Príspevky užívateľa

Omara přiběhla k hranicím. Měla v plánu vydat se na další z mnoha obchůzek, které teď, po nabytí postavení apoštola, mohla vykonávat. Zhluboka se proto nadechla a hranice překročila. Vydala se směrem k poušti. Těžko říct, co si myslela, na poušti přece nikdo, koho by mohla přivést na správnou cestu, nebyl. Nebo snad ano? Omara se nevzdávala, Běhala tak dlouho, až narazila na pach jakéhosi cizáka. Tím cizákem byl hnědočerný vlk, kterého brzy spatřila na obzoru. Ten bude z Nihilu... Pomyslela si hned, jak si všimla výrazého smečkového pachu. "Hej, cizinče!" Zavolala na něj proto. "Co děláš tak blízko naší smečky? Mohu ti nějak pomoci?" Nabídla mu a falešně se usmála. Neměla ve zvyku být k cizákům milá, věděla však, že pokud je chce přivést do smečky, musí se milá být naučit.

Omara si oddechla, když se z temnoty vynořil někdo známý. Noctra. Pomyslela si a usmála se. Měla tuhle vlčici ráda. Dlouho, od smrti jejího syna, ji neviděla, doufala proto, že teď už jí bude lépe. A očividně bylo, neboť, jak se později dozvěděla, vlčice byla na lovu. "Ach, skutečně? Já jsem byla... nu..." Zarazila se. Nemohla přece černé vlčici zkazit náladu tím, že jí připomene jejího mrtvého syna. Ona si ho tedy určitě pamatovala, smutek v jejím hlase byl dost jasný. Ale netřeba přilévat benzinu do ohně, že. "Uhm, jen na obhlídce. A pro nějaké bylinky." Zamumlala proto rychle. "Ale jestli chceš, rád se přidám ke tvému lovu. Už jsem vlastně docela dlouho nelovila." Nabídla vlčici rychle a obrátila hlavu na stranu, snad na znamení otázky.

Zasmála se. Nevšimla si, že by tyto otázky Baileymu nemusely být přijemné nebo tak něco. Holt byla trochu slon v porcelánu. "Neboj, dělala jsem si srandu. Nemusíš se mnou mít vlčata, samozřejmě. Jen jsem na tebe při svém výčtu samců... narazila." Ušklíbla se a pokrčila rameny.
Poté se chvilku zaposlouchala do vlkova hlasu. Vypadal, že má jasno, i když vzhledem k tomu, co říkal, vlastně vůbec jasno neměl. "Jsme ještě mladý, koneckonců." Podrbala se za uchem. "Máme čas. Až na to přijde, Hati ti jistědá vědět." Zazubila se na druhého vlka. "Na lov? Jdeme lovit?" Zarazila se. Co má lov společného s mladými vlčicemi? Proběhlo jí hlavou. Najednou to však pochopila. "Ach, na lov samic! Už chápu!" Vypískla vesele a odběhla kousek od vlka. "Tak jo, ulov si mě." Vyplázla na staršího vlka jazyk.

Abraxas nebyl jediný, kdo se této letní noci rozhodl vydat na obchůzku po území. Druhým vlkem byla mladá léčitelka Omara, kterou jsme mohli spatřit přikrčenou kousek od vyhublé krysy. Od té doby, co se stala apoštolkou, nelovila na území často, koneckonců ono čerstvý zajíc chutnal lépe než jakási pochybná krysa, tentokrát se ale rozhodla zdržet uvnitř města.
Uběhla sekunda, dvě, a pak mladá vlčice vyskočila do vzduchu, přistávajíc přímo na malém stvoření. Těžko říct, jaktože si jí krysa přes svítící srst nevšimla, ale nestalo se tak. To bylo hlavní. Snad nebude nemocná. Proběhlo jí hlavou, když se do ní zakousla.
Náhle vedle ní cosi šustlo. Omara sebou trhla a otočila se, nemohla však nikoho spatřit. Kdo to byl? Omara vyhrbila záda a rozhlédla se kolem sebe. "Je tu někdo?" Štěkla do prostoru.

Abraxas nebyl jediný, kdo se této letní noci rozhodl vydat na obchůzku po území. Druhým vlkem byla mladá léčitelka Omara, kterou jsme mohli spatřit přikrčenou kousek od vyhublé krysy. Od té doby, co se stala apoštolkou, nelovila na území často, koneckonců ono čerstvý zajíc chutnal lépe než jakási pochybná krysa, tentokrát se ale rozhodla zdržet uvnitř města.
Uběhla sekunda, dvě, a pak mladá vlčice vyskočila do vzduchu, přistávajíc přímo na malém stvoření. Těžko říct, jaktože si jí krysa přes svítící srst nevšimla, ale nestalo se tak. To bylo hlavní. Snad nebude nemocná. Proběhlo jí hlavou, když se do ní zakousla.
Náhle vedle ní cosi šustlo. Omara sebou trhla a otočila se, nemohla však nikoho spatřit. Kdo to byl? Omara vyhrbila záda a rozhlédla se kolem sebe. "Je tu někdo?" Štěkla do prostoru.

"Ach." Přikývla, očividně uchlácholena Lesleyinou odpovědí. To jsem se lekla teda. Potřásla hlavou, aby vyhnala myšlenky, že by Lesley mohla potenciálně být zrádkyní, z hlavy. "Jsem ráda, že se ti u nás líbí." Prohodila pak s úsměvem. "Určitě nejsi jediná, kor ze zachráněnců, mně přece Nirix také zachránil." Pokrčila rameny. "Někteří z nás měli zvykání trochu zdlouhavé, ale ty vypadáš, že Kultem žiješ." Zazubila se a zopakovala něco podobného, co řekla už před chvílí.
Jakmile na ni Lesley tak vyčítavě vyjela, Omara se přikrčila jako spráskaný pes. "Promiň." Špitla tiše. "Vím, je blbost, že bys tomu nevěřila. Ale musela jsem se zeptat, najednou mi to přišlo tak... no... že prostě kdybys tu byla proti své vůli, určitě by se ti nechtělo věřit v Hatiho a kožná, možná bys nás dokonce považovala za bandu šilenců věřících v neexistujícího boha." Zasmála se. Nemožná to myšlenka, že? Kdo by jen mohl...

Očka se jí rozzářila, když Erora tu myšlenku vyřkla. "Máš pravdu! Hati to určitě musel chtít, jinak by Nirixovi přece nevetkl tuhle myšlenku do hlavy." Pokývala hlavou. To, že to vlastně byl Hatiho výmysl a nejen Nirixův, se jí moc líbilo. Její bratr byl sice nejvýše postaveným členem celé smečky, na Hatiho ale samozřejmě neměl a ani se nesnažil předstírat, že má. Byl jeho pravá ruka, to ano, ale ne Hati samotný. Omara to měla ráda. Nesnášela, když si vlci hráli na něco, co nebyli.
"Hmm a co ty?" Po chvíli se obrátila na svou černozelenou kamarádku. "Máš nějakou rodinu?" Zeptala se vesele, očekávajíc stejně veselou odpověď. To, co se možná už brzy dozví, ji jistě šokuje.

Přikývla. "Ano, po výšení u nás doteď fungovala tak, že si vlk maximálně jednou za půl roku mohl zažádat sám. Mesiáš pak posoudil jeho přinos smečce a pokud souhlasil, no... u některých povýšení, například u věřícího, musel absolvovat rituál, kdy rozjímal nad Hatim. Ale u apoštola už jsem to dělat nemusela, snad protože má víra byla dostatečně prověřena." Pokrčila rameny. "Takže já jsem byla za rok, co jsem ve smečce, povýšena dvakrát, protože se hodně snažím. To víš, když je tvým bratrem samotný mesiáš, musíš se snažit hodně, protože laťka je fakt vysoko." Poučila druhého vlka láskyplně. "To pravidlo o tom, že sami žádáme o povýšení, se teď změnilo, ale já byla přesto povýšena." Pousmála se.
"Jo, tak nějak." Přikývla a očka se jí rozzářila, když se dozvěděla, že by o tom Cielo měl zájem slyšet. "Co bys chtěl vědět? Jsem teď studnice vědomostí o Hatim!" Aby se přiznala, byla z toho trochu nervózní. Nevěděla, jak těžké bude odpovídat na všechny otázky a jestli je opravdu takovou studnicí vědomostí, kterou by měla být. Neměla se konecknců od koho učit, nepamatovala si, kdy naposledy viděla ve smečce apoštola. Nebo jím byla Silmä? No to je jedno, když ta už beztak nežije. Od Silmy se nakonec musela učit mnohem víc věcí než jen apoštolování, na to nějak nezbyl při vší té záplavě informací čas.

Vrátila se zpátky k Nirixovi a zvědavě naklonika hlavičku na stranu. "A od čeho tedy tady jsi?" Zeptala se rozpustile. "Neseš mi nějakou novinu? Nebo jsi prostě jen přišel zkontrolovat, zda tvá drahá sestřička nedělá nějaké neplechy?" Ušklíbla se a žďuchla do bratra čumákem. Věděla, že ji Nirix neměl potřebu kontrolovat - vždyť za své působení ve smečce neprovedla nic zlého a také za to byla notně odměněna postupným zvýšením postavení z devianta na apoštola.
Pokývala hlavou. "To máš pravdu. Zase musím konstatovat, že se ke mně chovají čím dál tím lépe. A taky lépe vypadají, myslím, že brzo budou oba zdrávi." Přikývla vesdele. I přes její nevelké léčitelské schopnosti zvládla vyléčit své první dva pacienty, jupí! A aby toho juchání nebylo dost, za chvíli Omaře Nirix nabídl, že by se Bellanna mohla stát její novou učitelkou. Omaře se rozzářila očka. "To by bylo moc fajn. Něco mě naučila Silmä a za to jí děkuju, ale neumím toho zdaleka tolik, abych uměla léčit všechno. Jen základy." Odvětila.

Ze snění ji vytrhl čísi hlas. S trhnutím se proto probudila a zamžourala do tmy. Chvíli jí trvalo si zpracovat v hlavě, kdože to na ni vlastně mluví, po několika málo minutách však rozpoznala hlas svého bratra a o chvíli později si všimla i jeho siluety, stojící ve dveřích úkrytu. "Ale ahoj, vítej u mě." Pousmála se a opatrně se postavila. "Vše je v pořádku, jen jsem zroovna spala. Cožpak už je noc? Měla bych vstávat?" Zeptala se okamžitě. Na odpověď však nečekala, prostě vystrčila hlavu z úkrytu a zadívala se ven. Vypadalo, že se právě setmělo, ale skutečně už byla tma. "Máš pravdu. To je zvláštní, obvykle se budím už za soumraku. Asi těžká noc." Pokrčila rameny.
"To vís." Vypadlo z ní nakonec. "Vrátila jsem se právě od Bellanny. Je to s ní těžký." Pokrčila rameny. "Je očividně lepší a zkušenější léčitelka než já, ale mohla by být taky trochu vděčná. Mé metody, byť možná ne tak pokročilé jako ty její, ji nezabijí. A ten její syn, Aiduin... chová se, jako bych ho měla zabít, přitom se mu snažím jen pomoct!" Tak a bylo to venku. Hezky si svému staršímu bratříčkovi postěžovala na všechno zlo světa.

Omara přikývla a chvíli poslouchala Bellannina slova. Stále nehodlala přiznat, že ona sama vyrábět masti neumí, přesto ale Bellanniny rady hltala jako hladový vlk čerstvé maso, tušila, že by se jí mohly ještě hodit. "Ach." Pravila jen, ze všech sil se snažíc skrývat svůj zájem. Nemohla přece přiznat, že ji zajímají rady nějaké cizačky. Už přece není cizačka. Proběhlo jí hlavou a ona zrudla. Hlásek v její hlavě měl jednou provždy pravdu. Už byla členka smečky a od členů smečky se přece učit smí, možná dokonce musí, pokud jsou starší a moudřejší.
"Tak pojďte." Pravila stroze a už už sebranku tlačila směrem k úkrytu. Vlezla do něj jako první, aby malému strašpytlíkovi ukázala, že se není čeho bát. Snad už její tělo odklidili. Pomyslela si, když v úkrytu učitila slabý pach zkaženého masa. Naštěstí zřejmě ano, neboť pach byl opravdu už jen velice slabý.
Jakmile stála v úkrytu, odklidila se opatrně ke kraji, aby udělala ostatním místo. "Tak, tady je váš nový úkryt. Tu máte pelech, udělejte si pohodlí. A tady jsou... výborně... všemožné masti. Tahle by měla být na rány a tahle proti infekcím, tak je rovnou můžete použít." Už už strkala dvě krabičky směrem, kam se vlci měli položit.

Kráčela dál, až dokud nezaslechla své jméno. V tu chvíli se zarazila. Ten hlas znala. Že bych si v \kultu zapomněla svou brašnu a někdo mi ji nesl? Nedokázala ho však přiřadit nikomu z Kulťanů. Možná proto, že ten, komu patřil, Kulťan rozhodně nebyl, jak se vzápětí dozvěděla. Otočíla se tedy na patě a zadívala se příchozímu do očí. Očima, které se okamžitě rozzářily, když se střetly s těma druhýma. "Cielo!" Vypískla a napůl krokem, napůl během k Cielovi přišla. Načež mu zabořila čumák do kožichu a chvíli jen nasávala jeho vůni, mísící se s kyselým pachem Přízračných. "Jsem tak ráda, že tě vidím." Pravila potom, co svůj čumák z Cielovi kožichu zase odstranila. "A ne, nemám. Byla jsem povýšena. Teď nejen můžu, ale dokonce musím chodit ven. Abych mohla šířit naši víru, víš?" Pousmála se.

Byla teplá noc. Omara nervózně postávala na hranicích Kultu. Skutečně už smím ven? Nemohla tomu uvěřit. Pozice apoštola jí byla udělena teprve nedávno, od té doby měla plné ruce práce s léčením Bellanny a teprve dnes měla čas projít se trochu po okolí. To zvládnu. Hlasitě vydechla a překročila hranice.
Ocitla se na jakési pláni. Nejdřív po ní šla, pak klusala a nakonec se rozběhla plným tempem. Jsem volná! Proběhlo jí hlavou a ona se při běhu usmála. Mimo území Kultu se nepodívala už více než rok. Konečně! Běžela a bláznivě se u toho smála. Byla opravdfu šťastná, poprvé po velice dlouhé době. Ani si neuvědomila, jak moc jí tahle volnost chyběla. Jak jí chyběly hory, louky, lesy. Čerstvá potrava, něco lepšího, než byly pouhé městské krysy a semtam nějaký vyhublý zajíc, který se do města zatoulal od hranic. Ano, skutečně teď byla šťastná.

Pousmála se. Cielo měl pravdu. "Já jsem ráda, že jsem ještě mladá. Nedokázala bych vést smečku, ne teď." Potřásla hlavou. Cenila si svého bratra za to, co pro ni i pro smečku dělal.
Po chvíli se zašklebila. "My naštěstí mod mlaďochů, které bych musela zaučovat, nemáme. Jen dva a ti jsou ještě maličcí. Já sama jsem ještě učedník. Tedy byla jsem, než se má učitelka... no... zabila." Zatvářila se ještě kyseleji než před chvílí. Jak ji v tom mohla jediná léčitelka smečky takhle nechat? Vždyť nevěděla ještě skoro nic, Silm'a nebyla zrovna ochotnou učitelkou. Naučila ji jen základy a pak ji nechala, aby si všechno zvládla sama. Omara si povzdechla.
Po chvíli zavrtěla hlavou, napůl smutně, napůl rozhodně. "To nemůžu, zabili by mě i tebe. Bralo by se to jako pokus o útěk a za to je u nás trest smrti. Šla by po nás celá smečka." Odpověděla bez emocí. "Ale brzo, brzo snad budu apoštolkou. To je u nás něco jako Gamma. A zrovna apoštol má za úkol šířit víru po Norestu, tedy už nejenže budu moct, dokonce budu muset opouštět území. A pak se můžeme sejít, kolikrát budeme chtít." Pousmála se po chvíli a dokonce přitom zavrtěla ocasem.
Zavrtěla hlavou. "Je těžké k nim nechodit. Zvlášť když jsi deviant, to k nim ani nesmíš. teda, smíš, ale nesmíš mluvit s cizími vlky, takže je lepší se hranicím vyhýbat, abys při nějakém setkání neusel trapně běžet pro vyšší post." Ušklíbla se a následně uculila, když jí Cielo střihnul další kompliment. "I ty lichotníku." Zavrněla potěšeně. Poté přikývla. "Tak se měj." Pokývala hlavou a zavrtěla ocasem. Dokonce by mu i zamávala, kdyby měla ruce.

Omara povytáhla obočí a ucukla, když na ni zraněná vycenila tesáky. "Hodláš na mě vrčet? Na mě, jedinou léčitelku smečky, která se ti z nějakého neznámého důvodu rozhodla pomoct?" Ušklíbla se. Jeden by si řekl, že si to dokonce užívala, mít takovou moc. Věděla, že vlčice bez její pomoci nepřežije. Nebo si to alespoň myslela. "Jedno Nix- Mesiášovo slovo a nechám tě tady chcípnout jako potravu pro krysy. Taky musí jěco žrát, abychom my mohli žrát je." Upozornila vlčici nevrle a stáhla čumák s řepíkem.
Jakmile se zaposlouchala do Bellaniných slov, tvář jí postupně začala měknout. Zrazeni vlastní smečkou... Hati jim ukázal cestu... to vlastně zní skoro jako já. Omara bohužel nebyla zrovna nejostřejší tužka v penále a tak ji ani nenapadlo, že by vlčice nemusela mluvit pravdu. Zněla přece tak zlomeně!
"Tak mast bys chtěla." Pokroutila hlavou, tentokrát však zněla o dost méně nepřátelsky. "Nepoužila jsem ji, protože ji nemám po ruce Nechávala jsem si v tašce jen to nejdůležitější, protože jsem očekávala, že ji zaplním bylinkami." Zas taková kámoška ale s novými devianty nebyla, takže se jim už nepochlubila tím, že ji Silmä zkrátka nenaučila, jak takovou mast vyrobit. Taky jsi na nás mohla trochu myslet, než ses rozhodla zhebnout. Uchechtla se při vzpomínce na zkušenější, zato pěkně nepříjemnou léčitelku. "Ale Silmä snad měla nějakou v úkrytu, než zemřela. Já jsem teda taky pro její úkryt." Pravila. A tu se zase jala hrabat v brašně, načež vytáhla několik rostlinek řebříčku a rozmělnila je. Poté si je položila na tlapku a tu natáhla k vlčici. "Ale na rány ať ti to napatlá třeba tady mladej, já nebudu vzhledem k tvýmu předchozímu chování riskovat, že mě zakousneš." Kývla hlavou k Aiduinovi.