Príspevky užívateľa

Otočila se kolem své osy. Větru najednou začalo být více, a to i přes hustý porost. Navíc měnil směry a obecně... byl divný. "Hej, kdokoliv tu je, neschovávej se!" Štěkla podrážděně. Ještě chvíli se točila sem tam, větřila a naprázdno chňapala zuby ve vzduchu, když najednou se hlína před ní rozhrnula. Prvně zalapala po dechu, žeby duch? Najednou jí to však došlo. "Ty... jsi neviditelný!" Vypískla a zavrtěla ocasem, snad na znamení, že to nemyslí zle. "Proč ale nemluvíš? Mluv se mnou!" Poručila poté. Věděla, že vlk může mít magii neviditelnosti, ale aby s někým přitom odmítal mluvit, o tom ještě neslyšela. Ledaže by to byl opravdu duch. Proběhlo jí hlavou a ona vykulila oči. Ty... jsi duch? Zeptala se. "Nebo jinak, jsi Hati? Jsi Hati a snažíš se se mnou mluvit?" Vykulila oči snad ještě více. Hati žije! Hati je reálný! Mám důkaz! Chtěla pištět. Snad nikdy v životě nebyla tolik nadšená. "Pojď se mnou, musím tě ukázat Nirixovi." Pravila a s těmito slovy se otočila na podpatku a rozběhla se směrem k městu.

Rázně zavrtěla hlavou. "Žádný pozemský vlk nemůže milovat tak jako Hati, stejně jako žádný pozemský vlk nemůže tolik nenávidět. A už vůbec ne panovník. Víte, nejsem zrovna velou fanynkou autorit a už vůbec ne toho vašeho systému, kdy se jako panovník de facto narodíte. Přijde mi to velice nefér a nechápu, jak by takové smečce někdo chtěl být věrný. To my, my sice máme hierarchii, ale před Hatim jsme si všichni rovni. Dělí nás od sebe jen to, jak moc nám Hati důvěřuje. A jak moc my jemu." Odpověděla, přičemž jí do mysli opět vlezl Bellannin obličej. "Někteří věří celým svým srdcem, přestože se do smečky nenarodili a na víru přišli až později, když je Hati zachránil ze zdánlivě neřešitelné situace, která měla končit naší smrtí. To jsem třeba já poté jistě ještě jedna vlčice, Lesley. Jiní nevěří skoro vůbec, a proto ani Hati nikdy nebude věřit jim. Věřím, že takoví vlci navždy zůstanou na spodku hierarchie." Třeba jako Bellanna. Větu dokončila jen v myšlenkách. "Před slunečním světlem se skrýváme, protože si to Hati tak přece. Je to bůh noci, vítě. Ale ne, žádná pohádka se k tomu neváže. Pohádky jsou pro vlčata, zatímco Hati je reálný." Zasmála se, ale nezněla, jakoby jí Arrakisovy otázky byly příjemné. Ve skutečnosti to uvitř ní vřelo, tušila totiž, že Arrakis jí tak docela nevěří, možná že se jí dokonce vysmívá. Bude trvdý oříšek ho přesvědčit, že Hati skutečně existuje. "Ne, energie nám nechybí. Věřící a výše postavení totiž vlastně smí na sluníčko, jen skryti pláštěm. Devianti ne, ale ti mají víru. Víra dodává energie víc než sluníčko. Každé ráno se probudím s myšlenkou, že mě někdo miluje a já miluji jeho. To je ten nejlepší energizér, který znám." No dobře, v tomhle Omara možná byla trochu zabedněná. Obecně nebyla nejostřejší tužkou v penále, ale na papouškování víry byla dobrá. Jak totiž sama řekla, skutečně věčila celým svým srdcem.Slov věda jí však nic neříkalo. "Ne, nemám. Mám za úkol cizincům povídat o světě uvnitř smečky. Třeba jako vám. Mám za úkol ukazovat světu, jak dobře se máme, a nabízet místo u nás. K tomu je samozřejmě potřeba Mesiáš a splnění zkoušky, prvotní impuls k nalezení víry ale dávám zpravidla já a ostatní apoštolové." Odpověděla zcela klidně. Uvnitř možná klidná nebyla, ale výjimečně dobře to předstírala. Vzápětí však rázně zavrtěla hlavou a maska klidu byla ta tam. "Ne, ne panovník- Hatiho první posel, ztělesnění Hatiho na zemi. Mesiáš nás nevede proto, že by byl největší, nejsilnější nebo nejstarší. Vede nás proto, že právě on dokáže Hatiho signály nejlěpe vyložit a my pak díky němu víme, jak žít lépe v souladu s ním, s Hatim." Odpověděla podrážděně, vzápětí se však zase uklidnila. "Je to takový náš vzor, jak žít." Dodala a pousmála se.
Ať už naštvaná nebo ne, polichocená stále byla. "To víte, jako od apoštolky a zároveň léčitelky se to ode mě vyžaduje. Musím šířit víru a léčit i ty, ke kterým mám chladnější vztah než k jiným, Protože Hati si to tak přeje a co si přece Hati, to si přeju i já." Pokývala hlavou. "Ach, nepužívejte ale to slovo. Lůzr. Před Hatim jsme si všichni rovni." Pravila Omara pobožně. Pak zpozorněla. Neměla Bellannu ráda, ale tohle jí připadalo podezřelé. "Proč to říkáte? Vždyť byla nevinná! Navíc, napadli jste její vlčata, cožpak vlčata za něco můžou?" Zeptala se pohoršeně. A prý my jsme ti krvelační.

Omara se mezitím rozhodla vyhnat myšlenky na mrtvou učitelku z hlavy. Vydala se proto na lov. Pamatovala, že v tomhle lese žije hodně vysoké, kterou by při její skoro metrové kohoutkové výšce měla být hračka skolit. Našlapovla proto potichu a větřila. Přítom si nemohla nevšimnout čerstvého pachu vlka, který rozhodně nemohl patřit ke Kultí smečce. Vlci z Kultu páchli zatuchlinou, tak jako město samotné, zatímco tento vlk voněl jako letní vánek. Také Omaře připadalo, že musel být ještě velice mladý,možná Omařina věku či ještě mladší. V Kultu však bylo jen pár takto mladých vlků a všechny z nich Omara dobře znala. Tento nebyl cítit jako ani jeden z nich. Omara se zarazila a pak vycenila zuby. Co dělá tak blízko naší smečce? Rychle se však zarazila a nasadila falešný úsměv. Pokud se mu mšsto líbilo natolik, že se potuloval tak těsně v jeho blízkosti, možná by ho mohla přemluvit, aby se ke zdejší smečce přidal! Její úvahy však rychle cosi rozbilo. Snad nějaký závan vzduchu, ale jakoby byl mířen přímo na ni! Omara se zmateně rozhlédla kolem sebe. "Je tu někdo?" Zeptal\ se nejistě.

Chudák Remus se skutečně žádné reakce nedočkal. Omara ho totiž neslyšela, dokonce ani neviděla. A tak prostě pokračovala v procházení se. V jednu chvíli málem do neviditelného vlka vrazila, nakonec se však otočila jiným směrem a zamířila hlouběji do lesa. Ach, jak krásné bylo pro jednou zase dýchat čerstvý vzduch! Byť měla Kult ráda a neměla se v něm zle, byl to její domov, který pro ni Hati stvořil, páchlo to tam zatuchlinou a plísní a vůbec vším nehezkým. Na fryšný vzduch lesa, kterému zdejší přezdívali mladý, to nemělo.
Kéž by Bailey nesešel z cesty víry, třeba jsem nemusela obcházet Hatiho vůli a mohla jsem mít vlčata s ním... Přemýšlela dále nad pískovým vlkem. Moc ho neznala, to byla pravda, ale měla ho vlastně docela ráda. Bylo to snad Silminou smrtí, že přestal věřit na Hatiho? Na to, že všechno má svůj smysl? Dumala.

Přikývla, jakoby to byla samozřejmost. "Jistěže, snad každý bůh káže." Ale ne každý je reálný, většina z nich jsou jen pohádky. Omara byla k ostatním bohům velice skeptická. Až na Hatiho, v toho intenzivně věřila a kdyby mu někdo zkřivil chloupek, roztrhala by ho na cucky. "Základní pravidlo je, že se naší srsti nesmí dotknout sluneční světlo. Nejníže postavení - devianti - se proto mohou pohybovat po zemi jen v noci. My výše postavení pak máme pláště, které zakrývají každičký centimetr našeho těla, které nám umožňují chodit ven i ve dne.Moc často toho ale nevyužíváme, Hati to nevidí rád. Například já ale musím, neboť je mým posláním šířit Hatiho moc mezi nevěřící, a to vyžaduje vycházet ven i ve dne, neboť většina vlků v noci spí." Začala svůj monolog, který měl být ještě velmi dlouhý. "Dále máme samozřejmě prvního Hatiho posla, jeho převtělení. Říkáme mu mesiáš. Jeho slovo, stejně jako slovo Hatiho, je svaté. Nesmí se mu odporovat. Hati nás odměňuje kromě skvělých podmínek pro život a města nám zasvěcenému také mnoha oslavami a rituály, na které se vždy scházíme." Pokračovala. "Hati také nerad vidí, když proléváme vlastní krev. A ještě méně rád vidí, věříme-li i v jiného boha než jeho. Jen on je totiž ten pravý. Nu a nakonec... není možné v Hatiho věřit a najednou se rozhodnout, že neexistuje, nebo že se nám v jeho smečce nelíbí. Jednou Hatiho služebník, navždy Hatiho služebník." Dokončila nakonec a sesumírovala tak také několik základních pravidel smečky. Dokázala by o Hatim mluvit hodiny a hodiny a také tajně doufala, že se tak stane. Že se Arrakis bude zajímat.
Jeho dalšími slovy byla, zdá se, polichocena. "Ano, to jsem. Jak je možné, že jste si nic jiného nemyslel?" Zeptala se. Zvědavá byla, i když byla polichocená. Cožpak jí apoštolství už tolik vlezlo do hlavy, že vypadala vysoce postavená už na první pohled?
Nad dalšími Arrakisovými slovy se však zamračila. Neměla Bellannu ráda, ale věřila jí její báchorku o tom, jak smečka napadla její vlčata. Hned to proto Arrakisovi vmetla do tváře. "Je zvláštní, velice zvláštní, že se o ni zajímáte a nazýváte ji nebožačkou, když to byla vaše smečka, v čele s vašimi panovníky, tedy předpokládám vašimi rodiči, kdo jste ji tolik zřídili." Pravila kysele.

Vlk působil zamyšleně a trochu mimo, ale Omara to nevnímala a dál si mlela svou. Jakmile se však mladý vlček rozesmál, zpozorněla. "Ach, promiň. Tak Abraxas. Mám špatnou pamět na jména." Prvně se jen malinko uchechtla, nakonec se však naplno rozesmála společně s Abraxasem. "Tak jo." Zarazila nakonec smích, který byl ke konci až hurónský, a střihla ušima. "Zrovna se chystám na obchůzku hranic. Znáš už hranice? A pokud ne, nechtěl by ses ke mně přidat|? Ráda ti všechno ukážu." Navrhla mu vesele. Byla sice apoštolkou, ale vlčata měla moc ráda. A ono občas neuškodí si popovídat i s těmi, co už byli zkonvertováni, že.
Ve skutečnosti měla namířeno za hranice, ale pochopila, že tam mladý vlk nemůže. A chtěla mu navrhnout strávit s ním trochu času, proto bleskurychle změnila své plány a navrhla tu obhlídku hranic. Byla ale trochu zběsilá, snad ještě z předchozího smíchu, takže na vlka vlastně ani nečekala a rozběhla se pryč, směrem k hranicím.

Omara se zájmem poslouchala Erořin příběh. O lidech ještě nikdy neslyšela, tedy slyšela, ale ne tak dopodrobna. Vždy si říkala, že jsou lidé asi zlí, ale nevěděla, že by mohli být zlí až tak moc. I když, podle Erory byli jen zkoumaví, že. Pro Omaru bylo však slovo "zlí" lepší. Ona by tohle ostatním vlkům totiž nikdy neudělala. A tak poslouchala to celé vyprávění o lidech a Jedušce a magiích a všem, co měla Erora na srdci. Omara tušila, že se jí tohle téma neotevírá dobře, tak do ní uprostřed povídání povzbudivě žďuchla. Vymáčkni se, jakoby říkala.
Nakonec však dlouhý monolog skončil a byl čas na to, aby na to Omara něco řekla. Jako první si odkašlala, aby tím získala trochu více času. "No... měla jsi to složité. Velice složité. A Jedušky je mi líto. Můj život také nebyl medový, ale ten tvůj zní... hůř. Ještě že tě z toho místa nakonec Hati zachránil." Pípla.

Omara pokračovala ve svém falešném pohostinství, dokonce vlku ani nepřipomněla svou oblíbenou větu, že překročí-li hranice, může ho bez zaváhání zabít. Do jejího hlasu se ale pomalu začal vkrádat upřímný zájem. "Ach." Pravila, moudrá z toho ale nebyla. Rodiče by se přece měli poslouchat, no ne? Alespoň v Kultu to tak fungovalo. Omara však nemohla mluvit z vlastní zkušenosti, neboť rodiče už roky neměla, a tak to nechala plavat.
"Ach ano. Tedy nevím, jestli přízrak, je to náš bůh. Ale ano, je to bůh noci." Přikývla. "Ráda tě o něm edukuji více, měl-li bys zájem." Nabídla mu poté, snad v další snaze ho přivést na cestu víry.
Konverzace pokračovala dále. Nyní Omara se zájmem poslouchala Arrakisův výklad o tom, že princem se již narodil. "Zajímavé." Podotkla jen, jakmile vlk skončil. Měla mnoho otázek, ale nebyla si jistá, jestli se na ně teď chce ptát. Každopádně pomalu docházela k tomu, že konvertovat tohoto vlka bude pěkný oříšek, neboť se ve své rodné smečce musel mít velice dobře. I tak se o to ale hodlala pokusit.
Nehodlala Arrakisovi říci, že si rod před pár dny prostě vymyslela. Chtěla znít tajemně a magicky, proto jen přikývla na jeho další slova a poté se jala vysvětlovat. "Bude to tím, že většina smečky nevychází ven. Možnost opustit smečku mají jen vlci postavením od gammy výše, tedy, pokud správně počítám, aktuálně jsme čtyři z celkových dvaceti jedna vlků smečky." Odvětila a pak pokrčila rameny. Co na tom, ona už vycházet ven směla.

Omara musela přiznat, že vlkův věčný úsměv ji celkem popuzoval. Kdyby byl členem její smečky, jistě by byli kamarádi, přece jenom Omara byla taky veselou vlčicí, ale teď... cožpak si vlk neuvědomoval, že už je skoro na území Kultu? Že pokud udělá ještě pár desítek kroků, budu mít právo ho na místě zabít? Potřásla hlavou. Alespoň nevypadal, že na území vstupuje úmyslně.
"Máš pravdu." Musela neochotně přiznat. "Hranice začínají až támhle u budov. Jsi ale velice blízko a měj na paměti, že jakmile hranice překročíš, může tě každý kromě deviantů naší smečky zabít. Jen tak, bez varování. Nemáme rádi cizince, kteří přišli jen okukovat a nechtějí svěřit svůj život Hatimu." Pravila. V tu chvíli ale jakoby si uvědomila, že je vlastně apoštol a jejím hlavním úkolem je konvertovat co nejvíce vlků, a její chování se otočilo o sto osmdesát stupňů. Najednou z ní byla zase ta milá a přátelská vlčice, kterou znala většina její smečky. "Nu, nemusíš. Zatím za hranicemi nejsi, ale hlídej si je." Pravila smířlivě. "A co ty, máš nějakou smečku?" Zeptala se poté. Tuláky je snažší konvertovat, pokud už smečku má a je v ní spokojen, v podstatě to nemá cenu.

Pousmála se. Byla ráda, že se na ni Miriam už nezlobí, zezačátku vypadala, že jí za tento malý prohřešek utrhne hlavu. Vzápětí jí však zarazila otázka mladé vlčice. Chvíli přemýšlela, co na to odpovědět. "Hm, nu, je pravda, že většinu času teď trávím za hranicemi. Ale občas páchnu mezi domorodce, víš." Ušklíbla se. "Třeba kvůli tomu ceremoniálu, který Bellanna málem zpackala. Těch pár posledních dní jsem vlastně byla jenom na území smečky..." Zamyslela se. Miriam měla pravdu, jako vždy. Už by měla zase jít šířit víru. Raději proto změnila téma. "A co ty|? Věřící jsi už docela dlouho, nemyslíš, že brzo taky povýšíš na gammu? Už máš vybráno, co bys chtěla dělat?" Zeptala se vesele a zavrtěla ocasem, snad na znamení, že to myslí dobře.
"Venkovní svět... je fajn. Myslím, že je to tam vizuálně trochu hezčí než tady, protože tady to lidé zničili. Všemi těmi domy a kameny, cihlami a panely a tak. Na druhou stranu, tohle místo nám Hati vybral k životu a jistě pro to měl dobrý důvod. Je tu bezpečno a... je to můj domov, chápeš?" Odpověděla po chvíli i na druhou Miriaminu otáázku. Z jejího tónu hlasu cítila, že by se i ona ráda podívala za hranice. Snad se jí to brzo vyplní...

Trhla s sebou, když se z kraje knihovny něco ozvalo. "Ach." Pravila, jakmile se trochu uklidnila. "Promiň, nechtěla jsem budit, jen... no íš, slyšela jsem nějaké zvuky. V Kultu jsem už dlouho, skoro celý svůj život, ale přesto mě cizí zvuky ve tmě občas děsí." Pravila omluvně a zavrtěla ocasem. Poté byste si mohli říct, že uřejmě nechá chuděru Ebony na pokoji a bude si hledět svého, že? Kdepak, Omara se vydala přímo za ní. Vrtěla přitom ocasem, jakoby si chtěla povídat.
"Mno..." Začala nejistě, nevědíc, jak bude ospalá Ebony reagovat. "Když už jsem tě vzbudila, tak už je to stejně jedno, ne? Už neusneš. Teda alespoň já bych neusnula." Ušklíbla se. "Navíc už je noc, Hati chce, abychom byli vzhůru." Pousmála se. "Ty jsi Ebony, že? Vídám tě tu už dlouho, ale myslím, že jsme spolu nikdy pořádně nehovořily." A s těmito slovy se posadila a obtočila ocas kolem tlapek, jako nějaká kočka.

Byl krásný podzimní den a Omara - nyní už i nezkušeným okem alespoň v polovině cyklu březosti - se procházela po lese. Až na to, že teda ta březost nebyla moc vidět, neboť celé své tělo skrývala pod pláštěm z pevné maskáčové látky. Snad aby se nespálila nebo tak něco, kdo ví, Kulťané byli divní.
Jak tak šla, uvědomila si, že tu dlouho nebyla. Přesněji řečeno od toho obrovského lovu, který tehdy zorganizovali s Chrisem a Noctrou. Ach, tehdy jsme byli s Baileym ještě devianti, teď jsem apoštolka a Bailey- ...mrtvý. Zarazila se nad skutečností jejího bývalého přítele. Ne však na dlouho, podobně jako většina Kultu na něj totiž i ona zanevřela, jakmile se rozhodl smečku zradit. A tak jen pokračovala dál ve své procházce. Procházce a možná lovu, kdo ví, kam ji Hati zavede.

Její volání se sice nesetkalo s ovocem, přesto si po chvíli všimla vlčice sedící na okraji nábřeží a pozorující vlnky. Proč neodpověděla na volání bylo Omaře záhadou, ale nehodlala to teď řešit a rozpoutíávat další konflikt. Ne, konfliktů bylo dnes až dost. "Ach, to jsi ty." Prohodila proto jen, zníc zklamaně. Nu což, jednou chtěla být sama a hned jí do toho musel někdo skočit. Na tuto písčitou vlčici se však nehněvala, nemělo tedy cenu si na ni vylévat své emoce. Proto jen potřásla hlavou a posadila se vedle ní.
Chvíli jen tak seděly v tichu - pokud se snad Salome neodhodlala něco říct - až nakonec Omara promluvila. "Jsem Omara. Omara Nec Asperra Terrent." Prohodila jen tak do ticha. "Asi sis mě všimla na tom ceremoniálu. Uznávám, že Bellannu jsem mohla zastavit i... diskrétněji." Zahájila konnverzaci něčím, co snad měla být omluva za její ne zrovna rozumné chování. "Ale obvykle taková nebývám, vlastně bych řekla, že dokud nikdo neruší zde zavedené zvyky a pravidla, jsem docela přátelská." Pousmála se a zadívala se vlčici do obličeje - pokud se k ní v tu chvíli mladá otočila, pak i do očí.

Pousmála se. "Jen vymysli, rodů není nikdy dost." Pobídla ho vesele. Malý kluk se jí začínal líbit. Svou další větou ho však musela zklamat. "Azazei? Žádného takového neznám. Ale je pravda, že já se moc nepohybuju po Norestu, víš. Většinu času trávím doma v Kultu... už jsi slyšel o Kultu? Je to smečka, má smečka. Jestli ještě nemáš svou smečku, ráda ti o ní něco povyprávím." Navrhla hned nadšeně malému Apoillyonovi. To by byl na mě bráška hrdý, kdybych hned první vycházku dovedla do Kultu vlče. Proběhlo jí hlavou. Její plány se však rozplynuly jako mávnutím kouzelného proutku, když jí Apollyon oznámil, že má i smečku i opatrovníka. "Ach." Pravila a nedokázala při tom skrýt zklamání. "Nu, ptám se, protože jsem jednou také bývala vlčetem jako ty - než mě Kult zachránil. A pamatuju si, jak jsem bývala osamělá a bývala mi zima a bála jsem se. A nerada bych, aby tohle čekalo i tebe, přece jenom brzy nastane zima a ty tady bývají kruté." Odpověděla pak smířlivě. "Ale musím uznat, že vypadáš docela dobře. Tím myslím, jakože se o tebe někdo stará. O mě když se nikdo nestaral, vypadala jsem podstatně hůř, byla jsem špinavá a hubená a... no, nebyl to hezký pohled. Díky Hatimu za Kult." Pousmála se.
Ha! Žeby Apollyona přece jenom zajímal Kult? Omara nehodlala zmeškat příležitosti tam vlče dotáhnout. "Ale jistěže! V území Norestu máme jen jedno město, právě to, kde žijí vlci Kultu. Lidé tam už nežijí, ale zanechali po sobě spoustu zajímavých věcí. A kdo ví, třeba by tě náš Mesiáš nechal se k nám podívat, alespoň na chvilinku Víš, jje to můj bratr a třeba bych se u něj za tebe mohla přimluvit..." Mrkla na něj.

Se zájmem poslouchala, jak to z Ciela leze jak z chlupaté deky. Bylo znát, že je velice nervózní, zároveň však působil odhodlaně. "Jistěže dovolím, ale teprve až budou dospělá. Vlčata u nás bohužel nesmí mimo území smečky... avšak pravda, snad by můj bratr mohl udělat výjimku, aby spatřily svého otce. NU, uvidíme." Pověděla mu, také celá zamilovaná. Narozdíl od Ciela nad vlčátky nijak zvláš|ť nepřemýšlela, rovnou se jich nemohla dočkat.
Jakmile z Ciela vypadla ta krásná věta, Omara zalapala po dechu. Znělo to tak... pohádkově. Byla si však okamžitě jistá svou odpovědí, proto dlouho nezahálela. "Ano." Řekl klidně a pak se jemně dotkla čenichem toho Cielova. Bylo to zpečetěno, teď byli svoji.