Príspevky užívateľa

Normálně by se asi urazila, kdyby na ni nějaký vlk takhle vyjel, teď a tady ale asi byla příliš zaslepená láskou, než aby se na Ciela dokázala zlobit. Místo toho se usmála. "Tak dobrá, beru." Pravila jen a oblízla Cielovi ucho. Byla ráda, že se k tomu takhle postavil. Sice řekla, že by si v případě, že by nestál o vlčata, našla někoho jiného, ale teď na to nechtěla ani pomyslet. Vlastně se jí vůbec nelíbil ten systém, který v Kultu měli. Že páry spolu spojoval jen Hati a ne láska. Vždyť láska měla být přece přednější... ...než Hati? Omaru tahle myšlenka vyděsila. Ne, láska přece není přednější než Hati! Nemůže být, Hati je a vždy musí být na prvním místě. Je ale pěkné, když se Hati a láska dají skloubit. Omara si myslela, že tak tomu bylo i v jejich případě. Že se Hati rozhodl bojovat proti nedostatku samců v její smečce tím, že ji přiměl se dát dohromady s někým nevěřícím. Vždyť Ciela ani zezačátku nechtěla! Ano, musel to být Hati, kdo je svedl dohromady.
Jakmile dokončila své přemýšlení, potřásla hlavou a probrala se tak zase zpátky do reality. "Promiň, já... trochu jsem se zamyslela." Uchichtla se. "Ale teď vážně, jestli teda spolu chceme mít vlčátka, co ten rod? Myslím, že bychom si měli vymyslet vlastní... já teda nějaký rod mám a ty, myslím, taky, ale chápeš... není to náš rod." Pravila a položila přitom důraz na slovo "náš."

I ona zavrtěla ocasem, když se k ní očekávaná deviantka - a také její dobrá kamarádka, alespoň si to myslela - pkonečně přidala. "Ach ne, jen chvilku jsem tu bloudila. Ale to je teď jedno, jdi připravená?" Zeptala se a následovala-li kladná odpověď, pokračovala. "Jsem si jistá, že ti Mesiáš už říkal, co se tady bude dít, ale pro jistotu ti to zopakuji. Takže, čekají tě dva dny, kdy budeš bdít nad Hatim a co pro tebe znamená. V těchto dvou dnech se nesmíš napít, najíst ani promluvit, jinak bys rituál musela konat znovu a Hati ví, jestli by tě Mesiáš nechal. Můj úkol je na tebe dohlížet. Věř mi, že si moc přeju, abys uspěla, ale pokud neuspěješ - tedy porušíš jednu ze zásad - je na mně, abych tuto zprávu předala Mesiášovi. Ale pojďme se teď soustředit na to, co se stane, pokud uspěješ." Omara si odkašlala a udělala tak krátkou pauzu. "V tuto chvíli se stávám tvou paladžínkou, tedy něco jako nepokrevní sestrou. Budeme na sebe do budoucna dohlížet navzájem, v dobrém i ve zlém. Nu, a jakmile budeš mít rituál za sebou, předáš Mesiášovi informaci o tom, k čemu jsi došla." Opět udělala krátkou pauzu. "Tak dobrá, to je ode mě všechno. Nyní mě zaveď na podzemní místo, které sis k rituálu vybrala, a můžeme začít." Pousmála se a povzbudivě do vlčice drcla.

I ona se zasmála. Nirixův smích neslyšela často, ale když už ano, musela uznat, že byl docela nakažlivý. No jo, ve smečce si to nemůže moc často dovolit, Mesiáš si přece musí zachovat svou důstojnost. Proběhlo jí hlavou. Ani ona se v přítomnosti ostatních nesmála, ne moc často. Jako deviantka možná, ale jak se její postavení zvyšovalo, její smysl pro humor se nepřímou úměrnpstí zase snižoval.
Povytáhla obočí a zarazila se. Nečekala, že to Nirixe tak vezme. "No... jo. Jednou. S jakýmsi, asi byl z Přízračných, smrděl tak. Nevím. Přiblížil se k hranicím, zrovna když jsem na nich sbírala nějaké bylinky, co paradoxně rostou jen na poušti, tak jsme se trochu poštěkali a nakonec jsem ho vyhnala." Pokrčila rameny a taktně vynechala tu část, kdy se do něj zamilovala. A taky jak se představili, jak ji balil... nu, zkrátka samé ty vtipné, zakázané věci. "Cožpak se to nesmí? Myslela jsem, že Věřící už s cizáky mluvit mohou." Zeptala se a hodila po bratrovi psí oči. "jestli ne, tak se moc omlouvám. Nevěděla jsem to, nezlob se..." Pravila, tak nějak ale čekala odpověď, že se to sice smí, ale nevidí to rád. Proto se poměrně rychle otřásla a pousmála se. "Neboj." Ujistila ho. "Já a problémy? Cožpak jsem někdy nějaké měla?" Zatvářila se co nejvíc nevinně. Neměla, ale brzy budeš, Májo... Proběhlo jí hlavou, tak jí rychle potřásla, aby podobné myšlenky vyhnala z hlavy. Ne. Nesměla před bratrem působit zamilovaně, to by na ní hned poznal. A bylo by zle, taknějak tušila, že přestože není Nirix fanouškem krutých trestů, s Omarou - a nedejbože s Cielem - by při prasknutí podobného průseru neměl slitování.

Omara se pomalu začínala cítit v Bellannině přítomnosti poměrně uvolněně. Znala její tajemství, ale nepředpokládala, že by se o podobný nekalý čin pokusila vlčice tady. Ne. Tady byl její bratr v bezpečí. Navíc byli podle všeho prátelé, jak pochopila té osudné události na mostě. A přátelé se nezabíjejí, no ne? Potřásla hlavou. Jistě že ne. Bellannu by ani nenapadlo podobný ohyzdný skutek zkusit spáchat v Kultu, smečce,která byla známá svou nekončící oddaností Mesiášovi. Navíc této smečce dlužila všechno. Jiná smečka by se jí jistě neujala, kdepak. Omara se cítila v bezpečí.
Kdo se však zřejmě necítil v bezpečí, byla Bellanna samotná. Omara si nevšímala jejího napětí, vykulených očí, dokonce ani toho, kdy se zvedla do stoje. To se vlkům při ceremoniálu občas stávalo, když chtěli lépe vidět, no ne? Jakmile však vlčice udělala krok dopředu, v rychlém spádu se s Omarou staly tři věci. První byl, že na Bellannu bleskově otočila hlavu a vykulila oči. Po krátkém okamžiku překvapení, který se zdál dlouhý jako samotná noc, se i Omara zvedla a pokusila se Bellanně ve skoku zabránit. Ne však tak taktně jako Ossian, kdepak. Omara prostě zvedla své mohutné, skoro metr vysoké tělo a postavila ho před léčitelku, připravená bránit pravost rituálu vlastním tělem. A třetí, nu... řekněme, že dala průchod všem svým negativním emocím, které proti Bellanně kdy měla. Najednou ji nezajímal žádný Mesiáš, žádající ji, aby s vlčicí měla trpělivost, že trvá nějakou dobu, než si v Kultu zvykne a že někteří si holt zvykají déle. Nene. Vylezlo to z ní skoro samo, Omara vycenila zuby a zasyčela: "Uděláš to a chcípnou nejen ty vlčata, ale i ty s tim svym zpropadenym spratkem." Věřila, že to byla pravda. Alespoň to by udělala ona, kdyby byla Mesiášem. Vlčatům by možná dala o pár dnů později novou šanci, aby měli možnost před Hatim opět dokázat, že jsou hodni života v jeho smečce, ale narušitel? Toho by čekala jistá smrt.

I ona se pousmála a položila si na něj hlavu. Je hloupoučký a maličký, ale mám ho tak ráda. Proběhlo jí hlavou a ona se usmála ještě více. Dokázala si představit mít s tímto vlkem rodinu. Jistě, její bratr ani smečka by nesouhlasili, ale co na tom. Život byl stvořený k tomu, aby si někdo občas trochu zazlobil.
Když zaslechla Cielova slova, přikývla. "No právě, o tom to přece celé je!" Zahlásila nadšeně, jakmile Cielo však znovu promluvil, posmutněla. Nechce se mnou mít vlčata? A to před chvílí vypadal tak... zamilovaný. Sklonila hlavu, div jí slzička neukápla. Zamyslela se a po dlouhé odmlce nakonec promluvila. "Pokud se mnou nechceš mít vlčata, budu to respektovat. Můžeme se i nadále scházet, jen... strašně si přeju vlčata, takže nevím, na jak dlouho. Jsem rozhodnutá je mít a pokud ty budeš proti, časem si asi najdu někoho jiného." Pokrčila rameny. "Pokud však vlčata chceš a jediný důvod, proč se zdráháš, je hněv mého bratra, pak... to neřeš. Kdyby o tom věděl, tak to nedovolí, vtip je ale v tom, že on o tom neví. A jakmile se dozví, bude už příliš pozdě." Ušklíbla se, v očkách šibalské jiskřičky.

Narozdíl od Nirixe zde nebděla Omara celou noc, přesto dorazila velice brzy, již mezi prvními. I pro ni to byl dnes velký den, neboť při posledním vlčecím ceremoniálu byla ještě deviantkou a nedostalo se jí tedy cti do vody hodit jedno z vlčat. Tentokrát však ano. Nemohla se dočkat, celou noc - tedy vlastně den - se jen převalovala v pelechu a nemohla zamhouřit oči. K večeru se tedy dostavila na místo, lehce spánkově deprivovaná.
Na místě zatím byl jen Nirix, kterého pokývnutím hlavy pozdravila. Brzo nato dorazila i ostatní včetně vlčat a Omara tak mohla přistoupit k Sabrině. Na tomto místě čekala do doby, než se všichni shromáždili a ceremoniál mohl začít. Než se tak stalo, Omara se vysoukala z tašky s bylinkami, snad aby se při ceremoniálu nenamočila.
Ještě před započnutím ceremoniálu si všimla Bellanny, která vypadala zmateně. Neměla tu vlčici zrovna dvakrát v oblibě, zvlášť poté, co slyšela od Arrakise. Vlastně měla vlčice možná štěstí, že se nerozhodla drama rozpitvávat a informovat o tom Nirixe. Nyní však nehodlala řešit minulost, ale vlččino aktuální zmatení. "Vidíš tu vodu? Je plná krve z Hatiho obětí. Do té vody dnes hodíme vlčata a budeme pozorovat, zda přežijí. Pokud ano, stanou se právoplatnými členy smečky, pokud ne..." Nechala větu nedokončenou a přistoupila blíže k Sabrině, neboť to vypadalo, že se Nirix chystá zahájit ceremoniál. Ona byla, narozdíl od Nirixe, stále o dost větší než Nirix. Jejímu mohutnému, čerstvě dospělému tělu nedělalo nejmenší problém odrostlé vlče do vody hodit. A tak taky udělala. "Hodně štěstí." Zamumlala, potom popadla vlče za zátylek a mrštila jím do vody. Poté odstoupila dál od břehu a s pohledem plným očekávání vyčkávala, jak si vlčata povedou. Nahlas to nehodlala sdělit světu, ale vlče uvnitř jejího těla poskakovalo a jásalo a hlasitě oba dva budoucí věřící povzbuzovalo, moc totiž doufalo, že přežijí.

Omara povytáhla obočí, snad i otočila hlavičku kousek na stranu. "Působí agresivně?" Zeptala se opatrně. Všichni o nás šíří pomluvy a možná jsou nakonec Přízrační ty krvelačné bestie. Uchechtla se pro sebe. "Každopádně, budu ráda, pokud jí o tom řekneš. Já zase obeznámím bratra." Přikývla.
Dále pak čekala na Cielovu odpověď ohledně svého vyznání lásky. Čekala a čekala a srdce jí bilo jako o závod a těch několik sekund, než se Cielo vymáčkl, jí připadalo jako nekonečných. Jakmile konečně začal mluvit a Omara pochopila smysl jeho věty, spadl jí obrovský kámen ze srdce. Sláva. Pravil malý hlásek v její hlavě a její úsměv se postupně začínal rozšiřovat. Je to oboustranné! Chtěla vypísknout, ale raději se zdržela hlasitých projevů. Místo toho se zachmuřila, když se Cielo zmínil o tom, jak krátce se znají. Ne však proto, že by chtěla změnit jeho partnerské preference, jako spíš proto, že si vzpomněla na jedno smečkové pravidlo, které jí kdysi bratr sděloval, když ji do Kultu přijímal. Ach, jak teď litovala, že do něj šla a nezůstala u Přízračných! "Uhm, je tady ještě jeden problém." Vylezlo z ní nakonec po dlouhé odmlce. "Mimosmečková partnerství nejsou v Kultu povolená. Nikdy a za žádných okolností. Ani když jsi apoštolka a sestra Mesiáše." Pravila, skoro plakaje. Ale pak ji něco napadlo, ona rychle zamrkala a zahnala tak slzy, které se jí draly do očí. "Ale víš co? O mezismečkových rodech nikdo nemluvil." Ušklíbla se a pak na sebe nenechala s elaborací dlouho čekat. "Víš, sice nemůžeme být partneři... ale kdybychom se někdy rozhodli pro vlčata, to nám zakázat nemůžou. A pokud si založíme nový rod, budou naše vlčata už nadosmrti vědět, jak moc jsme se měli rádi i přesto, že jsme je nepřivedli do světa v partnerském svazku." Vysvětlila.

Přikývla. "I tebe ráda poznávám." Pravila, znělo to však jaksi... falešně. Ano. Ve skutečnosti nebyla vůbec ráda, že ho poznává. Byl to cizinec a zjevil se až nebezpečně blízko pzemí její smečky. S cizinci daleko od území se Omara ráda pobavila, ba dokonce jim i ochotně nabídla členství ve smečce pod křídly Hatiho, u jedinců na hranicích její smečky však byla jako zlý pes na řetězu - jen a jen se zakousnout!
"Ach, tak prohlédnout si krajinu." Zopakovala po něm s poněkud zaťatými zuby. Pak se opět rozhlédla. "Není toho tady moc k vidění, leda že by ses chtěl přidat do smečky. To ale není jen tak." Prohlédla si vlka od hlavy až k patě. Hm, k čemu jsou asi ty kameny... Proběhlo jí hlavou, když její zrak spadl na obsah kožených kapes, které tahal na zádech.
Jeho následný dotaz ji, velmi jemně řečeno, zarazil. Kdo seš, aby ses ptal takové otázky? Chtěla vykřiknout. Pro diplomatické účely si však zanechala chladnou hlavu a klidně odpověděla. "To je od tebe ale velice troufalé." Poznamenala a zamumlala si cosi pod vousy. "Já jsem na obchůzce území mé smečky, respektive právě jsem se ho chystala opustit. To bych však nesměla narazit na tebe." Dodala nakonec, odpovídajíc tak na Lanovu otázku.

Pomalu kráčela centrem města. Pozorovala mrakodrapy, vrhající stíny v odpoledním slunci. Jejímu pohledu neušly ani kočičí hlavy, kterými pomalu prorůstala stébla trávy, dokonce ani krysy, které na ni občas vykoukly z okna některého z vraků, kde si udělaly více či méně dočasný příbytek. Jejím posláním dnes ale nebylo některou z nich ulovit a donést tak potravu pro velice rychle rostoucí vlčata smečky. Ne ne, dnes měla za úkol něco důležitějšího.
Její drahý bratr a mesiáš v jednom jí ráno předal zprávu, že právě tady potká jednu ze svých drahých kamarádek, Lesley. I přes nedávnou změnu pravidla o povyšování se tato nejistá vlčice vyšplhala na vyšší příčku v Hatiho očích a bylo jí tak dovoleno požádat o ceremoniál na věřícího. A právě Omara na ni měla dohlédnout, aby nesešla z cesty.
Mladá apoštolka tedy doťapkala až do středu centra a posadila se na zadek. Byla stále mladá a netrpělivá a tak netrvalo dlouho a začala vyhlížet. Doprava, doleva, nikoho však neviděla. "Lesley?" Zavolala proto - ne - zavyla, tak, že ji muselo být slyšet minimálně přes celé centrum.

Pokývala hlavou. "On chodíval, dokonce o dost více, než vyžadovalo jeho předchozí povolání. Ale jak je mesiáš, má plné ruce práce se smečkou a proto nemá čas ani na procházku. Nicméne..." Zatvářila se potutelně. "Za účelem oficiální návštěvy vaší Fortis bych ho možná mohla vytáhnout ven. Vís, nejsme vůbec nepřátelští vůči ostatním smečkám. S Azarynem jsme si taky vyměňovali látky a vědomosti, když přišly těžké časy, proč se tuto nadcházející zimu nespárovat třeba s vámi." Pousmála se a dokonce trochu zavrtěla ocasem. Líbil se jí tento nápad.
Na Ciova další slova jen přikývla. "Máš pravdu, to, že jsem apoštol, ještě neznamená, že můžu mluvit na Mesiáše. Mým úkolem je šířit víru, ne diplomacie. Ačkoliv, bratr mi tuhle říkal, abych mezi Norest rozšířila, že nejsme vlastně tak nebezpeční, tak možná trochu i ta diplomacie. Rozhodně ale nemohu rozhodovat o budoucnosti smeček, to ne." Zavrtěla rychle hlavou, aby snad Cielo nepojal podezření, že má pravomoci, které rozhodně neměla.
"No..." Zarazila se. Tak trochu očekávala, že to Cielo třeba přijme, nepřemýšlela nad tím, proč. Prostě se v jeho přítomnosti cítila dobře a to jí stačilo. O tom přece láska byla, no ne? Nakonec se rozhodla, že přesně toto mu poví. "Víš... jsem ještě mladá, moc toho o lásce nevím, ale... nikdy jsem se v ničí přítomnosti necítila tak dobře, jako teď v tvojí. Víš... já tě asi miluju. Miluju tě a dokážu si představit, že bych s tebou do budoucna měla třeba rodinu... kdybys chtěl." Prosebně se na vlka zadívala. Teď už se bála, že odmítne. Ale co mohla dělat, už to bylo venku a nebylo cesty zpět.

Pousmála se. "No vidíš, nejsme tak odlišní!" Pokývala hlavou a znovu do něj drcla. Jeho reakce na první projev náklonnosti si zjevně nevšimla, holt byla Omara trochu takový slon v porcelánu. Na Cielova další slova se však zamračila a zavrtěla hlavou. "Kdepak. Však jsem ti právě řekla, že si své postavení musí každý zasloužit!" Odpověděla napůl uraženě. "Žádáme o ně sice sami, ale u každého vedení posoudí naši práci pro smečku a podle toho se teprve rozhoduje." Potřásla hlavou a nespokojeně mlaskla. Je trochu hloupoučký... ale stejně ho mám ráda.
Zavrtěla hlavou. "Bohužel ne. Některá vlčata jsou moc slabá a nezvládnou test. Nestává se to často a já jsem to upřímně ještě nezažila, ale prý už některá z vlčat při rituálu zemřely." Smutně pokrčila rameny. Poté se však zase rozzářila. "To víš že ano, myslím, že bychom mohli dokonce do budoucna uzavřít nějakou spolupráci, když jsme si tak podobní." Odvětila.
Poté nastalo hrobové a upřímně, trochu nepříjemné ticho. Netrvalo však dlouho, neboť ho Omara nemohla vystát. A tak brzy položila Cielovi otázku, nad kterou přemýšlela už dlouho, ale chtěla s ní původně ještě trochu počkat. "Poslyš, Cielo..." Oslovila staršího vlka. "Nechtěl bys... nechtěl bys uzavřít partnerství?" Tak a bylo to venku. Omara se nervózně kousala do rtu.

Omara překvapeně povytáhla obočí. "Skutečně?" Zeptala se nevěřícně. Ji toto postavení už od jejích deviantích dob lákalo úplně nejvíce, a nechápala, že se dosud nenašel jediný vlk, který by to měl stejně. Vždyť to bylo přece úplně super, šiřit víru Norestem! "Dobrý tedy, pověz mi o tom." Pokynula a pohodlně se posadila na pelech, očima míříc na bratra.
A jala se poslouchat. Na první větu pokývaka hlavou. A kývla hlavou i na větu druhou, k té dokonce něco dodala. "S tím už jsem začala jako věřící, je super, že v tom budu moct pokračovat." Pousmála se při vzpomínce na Ciela. Mého drahého, hloupého Ciela. Proběhla jí hlavou myšlenka vskutku romantická, a tak rychle potřásla hlavou. Májo, proboha, takhle před bráskou se prozrazovat!
Na Nirixova další slova jen pokývala hlavou. "Ano, uvidíme."

Pousmála se. "Však my také. To, že jsme o postavení dosud žádali sami, ještě neznamená, že jsme si ho nemuseli vysloužit. Ni- Mesiáš vždycky posuzoval, zda smečce dobře sloužíme a jsme jí užiteční, také jaká je naše smečková aktivita. No a teď se vlastně skoro nic nezmění, jjen to, že teď o postavení už nebudeme žádat sami, ale mesiáš sám posoudí, zdali jsme povýšení hodni." Pravila Omara a zavrtěla ocasem. Cielo jí najednou připadal hloupý. Tak hloupý! Ale v dobrém smyslu, jeho hloupost byla velice roztomilá. Omara svému drahému olízla nosík. "To víš, že to dokážu. I když, už není moc postavení, na která bych se mohla vyšplhat. Zbývá mi jen apoštol, a no... pak mesiáš, ale tím doufám ještě dlouho nebudu. Abych se jím totiž mohla stát, musel by ten současný, tedy můj bratr, zemřít. A to doufám, že se ještě dlouho nestane." Potřásla hlavou. Kolik Nirixovi vlastně je? Uvědomila si, že o tomhle nikdy s bráškou nemluvila. Mohl být skoro tak starý, jako ona, mohl být ale také už v brzkém seniorním věku. Velmi starý určitě není, to by poznala. Mladý však asi také ne, ono přece jenom muselo chvíli trvat se na mesiáše vyšplhat. Usoudila tedy, že bude někde uprostřed, tedy mezi středně starým a starším vlkem.
"Hati?" Vykulila očka. Jak mohl nevědět, kdo je Hati? Ti Přízrační jsou tak nevzdělaní... no jo, zdá se, že mě čeká první apoštolská zkušenost. Zašklebila se, ale poté se zasnila. Snažila se v mysli propojit s Hatim, aby ho dokázala co nejlépe popsat. "Jednoduše řečeno, Hati je bůh noci. Trošku složitěji je vlastně všechno a všude. Hati je zem, po které chodíš, vzduch, který dýcháš... jestli někdy budeme mít děti, Hati bude i v nich a jejich život bude v jeho rukách. Bude jen na něm, zda přežijí... zda přežijí jak první měsíce života, tak i rituál dospělosti, který v Kultu máme." Jaký máte vy v Přízračných rituál dospělosti?" Změnila náhle téma.

Další z Omařiných toulek mířila do kotliny. Těžko říct, co přesně tu hledala, ale každopádně to nenašla. Nevypadala proto vůbec spokojeně. Chodila sem a tam, občas potřásla hlavou, jindy pokrčila rameny. Nakonec se z hornaté části kotliny rozhodla vylézt dolů, směrem k jelení pláni. A jelikož ani tam nebyla spokojena, rozhodla se si alespoň zalovit. Všimla si totiž malého zajíce, pohybujícího se kolem osamělých stromů.
Přikrčila se a našlapovala lehce jako kočka. Pohybovala se pomalu, ale jistě, dokud se nepřiblížila zhruba dva metry k mladému kusu. Plášť, zakrývající celé její tělo, jí při lovu trochu překážel, i přesto se však zvládla přiblížit k zajíci dostatečně blízko. Kousíček od něj se zvedla na nohy a než stihl zajíc utéct, vyrazila. Za chvíli už chudáčka tvorečka držela v zubech. A začaly hody. Omara se položila do trávy a začala se krmit. Jedla tak rychle, až si přitom stříkající krví zašpinila plášť, nezdálo se však, že by jí to nějak vadilo.

Lancelot nebyl jediný, kdo se dnes přišel napít do řeky Cony. Brzy se k němu přidala i Omara, přibíhajíc odněkud z nekonečných plání. Soudě podle směru její cesty a také silného smečkového pachu měla namířeno na území Kultu a zde dělala jen malou pauzičku. Kdo ví, možná se však chtěla po napití opět vydat na toulky. Protože teď nejen mohla, ale dokonce musela obíhat celé území Norestu.
"Ahoj." Prohodila rádoby nenuceně, poté, co se zhluboka napila. "Omara, jméno mé. A ty se jmenuješ...?" Rozhodla se zapříst s vlkem nějakou tu konverzaci, small talk, řekněme. "Co tě přivádí do těchto končin? Obvykle je těžké zde spatřit živou duši." Pravila a s těmito slovy se obrátila směrem k poušti. Nehostinné, nehezké a v poledním letním žáru také pořádně rozpálené, no zkrátka vůbec ne pěkné místo k přežívání.