal? Nic jsem ti neudějaja." Odpověděla poté uraženě a naježila se. S tím zajícem si to zřejmě nakonec rozmyslela a tak si ho, stále ještě uraženě naježená, přitáhla zase k sobě. "A nebej mi moji kožist." Zavrčela, snad rádoby zlověstně. A aniž by dala vlkovi čas nějak reagovat, přímo před ním se do zajíce pustila. I kdyby jí ho nakonec Enkidu sebral, prvního sousta se mu nedostane.

"Aha," odpověděla zaraženě na jeho větu, že se jen chová tak, jaký je. To jsem nevěděla, že to takto funguje... Zavrtěla hlavou, aby vyhnala tyhle myšlenky z hlavy a soustředila se na jeho poznámky o lovu. "Přijozené? No ale mě to... nikdo nenaučij." Zdálo se, že má se skládáním takto dlouhých vět ještě poměrně velké problémy. "Moje máma i táta odešji, než mě to naučiji, víš?" Dodala důležitě a na okamžik posmutněla, snad při vzpomínce na ono chybějící rodičovstvo. Jakmile se ale Enkidu vrhnul do lovu, na tvář se jí vrátilo pekelné soustředění. Aha, tak takhle se to dělá! Chytře kývala hlavou, jakože všemu rozumí, zatímco její společník lovil. Když pak přinesl kořist až k ní, zamávala ocasem. "Teď já!" Zahlásila a vydala se hledat dalšího zajíce. Doběhla až skoro na konec vřesoviště, než nějakého zahlédla. Tentokrát už byla opatrnější a při lovu se přikrčila skoro až k zemi, načež se začala plížit ke kořisti. Modře zářící pruhy v jejím kožichu ji stále trochu prozrazovaly, ale celkový dojem byl jistě o poznání lepší než dříve.
Takto se pomalu dosunula na metr ke králíkovi, načež vyskočila a vrhla se za ním. Bohužel, zajíc byl i tentokrát rychlejší a bleskově zmizel v noře, takže vlčce zbyl jen čumák od hlíny, když ho za králíkem nacpala. "Ach jó." Zakňourala dramaticky, ale nevzdala se. Než bys řekl králík, už byla zase na nohou a honila se za další potenciální obětí.
Zde přesně zopakovala postup. Plížila se co nejblíž ke králíkovi, poté vyskočila jako na pérkách a tlapkami dopadla na králíka. Zjevně nevěděla, jak ho rychle usmrtit, a tak chudáka začala prostě trhat zaživa. Nakonec se však dostala až k tepně a všude kolem vystříkla notná dávka králičí krve. Ten v jejím sevření ochabl, a tak ho vlčice popadla do zubů a pyšně se s ním běžela ukázat Enkiduovi. "Dokázaja jsem to!" Mumlala přes králičí mrtvolu v tlamě.

Mluví tak vtipně... Na tvář se jí pomalu začal vracet úsměv, či spíš úšklebek, vzhledem ke zbytkům krve stále se nacházejícím kolem její tlamy. Po chvíli se však zarazila a výraz jí z tváře zmizel. "Pjoč jsi na mě tak zjý?" Zeptala se posmutněle, patrně si konečně všimla vlkova tónu. Sklopila uši, když kolem ní vlk začal kráčet v kruzích, snad se dokonce i trochu lekla. Celá tato emoce ale zmizela jako mávnutím kouzelného proutku, jakmile se její rohatý společník zmínil o lovu. "Tak jo!" Vypískla a rozběhla se za zajícem, náhle se však zarazila. Zajíc, ten mezitím jistě odběhl kamsi do neznáma, pokud tedy nebyl úplně stupidní a nechtěl se nechat chytit vlčetem stojícím dva metry od něj. "Jak se joví? Já umím jovit jen ty, co se nehýbají, ale co tenhje? Však mi uteče!" Zakňourala a pomalu se začala vracet k vlkovi s pohledem plným naděje, snad že z něj vyšťourá nějakou tu loveckou radu.

Jeho vražedného pohledu si buď nevšimla, nebo byla prostě tak naivní, že ho ignorovala. Prohlížela si vlka od hlavy až k patě. Téda, ten je velký... určitě užje dospělý, jako máma a táa. Třeba ví, kam šli. Chvíli vypadala, že by na mladého vlka měla nějakou otázku, pak si to snas rozmyslela a zůstala zticha. Zastříhala ušima a tázavě se na něj zadívala, když vlk promluvil. "Pjáce? Jak to myslíš?" Zeptala se opatrně. "Jakože já mám pjacovat? A co mám dějat?" Pokračovala v palbě otázek. "Ty teď pjacuješ? Můžu ti pomoct? Už skojo umím lovit, minule jsem ujovija zajíce!" Pochlubí se. O tom, že onen zajíc byl už mrtvý a že ho našla jako napůl snědenou kostru, se však nezmínila. Není třeba říkat vše, že.

Drobné vlče, sotva tři nebo čtyři měsíce staré, si vykračovalo po louce. Vypadalo velice bezstarostně, nechalo si čechrat větrem špinavou srst černomodré barvy a jeden by řekl, že se i usmívalo. Kolem tlamy mělo snadno patrné stopy po mase, zdá se tedy, že jeho vyhublé tělíčko bylo nedávno nasyceno.
Nyní před sebou spatřilo motýla či jiný podobný hmyz, nu a jelikož je velkým a děsivým lovcem, rozhodlo se ukončit jeho život... nebo si s ním alespoň rozpustile pohrát. A tak honilo a honilo, vesele po něm chňapalo malou špinavou tlamičkou... do lovu se zabralo tak, že si ani nevšimlo lovícího vlka opodál. Co, nevšimlo, dokonce do něj skoro vrazilo. Zastavilo se sotva půl metru od něj a zarazilo se. Zvědavě začenichalo ve větru, než se na hnědočernou postavu obrátilo. "Ahoj." Pozdravilo vesele a očkama zašilhalo za motýlem.

Super, díky!

Ráda by se napila či se alespoň hnula z místa, snad si konečně uvědomila, že ležet tady hned u vody sama - ještě s kožichem zářícím jako lampička - není nejbezpečnější nápad. Podle všeho ale na to nedisponuje dostatkem energie, a tak sebou po chvilce zase sekne do trávy. Kručící žaludek si však žádá něco jiného než spánek, a tak Omara místo zavření oček opět zakňourá. Má hlad, to je jasné. Ale jistě se cítí také osamělá, takhle sama v noci. Jakmile se k ní přiloudá další z vlků, s nadějí v hlase vypískne. "Mami?" Jakoby jí vidina matky dodala novou energii, vyskočí rázem na nohy a čichne k přicházející vlčce. "Ty nejsi máma," konstatuje pak posmutněle a sklopí uši. Já hjedám mámu." Informuje potom vlčici, jakoby to z jejích předchozích slov nebylo jasné. "A tátu," dodá po chvilce přemýšlení.

Všechna vlčátka by během této teplé jarní noci jistě měla spát. Tato idea však není realitou pro minimálně jedno z nich, a sice vlče, které je černé jako ta noc sama. Od perfektního maskování ho dělí jen zářivě modré znaky, které každému, kdo není slepý, napoví, co za hromádku se v té trávě u řeky skrývá. A podívejme se, mladé stvoření možná skutečně spalo, než bylo jakýmisi cizími vlivy probuzeno. Nyní ospale mžourá na svět, načež hlasitě zívne. Dobré ráno, zamyslí se a zakňourá, když zaslechne kručení vlastního břicha. Kručení, které se tichou nocí roznáší jako lví řev. Jak dlouho už jsem nejedla, týden? Ve skutečnosti to bylo sotva od včerejška, ale on ten časoprostor jistě běží pro vlčata jinak, žejo. Achjo, ještě jednou zívne a protáhne se.

Směrem od řeky Igny se na kamennou louku přibatolí neveliké vlče. Může mít sotva tři, čtyři měsíce. Je od poznání vyhublé, pod černou srstí zdobenou modrými znaky mu prosvítají žebra. Ona srst také nevypadá zrovna upraveně, je celá slepená a špinavá. Přes zářivě červený šátek na krku se mu táhne blátivá šmouha. Štráduje si to loukou přímo k dvojici Caliga a Artemis, jakoby si nebylo vědomo nebezpečí, které dvojice cizích vlků může představovat. Třeba budou mít nějaké jídlo, usoudí a ještě o něco zrychlí krok. Zastaví se až zhruba dva metry před nimi, naklonivše hlavičku na stranu. "Máma?" Pronese tázavě, snad zaslechlo útržek jejich konverzace.

Neustále, jestli to není problém. :D

Meno
Omara de Ainet

Prezývka
Mar

Vek
Šteňa (0-1 rok)
4. 3. 2023

Pohlavie
samica

Matka
†

Otec
†

Súrodenci
Neznámí/jedináček?

Dalšie rodina
---

Charakteristika
Mar je vesměs stejná jako každé jiné vlče. Hravá, naivní, většinu času tak hyperaktivní, až může být otravná. Jejím hlavním povahovým rysem bude pravděpodobně radost. Tu jí nic a nikdo nedokáže sebrat, a pokud už, tak rozhodně ne na dlouho. Je taky poměrně bezstarostná, takže ji ani zatím ne zrovna růžové dětství nemůže rozhodit. Naivita jí zaručuje, že by i k vrahovi jejích blízkých s radostí běžela.
Dále jí do vínku byla dána zvědavost. Nu, opět jako většině malých vlčátek. Zkoumá, leze, kam nemá, přičichla by si i k jedu. Je nebojácná, jakoby ji nic nemohlo porazit. Nijak silná ani šikovná ovšem není, takže kdyby na nějaký ten fyzický boj došlo, rozhodně by nebyla tou odcházející jako vítěz. Spíš by se s bolavým kňučením odplazila kamsi do nory… na několik málo minut, než by s nově nabytou radostí vyskákala zase zpátky ven.
Poslední její vlastností, kterou třeba zmínit, poněkud kontraindikující zbytek jejích povahových rysů, je strach. Ač to tak na první pohled asi nevypadá, její minulost v ní zanechala nějaké to trauma, a tak v rádoby náhodných momentech náhle s kňučením uteče.

Minulosť
Jak se tahle malá vlčka vůbec dostala do Norestu, to je jednou velkou záhadou. Malá je ve věku, kdy by ještě dlouho měla žít společně se svými rodiči a sourozenci, byť už k přežití nepotřebuje mateřské mléko.
Legenda praví, že se jako jediné vlče narodila jednomu páru kdesi za horizontem. Onen pár žil v ne zrovna hezké části lesa, rozbité všemi možnými lidskými silami. Odpadků se po lese povalovalo také mnoho, mimo jiné i lidský šátek červené barvy, který jednou její matka donesla do nory a který od té doby Mar nosí na krku.
Polovina stromů pokácena, tráva žlutá, čisté vody nevidět. Snad i to přispělo k tvorbě její magie, nepříjemného jedu. Ono je s podivem, že i samotná zvěř, kterými se její malinká rodinka živila, nebyla jedovatá. A ona možná byla, neboť brzy stála oba dospělé vlky život. Či to bylo skutečně zvěří, lidskou puškou či přirozenými silami, to už se nedozvíme. Omara totiž neví, ví jen, že se jednoho dne ani jeden z jejích rodičů nevrátil.
A tak se po několika hodinách hladovění malé vlčí mládě sebralo a vydalo se na výzvědy. Těžko říct, čím se po cestě živilo, snad pozůstatky z lovů ostatních zvířat, každopádně se pomalu dobatolilo až sem.

Zaujímavosti
Modrá srst v jejím kožichu pořád slabě září, jako špatně svítící lampička.

Mágia
Jedy
Jako mládě to ještě neví, ale v budoucnu dokáže zjedovatět jakýkoliv organický materiál včetně žijících živočichů. Takový jed nikomu nijak těžce neublíží, ale i tak dokáže nadělat pěknou paseku v podobě bolavého břicha, zvracení či motání hlavy.
Prvním náznakem její magie je, že i ona sama je vlastně jedovatá. Zjistí to každý, kdo se jí uváží kousnout či dokonce pokusit sežrat. Ona sama je také jediná, jehož jedovatost magie udržuje přirozeně a zcela beze snahy. Onu snahu však bude muset využít na zjedovatění čehokoliv jiného, zároveň v ničem nedokáže jed udržet příliš dlouho - alespoň v začátcích.
Omezením její magie je to, že jedovatý předmět není vůbec těžké poznat. Stejně jako Mar samotná, i předmět s jedem bude protkán modrými linkami. Jak už bylo řečeno, jed poměrně snadno vyprchá. Kdo by však nechtěl čekat, fungují také skoro všechny běžné protijedy i léčitelská magie.

Obrázok
https://ibb.co/fDDGhcC

Doplnky
Červený šátek

Ďalšie vaše postavy na brloh
---