Príspevky užívateľa

Jakmile Salome nabídla Nirixovi, že bude Ciela stopovat, zadívala se i Omara prosebně na svého bratra mesiáše. Znala lepší cesty, jak ho dopadnout, avšak byla vděčná Salome za to, že je ochotná ho stopovat, když Omaře jistě nebude dovoleno vytáhnout pracky z Kultu. S Nirixovou odpovědí se však spokojila. Věděla, že Cielo vlčeti nic neudělá, že je s ním vlastně v bezpečí. Nenechal by ho zemřít ani by nedovolil, aby se mu něco stalo, ne Cielo. Cielo byl velice mírumilovný vlk. "Soud?" Nastražila poté uši. "I se mnou? Nejsou na to vlčata moc malá?" Strastiplně se zadívala na své dvě vlčátka, nevěděla, co by si bez ní počaly. Na jejím životě jí v tuhle chvíli pramálo záleželo. "Co když se Hati rozhodne, že mm zemřít? Myslíš, že zvládnou život bez obou rodičů?" Obrátila pohled k Nirixovi a snažila se v jeho pohledu vyčíst... vpodstatě cokoliv. Přitom zvládla zavolat za odbíhající Bellannou: "Nalovila jsem tři krysy, víc jsem nestihla. Musí být blízko odsud, vypustila jsem je někde po cestě a nebyla jsem daleko." To už se ale o slovo přihlásila i Lumine. "Ano, ukradl. Vzal si, co není jeho. Konkrétně tvou sestru." Odpověděla Omara, hlas stále plný žalu. "Ale ano, Bellanna ti přinese papání." Pousmála se. Bellanna se postará. Zdálo se, že si o Bellanně konečně začala myslet něco... skoro až dobrého.

Mám splněné tři úkoly a žádám tedy o vánoční magii pro Sassafras. :)

Omařino dlouhé, táhlé vytí přerušilo až štěkání Salōmē. Omara se zarazila. "Vím." Odpověděla, slzy na krajíčku. To už přiběhla zpátky Bellanna, bylo jasné, že daleko neutekla. Musela by přes hranice, ale to by neudělala. Možná pro své vlče, ale ne pro Omaru. Vždyť se ani neměly rády! Teď to však vypadalo, že s ní soucítí. "Díky." Pípla na její slova soustrasti. Pak se otočila zpátky na pískově zbarvenou vlčici. "Jeho jméno je Cielo Stoh Katlou. Je to aesta Přízračných, pokud taky nepřišel o postavení..." Vzdychla. "Cielo je můj partner. Tedy. Bývalý." Její slova zněla tiše jako šeptání, ke konci věty se však přeměnila na hlasité vrčení. Omařin žal se pomalu měnil ve vztek.
V tu chvíli zaslechla cizí hlas. Byla to její druhá dcera. "Máš hlad? Ach, já jsem po cestě vytratila naši večeři, tak rychle jsem běžela. Ale hned, jak bude šance, nalovím další. Nebo někdo naloví. Nemáte někdo nějaké jídlo?" Zeptala se znova se zoufalstvím v hlase. Teď nemohla své děti znova opustit, ne teď. Musela ale nakrmit svou dceru. Rozhlédla se kolem sebe, jestli si snad nevšimne nějakého pohybu na zasněžené trávě. Ale nikde nic, jakoby o společenství vlků před jejím úkrytem vědělo najednou vše kořistní osazenstvo města.
A pak se všechno událo strašně rychle, Omara skoro nestíhala reagovat. "Ano, zbylá jsou v pořádku, Bellanno... myslím, můj syn spí, ale Cielo mu jistě nic neudělal. Chtěl vlčata ukrást, nezabil by je. Nezabil by vlastní děti..." Omara se zalkla při posledním slově. A tu zase nedokázala zastavit pláč. "Sapphire je pryč. Táta ji... ukradl." Obrátila se zpátky na svou dcerku a vzápětí ji popostrčila zpět před sebe, když zalezla za ní. "Neboj, strýček Nirix ti nic neudělá. Je hodný, narozdíl od tvého otce." Opět zavrčela při zmínce Cielova titulu. "Ne, nezabiješ ho." Odpověděla hned poté Nirixovi. "Zabiju ho sama."
S těmito slovy se postavila a zalezla do úkrytu. "Exlipsi, vstávej. Vstávej, Exlipsi." Hrubě začala budit svého syna ze spánku, nakonec však potřásla hlavou a popadla ho do zubů. "Cielo se vrátí." Mumlala přes synův zátylek ve své tlamě, jakmile vylezla zpět do měsíčního světla. Poté položila svého synka zpět na zem, aby mohla pořádně mluvit. "Musíme dostat vlčata pryč, nebo je vystavíme nebezpečí. A to nesmíme, jediný, kdo má právo je soudit a trestat, je sám Hati." Opatrně se podívala na ostatní, nebyla si totiž jista, zda budou souhlasit. Doufala však, že ani oni nemají nic proti jejím vlčatům, byť vznikla z hříchu. "Nirixi - Salome - Bellanno? Neposkytl by jim někdo z vás svůj úkryt?" Zeptala se s nadějí v hlase.

Omara byla na lovu. Bylo to poprvé, co nechala vlčata bez dozoru. Byla už dost velká, aby chápala, že sama nemají vycházet z úkrytu, Omara měla hlad a Nirix zrovna potřeboval zařizovat nějaké záležitosti smečky, cosi důležitého, co však Omaře nechtěl sdělit. Zkrátka se vytratil. Omařin hlad však sílil a ona věděla, že bez jídla, ještě když ze svého těla musela krmit tři malá vlčata, už dlouho nevydrží. A kdy se Nirix vrátí, bylo ve hvězdách. Proto se odhodlala k riskantnímu kroku.
Zvedla se na nohy a poodešla k východu z úkrytu. Přikázala vlčatům, aby nikam nevycházela, třikrát jim to zopakovala, aby to i jejich malé, nedovyvinuté mozečky pochopily. Slíbila jim, že brzo bude zpátky a přinese papání. A zmizela do tmy.
Její lov byl krátký, rychlý a úspěšný. Netrvalo dlouho a nalovila tři masité krysy. Měla chuť na zajíce, no nepoštěstilo se, na druhou stranu ale našla jakési krysí doupě, takže hostinu jí Hati přece jenom dopřál. Ani se nemusela moc snažit a za chvilku vedle ní ležely tři malé mrtvolky. Omara vítězoslavně štěkla, popadla je za ocasy a pomalu se vydala zpět, unavená lovem a hladem.
Najednou však zbystřila. Zaslechla cizí vytí, a ve směru, kam mířila i ona. Přichází od železnice. Uvědomila si po chvíli, po zádech jí přeběhl mráz. Tam byly její vlčata. Ještě než Bellanna začala řvát něco o krádeži, Omara už letěla po trávě, tlapky se sotva dotýkaly země, jak sprintovala. Při tom sprintu pustila krysy neznámo kam, to ji v tuhe chvíli nezajímalo. Jediné, co měla na mysli, byla její vlčata.
Všechno ostatní se pak odehrálo strašně rychle. Pro Omaru to byla jako noční můra. Zaslechla Bellannu, jak volá něco o krádeži vlčat, což ji donutilo ještě zrychlit. Za chvíli už byla u úkrytu. Při běhu odstrčila Bellannu stranou a vběhla do úkrytu. Časem se jí za toto hrubé zacházení snad omluví, teď však na omluvy nebyl čas. Její vlčata byla v nebezpečí.
Zamžourala do tmy, která by se v úkrytu dala krájet, a jak pomalu přivykala tmě. vlčata se jí začala objevovat v zorném poli. Jedno, druhé... kde je Sapphire?! Obrátila se ven z úkrytu, ve snaze začít stopovat Ciela. Její myšlenky však byly zastřené stresem, nedokázala jasně přemýšlet. Navíc už jeho směrem vyběhla Bellanna. Omaře tedy nezbylo nic jiného, než žalostně zavýt. Bylo to vytíi matky, která právě přišla o jednu ze svých dcer. Vytí plné žalu, které se rozléhalo celým územím smečky, i Cielo ho musel slyšet, přestože touto dobou už byl daleko za hranicemi smečky. Říkali jsme si přece, že budou vyrůstat v Kultu... Běželo jí hlavou, zatímco vyla, zhroucená před úkrytem.

Omara se pousmála, když se vedle ní objevila Sabrina, očividně v dobrém rozpoložení. Od ceremoniálu ji nepotkala, ale byla moc ráda, že se jí dobře daří. Musela přiznat, že ač ona znala Kultí zákony lépe než Bellanna a věděla, že nesmí nijak intervenovat, i ona se o vlčata v jeden moment trochu bála. "Hati zdraví i tebe... Sabrino. Jsi Sabrina, nepletu se?" Zavrtěla ocasem a pomalu se k vlčici vydala, zřejmě hotova s byznysem, co v bazénech měla. "Ne, neboj. Večeři mi nikdo nesebral. Vzhledem k mé současné situaci by to nebylo moudré." Smutně se pousmála při myšlence na svá vlčata. Ach, jaká škoda, že nikdy nepoznají to přijetí Kultu, které mohla poznat ostatní Kultí vlčata. "Ale ano, modlím se. K Hatimu, ptám se ho na otázky a on mi odpovídá. I když, potom, co jsem si myslela, že mi pověděl minule - a udělala jsem to - už vůbec nevím, co si o jeho přáních myslet. Skutečně ke mně promlouvá, nebo je to všechno v mé hlavě?" Potřásla hlavou, celá nešťastná a zmatená. "Ale- ach, promiň. Jsi ještě vlče, neměla bych tě tímhle zatěžovat..." Opět potřásla hlavou, vzápětí se však ušklíbla. "Tvá máma je Lailah, že? Nedivím se, taky se obávám, aby o mně nezaslechla. Zvlášť teď, roztrhala by mě." Pokroutila očima.

Trochu se uklidnila, jakmile jí Ossian nařídil, aby se vzchopila. I ponížený postoj zmizel, měla se před ním však stále na pozoru. Kdo ví, každý maniak jistě říká, že maniakem není, dokud neudělá něco... maniakálního. Ve výsledku to však byla Omara, kdo se chovala jako maniakální tele a cukrovala se s Přízračným, že. Kdo ví, zda byla vůbec hodna býti členkou této smečky. A toho se právě bála, že se někdo rozhodne vykonat Hatiho vůli sám, přestože je pouhým deviantem či věřícím. Protože výš nebyl nikdo, od Omařina ponížení zpět na věřícího. "Jsem ráda, že to takto berete." Tvrdé rysy v tváři jí trochu změkly, jeden by řekl, že se dokonce malinko pousmála. "Já bych se asi nechovala tak... rozumně." Ušklíbla se při myšlence, jak to vypadalo mezi ní a Bellannou. Jak ji div že nenapadla během ceremoniálu, jak zuřivá byla, když pod vlivem kletby napadla Nirixe a jak jí to nešla vytmavit jen proto, že v té době už byla ve vysokém stádiu březosti.
"Hm..." Zamyslela se. Bylo rozumné ukázat je někomu, o kom se ještě před několika vteřinami myslela, že jí ublíží? Jistě ne. Na druhou stranu to vypadalo jako planý poplach, vlk se netvářil, jakoby jí hodlal ublížit, nebo snad ano? Ne. "Možná..." Vypadlo z ní potom nejistě.

Nirix nebyl jediný, kdo byl celý žhavý do učení vlčat o Hatiho moci. I Omara se pousmála a rozhodla se, že z toho bude první životní lekce jejich malých kuliček. "Chcete ven, vidím to." Zahájila konverzaci vzhledem k jejím předchozím činům až podezřele asertivně. "Teď je den, víte? Den poznáte podle toho, že na nebí - to je tam nahoře - září taková velká světelná koule a osvětluje celou zemi. Den je špatně. Hati nechce, abychom vycházeli ven ve dne. Naopak v noci, když je trochu víc tma a svět osvětluje měsíc, to vás ve vzít můžu. A taky vezmu, když vidím, jak krásně už chodíte." Pousmála se a poté zašeptala ke svému bratrovi. "Chtělo by to nějaký plot, aby nemohli sami vycházet, dokud tohle nepochopí. Časem je vycvičím, aby rozuměli nejen Hatiho prosbám, ale také slovu ne, ale to bude ještě chvíli trvat." Ušklíbla se, načež se zadívala na Exlipse. "Copak, maličký? Snad jsem tě nevyděsila. Pojď sem, maminka tě zase utěší." Zašeptala co nejklidněji, co dokázala, a přisunula si svého synka k sobě. Vzápětí otevřela náruč i dvěma malým samičkám, které Nirix nyní pomalu vedl zpátky do tmy.
"Ach, to nic není." Zavrtěla hlavou na Nirixovu otázku. "Poslední dobou se mi pořád zdá, že někdo umírá, ale nikdy nevím, kdo. Snad mě tím Hati trestá za ty vlčata. Možná jsem si jeho slova špatně vyložila, když jsem si myslela, že mi říká, že musím mít vlčata co nejdřív, ať to stojí, co to stojí." Povzdechla si. "Měla jsem se napřed poradit s tebou, ty to přece víš z nás nejlíp. Myslíš, že i to, jak se ty dvě malé málem dostaly nna světlo, zatímco jsem spala, bylo znamení od Hatiho? Nebo..." Zatajila dech. ...Hati hledal záminku, proč je nechat zemřít? Ale... to by přece neudělal. Jestli něco, bude trestat mě, ale ne ty nevinné duše. Však i když byl ten - to jsem tady ještě nebyla, ale myslím, že se jmenoval Tim - popraven, Hati nechal jeho malé dcerky žít." Zadívala se na svá vlčata, než odvrátila hlavu. Vzápětí se ale otočila zpátky, když Černobílý zmínil jídlo. "Děkuji, mám hlad... a ano, vše v pořádku, teda až na to, že jsem málem nechala ty dvě zhřešit v tak mladém věku." Ušklíbla se Omara, načež se hladově pustila do jídla.
Jakmile měla dojezeno - snědla přesně polovinu králíka, druhou nechala Nirixovi - zadívala se opět na své malé. "Chtěla jsem počkat na Ciela, ale... však víš... nesmí sem, i když tu jsou jeho děti. Neměly by tu být jeho děti, argh." Potřásla hlavou. "Pořád jsem doufala, že se to nějak vyřeší, ale teď už skoro mluví a my stále nevíme, jak jim říkat..." Pendlovala očima mezi vlčaty a Nirixem. "Myslíš, že bude hřích, když tuhle pojmenuju Lumine?" Strčila do své první dcerky. "Kdysi mi někdo řekl, že to znamená světlo... a světlo je přece i třeba světlo měsíce a já tak miluju měsíc." Pousmála se. "Navíc, když už jsem zklamala Hatiho - a myslím, že mé noční můry dokazují, že jsem si jeho zprávy skutečně vyložila mylně - alespoň ti tři jsou teď světlo mého života." Dokončila nakonec svůj poměrně dlouhý monolog a s očekávánim se zadívala na Nirixe.
Nechala pár minut ticha, případně Nirixova povídání, a pak opět potřásla hlavou. "Pokud ne Lumine, pak bych přesto ráda zůstala u měsíce. Co třeba Mensis? A tenhle kluk by se mohl jmenovat třeba Eclipse... ne, to je trochu moc holčicí, ale co třeba Exlips? A třetí holčička..." Opět se zadívala na Nirixe, tentokrát trošku nervózně. "Chtěla bych, abys třetí holčičku pojmenoval ty. Cielo tu se mnou není, buď nemůže, nebo možná ani nechce. Ale ty se tu o mně celou dobu staráš, nezanevřels na mě ani po tom, co jsem zhřešila. Navíc jsi koneckonců její strejda." Pokrčila rameny.

Omara neměla dobrou frustrační toleranci. Už vůbec ne, když někdo, kdo očividně v Hatiho nevěřil a nechtěl věřit, pokoušel její víru. Zatím se však držela zkrátka a byť se zatnutými zuby, odhodlaně odpovídala na všechny jeho otázky. "Ano, nechám si kázat od svého Mesiáše. Ale ne protože by byl autoritou, nýbrž protože z nás nejvíce rozuí tomu, co Hati potřebuje a chce od nás jako jeho služebníků. Svým způsobem je tedy autoritou, ale ne umělou, jako třeba... vaše matka." Ušklíbla se. Pokud na ni chce útočit, vrátí mu to. "Pro devianty nejsem autoritou já, nýbrž Hati, který skrze mne mluví. Mohou se tak ode mě učit, jak lépe šířit víru, nemohu si však vycucat z prstu, že dneska jsem panovníkem já." Odpověděla netrpělivě. Tahle konverzace s tím nevěřícím floutkem ji přestávala bavit. Kdyby se skutečně zajímal o Hatiho kázání, choval by se mnohem více s respektem. Tohohle blbečka ale zřejmě zajímalo jen to, zda by skrz Hatiho mohl získat ještě větší moc, než má ve své vlastní smečce teď.
"Ale Hati dává všem stejnou možnost v něj začít věřit." Potřásla hlavou. "Vy to nechápete, ale máte v něj úplně stejnou šanci věřit jako já. Jen se nesmíte chovat jako blbeček, co si myslí, že i bez víry mu všechno patří. Kdepak. Aby vám něco mohlo začít patřit, musíte prvně dokázat, že vaše víra v Hatiho je skutečně silná a pevná jako skála." Pravila a švihla přitom nespokojeně ocasem. Dokázala odtušit, že jakile nazve to princátko před sebou blbečkem, vlk začne být alespoň lehce agresivní, neboť urazí jeho pýchu. Ale upřímně, čekala na to. Doslova se těšila, až ji vlk začne ohrožovat, aby mu mohla nakopnout zadek a vyhnat ho tak z blízkosti její smečky. Nemohla se dočkat.
Jakmile vlk začal mluvit o zhmotnění, mladá modročerná se ušklíbla a pobaveně se posadila na zadek. Možná tohle přece jenom bude mít ještě nějakého trvání... Proběhlo jí hlavou a ona jí potřásla. "Ano, to je skvělá idea. Ale nechovejte se tak, jako byste to byl vy, kdo se o svou smečku tak svědomitě stará. Podle vašeho předchozího chování si troufám říct, že svými 'poddanými' až pohrdáte. Něco, čeho by se Hati v životě nedopustil." Uchechtla se. Ne, těmi jeho královskými kecy, které jsou ve skutečnosti jen ideou, kterou v jeho smečce skutečně nikdo nedodržuje, ji k sestoupení z víry nepřesvědčí. Kdepak. Ona měla Hatiho a byla tak šťastná, tak šťastná, jak jenom mohla být.
Při jeho dalších slovech povatáhla Omara obočí. "Tou dírou myslíte naše město? Naše území, náš domov?" Ušklíbla se. "Snad až vás vaše královská matka naučí respektu k ostatním smečkám, pak se dozvíte, jaká je dynamika té naší. Až přestanete nazývat můj domov dírou a mou víru pánbíčkářstvím, pak vám sdělím i něco víc než jen to, že se máme dobře. A pokud někdy přijdete k naší smečce a přinesete dar Hatimu, pak vám náš Mesiáš třeba sdělí i některé problémy, se kterými se naše smečka potýká, aby se jim ta vaše mohla vyhnout . čistě jako přátelské gesto, na oplátku za Hatiho dar. Dokud však nemáte zájem o přátelství či spojenectví, nemám nejmenší důvod vám sdělovat interní informace. Nejsem tak hloupá." Upřímně se zasmála nad tím, jak moc si vlk myslel, že je hloupá. Pravda, Omara nebyla zrovna nejostřejší tužkou v penále, ale její mozkové buňky fungovaly alespoň antolik, aby neztrácela zbytečně čas s někým, kdo informace, které mu poskytne, použije akorát k odrazování potenciálních věřících od přidání se k nim.
Na jeho další slova, ta o tom, jak je Mesiáš vodí za pacičku, jen protočila očima. Raději už nic neříkala. Jakmile padla otázka na znalosti ranhojičů, jen se falešně pousmála. "|T|akže dar už máte? A co jste mi přinesl, srnu? Či snad dokonce prase divoké?" Lehce otočila hlavu na stranu.
"Před Hatim stojí všichni, i ti, kteří si to neuvědomují." Odpověděla vesele. "Zatím si můžete říkat, co chcete. Ano. Ale nezapomeňte na to, že za každou akcí následuje reakce." Pravila sladce, jakoby mu mávala bélevým kapesníčkem, zatímco se propadal do hlubin pekelných. Protože přesně tak tušila, že se svou atitúdou skončí. "Ach, skutečně?" Vzápětí ji však zarazilo povídání o Bellanně. "Tak povídejte. Osvěťte mne, jak zní vaše verze příběhu?" Na tohle byla totiž skutečně zvědavá. Ať mohla předstírat, jak chtěla, fakt, že na Bellannu ráda vyhrabe nějakou tu špínu - klidně i od tohohle prvoka - nemohla plně skrýt. Nesnášela ji už od prvního momentu a nechápala, proč ji Nirix tehdy přijal. Byla raněná, tak snad proto.

Zarazila se, když ji písková vlčice tak autoritativně zastavila. Na moc dlouho ji to však od povídání nezastavilo, za chvíli už si zase mlela svou. "Neznáme, alespoň ne dobře. Jsi ve smečce poměrně krátce, že? Od té doby, co jsem apoštolem, jsem se věnovala hlavně šíření víry venku a proto jsem se tolik ve smečce neangažovala. Ale párkrát jsem tě už viděla na ceremoniálech a akcích..." Prohlásila a ospravedlnila tím své jednání, proč se k Salome tak měla. Její vysvětlování toho, co se stalo na ceremoniálu, by dokázala ospravedlnit tím, že ji Salome jistě soudila. Myslela si, že ji celá smečka soudila, uznávala totiž, že se mohla trochu klidnit a že možná ve výsledku ublížila vlšatům vykonávajícím ceremoniál více než Bellanna sama, přesto věřila, že její zastavení té hříšnice bylo nutné. Nemohla přece zničit ceremoniál!
"Já... uh... ráda tě poznávám, Salome." Pousmála se vzápětí na vlčici, než se zaposlouchala do jejích slov. Slov, které očekávala, že budou mnohem tvrdší, než ve skutečnosti byly. Chvíli se zamyslela, co vlččina slova vlastně znamenají, nakonec však přikývla. "Já vím. Ale... jak ho kontrolovat? Vy s Ossianem vždycky vypadáte, že to máte tolik srovnané... vaše slova na ostatní působí tak dobře... chtěla bych to taky umět." MNo jo, tolik k vyrůstání bez rodičů. Omara se vychovávala celý život sama a přestože jí Nirix poskytl smečku a sesterství, jako Mesiáš na ni neměl tolik času, jelikož se věnoval šíření víry po smečce. A tak se Omara sice naučila, jak žit, ale nenaučila se, jak se chovat.

Omara se procházela po železnici. Byla kousek od úkrytu, chodila sem a tam, zdánlivě bez cíle. Byla jako zvíře zavřené v malé kleci, které po čase začne obcházet své malé prostranství po jeho obvodu a chodí tak dlouho, až zemře únavou. Ano, to teď byla ona. Ji v tuto chvíli nebránila žádná klec, ale cítila se tak. Její srdce, střeva i žaludek jakoby byly sevřené malinkou klecí, která nedovolovala, aby se vnitřnosti rozepjaly do jejich přirozené velikosti. Tak se teď cítila.
Očividně byla trochu mimo, ztracena ve vlastních myšlenkách, když k ní přišel cizí vlk. Kdepak, tohle nebyl ani Nirix ani jedno z jejích drobotin. Tohle byl Ossian, druhý z Nirixových oblíbenců a podle Omary vlk, který to měl z celé smečky v hlavě nejvíce srovnané. Jeho kázání by dokázala poslouchat věky, tak jako on povídkám o Hatim bezmezně věřila, narozdíl od Ossiana však podtrádala jeho nebeský klid a rozvážnost. Kdepak, Omara byla celá hrr hrr... a pak svých rozhodnutí litovala. Třeba tohohle.
"Ach!" Vypískla, když ji Ossian pozdravil a ona si uvědomila, že je poměrně blízko u ní. Neslyšela ho přícházet. "Dejžto Hati, bratře." Odpověděla na jeho pozdrav, jakmile se trochu oklepala, a vzápětí se odvážila podívat se do jeho očí. Nedalo se z nich mnoho vyčíst, rozhodně ale nebyly tak vlídné a klidné jako obvykle. Kdepak, Ossian se hněval. A Omara ihned věděla, proč. Ví to... Proběhlo jí hlavou a ona ji okamžitě sklonila, skrčila se, jakoby si chtěla připadat neviditelná. "Prosím, neútoč na mě. Vím, že chceš konat Hatiho vůli, ale počkej na soud, tam dostaneš šanci mi říct, cokoliv budeš mít na srdci. Neubližuj mi teď, ne dokud jsou tak maličké..." Zakňourala. Věděla, že pokud by se ji rozhodl teď na místě zabít, vlčata by bez ní nepřežila. Doufala však, že Ossian má v sobě dostatek rozvážnosti, aby skutečně počkal na soud. Jinak by trest neminul ani jeho, přece jenom byli oba členové té stejné smečky a vztáhnout tlapky na druhého Hatiho služebníka bylo proti pravidlům, ať zhřešil jakkoliv.

Můadá černomodrá vlčice vstoupila do opuštěného koryta po menším bazénku a povzdechla si. Bylo to poprvé od narození jejích dětí, co se podívala tak daleko. Nirix její potomky hlídal a jemu by věřila i se svým životem, takže se nebála o ně. Bála se o sebe.
Odtušila, že tady proběhne její trest. Co se mnou asi bude? Posteskla si v mysli. Nechají mě bez jídla a vody tak dlouho, až zemřu? Roztrhají mě? Nechají mé děti dívat se, jak umírám? Proběhlo jí hlavou. S očima navrch hlavy si prohlížela bazény. Zde probíhala většina trestů a pravděpodobně zde proběhne i její soud, který ji tu bez debat čekal. Slovo, že porodila vlčata nevěřícímu, se roznášelo rychle jako velká voda a snad každý už o jejím prohřešku věděl. A každý mě chtěl mrtvou.

Omara teď skoro nevylézala z úkrytu. Přesto byla neustále unavená, snad tím, jak ji vlčata každou hodinu, dvě budila, aby se nakojila z jejích struků, touhle roční dobou celých oteklých a naplněných mlékem. Semtam, když mladé hlídal Nirix, se vydávala na krátké zdravotní procházky, případně chodila něco ulovit, ne však dnes. Dnes byl den odpočinku a lovit se vydal Nirix. Sotva odešel, mladá matka zavřela oči a zanedlouho se propadla do neklidného spánku.
Ač její spánek nebyl hluboký, zaspala slova své dcery Lumine. Možná to nebyla první slova, jelikož ji dcerka volala, jistě však byla důležitá. Zaspala také, když se Lumine se Sapphire vydaly zkoumat vnější svět, zaspala i to, když je vracející se Nirix zastavil. Probudilo ji až vražení jejío jediného synka do Omařina ocasu, to se s trhnutím probudila a zamžourala do tmy. "Kdo umírá?" Vyštekla, vzápětí se však zklidnila. "Ach, to jsi jenom ty... zdálo se mi, že někdo umírá..." Omluvně se usmála na Nirixe. "Bereš holky na procházku? Není na to ještě brzy?" Zeptala se poté podezíravě, když si všimla dvou brambůrek u Nixových nohou.

Ležela a - ani to Nirix nemusel říkat - starala se o mláďata. Jak dny šly, tak střídavě jen kojila, olizovala je a spala. O potravu se snad staral Nirix, pokud ne, byla o hladu, protože teď rozhodně nebyla ve stavu, kdy by zvládala něco lovit. Ani kdyby měla shánět mršiny.... břicho měla pořád vytahané, chodila těžkopádně a maximálně na krátké procházky, když se Nirix mezitím staral o vlčata.
Jakmile probírali její trest a Nirix zmínil soud, Omara se napjala. "Soud? Vždyť jsem přece zas tolik neprovedla, soudí se jen největší kriminálníci!" Vypískla. Vlčata její náhlý stres musela pocítit. Ale Nirix nevypadal, že ho něco přemluví trest změnit. Omara zakňourala. "Budeš mi sem alespoň nosit jídlo, nebo budu na všechno sama?" Pípla. Nechtěla být sama. Kde Cielo byl, když ho potřebovala?!

I ona byla nadšená pohledem na vlčata, která před několika hodinami porodila. Čistila je, lehce hladila čumákem, přisouvala si je zpátky k sobě, když se odkulila dál. Byli magičtí. Úžasní. Skvělí. Omara mohla jen doufat, že všichni přežijí. Neznala totiž statistiky mortality vlčat, ale co si pamatovala, v Kultu měli vlci vždy jen dvě vlčata... co když to třetí vždy zemřelo? Nebo se narodila jen dvě? Kdo ví, ale Omaru to děsilo. Znala je pouze těch několik málo hodin, ale v sobě je nosila celé dva měsíce a za tu dobu si na jejich přítomnost tolik zvykla, že si nedokázala představit přijít byť jen o jednoho z nich.
Při Nirixově otázce ztuhla. Očekávala, že to přijde, jen doufala, že jí Nirix nechá trochu více času. Neblázní, Májko, vždyť si ho sama k tomu vybídla. Musela si připomenout a proto zavrtěla hlavou. "Ne, mé apoštolské povolání s tím nemá nic společného." Odpověděla. "On přišel sám. Sem, ke Kultu. K poušti, když jsem ještě byla věřící a sbírala u řeky byliny." Pokrčila rameny. "Tak jsme se poprvé potkali." Zakončila nakonec. "A... jmenuje se Cielo. Myslím, že ho najdeš ve smečce Přízračných, ale slyšela jsem, že on se k našemu společnému činu přiznal své alfě... alespoň to myslím chtěl udělat. Snad mu něco neprovedli." Pomalu tišila hlas, jak pokračovala v konverzaci. Na konec věty se už skoro jen šeptala, šeptala se strachem v hlase.

TW/CW: porod

A tak Omara pomalu přivedla na svět i třetí vlče. Po něm kontrakce konečně přestaly, zřejmě tedy byla hotová. Nedivila se, bylo to překvapivé, aby vlčice porodila více než tři vlčata. I tři bylo poměrně hodně. Jakmile je všechny očistila, překousla placenty a nakrmila je, konečně se zadívala na Nirixe. "Díky." Vydechla jen. Byla neskutečně ráda, že je tady černobílý vlk s ní. Aby byla upřímná, trochu se bála jeho reakce, bála se, že vlčata třeba zabije nebo že ji ještě při porodu vyžene ze smečky. Nic takového se ale nestalo a Omaře to dokázalo, že se v něm nezklamala. Zavřela oči. Byla neskutečně unavená...
Když oči zase otevřela, za hustým liánovým závěsem bylo poznat denní světlo. Musela tedy spát nejméně několik hodin. Nirix tu však byl stále s ní... a ona mu dlužila vysvětlení. Předtím se ale ujistila, že mají všechna vlčata přístup k potravě. Až poté se na něj podívala a pravila: "Musíš mě potrestat. Porušila jsem pravidla." Myslela to smrtelně vážně. Byla přesvědčená, že dělá správnou věc a že by si to tak Hati přál, ale i tak věděla, že pravidla jsou pravidla a kdo je jednou poruší, zaslouží si trest. "Taky ti myslím dlužím vysvětlení, co a jak. Ptej se, cokoliv chceš vědět. Budu upřímná." Tentokrát už ano. Proběhlo jí hlavou a ona se smutně usmála.